Z deníčku běžeckého lůzra II. aneb kdopak by se O-See bál?

Ne, neřídím se doporučením nesportujících doktorů, abych si našla jiného koníčka. 

Překonala jsem strach, že se mi to stane znovu.

Povedlo se mi trochu rozběhat. 

A zase znovu bojuju. A znovu mě to baví. A znovu se mi nechce. A znovu se vrhám do akcí, které jsou pro mě dopředu prohrané, protože na běh mi chybí talent i tělesné dispozice.

Ale pořád, pořád mě to baví a ten pocit, když si pořádně hrábnu je k nezaplacení...

Hlasitý nepříjemný zvuk mobilu hlásí, že je čas vstávat. Podívám se na displej, na kterém do tmy svítí 5:00. Fakt se mi nechce. Snažím se v hlavě uhájit ještě aspoň 30 minut, i když je to nesmysl, stejně se mi už nepodaří usnout a je to mrhání časem, který můžu využít na kafe a něco malého k snídani.

Venku je tma jak v pytli. 

Co kdybych tam nejela? Budu zaručeně poslední, sama v lese, v neznámym lese. Sama, úplně sama...všichni mi utečou.. Nebuď posera!

Je docela kosa. Teploměr hlásí 2 stupně. Přemítám, zda nemám přihodit ještě jednu vrstvu, ale nakonec usoudím, že budu stejně mokrá jak myš a to triko navíc to nezachrání. Místo něj bude plnit izolační funkci baťůžek.

Jsem ráda, že jsem si číslo vyzvedla včera a obhlídla místo startu. Nemusím vyrážet o tolik dřív.

Pro jistotu volím stejnou trasu přes německou stranu kolem Žitavy, tu po české kolem Lemberka sice znám, odbočku z hlavní za benzinkou jsem si nejspíš zapamatovala, ale nemusela bych ve tmě trefit zkratku z Petrovic a ranní bloudění lépe neriskovat. Dokonce mi uvízly i včerejší chytáky navigace, takže se jim vyhnu a stíhám to v pohodě i s krátkou zastávkou v lese těsně před Oybinem. 

Peristaltika před závodem funguje s neomylnou přesností a vždycky v nevhodnou dobu. Tentokrát platí lepší pozdě, nežli později.

V okolí startovní brány už postávají hloučky běžců.

Téměř každý tu má buď nějakou podporu nebo přímo spoluběžce. 

Trochu mě rozhodí fakt, že mají všichni hůlky. Proč jsem si je sakra nevzala? No, protože jsem blbá, proto asi... Už jsem dlouho nebyla na závodě a nějak jsem zapomněla, že se občas docela hoděj.

Povinná rozprava před startem začíná později než bylo v propozicích a je překvapivě jenom v němčině, takže chytám každý desátý slovo a můžu si jenom představovat, o čem to tam asi vypráví. 

Jediný, čemu rozumím, je popis značení, protože to ukazuje názorně a dotazu běžkyně, která stojí přede mnou a ptá se, na kterým kilometru je cut. 

Odpověď mi už ovšem zase uniká, tak tápu v nejistotě, odkud mi zakážou pokračovat. 

Ta běžkyně mi připadá starší než já, tak se trochu uklidním, že nejsem jediná babička na téhle akci.

Omyl. Jednak je mladší a navíc doběhne jako první žena. Sovy nejsou tím, čím se zdají být....a hubeným nevěř! 

Pistole vystřelí (naštěstí do vzduchu, co když má ostrý) a hrozen se pohne kupředu.

Pozici posledního získávám poměrně rychle, nervózně se otáčím a zkoumám, zda tu mají cyklistu, který hlídá posledního, ale naštěstí to vypadá, že ne. Trochu se mi uleví. 

Cesta je mírně do kopce, chvíli ještě běžím, ale když se začne víc zvedat, přecházím do chůze. Někteří účastníci přede mnou volí stejný způsob pohybu, což mě potěší a sama sebe naivně chlácholím, že třeba poslední nebudu a limit stihnu. Na každém závodě jsem to jistila vzadu, postupem času se ale vždycky našli jedinci, kteří tempo neudrželi a nakonec mi umožnili se posunout alespoň o pár pozic dopředu.

Jenže tenhle závod je jinej kalibr, sbíraj se tu ITRA body a trasa není pro běžecký lůzry. 

Ze začátku si to užívám. Kolem mě je krásná příroda, pěkné skály, lesní pěšinky jsou dostatečně vyměkčené blátem, listím, jehličím a sem tam zpestřené šutrem nebo větví. Prostě podzimní barevná idylka. 

Pak se začíná přitvrzovat. Přichází první výstupy do skal. To už se definitivně ocitám sama a musím sledovat značení. V jednu chvíli se vyplazím po schodech vytesaných do skály nahoru a začnu se hned spouštět dolů, aniž bych se podívala po značce. Musí to jít přece hned dolů, ne? Znejistí mě až absence stop, takže radši vyndám mobil a podívám se na nahranou mapu. Naštěstí funguje a já zjišťuju, že jsem totálně mimo a pěkně si to zase vystoupám zpátky. Oranžový fáborek vlaje a ukazuje přes hřebínek. Aha! Musím dávat větší pozor! Nicméně tuhle chybu udělám ještě dvakrát. Je potřeba si náročnou trasu ještě trochu ztížit a časovou ztrátu navýšit. 

Prvních deset kilometrů je fajn. Pak už to začne být horší. Sestupy ze skal jsou v mém podání pomalejší než výstupy. Kořeny kloužou, šutry jsou ukryté pod listím, schody strmé a končetiny si zlomit nechci.

Nikde nikdo.

Začíná mi docházet, že v tomhle terénu nemám šanci se vejít do limitu osmi hodin. Zároveň mě přestává bavit to jejich nahoru a dolu. Kdyby to bylo aspoň běhatelné - tedy - pro mě běhatelné.

Idylka končí.

Matně si vybavuju, že pětadvacítka se ze začátku kryje s padesátkou a mohla bych si to teda zkrátit. Touhle myšlenkou se zaobírám až do místa, kde ta kratší zahýbá vlevo a delší vpravo.

Moje hlava míří doleva, ale nohy si tak nějak samy běží doprava. 

Co to sakra dělám? Pomalu se vzdaluju od šance zkrátit si utrpení. Hlava se ještě chvíli snaží zvrátit směr, ale vůbec se jí to nedaří. 

Když bude nejhůř, tak zavolám P., aby mě někde vyzvednul. 

Utěšuju se úplně marně, protože jednak bych se musela dostat k nějaké silnici a druhak by mu to trvalo tak dlouho, že bych mezitím zmrzla, protože už teď jsem nacucaná jak houba.

Z kšiltu mi kape, nákrčník je mokrej a ostatní svršky taky. Odteď už nemám jinou šanci než to dotáhnout do cíle, i když nejspíš mimo limit. 

Ale tak snad mě nechaj doběhnout, ne? 

Některý místa jsou fakt moc pěkný, oceňuju výhledy nasvícené sluncem. Škoda, že se nemůžu na chvíli zastavit. V půlce mám nastoupáno přes 1200 m. Těch dalších pětadvacet bude ještě výživnějších, únava už je znát. Nicméně se snažím na rovinkách a z kopců pořád běžet. 

Někde za půlkou u rybníka, ve kterém zrovna probíhá výlov,  na začátku nějaké vsi, vidím v dálce běžkyni s baťůžkem a hůlkama.  Ani se nedívám po značkách a automaticky běžím za ní. 

Chyba. 

Nikde nevidím oranžový fábor ani šipku na stromě. Buď to zabalila nebo sešla z cesty, aniž by si toho všimla. Rozhlížím se. 

Na kraji lesa zahlédnu oranžovou, vydám se k ní a pokračuju po trase. Kolem 30.km tuhle holčinu vidím před sebou znovu. Asi našla cestu. 

Vypadá to, že má dost, už jenom jde. To mě trochu nakopne a předběhnu jí. Konečně se dá zas víc běžet. Drží se za mnou až do výstupu na Luž. Tuhle cestu znám, byli jsme tu s partičkou minulý rok. Je to výživný. Mohla bych k nim seběhnout do Horní Světlý na chalupu, ale přeci to nezabalím, když jsem si řekla, že to dám!

Na vrcholu je úžasný výhled kolem dokola. Neodolám a udělám aspoň fotku.

Následuje prudká kamenitá cesta dolů. Snažím se běžet a holčinu nechávám daleko za sebou. Cesta se zas narovná do travnaté pěšinky. Pokud to bude takhle, tak bych to mohla stihnout. Omyl, zas mě ženou nahoru. Dolů. A zas nahoru. 

No tak ne, to fakt nestíhám. 

Přebíhám silnici a dobrovolník mi hlásí, že do limitu zbývá jen 10 minut. No já vím, ale pokud to bude po rovině, tak to přešvihnu maximálně o půl hodiny. Jenže to jde zas do prudkého kopce. Už mě to nebaví. 

Na poslední občerstvovačce na 44.km už balí. Seberou mi čip a tím i poslední zbytky morálu. Navíc hlásí, že do cíle je to ještě 8 km. Jak 8? Mělo by to být maximálně 6! Myslela jsem, že odtud to bude už jen z kopce. Nejdřív se musím vyškrábat kolem ovcí na travnatou homoli. Pak uvidím vrchol Hvozdu. Jo, takže přes Hvozd. Ne, na to už kašlu. Jsem za limitem a přes vrchol Hvozdu je to 8 km. To je pro mě minimálně hodina a půl. To nemá cenu. Přecházím do chůze a vydám se dolů do Oybinu po silnici. I tak mě čekají ještě minimálně 4 km. Běžet z kopce už nějak nedokážu. Stehna hlásí, že toho mají dost.

Auto jedoucí z občerstvovačky zastaví a ptají se mě, jestli nechci svézt. Jo, to teda chci!

Usedám na bednu s lahváčema a nechám se dovézt do cíle. 

Na parkovišti potkávám běžkyni z rána. V ruce drží diplom. Jako první žena doběhla hodinu před limitem. První chlap v cíli to má za 4:38. 

To mi hlava nebere, ten snad musel letět. Koukám na výsledky a  zjišťuju, že těch DNF tam pár je.

S úlevou sedám do auta a převlíkám se do suchého.

Je to těžký závod. 

Je to pěkný závod. 

Je pro opravdové běžce!

Takže vám doporučuju plnohodnotnou trasu 64 km!

Ale kam poběžím já?

Ještědské blues

Déšť bubnuje do střechy.
Jen jestli jsem se s tím rozhodnutím neunáhlila. Předpověď slibuje to pravé "ještědské" počasí.
Tenhle nápad ve mně zrál delší dobu, než je u mně obvyklé, většinou jsem se do náročných závodů vrhala bez většího rozmyslu, od počítače je to tak snadné a ještě snadnější je si myslet, že stačím natrénovat. Nakonec jsem asi dostala rozum a hlavně pár facek v podobě zdravotních problémů, se kterými se jen tak nehodlám smířit a zkouším je nějak přelstít.
Občas to nevyjde, zvlášť když promítací večírek vyjde na den, kdy nosíte holtra a on překvapivě jen potvrdí diagnozu. Zdá se, že konzumace alkoholu a dobrá zábava s kamarády jsou pro organismus nevhodné, co na tom, že je vám v tu chvíli moc dobře. Až ho budu mít příště, budu se pomalu plížit, nebudu se bavit a budu vysedávat jenom doma.
Ještěd jsem běžela vloni, moc se mi líbil, byl totiž dostatečně brutální, pršelo celou dobu a rozsekaný nohy jsem měla celý týden. Přihlásila jsem se i na jeho zimní variantu a těšila se na ty spousty zmrzlého sněhu, ve kterém se moc běhat nedá. Vzhledem k tomu, že jsem byla teprv týden po konzumaci druhé dávky antibiotik, nezdálo se mi, s ohledem na další diagnozy, moc rozumné (světe div se!) se hned zhuntovat a navíc jsem nebyla ani ve stavu se o to ani pokoušet. Se slzou v oku jsem si prohlížela fotky zasněžených šutrů pod Ještědem nasvícených sluncem a plazící se závodníky. Třeba to vyjde příště.
Pomalu jsem se začala rozbíhat, nijak jsem to nehrotila (ono to ani jinak nešlo) a postupně se dostávala do plánovaných objemů. Občas na mě padalo zoufalství a zmar při výběhu kopců. Někdy to jde, ale většinou to nejde. Registrace na můj vysněný závod v září (zatím jediný běžecký) proběhla úspěšně, jsem z toho ještě v šoku, že jsem splnila kvalifikaci a vybrali mě, pořád naivně doufám, že to zdravotně půjde a taky, že se mi nějakým zázrakem podaří se na týden vykroutit z Gerharda (jen ještě nevím jak), který mi "překvapivě" přistál v termínovce a dost mi to zas všechno komplikuje.
Definitivní rozhodnutí pokusit se znovu o Ještěd uzrálo při posledním "výběhu" na Černou Studnici. Řekla jsem si, že počkám jestli se závod vyprodá, abych nezabírala místo těm pravým běžcům, a když ano, vydám se tam a budu "pronásledovat" závodníky a když ne, přihlásím se na místě.
Mezitím jsem se dozvěděla, že Iva nepoběží a tak se nabídla poměrně jednoduchá varianta.

Tak tu znovu stojím.
Ještěd je tentokrát nasvícený sluncem a je krásně vidět na ty fleky sněhu a příkré sjezdovky. Těším se. Divný co? Ale je to fakt. Nemám tušení, jestli to dám, jestli to udejchám, ale jsem rozhodnutá to zkusit. Neuštvat se, pomalu se sunout nahoru. V ruce hůlky, na zádech batoh, jsem připravená zaujmout pozici posledního v závodě. Potkávám se s kamarády, Pavel pozitivně hlásí, že oproti loňsku přibyla černá sjezdovka. Moc jsem si mapku neprohlížela, ale stejně by mě to neodradilo. Ráda bych si trasu zapamatovala, abych si jí mohla dát znovu někdy sama v rámci tréninku.

Čeká

Před startem s Janou

Popřejeme si navzájem štěstí a vybíháme. Do chůze přecházím po dvaceti metrech mírného stoupání, ale nenechám se odradit, to se poddá. Noční déšť připravil zas bahenní lázeň. Trasa začíná stejně jako vloni, ale pak přijde černá vsuvka. Jsem ráda, že mám hůlky a pomalu se plazím nahoru. Fotograf sděluje, že horší úsek už tam nebude, ale v duchu mu odpovídám "To si chlapče ještě asi nebyl nahoře na šutrech".

Stoupání na černé

Co si vystoupáme, to si zase poctivě seběhneme, kloužeme po sněhu a blátě. Matně si vybavuji všechny úseky a občas mám výpadky. Některé části si ovšem pamatuji velmi přesně. Opět přichází na řadu sníh na hřebeni, kde se demotivačně potkávám s běžci, kteří už míří do finále pod lano na sjezdovce a mě ještě čeká první výstup ke kuželu a pak seběh až úplně dolů a znovu výstup až k Hubáčkovi. Někteří z nich mě povzbuzují a od fanoušků zaslechnu "kdybych to šel, jako ta pani, tak bych to taky dal". A co ti v tom brání? Možná to břicho, myslím si v duchu a na protest se rozběhnu.

Šutry mi tentokrát přijdou nějak větší, nechápu, jak po nich může někdo skákat tak rychle. Hledám cestu, rozhlížím se po praporcích, drápu se nahoru, občas to je po čtyřech.
Mám tě poprvé!
Takže teď až dolů. Blíží se hudba, jsem těsně nad startem a hlavou mi probíhá co kdybych to zapíchla, už mi to vlastně stačí... Kdepak, to nejde, řeklo se celý, tak celý, koukej makat. Hlášky kolemjdoucích: tudy závod nevede, nějak jste se spletla, mě nechávají v klidu a myslím si svoje.
Cesta, která vede k vrcholu podruhé se mi líbí víc, bláto je na ní výživnější než vloni a volím přes něj kluzkou kládu a ustojím tak totální žabinec v botách. Pak už jen kolem skalek, které tentokrát nejsou zahaleny v mlze a poslední výstup na Ještěd. Tady se už musím občas zastavit a ohlížím se dolů, jak se za mnou škrábou ostatní, které se mi podařilo předběhnout. Aspoň malý pocit zadostiučinění. Tenhle druhý výšlap je prudší a náročnější.
Mám tě podruhé!
Stavím se nahoře na občerstvovačce pro vodu, můj vak je už skoro prázdný. Začíná pršet. To by ani jinak nešlo. Teď už jen dolů po silnici a pak po cestě, kde jsme se poprvé míjeli. Trochu tady znejistím, jestli běžím správně, ale stál tu fotograf, který v opačném směru snímal borce, takže určitě jdu dobře.
Pod lanem předběhnu dalšího běžce. Takže úplně poslední nejsem.
Vbíhám do cíle, tentokrát brána stojí, volá na mě Michal a tak mám aspoň cílové foto.
"Čekal jsem na tebe nahoře na šutrech, ale nedočkal jsem se".  To víš, já jsem jiná liga.
Tak jo, úkol splněn.
Pomalu, ale jistě :-).

E pericoloso toccando Tre cime!

Are you ok?
Ale jo, jenom mám poslední měsíc potíže s dechem a nechtěla jsem to vzdát dopředu. Jsem pomalá. Nenudíte se? No, no, no, it is ok, never mind.
Já vím, že jste mý osobní strážci, ale nemohli byste jít přece jenom přede mě? No, no, we are protecting you!
No to je sice fajn, ale jinak děsná prúda.
Nevím, jak tuhle péči vydržím až do konce....

Až tam jsme se měli dostat - na tenhle úsek jsem se masochisticky těšila

Z Prahy vyjíždíme téměř na čas. Do cíle cesty nikoliv. Původní plán absolvovat ji hezky pěkně jako posledně po dálnici tou nejrychlejší trasou nám hatí navigace, která si usmyslí, že bychom to neměli tak hnát a radši si užívat krajiny kolem. Občas to máme zpestřené parkováním v zácpě.
Tak se stane, že najednou koukám a my si to míříme do údolí kolem běžkařské trasy, kterou jsme se proháněly s Leonou vloni v zimě a klesáme níž nedaleko od našeho nejoblíbenějšího penzionku v Niedernsillu.
Ahooooooj!
Do Auronzo di Cadore dojíždíme po jedenácti úmorných hodinách těsně před ukončením vydávání startovních balíčků. To si snad ani nestačíme prohlídnout Expo! Díváme se po startu, ale nějak ho nevidíme, měli bychom se pro jistotu zeptat. K tomu nedojde. Expo? Kde? Ty dva stánky?
Místo toho se dozvídáme, že kvůli počasí jsou oba závody zkráceny a  stejně tak převýšení. My se na ty nejkrásnější úseky nedostanem!
Nahoře napadl 1 cm sněhu a zítra prostě jako bude pršet. Skály budou klouzat a žebříky a řetězy se stanou ještě nebezpečnějšími než obvykle. No tohle! Maratonská vzdálenost je zkrácena na 30 km, převýšení z původních 3000 m na 1600 m. Candici Sky Race na 18 km s převýšením z 1600 m na polovic. Ostatním to nějak nevadí. Mně teda dost. Počasí na draka.
Pak mi proběhne hlavou, že mi těch třicet nejspíš bude stačit, ale stejně jsem zklamaná, protože jsem se těšila právě na ty vrcholové úseky a výhledy.

Brouzdáme vesnicí a hledáme hospodu, kde bychom nasytili hladová břicha a připili si na ten zítřejší den. Absolutně nevíme, co nás čeká. Na informacích jsme dostali jen černobílou mapku s vyznačenou novou trasou, ze které nepoznáme vůbec nic. Ještě tam pro jistotu vezmu barevnou turistickou mapku okolí, třeba se bude hodit k plánování výletu po závodě.

Všude je pusto a prázdno. Hospoda u jezera začíná vařit až za hodinu. Pomalu se smiřujeme s faktem, že nás čeká delikatesa v podobě špaget v apartmánu. Při cestě vzhůru od vody nakonec nacházíme pizzerii, kde už kuchař háže do hrnců, spokojeně se usadíme, objednáme pastu a červené.
Venku se pomalu, ale jistě smráká a já začínám být nervózní, zda ještě zastihneme někoho na ubytku, aby nám předal klíče. Na to minulé jsme přijeli před 18:00 a recepční za pár minut odcházel...
Na potvrzení rezervace je telefon, zajásám.
Marně se tam pokouším dovolat. Nikdo to nebere a na klidu nám to nepřidá.
Začínáme si představovat, jak noc trávíme v autě. Ještěže, ze je tak veliké a Pavel ho uvnitř vyblejskal k takové dokonalosti, že by se z podlahy dalo jíst. Jen to bruslení po vosku nám občas dělá problémy  a v zatáčkách se chytáme všeho, co je po ruce :-).

Spacáky v naší povinné výbavě chybí.

Objednáme si ještě jednu rundu červeného, abychom se s tou představou dokázali lépe sžít.
Mezitím vytáhnu ze startovní tašky turistickou mapku, jen tak, abych se podívala, jestli tam třeba to naše ubytko není.
Není.
Kromě toho zjišťujeme, že to hnusný a skoro vyschlý jezero, nad kterým sedíme není Misurina.
Kdeže je Misurina? No, jenom asi 35 km odsud.
A co jako děláme tady? Tady se jenom dneska vydávají startovní baličky.
Startuje se od Misuriny.
Takže se ještě musíme podívat, kde je vlastně startovní brána a kde ráno zaparkujem.
Rychle do sebe kopnem poslední sklenku a zaplatíme.
Mezitím padne černá tma.

U Misuriny to žije. Tak tady jsou ty hospody!
Třepotají se tam vlajky a banery Scarpa. Start máme vyřešen, teď ještě to spaní. V popisu ubytování je psáno, že vlastník tam bydlí. To skýtá jistou naději, jen je divné, že nebral telefon. Třeba už je v limbu.
Čeká nás další hodina v autě. Naštěstí máme vytištěný obrázek a adresu. Navigace ji ovšem odmítá pozřít, můj mobil ano, takže se tou paní necháváme vést, ale ani tak to není jednoduché.
Trefujeme se natřikrát. Nakonec stavíme u domu, který vypadá jako ten na obrázku, vyjde dívka a vysvětluje, že tady tedy ne a popisuje cestu v němčině. Je to jen 5 minut.
Tak znovu. V oknech se svítí. Dobré znamení.
No dobře to dopadlo, mizíme v krásném čistém apartmánu, vrháme se na přípravy kupiček, nařizujem budíky na pátou ráno a hupsnem do měkkých peřin.

Vyrážíme ještě za tmy. Snad si okolí prohlídnem i za bílého dne.
Svítání nám připraví krásné scenérie hor obklopených mlhou. Pršet má začít až kolem poledne, takže máme jistou šanci zůstat aspoň část závodu v suchu. Ti rychlejší až do konce.

Navigace odmítá Misurinu, takže zadáváme včerejší Auronzo, protože jsme vlastně kolem jezera jeli. Máme dost času. Už bychom tam pomalu měli být, ale místo toho zjišťujeme, že jsme si díky navigaci parádně zajeli a jak byla večer tma, odhalili to pozdě. Do mého startu zbývá asi 30 minut. K Misurině asi 30 km.
Tak prostě zastavíte u brány a vykopnete mě z auta.
"Začni se už rozvičovat", praví Pavel.
Možná ten start ani nestihnu a dám si jen tak tréninkově s ostatními 18 km. Začíná mi to být tak nějak jedno.

Pavel na to trochu šlápnul, zajel na parkoviště u vody, u kterého stojí nafouknutá brána. Strategičtější místo si snad ani nelze představit. Mám k dobru asi patnáct minut, pozoruju rozklusávající se borce a přemýšlím, kudy se asi tak poběží.

Jezero Misurina

Před startem

Je to malý komorní závod, počet účastníků je limitován 500 a tolik jich tu ani není. Nejvíc tak 300. Moje místo posledního je zaručeno.
Nad námi lítá dron, hraje muzika a vybíháme. Docela to jde, držím si své tempo a chrti rychle zmizí. Myslím, že jsem už poslední. Objeví se za mnou tři Italové. Chvíli jdou a chvíli běží. Tak to je fajn, nejsem poslední. Tahle domněnka se mě ještě nějakou dobu drží než mi dojde, že tihle mají jediný úkol - hlídat posledního. Přede mnou se objeví dívčina se zeleným baťůžkem. Sláva, zkusím se jí držet a mohly bychom na ty tři nohsledy být aspoň dvě.
Suneme se do kopce (divný v horách) a baťůžek se najednou otáčí a cosi sděluje. Italsky neumím, ale z jejího výrazu je jasné, že vzdává a vrací se. No prima. Tre guardie jsou jenom mý.

Trochu mě to pohání kupředu a zároveň demotivuje. Když se zastavím, zastaví se i oni.
Mám tři stíny a ani k tomu nepotřebuju slunce.
Začíná poprchávat, pokračujeme pěšinkou v lese, která přechází ve výživné bahnité úseky. Velmi výživné. Oceňuji hůlky, o které se při klouzání opírám. Podaří se mi dostihnout a nakonec i předběhnout smíšený pár a v duchu se zaraduju, že stíny předám jiným. Dlouho mi ta radost nevydrží, protože se postupně střídáme. V bahně a terénu mám navrch a oni zas v kopcích. Na chvíli jim zmizím z dohledu, ale ne z doslechu.

Právě ve chvíli, kdy se pokouším vybalancovat jeden pěkný bahenní telemark končící otiskem na pravém koleni se přede mnou vynoří fešný snědý italský myslivec, který se při pohledu na můj akrobatický kousek neubrání úsměvu doprovázenému pozdravem Ciao. Ještěže nejsem Viktorka. Jeho pes s údivem kouká, co to tam vyvádím. Radši se rychle zdekuju.

Náhradní trasa působí přesně tak, jak má. Náhradně. Nejdřív rovně, pak nahoru, pak zas nad jezero dolů, nahoru. Konečně se dostáváme výš a výš. Prudce stoupáme, připomíná mi to sjezdovku na Kaiser maratonu. Začínám zastavovat čím dál častěji. Nemůžu popadnout dech. Plíce zůstaly někde dole. Strážci se mě drží jako klíšťata. Postupně nás předbíhají a svižně předcházejí závodníci kratší trasy. Využívám toho a pouštím je před sebe.
Využívám toho čím dál častěji.
V dáli na horizontu vidím postavy. Tam bude asi konec tohohle náročného výstupu.
Vyhlížím Pavla, je to závoďák, takže očekávám, že tu bude každou chvíli. A taky jo.
Míjí mě a cedí mezi zuby: "Já ti dám sky race!"
Jeho oči doslova vraždí, tak ho chlácholím aspoň loknutím z camelu a povzbuzováním "To dáš, už je to jenom kousek!"

Konec výživného krpálu se blíží

Postupuji nahoru plížením a zastavuji každých pět metrů. Jsem obklopena běžci, kteří mě předbíhají. Nakonec i mé stíny se vydávají přede mně. Asi mají pocit, že nejsem sama a tak vyrážejí kupředu. Na vrchol už je to jenom padesát metrů. Vidím občerstvovačku a chatu.
Najednou se mi udělá slabo. Mdlo. Plíce se mi úplně sevřou. Začínám se dusit. Lapu po dechu. Zastavím, pověsím se na hůlky. Co to je? Zachvacuje mě panika. Sípu. Vzápětí se mi nahrnou do očí slzy. To nepůjde. Budu muset vzdát. Mám před sebou 18 km a jeden ještě výživnější, prudší a delší kopec než je tenhle. Nemůžu riskovat. Může se mi udělat ještě hůř. Připadá mi nezodpovědné pokračovat - nejen vůči sobě, ale i vůči organizátorům. A navíc ti mý Italové, jak by k tomu přišli, chudáci, vláčet se za mnou dál...
Jeden ze strážců se po mně ohlédne, vidí jak zápolím s dechem, jak sípu. V očích má otázku, ani ji nemusí vyslovovat. Ne, nejsem v pořádku, je mi zle, nemůžu dýchat.  Musím vzdát. Je mi to hrozně líto, ale nejde to jinak. Chce mě doprovodit nahoru k chatě a zavolat pomoc, nabízí svoz dolů. Ta představa mě deprimuje. Ne, ne, půjdu pěšky tou kratší trasou, půjdu pomalu, to snad půjde. Převýšení téhle trasy si moc nepamatuju, ale myslím, že už je to jenom po rovině a z kopce?
Ok, jak chceš.
Dívám se do dáli na hory a vyhlížím Mirku nebo Ivu, už by se tu měly objevit.
Mirka se vynoří téměř vzápětí. "Co tu děláš? Jak je? Blbě, co...." Jo, musím vzdát.

U občerstvovačky ještě naznačuji dalšímu strážci, že jdu dolů. Longo? NO! Corto? Corto. Ok.
Ještě si dám dva kelímky vody a vydávám se dolů. Při pohledu na mé modré číslo mě zastaví pořadatel a praví, že jdu špatně, tudy je kratší trasa. Já vím, ale není mi dobře, vzdávám a jdu do cíle.

Zkusím z kopce běžet. Jde to, ale na rovině začnu znovu sípat a tak přecházím do chůze. Otáčím se a vidím Ivu a její zděšený výraz, co tu dělám. No, prostě končím. "Nemám tu s tebou zůstat?" Ne, to je dobrý, dojdu sama, jenom musím pomalu. Utíkej. Občas popoběhnu, ale trvá dlouho než se mi dech srovná. Do kopců to radši ani nezkouším.
Místo avizovaných 18 km je to nakonec 21. Místo seběhu z kopce je to ještě dost nastoupaných metrů. V posledním úseku dolů se dostávám mezi ostatní běžce s modrými čísly, takže si nepřipadám tak blbě při vbíhání do cílové brány, jen ten hlas v mikrofonu je v závěru nejistý. Začal zvesela ve smyslu: "A do cíle se nám blíží další závodník ....eee Re-na-ta...., a čas raději spolkla, protože nejspíš dostala avizo, že jsem DNF.  Dokonce mi omylem do dlaně vtiskli finisherskou dřevěnou medaili.
Rozhlížím se. Vůbec nevím, kde jsem. Cíl je totiž jinde než start. Volám ostatním. Přijedou pro mě. Dáme pasta party ve vyhřívaném stanu. Je tak vyhřívaný, že si jdu navlíknout zimní bundu.
Leje jako z konve. Nechtěla bych být ještě na trati....

Předpověď se vyplnila a doufáme, že se vyplní i zítra, kdy má být hezky a my máme v plánu si obkroužit Tre Cime a konečně si prohlídnout místa, kde jsem měli běžet.

Výlet se nám fakt vydařil. Zahájili jsem jej pivkem na Rifiugio Auronzo a zakončili dalším na Rifugio Langalm. K tomu jsme fotili, kochali se výhledy a užívali si krásných hor. Já se do kopců sunula velmi velmi pomalu a průběžně zastavovala. Něco je prostě špatně.
Den jsme završili v pizzerii "Na hnojníku". Jinde nebylo otevřeno a jinde nebylo tolik much.
Byly jenom u našeho stolu a našich pizzách. Zřejmě jsme dost voněli, protože se po nás ostatní hosté s úsměvem ohlíželi a žádné neodháněli. Ale pizza byla výborná, jen její konzumace poněkud obtížná. V jedné ruce vidlička a v druhé mávající ubrousek.
Pak už jenom následovala kanadská noc s klikami od zubní pasty a lahvemi italského červeného.
Mimochodem moc dobrého. Südtirol/Alto Adige Merlot.

Tre Cime I.

Tre Cime II.

Tudy jsem měla běžet - 30.km

Tre Cime III.

Po trase maratonu

Tre Cime i Quatro Staggioni

Protože iTB...

Tudy se asi sbíhalo

Tak zase za rok :-)

Popis jednoho zápasu

Asi se mi to jenom zdá.

Stojím v hloučku nějakých pomatenců. Usmívají se od ucha k uchu a navzájem do sebe šťouchají, fotí selfíčka, ladí outfit, pokřikují.

Nad hlavou modro.

Začíná být dost teplo.

V ruce držím hůlky, chvíli jenom v jedné, pak zas v obou. Chvíli se na ně věším. Trochu si s nima nevím rady. Nemám je strčit na batoh? Prvních 5 km je do výšin.

Vlastně je to jenom nahoru dolu nahoru dolu nahoru dolu. Kdybych měla natrénováno, tak si je neberu, ale teď tak nějak doufám, že mě spasí.

Brouzdám očima po okolí a snažím se zaměstnat hlavu něčím jiným než myšlenkami na 48 km a téměř 3000 m.

Kostelní věž. Za ní vykukuje hora.

Měla jsem pořádně běhat.

Měla jsem pořádně běhat do kopců.

Ale vždyť to nešlo.

Vždycky to nějak jde.

Teď už s tím nic nenadělám.

Proč to vlastně dělám? Měla bych s tím už přestat.

Pořád řešit, zda se vejdu do limitu.

Naivita je bezmezná a blbost věčná.

Jenže… ono mě to baví.

Myslíš to vážně?

Zamyslím se.

Asi jo.

Hudba sílí, masa hučí a pomalu se dává do pohybu.

Byl to výstřel?

Start

Iva chvíli běží se mnou, ale moje tempo je na ní pomalé a tak mi brzo zamává a zmizí. Ještě jí zahlédnu na pěšince v kopci, kde se vytvoří první špunt.

Pár běžců jej opustí a jdou do místní chaty na drink.

Konec chvostu to má prostě na háku.

Had se plazí nejdřív loukou a pak se pustí do lesa. Tam se to různě klikatí, terén je vyměkčený blátem a jehličím. Trochu se to zavlní a vybíháme na širší cestu pokrytou vápencovými kamínky. Pod námi se ukazuje údolí s řečištěm a kolem nádherné masívy.

Bere to dech a není to jen předchozím stoupáním.

Foto: Iva Digi

Foto: Iva Digi

Kouknu na hodinky. Čas na rozdíl ode mě pádí rychle.

Teprve osmý kilometr a téměř hodina a půl. V duchu počítám. Pokud to půjde takhle, mohla bych časovou bránou probíhat dvě hodiny před limitem.

Je teplo. Je vedro.

Blíží se první přechod přes vodu. Jsou tam položené klády a dobrovolnící drží nad hlavou lana, kterých je možné se přidržovat. Využívám toho.

Foto: Iva Digi

Pak na chvíli do lesa a už zas pomalu stoupáme nahoru.

Kolem jenom skály.

Někdo mě předbíhá.

Má zezadu hodně zablácený nohy. Chvíli trvá než mi to dojde.

Červený číslo. Celý LUT. Už nás dohánějí?

Vybíhali včera večer v jedenáct za deště.

Borci.

Nedovedu si to ani představit.

Hodně lidí jde i na rovinkách, natož v kopcích. Stoupání je pro mě náročnější než vloni.

Že by to bylo nadmořskou výškou?

Haha. Přeci víme, čím to je, že?

Žhavou kouli na obloze občas zastíní mraky. I přesto je pořád dost vedro.

Litr vody pomalu, ale jistě mizí. Stoupání přechází v rovinku. V dáli vidím hlouček a doufám, že je tam slibovaná fontána a doplním vak.

Je to jen první brod.

Chvíli řeším, zda sundat boty nebo ne, ale nakonec procházím a nechám nohy osvěžit ledovou vodou.

Foto: Iva Digi

Jako by to ošplouchlo i mysl. Příjemné a povzbuzující.

Pouštím před sebe děvče v sukýnce.

Zablácené nohy až nahoru.

Chvíli jde a pak se zas rozbíhá.

Boty se nacucají ještě dvakrát. Vůbec mi to nevadí. S velkým gustem je nechám olíznout proudem.

Fontána.

Hadice trčící z vodopádu. Vytáhnu kelímek a dvakrát naplním. Krásně studená.

Běžíme dál.

Foto: Iva Digi

Jazyk se mi lepí na patro a vak je prázdný. Podle profilu, který je vytištěný na čísle měla být po seběhu občerstvovačka.

Není.

Místo toho nás ženou zas nahoru.

Nějak jim to nesedí.

Profil z čísla a webu

Sktuečnost

Začíná mi kručet v břiše a mám hlad.

No konečně!

Doplňuji camel a dávám si polívku. K tomu veku a salám. Je to lepší než gel.

První časová brána.

O té jsem nevěděla.

Do limitu na 31.km mám spoustu času. Jsem v klidu.

Neměla bych.

Pokračuji dál, vak moc šplouchá, takže ho musím upravit.

Pořád po rovině.

Aha.

Kolmo nahoru do pasu.

Koukám na hodinky a propadám panice.

To nemůžu v tomhle terénu stihnout.

Pořád stoupáme kolmo.

Je to vysilující a nemá to konce.

Vždycky, když už si myslím, že budeme nahoře, začneme stoupat znovu.

Ještě trochu sněhu.
Je tu ale nádherně. Nějak takhle jsem si to představovala.
Bohatá odměna za námahu.

Foto: Iva Digi

Rozcestník 2000 m.

Konečně se to láme. Bude rovinka, to doženu.

Ne.

Je to tu samá skála a šutry.

Musím opatrně, běžet se nedá.

Mám ještě půl hodiny, snad to stihnu.

Hrozně fičí.

Probíhám 15 minut před limitem.

Zastavím se jen napít.

Ne, ještě si dám veku a salám.

Pouští mě dál.

Občerstvovačka a cut na 31. km. Foto: Iva Digi 

Mám před sebou už jen 17 km přemítám optimisticky.

Hodinky naposledy pípnou a oněmí.

Nevím na jakém jsem kilometru a kolik času mi zbývá.

Trochu demotivující.

Ještě mám mobil, budu sledovat kolik je hodin. Závod končí v osm. Do té doby to přeci musím stihnout.

Hodně lidí jde a hodně lidí mě předbíhá a hodně lidí pouštím před sebe.

Teď už vlastně jen běžce celého LUT.

Kde se v nich bere ta energie? To prostě nechápu.

Řada z nich ocení, že je pouštím, hůlky dávám stranou. Přijde mi to normální. Jsou prostě lepší, oni se ženou za časem, já ne.

Taky se chci dostat do cíle.

Moc mi to ale neběží.

Čekají nás dvě náročná stoupání. Jedno je po hromadě šutrů. Ujíždí to.

Začínám víc odpočívat, ztrácím tempo.

Tempo?

No dobře, ztrácím.

Dech.

Občas se někoho zeptám, kolik ještě zbývá.

Bouřkové mraky jsou nám v patách a v dáli hřmí.

Celou dobu se drží kolem nás. Jakoby nás držely v pasti.

Ještě sedm.

Ještě šest.

Začíná pršet.

Leje.

Ne, bundu nebudu tahat nemá to smysl. Jsem mokrá potem, tak mě déšť aspoň opláchne.

Prudký sešup blátem. Připomíná mi to Pölven trail.

Klouže to hodně.

Brzdím hůlkama.

Průběžně se předbíháme s malou skupinkou.

Ciao Renata! We know already each other a little bit! We are the small running world!

Vtipnej Ital.

Ze sedla vidíme dole Cortinu. Připadá mi tak daleko! Je to jen 12 km.

Na poslední občerstvovačce u jezera si dávám colu.

Na cestě v lese mě předbíhá holčina a volá, že už je to jenom 3 km do cíle a že se nemůže dočkat. Sprintuje.

Nekonečné poslední kilometry.

Jsem durch a mám dost

Vbíhám na asfalt. Trochu se to zvedá a pak zas s kopce.

Ještě jedna domácí improvizovaná občerstvovačka. Míjím ji. Vody mám dost na sobě.

Vidím cílovou bránu.

Pomalu se smráká.

Jsem tu.

Hlavou mi probíhá NIC.

Ital mi nandavá jídlo. Mám na sobě pořád všechno. Mokrý tričko, slanou kšiltovku, batoh. Ty jsi přiběhla až teď?

Mama mia!

Konečně v cíli!