Hasta la vista baby!

říjen 1998, Chichén Itza, El Castillo 
Stojím na vrcholu.
Dostává mě neskutečná magičnost tohohle místa.
Kolem se rozprostírá džungle. Není vidět konce.
Záplavu zeleně místy přeruší jen vyčuhující zbytky dalších staveb.
Nechce se mi odejít.
Noc patří jaguárům.
Hasta la vista baby!

Datum našeho odletu se blíží.
Ty tři měsíce čekání se zdály nekonečné a bylo obtížné se ovládnout, nelistovat průvodcem, nepročítat cestopisy a jen se nechat unášet představou teplého Karibiku a mayských památek.
Má to být odpočinková dovolená, jen tak lehce okořeněná poznáváním dávné mexické kultury.
Po naší poslední zkušenosti nenaplněné radosti z dokonale naplánovaných kanárských prázdnin, se snažím tvářit, že se vlastně nikam nechystáme a o tomhle záměru téměř nikdo neví.
Bojím se těšit.
Co kdyby to zase nevyšlo...
Nemusíme odpovídat na otázky. Proč tam nejedete na dýl? A proč jenom tam? Proč si nepůjčíte auto a neprojedete si to celý? Co tam budete dělat? Jedete s cestovkou? A proč vlastně nejedete na vlastní pěst?
Polemizovat nad tím, kolik Američanů tam jezdí na dovolenou a jak hodně je to turistické.
Je mi to vážně fuk. Je to NAŠE dovolená.
To, že máme nějaký exotičtější plán nám připomíná pouze návštěva centra cestovní medicíny, kterou  nakonec párkrát absolvujeme. Trvalo nám několik let než jsme se k tomu odhodlali. Mexikem snad naše plány nekončí a pokud to chceme stihnout, měli bychom konečně začít. První dotaz zněl, kam přesně jedeme a druhý, zda s cestovkou nebo po vlastní ose. Výběr vakcín se tím zužuje na žloutenku a břišní tyfus. Koky s díky odmítáme, to by stařecká těla nemusela zvládnout. Naše zkušenost z očkování proti chřipce v nás zanechala příliš hlubokou stopu.
S cestovkou řeším poslední detaily a objednávám výlety. Hlavně nepodlehnout stresu, co všechno musíme stihnout za tak krátkou dobu a užít si to lenošení.
Zjišťuju, že z Prahy letíme sami. Máme vlastně takový malý individuál. Na výlety se k nám možná někdo přidá, maximálně 4 lidi. Tak tohle se mi líbí.

Z Prahy odlítáme dokonale vypsychovaný z avizované zhoršené bezpečnosti v Mexiku a horečky dengue, která se tam vyskytuje. Jedem jenom na Yucatán! To je snad nejbezpečnější místo z celého Mexika! Ne, platí to prý na celé území. Nervozitu umocní náš přestup ve Frankfurtu, na který máme pouhých 50 minut. Musíme se přesunout na jiný terminál a absolvovat znovu bezpečnostní prohlídku. Němci jsou pečliví, za což jim patří dík, ale je tam dav a děsně dlouho to trvá. Stihli jsme to 4 minuty před zavřením letadla. Stres z nás spadne až přikurtováním k sedačce a ochutnáním palubní nabídky.

Uhlíkovou stopu zanecháváme dost dlouhou. Pilot byl šikovný a z plánovaných 12,5 to zkrátí na 10,5, za což jsme vskutku vděční. Stačím přečíst celou knížku, sníst amarounové jídlo, vypít litr vody a sem tam i něco silnějšího.
Vyplňujeme mexický formulář kdy a s čím přijedem a kdy zase vypadnem.
Po příletu do Cancúnu nás čeká hodinová fronta na razítko. Odložení vrstev oblečení proběhne téměř okamžitě.
Dbalá rad cestovky držím v ruce zpáteční letenku, aby mexický migrační úředník nenapsal kratší termín pobytu a nemuseli jsme platit při návratu pokutu. Pro jistotu to ještě vyslovuji nahlas a snažím se tvářit neodbytně. Chvíli nás zkoumá, skenuje a nakonec propouští. Datum výstupu tam nepíše, tak snad to bude ok.
S úlevou opouštíme celní zónu, vyzvedáváme naše jediné větší zavazadlo, které téměř celé zabírají ploutve a míříme ven z haly, kde na nás čeká řidič s cedulkou a odveze nás do hotelu v Playa del Carmen. Slibovanou mexickou sim kartu nám nepředá. To bude zajímavé. Bydlíme v hotelu, který má, jako jeden z mála, zpoplatněnou wifi a místní delegátka se má ozvat přes Whats App.
Po čtyřiceti minutách brzdění mě bolely nohy jako bych za volantem seděla sama. Cestování bude asi adrenalin.
Tak jsme tady.
Připadá mi to neskutečný. 9000 km od domova.
Teplo.
Azurové moře.
Šelest palem.
V areálu se poflakují leguáni a agouti.
Hotelové instrukce nedoporučují v noci opouštět resort a nechávat otevřené dveře do pokoje. Obklopuje nás džungle a zvířat je v ní dost.
Jaguáry nevyjímaje.

Naše první dny běží podle jednoduchého schematu.
Snídaně. Pláž. Drink. Oběd. Pláž. Drink. Drink. Pláž. Drink. Večeře. Drink. Drink. Drink. Drink.
Můj téměř dvouměsíční přerušovaný půst dostává úder.
Kopec mušlí k večeři si tady fakt neodpustím.
Kroužím kolem nádob a oči přejíždějí po všech těch dobrotách.
Ochutnávka lokálních specialit je vždycky součástí cestovatelských zážitků.
Jenže tady je toho tolik, že normální člověk ani nestačí všechno vyzkoušet. Chtělo by to kravské útroby.
Hele víš, že tady vegetíme jen od žrádla ke žrádlu?
Dáš si pivo?
Two beers or not two beers?
Barista kontruje hamletovskou odpovědí a já se směju jako blázen.
Je to možný?
Dáme si tequilu nebo margaritu?
Mexičani jsou neskutečně milí a vstřícní. Kdokoliv nás potká, ptá se, jestli se máme dobře. Smějí se od ucha k uchu.
Tohle je fakt úžasný místo.
Místní obsluha téměř okamžitě zachytí naši slabost pro jejich tradiční pálenku a nabízí nám ji už při snídani.
Ne, místo džusu si jí fakt nedám.
Snažíme se zachytit 50 odstínů modré.

Naše delegátka se ozve hned první večer. Ujišťujeme jí, že hotel zvládáme sami i bez její španělštiny a domlouváme jeden výlet navíc na Rio Lagartos. Máme pocit, že dva dny válení jsou pro nás tak akorát. Můj dotaz na mexickou sim kartu zase zapadne někde v komunikaci. Tak dobrá, budu zatím dál ždímat svůj datový balíček a doufat, že tentokrát vydrží dýl.
Odhodláme se na chvíli opustit naší hotelovou bublinu a vyrazit do města vyměnit americkou měnu za mexické pesos, abychom měli na útratu při putování vnitrozemím. Platit kartou je možné jen ve vybraných obchodech nebo restauracích. Mohli bychom použít i dolary, ale přepočítali by nám je v nevýhodném kurzu a stejně vrátili pesos.
Do centra Playa del Carmen to máme pěšky necelé 3 km. Vydáme se nejdřív po pláži a pak se zanoříme do tropického porostu, kde by měly být mayské ruiny.  V okolí se jich nachází různě roztroušených kolem stovky. V době rozkvětu mayské kultury sloužily stavby na tomhle místě (Xaman-Ha) k odpočinku a rozjímání poutníků po dlouhé cestě na nedaleký ostrov Cozumel, kde měla svou hlavní svatyni Ixchel (bohyně Měsíce, erotiky, plození, porodů, medicíny).
Pár jich najdeme a dokonce se mi u jedné z nich podaří zahlédnout krásně barevného papouška.

Cestou k ruinám

Ve městě je rušno. Všude spousta stánků se suvenýry. Docela rychle najdeme směnárnu a odoláme tlaku různě postávajících místňáků, včetně dětí, nabízejících kdeco. Drogy to naštěstí nejsou, a kdyby, máme se tvářit, že neslyšíme, nevidíme, nerozumíme.
Hlavní městskou třídu jen zdálky obhlídneme, ještě si jí dost užijeme až se přesuneme do druhého hotelu, který by měl být hned za jejím rohem a spěcháme do naší klidné a bezpečné oázy. Pokračujeme v započatém příjemném denním rytmu.
Večer nám delegátka hlásí, že další výlet na Isla Mujeres se musí časově posunout, protože u nás nestačí vybrat peníze. Navíc nemůže jet s námi a budeme mít s sebou jen Mexičana. Z toho moc radost nemám, protože hned potom máme odjet na celé dva dny. Termíny a konkrétní výlety jsem objednávala už v Praze, takže trochu nechápu tuhle organizaci na poslední chvíli. Nebyl by přece problém platby dopředu. Teď už s tím nic nenadělám, takže to odsouhlasím. Závěr pobytu bude dost našlapaný.

Další den se odvážíme vzdálit na opačnou stranu.
Po necelých 3 km dorazíme ke skaliskům, kterými končí písečná pláž a bujná vegetace je ohraničená plotem. Má to tady ráz divočiny, moře je průzračně čisté a P. si konečně užije podmořskou barevnou faunu. Vzhledem k tomu, že mu v uších zní ústřední hudební motiv z filmu Čelisti, neodváží se příliš vzdálit od břehu, občas se vynoří a sleduje, zda se někde neobjeví trojuhelníková ploutev. Já ostatně také.

Fascinace pelikánem

 

Potápka

Zakončení dne během

A tradiční tekutinou

Nemá to chybu

Zkrácená historická vsuvka
Yucatán tvoří vápencové podloží způsobené dopadem meteoritu, díky němuž zřejmě vyhynuly dinosauři. Celá oblast je plná krasových útvarů tzv. cenotes, zaplavených vodou ze sladkých pramenů. Mnohé z nich se staly, kromě zásobáren vody, i posvátnými obětními  a věštebními místy.
Za kolébku mayského etnika je považována severozápadní Guatemala.
Mayská říše se rozprostírala na území dnešní Guatemaly, Hondurasu, Belize a celého Yucatánu.
Jižní část poloostrova Yucatán a oblast Tabaska v Mexiku byly geografickým a kulturním jádrem klasické mayské civilizace. Yucatán byl dějištěm jejich závěrečné (poklasické) fáze. Žila zde nejvýznamnější mayská skupina tzv. Yucatékové.
Na počáteční vývoj mayské kultury měli vliv Olmékové a v závěru Toltékové.
Mayské období se člení na archaické, předklasické, klasické a poklasické.
Mayové si dokázali podrobit zdánlivě nehostinné prostředí deštného pralesa. Odlesňováním získávali úrodnou půdu, odvodňovali bažiny, v sušší půdě využívali komplikované zavodňovací systémy, umožňující pěstování kukuřice, fazolí, dýní, rajčat, papriček, kakaa a bavlny. Rostlin pěstovali mnoho druhů včetně ovocných stromů. Ze zvířat chovali krocany, psy a včely. Ke zdrojům jejich potravy patřily sladkovodní i mořské ryby a lesní zvěř (jeleni, pekari, opice, tapíři, želvy, hlodavci a ptáci). Většina populace se však živila rostlinnou stravou, zejména kukuřicí. Základním mayským pokrmem byla kukuřičná hmota (posole). Její současná podoba (tortilla) pečená na rozpálených kamnech sem doputovala až s příchodem Evropanů. Obchodovalo se s peřím tropických ptáků, jadeitem, tyrkysem, vzácnými mořskými mušlemi a kakaem. Kakaové boby sloužily i jako platidlo. 
Důležitým řemeslným odvětvím bylo zpracování drahých kamenů, obsidiánu (sopečného skla) a ocasních per ptáka quetzala. 
Charakteristickým mayským architektonickým prvkem je "nepravá" (přečnělková) klenba, která umožňovala stavbu rozsáhlých několikapatrových budov. 
Domy řadových Mayů klasické doby se podobají těm dnešním - stály na vyvýšených hliněných plošinách, byly postavené z dřevěných kůlů omítnutých blátem nebo z hliněných cihel, zastřešené palmovými listy a měly jedinou místnost. Obydlí bohatých byla z kamene. Paláce vládců měly větší počet místností.
Rodiny pohřbívaly své mrtvé členy přímo pod podlahy domů nebo do jejich bezprostřední blízkosti.
Měli komplikovaný kalendářní systém užívaný pro načasování zemědělských prací a rytmizování cyklicky se opakujících obřadů, vynikající pokroky v astronomii a matematice, monumentální kamennou architekturu, v níž dominovaly stupňovité pyramidy s chrámy na vrcholcích, honosné paláce, sídla panovníků a kněží a také užívání písma. Vytvořili nejkomplexnější systém písma na území Nového světa. Bylo to písmo smíšené, obsahovalo jak grafické znaky pro celá slova, tak pro jednotlivé slabiky a hlásky a jejich vzájemné kombinování umožňovalo vytváření nových slov. K částečnému rozluštění písma došlo až v 80.letech 20.století.
Mayové dospěli k pochopení a užívání nuly (používají motiv lastury). Užívali dvacítkovou soustavu a poziční zápis čísel. Jednotky označovala tečka, pětky vodorovná čárka. Dále existovaly tzv. hlavové varianty dvaceti základních čísel.
Mayský kalendář je kapitola sama pro sebe.
Náboženství úzce souviselo se všemi aspekty mayského života. Veškeré konání lidí a bohů, živých i mrtvých se vzájemně prolínalo. Zánik přinášel nové zrození, mrtví se pouze přemístili.z jednoho způsobu existence do druhého.
Opuštění vyspělých mayských měst nebylo dosud hodnověrně objasněno.
Po celém Yucatánu se nachází spousta ještě neobjevených památek zarostlých džunglí a čekajících na své odhalení.

Mapa s vyznačením našich výletů

1. Rio Lagartos a Las Coloradas - za krokodýly a plameňáky

Ráno nás před hotelem vyzvedává dodávka s mexickým řidičem a českou delegátkou. Pro tento den nám dělá společnost manželský pár asi v našem věku a dva mlaďoši, které vyzvedáváme cestou až v Tulumu. Je to trochu zajížďka a do Rio Lagartos tím pádem asi 270 km. Po půl hodině zjišťuju, že tohle auto má velmi kruté sedačky a začínají mě bolet záda. Představa následujících několika hodin není zrovna veselá, ale musím to nějak vydržet.
Projíždíme malé vesničky, míjíme kostely a obchůdky s tradičními řemeslnými výrobky, lapači snů, proutěnými předměty různých tvarů a dalšími suvenýry. Nechybí malá bistra. Zděné domy, domky a chatrče slepené ze všeho možného. Občas nahlédneme i dovnitř. Fascinuje nás, že i před nejnuznější chatrčí stojí auto, byť ve stejně zuboženém stavu. Doplňují to skromné příbytky ze dřeva se střechou z palmových listů, což je, jak jsme se dozvěděli, tradiční stavení současných Mayů.

Snažím se prosadit zastávku v Ek Balam, který je téměř po cestě (kontroluji v mobilu podle mapy.cz) a měly by tam být nepříliš turisticky navštěvované mayské památky. Mexický řidič se tváří neochotně, jen hlásí, že vstupné je asi 50 pesos a české osazenstvo zarytě mlčí. Je to daň za účast na organizovaném výletu s nesourodým společenstvem, takže nenaléhám a ztichnu.
Mezi Valladolid a Rio Lagartos jedeme po silnici nekonečnou džunglí. Místy to vypadá, jako by se jí snažila pohltit.
Vyplašíme několik supů, kteří hodují na nějaké mršině. Vypadá to jako světlý jaguár. Jen co se trochu vzdálíme, vrátí se zpět.
Bezpečí auta má něco do sebe.

V každé vesnici je dost retardérů. Ty zdejší jsou velké a tvrdé a musí se prostě zastavit.
Na průjezd mezi jednotlivými státy nás upozorní nejen retardér, ale i přítomnost místní dobře ozbrojené policejní složky.
Naší první zastávkou je solné jezero Las Coloradas. Turisticky navštěvované je teprve posledních sedm let a může za to Instagram. Musím říct, že takové hromady soli jsem ještě neviděla. Těžili ji tady už Mayové.

Hromady soli podél silnice

Nynější solné doly fungují už 127 let, jsou údajně druhé největší v Mexiku a čtvrté na světě. Než se jezero naplní tak, aby mohlo být vytěženo, trvá to čtyři roky. Jeho zvláštností je růžová barva (na rozdíl od jezer v Rusku a Austrálii je jezero růžové celoročně) způsobená přítomností mikroorganismů, řas a žábronožek, obsahujících karoteny a žijících pouze ve slané vodě, ale nikoliv v moři. Náš řidič nás poctí výkladem a ukáže nám v lahvi tyhle nachytané potvůrky. Vypadají spíš jako pidi korýši. Atrakcí lokality jsou plameňáci, kteří se těmito organismy živí, což jim dodává jejich růžové zbarvení. V dáli jich vidíme kolem dvaceti. Zdržíme se tam jen krátce. Na prozkoumání, pár fotek (smí se pouze mobilem) a naše usmažení to stačí. Je pekelný vedro.

Někteří turisté se k návštěvě náležitě barevně oblékli

Teď bychom se měli převlíknout do plavek a v zájmu zkrášlení naší pokožky se naplácat nějakým bahnem než se vykoupeme v moři. Naše nesourodá skupinka se najednou vzácně shodne - tohle asi nepodniknem.
Míříme pod most k řece k malému přístavišti a nasedneme na houpající se loďku. Řeku lemují husté mangrovníky, což je, dle naší zkušenosti, největší líheň komárů. Nestačíme se ani nastříkat repelentem a už vyrážíme. Naštěstí tak rychle, že žádný ani nestačí přistát a vítr mi na hlavě roztočí dokonalý vrtulník.

Je to sice řeka krokodýlů, ale na vlastní oči vidíme jen jednoho. Prý je na ně teď zima a jsou zalezlí. Řidič člunu nám to na důkaz zpestří ostrými zatáčkami a šibalsky se usmívá. Vyklopit bych se tady teda nechtěla. Hmatatelný důkaz mít nemusím.

Na vlastní oči

Plavíme se asi 19 km až k vesničce Rio Lagartos. Z množství ptactva, které zahlédneme dokážeme identifikovat pouze pelikány. Jména ostatních, která nám sdělí průvodce stačím zapomenout ještě než se přiblížíme k malému hejnu plameňáků a dotkneme se znovu břehu.

Slibované tisíce to nejsou, ale aspoň něco

Míjí nás lodě s turisty, kteří vyměkli a jejich pomalované obličeje bahnem s guanem evokují domorodé válečníky. Jsme rádi, že jsme odolali, jen nás za "trest" neodvezou vykoupat se v moři.
To, že je Rio Lagartos sídlem rybářů je zřejmé z množství lodí, škunerů a bárek, které jej obklopují. Je těžké najít místo, kde by nebyly. Vystoupíme přes židli (žebřík je ztrouchnivělý a nelze jej použít) na malý můstek rovnou do restaurace.

Naše přístaviště

Čeká nás ne úplně tradiční krmě, ale vybereme si rybu, takže spokojenost. Dokupujeme jen pivo (jídlo je v ceně). Mezitím se od mladého páru dozvídáme podrobnosti o výletu na Isla Mujeres, takže požádám delegátku, aby prověřila, zda to tak opravdu je, protože v popisu cestovky je mnohem lákavější verze s potápěním a návštěvou nejkrásnější pláže.
Docela ráda bych si tohle městečko prohlédla, je vyhlášené rybími specialitami, vypadá poklidně, ale není to v programu. Možná je to tak dobře. Míjíme přilehlé bažiny se spoustou mangrovníků a určitě i komárů. Jak se místní obyvatelé dokáží před nimi uchránit? A před krokodýly?

Čekají nás poslední dva dny v našem ráji a rádi zase vklouzneme do oblíbeného režimu: snídaně, pláž, drink, pláž, oběd, drink, pláž, večeře, drink, drink, drink. Po tom se nám bude stýskat.
Výlet na Isla Mujeres rušíme, protože se potvrdí avizovaná verze se čtyřhodinovým pobytem na ptačím ostrově Contoy s intenzivními nálety komárů a velmi krátkým potápěním (20 minut). Ornitologové by to jistě ocenili, nám stačil podobný ostrov na Seychellách. Stejně jako tam, ani tady se nesmí používat repelenty a hmyz dokáže být úporný.
Na potápění si radši zajdeme na konec pláže, strávíme tam celé odpoledne a nepřijdeme o všechny ty dobroty, které pro nás dneska připravili. Dobře to zapijeme.

2. Miniyucatan (Izamal, Uxmal, Mérida) 
Na tyhle dva dny jsme nafasovali ideální čtyřku. Tvoří jej scestovalé manželské páry z České Lípy (vypadají, že jsou věkové tak nějak kolem nás), jejichž nenápadná plastová nádoba antistresového švestkového nápoje začíná kolovat už od rána (já výjimečně úplně vynechávám) a zdá se, že zásoby mají ještě dostatečné. Dodávka má tentokrát velmi příjemné sedačky, takže moje záda, která jsem si dávala dohromady po minulém výletě, nedostanou znovu zabrat. Jako bonus máme moc fajn řidiče, který je přístupný téměř jakémukoliv vybočení z programu, stačí jen vyslovit a hned má v rukávu řešení. Naše delegátka taky viditelně pookřeje. Cesta ubíhá rychle, vyměňujeme si cestovatelské zkušenosti, prohlížíme fotky a zahrnujeme delegátku a Mexičana dotazy týkající se současného života i historie země.

Prvním zpestřením mimo standard je návštěva Mayapán destiléria s přilehlou plantáží agave. Zahrnuje prohlídku s výkladem o procesu výroby, ochutnávkou a možností nákupu v místním obchůdku. Tahle pálenka není tak jemná a delikátní jako tequila a ani nemůže užívat její tradiční název, protože ta správná se smí vyrábět jen v pěti oblastech a tahle k nim nepatří. Tomu odpovídá i trochu jiný proces výroby. Místo klasického vaření v kotli vytápěném parou, se pod tímhle kotlem zatápí dřevem, takže ve výsledku má tekutina trochu uzenou příchuť a je nakyslá. Vypít celou flašku je evidentně náročnější záležitost. To nám ale nevadí a jsme rádi za tenhle zážitek.

Účastníci zájezdu

Izamal, nebo-li žluté město, je důležitou součástí mayské historie (bývalo hlavním střediskem uctívačů nejvyššího mayského boha Itzamná a slunečního boha Kinič-Kakmoa) a stávalo tu několik chrámových pyramid. Teď je sídlem 2.největšího františkánského kláštera na světě. Ten větší je ve Vatikáně. Trochu mě mrzelo, že jsme nenavštívili místní archeologická místa, ale asi nešlo, s ohledem na časový harmonogram, vidět vše. Navíc naši s spolucestovatelé byli v Mexiku už podruhé a mayských ruin už viděli dost.
Pražilo slunce a jakýkoliv pohyb ve stínu byl za odměnu.
Náměstí bylo zastavěné stánky, takže jsme si nemohli udělat celkový obrázek čelního pohledu na klášter, ale prolezli jsme jej, celý obešli a koupili pár drobností u jeptišek.

Všechny budovy ve městě jsou žluté

Zadní část kláštera

Navštívili jsme také směnárnu v bance, užili si klimatizace a proměnili další pesos. Byl to náročný počin, který nám zabral téměř půl hodiny, protože úředníkům se nedařilo vyplnit v počítači požadovaný formulář, identifikovat Česko a vytvořila se za námi dlouhá fronta. Mezitím se aspoň delegátce povedlo najít našeho řidiče, takže jsem mohli pokračovat v našem výletu.
Náš sympatický řidič brzy pochopil, že jeho osádka má ráda poznávání nejen kultury, ale i jídla a nápojů a rozhodl se, že nám zpestří další část cesty ochutnávkou Sangrita, jejíž základní ingrediencí je tomatový džus, stříbrná tequila, pepř a citron. Docela nám to zachutnalo.

Na Uxmal jsem se dost těšila. Není tak masivně turistický jako Chichén Itza a jeho poloha v hornatém regionu Puuc (v mayštině kopce), je zpestřením jinak zcela placatého poloostrova. Tedy kopce s převýšením asi 100 m. Býval jedním z nejdůležitějších měst na Yucatánu a v době rozkvětu v něm žilo kolem 25.000 lidí.

Prohlídku hlavních památek jsme absolvovali s místním průvodcem a tradičně nám dělala tlumočnici delegátka, která se postarala při svém překladu o pár vtipných momentů.
Kromě přírodních zásobáren vody krasového původu Cenote (španělská zkomolenina mayského dzonot), budovali Mayové umělé nádrže tzv. chultuny (cisterny) tedy podzemní jímky, které měly zúžené hrdlo a voda se z nich tak rychle neodpařovala. Zachycovaly dešťové srážky a pomáhaly překonávat období sucha. Byly tvořeny drobnějšími kameny a zpevněné vápennou maltou. Jednu z nich se podařilo v tomto areálu zrestaurovat, tak jsme si mohli udělat představu, jak asi mohly vypadat. Jejich obsah se různil, do téhle se vešlo zhruba 34 cbm, jak pravil Mexičan. V této oblasti byl nedostatek vodních zdrojů, což se uvádí jako jeden z důvodů možného úpadku a opuštění města.

Nesmělo chybět ani hřiště na tradiční míčovou hru Tlachtli. Hra měla náboženský význam. Jejím cílem bylo prohodit míč skrz kruh upevněný na zdi hřiště. Hrála proti sobě dvě družstva a každé mělo svého kapitána. Dle sdělení průvodce se dosud nepodařilo rozluštit přesná pravidla hry, jen se ví, že se míč nesměl brát do ruky, ani odkopávat chodidly, odrážet se mohl pouze pomocí loktů, ramen, boků a kolen a bylo nutné jej stále udržovat ve vzduchu. Různí se také verze naložení s jejím výsledkem. Podle té nejstarší byl kapitán vítězného mužstva sťat a jeho mužstvu zaživa vyrváno srdce (poté, co byli omámeni nějakou drogou). Hráči byli za tímto účelem speciálně cvičeni a byla pro ně čest býti takto obětován. Ta mladší tvrdí, že obětováno bylo mužstvo, které prohrálo. Existuje ještě třetí verze - obětování zajatců dobyvačných válek. Zatím jsem se nedopídila té pravdivé varianty a možná ani nedopídím. Při mé návštěvě Mexika před 21 lety tvrdil průvodce, že obětováno bylo vítězné mužstvo.

Na nejkrásnější pyramidu Casa del Adivino (Čarodějův dům), která měří 35 m je zákaz vstupu, ale myslím, že i pohled zdola stál za to. Byla několikrát přestavována. Podle posledních výzkumů celkem pětkrát. Mayové měli zvyk stavět pyramidy na těch původních. Hlavní vstupní portál na vrcholu tvoří ústa obří masky boha Chaka a je zdobený složitými motivy.

Casa del Adivino - Čarodějův dům - přední pohled

Čarodějův dům s druhé strany

Znázornění boha Chaca - boha deště, blesku a bouří, patrona zemědělství

Cuadránqulo de las Monjas - ženský klášter

Pohled z plošiny Guvernérského paláce

Jedna z pyramid - Gran Pirámide - je ale přeci jen přístupná, takže fyzického výkonu, výhledů na okolní džungli a ostatní stavby jsme se dočkali. Je vysoká 32 m a pouze její severní část byla zrekonstruována.

Hřiště na Tlachtli - v pozadí Guvernérský palác

 

Tak na tuhle si vylezu! Gran Pirámide

Schody jsou příkré a dají zabrat

Výhledy z vrcholu Velké pyramidy

Na vrcholu Gran Pirámide

Sestup dolů není o nic lehčí než nahoru

My bychom tu s P. ještě nejraději obhlídli i další stavby, které jsou částečně zarostlé v džungli, ale ostatním už kručí v břiše, takže se přizpůsobíme většině a jedeme jen kousek od tohoto místa, kde máme objednaný pozdní oběd. Je jím tradiční mexické jídlo - pečené 3 hodiny v díře. Volíme mix kuřecího a vepřového masa. Je to výborné. Musíme se zúčastnit zdejšího "zábavného" rituálu požití speciálního koktejlu, jehož částí je, jak jinak, tequila.
Pak už nás čeká jen cesta do Méridy, kde máme přespat a ráno pokračovat na Chichén Itza.

Mérida nás přivítá tmou, dopravní zácpou, hlukem a smogem. Náš hotel je jen kousek od  Catedral de San Ildefonso, takže si jen odložíme kufry, trochu se vzpamatujeme a jdeme na její prohlídku. Španělé ji postavili na místě, kde původně stával mayský chrám. Při její stavbě byly dokonce použity i některé z kamenů, které zbyly po jejím rozebrání. Zdá se, že byli posedlí bouráním mayských chrámů a stavěním křesťanských svatostánků na jejich místě na důkaz své moci.

Katedrála z čelního pohledu

Uvnitř katedrály

Náročný den zkusíme zakončit nejdřív v místní hospůdce nechutně drahým pivem a pak se nám povede najít doporučenou italskou restauraci s přijatelnými cenami. Narazíme tam i na zbytek výpravy.
Celou noc houká zabezpečovačka nedaleko zaparkovaného auta, takže nezamhouříme oka.
Hotýlek má ale jinak dobrou, strategickou polohu.

3. Chichen Itza, Cenote Selva Maya
Po probdělé noci jsme dostatečně zmordovaní, takže úmysl prohlédnout si náměstí a katedrálu za světla rychle padá. Po snídani, jejíž objednání bylo poněkud náročné neb všichni mluvili jen španělsky, jsme se rozhodli použít mezinárodní slovo omeleta a bylo vyhráno. Když dorazila zbylá část účastníků, použili stejný klíč a doplňovali to českými výrazy typu: ještě nám dejte sýr apod.
Hotel opouštíme přesně dle plánu v 8:00 hod.

Chichén Itza překonala moje očekávání. Na monumentálnosti neztratila vůbec nic. Zato přibylo turistů a stánků se suvenýry. Těch tu bylo tenkrát jen pár, za to stánků jsou teď snad stovky a turistů musí projít miliony. Stánky lemují všechny uličky, skulinky, prostranství. Sortiment mají podobný, ne-li stejný.
Na žádnou z mayských staveb dnes není možné vstoupit. Nemůžu si tedy zopakovat výstup na El Castillo, Kukulkánovu pyramidu, Sedmý div světa a přesvědčit se, jak na mě působí po těch 21 letech.
Celá stavba je jedním kamenným mayským kalendářem. Během jarní a podzimní rovnodennosti světlo a stín vytvářejí na severním schodišti řadu trojuhelníků, které působí dojmem, jako by se po stěně pyramidy plazil had. Starší pyramida uvnitř ukrývá červený jaguáří trůn s očima a skvrnami vykládanými jadeitem.

El Castillo

Tak jsem tu znovu, jen nesmím nahoru

Nedaleko pyramidy se nachází největší a nejimpozantnější hřiště na Tlachtli, které se, kromě svých rozměrů, vyznačuje skvělou akustikou. Věta pronesená na jednom konci je zřetelně slyšet o 135 metrů dál na opačné straně. Každé tlesknutí se vrací s několikanásobnou ozvěnou. Nedokážu pochopit, jak se někdo vůbec mohl trefit míčem do kamenného kruhu.

Hřiště na Tlachtli

Detail výzdoby hřiště

El Caracol - Šnek - Observatoř - jedna z nejdůležitějších staveb

I na další důležitou stavbu je El Caracol, Observatoř, bylo tenkrát možné vylézt, stejně jako se dotknout sloupů v Grupo de las Mil Columnas. Jsem ráda, že jsem to mohla zažít.
Areál je rozsáhlý, absolvujeme rychlou prohlídku s průvodcem, dozvídáme se, že k zahájení restaurování komplexu začalo v roce 1921 a ukončeno bylo v roce 1996. Byla jsem tady krátce po renovaci památek. Pyramida byla veřejnosti znepřístupněna v roce 2006.
Dostaneme rozchod jen na 15 minut, to stačí tak akorát na bleskový návrat k východu. Chtěla bych tu strávit delší dobu, posedět a znovu to všechno vnímat, ale nejde to, máme před sebou koupání v cenotě, oběd a dlouhou cestu zpět.

Přestože máme už velký hlad, volíme nejdřív plavání v cenotě Selva Maya a potom chutné mexické jídlo v přilehlé restauraci v podobě švédského stolu. Ochutnávám Mulli - mole,tradiční mexickou omáčku z chilli papriček, ořechů, koření, rajských jablíček a česneku s masem (drůbeží nebo vepřové).
Voda v jeskyni nebyla tak studená, jak jsem čekala. Byla tam zrovna nějaká dětská výprava, takže trochu těsno a hlučno, ale byl to i tak zajímavý zážitek. Škoda, že nebude čas na nějaké další koupání. Podobných krasových nádrží je v celé oblasti neuvěřitelné množství.

Pohled na Cenote Selva Maya seshora

Sympatickou čtyřku vykládáme v našem původním ráji. Mají před sebou ještě celý týden a už viděli všechno, co chtěli. Mají v úmyslu se válet, číst a hrát golf.
Nás veze řidič do jejich hotelu. Vyslechneme si ještě pár rad ohledně snídaně a trezoru v pokoji.
Docela jim závidíme a máváme se slzou v oku.
Hotýlek se nachází přesně dle popisu kousek od hlavní nákupní třídy Av.5. Je zařízen skromněji než ten předchozí, ale jinak čistý a pěkný. Máme dokonce balkon a velké okno do ulice. Z balkonu je vidět Karibik.
Jedinou a výraznou skvrnkou na kráse je fakt, že nedaleko je bar, kde vyhrává muzika do 5:00 hod do rána. Lidé se chtějí bavit, my zas spát. Vyhrává zábava, takže už se do konce pobytu vůbec nevyspíme. Nespraví to ani prášek na spaní, ani špunty do uší. Nějak to budeme muset vytrpět.
Na pláž to máme jen 50 m. První večer to zkoušíme na hlavní třídě, ale hluk nás rychle vyžene k moři. Tam objevíme velmi příjemnou hospůdku s živou jazzovou a reggae muzikou, takže se stane naším pravidelným útočištěm nejen po večerech. Výborně tam vaří, obsluha je milá a rychlá, ceny dobré. Pro nás je to výborná volba.

Moře je v téhle části města veřejně přístupné a tudíž i zkalenější. Zkusíme se nejdříve vydat po pláži směrem od města, ale je tam molo s přístavištěm osobních trajektů a za ním to taky není nic moc. Cestou zpátky aspoň vyzkoušíme další restauraci, kde si dáme výbornou polévku s mořskými plody a bílé víno. Ochutnáme i jejich mojito.

Průzkum okolí hotelu

Na zdraví!

Hlavní třída Av. 5

Pláží od města

V dáli molo s přístavištěm trajektů

Místní hudebník

Nakonec se chodíme koupat nedaleko od nás. Máme tím strategickou polohu v blízkosti plážových restaurací, ale jako staré konzervy se stejně vždycky vracíme k té naší, osvědčené.
Jedinou výjimku uděláme ještě poslední večer, kdy si na doporučení zajdeme do restaurace na hlavní třídě a dáme si humra a talíř plodů moře. Nemělo to chybu, stejně jako milá a zábavná obsluha.
Bylo skvělé, že jsme opustili hotelovou bublinu a vyzkoušeli také místní kavárny a hospody.

Grilované krevety v naší oblíbené jazzové

A znovu na zdraví!

Nápoje se servírují zásadně na hlavě

Lobster

4. Tulum a Cobá
Poslední výlet byl třešničkou na dortu, protože jsme jej absolvovali sami. Jeli jsme osobním autem s vlastním mexickým řidičem a průvodcem v jedné osobě a naší delegátkou.
Nejdřív nás čekal Tulum, hlavní přístavní město poklasického období, které má, jako jediné z mayských měst, úžasnou polohu a jeho rozvaliny se tyčí nad tyrkysově modrým Karibikem. Fungoval také jako strategická pevnost v době válek. Tulum znamená v mayštině "zeď". Původní obyvatelé nazývali město Zama - Jitřenka.
Musí být úžasný tady zažít východ slunce. Oblast je skvělá k potápění, to my ale nevyzkoušíme, museli bychom mít víc času.
Najdeme zde několik posvátných stromů Ceiba (Strom světa). Mayové věřili, že jeho kořeny spojují podsvětí (Xibalba) s pozemským životem (kmen) a nebem (koruna).

Leguáni jsou prostě všude

Než dorazíme z Tulumu do Cobá, stavujeme se ještě u jedné Mayské rodiny doma. P. kladl otázky přímo "na tělo" a mladík, který nás provázel na ně ochotně odpovídal. Ukázal nám zahrádku léčivých rostlin a vyprávěl o běžném způsobu života. Dnešní Mayové se žení jen mezi sebou, nevěsta se hledá i 200 km daleko a třeba i unáší. Její rodina se sňatkem stejně nakonec souhlasí a aspoň nemusí dávat velké věno. Ve vesničce mají školu, kde se děti učí španělštinu i mayštinu.

Domácí opička, už jí nemůžou pustit, zahynula by

V hamakách se spí a nejen to

Domácí prasátka

Od Mayů jedem nejdřív na oběd do blízkosti Cobá. Restaurace se nachází u místního jezera plném krokodýlů. Jeden z nich se zrovna slunil na šutru, ty ostatní nás z povzdálí pozorovali, koukaly jim z vody jen oči. Koupání se tady nedoporučuje a dělat piknik taky.
Jídlo bylo výborné, tentokrát jsem si dala, kromě zeleniny, kuřecí maso pečené v banánovém listu.

Sladká tečka na závěr 

Cobá
Bylo založeno podstatně dřív než Tulum a Chichén Itza a žilo tu kolem 40.000 Mayů. V tomto regionu je rozsáhlá síť sachés nebo sacheob (dlážděné ulice) a jejím středem je právě Cobá. Ta nejdelší měří skoro 100 km a táhne se od úpatí velké pyramidy k mayské osadě Yaxuna. Městem prochází asi čtyřicet sachés tvořících  jeden velký hvězdářský "stroj času". Díky sachés se také podařilo odhadnout rozsah místních památek.
Zdejší rozvaliny nejsou tak velké a monumentální a jsou umístěné hlouběji v džungli, takže musíme ujít pár km. Cesta je příjemná, protože je ve stínu stromů a nepraží na nás slunce. Aspoň jsme se z auta trochu rozhýbali. Většina turistů využívá nabídky místní cyklistické dopravy.

Dozvídáme se, že mnohé z nalezených objektů nejsou ještě odkryté a archeologové jejich počet odhadují na 6500. Zrestaurována byla dosud jen hrstka. Jejich architektura je podobná spíš stavbám v Tikalu než v bližší Chichén Itza. Zdejší atmosféra mi připomíná můj první dojem z Chichén Itza při mé první návštěvě. Nejpůsobivější je obrovská pyramida Templo de las Iglesias (Kostelní chrám), na níž je v současnosti zakázán vstup. Na jejím vrcholku zahlédneme pár supů.

Nechybí tu samozřejmě ani hřiště na Tlachtli, i když je asi nejmenší ze všech, co jsme zatím viděli.

Pyramida Nohoch Mul (Velký pahorek, Velká pyramida) se svými 42 m je nejvyšší mayskou památkou na yucatánském poloostrově. Je přístupná, takže si nenecháme ujít náročný výstup s úchvatným výhledem. Má zrestaurovanou pouze čelní část, po které lze vystoupat nahoru. Uprostřed je lano, kterého je možné se přidržovat. Kameny jsou v jeho okolí dost uhlazené prošlými davy turistů, takže pro sestup, který je docela nepříjemný, volíme spíš okraj pyramidy. Pro člověka se závratěmi to rozhodně není. Někteří se plazí po čtyřech a dolů se kloužou po zadku.

Nohoch Mul - zezdola vypadá nenápadně, ale je pořádně strmá a vysoká

Výhled z vrcholu je úchvatný

Vchod do chrámu na vrcholu pyramidy

Výhledů se nemůžeme nabažit

 

Teď už se jen odhodlat k sestupu

Vrcholové foto

Průvodce nám ještě poskytne výklad ke kamenným stélám, které jsou v okolí pyramidy a některým mayským zvykům - jedním z nich je deformace dětských hlaviček do tvaru jaguáří hlavy.
Na jedné ze stél je vyobrazen vladař shlížející na zajatce určenému k obětování.

Z Cobá se vracíme rovnou do hotelu.
Večer nás čeká poslední obhlídka okolí s výtečnou večeří a posezením v naší oblíbené hospůdce na pláži.
Následující ráno si zabalené kufry necháme v místnosti u recepce a domluvíme si možnost sprchy  nahoře u bazénu. Odlétáme večer ve 20:00 hod a řidič by nás měl vyzvednout v 16:00 hod a odvézt na letiště.
Poslední den si náležitě užijeme. Najdeme totiž úžasné místo ke koupání jen kilometr směrem k našemu prvnímu hotelu. Je tam málo lidí, za to fantasticky čisté a průzračné moře se spoustou barevných ryb. Koupání na závěr je za odměnu, jen se nám odtud vůbec nechce.
Chtělo by to ještě aspoň týden nebo dva. Teď by byl ten pravý čas poté, co jsme se trochu zorientovali, nasákli zdejší atmosféru, magičnost mayských památek, navnadili chuťové pohárky a vyzkoušeli, jak teplý a úžasný je Karibik.
Určitě se sem vrátíme.

Hasta la vista baby!