pondělí 25. června 2018

Příručka plážového povaleče aneb malebné Toskánsko


Když si chcete odpočinout:
1. Rozhodujte se do poslední chvíle, jestli si vůbec můžete vzít dovolenou a odsunout tak tu hromadu úkolů, které vás čekají až se vrátíte svěží a nabytí energií zpět; jako bonus mějte přesný termín, do kterého se musíte bezpodmínečně vrátit - to aby ten předodjezdový stres byl úplně dokonalý
2. Vyberte si trochu vzdálenější destinaci, aby byl přesun dostatečně únavný (nejste žádný ořezávátka, to dáte!)
3. Vezměte si s sebou kola - to je přeci nejlepší dopravní prostředek jak se dostat pohodlně na pláž
4. Vyberte si pokud možno co nejkopcovatější kraj (čím strmější kopce, tím lepší) - máte přece rádi ty výhledy
5. Vezměte si s sebou pohorky, co kdyby se vám chtělo jít na nějakou procházku - to válení může být ubíjející (lépe se v nich stoupá po šutrech a zdolávají případné ferraty, zvlášť když jste ještě nikdy na žádné nebyli a nemáte k tomu ani vybavení)
6. Pro jistotu přihoďte do tašky něco proti dešti - pro sichr jako kompenzaci k opalovacím krémům
7. Nezapomeňte tu kupičku knih, na které se těšíte - ideální trávení času na pláži - bude ho tolik!
8. Důležité je nemít žádný plán - jedete přeci relaxovat (pro jistotu odjíždíte vybaveni podrobnou mapou, průvodcem horských tůr a dlouhých cyklistických tras - to válení může být až nesnesitelné!)
9. Nezbytné jsou běžecké hadry a boty - běh po pláži - to je přeci ta správná romantika (někde přeci ta písčitá pláž musí být!)
10. Paraglidista nesmí zapomenout svůj kluzák - co kdyby bylo letovo (lhostejno, že ve vybrané destinaci je jen jedna oficiální startovačka a přistává se většinou na zalidněné pláži - trochu jim to tam aspoň zpestříte, a když budete šikovní, asi se i trefíte)
11. Jedete se válet k moři, ale vlastně nesnášíte moc lidí kolem sebe (zubynehty se přeci snažíte kvůli tomu odjet mimo sezonu, ale neplánovaně se vám to posunulo z května na červen), takže si vyberete odlehlejší ubytování (je tak odlehlé, že ho najdete až na třetí pokus a jenom proto, že se zeptáte místňáka; když ho konečně najdete, musíte se nejdřív vysápat 800 m do kolmého kopce, takže když stanete nahoře tak první věta, kterou pronesete je: Na to jim s....., to se nedá vyjít natož vyjet!
(vzápětí se totálně orosíte při první jízdě autem vzhůru, protože pořád čekáte, kdy se překlopí)
12. Jo a nezapomeňte plavky! (zvlášť ty vcelku, co mají taková pěkná ramínka, která se opálí tak, že to vypadá, že děláte propagaci firmě VW)
13. Italská slovíčka, bez kterých ani neodjíždějte (vlastně jediná, která mi za ta léta uvízla v hlavě):
Vino bianco
Vino rosso
Birra
Si
No
Ciao!
Per favore
Prego
E pericoloso sporgersi!
Grazie
Buon Natale!
Mangiare
Cornuto
Buon giorno
Marcello!
Cosi piccola e fragile...
Arrivederci
Buona notte
Caldo
Freddo
Non capisto
Bagno
Menu
Uno
Due
Tre
Quattro (stagioni)
Pane
Gelato
Zanzare
Mi piace

Mamma Mia! Bylo to jako bych se vracela domů. Dlouhých 23 let! Poslední povalečská italská dovolená v Lido di Dante, která zanechala hlubokou stopu - šlápnutí na jedovatou ostnatou rybu, zablokované kolo u auta, uvnitř zabouchnuté klíčky, stříknutý sprej proti komárům do očí, děti tak malé a hodné, že se jim říkalo skřeti....  občas se některé z nich skutálelo po schodech. Skleněné demižonky vína, které se nejdřív pomalu, ale pak tak nějak rychleji hromadily v koutě apartmánku. San Marino! Gelato! Filosofo! Una debata! Zanzare! Venezia! Úmorná dlouhá cesta nekonečnou rovinou s občasným plácnutím do zadního prostoru auta a snaha odtržení skřetů od sebe.
Kdy už tam budem?


Elba - tenhle malý (28 km dlouhý a 19 km široký) ostrůvek ve tvaru ryby poskytuje vše, co správný masochista i povaleč potřebuje. Ten plán se začal líhnout v mé hlavě při běhu na Trailcampu - tedy konkrétně podél pobřeží z Punta Ala do Scarlina, protože jsem jej měla celou dobu na očích. Zdálo se mi to jako dobrá záložní varianta, pokud se nám nepodaří odletět prozkoumat další kanárské ostrovy - La Palmu a Gomeru. S odjezdem to začalo být tak komplikované, že nezbývalo než se vydat někam vlastním dopravním prostředkem a stát se tak nezávislým nomádem.
Ale předtím, předtím by bylo fajn zastavit se někde v té pravé toskánské krajině a nasáknout trochu atmosféru. Také se nám nechtělo jet celou vzdálenost na jeden zátah. 
Brázdila jsem prstem po mapě, zkoumala kudy pojedeme do přístavu a kde bychom tak mohli spočinout. Neměli bychom se příliš vzdálit od trasy a zároveň by to chtělo nebýt zas tak přímo u ní. Úkol pro chytrou horákyni. Chtěla bych být v dosahu San Gimignano. Podívat se na jeho věže aspoň z dálky. Agriturismo La Moraia. To by mohlo být ono! Jsou tam i nějaké značené turistické trasy, to bychom se mohli projet i na kole! Vrstevnice moc nezkoumám. Rozhodnutí je rychlé. Něco podobného se odehrává i pro náš pobyt na ostrově. Hlavně ne letovisko. Pro jistotu volím část Elby s nejvyšší horou, kde je také nejvíc značených výletů (jedeme se válet?). Zatím jen na čtyři noci, pak se uvidí, zda se přesuneme třeba na východ, který také stojí za prozkoumání. Fonte di Zeno. Podle fotografií to vypadá docela dobře a zdá se, že je to stranou od turistického ruchu. Možná až moc, ale už mě to hledání začíná unavovat. Prostě to risknem.







pokračování příště

neděle 8. dubna 2018

Z deníčku běžeckého lúzra

3.1.
Ručička váhy atakuje neuvěřitelnou cifru. Pořád běhám! Jenže taky dost žeru. Koupila jsem červený. Není na hubnutí spíš bílý? To bude chtít dvě fáze.

8.1.
Rozhlížím se kolem. Ne, sem mě nikdo nedostane. Růžové obrázky a poskakující ženy. Motají se v nějakém kruhu a říkají tomu funkční. Váha ukazuje metabolický věk limitně se blížící důchodu.

12.1.
Chuť na ranní kafe je silnější než předsevzetí.

15.1.
Přišla mi podepsaná smlouva na Trailcamp. Možná jsem se unáhlila. Představivost pracuje. Moře. Toskánské kopce. Vinice. Kamenné domy. Vybíhám kopec. Jsem totiž o 6 kg lehčí.
Fitko je odpoledne tak narvaný, že znechuceně rovnou odcházím.

Na běžkách - rozcestí u jezírka


Z ranního jizerského výběhu



19. - 21.1.
Vosk na -5 nebo radši -15? Osamocenost ve stopě vykoupená budíčkem ještě za tmy, jinak to nemá cenu. Stačí cesta zpět, pereme se s davem. Kde se to zastaví? Sníh je parádní. Jen ta kosa by mohla být menší.





23. - 25.1.
Začíná mě to bavit. Zvlášť běhy tam a zase zpátky. FKT! Ranní vstávání je peklo, ale jsme tu jenom tři a to je dobrá motivace. Můžu kombinovat všechny stroje v libovolném pořadí a ještě absolvovat vedený trénink. Venku je fakt kosa. Těším se na Toskánsko. Bodá mě v pravém lýtku.

27.1.
Registrace na Krakonošovu 55. Zatím jediný závod, na který se odvážím přihlásit. Po loňské zkušenosti s UMTR zatím víc neriskuji. Ne, že bych jich pár neměla vyhlídnuto.

28. - 31.1.
V práci husto. To lýtko je divný. Že bych si ho namohla? Ale čím?

Sumář leden: 325 km (běh, běžky, kolo) a 4 hod FKT.

11.2.
Jo, něco bylo. Dneska 14 km. Běželo se dobře. Jen nechápu, proč se najednou nemůžu postavit na patu. Bolí jak sviňa. Skoro nemůžu chodit. Hledám na internetu diagnózu. Nic pozitivního.

12. - 14.2.
Voltaren. Trochu zabere, ale pořád to tam je. Neběhám.

15.2.
Pořád neběhám. Snažím se neúspěšně někomu nacpat do ordinace. Nejbližší termín za dva měsíce. Zkusím fyzioterapii. Dagmar mě vždycky ze všeho vytáhla, ale má plno až do dubna. Hledám dál. Náhradní varianta mě moc nenadchla. Přišla mi povrchní. Mám zkusit běhat. Přes bolest to moc nejde, cítím to i na běžkách.

18.2.
Jizerská 50. Mám chuť se na to vykašlat, ale bojuju. Funím jak sentinel. Sníh je pomalý. Píchám i s kopce. Na Smědavu ani nemusím brzdit. Tomáš mi ujede jen o 15 minut.


Dobrá máza je základ úspěchu


27.2.
Můžu jen kolo nebo běžky. Frustrující.

Sumář únor: 170 km (běžky, kolo, z toho běh 14)

3.3.
Sama na běžkách. Až dozadu na Paličník. 34 km. Očistná kůra. Je děsná kosa. Mám na sobě i podvlíkačky. Poprvé v životě.

Cestou mezi Předělem a Písčinami
8.3.
MDŽ. Ortoped a první injekce. Ani neprotestuju. Nemám běhat. To nejde tak nějak samo. Po aplikaci bolest ustává. Hned bych vyběhla.

11.3.
Krkonošská hřebenovka. Slunce. Fičák tak mocný, že se nemůžu ani nadechnout. Úplně to bolí. Borůvkový knedlík na Luční. Výstup na Sněžku. Konečně testujeme nesmeky. Cestu k Památníku si krátíme přes pláň. Nádhera. Prostě nádhera. 30 km.






Vrcholovka


K Památníku

15.3.
Stavuju se v Trailpointu. Zkus Hoka, bude tě to bavit. Je čas na experiment. S vyzkoušením musím počkat až na tábor, ale první dojem je veskrze pozitivní. Jako když vklouznu do bačkor.

18.3.
Balím. Místo třetího páru bot házím do tašky třetí knížku. Co když vůbec nebudu schopná běhat? Neměla jsem to Honzovi radši napsat dopředu? Určitě budu nejstarší účastník a ještě k tomu totální běžeckej a nejpomalejší lúzr. Absurdní je, že se nepřestávám těšit. No co, tak na běžeckým soustředění nebudu běhat.

19.3.
Druhá injekce. Tentokrát to bolí, ale snad ten ortoped ví, co dělá. Běhání bych Vám moc nedoporučoval. Dovolenou si radši beru už od rána, mohla bych v práci uvíznout. Nesu si to do Trailpointu, kde kromě mě, nakládáme i testovací výbavu. Jedeme na noc. Jsme s Mirkou rády, že jsme to takhle parádně vychytaly a nemusíme řídit. Jedno mínus to má, nestavíme se v Niedernsillu a nezapijeme s Kroužilem výzvu. Opatrně se Honzy ptám, co si mám představit pod pojmem malý objemový trénink. Víš, mám trochu trabl s nohou, měsíc jsem neběhala a tak trochu nevím, co od toho opíchaného chodidla můžu čekat. Budou skupinky podle výkonnosti a situace, tak 10 - 15 km.Trochu se uklidním. Sovy nejsou tím, čím se zdají být.
Cesta proběhla hladce a docela rychle. V 8:30 hod jsme na místě. Je děsná kosa. Fičí. Tohle je toskánské teplé přívětivé počasí? Pocitově se to blíží ladovské zimě. Jdeme se ubytovat. Venkovní bazén má teplotu Severního ledového oceánu. Radši půjdem najít moře. Na břehu hromady naplavených suchých chaluh a všeho možného. Je libo dudlík? Potápěčské brýle?  Jednu botu? Ještě není sezona tak jim odpouštíme. Ne, brouzdat bosa se nebudu. Do místního bistra to stačíme ještě než začne pořádný liják. Dáme si lahvinku (nebyly to spíš dvě?) výborného toskánského červeného, ke kterému dostaneme sušenou šunku, salám a bílý chléb s olivovým olejem. Poslední maso. Pak už budou jen rostlinky? Do pokoje naštěstí trefíme, ale trochu se nám motaj nohy. Zalomíme to brzo. Ostatní se už druží.






21.3.
Správný tábor začíná v 7:30 rozcvičkou. Díky našemu včerejšímu průzkumu můžeme směle ostatní navigovat do přístavu, kde proběhne pár cviků,protažení a běh zpět. Rychlá převlíkačka (to by člověk nevěřil, že se za tak krátkou dobu zpotí) a snídaně.
Máme tu první výtečný chod. Zeleninovou miso polévku a rýžovojahlovou kaši s jahodovým přelivem. Vzhledem k pálícímu toskánskému slunci a panujícímu zničujícímu vedru venku, teplou polívku víc než uvítáme. K pití japonský čaj kukicha a ovocná šťáva. Na závěr si můžeme dát presíčko. Cukr tady nehledejte. Škleb. Dopřejí nám hodinku na zažití a pak vyrážíme opačným směrem než jsme šly s Mirkou včera. A znovu čepice a znovu rukavice. Fakt je březen a fakt jsme v Toskánsku? Čeká nás ABeCeDa a diagnostika běhu. Sympaťák Mirek nás bude natáčet, trenér to pak vyhodnotí a vynese ortel. Jsem zvědavá. Pozici posledního zaujímám úplně jistě. Chvilku klábosím s Honzou a pak s Mackem, pokud to mezi popadáním dechu zvládnu. Moje běžecká pauza je znát. Dobíháme ostatní. Lesík a o kousek dál výhled na moře.

Výklad k technice
Po chvíli abecedního poskakování dojde na detailní sledování chyb a nedostatků, pak se vracíme zpět.
Mirka při natáčení techniky běhu

Výhledy cestou zpět
Následuje krátké protažení a už tu máme druhý výtečný chod (krůtí plátek, mrkvové pyré). Nikdy bych nevěřila, že to všechno sním, ale je to výborné a jde to snadno. Během konzumace dostáváme vysvětlení, co všechno máme na talíři a proč. Zdravá strava s Čistým sportem a Hlavou vzhůru. Musím přiznat, že na jídlo jsem byla zvědavá hodně. Dneska máte poprvé maso. A taky naposled. Mají být zastoupeny všechny chutě, tedy i sladké. Člověka pak nehoní mlsná! Hořké presíčko. Škleb. Teď už se jenom na chvíli natáhnout a pak znova. Pata pata patička, ta mrcha maličká! Na odpoledne volím Hoka a bylo to jednoznačně nejlepší rozhodnutí, zůstanu v nich až do konce. Hlášených odpoledních 12 se protáhne na 14, ale stálo to za to. Krásný trail lesem a nad útesy s výhledy do mořské dáli. Ke konci už se belhám, kombinuji to s chůzí a přiznávám Zdendovi svůj trabl. Je moc hodnej, zůstává se mnou a ještě s jedním hochem, který prohlásil, že už fakt nemůže, a že ho tam máme nechat. Kdepak, dojdeme to společně! Jsem ráda, že statut lúzra na chvíli rozmělním chvilkovou slabostí někoho jiného a srdnatě hlásím, že to je v poho. Ostatní mají už za sebou ukázkové protažení a já se odbelhám do pokoje. Z tašky tahám voltaren a gelový polštářek k zamrazení. Doplněk k večeři. Čeká nás zeleninová polévka, čočkové placičky, dušená zelenina po japonském způsobu s rýží natural, mořskou řasou a na závěr raw zákusek.

Čočkové placičky

Raw zákusek
Následuje ledování a veselá zábava. Překvapivě se točí kolem běhání. Pivo není nápoj, ale jídlo! To jsem doteď nevěděla. Takže členové iTB vlastně pořád žerou! Pak to s tou váhou nemá takhle dopadnout. Denní sumář 23 km. Eliťáci mají určitě víc, dali si delší trasy a vybíhali na vyhlídku.
Cenu trenéra dnes získává Lenka za výborné provedení cviků.
Já za bojovnost. Není to cena útěchy, pravil Zdenda, viděl jsem, jak trpíš. Tomu sice úplně nevěřím, ale je to milé.

Odpolední trail
22.3.
Můj dnešní program začíná mít jasnější obrysy. Rozcvičku a cokoliv, co zavání během, vynechávám. Snídaně výtečná. Přestože nejdu běhat, dám si všechno, kaši (ta dnešní rýžovo-ovesná je s banánovým přelivem) i polívku. Presíčko. Škleb. Zamáčknu slzu a zamávám rozjařeným běžcům, kteří se vydávají na opačnou stranu dobýt hrad. Beru knížku, dostatečný počet vrstev oblečení a jdu se rvát s větrem na pobřeží. Nemá cenu to hrotit, takže si dopřeju jen 4 km chůze, 2 hodinky šlehání vichrem a ze strachu, aby mi něco neuniklo, se brzy vracím. Knížku ani neotevřu, protože mi úplně stačí koukat na moře, kopat do mušliček a kamínků a přemítat, co tu vlastně dělám.

Rýžovo-ovesná kaše s banánovým přelivem

Toskánské teplo
Než dorazí první rychlá skupina usadím se do křesla u bazénu a snažím se neklepat zimou. To se mi moc nedaří, zvlášť když pozoruji ty sportovce skákající do ledové vody. Nejspíš kryoterapie. Mirka hlásí, jaká to byla krása a kolik kopců zdolali.

Pyré z čočky, grilovaná paprika a tzatziky

Sladká tečka 

Zeleninová polévka

Pudink z chia semínek s ovocným přelivem
Po odpolední siestě se připojím k ostatním. Čeká nás cvičení core a protahování. Zdá se mi to, s ohledem na mojí bolestivou patu, neškodné. Honza vymyslel soutěže. Jo, je to sranda. Pro jistotu začínáme během. Ve vizi, že ležíme a cvičíme jsem si vzala minimusky, takže to má větší grády. Naše čtyřčlenné družstvo posiluji svou přítomností a tudíž jsme ve všech disciplínách poslední a po každé sérii nás čeká trestné posilování. Sice nejsme první, ale za to budeme silní! Hlásá statečně naše kapitánka Kája. Pouze při posledním soutěžním čísle (jsem nejmenší) měníme na chvíli pozici na předposlední. Mirka se v jiném družstvu obětavě vrhá k zemi a bolestivě si omlátí koleno. Prostě sportovní soutěživý duch.
Po večeři následuje Ivanova přednáška o správně vedeném tréninku a Honzův nástin programu dalších dní. Zní to úchvatně, musím se nějak dát dohromady. Jen těch zítřejších 30 si asi naplno nevychutnám. Rozhodnutí nechám na ráno. Obvykle bývá moudřejší večera.
Dnešní cenu trenéra získává Simča s Mílou. Oni prostě všechno dělají spolu.
Dopřejeme si červené z nedaleké vinice. Je to jídlo nebo nápoj? Joooo Toskánskoooo.

23.3.
Rozcvičku radši vynechávám. Šetřím se. Snídaně. Polívka. Kaše. Presíčko. Škleb. V plánu je běh podél pobřeží do Punta Ala a pro ty odvážnější ještě dál do Castiglione s jeho prohlídkou. Poběží se po pláži, bude to nádhera! Proloženo presíčkem, zmrzlinkou a pro nenažrance třeba i pizzou. Nazpět je odvoz autem. Jdu za Honzou. Já si dám dneska individuál. Představa, že běžím s ostatními a pořád na mě čekají je fakt úděsná. Nejen pro ně. Poběžím v protisměru. Myslím, že si oddechl. Ivan s Filipem odvážejí hned ráno auta do vesničky, vrací se zpět na kole a jen tak si dají svých tréninkových 110 km. Svezou mě. Cestou se od Filipa dozvídám pár důležitých informací, které mě trochu rozhodí, zvlášť když se začneme poněkud vzdalovat od původního cíle. Jestli mám uběhnout 30, tak budu mít nohu na šrot. Panika byla zbytečná, Ivan je nesmírně laskavý a vysadí mě rovnou na pláži, abych nemusela složitě hledat cestu uličkami. Večeři mi schovejte!
Hoši se trhaj smíchy. Chápu, že účastníci (Ivan vítěz!) Crocodille Trophy mají hranice někde jinde. Rozhlížím se po pláži, trochu nevím, kde jsem, ale Ivan pravil běž doprava, tak se tam vydám. Rozbíhám se po tvrdším písku, uskakuji vlnkám a zmocňuje se mě slastný pocit volnosti. Jsem ráda, že nejsem na nikom závislá a můžu si doběhnout, kdy chci.
Slunce nad hlavou, fičák proti mně. Asi po 3 km potkávám naší první skupinku, jsou tu nějak brzo, ale vyráželi hodinu před námi, takže to vlastně odpovídá. Vysvětlí mi, kudy se mám vydat až opustím pláž. Dobře, že jsem je potkala, asi bych to hůř hledala. Na konci před ústím říčky zahlédnu druhé družstvo, jen trochu nechápu, kde se tam vzali. Humorná historka přijde na přetřes večer a Martina se svou italštinou získává cenu dne. Pokračuji podle popisu, mířím ke krátkému úseku po silnici a k bráně. Chvíli váhám, kudy se mám vydat a v okamžiku, kdy tahám mobil, abych se podívala na mapu, se blíží předvoj další skupiny, takže směr mám dobrý. Pak už je to jednoduché, zahnout doleva a držet se moře. Potkávám poslední partičku a pokračuji do kopce dál. V závětří je příjemné teplo, takže sundavám bundu a sleduji čas. Docela to utíká, tímhle tempem budu doma moc brzo. Kochám se výhledy na Elbu, občas sejdu k moři, posedím a užívám si to.


Super bota



Pořád bylo čím se kochat




Završím to v bistru kapučínem a sklenkou červeného. Myslím, že 14 km bylo pro mou nohu tak akorát. Sedím u bazénu a sluním se. Oběd byl hlášen na 15:00 hod, trochu mi kručí a ostatní nikde. Objeví se těsně před 16:00 a je vidět, že toho mají dost. 33 km a z větší části pobřežním mokrým pískem.
Konečně oběd. Zeleninová polévka a kukuřičné penne a něco málo zeleninky. Dostáváme tradiční výklad, co máme na talíři a proč. Presíčko. Škleb. Druhá fáze dne se, s ohledem na stav běžců (jejich chůze se vlivem té ranní stala poněkud dřevěnou) posouvá a mění . Po obědové siestě se dočkáme rozboru techniky našeho běhu z prvního dne. To by člověk nevěřil, co všechno dělá za chyby. Kromě došlapu přes patu mají někteří jedinci došlap na každou nohu jiný, malou nebo špatnou práci rukou, běh příliš urputný nebo úsporný. Podstatné ovšem je, že všichni dokáží běhat tak, aby je to bavilo a neměli zdravotní problém.
Nejvíc zrelaxovaný a uvolněný běh, co jsem tady viděl, vlastně se tomu nedá nic vytknout. Ruce, došlap, náklon těla... No dyť, však jsem taky dost v pohodě. Jenom nemůžu moc běhat.
Předvečerní protažení vedené Honzou je skvělé. Zase jsem se něco naučila. Taje jógy mi totiž stále zůstávaly skryty. Náplň večera je trochu běžecká.
Cenu trenéra získává Mirka. Protože to chtěla zabalit už za prvním kruháčem a vydržela až do konce.



Protažení pod toskánským blankytným nebem

Čočka se sojanezou a zeleninou, sojové plátky s chia semínky
24.3.
Rozcvička. Dneska si nenechám nic ujít. Poslední den. Snídaně. Polívka. Kaše. Presíčko. Škleb.
Původně jsme se měli vydat na celodenní výlet na blízký ostrůvek, který jsme si měli proběhat. Náročnost včerejšího dne si ale vyžádala změnu. Je nám dopřán dopolední odpočinek, pak přesun auty do Saturnia, kde jsou termální lázně. Někteří se do nich naloží na celou dobu a ostatní si v okolí zaběhají. Čeká nás 100 km malebnou toskánskou krajinou s kopečky, vinicemi a vesničkami. Taková malá autoturistika. Eliťáci si to dají na kole a vyrážejí dřív. Potkáváme je v posledním stoupání. Většina z nás jde běhat, do lázní míří jen čtyři. Naposledy si užiju statutu posledního lúzra a dopřeju ostatním ať na mě čekají. V duchu se utěšuju myšlenkou, že po tom včerejšku jim to snad nebude vadit. Čeká nás zvlněných 10 km zpestřených broděním ledovou řekou. Náhradní boty s sebou nemám, takže radši sundavám. Masáž kameny a kamínky má taky něco do sebe.

První brod
Občas trochu kufrujeme, ale zpět do lázní se dostaneme akorát včas. Ivan už pro nás griluje oběd - batáty a kuřecí maso. K tomu čočková příloha a salát. Zapít to můžeme nealko pivem nebo sládkovou limonádou. Slunce příjemně hřeje a vítr fouká pořád. Kdo chce, skočí do pramenů. Italové vystupují z aut rovnou v županech.
Grilovačka
Dnešní idylku zakončíme ve vinném sklípku kousek od našeho ubytka. Degustace je nebezpečná a po pár sklenkách už je to znát. Sice to prokládáme pramenitou vodou, místním sýrem a bílým chlebem s olivovým olejem, ale nestačí to. Na závěr si můžeme koupit degustované víno a olivový olej. Využíváme toho všichni. Pak přesun zpět a poslední večerní zábava.

Večerní degustace
25.3.
Loučíme se. Nějak se nám odsud nechce. Bylo to moc fajn a nejradši bychom tu zůstali ještě aspoň týden. Když se o vás někdo tak báječně stará, vaří vám výborná a zdravá jídla, trávíte čas s milými lidmi a hlavní náplní je vaše oblíbená činnost, nemůže to dopadnout jinak.
Balzám pro běžcovu (zvlášť tu lúzrovskou) duši.

26.3.
Ortopedovi radši nevolám. Po další injekci neprahnu a navíc to, myslím, neřeší problém.
Přemýšlím, kam se vrtnu. Dostávám doporučení na Fyziokinesis.

27.3.
Fyzioterapie. Odcházím s pocitem, že to má cenu. Snad se to konečně pohne správným směrem. Nečekám, že to bude hned. Možná si přece jenom letos nějaký závod zaběhnu.






sobota 17. března 2018

Hledej losa



Jestli já jsem v těch informacích něco nepřehlídla. Oči těkají mezi nejmladším a nejstarším účastníkem zájezdu. Rozptyl je velký. Devět až sedmdesát. Nebo víc? Nejistě se rozhlížím po ostatních a snažím se odhadnout, co jsou zač. Marně. To samé se možná odehrává i v jejich hlavách.

Mám pro vás dvě špatné zprávy, kterou chcete slyšet dřív?
Letadlo má na odletu z Osla zpoždění asi dvě hodiny a rozbil se nám mikrobus.

Jsem tak natěšená a dokonale nastavená v cestovatelském módu, že je mi to docela fuk. Máme před sebou celý týden, tak se tam do té doby snad nějak dostaneme.
Letištní zevling se nakonec protáhne na čtyři hodiny, kompenzační voucher Norwegian Airlines  proměníme za dvě piva a litr domácí limonády. Flašky se budou na treky hodit.
Po krátkém přemlouvání majitele cestovky se nám konečně podaří zbavit zátěže hotovosti (Kdo by se s tim tahal!) a na oplátku mu podepisujeme smlouvu. Náš zájezdový punk je zpečetěn, není cesty zpět.

Když je dovolená naplánovaná dlouho, zákonitě musí přijít nějaký zádrhel. Nechápu, jak jsme mohli dát vloni Island a ještě v takovém počtu. Letos jsem na ty dva červencové týdny byla tak upnutá, že jsem do poslední chvíle věřila, že společná dovolená klapne. Marně. Nejspíš jsme si štěstí v tomto směru už vybrali vydařeným květnovým volnem na Kanárech. Nápory P. práce se odrážely tak nesnadno, až je nebylo kam odsunout, tu mojí nešlo tradičně nikam a rušit se mi jí nechtělo.
Zklamání nemělo dlouhého trvání a hned v prvním týdnu tráveným v Jizerkách jsem se poměrně rychle začala zabývat myšlenkou odjet někam sama a nepromarnit ten druhý jen tak. Vnitřní dilema způsobené trochu odporem k organizovanosti vyřešil fakt, že moc času na jakékoliv nápady a zařizování nezbývalo a zájezd cestovky Periscope Skandinávie dokonale pasoval termínem a hlavně náplní - Národní parky, vodopády a ledovce Norska. Červená botička v záhlaví slibovala, že se nebudeme úplně flákat a jako bonus malý počet účastníků. Lehký závan nejistoty sice způsobovalo moje chodidlo, které bolelo i při obyčejné chůzi, natož běhu, ale přeci kvůli tomu nezůstanu doma.
O Norsku mluvíme už dlouho, ale zatím jenom mluvíme. Loňský "letní" zážitek byl stále silný. Zkusím malý průzkum a pak se uvidí.
Mish, která byla toho času taky na chalupě chvíli odolávala, ale nakonec se přidala, hodíc za hlavu povinnosti s příslibem stresu hned po návratu.

Na přípravu byl jeden jediný pracovní den mezi Cyrilem, Husem a víkendem. Obsadily jsme poslední dvě volná místa. Dohoda proběhla telefonicky s krátkou výměnou emailů základních informací s majitelem cestovky, který měl radost, že jeden z jeho nejhezčích zájezdů bude naplněn a sliboval, že nebudeme litovat (to ještě netušil, že svůj dovolenkový čas bude nějakou dobu trávit v roli řidiče jednoho z půjčených náhradních aut).

Výbavu tvoří spacák, pohorky, standardní turistické oblečení (tentokrát s péřovkou - Island mě poučil), něco málo jídla na výlety a snídaně, nově pořízená cestovní varná konvice, nezbytná pláštěnka a trekové hole. Alkohol tentokrát na sever necestoval. Budem držet půst, tvrdily jsme svorně.

Letadlo dosedá v Oslu lehce před jedenáctou, venku tma jak v pytli. Při čekání na bagáž se ti zkušenější na delší dobu ztrácí a my, neznalí poměrů, pak jen s údivem sledujeme vzdouvající se igelitky, se kterými opouští nedaleký obchod se vším možným. Tahle, poměrně zásadní informace, by měla být v instrukcích všech severských zájezdů. Nejlevnější a nejdostupnější pivo a alkohol je na letišti. No, ale my to přece nepotřebujeme, žene?

Naše partička v počtu třinácti v čele s průvodcem Patrikem a jeho dcerkou Eli se naloží do dvou aut a vyráží k prvnímu cíli v Tretten Kro Og Motel, kousek za Lillehammer, kde na nás čekají čtyřlůžkové vybavené chatičky. Původně to bylo ubytování pro olympioniky, jak se dozvídáme.
Společně s Magdou a Elen z Bratislavy vytvoříme dámskou buňku, Igor s Ester, Jitkou a Zbyňkem smíšenou, Patrik s Eli a Hankou věkově nevyváženou, Radka s dcerou - samostatnou.
Jsou dvě v noci, je to první a poslední chatka, která má i povlečené peřinky, což v tuhle chvíli velmi oceníme a upadáme do limbu.


1. Mezi losy
Ráno nás uvítá slunce. Ranní rituály proběhnou docela rychle, vypadá to,  že jsme všechny podobně nastavené, takže netrpělivě očekáváme odjezd, ke kterému dochází až kolem jedenácté, protože ostatní se tak nějak trousí pomaleji. Chvilku asi bude trvat než se sladíme. Dlouhou chvíli si krátíme kafem z automatu v hlavní budově. Opět se rozdělíme do aut a míříme do národního parku Rondane, kde nás čeká první výlet. Cestou se stavíme u řeky, uděláme první fotky, chvíli se hřejeme na sluníčku a pokračujeme dál.


Na parkovišti na kraji parku necháváme jedno auto a tím druhým se PB vydá do půjčovny vyzvednout náhradní mikrobus. Bereme batohy a  nedočkavě s Mish vyrážíme, až musíme přibrzdit, abychom se nestali expediční výpravou, jak pravil Patrik, a čekáme na ostatní.  Nasáváme horský vzduch a kocháme se přírodou, která nemá chybu. Ano, přesně tohle jsem potřebovala.


Zpomalíme natolik, že k chatě, kde jsme si chtěly dát místní specialitu, dorážíme nakonec jako poslední. Patrik  nás netrpělivě vyhlíží a část výpravy už míří nahoru na Storronden (2138 m).
Hana, jako nejstarší člen, zůstává dole. Výšlapy už pro ní nejsou, ostatně v Norsku už je po čtyřiadvacáté a hodlá se jenom kochat a užívat si atmosféry, jak pravila. S Mish se dostaneme kus pod vrchol společně s Igorem a Ester, Radka s manželem zůstávají někde pod námi a vzhůru se vydá jen Patrik. Na hltání výškových metrů je už dost pozdě, čeká nás ještě přesun na další ubytování, takže pomalu míříme zas dolů. Při sestupu lámu na šutrech hůlku. Ajajaj to vypadá, že si budu muset pořídit na GGUT nové. Zpáteční cesta se nám zdá nekonečná, chodidlo bolí jak čert. Nejspíš by mě za těch 17 km v tvrdých pohorkách a poskakování po kamenech ortoped asi nepochválil (chodit můžete, ale nic excesivního....). S úlevou sundaváme španělské boty a než dorazí ostatní snažíme se odrážet nálety komárů. Podcenila jsem jejich útočnost, islandské vzpomínky se vrací, moskytiéru ve výbavě tentokrát nemáme a brzo nás kromě dolních končetin budou bolet i horní od marného odhánění.
Dala bych si pivo.
Já taky.









Na Storronden


Kousek pod vrcholem Storronden

Poslední pohled zpět
Mikrobus je vcelku luxusní, je tam dost místa i na uložení batohů. Jsme rádi, že sedíme a sledujeme za okny krajinu, která se postupně mění. Takhle nějak si představuji tundru. Už tam chybí jen losi.
Patrik nám celou cestu vypráví zajímavosti z Norska a nechybí ani ty o místní zvěři. Pořád se rozhlížíme a pořád nic.
Čím víc se posunujeme na sever, tím víc necháváme tmu za sebou.
Do kempu Furuhaugli Turisthytte vjíždíme kolem 22:00 hod. Divoká krásná krajina je všude kolem nás a chatky jsou v ní jen tak ledabyle rozházené. Než se vyřídí formality a vyzvednou klíče od těch našich, myslíme na to, že máme hlad a jsme dokonale zmordovaní. Přeci jen z větší části probdělá předchozí noc s přesunem a krásným, leč náročným výletem, vykonala své.
Než nám Patrik přidělí lůžka a rozdělí hotovky k večeři ještě nám radostně  sdělí, že v okolí se potuluje asi pět losů.
Takže se rychle oklepejte, najezte a půjdeme se po nich podívat. Tohle je losí lokalita.
Odpovědí jsou mu ovšem naše tupé pohledy, kterým je momentálně jakýkoliv počet losů, sobů a jiné zvířeny naprosto ukradený, i kdyby to měli být ti jediní, co bychom mohli za celou dobu vidět. Ledaže by se vynořili hned u autobusu. Náš věkový průměr se limitně blíží tomu důchodovému a nezachrání to ani nejmladší účastníci zájezdu. Překvapivě se všichni shodneme.
Dneska už fakt ne, musíme se vyspat a načerpat nové síly. Patrik sice neskrývá zklamání, ale je mu jasné, že s touhle tlupou už dneska nehne.
Chatky obsadíme stejným způsobem jako včera, a protože nám to všem maximálně vyhovuje, zůstane to tak až do konce.
Uvaříme si maďarský guláš a těstoviny, opláchneme se teplou vodou a hnedle je půlnoc.
Ovšem noc tu není noc.
S Magdou a Elen se poměrně rychle shodneme na tom, že k dokonalému završení dne nám chybí už jen lahev vína nebo aspoň pivo.
Musíme se na to zítra zaměřit, pravíme téměř jednohlasně.

Naše chatka mezi losy
2. Kde jsou ty pižmoni?
K ránu něco ťapalo za chatkou, tak jsem si představovala, jak otevřu dveře a budu odhánět losa.
Nebyl tam ani pes.
Vstávaly jsme kolem sedmé, abychom se stačily nasnídat, zabalit a být v osm u auta, jak jsme se domluvili. Jemně prší a vzdálené zasněžené vrcholky hor se zahalily do mraků. Máme tu pravé severské počasí. Teď už chybí jen fičák. Nějak jsem si naivně myslela, že bude jenom slunečno. Hnusný počasí jsme si přece vybrali už vloni.
Než se všichni sejdou, vyzkoušíme si v prodejně v hlavní budově několik pořádně štípavých čepic a rukavic a seznámíme se s českou obsluhou, která tu je na brigádě.
Patrik nám chce dopřát aspoň jednoho losa a tak nejdřív z kempu jedeme silnicí ve směru, ze kterého jsme původně přijeli. Netrvá to ani deset minut a máme ho.

Hledej losa
Napočítáme jich celkem pět. Nechápeme, jak se takový kolos může pohybovat tak ladně.
Můžeme to tedy otočit a pokračovat v původním plánu. Dneska je na programu výlet k vyhlídce Snöhetta, která je dílem architekta, který postavil operu v Oslu, a kolem které by se měli potulovat pižmoni. Uděláme krátkou okružní trasu, prohlédneme si architektonický skvost z kortenu, dřeva a skla, přidáme vrstvy čepic a rukavic, nicméně pižmoni nám zůstanou skryti.

Pižmoň

Vyhlídka Tverrfjellhytta



Vyhlídka odspodu

Snažíme se najít pižmoně

Igor, Ester a Mish

Zastávka v přírodní botanické zahradě
Všechno, co roste v Norsku jako na dlani
Stavíme se v supermarketu v Oppdal, kde koupíme lososa, krevety a pivo. Popojdeme ještě kousek k místní háčkované atrakci. Fascinuje nás do jakých detailů autor šel.



Osazenstvo auta

Asi jeli na piknik nebo z nákupu
Projíždíme údolím Aursjovegen, šplháme serpentinami nahoru do sedla. Je tu nádherně.
Zima, sníh a pořádný vítr.






Sněhulák na lyžích

Uděláme si zastávku v chatě Aursjovehytte a dáme si s Mish místní specialitu Rommegrot - kaši ze smetany, mouky, mléka a skořice. Je to dobré a také dost syté. Strávíme tam asi hodinu a pak se vydáme zatáčkami dál kolem přehrady. Češi že jsou chalupáři? Na drsné Nory nemáme. Chaty rozeseté v kamenitém poli s výhledem na ledovcové jezero a tak trochu na konci světa. Sjíždíme k vyhlídce s vodopády. Začíná pršet.

Dole v údolí nás čeká kemp

Patrik s Eli
 

Než dorazíme dolů do Eikesdal leje jako z konve. Jsme rádi, že máme chatičky. Nechtěla bych v tom stavět stan, o kterém jsem, v rámci šetrnosti, jednu chvíli uvažovala, ale pud sebezáchovy a nabídka cestovky včas zafungovaly. Čeká nás luxusní příbytek s koupelnou, WC, dvěma pokojíčky a dobře vybavenou kuchyňkou. Těšíme se, že tu strávíme tři noci. Každý den balit je trochu únavné, ale co by člověk pro poznání neudělal.
Ranní odjezd je stanoven na 7:30 hod, ale později večer dojde k posunu, protože má pršet a musíme změnit původní program.
Večer zkoumáme na mapě, kde všude jsme byli.


3. Fjorde, fjorde i na tebe dojde!
Leje a leje a nemá to být lepší. Míříme na pobřeží, kde by mělo být polojasno. Patrik se nám snaží vymyslet náhradní variantu, abychom toho poznali co nejvíc. Chrlí na nás spoustu informací a názvů s perfektní výslovností. Úžasná studnice vědomostí, je radost ho poslouchat, ale snahu zapamatovat si to všechno pomalu vzdávám. Občas to zpestří nějakou humornou historkou ze zájezdů. Jedna z nich je natolik vydařená, že jí Igor vtipně začlení i do toho našeho. Zadek dobrý!
Cestou se nejdřív stavíme v Andalsnes. Navštívíme místní horolezecké centrum, ve kterém je kavárna a prodejna různých upomínkových předmětů a knih.
Hustota deště se trochu zmírní. Pokud je průvodcem mladý vysportovaný absolvent FTVS nelze očekávat, nějaké poflakování. Patrikova oblíbená věta Je to jen kousek a neni to moc do kopce zněla sice neškodně, ale velmi záhy jsme poznali, že není radno ji podceňovat a upravovali jsme si jí po svém: takže asi tak 10 km a převýšení nejmíň 400 m.
Než jsme vyrazili na Romsdalstrappa ukázal kamsi nahoru do mraků se slovy: Je tam chata.
Bereme batohy a pláštěnky a začínáme stoupat. Čím jsme výš, tím je cesta strmější. Kořeny stromů pekelně kloužou. Sestup dolů bude nejspíš stylem metelesku blesku. Těším se na odměnu v podobě nápoje nebo nějaké laskominy v chatě.

Horolezecké centrum

Déšť připravil pěkný klouzavý a bahnitý podklad, hůlky by se hodily



Vyhlídka v půlce cesty

O expozice není nouze


Skoro na vrcholu

Vrcholová útulna
Než se dostaneme na vrchol začne znovu hustě pršet, takže stačíme udělat jen pár dokumentačních fotek a radši míříme zas dolů. Blesky v dáli nevěstí nic dobrého.
Patrika s Eli potkáváme asi v polovině u vyhlídky. Pochválí naši útočnou vrcholovou skupinu a valí to za námi.
Dole nasedáme a pokračujeme do Alesund.
Vyjedeme k restauraci s krásným výhledem, dáme si rozchod a domluvíme se na místě a čase srazu. Pomalu scházíme do městečka, prohlídneme si místní malý přístav, posedíme v kavárně a dáme si pivo v přístavní krčmě.

Pohled od vyhlídkové restaurace






Myslím, že městské choutky jsou zas na nějakou dobu plně nasyceny a těšíme se do přírody.
Zpáteční cestu do našeho údolí si po dohodě zkrátíme trajektem z Vestnes do Molde a ušetříme tím drahocenný čas, který bychom jinak strávili dlouhým trmácením po silnici. Stačíme ještě Patrika upozornit, že potřebujeme doplnit zásoby piva. Celá výprava je ve shodě. Supermarket má ještě otevřeno, ale prodej alkoholu je povolen jen do osmi. Když se dostaneme k pokladně, prodavač nám piva sebere se slovy: Já vím, jsme takový divný, ale už je po.
Do kempu dojíždíme za hustého deště kolem 22:00 hod, dáme rychlou polívku a mizíme ve spacáku.

4. Innerdalen
Měl to být zlatý hřeb našeho zájezdu. Nejkrásnější údolí Norska. Patrik o něm básnil a my se náležitě těšili. Počasí nám ovšem nedovolilo si jej dokonale vychutnat, ale za to jsme si vyzkoušeli, jaké to je, nasáknout jako houby.
Odjezd jsme kvůli vydatnému dešti posunuli až na 9:00 hod a cestou se utěšovali, že nás tahle mokrá smůla přestane pronásledovat. Věřila jsem tomu tak intenzivně, že jsem si nevzala pláštěnku, ale jen svojí starou goráčovou bundu. Mish byla prozíravější, stejně jako ostatní.
Do dneška nepochopím, co všechno dokázala nacpat do svého útočného miniaturního batůžku.
Chvilkové zjemnění kapek, které nás přivítalo na parkovišti, netrvalo dlouho a spustilo se to znovu.
Počasí bylo dostatečně hnusný

Vstříc dešti a mlze

Jezero se vylilo z břehů
Místní zemědělská usedlost

Stojí tu 300 let




Jo tady bych se taky ráno chtěla probudit
Asi po hodině chůze údolím jsme se dostali k Inersdalhytte a ani na chvíli nezaváhali. Na mokré turisty jsou připraveni. Naše svršky jsme uložili do sušárny a složili se do křesel a sedaček v hlavní místnosti. Milou obsluhu jsme požádali o čaj, po kterém následovala vafle. Na okolní krajinu jsme se dívali z okna. Patrik nám ukazoval, kudy bychom, za normální situace, měli stoupat nahoru do sedla a jak to tam vypadá. Stezka vedla podél velkého vodopádu a množství vody, které padalo z nebe slibovalo, že bude pořádně bahnitá.

Nahoru podél vodopádu?
Hladina jezera, kolem kterého jsme šli, byla dost vysoko a dle místních se ještě nikdy takhle nevylévala do cesty. Muselo si to počkat na nás. Asi po hodině lelkování bylo jasné, že se počasí nezmění, mlha se nezvedne a nám nezbyde nic jiného než se vydat zpět, abychom měli zas co sušit.
Tam nahoře musí být fakt nádherně. V duchu si slibuju, že se sem vrátím.

Naše suché a teplé útočiště

Už z vody venku
Moje bunda nevydržela ten nápor a kalhoty se náležitě lepily ke kůži. Zůstalo to tak i v mikrobusu. Naštěstí nebyla taková zima a trochu jsme topili, takže proschly do snesitelné míry. Stavili jsme se ještě doplnit zásoby piva, nahlédli do obchodu s vínem, ale ceny nás dokonale odradily a tak jsme si nechaly zajít chuť. Trojnásobně vyšší. Ať si to nechají.
Navštívili jsme dům Bjorn Bjornsona a prohlédli si skalní malby v Boge.
Znovu jsme obdivovali místní atrakci - kola různě barevná a naaranžovaná nebo jen tak roztroušená po okolí, u silnice, u domů, na střeše. Stálo by to za zdokumentování, ale to bychom museli zastavovat každých deset minut a to by nám neprošlo. Skončíme v diskuzi, že je vlastně nejlepší nic nefotit, protože jenom tak si člověk dokáže všechno vychutnat, zažít a nestane se otrokem záznamů.



Boge.Tady něco je

Boge

Už se to trhá?
K večeři nás čeká španělský ptáček a sluneční předpověď na zítra. Proč to jen nebylo dneska?
Čas je neúprosný a my musíme dál.
Večer si ještě vyšlapeme k místnímu vodopádu Mardalsfossen.



5. Po stopách trollů
Slunce a modro. Tak jim to vyšlo.
Konečně se můžeme pořádně rozhlédnout a podlehnout takřka maniakálnímu focení. Včerejší filosofická rozprava na toto téma evidentně nebyla nic platná.

Naše chatičky

Magda si na závěr zařádila




Troll

Taková pěkná tečka za tím naším pobytem
Fakt se nám nechce, ale čeká nás Trollvessen (Trollí stěna), na kterou se pokusíme dohlédnout nejdřív zezdola než se vydáme na její hranu z druhé strany. Předtím se stavíme v Andalsnes, kde se zrovna schyluje ke startu Trollvegen Triatlonu.  
Trochu si zaplavat v ledové vodě, pak nasednout na kolo a nastoupat serpentinami Trollstiegen pěkné výškové metry a završit to během na vrchol Trollvessen. Jejich běžecká pasáž se kryje s tou naší turistickou a úplně mi to stačí. Trasu určuje červenobílá páska a sem tam praporek s nezbytnými cedulkami, kolik ještě zbývá kilometrů. Začíná udupanou pěšinkou, která postupně přechází v náročnější verzi menších kamenů, ty se pak mění v pořádně velké šutry a nakonec pěkné sněhové pole. To všechno pořád strmě nahoru. Jsem jediná, kdo závodníkům tleská a hlasitě je povzbuzuje. Všichni ostatní jen tak němě koukají, až si připadám úplně blbě.
Je tu nádherně.
Vrchol Trollí stěny se ztrácí v mracích

Trollvegenstiegen - někdo busem, někdo na kole









Šplháme





V dáli cílová hrana 




V cíli

Trollvessen


Čas na selfie
Byl tady

Cílová prémie





Někdo tu něco zapomněl



Výhledy nemají chybu

Už skoro dole
Na zpáteční cestě v protisměru už potkáváme dobrovolníky, kteří sbírají značení a jsme rády, že jsme to stihly na sestup po velkých balvanech - tam se cesta hledala docela těžko. Ještě chvíli posedíme s výhledem na serpentiny a užíváme si krajinu kolem než znovu nasedneme k ostatním a vydáme se na nocování do kempu Gjerdi k jahodové farmě.

6. Geirangerfjord
Jahody k snídani nemáme, musí nám stačit to, co obvykle. Dnes nás čeká oblíbená turistická zastávka v Geirangerfjord a výlet v okolí. Patrik nakonec zavrhne původní obtížnou variantu se slovy, že by vlastně byla dost podobná jako ta včerejší, to znamená těžký výstup nahoru a tak volí tradiční půjdeme jen kousek a není to moc do kopce. Nejdřív ke skrytému vodopádu - ani si nic neberte je to jen na deset minut, takže se vracíme asi po hodině. Druhá procházka je ve znamení 500 výškových metrů, je docela teplo, takže ze mně leje jako vždycky. Nicméně odměnou jsou úchvatné výhledy.

Občas si zkrátíme cestu trajektem


Geirangerfjord

Gerirangerfjord - pohled od vodopádu

















Patrik s Eli








K vrcholu Dalsnibba, ke kterému jsme původně měli jít po svých si vyjedeme a na chvíli sebou necháme cloumat vichrem při jeho obhlídce. Je hodně studený, takže pobyt zkrátíme na minimum a užíváme si autoturistiky v teple až do našeho posledního nočního útočiště v kempu Otta. Jsme varováni před výskytem komárů - tohle místo je jím pověstné, ale naštěstí severní vítr je krutý i k tomuto hmyzu, takže při dostatečné obezřetnosti ve svícení v kombinaci s rychlým zavíráním dveří chatky se nám podaří ubránit natolik, že vlastně tyhle útočníky ani nezaznamenáme.
Je tu docela narváno, je vidět, že tohle místo je v dosahu oblíbených tras.

Magda s Elen kemp Otta
7. Kolem můstků
Je tu poslední den, blížíme se k Lillehammer, trochu se projdeme podél řeky v údolí Gudbrandsalen a vyjedeme k olympijským můstkům. Patrik nás tam vysadí, takže sejdeme dolů pěšky a můžeme sledovat, jak trénují sportovci na umělém povrchu.

Nejdřív se povrch namočí a pak skáčou



Na letiště dorážíme tak akorát. Tentokrát odlétáme na čas. Po příletu se loučíme. Ani se nám nechce. Byla to fajn parta.
To už se jako nikdy neuvidíme?
Bylo to sakra pěkný.
S Patrikem kamkoliv.
Tak kam pojedem?

Prostě Trollstiegen bacha