Obrázky z Madeiry

Počasí bylo toho jara nevyzpytatelné. Zima držela svou vládu dlouho a ve vyšších polohách ležel ještě sníh. Na Korsice, kam jsme měli původně v plánu vyrazit pršelo a bylo chladno. Termín jsme posouvat nemohli neboť jsem musela být zpět v práci do 21.6.
V sezoně se nám jet nechtělo z důvodů vedra, přelidněnosti a vyšších cen. Nejspíš by to byl už problém vyrazit jen tak bez rezervací ubytoven v horách. P. měl jet s paraglidisty do Itálie, ale termín se kvůli povětrnostním podmínkám také neustále měnil. Začali jsme tedy uvažovat o jiné alternativě.
Ve výběru sehrála trochu roli náhoda, protože jsem zkoumala speciální nabídky letenek s Condorem z Německa a hned na mě vyskočil Funchal (5.200,-Kč) z Berlína.
O Madeiře jsme toho slyšeli už hodně a v našem cestovatelském hledáčku do budoucna stejně byla. 

Moc času na rozhodování nebylo. Koupila jsem průvodce (Rother) a ponořila se do virtuálního světa. Nebylo snadné se tak rychle přeorientovat, přece jenom jsem přípravě naší cesty na Korsiku věnovala dost času a měla jí pořád plnou hlavu. 
P. ještě pár dní váhal než dospěl k závěru, že plánovaný termický výlet se nejspíš neuskuteční.

Madeira je ostrovem květin, vůní, hor, gurmánských pochoutek, teplého počasí a červen ideální měsíc k návštěvě. Navíc je také oblíbenou destinací paraglidistů.
Atlantik, který ji obklopuje je sice trochu studený, ale my stejně nejsme plážoví povaleči, tak nebylo co řešit. Lepší variantu nešlo vymyslet. Koupili jsme letenky a připlatili za kluzák. Poprvé s ním vyrazíme tímto způsobem. Den před odjezdem ještě rezervujeme parkování pro auto na letišti v Berlíně.

Plán byl jednoduchý - první týden strávit poznáváním ostrova, chozením po horách, objevováním místních přírodních krás, okusit vodu oceánu, prostě obsáhnout to nejzajímavější z ostrova. Druhý týden měl být věnován přednostně létání. Tomu se také podřídilo hledání ubytování. 
Objevili jsme mapu, na které byly vyznačeny všechny startovačky a přistávačky, a která ukazovala aktuální stav letových podmínek.

Strategickým místem pro první týden pobytu byl Funchal. Hlavní město. Rušné město. Město, odkud jezdily autobusy do téměř všech nejdůležitějších částí ostrova. Nechtělo se nám ovšem bydlet přímo v centru. Trochu klidu prosím.
Využila jsem odkaz na jednom z blogů a napsala do Hortensia Tea Garden. Byl od centra dál a podle popisu to bylo přesně to, co jsme hledali. Odpověď přišla velmi rychle - měli volno a nabídli nám výhodnou cenu. Vytipovala jsem další místo podle nejčastěji využívaných startovaček a začala hledat, kam bychom se mohli uložit. Ani to netrvalo dlouho. Maktub Guest House v Jardim do Mar v oblasti s nejteplejším a také nejstabilnějším počasím. Podle fotek na webu to vypadalo až neuvěřitelně lákavě. Cena byla také velmi příznivá, levnější než ve Funchalu. Proces příprav trval necelé tři dny. Udělali jsme hrubý plán výletů a předpokládali, že pro cestování využijeme místních autobusů a auto si půjčíme až na přesun na další ubytování a létání. Byla jsem smířena s faktem, že se ve druhém týdnu proměňuji v šoféra pendlujícího mezi startovačkou a přistávačkou a doufala, že vše bude probíhat hladce (to jsem ještě netušila, že si doma zapomenu řidičák...). Nebyl už čas na zkoumání jednotlivých tras autobusů pro vybrané výlety. Stačili jsme pouze najít spojení z letiště do Funchalu s tím, že další zjistíme po příletu a doplánujeme na místě. Taxi z letiště jsme hned zavrhli - autobusem přece jezdit umíme a ušetříme.

Cesta do Berlína proběhla hladce, dorazili jsme s dostatečným časovým předstihem. Drželi jsme se popsaného postupu s parkováním, do automatu strčili kreditku, trochu jsme se sice opotili, když nám ji hned nevyplivnul, ale nakonec to klaplo a naše rezervace se s ní správně spárovala. Závora se zvedla a my umístili auto strategicky téměř před vchodem letiště. Zbylo ještě dost času na lelkování, pití kávy a konzumaci svačin. Pak už jsme jen odevzdali kluzák do nadměrných zavazadel a absolvovali standardní odbavení. Odletěli jsme na čas a vzduchem se nesli čtyři hodiny.

Po příletu jsme hned vyhledali informační centrum a ochotná paní nám vytiskla jízdní řád našeho autobusu a popsala cestu. Bus nám měl jet asi za 30 minut. Přesunuli jsme se na zastávku a zarputile odmítali nabídky taxikářů.
Při pohledu na nás jim bylo jasné, jak to dopadne. Přijel autobus a přestože měl zcela prázdný zavazadlový prostor, řidič se odmítl našim nákladem zabývat a vzít nás do města. Nutno podotknout, že jsme poněkud podcenili rozměry báglu s kluzákem - s tím nebylo možné nejen do autobusu nastoupit, ale ani se nijak posouvat uličkou, takže možnost přestupu na městský spoj bez zavazadlového prostoru byl prakticky nemožný. 
Poraženecky jsme přešli na stanoviště taxíků a začali vysvětlovat, kam potřebujeme odvézt. Nikdo uvedenou adresu neznal. Taxikáři mezi sebou horlivě diskutovali, někam telefonovali a nakonec přišli s příznivou zprávou. Oddechli jsme si, naložili bagáž a vyrazili. Jeli jsme asi tři čtvrtě hodiny. Čím víc jsme se blížili k cíli, tím víc jsme byli rádi, že jsme byli nuceni využít tohoto způsobu dopravy. Začala jsem chápat, proč se nám paní domácí snažila vnutit svého spolehlivého řidiče... 
Zastavili jsme až na samém vršku a konci města. Byl na něj odtud krásný výhled a do dáli se rozprostíral široširý blankytný oceán.

Byl tam klid, bylo to na kraji lesa a byla tam autobusová zastávka. Dobré znamení.

Hortensia Tea Garden

Taxikář nás vyložil a ukázal kamsi dolů. Spustili jsme se po strmé cestě, našli branku do zahrady a začali ve spleti cestiček hledat tu správnou. Pohltila nás bujná, omamně vonící vegetace. Hortensie různých barev, kolokvěty bílé, modré, tropické rostliny. 

Naše paní domácí

Pohlceni zahradou

Čajovna Horstensia

No, nutno přiznat, byli jsme trochu v šoku z té dálky od města. 
Roztáhli jsme se po apartmánu, vybalili věci a uložili něco málo jídla, co jsme si na začátek přivezli. Netrvalo dlouho a přišel nás pozdravit pan domácí. Byl velmi milý a také velmi komunikativní. Vysvětlil nám, kde je ve městě tržiště, kam máme určitě vyrazit a hlavně doporučoval půjčit si hned auto. Né to né, budeme jezdit autobusy. Když zjistil, že nemáme mléko do ranní kávy, hbitě nám ho přinesl. Na závěr nám nabídl, jestli bychom nechtěli jít s ním a jeho ženou na večeři do nedaleké hospůdky Cornelia. Prý jedou autem, můžeme jet s nimi, ale také se můžeme vydat pěšky podél levady  a vysvětlil nám cestu. Rozloučili jsme se s tím, že možná dorazíme později. Moc se nám nechtělo, rozhodli jsme se tedy neutrácet a nacpali se chlebem a polévkou. Asi po hodině se ozvalo zaklepání. Pan domácí měl strach, že jsme někde cestou zabloudili a přijel se podívat, kde jsme. Nebylo zbytí, to už nešlo odmítnout. Nasedli jsme s ním do auta a jeli. Strávili jsme velmi příjemný večer povídáním o Madeiře, jídle a víně. Domácí si dali místní specialitu - espetadu - grilované hovězí napíchané na "šavli". K tomu zeleninový salát, madeirský chléb s česnekovým máslem (ochutnáváme) a kukuřičné kostky. Bylo to moc dobré. Popíjeli jsme s nimi výborné červené víno. Zpět se vracíme pěšky. Vzali nás autem na začátek levady a ukázali cestu.
Provázela nás vůně květů a eukalyptového lesa a dole pod námi zářila světla Funchalu.  

Nad světly Funchalu

Druhý den jsme vyrazili autobusem do centra na nákup. Cesta trvala asi 12 minut (3,80 EUR za oba a je jedno kam jedeme), takže vlastně coby kamenem dohodil. Místní tržiště Mercado jsme podle popisu našli docela snadno. Před ním už prodávali nádherně barevné květiny a uvnitř byla spousta stánků s ovocem, zeleninou, kořením, dalšími květinami, místními delikatesami a rybami. Nádhera. Doslova to tam žilo svým vlastním životem. V hale s rybami jsme se zdrželi asi nejdéle a nakoupili tuňáka a filety z mečouna. K tomu zeleninu, ovoce a nějaké koření. Našli jsme i místní supermarket, kde jsme koupili špagety, rýži, sýry a šunku. Chleba jsme měli ještě z Prahy, takže pečivo jsme nepotřebovali, k snídaním jsme měli osvědčenou instantní ovesnou kaši. Těšili jsme se až si ryby připravíme na venkovním grilu, který je součástí výbavy apartmánu.

Trochu jsme se toulali po Funchalu, zašli do botanické zahrady, katedrály a stavili se v místní hospůdce v postranní uličce nedaleko od ní. Dali jsme si rybí polévku, tradiční madeirský chléb s česnekovým máslem a hovězí steak se zeleninou a pivo.

Espada

Prozkoumali jsme také místní autobusové nádraží a zjistili, že to s naší dopravou nebude tak jednoduché, jak se původně zdálo. Intervaly autobusů byly docela dlouhé a návaznost spojů ne úplně ideální. Po návratu jsme se ponořili do průvodce a bylo nám jasné, že vybrané výlety autobusem jen tak lehce nedáme. Bylo to dost časově náročné a nebylo jisté, zda budeme stíhat poslední autobus z Funchalu k nám nahoru. Plánovaných výletů jsme se ovšem nechtěli vzdát, takže jsme se rozhodli půjčit si auto na celý pobyt. Nebyla to zrovna levná varianta, zvlášť řešená na místě, nicméně velmi praktická. Odpadl časový stres a hlavně nám umožnila poznat toho více. 
Večer jsme si připravili na grilu steak z tuňáka. Nemělo to chybu.

 

1.výlet - Sao Lourenco a Orlí hora
Ráno jsme vyrazili prvním busem do Funchalu a pak na letiště, kde jsme si půjčili auto na 13 dní. Dál jsme pokračovali už autem podél pobřeží k poloostrovu Sao Laurenco. Čím víc jsme se blížili, tím horší počasí bylo. Dokonce párkrát sprchlo. Na parkoviště, kde jsme nechávali auto jsme dorazili docela brzo - bylo úplně prázdné - a zcela osamoceni jsme vyrazili na poloostrov.

Podle průvodce je to nejvyprahlejší oblast Madeiry a má úplně jiný ráz než jeho ostatní části, které jsou plné zeleně a kytek. Byla to pravda. Celou trasu až na konec a zpět jsme zvládli poměrně rychle, byla škoda se vracet do Funchalu, takže jsme pokračovali dál na sever směrem na Porto da Cruz a Faial.

První pohled na Sao Laurenco

Oáza s hospůdkou

Orlí hora, kterou jsme viděli už zdálky přímo vybízela k výstupu, přestože se její vrchol ztrácel v mracích.

Vykukující Orlí hora

Měli jsme dost času, takže jsme podle popisu v průvodci našli nástupní místo a na horu se vydrápali. 440 m převýšení. Z vrcholku byl nádherný výhled do okolí a hlavně na Sao Lourenco, který jsme viděli v celé jeho kráse z výšky. Našli jsme i vrcholovou knížku a udělali zápis. Pak už jenom sestoupat dolů, nasednout do auta a zpátky do zahradního ráje.

Sao Laurenco z výšky a dálky

Omamná vůně

Stoupat a stoupat....

2.výlet - Caldera Verde a Caldera Inferno

Ráno je nad Funchalem modrá obloha. Mraky se drží dál, tedy přesně tam, kam zrovna míříme. Předpověď je špatná, ale my se jen tak nedáme. Jakmile vyjedeme z města, začne pršet. Pokračujeme v cestě a snažíme se najít nástupní místo výletu - Rancho Madeirense. Nějak se nám to nedaří. Nakonec autem vyjedeme až na parkoviště Teixeira, odkud je nejsnadnější cesta na Pico Ruivo - nejvyšší horu Madeiry. Kromě pár aut tam hlavně parkuje mlha. Vracíme se dolů k Rancho Pico da Pedra a ptáme se v baru na cestu. Mraky se protrhávají a přestává pršet. No konečně! Na začátku trasy je pár tradičních barevných dřevěných domků s rákosovou střechou. Nemusíme tedy na jejich prohlídku až do Santany.

Tradiční domek

Cesta je zpočátku široká, ale pak se zužuje a podél levady do Caldeirao jsou exponovaná místa zajištěná kovovým zábradlím. Člověk trpící závratí může mít problém. Jsme vybaveni čelovkami, protože nás čeká pár temných tunelů. Zdoláme několik vzdušných úseků levady a ocitáme se v Caldeirao Verde (Zeleném kotli), který je ohraničen vysokými skalami. Na úpatí stěny je vodopád padající do tůně pod ním. Odtud pokračujeme do Caldeirao do Inferno (Pekelného kotle). Podle průvodce je to trasa pouze pro "zkušené levadové turisty", těmi sice nejsme, je to naše první pořádná "levádová", ale přesto jdeme dál. Cesta se klikatí, padá dolů, pak se zase šplháme nahoru, většina exponovaných částí je nezajištěná. Pokropí nás vodopád padající přímo na nás - nelze se mu vyhnout. Procházíme opět několika tunely, některé jsou místy nepříjemné. Nic pro klaustrofobiky. Úzkou skalní průrvu překonáváme po dvou kovových lávkách. Pod námi burácí řeka Ribeira Grande. Je to impozantní místo. Pak už jen tři tunely a jsme v Pekle. Jeho stěny jsou vyšší než u předchozího kotle. Dáme si něco k snědku a vychutnáme si jedinečnost tohoto místa. Vracíme se stejnou cestou zpět. To už se mraky úplně zvedly a tak můžeme obdivovat pohledy k oceánu a na zeleň, která nás obklopuje. V závěru nám připadá, že cesta nemá konce. Nohy bolí (hlavně chodidla) a v pohorkách máme téměř 30 km. Procházíme eukalyptovým lesem.
Na tu vůni nikdy nezapomenu.

3.výlet Levada Nova
Ráno si trochu přispíme a po včerejšku volíme méně náročnou trasu podél levady Nova. Kolem 9:00 hod vyrážíme do do Ponta do Sol. Zaparkujeme u kostela a škrábeme se nahoru po silnici na nástupní místo výletu. 

Máme mít "absolutní odolnost proti závratím", dlouhé kalhoty proti klíšťatům a nepromokavý oděv. Nemáme ani jedno. Ale máme čelovku :-). Myslím, že to s tou odolností průvodce trochu přehání. Levada vede, mimo jiné, podél políček místních obyvatel. Musí být náročné je udržovat a sklízet. Jsou ve svahu. Zalévání řeší vodou z levad. 

Fascinující jsou výhledy nejen do protějších strání, ale hlavně k oceánu. A ta květena! Kalokvěty. Bílé kaly. Nádhera. 

Samozřejmě nás pokropí vodopád a zasvítíme si v tunelu. Na konci levady si dáme svačinku a spodní cestou se vracíme zpět. 

Budování levad muselo být drsné. V průvodci se dočteme, že při tom zahynulo cca 1000 lidí. Ani se nedivím. Být zavěšen v koši a přitom mlátit do skály....

Na zpáteční cestě zahlédneme několik paraglidistů ve vzduchu. Jsme nedaleko od místa, kde budeme příště bydlet a tak zkusíme podle GPS najít startovačky. Je to docela obtížné a nejsme si jisti, že to jsou ta správná místa. Nejdřív míříme k náhorní plošině Paul da Serra. Kolem leží mlha. P. nakonec asi to správné místo nachází. Fléry tu moc nevedou, takže se není moc podle čeho orientovat.

Hledáme startovačku podle GPS

Startovačka na Paul da Serra

Pak míříme na Arco de Calheta s přijatelnou přistávačkou na Madaleně do Mar. Je to soukromá startovačka za poplatek (5,-EUR na den). Je tam nějak partička. Sice nikdo nelétá, ale tvrdí, že letovo je. Start se musí nahlásit majiteli. P. o tom chvíli uvažuje (padák vozíme pořád s sebou), ale nakonec usoudí, že už je moc pozdě a jedem zpět. Mezitím pár nadšenců vzlétne. Aspoň víme, kam máme příští týden vyrazit.

Startovačka Arco de Calheta

4.výlet Pico Grande
Tak tohle byl jednoznačně nejhezčí výlet, i když dost náročný a to zejména expozicemi. To jsem ještě netušila, že další den bude hůř.
Daří se nám vstát podle plánu a už v 8:00 hod. vyrážíme na nástupní místo.
Obloha doslova září ostrou modří. Cestou vzhůru na malé parkoviště u lesní správy málem zavaříme naše malé auto neboť silnice je velmi velmi strmá. Madeira nám trochu připomíná Réunion. Charakter hor je podobný a strmé kopce tu jsou také. Jen ta vegetace je trochu odlišná, vzhledem k tomu, že jsme v subtropickém pásmu a Réunion v tropech. Ale jistá podobnost tu je. 
Na parkovišti u lesní správy je už trojice Francouzů. Popřejeme si bonžůr.
U kapličky jsou obrovské trsy modrých nádherných květů hadince převislého.

Vyrážíme nejdřív do kopce, pak po vrstevnici s nádhernými výhledy. Vidíme náhorní plošinu Paul da Serra s větrnými mlýny, kde jsme byli včera. Cestou míjíme černé ohořelé stromy. Působí to bizarně v té záplavě zeleně. Jsou to eukalypty, které se občas prostě sami vznítí působením slunce a pryskyřice, kterou obsahují.

Nenáročná stezka pomalu přechází v tu náročnější jištěnou ocelovými lany. Stoupáme kolmo vzhůru. Ještě než si dáme za odměnu svačinu, vylezeme až na skalnatý vrchol Pico Grande. A zase ocelové lano a kovové háky. Teď už jde na mě trochu závrať. Nahoře si pro jistotou hned sedám :-). Výhledy jsou úchvatné.

Zdržíme se asi hodinku a pak se vracíme stejnou cestou zpět. Je dobře, že jsme vyrazili brzo, pomalu se z údolí natahují mraky a potkáváme pár turistů.
Máme ještě dost času a tak se stavujeme v tržnici ve Funchalu a kupujeme espadu (místní hlubinná ryba). P. jí hodlá k večeři upravit podle zdejšího tradičního receptu - na banánech. Pan domácí se u nás staví zrovna, když ji začínáme konzumovat. S odporem se šklebí a praví, že to je nejhorší jídlo na Madeiře. Kdybychom ale chtěli ochutnat, jak ji připravují zdejší mistři kuchaři, máme navštívit restauraci Jacket ve Funchalu (nakreslí nám plánek), která je tímto pokrmem vyhlášená. No možná to i vyzkoušíme. Pro srovnání.

5. výlet Pico Ruivo
Původní plán vstát v 5:00 hod selhal, protože jsme neposlechli varování pana domácího a v noci si otevřeli okno. O program jsme tedy měli postaráno neboť jsme chytali komára a ráno byli dost zmordovaní.
Vyjížděli jsme až kolem půl osmé. Výstup na Pico Ruivo je lépe absolvovat brzo ráno, protože kolem poledne se už zatahuje do mraků. Naštěstí jsme bydleli takřka na poloviční cestě na nástupní místo Pico Arieiro, takže plížení se vzhůru nám trvalo jen půl hodinky. Hned jak zaparkujeme, přidává se k nám místní pes a doprovází nás až téměř k cíli. V závěru si nás splete s jinou dvojicí - anebo už prostě potřeboval změnu - a vyšplhá s nimi až na vrchol. Trasa byla nádherná a náročná. 
Nejdřív scházíme po vyznačené dlážděné stezce. Už se těšíme na výšlap zpět... Expozice jsou značné, ale po včerejšku už jsem si trochu zvykla. Kolem samé hory, výhledy na všechny strany, Paul da Serra, oceán. Vidíme i Pico Grande, kam jsme vyšplhali včera. Opět jsme tu téměř sami. Za námi jde pouze starší pán a mladá dvojice. Po chvíli se cesta rozdvojuje na snazší a těžší s prudkým stoupáním. Jako správní masochisté volíme tu náročnější s tím, že zpět půjdeme tou jednodušší, abychom nešli stejnou zpět. Výstup je dle očekávání těžký, docela z nás leje (tedy přesněji ze mně), pes častěji odpočívá, ale drží se nás jako klíště. Opět nádherné výhledy. Zjišťujeme, že starší pán nás následuje. Respekt. Dorážíme k chatě Pico Ruivo a pokračujeme až na vrchol. Tam se navzájem vyfotíme s jedním francouzským párem a sestoupíme kousek níž. Hledáme příjemné místo k odpočinku a svačině. Pomalu se začínají natahovat mraky a vydáváme se na zpáteční cestu. Den se velmi vydařil. 

6. výlet k hoře Pináculo
Trochu na mě padla únava a nechce se mi vstávat v plánovaný čas (6:00), takže vyrážíme až kolem půl deváté. Vyjedeme na plošinu Paul da Serra. U nás dole je zataženo a tady nádherně svítí slunce. Jdeme nejdřív na trasu z Bica da Cana k hoře Pináculo. V průvodci je nástup popsaný trochu jinak než ukáže skutečnost, ale nakonec intuitivně volíme správnou cestu. Vede podél levady s pár vodopády, takže jsme zas trochu mokří. Jsme tu úplně sami, což je prima. Samotná hora Pinaculo nás trochu zklamala, ale je jí odpuštěno tím, že cesta k ní je moc hezká, lemovaná rozkvetlými čilimníky a jinou místní květenou, která nádherně voní. Po svačince s kafem se vracíme zpět. Každá trasa je tady vykoupená nějakým strmým výstupem a ani tato není výjimkou. S ohledem na mou únavu se sunu jako šnek. Vystoupáme na vyhlídku, uděláme pár fotek a jdeme k autu. Pokračujeme na Rabacal, kde je nástup na trasu k 25 pramenům. Jsou tu davy a parkoviště téměř plné. Je už dost pozdě, takže autobusy přivezly turisty z hotelů. Nástup u této trasy je ve znamení převýšení 350 m, takže když P. navrhuje jinou možnost začínající trochu níž s tím, že se tomuto sestupu a výstupu vyhneme, neváhám ani chvilku. Také se nám nechce mezi davy. Sjíždíme k trase se začátkem tunelem dlouhým 800 m. Nejsme sice úplně sami, ale je tu méně lidí. Projdeme eukalyptovým lesem a nasadíme čelovky. V tunelu je chladno.
Po povrchu se vyhýbáme spoustě turistů jdoucím proti nám. Někdy je to náročné, protože cesta je velmi úzká.
U pramenů posvačíme, dáme si trochu oddech a zase vyrážíme zpět.

Hora Pináculo

 

Výhybkáři

Větrník na výhlídce

Stavujeme se ve Funchalu a hledáme restauraci, kterou nám doporučil pan domácí. Poprvé se seznamujeme se starým městem a jsme mile překvapeni jeho malebností, spoustou úzkých uliček, hospůdek a butiků. Jacket je otevřený až od 19:00 hod, takže hledáme jinou možnost, kde bychom se najedli. Nakonec volíme trochu ušmudlanou doporučenou Tripadvisorem. Dáváme si espadu na banánech a estepadu, P. pivo a já sklenku vína. Jídlo nic moc. Rozhodně vaříme lépe :-).

Další den nás čeká poslední nákup v Mercado. Blíží se náš přesun na další místo ubytování a nevíme, jak to tam bude s nakupováním. Sázíme tedy na jistotu. Doplníme zásoby na další týden včetně čerstvého tuňáka. 
Po návratu se najíme a vyrazíme na procházku podél levady dos Tornos, která teče kolem Hortensie směrem k Monte. Je to na opačnou stranu, než jsme šli první večer. Jsme trochu zklamaní, když to srovnáme s levadami, které jsme již absolvovali. Mrtvá krysa, pták, občas i odpadky...
Vystoupáme ke kostelu v Monte a chvíli pozorujeme turisty, kteří sjíždějí na tradičních saních. Vracíme se stejnou cestou zpět.
Docela se těšíme na nové místo.

Ráno balíme a uklízíme. Rádi bychom se rozloučili s domácími, ale všude je ještě ticho a čajovna je prázdná. Klíče tedy necháváme v zámku a na stole vzkaz s poděkováním za příjemný pobyt.

Vyrážíme do Jardim do Mar. Čím víc se blížíme, tím je počasí lepší a je tepleji. Po příjezdu do vesničky zjišťujeme, že auto musíme nechat hned na začátku na parkovišti a dál se vydat pěšky. Vesnička je protkána úzkými uličkami, do kterých auto nevjede. 

Na zdi je vyvěšen plánek, podle kterého najdeme naše ubytko. Je to kousek. Skutečnost předčí naše očekávání. Maktub Guest House je velmi velmi příjemné místo. Připadáme si jak v klubu Boba Marleye. Útulný a vzdušný interiér.
Hraje tu námi oblíbený jazz a dýchá na nás dovolenkářská atmosféra.
Co víc si přát?
Po chvíli se objeví Andreia, která nám ukáže náš pokoj a společnou venkovní kuchyň a vysvětlí, jak to tu chodí. Nabízí také možnost snídaní a večeří. Maktub je obvyklým cílem hlavně surfařů. Z výzdoby je to patrné. Jejich měsícem je listopad - to je ten správný čas chytit pořádnou vlnu.
Na závěr nás zve na nedělní reggae party, která se koná v sousední vesničce Paul do Mar v Maktub baru. Přijede prý hvězda současného reggae z Jamajky - Omar Perry - se svou kapelou a rodinou a budou bydlet s námi. To bude asi mazec.
Prolezeme celý dům a nemůžeme se nabažit. Zatím jsme tu sami. V patře je pár pokojíků - dvoulůžáků a nahoře je ubytovna. Vše je barevné jako samo reggae :-).

Vyrážíme na procházku k oceánu, který je asi 200 metrů od domu. Slunce pálí a my se jako správné trubky nenamažeme, takže výsledek je jasný.
Pobřeží je hodně kamenité.

Cestou zpět se stavíme na promenádě na pivo. Jedeme se také podívat do Paul do Mar, kde má být přistávačka značená jako fotbalové hřiště. Je nepoužitelná. Kolem dráty, je oplocená a zamčená. Projdeme si vesničku a sedáme znovu do auta a šplháme výš. 

A zase hledáme startovačku

Tak tady se startuje...

Nacházíme další startovačku, jen s tím přistáním je trochu problém. Nakonec rozhodneme, že raději pojedeme do Arco da Calheta nad Madalenou. Je lépe první let absolvovat tam.
Paraglidisté jsou na místě. V boudičce to hučí. Chvíli váháme, nikdo nelétá, nakonec překonáme ostych a vstoupíme. Majitel tam není, jen místní instruktor, který tam má pár žáků a čeká až se trochu zklidní vítr a budou ideální podmínky. Pro zkušené piloty jsou dobré podmínky už teď. Chvíli si povídáme a on nám ochotně vysvětlí, kde se startuje, kde to nosí a na P. zkušenosti. Postupně se bavím i s ostatními. P. si mezitím přinese padák a poprvé vzlétá. První je sletík a podruhé už nachází termiku.
Stávám se šoférem.  Fotím. Natáčím.

Tak trochu jiná startovačka

Buď vzlítnout nebo kaktus....

Cestou zpět se stavujeme v Madaleně na pivko.
V Maktubu je velmi živo. Lidé večeří a panuje tam příjemná atmosféra a hraje muzika. Moc se nám do toho nechce vařit, ale nic jiného nezbývá. Postupně si zvykáme na společnou kuchyni a posezení. Děláme si steak z tuňáka s čerstvou zeleninou a k tomu popíjíme růžové a bílé víno.
Nemá to chybu.

Vstáváme kolem 9:30 hod. Dům se pomalu a líně probouzí. Děláme si snídani a kafe. Ráno je zataženo, ale počasí se postupně vybírá až na úplné jasno. Kolem 11:00 hod. přijíždějí Jamajci. Sedíme a sedíme, dáváme si další kafe a pozorujeme cvrkot kolem nich. Dorazí i bratr Andrei, který provozuje Maktub bar a znovu nás zve a večerní párty. Slibujeme, že přijdeme. Přemýšlíme, co budeme dělat. Na létání je ještě brzo, tak jedeme směrem na Porto Moniz poznat severozápadní část Madeiry. Je to samá zatáčka až se nám z toho točí hlava. Tato část Madeiry působí vyprahleji. Chtěli jsme si dojít na jídlo v Porto Moniz, ale nesjedeme dolů, protože při představě, jak se zase motáme, se nám hned přitíží. Už je také docela dost hodin - nejvyšší čas to otočit a jet do Arco da Calheta.

Konečně se seznamujeme s Hartmutem Petersem z Madeira Paragliding - majitelem startovačky. Nad vyhlídkou krouží paraglidista a snaží se přistát na startovačce a nedaří se mu to. Hartmut na něj volá ať přistane dole na Madaleně a nám vysvětluje, že se od včerejška změnil směr větru, který vytváří nad vyhlídkou rotor, který je nebezpečný a není tedy dobré na startovačce přistát.
Doporučuje také vyjet na horní startovačku u vysílačů. Zmíní se o třech rakouských pilotech, kteří už tam jsou a čekají na vhodné podmínky. Patří k nim i Nici, se kterou se potkáváme před restaurací u vyhlídky a chvíli si povídáme. 
Máme hrozný hlad, tak si v hospodě dáme grilované olihně. Jsou moc dobré.
Domluvíme se s Nici, že s nimi pojedeme nahoru na startovačku Paul da Serra. Znají cestu a navíc mají navigaci. 
Mezitím se změní směr větru a z této startovačky se nedá vzlétnout. Rakušáci se snaží dovolat Hartmutovi, ale už je ve vzduchu. Zahlédnu paraglidistu níž u vysílače. Vydáváme se tedy všichni společně najít startovačku. Je to klasicky obtížné, vyžaduje to trochu stopovací schopnosti :-).
Nakonec ji najdeme, ale začínají se natahovat mraky a čas pokročil. Rakušáci znovu volají Hartmuta, tentokrát to vzal a pravil, že mraky nevadí, důležité je, zda fouká. No fouká, takže je rozhodnuto, že se poletí. Jako první se rozbíhá Nici a téměř vzápětí mizí v mraku. Jen je slyšet, jak volá, že je to ok. Vzápětí startuje P. a také volá, že ok.

Není nač čekat, popřeji ostatním šťastný let a nasedám do auta. Teď už jen najít cestu dolů. Zadávám přistávačku do navigace a jedu. Vede mě vesničkou, kterou jsme předtím nemohli projet kvůli květinovému festivalu. Na zemi jsou obrazce z květin a listů a je mi zatěžko na ně vjíždět. Jinudy to ale nejde. Doufám, že mě nezastaví policie.
Festival už asi končí, takže si mě nikdo nevšímá. Uf. Bez řidičáku se mi zrovna lehce nejede.
Zaparkuji v Madaleně a vzhlížím k nebi. P. je ještě ve vzduchu a vydrží tam ještě půl hodiny. Nici s Jakobem už balí padák na zemi.
Chvíli se ještě bavím s Hartmutem a platím za včerejší a dnešní starty. P. mezitím přistane. Sedáme do auta a odvezeme jednoho z Rakušáků nahoru pro jeho, pak pokračujeme do Jardim do Mar.
Po večeři vyrazíme na reggae party do Paul do Mar. Je tam spousta lidí a není tam k hnutí. Zdržíme se asi hodinku a pak se vracíme. Dům je prázdný, protože všichni jsou na koncertě. Dáme si ještě sklenku červeného.

Naše další dny se vyznačují čekáním na správný směr větru a dobrou termiku. Čas v mezidobí trávíme u oceánu (dokonce si v té ledárně jednou zaplavu), potulováním se v okolí, trávením příjemného času v Maktubu - mimo jiné povídáním s místním kuchařem Santanou, který procestoval celý svět. Domlouváme si s ním večeři na poslední den - chobotnici se salátem a červeným vínem. 

P. si zalétá dostatečně. Rakušáci jsou dobrými parťáky. Dochází i na delší skoro dvouhodinové lety a a moje úloha řidiče a fotografa je zcela naplněna. Není nouze ani o dramatické chvíle při startování s deštěm a v mracích, kdy člověk neví, kam vlastně letí. No, byla jsem ráda, když to bylo za mnou.

Jamajci odjeli a dům se vrátil do své poklidné atmosféry. Byli jsme tam sami. Poslední večer se na nás Santana nachystal. Bylo krásně prostřeno a on si oblékl kuchařský mundúr. V pozadí hrál Jobim.
Pak to přišlo. Naprostá delikatesa. Salát z čerstvé zeleniny a avokáda a chobotnice. Samozřejmě jsme na Santanovi vyzvídali, jak ji připravuje. Velmi ochotně nám sdělil recept. Chobotnici nejdřív předvařit asi 40 min a pak osmahnout na oleji. K tomu cibule, česnek (jenom rozmačkaný ve slupce), bobkový list, rozmarýn, paprika, trochu chilli a krájené papriky. K tomu jsme popíjeli výborné červené místní víno a poslouchali jazz.
Prostě DOVOLENÁ.
Ráno balíme, loučíme se a vůbec se nám nechce. Dlouze snídáme a ještě chvíli sedíme nahoře na terase, hledíme k oceánu a nasáváme tu jeho úžasnou slanou vůni.

Ve Funchalu se stavíme před odletem v hospůdce, ve které jsme byli první den a dáváme si poslední madeirský grilovaný steak z tuňáka se zeleninovým salátem a pivko.
Nemůžeme se odtrhnout.
Za sklem auta nás čeká lístek s pokutou za to, že jsme přetáhli čas parkování.
Jedeme na letiště, vracíme auto a zajdeme na poštu zaplatit pokutu. Pak už jen odbavení a zbývající čas trávíme na letištní terase, odkud sledujeme, jak vzlétají a přistávají letadla na jedné z nejrizikovějších přistávacích ploch na světě. Je postavená na pilotech a je velmi krátká. Do toho duje silný vítr a je vidět, že piloti mají co dělat, aby stroje dostali tam, kam chtějí.
Moc se "těšíme" na tu naší chvíli.

Pořád myslím na Madeiru.

Na její barvy a vůně.

Helmut, Hans a Dieter.... a já

Den 1. Söller Zöhner. 10 km, celkové převýšení 300 m.
Tři kolečka 3,3 km, převýšení na každém z nich asi 100 m. Prostě jenom NĚCO na zahřátí.
To je v pohodě, ne?
Za mnou měsíc neběhání kvůli achilovce, cepínu, nachlazení, kašli.
Brnkačka. Nemám absolutně představu, jak to půjde.
Nejdřív nenápadně do kopce. Pak hodně nápadně. Pak se to láme, občerstvovačku míjím, nořím se do lesa. Ještě je vidět. Z kopce zrychluji, co to dá. To jsou jediné úseky, kde to můžu nahnat. Zase vlnka nahoru. Dolů. Nahoru. Nějak prudce, ne? Fotograf? Další? Musím běžet.
Cílová brána. Tak znovu. Kolikrát, že tu poběžím? Ještě dvakrát? Nebo třikrát? Už mi to přestává myslet. Nesnáším okruhy.
V lese už není vidět. Zavřeli časovou bránu. Mám to před limitem, takže kein Stress!
Kašlu jak tuberák, ale endorfiny fungujou. Třeba se stane zítra zázrak!
Lea míchá regener. Vypij to! Hned!
Zapij to vodou. Už nechci. Jen to koukej vypít!
Všude tma tmoucí. Jedeme zpět do Niedernsillu.
Kašlu jak DVA tuberáci.

Den 2. Kaisermarathon, převýšení 2.450 m
Budíček. Kterej blbec si to vymyslel? Já? Tomu nevěřím! Já chci spát!
Kdo to tady kašle? Jo, aha, to abys měla výmluvu, proč to nešlo, praví Jitka. 
Tma tmoucí. A frčíme zas do Söll.
Nebuď smutná, třeba to stihneš, musíš se prostě kousnout! 
Začátek má být jen lehce zvlněný, vlastně skoro rovina, to dáš!
Jak se mám kousat, když to prostě rychlejc nejde? 
Já to tak chci!
Tepy 172 a srdce v krku.

Jestli se to ještě zvedne, tak ten limit nedám.
Hm, to se dalo čekat. Takže nedám. 48 min a kilometr přede mnou. Končím.
Je mi to jedno? Je mi to líto? Vlastně ani nevím, jsem tak zchvácená, že mi to nemyslí.
Tamhle je Lea. Prodloužili vám limit, tak koukej mazat!
Fakt? Ale já už stejně nemůžu! Já tu chci zůstat.
Mazej!
Takže na další bránu.....

Hm poslední. To jsem ale čekala, ne?
Ne, za mnou je ještě pár lidí.
Zase kopec.
Ježíš ta babička mě fakt předběhne. Kolik jí je? 65? 70?
Ať si běží, mně je to fuk. Já prostě jdu. Nebudu se vysilovat, když už jsem stejně komplet vysílená.
Vlastně ať mě klidně na tý bráně seberou. Už nemůžu.

Poběžíme spolu? Taky jdeš celý? Ja.
Ty máš kolu? Ja. Dej mi prosím napít. A sakra, už mi nějak dochází.
Tady máš ještě gumídka a pojď.
Renata! Warte auf mich!
Komm! Komm! Komm Jeanette! Tleskám. Musíš pořád jít! Nezastavuj se!

Sorry, ale je tu časový limit, nechám tě tu, třeba mě pak dohoníš.

První odpadlík, další odpadlík....ty lidi fakt vzdávaj!
Já to ještě zkusím. To musím sakra dát! Je mi jedno za kolik, ale dám to. Vždyť nás pustili přes dvě brány! To nás přeci musí nechat dolézt až nahoru!

Toho dám, ten má dost....

Tahle mě předbíhala v kopci za první bránou. A tak ladně! Pořád cupitala do těch kopců drobnými krůčky. Co tu dělá? Už by měla být nahoře!
Jdeš dál? Ptá se mě. Jdu a ty? Myslím, že ne... tak Tchüss bis Bald!
Teď tudy? Ja, ja ... richtige Strecke. No aspoň, že se dá zas běžet.

Kudy? To myslej fakt vážně? Hospodou? Tak jdeme na to...
Super! Bravo! 333!  
Já bych si tu tak chtěla sednout! Dát si pivo a něco k jídlu.
No a teď zas kudy? Ve značení maíj teda občas mezery. Zkusím dolů.
Hezky nahoru, pak po rovince, pak dolů....
No ale je tu krásně. Svítí sluníčko. Jezírko. A další.
Jsem komplet mokrá. Nacucaná jak houba.
Turisti zachumlaní do bund a čepic. Je jich tu docela dost. Cvakají hůlkama. Já budu brzo zubama, jestli sebou nepohnu.
Bravo! Super! 

Je fakt hezky. No není nádherně na tom světě? Šupky hopky dolů. Šupky hopky nahoru.

Hm, Hohe Salve! Na ja! Moooc pěkná!

Musím si pořádně utáhnout tkaničky. Teď to půjde hodně hodně brutálně dolů.

Alles Gute? Ja, ja...
Englisch bitte. Dort vrn vrn vrn wood....jo aha, lesníci s pilama :-)
Přes cestu strom  a těžká technika. 
Aspoň mám důvod přejít do kroku.

Poslední časová brána. Neměla být náhodou až na 34.km? Nějak brzo, ne?
Vlastně je to fuk. Kudy to zas vede? Cože mi to říká? Vůbec mu nerozumím, takže ja, ja....
Nahoru. Nad hlavou mi jedou vejce. Lidi uvnitř. To jsou ti, co to mají už za sebou a moc dobře vědí, co nás ještě čeká.
Občerstvovačka. Vezmi si všechno, co chceš. Nechceš šnaps? Ne, to fakt ne. Tak si vezmi celou tuhle plechovku energeťáku, můžeš popíjet cestou vzhůru. Danke!

Helmut, Hans a Dieter klepou na dveře.
Zk.... kopec.
Helmut, Hans a Dieter klepou na dveře.
Zk... kopec.
Já už fakt nemůžu. Musíš! Nemůžu. Musíš!

Jé rovinka, konečně se dá běžet..

To si dělaj srandu. Z kopce? To zas všechny ty nastoupaný metry seskáčeme dolů a pak znovu nahoru?
Hele Hohe Salve. Tak tam nahoře TO je. No ale ještě mi zbývá pár kiláků, kudy to zas povede? To se asi bude nějak vinout.....
Se picnu....
Tak znovu.
Helmut, Hans a Dieter......
Zk..... kopec.

Kde je proboha už ten nástup na Hohe? 
Jo ahaaa, zase trochu dolů....¨

Maj bujon, to je skvělý!
Voda, cola, iontťák, bujon, gel, banán. To je panečku koktejl! To se útroby maj! Fuj.

Asi mi šlehne. To nemůžu dát. Podívám se nahoru a dostávám závrať. To nedám. Musíš, už je to jenom JEDEN kilometr. No, ale JENOM KOLMO NAHORU!

Jééé cílová brána. To je NE-KO-NE-ČNÝ!
Nekonečný bláto.
Za mnou čtyři lidi a cyklista.
Už sbírá značení.

Lidi hulákaj, fanděj....co chce ta ženská? Bere mě za ruku. To mám jako běžet? Táhne mě. Je to jen dvacet posledních metrů. Já fakt běžím! Ale naproti infarktu.....
Panebože já jsem TADY! To není možný! Je mi zle. Snažím se vydýchat. Zabalili mě do termofolie. Dobrovolník vysvětluje, co mám dělat dál, kam jít. Převlíknout. Pro medaili. Pro tričko. Napít. 

Jedu ve vejci.
Božínku, já to mám!
Gratuliere! Next year again? Oh my God! NO! Stačilo!
Have fun tomorrow!
Jo, to fakt bude sranda zítra. "Nemůžu se dočkat"
Lea míchá regener. Vypij to! Fuj, to je hnusný. Ještě vodu!
Bolí mě stehna. Bolí mě lýtka. Bolí mě celej člověk.
Svištíme do Niedernsillu.
Večer aspoň decka červeného. Víc ne. Tak na zítra! Alles Gute!

Táhne mě do cíle :-)

Den 3. Pölven Trail, 23 km, převýšení 1.250 m
Budíček. Nikam se mi nechce. Venku leje.
Tak znovu. Söll. Cítím únavu. Stehna au. Co na sebe? Co ze sebe? Co se sebou?
Lea se začíná usmívat. Rozhodla se neběžet a děsně se jí ulevilo.
Já musím. Přeci to nevzdám poslední den, když jsem se dostala přes maraton!
Stojím na startu a kolem zas ty chrti. 
A zase do kopce. Dneska to bude jen brutálně nahoru a pak zas brutálně dolů.
Všichni běží a já někde v půlce přecházím do chůze. Prostě to nejde. Přede mnou masa a za mnou asi 3 lidi a cyklista.

Na lesní pěšince špunt. To je prima, můžu se zastavit. Posunujeme se pomalu. Nejdřív lávka, pak řetěz. Radši se držím. Bláto a šutry kloužou. Nahoře se to narovná a běžíme. Hezká cesta. Kořeny. Předběhnu dvě holky a černocha. Asi se bojí. Kousek přes silnici. A je to tu.
Kolmá stráň. Já už nechci žádnou sjezdovku! Pořád mrholí.

Klouzající bláto zpestřuje výstup. Občas se musím zastavit. Do kopců cítím únavu.
Jsem v patách mladé běžkyni. Taky jde celý. Udělám si z ní vodiče. Chuděra. Do kopců jde svižněji a já zas dolů. Na lesní cestě se zranila nějaká paní, takže se vrací. Holčina přede mnou huláká na pořadatele, aby pro ní sešli - mají tam nosítka.
Pokračujeme spolu. Míjíme salamandra na cestě. Je dokonale vybarvený.  Takhle v přírodě jsem ho snad nikdy neviděla.

Dneska mám větší žízeň. Zase si táhnu všechno s sebou a můj vodič evidentně taky. Stres z časových bran. Na rozdíl ode mně míjí všechny tři občerstvovačky. Já ne. Radši si svojí zásobu nechám až bude hůř. Takže mi nakonec uteče.
Bujon, cola, voda, ionťák. Polykám gel. Myslím, že ho dlouho nebudu chtít vidět, natož spolknout.
Časovou bránou probíhám skoro v limitu. Jen mi připadá, že je nějak blíž. Podle propozic to měl být 14.km a jsme na 12. To aspoň hlásí moje garminy.

Cesta vede nad lomem a stoupá výš a výš.
Je nás skupinka asi šesti a průběžně se střídáme v pořadí.
Černoušek má evidentně problém s prudkými výstupy a chytá se rukama. Jako by měl závratě.
Předcházím ho a když se otočím, tak zjišťuju, že si našel klacek, o který se opírá. Vypadá zbědovaně, skoro hůř než já.

Předbíhám mladíka, už jenom jde, rozbíhám to a holčiny mi nestačí, tak jsem setřásla tři kusy.
Zůstáváme už jenom ve třech.
Prudké výstupy střídají mírnější, občas se cesta narovná, pak klesá. Běžím. A zase prudce nahoru.
Moje boty jsou super. Perfektně drží ve všech terénech. Zlatý inovejty! Ostatní mají trochu problém a je vidět, jak jim to klouže.

Doufám, že je to už závěrečný kopec. Na cestě se ptám, zda je to už ten poslední nejvyšší bod. Ne, ještě asi 300 mírně zvlněných metrů a pak prudký krátký výšlap.
Uf.
Kříž, pode mnou mraky  a nad hlavou modro. Na vrcholu je cedule 6 km do cíle. Moje hodinky hlásí sedm. Představuji si, že zbývající kilometry už budou jenom z kopce. 
Omyl.
Nejdřív ano, ale pak to zas ženou nahoru. Už mám těch kopců nějak dost.
Dolů všem zdrhnu a nakonec dobíhám svého vodiče. 

Dobíhám svého vodiče

Seběhneme nad vesnici a obě si hlasitě oddychneme "na Endlich"!

Naivně si myslím, že teď už jenom rovina a dolů.
Občerstvovačka.
Zastavuji, kontroluji čas, mám ještě víc jak půl hodiny do limitu a před sebou si 3 km, takže si dám bujon a vodu. Holčina zas zdrhne.
A zase nahoru. 
Už prosím NE!
Rozbíhám to z kopce a mířím do cíle.
Lea na mě volá.
Proběhnu bránou a lapám po dechu.
Mám dost.
DOST.

Kam že to jedeme příště?


P.S. Moc děkuji Leoně za péči a podporu, kterou mi poskytla. Bez ní by to bylo mnohem a mnohem krušnější.
Díky Leo!!!!

A cože mi to znělo za song v hlavě? Kost v těle!

Pražský Kufr

jsem nečekala ani ve snu. Přece nemůžu zabloudit v rajonu, který znám! Na Pražské 50 to jde tedy snadno. Tak špatně značenou trasu jsem ještě neabsolvovala.

Na Okoř jsem jela snad stokrát a přesto jsme projeli pár cestiček, které neznám. Pořád je co objevovat.

Původně jsem měla v plánu 39 km v rámci závodu Saar Challenge na Vysočině. Pěkně to zapadalo do mojí přípravy na TDT. To by ovšem nesměl proběhnout cepín, ke kterému se nakonec přidala i pravá achilovka. Znamenalo to po Baroku běh na pár dní vysadit, docházet na rozmasírování k Dagmar a ozdobit svá lýtka růžovými tejpy. Holdovala jsem odpočinku, což mi, musím se přiznat, ani tak nevadilo. Vyběhla jsem jenom dvakrát a jednou se projela lehce na kole, protože achilovka vehementně protestovala. Víc to prostě nešlo. Dagmar se tvářila, že bych ani to kolo neměla. Prostě klid léčí. Ale protože nejsem úplně normální a ledva levé lýtko začalo vysílat signály, že se konečně stává méně vystresovaným, začala jsem uvažovat o náhradě sobotního běžeckého závodu za cyklistický. Docela mě to mrzelo, Saar je úplně nový závod a v těch končinách jsem nikdy nebyla. Startovka zrovna ve švech nepraskala, takže to vypadalo na příjemnou komorní akci. Jediné pozitivní na mé neúčasti bylo, že organizátoři nebudou muset dlouho čekat na posledního.

Leona byla přihlášená na Pražskou 50 a tak jsem se rozhodla k ní připojit a vyzkoušet, jak na tom moje nohy jsou nejdřív na kole a když to projde, tak si dát druhý den půlmaraton v Českém Ráji. Aspoň menší dvoudenní zátěž.

Jediný další známý padesátkový účastník byl Evžen. Ten mě ostatně na tenhle závod lákal už dřív, ale v plánu byl Saar.
Start i cíl byl v Dejvicích, tedy kousek od domova, takže na dojezd na kole. Večer předtím jsem ještě začala hledat pumpičku, abych dofoukla gumy, ale nenašla. Na poslední chvíli jsem vyrazila přes ulici do cyklo servisu. No musím uznat, že tak kvalitně nahuštěno jsem nikdy neměla a bylo to hned na jízdě znát. Byla sice tvrdší, ale rychlejší.

Vyrazily jsme s Leonou ráno brzo, protože podle Evženovy rady, bývá později na registraci narváno. Díky tomu jsem měly do startu dost času. Využít služby stánku servisu Author se přímo nabízelo. Chtěla jsem jenom promáznout řetěz. Servisák nasadil kolo na držák, lehce ho protočil a pravil: "Můžu Vám to seřídit, aby to přehazovalo?"  Pak už jsem jenom zírala, jak rozebírá přehazovačku, vytahuje dráty...... Cože? Odjedu vůbec? Na závěr proběhla diagnostika: řetěz má za zenitem už dávno a přehazovačku je potřeba úplně vyměnit... Vždyť je to kolo jenom 4 roky starý? Asi dostává zabrat.. Aspoň vím, proč mi v něm poslední dobou lupe. Ještě mě upozornil, že bude přehazovat trochu jinak než jsem zvyklá. No to bude zajímavá jízda.

Start se přiblížil a slunce pěkně hřálo. Šly jsme na jistotu do zadních řad a místa vpředu přenechaly chrtům. Není radno riskovat, že nás někdo sestřelí při sjezdu. Masa se pomalu sunula k bráně a pak pokračovala do táhlého kopce po hlavní asfaltce, ze které nahoře uhnula doprava do terénu Šárky. Následoval první techničtější sjezd. Dál jsme trochu kopírovali trasu Šutru. Delší špunt se udělal na úzké cestě podél potůčku z Šárky do Nebušic. Zdrželi jsme se tam tak 10 minut, pak už se had rozjel a jízda byla plynulejší. To pravé úskalí ovšem  teprve číhalo v podobě mizerného značení. Během cesty na Okoř se mi podařilo z trasy sjet dvakrát. Značky byly kombinované - buď žluté šipky na silnici nebo Author fábory na stromech. Jenže těch právě bylo poskrovnu. Poprvé jsem nezachytila značku při sjezdu z kopce na Přílepy. Povedlo se mi svést z cesty i skupinku za mnou, protože prostě důvěřovali tomu prvnímu. Naštěstí jsem věděla, kde jsem, takže jsem na hlavní odbočila doleva, a za chvíli jsme se už napojili na správnou trasu. Podruhé se mi to opět stalo při jízdě z kopce směrem na Noutonice - to mě odchytil hodný cyklista jedoucí za mnou, který si všiml značení a zahulákal ať se vrátím. Uf. To bylo ještě dobrý. Za mnou občas někdo byl a přede mnou taky. Pak jsem ale většinu cesty byla sama a díky absenci značení jsem často nevěděla, jestli jedu dobře. Kolikrát nebylo nic klidně 2 km, přestože jsem míjela různá rozcestí. Jela jsem tak trochu po paměti, i když cest na Okoř je několik, ale tak nějak jsem doufala, že povede zrovna tou, kterou znám. Z větší části ano. Na jediné občerstvovačce, která byla pod hradem, jsem doplnila vodu do bidonu a spolkla kus banánu a s sebou vzala tyčinku, kdyby přišel hlad.

Sjezd od rotundy

Pak to bylo pořád ještě jednoduché - přes Číčovice, kolem Pazderny (tady někde jsem tenkrát při zimní temné vyjížďce ztratila bičík), Tuchoměřice, Statenice, do kopce přes sv.Juliánu do Přední Kopaniny (pro mě objev nové cesty přes Kopaninu - hurá - příště nemusím po hlavní), zanořili jsme se do Šárky a pokračovali k Nebušicím. Odbočka v Šárce byla jasná, jen jsem potom trochu propadla panice, jestli jedu dobře, protože opět nebyl hodně dlouho žádný fáborek. Naštěstí kolem mě prosvištěl cyklista, tak jsem se mohla uklidnit. Projeli jsme kousek silnice v Nebušicích a pak hned zas odbočovali doprava do Šárky. Značení bylo trochu schované ve větvích stromů, takže nebýt jezdce přede mnou, určitě bych zas jela špatně - rovně dolů. Rychle mi ujel a já pak zas na odbočce hledala šipku. Nebyla. Slezla jsem z kola a chvíli čekala, jestli někdo nepojede. Nejel. Tak jsem prostě jela intuitivně dolů. Tam už naštěstí fábor vlál. No dobrý.

Pokračuje to sjezdem, je to paráda, to mě baví a už jsem zase dole v Šárce a hledám nějakou značku na rozcestí. Nic. Jenom na stromě je nastříkaná bílá šipka. BÍLÁ. Znamenalo to buď podél potoka po vrstevnici bez šipky nebo nahoru do kopce se šipkou. Tak jedu po šipce. Hnusnej kopec. Předbíhá mě běžkyně se psem. Trochu potupné. Nahoře jsou žluté šipky na silnici, které mě vedou dál. Jedu, jedu. Pak se ocitám kousek od Džbánu a napadá mě, že sice jedu, ale špatně, jenže jsou tam ty žluté šipky. Pak oranžové fáborky a cedulky POCHOD. A sakra. No nicméně jedu dál. Vede to stále ke Džbánu. To je přece blbost - pořád dál od cíle.... V zoufalství sesedám z kola a vytahuji mapku, kterou jsme nafasovali při registraci. Je tak malá, že je naprosto nepoužitelná. Mapa v mobilu se dlouho načítá, na to nemám trpělivost. Šipky vedou podél Džbánu dál do Šárky a mně už je jasné, že jsem parádně zakufrovala. Takže konec závodu. Normální blbka. Chvíli ještě jedu po šipkách, ale pak to otáčím, vyjedu k Mekáči a volím nejkratší možnou cestu do cíle - po cyklostezce podél Evropské. Cestou proti mě občas jedou závodníci, kteří to mají už dávnou za sebou a míří domů. To je teda pech. Přijíždím do chumlu v cíli. Vypínám hodinky. Najela jsem si navíc tak 5 km. Nejdřív volám Leoně - je nedostupná. Pak Evženovi. Za chvíli ke mně dorazí. Povídám, že jsem zabloudila a tím pádem DNF. "Koukej projet tou cílovou bránou!" Nechce se mi, ale jedu.... Dostávám finišerskou tašku.
Mezitím se ozve Leona, jdeme na jídlo, posedíme, pokecáme a domů.
U nás v ulici je Zažít město jinak v plném proudu. Pěkně hrajou. Chvíli lituji, že se zas hrnu dál. Naložíme Evženovo kolo a svištíme do Bedřichova, kde ho čeká malý soukromý triatlon. Loučíme se a já pokračuji na chalupu. Těším se až se nadechnu čerstvého vzduchu a zaposlouchám do ticha. V krbu tiše praská a užívám si jeho tepla.
Ráno mě čeká cesta do Českého Ráje na půlmaraton. Také první ročník.

Registrace je do 11:00 hod, takže nemusím tak brzo vstávat. Cesta trvá jen 40 minut. Na místě je už docela dost aut, ale na registraci malá fronta. Potkávám se s Janou, Petrou a s Houbama Mirkou s Pavlem. Probereme náš běžecký plán na příští rok- Engadin ultraks :-) a Janovskou párty. Do startu to rychle uteče.
Výstřel a už se rozbíháme. Příjemně z mírného kopce. Hodinky zapínám až 100 m za startovní čárou. Tempo je na mě ostřejší 5:40 min/km, to asi dlouho nevydržím a nerada bych se utavila hned na začátku. Po kilometru trochu zvolním a pak už to tak nějak udržuji v normálních mezích. Ze včerejšího závodu mi zůstal syndrom značení. Tady je naprosto luxusní. Fáborky pomalu po 50 metrech (zase žluté Author) a na rozcestí je jich pro jistotu několik a navíc cesty, kam nemáme běžet jsou páskou uzavřeny. K tomu šipky na cestách z mouky. Tady nezabloudí ani blbka. Trasa je moc hezká. Občas silnice, lesní a písčité cesty, louky. V dáli Trosky. Probíháme pod Kostí "Podkostím" a pak zas do lesa a podél skal. Písek v botách. Cesta se vlní nahoru a dolů. Zdoláme dva výživné kopce - ty bych tady nečekala.

Tentokrát běžím bez lahve, ale občerstvovačky jsou dobře rozmístěné a je jich dostatek. V předbíhání se střídáme ve skupince čtyř osamělých zoufalců. Běžec má styl "melu z posledního", další má dva puchýře z bot, já funím a smrkám (až se mě jedna paní na první občerstvovačce zeptá, zda jsem v pohodě - jooo, já prostě jenom furt smrkám - potím se i nosem). Nakonec se trhám, vidina cíle mě v závěru trochu pohání. Lýtko i achilovka drží. Přes tejpy jsem pro jistotu navlékla ještě kompresky.
Počasí nám přálo. Na začátku to vypadalo, že zmokneme, ale spadlo jen pár kapek a bylo příjemné polojasno.
Po závodě čekáme až si stoupne Jana na bednu (3.míso v kategorii), dává se do nás zima a tak mizíme.
Test dopadl dobře, jen cítím v nohách ten chybějící trénink......

Plazy?!

Jo, to jsou ty Plazy, že jo...řekla Leona.... a co vlastně běžíš? Celý??????
No.....
No vždycky můžeš odbočit na půlku, když nebudeš moct.....
Eeeeeee?

Baroko mě poprvé zaujalo svým názvem. Profesionální deformace.
Vzápětí odradilo svým kopcovitým terénem. Třeba někdy....
Když jsem začala uvažovat o uběhnutí maratonu, nesměle jsem vyslovila Barokomaraton na sešlosti u Evžena. Věrka B. tehdy prohlásila, jo to ti schvaluju, Baroko je moc hezký a rozhodně je trasa maratonu hezčí než půlky. Ale jako tvůj první maraton? Dej si nejdřív nějaký rovinatý. Evžen souhlasně přikyvoval. Hm. No jo.

Zkusila jsem nejdřív půlku. Pak druhou. No a třetí? To už fakt ne.

A tak se Barokomaraton stal součástí mého tréninkového plánu na Tour de Tirol. V červenci Swissalpine a pak hned zkraje září Baroko. Připadalo mi to reálné.
Cha!
Po návratu z Luvenu jsem byla vyždímaná jak citron, nahromaděná únava si vybrala svoje. Následoval týden bez jakéhokoliv pohybu.  Pak další, kdy jsem vyběhla jen jednou. To asi není úplně ideální příprava na maraton. No ale to dám, ne? Mám za sebou jeden silniční, pak horský, stejně musím hodně běhat. Prostě si to jen tak zaběhnu.
Pak mi to začalo docházet. Zkoumala jsem převýšení, trasu, výsledkovou listinu, časový limit. Uf. No snad se do té doby do cíle doplazim. Plazy jsou Plazy.
Už už jsem začala přemýšlet o tom, že to vzdám. Já! Zachránil mě David, který se ozval, jestli nemůže přespat v penzionu U Tučňáka a taky se svézt. No přeci ho nemůžu nechat na ulici.
Stavila jsem se u kluků pro dvě GU-čka a GU-mídky.
"Na co to máš? No, jdu zas trochu běhat. A na to si bereš tohléééé?  Do Stromovkyyy? Ale ne, jdu na Baroko. Ahaaaaa". No stejně se dívali nedůvěřivě, jako že to nebudu potřebovat, jsou tam  přece občerstvovačky a je to JENOM maraton. Ultráci jedni.

Ježiš, co tam budu dělat? A ještě za IthinkBeer? Kdyby to bylo aspoň inkognito. Zlatá první půlka s Jonášem, kdy jsme tam byli sami a nikoho neznali.
Všichni budou strašně rychlý, bude se na mě čekat. Hrozně dlouho. Radši je na to musím připravit.

Večer dorazil David, našťouchli jsme se špagetama pomodoro fresco, dali si pivo, propadli panice a nesmyslně naplánovali odjezd o půl hodiny dřív než obvykle - dle rady organizátorů. Mohli jsme si klidně pospat, protože zácpy se nekonaly. Ale kdo to mohl vědět, že jo?
Ráno se k nám ještě přidala Petra a jelo se.
Na místo jsme dorazili po osmé, takže spousta času. V klidu jsme si vyzvedli čísla s čipy, stačili potkat Pavla, Jitku a Romana a chystali se na start.
Když jsem si představila tu strašnou louku, která je na začátku. Copak na začátku, ale na konci! Jak se tam budu plížit úplně sama....

Vystartovali jsme. Začalo to příjemným velmi pomalým tempem, takže jsem se stačila trochu srovnat.
Netrvalo dlouho a předběhla mě Jitka - strategicky ze zadních pozic. Nejdřív ale se mnou prohodila pár slov. Mezi lapáním po dechu jsem občas i odpověděla. Pak vyrazila dopředu a už se za ní jenom prášilo.

První kopec běžím do první třetiny, pak jdu. Přidává se ke mně paní se slovy : "konečně jeden maratonský chodec". To to pěkně začíná. Chvíli jsme šly a povídaly si, pak se ještě někdo přidal, cesta se narovnala, tak jsem zdrhla. Běželo se mi fakt dobře, na rovince a z kopce jsem občas měla i tempo pod 6:00 min/km, což mi přišlo neskutečný. Stoupání mi jde tradičně hůř, ale byla jsem rozhodnutá svižně jít.

To mi bylo ještě hej

Pak to přišlo. 6.km. Někdo mi zasekl cepín do levého lýtka. Cože? Už? To není možný! Co budu dělat? Na Swissu to bylo až na 38.km. Teď je to ale moc brzo. Jak uběhnu těch zbývajících 36? Mám na odbočce uhnout na půlku? No uvidím. Quasimodo nebo Peyrac. Můj styl běhu se trochu změnil.
Na rozcestí to uběhlo nějak moc rychle. Ne, doprava se mi fakt nechtělo. Přeci to nevzdám? Co se může stát? Když tak někomu řeknu na občerstvovačce, že to prostě nejde. Třeba mi půjčí kolo, abych se dostala do cíle. Nebo tam budou mít auto. Nějak se to asi vyřešit dá.
Běžím dál a říkám si, že jsem fakt magor. Radši tahám shufflíka a pouštím si do uší muziku, kterou jsem si večer předtím nahrála, abych začala myslet na něco jiného a odreagovala se od bolesti.
Ještě se k tomu přidalo břicho a pravé chodidlo. To se mi snad jenom zdá.
Počasí bylo tak akorát. Sluníčko sice svítilo, ale nebylo vedro jako vloni. Trochu se k tomu přidal silnější vítr, což bylo místy dost nepříjemné, ale pořád lepší než hic.
Trasa byla fakt moc hezká a musím všem dát za pravdu, že je lepší než na půlce. Lesní pěšinky, písčité cesty, louky podél Střely, pár houpajících se mostků, minimum asfaltu. Výhledy do krajiny. Cestou podél Střely jsem si vzpomněla na náš cyklotýden s partou, kdy jsme bydleli na Rabštejně a ty brody, které jsem teď přebíhala po lávkách, jsme na kolech projížděli vodou. To byly časy!

Na občerstvovačkách tradičně milá obsluha a všeho dostatek. Pro jistotu jsem běžela s lahví vody, protože jak známo, žízeň mě přepadá zrovna tam, kde se nelze napít. A udělala jsem dobře. Mohla jsem tak některé z nich i minout. Například tu s Kozlem.
Zbývají 3 km do cíle. Netěším se na louku. Míjím poslední občerstvovačku a odhazuji lahev. Těším se, že už bude konec.
Louka je tady! Zkouším zrychlit, moc to nejde. Probíhám cílem. Euforie. Potkávám se s paní, co jsme spolu začínaly v kopci. Sedí tam celá zborcená. Dávám pomeranč a hledám známe tváře. Konečně!
Sedí na lavičce před pódiem a sledují předávání cen. Sednu si k nim. Pokecáme, probereme, co nás bolí (no asi jenom mě a Jitku, zdá se, všichni jsou vysmátý a v pohodě). Zvedáme se a míříme k autu, pojedeme hned, ani nedám sprchu, abych nezdržovala, hlad necítím, chodit můžu normálně. Na kšiltovce mapy soli. A zase to vyhlašování babiček. Zas ty rychlejší zůstaly doma, takže druhá.
Frčíme domů, pak do Liberce a na Louži.
Pěkné to bylo! Tak zase za rok. Jen ten cepín by mohl zůstat doma...