středa 12. června 2019

Příručka plážového povaleče I. část (červen 2018)




Když si chcete odpočinout:


1. Rozhodujte se do poslední chvíle, jestli si vůbec můžete vzít dovolenou a odsunout tak tu hromadu úkolů, které vás čekají až se vrátíte svěží a nabytí energií zpět; jako bonus mějte přesný termín, do kterého se musíte bezpodmínečně vrátit - to aby ten předodjezdový stres byl úplně dokonalý
2. Vyberte si trochu vzdálenější destinaci, aby byl přesun dostatečně únavný (nejste žádný ořezávátka, to dáte!)
3. Vezměte si s sebou kola - to je přeci nejlepší dopravní prostředek jak se dostat pohodlně na pláž
4. Vyberte si pokud možno co nejkopcovatější kraj (čím strmější kopce, tím lepší) - máte přece rádi ty výhledy
5. Vezměte si s sebou pohorky, co kdyby se vám chtělo jít na nějakou procházku - to válení může být ubíjející (lépe se v nich stoupá po šutrech a zdolávají případné ferraty, zvlášť když jste ještě nikdy na žádné nebyli a nemáte k tomu ani vybavení)
6. Pro jistotu přihoďte do tašky něco proti dešti - pro sichr jako kompenzaci k opalovacím krémům
7. Nezapomeňte tu kupičku knih, na které se těšíte - ideální trávení času na pláži - bude ho tolik!
8. Důležité je nemít žádný plán - jedete přeci relaxovat (pro jistotu odjíždíte vybaveni podrobnou mapou, průvodcem horských tůr a dlouhých cyklistických tras - to válení může být až nesnesitelné!)
9. Nezbytné jsou běžecké hadry a boty - běh po pláži - to je přeci ta správná romantika (někde přeci ta písčitá pláž musí být!)
10. Paraglidista nesmí zapomenout svůj kluzák - co kdyby bylo letovo (lhostejno, že ve vybrané destinaci je jen jedna oficiální startovačka a přistává se většinou na zalidněné pláži - trochu jim to tam aspoň zpestříte, a když budete šikovní, asi se i trefíte)
11. Jedete se válet k moři, ale vlastně nesnášíte moc lidí kolem sebe (zubynehty se přeci snažíte kvůli tomu odjet mimo sezonu, ale neplánovaně se vám to posunulo z května na červen), takže si vyberete odlehlejší ubytování (je tak odlehlé, že ho najdete až na třetí pokus a jenom proto, že se zeptáte místňáka; když ho konečně najdete, musíte se nejdřív vysápat 800 m do kolmého kopce, takže když stanete nahoře tak první věta, kterou pronesete je: Na to jim s....., to se nedá vyjít natož vyjet!
(vzápětí se totálně orosíte při první jízdě autem vzhůru, protože pořád čekáte, kdy se překlopí)
12. Jo a nezapomeňte plavky! (zvlášť ty vcelku, co mají taková pěkná ramínka, která se opálí tak, že to vypadá, že děláte propagaci firmě VW)
13. Italská slovíčka, bez kterých ani neodjíždějte (vlastně jediná, která mi za ta léta uvízla v hlavě):
Vino bianco
Vino rosso
Birra
Si
No
Ciao!
Per favore
Prego
E pericoloso sporgersi!
Grazie
Buon Natale!
Mangiare
Cornuto
Buon giorno
Marcello!
Cosi piccola e fragile...
Arrivederci
Buona notte
Caldo
Freddo
Non capisto
Bagno
Menu
Uno
Due
Tre
Quattro (stagioni)
Pane
Gelato
Zanzare
Mi piace

Mamma Mia! Bylo to jako bych se vracela domů. Dlouhých 23 let! Poslední povalečská italská dovolená v Lido di Dante, která zanechala hlubokou stopu - šlápnutí na jedovatou ostnatou rybu, zablokované kolo u auta, uvnitř zabouchnuté klíčky, stříknutý sprej proti komárům do očí, děti tak malé a hodné, že se jim říkalo skřeti....  občas se některé z nich skutálelo po schodech. Skleněné demižonky vína, které se nejdřív pomalu, ale pak tak nějak rychleji hromadily v koutě apartmánku. San Marino! Gelato! Filosofo! Una debata! Zanzare! Venezia! Úmorná dlouhá cesta nekonečnou rovinou s občasným plácnutím do zadního prostoru auta a snaha odtržení skřetů od sebe.
Kdy už tam budem?


Elba - tenhle malý (28 km dlouhý a 19 km široký) ostrůvek ve tvaru ryby poskytuje vše, co správný masochista i povaleč potřebuje. Plán se začal líhnout v mé hlavě při běhu na Trailcampu - tedy konkrétně podél pobřeží z Punta Ala do Scarlina, protože jsem jej měla celou dobu na očích. Zdálo se mi to jako dobrá záložní varianta, pokud se nám nepodaří odletět prozkoumat další kanárské ostrovy. S odjezdem to začalo být tak komplikované, že nezbývalo než se vydat někam vlastním dopravním prostředkem a stát se tak nezávislým nomádem.
Nechtělo se nám jet celou vzdálenost na jeden zátah, vzpomínky z cesty na Korsiku byly stále velmi živé a ten pocit padající hlavy a těžkých víček taky. Chvíli jsem uvažovala o zpestření kratším pobytem v toskánských horách, ale snažit se nacpat všechno do čtrnácti dnů bylo marný, stejně jako představa, že den má víc jak 24 hodin a povede se nám v místě naší mezizastávky udělat menší výlet.
Chtělo to nevzdálit se příliš od trasy a zároveň nebýt zas tak přímo u ní. Úkol pro chytrou horákyni. Apartmán v Agriturismo La Moraia, který se nacházel v dosahu věžatého San Gimignana se jevil jako ucházející volba.

Na Elbě zvítězila pro hledání ubytování část ostrova s nejvyšší horou a s největším počtem značených výletů (jedeme se válet!). Pravda, začala jsem nejdřív u moře, ale předpokládaný zvýšený výskyt turistů a očekávané rušné noci v této oblasti způsobily, že jsem cílila raději někam dál. Možná se ze mě stává stará nesnášenlivá osoba. Fonte di Zeno. Fotografií to moc nemá, zdá se, že to je někde nahoře, stranou od lidského hemžení. Možná až moc, ale už mě to hledání začíná unavovat. Rezervuji jen čtyři noci, pak se uvidí, třeba se přesuneme jinam.

Z Prahy vyrazíme jen s hodinovým zpožděním, cesta probíhá vcelku dobře, jen k tomu cíli se blížíme pomaleji než bylo v plánu. Budeme rádi, když to vůbec stihneme. Adresu sice v navigaci máme, ale není úplně jednoduché to najít. Po sjezdu z hlavní se silnice ještě chvíli klikatí asfaltem, ale netrvá to dlouho a ocitáme se na prašné cestě. Kolem nás se do dáli rozprostírají vinice, sem tam orámované cypřiši. Aniž bych to tušila, trefila jsem se do oblasti Chianti, která je svou malebností vyhlášená. A právem. Míjíme kamenná stavení, polorozpadlý kostel a váháme, kterou z hrbolatých cest se vydat dál. Italský děda máchne kamsi dopředu: Due kilometri! Trochu váháme, ale nakonec tou nejhorší cestou pokračujeme, dokud se před námi konečně neobjeví dům. Osamělý na kopečku, mezi olivovníky a vinnou révou, s úžasným výhledem. Vůbec mě nenapadlo, že to bude taková nádhera. Fotky na netu vypadaly nevalně. Tím to ovšem nekončí.
Enrico už nás vyhlíží a významně si klepe na hodinky. Na minutu přesně! Uznale pokyvuje hlavou. Kdyby jen tušil, jaké nás to stálo úsilí.
Velká kuchyň s obrovským zámeckým krbem, ložnice, jejíž velké francouzské okno vede přímo do zahrady. Vše v toskánském romantickém stylu. K tomu vytasí připravenou mapku, zakreslí tam důležité body, kam se máme podívat a kde se můžeme dobře najíst. Je trochu zklamán sdělením, že se tu zdržíme jen jednu noc. No my nakonec taky. Dokážu si představit, že tu strávím celou dovolenou.
Jsme tak uchváceni tímhle místem, že jen vyložíme pár nejnutnějších věcí, sundáme se střechy kola a rozhodneme se na nich vyrazit umlčet naše kručející břicha. Je potřeba si to pořádně užít. Slunce ještě svítí, blížící se mračna sice nevěstí nic dobrého, ale jsem tak nabytá optimismem, že tomu nevěnuji pozornost (na rozdíl od P.). Kdo by se zdržoval hledáním světla a nasazováním helmy. Je to jen kousek.
Pár kapek se rychle změnilo v silný vytrvalý déšť. Než jsme navlékli bundy a našli strom, pod jehož větve jsme se mohli částečně schovat, tak na nás nezůstala nit suchá. Normální člověk by se vrátil, převlíknul, skočil do auta a pohodlně přesunul. My jsme oklepali bundy, vyždímali části oděvů a pokračovali dál. Čekal nás dlouhý táhlý kopec. Byl tak dlouhý a táhlý, že nám trvalo věčnost než jsme dojeli do  Castellino di Chianti. Výhledy stály za to a nechtělo se nám vracet, protože hrozilo, že mezitím restaurace zavřou. Mokrý a k tomu hladoví - to jsme si nezasloužili. Zapadli jsme do první hospody, kterou jsme uviděli. Byla plná navoněných a dokonale oblečených Italů. Bundu jsem si radši nesundala, protože hrozilo, že začnu cvakat zubama. Než nám naservírovali pořádné kolo pizzy, padla venku dokonalá tma. Na zpáteční sjezd nám svítilo jen jedno světlo a neuvěřitelné množství světlušek. Jejich lucerničky bohužel nebyly tak výkonné, občasné výmoly nám nezviditelnily, ale zvládli jsme to bez karambolu.
Dorazili jsme skoro před půlnocí, smyli ze sebe dešťové bláto a žuchli do peřin.
Odpočinková dovolená začíná.



Sušíme mapku a popisky Enrica

Ranní kafe s výhledem







neděle 8. dubna 2018

Z deníčku běžeckého lúzra

3.1.
Ručička váhy atakuje neuvěřitelnou cifru. Pořád běhám! Jenže taky dost žeru. Koupila jsem červený. Není na hubnutí spíš bílý? To bude chtít dvě fáze.

8.1.
Rozhlížím se kolem. Ne, sem mě nikdo nedostane. Růžové obrázky a poskakující ženy. Motají se v nějakém kruhu a říkají tomu funkční. Váha ukazuje metabolický věk limitně se blížící důchodu.

12.1.
Chuť na ranní kafe je silnější než předsevzetí.

15.1.
Přišla mi podepsaná smlouva na Trailcamp. Možná jsem se unáhlila. Představivost pracuje. Moře. Toskánské kopce. Vinice. Kamenné domy. Vybíhám kopec. Jsem totiž o 6 kg lehčí.
Fitko je odpoledne tak narvaný, že znechuceně rovnou odcházím.

Na běžkách - rozcestí u jezírka


Z ranního jizerského výběhu



19. - 21.1.
Vosk na -5 nebo radši -15? Osamocenost ve stopě vykoupená budíčkem ještě za tmy, jinak to nemá cenu. Stačí cesta zpět, pereme se s davem. Kde se to zastaví? Sníh je parádní. Jen ta kosa by mohla být menší.





23. - 25.1.
Začíná mě to bavit. Zvlášť běhy tam a zase zpátky. FKT! Ranní vstávání je peklo, ale jsme tu jenom tři a to je dobrá motivace. Můžu kombinovat všechny stroje v libovolném pořadí a ještě absolvovat vedený trénink. Venku je fakt kosa. Těším se na Toskánsko. Bodá mě v pravém lýtku.

27.1.
Registrace na Krakonošovu 55. Zatím jediný závod, na který se odvážím přihlásit. Po loňské zkušenosti s UMTR zatím víc neriskuji. Ne, že bych jich pár neměla vyhlídnuto.

28. - 31.1.
V práci husto. To lýtko je divný. Že bych si ho namohla? Ale čím?

Sumář leden: 325 km (běh, běžky, kolo) a 4 hod FKT.

11.2.
Jo, něco bylo. Dneska 14 km. Běželo se dobře. Jen nechápu, proč se najednou nemůžu postavit na patu. Bolí jak sviňa. Skoro nemůžu chodit. Hledám na internetu diagnózu. Nic pozitivního.

12. - 14.2.
Voltaren. Trochu zabere, ale pořád to tam je. Neběhám.

15.2.
Pořád neběhám. Snažím se neúspěšně někomu nacpat do ordinace. Nejbližší termín za dva měsíce. Zkusím fyzioterapii. Dagmar mě vždycky ze všeho vytáhla, ale má plno až do dubna. Hledám dál. Náhradní varianta mě moc nenadchla. Přišla mi povrchní. Mám zkusit běhat. Přes bolest to moc nejde, cítím to i na běžkách.

18.2.
Jizerská 50. Mám chuť se na to vykašlat, ale bojuju. Funím jak sentinel. Sníh je pomalý. Píchám i s kopce. Na Smědavu ani nemusím brzdit. Tomáš mi ujede jen o 15 minut.


Dobrá máza je základ úspěchu


27.2.
Můžu jen kolo nebo běžky. Frustrující.

Sumář únor: 170 km (běžky, kolo, z toho běh 14)

3.3.
Sama na běžkách. Až dozadu na Paličník. 34 km. Očistná kůra. Je děsná kosa. Mám na sobě i podvlíkačky. Poprvé v životě.

Cestou mezi Předělem a Písčinami
8.3.
MDŽ. Ortoped a první injekce. Ani neprotestuju. Nemám běhat. To nejde tak nějak samo. Po aplikaci bolest ustává. Hned bych vyběhla.

11.3.
Krkonošská hřebenovka. Slunce. Fičák tak mocný, že se nemůžu ani nadechnout. Úplně to bolí. Borůvkový knedlík na Luční. Výstup na Sněžku. Konečně testujeme nesmeky. Cestu k Památníku si krátíme přes pláň. Nádhera. Prostě nádhera. 30 km.






Vrcholovka


K Památníku

15.3.
Stavuju se v Trailpointu. Zkus Hoka, bude tě to bavit. Je čas na experiment. S vyzkoušením musím počkat až na tábor, ale první dojem je veskrze pozitivní. Jako když vklouznu do bačkor.

18.3.
Balím. Místo třetího páru bot házím do tašky třetí knížku. Co když vůbec nebudu schopná běhat? Neměla jsem to Honzovi radši napsat dopředu? Určitě budu nejstarší účastník a ještě k tomu totální běžeckej a nejpomalejší lúzr. Absurdní je, že se nepřestávám těšit. No co, tak na běžeckým soustředění nebudu běhat.

19.3.
Druhá injekce. Tentokrát to bolí, ale snad ten ortoped ví, co dělá. Běhání bych Vám moc nedoporučoval. Dovolenou si radši beru už od rána, mohla bych v práci uvíznout. Nesu si to do Trailpointu, kde kromě mě, nakládáme i testovací výbavu. Jedeme na noc. Jsme s Mirkou rády, že jsme to takhle parádně vychytaly a nemusíme řídit. Jedno mínus to má, nestavíme se v Niedernsillu a nezapijeme s Kroužilem výzvu. Opatrně se Honzy ptám, co si mám představit pod pojmem malý objemový trénink. Víš, mám trochu trabl s nohou, měsíc jsem neběhala a tak trochu nevím, co od toho opíchaného chodidla můžu čekat. Budou skupinky podle výkonnosti a situace, tak 10 - 15 km.Trochu se uklidním. Sovy nejsou tím, čím se zdají být.
Cesta proběhla hladce a docela rychle. V 8:30 hod jsme na místě. Je děsná kosa. Fičí. Tohle je toskánské teplé přívětivé počasí? Pocitově se to blíží ladovské zimě. Jdeme se ubytovat. Venkovní bazén má teplotu Severního ledového oceánu. Radši půjdem najít moře. Na břehu hromady naplavených suchých chaluh a všeho možného. Je libo dudlík? Potápěčské brýle?  Jednu botu? Ještě není sezona tak jim odpouštíme. Ne, brouzdat bosa se nebudu. Do místního bistra to stačíme ještě než začne pořádný liják. Dáme si lahvinku (nebyly to spíš dvě?) výborného toskánského červeného, ke kterému dostaneme sušenou šunku, salám a bílý chléb s olivovým olejem. Poslední maso. Pak už budou jen rostlinky? Do pokoje naštěstí trefíme, ale trochu se nám motaj nohy. Zalomíme to brzo. Ostatní se už druží.






21.3.
Správný tábor začíná v 7:30 rozcvičkou. Díky našemu včerejšímu průzkumu můžeme směle ostatní navigovat do přístavu, kde proběhne pár cviků,protažení a běh zpět. Rychlá převlíkačka (to by člověk nevěřil, že se za tak krátkou dobu zpotí) a snídaně.
Máme tu první výtečný chod. Zeleninovou miso polévku a rýžovojahlovou kaši s jahodovým přelivem. Vzhledem k pálícímu toskánskému slunci a panujícímu zničujícímu vedru venku, teplou polívku víc než uvítáme. K pití japonský čaj kukicha a ovocná šťáva. Na závěr si můžeme dát presíčko. Cukr tady nehledejte. Škleb. Dopřejí nám hodinku na zažití a pak vyrážíme opačným směrem než jsme šly s Mirkou včera. A znovu čepice a znovu rukavice. Fakt je březen a fakt jsme v Toskánsku? Čeká nás ABeCeDa a diagnostika běhu. Sympaťák Mirek nás bude natáčet, trenér to pak vyhodnotí a vynese ortel. Jsem zvědavá. Pozici posledního zaujímám úplně jistě. Chvilku klábosím s Honzou a pak s Mackem, pokud to mezi popadáním dechu zvládnu. Moje běžecká pauza je znát. Dobíháme ostatní. Lesík a o kousek dál výhled na moře.

Výklad k technice
Po chvíli abecedního poskakování dojde na detailní sledování chyb a nedostatků, pak se vracíme zpět.
Mirka při natáčení techniky běhu

Výhledy cestou zpět
Následuje krátké protažení a už tu máme druhý výtečný chod (krůtí plátek, mrkvové pyré). Nikdy bych nevěřila, že to všechno sním, ale je to výborné a jde to snadno. Během konzumace dostáváme vysvětlení, co všechno máme na talíři a proč. Zdravá strava s Čistým sportem a Hlavou vzhůru. Musím přiznat, že na jídlo jsem byla zvědavá hodně. Dneska máte poprvé maso. A taky naposled. Mají být zastoupeny všechny chutě, tedy i sladké. Člověka pak nehoní mlsná! Hořké presíčko. Škleb. Teď už se jenom na chvíli natáhnout a pak znova. Pata pata patička, ta mrcha maličká! Na odpoledne volím Hoka a bylo to jednoznačně nejlepší rozhodnutí, zůstanu v nich až do konce. Hlášených odpoledních 12 se protáhne na 14, ale stálo to za to. Krásný trail lesem a nad útesy s výhledy do mořské dáli. Ke konci už se belhám, kombinuji to s chůzí a přiznávám Zdendovi svůj trabl. Je moc hodnej, zůstává se mnou a ještě s jedním hochem, který prohlásil, že už fakt nemůže, a že ho tam máme nechat. Kdepak, dojdeme to společně! Jsem ráda, že statut lúzra na chvíli rozmělním chvilkovou slabostí někoho jiného a srdnatě hlásím, že to je v poho. Ostatní mají už za sebou ukázkové protažení a já se odbelhám do pokoje. Z tašky tahám voltaren a gelový polštářek k zamrazení. Doplněk k večeři. Čeká nás zeleninová polévka, čočkové placičky, dušená zelenina po japonském způsobu s rýží natural, mořskou řasou a na závěr raw zákusek.

Čočkové placičky

Raw zákusek
Následuje ledování a veselá zábava. Překvapivě se točí kolem běhání. Pivo není nápoj, ale jídlo! To jsem doteď nevěděla. Takže členové iTB vlastně pořád žerou! Pak to s tou váhou nemá takhle dopadnout. Denní sumář 23 km. Eliťáci mají určitě víc, dali si delší trasy a vybíhali na vyhlídku.
Cenu trenéra dnes získává Lenka za výborné provedení cviků.
Já za bojovnost. Není to cena útěchy, pravil Zdenda, viděl jsem, jak trpíš. Tomu sice úplně nevěřím, ale je to milé.

Odpolední trail
22.3.
Můj dnešní program začíná mít jasnější obrysy. Rozcvičku a cokoliv, co zavání během, vynechávám. Snídaně výtečná. Přestože nejdu běhat, dám si všechno, kaši (ta dnešní rýžovo-ovesná je s banánovým přelivem) i polívku. Presíčko. Škleb. Zamáčknu slzu a zamávám rozjařeným běžcům, kteří se vydávají na opačnou stranu dobýt hrad. Beru knížku, dostatečný počet vrstev oblečení a jdu se rvát s větrem na pobřeží. Nemá cenu to hrotit, takže si dopřeju jen 4 km chůze, 2 hodinky šlehání vichrem a ze strachu, aby mi něco neuniklo, se brzy vracím. Knížku ani neotevřu, protože mi úplně stačí koukat na moře, kopat do mušliček a kamínků a přemítat, co tu vlastně dělám.

Rýžovo-ovesná kaše s banánovým přelivem

Toskánské teplo
Než dorazí první rychlá skupina usadím se do křesla u bazénu a snažím se neklepat zimou. To se mi moc nedaří, zvlášť když pozoruji ty sportovce skákající do ledové vody. Nejspíš kryoterapie. Mirka hlásí, jaká to byla krása a kolik kopců zdolali.

Pyré z čočky, grilovaná paprika a tzatziky

Sladká tečka 

Zeleninová polévka

Pudink z chia semínek s ovocným přelivem
Po odpolední siestě se připojím k ostatním. Čeká nás cvičení core a protahování. Zdá se mi to, s ohledem na mojí bolestivou patu, neškodné. Honza vymyslel soutěže. Jo, je to sranda. Pro jistotu začínáme během. Ve vizi, že ležíme a cvičíme jsem si vzala minimusky, takže to má větší grády. Naše čtyřčlenné družstvo posiluji svou přítomností a tudíž jsme ve všech disciplínách poslední a po každé sérii nás čeká trestné posilování. Sice nejsme první, ale za to budeme silní! Hlásá statečně naše kapitánka Kája. Pouze při posledním soutěžním čísle (jsem nejmenší) měníme na chvíli pozici na předposlední. Mirka se v jiném družstvu obětavě vrhá k zemi a bolestivě si omlátí koleno. Prostě sportovní soutěživý duch.
Po večeři následuje Ivanova přednáška o správně vedeném tréninku a Honzův nástin programu dalších dní. Zní to úchvatně, musím se nějak dát dohromady. Jen těch zítřejších 30 si asi naplno nevychutnám. Rozhodnutí nechám na ráno. Obvykle bývá moudřejší večera.
Dnešní cenu trenéra získává Simča s Mílou. Oni prostě všechno dělají spolu.
Dopřejeme si červené z nedaleké vinice. Je to jídlo nebo nápoj? Joooo Toskánskoooo.

23.3.
Rozcvičku radši vynechávám. Šetřím se. Snídaně. Polívka. Kaše. Presíčko. Škleb. V plánu je běh podél pobřeží do Punta Ala a pro ty odvážnější ještě dál do Castiglione s jeho prohlídkou. Poběží se po pláži, bude to nádhera! Proloženo presíčkem, zmrzlinkou a pro nenažrance třeba i pizzou. Nazpět je odvoz autem. Jdu za Honzou. Já si dám dneska individuál. Představa, že běžím s ostatními a pořád na mě čekají je fakt úděsná. Nejen pro ně. Poběžím v protisměru. Myslím, že si oddechl. Ivan s Filipem odvážejí hned ráno auta do vesničky, vrací se zpět na kole a jen tak si dají svých tréninkových 110 km. Svezou mě. Cestou se od Filipa dozvídám pár důležitých informací, které mě trochu rozhodí, zvlášť když se začneme poněkud vzdalovat od původního cíle. Jestli mám uběhnout 30, tak budu mít nohu na šrot. Panika byla zbytečná, Ivan je nesmírně laskavý a vysadí mě rovnou na pláži, abych nemusela složitě hledat cestu uličkami. Večeři mi schovejte!
Hoši se trhaj smíchy. Chápu, že účastníci (Ivan vítěz!) Crocodille Trophy mají hranice někde jinde. Rozhlížím se po pláži, trochu nevím, kde jsem, ale Ivan pravil běž doprava, tak se tam vydám. Rozbíhám se po tvrdším písku, uskakuji vlnkám a zmocňuje se mě slastný pocit volnosti. Jsem ráda, že nejsem na nikom závislá a můžu si doběhnout, kdy chci.
Slunce nad hlavou, fičák proti mně. Asi po 3 km potkávám naší první skupinku, jsou tu nějak brzo, ale vyráželi hodinu před námi, takže to vlastně odpovídá. Vysvětlí mi, kudy se mám vydat až opustím pláž. Dobře, že jsem je potkala, asi bych to hůř hledala. Na konci před ústím říčky zahlédnu druhé družstvo, jen trochu nechápu, kde se tam vzali. Humorná historka přijde na přetřes večer a Martina se svou italštinou získává cenu dne. Pokračuji podle popisu, mířím ke krátkému úseku po silnici a k bráně. Chvíli váhám, kudy se mám vydat a v okamžiku, kdy tahám mobil, abych se podívala na mapu, se blíží předvoj další skupiny, takže směr mám dobrý. Pak už je to jednoduché, zahnout doleva a držet se moře. Potkávám poslední partičku a pokračuji do kopce dál. V závětří je příjemné teplo, takže sundavám bundu a sleduji čas. Docela to utíká, tímhle tempem budu doma moc brzo. Kochám se výhledy na Elbu, občas sejdu k moři, posedím a užívám si to.


Super bota



Pořád bylo čím se kochat




Završím to v bistru kapučínem a sklenkou červeného. Myslím, že 14 km bylo pro mou nohu tak akorát. Sedím u bazénu a sluním se. Oběd byl hlášen na 15:00 hod, trochu mi kručí a ostatní nikde. Objeví se těsně před 16:00 a je vidět, že toho mají dost. 33 km a z větší části pobřežním mokrým pískem.
Konečně oběd. Zeleninová polévka a kukuřičné penne a něco málo zeleninky. Dostáváme tradiční výklad, co máme na talíři a proč. Presíčko. Škleb. Druhá fáze dne se, s ohledem na stav běžců (jejich chůze se vlivem té ranní stala poněkud dřevěnou) posouvá a mění . Po obědové siestě se dočkáme rozboru techniky našeho běhu z prvního dne. To by člověk nevěřil, co všechno dělá za chyby. Kromě došlapu přes patu mají někteří jedinci došlap na každou nohu jiný, malou nebo špatnou práci rukou, běh příliš urputný nebo úsporný. Podstatné ovšem je, že všichni dokáží běhat tak, aby je to bavilo a neměli zdravotní problém.
Nejvíc zrelaxovaný a uvolněný běh, co jsem tady viděl, vlastně se tomu nedá nic vytknout. Ruce, došlap, náklon těla... No dyť, však jsem taky dost v pohodě. Jenom nemůžu moc běhat.
Předvečerní protažení vedené Honzou je skvělé. Zase jsem se něco naučila. Taje jógy mi totiž stále zůstávaly skryty. Náplň večera je trochu běžecká.
Cenu trenéra získává Mirka. Protože to chtěla zabalit už za prvním kruháčem a vydržela až do konce.



Protažení pod toskánským blankytným nebem

Čočka se sojanezou a zeleninou, sojové plátky s chia semínky
24.3.
Rozcvička. Dneska si nenechám nic ujít. Poslední den. Snídaně. Polívka. Kaše. Presíčko. Škleb.
Původně jsme se měli vydat na celodenní výlet na blízký ostrůvek, který jsme si měli proběhat. Náročnost včerejšího dne si ale vyžádala změnu. Je nám dopřán dopolední odpočinek, pak přesun auty do Saturnia, kde jsou termální lázně. Někteří se do nich naloží na celou dobu a ostatní si v okolí zaběhají. Čeká nás 100 km malebnou toskánskou krajinou s kopečky, vinicemi a vesničkami. Taková malá autoturistika. Eliťáci si to dají na kole a vyrážejí dřív. Potkáváme je v posledním stoupání. Většina z nás jde běhat, do lázní míří jen čtyři. Naposledy si užiju statutu posledního lúzra a dopřeju ostatním ať na mě čekají. V duchu se utěšuju myšlenkou, že po tom včerejšku jim to snad nebude vadit. Čeká nás zvlněných 10 km zpestřených broděním ledovou řekou. Náhradní boty s sebou nemám, takže radši sundavám. Masáž kameny a kamínky má taky něco do sebe.

První brod
Občas trochu kufrujeme, ale zpět do lázní se dostaneme akorát včas. Ivan už pro nás griluje oběd - batáty a kuřecí maso. K tomu čočková příloha a salát. Zapít to můžeme nealko pivem nebo sládkovou limonádou. Slunce příjemně hřeje a vítr fouká pořád. Kdo chce, skočí do pramenů. Italové vystupují z aut rovnou v županech.
Grilovačka
Dnešní idylku zakončíme ve vinném sklípku kousek od našeho ubytka. Degustace je nebezpečná a po pár sklenkách už je to znát. Sice to prokládáme pramenitou vodou, místním sýrem a bílým chlebem s olivovým olejem, ale nestačí to. Na závěr si můžeme koupit degustované víno a olivový olej. Využíváme toho všichni. Pak přesun zpět a poslední večerní zábava.

Večerní degustace
25.3.
Loučíme se. Nějak se nám odsud nechce. Bylo to moc fajn a nejradši bychom tu zůstali ještě aspoň týden. Když se o vás někdo tak báječně stará, vaří vám výborná a zdravá jídla, trávíte čas s milými lidmi a hlavní náplní je vaše oblíbená činnost, nemůže to dopadnout jinak.
Balzám pro běžcovu (zvlášť tu lúzrovskou) duši.

26.3.
Ortopedovi radši nevolám. Po další injekci neprahnu a navíc to, myslím, neřeší problém.
Přemýšlím, kam se vrtnu. Dostávám doporučení na Fyziokinesis.

27.3.
Fyzioterapie. Odcházím s pocitem, že to má cenu. Snad se to konečně pohne správným směrem. Nečekám, že to bude hned. Možná si přece jenom letos nějaký závod zaběhnu.