úterý 20. srpna 2019

Účastníci zájezdu aneb černohorská pečeně

Letištní plocha byla rozpálená snad na osmdesát stupňů. Než jsme se dostali dovnitř haly, vykoupali jsme se poprvé, jen to bylo ve vlastním potu. Usadili jsme se do autobusu a vděčně se nechali ofouknout klimatizací.

Twl to nedám!
Prohlásil P. při pohledu na sardinky naskládané na lehátkách pod deštníky. Z okna autobusu se nám naskytl přímo dech beroucí pohled. Neviděli jsme konce. První zastávka byla u hotelového komplexu Corali, kde vystoupila malá skupinka.
Při projíždění Sutomore se naše deprese začala prohlubovat. Pláž byla větší, delší a o to narvanější.
Začali jsme se děsit, co čeká nás.
Mysleli jsme, že Černá Hora nebude tak okupovaná turisty, najdeme tu čisté moře, krásnou krajinu a jen pár lidí.
Černá Hora je prý nádherná!
Letecky je to jen co by kamenem dohodil, necelé dvě hodiny, autem o dost déle. Představa, jak se prodíráme přeplněným Chorvatskem a uvízneme na hranicích v Bosně mě vůbec, ale vůbec nelákala, byť vlastní doprava umožňuje svobodnější cestování a poznávání.
Samostatně koupená letenka byla dražší než nabízený last minute včetně ubytování a plné penze.
Bylo to lákavé a rozhodování netrvalo dlouho. O nic se nestarat, nehledat, nezařizovat, nechat se odvézt, nevařit, jen se koupat, válet, plavat, odpočívat, číst, koukat na moře, na hory, procházet se, jet na výlet. Až se nám bude chtít, půjčíme si na pár dní auto a pojedeme se někam podívat. To zní ideálně, že?
Jo, dlouho už jsme v sezoně nikde nebyli. A na Balkáně taky ne. Turismus se mezitím tak rozšířil, že to hraničí s živelnou pohromou.
Doufáme, že se předpověď počasí nevyplní. Úplně ne, bude to ještě horší.

Poté, co jsme znechuceně z důvodu přelidněnosti a tím pádem i vysokých cen, opustili úmysl odletu na Lofoty (vlna nesnesitelných veder způsobila, že i P. začal být přístupný odjezdu na chladný a deštivý sever), začalo být jasné, že nejen tahle destinace zůstane na našem cestovatelském seznamu zatím dál. Stejně dopadlo i severní Portugalsko, Dolomity a postupně jsem nabývala dojmu, že letošní dovolená nám prostě není souzená. Začalo to už začátkem června, kdy do detailu naplánovaná cesta na La Palmu a Gomeru, skončila v propadlišti dějin.  Asi jsem se těšila příliš a to se nevyplácí.

Vozač nás vyklopil na prašnou cestu hned u hlavní silnice. Slunce nás začalo grilovat ostošest a nebylo úniku. Nakonec jsme se dočkali a mohli se spustit prudkou cestou dolů do našeho cíle.
Klimatizaci jsme rozhučeli ledva jsme vstoupili do pokoje.

Po krátkém průzkumu okolí, pár sklenicích piva a místního bjeleho jsme nabyli dojmu, že jsme neskončili zas až tak špatně. Ke konci pobytu jsme se od ostatních dozvěděli, že jsme dopadli vlastně úplně nejlíp ze všech, protože tohle letovisko je malé (spíš taková osada), ve srovnání s ostatními skoro opuštěné, díky skalnatému a nepřístupnému pobřeží s minimem řvoucích malých dětí (ano, mám děti a taky byly malé a občas na zabití).



Cestou na pláž

Večerní procházka podél pobřeží


Skvrnkou zůstávala úporná snaha cestovky zajistit klientům dostatek zábavy, kterou představovala hudební produkce dvou mladičkých blondýnek provozujících monotónní dost hlasitý zpěv doprovázený kytarou mezi 21:00 a 23:30 hod. Jejich repertoár byl neměnný. Pokud by si třeba chtěl někdo povídat, musel se buď zavřít někam do pokoje nebo se uchýlit k moři, kde se mohl pro změnu zaposlouchat do tklivých tónů saxofonu podbarvujících staré fláky nebo současných diskotékových rytmů ve stylu uc uc. V horším případě všechno najednou.
Kde je ten klid slibovaný v popisu destinace a ubytování?
Proč choděj ty děcka tak pozdě spát?
Animátorka (?!) předvádí diskotékové kreace, občas se některé z nich chytne. Jedna holčička má na zádech malý blištivý batůžek, který při zvýšeném pohybu ještě bliká. Vlastně jí blikají i botičky.

Dostáváme nabídku fakultativních výletů. Naštěstí nás nezaujme ani jeden. Při představě prohlídky původní vesničky Stari Bar v padesátistupňovém vedru mě poleje další horko. Radši si půjčíme auto a pojedeme do hor.
Na chvilku zalitujeme, že jsme se nepřidali k sympatickým Moravákům, kteří zvolili organizovaný rafting vyhlášeným kaňonem řeky Tary, ale asi nás zachránil pud sebezáchovy. Příroda byla sice moc krásná, ale vrátili se totálně vymrzlí a dost naštvaní z arogantního chování místního bosenského průvodce na raftu. K tomu museli během jednoho dne, kromě plavení, urazit minibusem cestu tam a zpátky, tedy celkem 600 km, což samo o sobě znělo, s ohledem na přetíženost dopravy, dost náročně.

Místní delegátka je moc milá. Nemůžeme se ovšem ubránit dojmu, že její projev nám připomíná tu filmovou. Zajímalo by nás, kde našel režisér svojí inspiraci.

Nám by asi nejvíc vyhovovalo, kdyby nás vysadili na nějakém pustém ostrově. Musel by mít ovšem dostatečný přísun alkoholu a stravy, shodneme se celkem rychle.

Jídlo bylo dobré a "all inclusive" (pokaždé se sladkou tečkou na závěr) naprosto nekompromisně slibovalo zvětšení našich objemů. Nezachránily to kilometry strávené přesunem do oblázkové krásné zátoky s průzračnou hladinou, ani nastoupané výškové metry, uplavané kilometry (styl prsa paní Radové gps nedokázala zachytit, takže bez faktického záznamu), pokud to zrovna vzedmuté vlny dovolovaly. Pokud ne, stávala se koupel zápasem o přežití, zvlášť v okamžiku, kdy se vlny tříštily o kovový žebřík, který byl jedinou možností, jak se dostat z vody (pokud jsme zůstali u místní hotelové pláže, dá-li se to tomu tak říct).

Sestup k romantické zátoce, vzdálené necelé dva kilometry, vedl lesem, byl kamenitý a velmi strmý. Byl lemován odpadky, plasty a taky něčím jiným.

Naše oblíbená zátoka
Tohle krásné místo nám poskytlo útočiště celkem třikrát. V naději, že tam zůstaneme co nejdéle sami, jsme snídali jako první a jako první opouštěli naši chladivou jistotu. Úderem jedenácté hodiny idylka končila. Připluly dvě lodě nacpané turisty. Lodivod hodil kotvu na břeh a vůbec mu nevadilo, že tam někdo je. Kdybychom se nezdekovali, možná jsme ji měli v zádech. Poté, co všichni vyskákali, následovaly kusy dřeva a vykládka bedýnek s proviantem. Pak nám to došlo. Grilovačka. Tohle bude na dýl. Znechuceně jsme se naposled vykoupali a vydrásali zas nahoru. Ke konci týdne se podíl toho něčeho podél stezky výrazně zvýšil a počet odpadků na pláži taky. Chování lidí nás neskutečně vytáčelo. Nedokázali jsme pochopit, proč si všechen ten bordel neodvezou s sebou zpět. Na dovršení všeho přilétla taška s odpadky seshora z miliardářovy vily nad útesem. Brzy tu bude jen skládka.
Zkrátka skládka.

Po dvou dnech jsme usoudili, že toho je na nás už moc a musíme na chvíli vypadnout. Byli jsme v dosahu albánské hranice, tedy hodně na jihu země. Superlativy opředený Národní park Durmitor, kam jsme plánovali vyrazit, byl na místní poměry docela daleko, cca 200 km. Nechtěli jsme se našeho záměru vzdát, zvlášť když naše horská výbava (pohorky, bundy a teplé oblečení) zabírala téměř celý kufr. Výstup na Bobotov Kuk (2522 m) nás lákal hodně, nemohli jsme si vymyslet nic "jednoduššího". Vždycky musíme vylízt na místní nejvyšší horu, pomalu se to stává tradicí. Podle popisu měla celá tůra trvat 8 - 10 hodin. Rozumnou variantou bylo vyrazit na dva dny a někde přespat. Předpověď počasí slibovala právě pro tyhle dva dny bouřky a déšť. Rozhodli jsme se to risknout. Třeba jim předpověď nevyjde.

Domluvili jsme si delegátkou půjčení auta. Byla trochu zaskočená sdělením, že se vrátíme až za dva dny, ale moc to nekomentovala. Chtěli jsme vyrazit hodně brzo ráno, ale to je tady dost nereálné. Hlášená devátá se protáhla na desátou. Měli jsme si vzpomenout dřív a vyzvednout si auto už večer, ale pozdě bycha honiti. I tak je štěstí, že nám vůbec nějaké auto sehnala, chvíli to vypadalo, že se to nepodaří. Hlavně, aby mělo klimatizaci, nebo cestou chcípnem vedrem. Původně jsme chtěli hledat ubytko přes booking, ale Sára nás ubezpečila, že pokud jsme zvyklí cestovat, určite najdeme "sobe" na místě, je jich všude plno a bude to levnější.
Měla pravdu.
Vykloktaný VW měl najeto 314 000 km a vypadal, že už je dávno za zenitem. Nicméně se ukázalo, že i přes svojí zuboženost je spolehlivý a má nízkou spotřebu. Evidentně se nejednalo o auto z  oficiální půjčovny, nemělo žádné takové označení, což společně s černohorskou značkou poskytovalo jakýsi psychologický pocit bezpečí, tedy pokud nás spolehlivě doveze do cíle a zpět.

Původně jsme chtěli udělat ještě menší tůru hned po příjezdu do hor, ale než jsme se, díky zácpám, dostali z pobřeží, trvalo to déle než jsme předpokládali. Překonali jsme pásmo kopců, projeli přes Skadarské jezero s koberci leknínů a působivě se tyčícími horami nad hladinou, zakoupili jsme lahodné fíky právě utržené ze stromů, Lazovu rakiju a dali si cestou konečně pořádné kafe.

Skadarské jezero
Mířili jsme rovnou do Žabljaku, lyžařského střediska a nástupního místa horských tůr. Jeho okolí je neskutečně malebné. Tvoří jej velké zvlněné louky. Musí to tam být krásné i v zimě.
Představovali jsme si, jak bude Žabljak poloprázdný.
Byl narvaný turisty.
P. s neochvějnou jistotou mířil do kempu Ivan Do, který je kousek za Žabljakem a den předtím jej vybral jako nástupní místo naší trasy a také místo, kde bychom, podle mapy, měli najít ubytování. Nemohli jsme uvěřit, že tak, jak jsou auty narvaná parkoviště na pobřeží, tak jsou narvaná parkoviště v horách včetně příjezdových cest, které občas zablokoval autobus nebo obytňák.
Nakonec jsme se do kempu dostali a vyrazili na recepci poptat nocleh.
Bylo vidět, že místní horalové už mají trochu upito, ale byli nesmírně vstřícní a milí a po chvilce se nám podařilo získat chatičku na jednu noc. Byla trochu špinavá, ale luxusně vybavená, měla sprchu, záchod a zařízenou kuchyňku.

Naše chatička
Horal nám přinesl čerstvě povlečené peřiny. Přemýšleli jsme, jestli to náhodou není jeho vlastní příbytek, který nám laskavě přenechal.
Našli jsme zbytek výborného kafe, takže jsme si dali šálek než jsme se vydali na procházku kolem Černého jezera.
Krásné, původně ledovcové jezero, se stalo jakýmsi místním koupalištěm. Turismus je tady opravdu živelný. Stezky vedou všude, lidi chodí kudy se jim zlíbí.

Okolí Černého jezera

Černé jezero

Jedna z cest kolem Černého jezera
Obešli jsme jej kolem dokola, chvíli poseděli na břehu a těšili se na vychlazené pivo v hospodě, která byla vidět v dáli. Nakonec jsme si tam dali i večeři.

Odměna na závěr
Naše potravinové balíčky, které jsme nafasovali v hotelu jsme si raději nechali na druhý den. Bude dlouhý.
Předpověď slibovala první bouřku hned večer. Stačili jsme ještě posedět před chatkou, užít si výhledu na majestátné hory a božského ticha, které nás obklopovalo, navzdory tomu, že kemp byl docela plný. Tohle je prostě jiná liga.

Výhled z chatičky

Horská výbava
Druhý den měly přijít deště mezi 12:00 až 15:00 hod. Rozhodli jsme pokusit se o výstup, prostě dojít kam až to půjde a vrátit se podle vývoje počasí. Pro jistotu jsme naplánovali vstávání na čtvrtou.
Noční bouřka byla výživná a blesk uhodil někde blízko nás.
Ráno jsme si dali krátkou snídani, zas tu výbornou kávu a vyrazili. Nakonec se nám nechtělo jít úplně za tmy s čelovkou, takže jsme to posunuli na pátou.
Bylo nádherné ráno a slunce skvostně nasvítilo vrcholky hor. Byli jsme tam úplně sami a byl to naprostý balzám pro naše duše po rušném pobytu u moře.

Cestou z kempu


Stoupání přišlo velmi záhy a terén byl dost náročný. Asi po dvou hodinách jsme dorazili na Katun Lokvice se stádem ovcí a záchytným kempem se třemi přístřešky na přespání.

Kemp Katun Lokvice

Cestou na Katun Lokvice

Užíváme si hor a ticha

Výhledy při stoupání než přejdeme první sedlo

Katun Lokvice
Bača nám hned nabídl pivo nebo colu, což jsme s díky odmítli a pokračovali dál. Kousek nad salaší asi ve 2000 m se mi trochu začala motat hlava a chtěla jsem to zabalit. Dřív mi výšky nic nedělaly, ale po loňském zdravotním intermezzu můžu asi čekat cokoliv. Dali jsme si odpočinek a svačinu. Pak už to šlo líp.

Odpočinek s výhledama




Šklebí se, nepustí nás

Další sedlo před námi

To se prostě neokouká
Vždycky, když jsme si mysleli, že vidíme Bobotov Kuk, přišlo další sedlo a zjistili jsme, že to není on. Nakonec se nám ukázal.

Bobotov Kuk před námi
Necelé dva kilometry před cílem se začaly natahovat těžké mraky. Nemělo smysl riskovat, že nás zastihne bouřka, takže jsme se rozhodli vrátit. Stačilo tak málo a měli jsme ho! Časově to bylo dobré, až na to počasí.

Mraky už se natahují

Cestou zpět do Katun Lokvice

Nechtělo se nám zpět

Tady někde začalo poprchávat
Při sestupu jsme v protisměru potkali tři české turisty. Nechápali jsme, proč pokračují dál. Pršet začalo u salaše a nepřestalo až do našeho návratu do kempu. Cestou dolů jsme potkali ještě několik dalších Čechů, kterým jsme to rozmlouvali. Někteří si nakonec dali říct, hřmění nám bylo v patách.

Katun Lokvice při sestupu
Ve finále lilo tak intenzivně, že jsme dorazili kompletně durch. Využili jsme naposledy luxusu chatičky, dali si sprchu, kafe a převlíkli se do suchého. Měli jsme dost.
Pršelo celou cestu zpět na pobřeží. Vynechali jsme návštěvu Ostrogu - kláštera zasazeného do skály - ale viděli jsme ho aspoň z dálky.
Stačili jsme navštívit vyhlášenou dlouhou pláž v Ulcinj. Asi 8 km sardinek. Kalné moře. Špinavý písek. Odpadky.

Ještě dva dny válení.
Moraváci hlásí, že blondýnky zrovna vynechali svojí produkci, když jsme tam nebyli.
Poslední večer to natáhnou do půlnoci.

Snídaně, cesta busem na letiště. Tunel je zavřený, takže musíme jet serpentýnama přes hory. Nádherné výhledy. Srázy. Příroda je fakt krásná.
Děcka blijou. Nemáš pořád čumět do mobilu!
Skadarské jezero vidíme z výšky. Nádhera!
Na letiště dorazíme jen tak tak.
Naše letadlo má naštěstí zpoždění, takže domů se dostanem.
Těšíme se do Jizerek.
To ticho.
Ten klid.
To chladno.
Jen to moře tam není.

pátek 5. července 2019

Něco z Kanára

Druhá polovina loňského roku s sebou přinesla tolik trablů, že jsem na začátku toho nového měla intenzivní chuť dát tomu nový směr.
Když na mě v průběhu vánočnich svátků vyskočila velmi výhodná nabídka (letenka za dvacet euráčů) lednového, byť značně krátkého, pobytu na Fuerteventuře, moc dlouho jsem neváhala. Ke Kanárům jsem začala mít velmi vřelý vztah. Původní předsudky se totálně proměnily a dneska bych tam nejradši jezdila pořád. Prostě mě bavěj. Vůbec mě neodradilo, že tenhle ostrov patří údajně mezi ty nejmíň lákavé, což je způsobeno jeho vyprahlostí a dojmem měsíční  krajiny. Vlastně mě zrovna tahle jeho tvář doslova lákala. P. se dal poměrně snadno přesvědčit, stačilo vyslovit "Pojedem se na chvíli ohřát" (v tomhle ročním období tam nejvíc fičí a Atlantik je tradičně studený, ale nepříznivé informace se mají dávkovat opatrně). Mému opakovanému lákání k cestě na zimní Island odolával velmi rezistentně (tam se možná nelze ohřát ani u kamen).
Provedla jsem krátký průzkum leteckého spojení v kombinaci s nabízeným termínem ubytování a bylo hotovo. Nechtělo se nám s nikým diskutovat a polemizovat na téma "Je to nejhnusnější ze všech kanárských ostrovů" nebo "Na tři dny? Že se vám chce!", takže jsme raději naší výpravu utajili do poslední chvíle.
Pojala jsem to v duchu "hlavně se neuštvat", takže bez plánu jakýchkoliv výletů. Ne, že bych jich v hlavě pár neměla, ale rozhodla jsem se netlačit na pilu a když se nějaký podaří bude to bonus navíc. Prostě vypadnout a trochu si odpočinout od běhu všedních dní. Protáhnout to o pár dní bylo sice velmi lákavé, ale cenově už někde jinde.
Nabízený luxusní čtyřhvězdičkový hotel s polopenzí v Costa Calma (ve finále spíš all inclusive a působil trochu ošuntěle) se asi běžně za tuhle cenu neobjevuje. Je pravdou, že za normálních okolností bych po něm asi nesáhla, přece jen dáváme přednost jinému stylu ubytování se samoobslužným vařením, ale pro tak krátký výpad je ideální nemuset se o nic starat. Hotelový komplex byl, podle zjištění na mapě, umístěn na samém konci letoviska, odkud vedla už jen 10 km dlouhá pláž. To mi přišlo ideální.
Odlétalo se z Berlína, kam jsme se, po vyhodnocení všech pro a proti, vydali autem. Letiště Schönefeld je ve srovnání s ostatními v dosahu, zejména tím vídeňským, naprosto skvělá volba. Dálnice není tak frekventovaná a vzdálenost z Prahy tak akorát, aby z toho člověk nebyl zmordován. Parkování auta jsme měli předplacené v téměř dochozí vzdálenosti od terminálu (kdyby bylo úplně nejhůř), přesun zajištěn busem, který jezdil v pravidelných intervalech a cesta trvala jen 10 min.
Těšila jsem se moc a nutno konstatovat, že všechno klaplo dokonale a pobyt jsme si užili maximálně. Každý den jsme vyráželi hned po snídani, vraceli se tak akorát na večeři, pokaždé jsme měli v plánu skočit do moře nebo do bazénu, ale nikdy jsme to nestihli. Jídla byl dostatek, bylo skvělé a víno teklo téměř proudem. Nakonec se ukázalo, že v nás ten povalečský duch stejně nevyhraje a bude znovu pokořen tím poznávacím. Prostě nedokážeme jen tak někam odjet, zůstat na jednom místě bez, byť minimálního, průzkumu nejbližšího okolí.
Tentokrát jsem se v tomto směru držela zpátky a veškeré návrhy a akce ponechala v režii P.
V půjčeném autě, které na nás čekalo na letišti jsme projeli celý ostrov, najeli spoustu kilometrů a viděli, aspoň podle nás, to podstatné z tohohle Kanára. A moc se nám líbil. Nevzala jsem si s sebou ani foťák, protože jsem nechtěla být otrokem focení, ale stejně jsme se neudrželi a naflákali jsme jich hodně aspoň mobilem, protože by to byla vysloveně škoda. Jen nás zpětně mrzelo, že jsme nezachytili oblast La Oliva s charakteristickými domy, tam se nám hodně líbilo. Poučení pro příště. Nepodceňovat krátké pobyty! Zážitků jsme měli, jako bychom tam strávili minimálně týden.

Popcornová pláž
 

Pitný režim je důležitý



Nekonečná pláž od hotelu




Pláž Cofete

Cofete

Hřibitov na Cofete


Hřbitovní dveře - nejdou otevřít

Poslední odpočinek na pláži 










Někdo má auto, někdo loď







Poušť Corralejo










Péřovka a kraťasy - nezbytná to výbava



Šplháme k vrcholu Pico de la Zarza

Cesta na Pico de la Zarza

Z vrcholu nejvyšší hory Pico de la Zarza (807 n.m.)

Hospůdka na konci světa

Ale vařili tu náramně




Na poušti Corralejo

Jak se vyblbnout...




Už abychom jeli na další!