Z deníčku běžeckého lůzra II. aneb kdopak by se O-See bál?

Ne, neřídím se doporučením nesportujících doktorů, abych si našla jiného koníčka. 

Překonala jsem strach, že se mi to stane znovu.

Povedlo se mi trochu rozběhat. 

A zase znovu bojuju. A znovu mě to baví. A znovu se mi nechce. A znovu se vrhám do akcí, které jsou pro mě dopředu prohrané, protože na běh mi chybí talent i tělesné dispozice.

Ale pořád, pořád mě to baví a ten pocit, když si pořádně hrábnu je k nezaplacení...

Hlasitý nepříjemný zvuk mobilu hlásí, že je čas vstávat. Podívám se na displej, na kterém do tmy svítí 5:00. Fakt se mi nechce. Snažím se v hlavě uhájit ještě aspoň 30 minut, i když je to nesmysl, stejně se mi už nepodaří usnout a je to mrhání časem, který můžu využít na kafe a něco malého k snídani.

Venku je tma jak v pytli. 

Co kdybych tam nejela? Budu zaručeně poslední, sama v lese, v neznámym lese. Sama, úplně sama...všichni mi utečou.. Nebuď posera!

Je docela kosa. Teploměr hlásí 2 stupně. Přemítám, zda nemám přihodit ještě jednu vrstvu, ale nakonec usoudím, že budu stejně mokrá jak myš a to triko navíc to nezachrání. Místo něj bude plnit izolační funkci baťůžek.

Jsem ráda, že jsem si číslo vyzvedla včera a obhlídla místo startu. Nemusím vyrážet o tolik dřív.

Pro jistotu volím stejnou trasu přes německou stranu kolem Žitavy, tu po české kolem Lemberka sice znám, odbočku z hlavní za benzinkou jsem si nejspíš zapamatovala, ale nemusela bych ve tmě trefit zkratku z Petrovic a ranní bloudění lépe neriskovat. Dokonce mi uvízly i včerejší chytáky navigace, takže se jim vyhnu a stíhám to v pohodě i s krátkou zastávkou v lese těsně před Oybinem. 

Peristaltika před závodem funguje s neomylnou přesností a vždycky v nevhodnou dobu. Tentokrát platí lepší pozdě, nežli později.

V okolí startovní brány už postávají hloučky běžců.

Téměř každý tu má buď nějakou podporu nebo přímo spoluběžce. 

Trochu mě rozhodí fakt, že mají všichni hůlky. Proč jsem si je sakra nevzala? No, protože jsem blbá, proto asi... Už jsem dlouho nebyla na závodě a nějak jsem zapomněla, že se občas docela hoděj.

Povinná rozprava před startem začíná později než bylo v propozicích a je překvapivě jenom v němčině, takže chytám každý desátý slovo a můžu si jenom představovat, o čem to tam asi vypráví. 

Jediný, čemu rozumím, je popis značení, protože to ukazuje názorně a dotazu běžkyně, která stojí přede mnou a ptá se, na kterým kilometru je cut. 

Odpověď mi už ovšem zase uniká, tak tápu v nejistotě, odkud mi zakážou pokračovat. 

Ta běžkyně mi připadá starší než já, tak se trochu uklidním, že nejsem jediná babička na téhle akci.

Omyl. Jednak je mladší a navíc doběhne jako první žena. Sovy nejsou tím, čím se zdají být....a hubeným nevěř! 

Pistole vystřelí (naštěstí do vzduchu, co když má ostrý) a hrozen se pohne kupředu.

Pozici posledního získávám poměrně rychle, nervózně se otáčím a zkoumám, zda tu mají cyklistu, který hlídá posledního, ale naštěstí to vypadá, že ne. Trochu se mi uleví. 

Cesta je mírně do kopce, chvíli ještě běžím, ale když se začne víc zvedat, přecházím do chůze. Někteří účastníci přede mnou volí stejný způsob pohybu, což mě potěší a sama sebe naivně chlácholím, že třeba poslední nebudu a limit stihnu. Na každém závodě jsem to jistila vzadu, postupem času se ale vždycky našli jedinci, kteří tempo neudrželi a nakonec mi umožnili se posunout alespoň o pár pozic dopředu.

Jenže tenhle závod je jinej kalibr, sbíraj se tu ITRA body a trasa není pro běžecký lůzry. 

Ze začátku si to užívám. Kolem mě je krásná příroda, pěkné skály, lesní pěšinky jsou dostatečně vyměkčené blátem, listím, jehličím a sem tam zpestřené šutrem nebo větví. Prostě podzimní barevná idylka. 

Pak se začíná přitvrzovat. Přichází první výstupy do skal. To už se definitivně ocitám sama a musím sledovat značení. V jednu chvíli se vyplazím po schodech vytesaných do skály nahoru a začnu se hned spouštět dolů, aniž bych se podívala po značce. Musí to jít přece hned dolů, ne? Znejistí mě až absence stop, takže radši vyndám mobil a podívám se na nahranou mapu. Naštěstí funguje a já zjišťuju, že jsem totálně mimo a pěkně si to zase vystoupám zpátky. Oranžový fáborek vlaje a ukazuje přes hřebínek. Aha! Musím dávat větší pozor! Nicméně tuhle chybu udělám ještě dvakrát. Je potřeba si náročnou trasu ještě trochu ztížit a časovou ztrátu navýšit. 

Prvních deset kilometrů je fajn. Pak už to začne být horší. Sestupy ze skal jsou v mém podání pomalejší než výstupy. Kořeny kloužou, šutry jsou ukryté pod listím, schody strmé a končetiny si zlomit nechci.

Nikde nikdo.

Začíná mi docházet, že v tomhle terénu nemám šanci se vejít do limitu osmi hodin. Zároveň mě přestává bavit to jejich nahoru a dolu. Kdyby to bylo aspoň běhatelné - tedy - pro mě běhatelné.

Idylka končí.

Matně si vybavuju, že pětadvacítka se ze začátku kryje s padesátkou a mohla bych si to teda zkrátit. Touhle myšlenkou se zaobírám až do místa, kde ta kratší zahýbá vlevo a delší vpravo.

Moje hlava míří doleva, ale nohy si tak nějak samy běží doprava. 

Co to sakra dělám? Pomalu se vzdaluju od šance zkrátit si utrpení. Hlava se ještě chvíli snaží zvrátit směr, ale vůbec se jí to nedaří. 

Když bude nejhůř, tak zavolám P., aby mě někde vyzvednul. 

Utěšuju se úplně marně, protože jednak bych se musela dostat k nějaké silnici a druhak by mu to trvalo tak dlouho, že bych mezitím zmrzla, protože už teď jsem nacucaná jak houba.

Z kšiltu mi kape, nákrčník je mokrej a ostatní svršky taky. Odteď už nemám jinou šanci než to dotáhnout do cíle, i když nejspíš mimo limit. 

Ale tak snad mě nechaj doběhnout, ne? 

Některý místa jsou fakt moc pěkný, oceňuju výhledy nasvícené sluncem. Škoda, že se nemůžu na chvíli zastavit. V půlce mám nastoupáno přes 1200 m. Těch dalších pětadvacet bude ještě výživnějších, únava už je znát. Nicméně se snažím na rovinkách a z kopců pořád běžet. 

Někde za půlkou u rybníka, ve kterém zrovna probíhá výlov,  na začátku nějaké vsi, vidím v dálce běžkyni s baťůžkem a hůlkama.  Ani se nedívám po značkách a automaticky běžím za ní. 

Chyba. 

Nikde nevidím oranžový fábor ani šipku na stromě. Buď to zabalila nebo sešla z cesty, aniž by si toho všimla. Rozhlížím se. 

Na kraji lesa zahlédnu oranžovou, vydám se k ní a pokračuju po trase. Kolem 30.km tuhle holčinu vidím před sebou znovu. Asi našla cestu. 

Vypadá to, že má dost, už jenom jde. To mě trochu nakopne a předběhnu jí. Konečně se dá zas víc běžet. Drží se za mnou až do výstupu na Luž. Tuhle cestu znám, byli jsme tu s partičkou minulý rok. Je to výživný. Mohla bych k nim seběhnout do Horní Světlý na chalupu, ale přeci to nezabalím, když jsem si řekla, že to dám!

Na vrcholu je úžasný výhled kolem dokola. Neodolám a udělám aspoň fotku.

Následuje prudká kamenitá cesta dolů. Snažím se běžet a holčinu nechávám daleko za sebou. Cesta se zas narovná do travnaté pěšinky. Pokud to bude takhle, tak bych to mohla stihnout. Omyl, zas mě ženou nahoru. Dolů. A zas nahoru. 

No tak ne, to fakt nestíhám. 

Přebíhám silnici a dobrovolník mi hlásí, že do limitu zbývá jen 10 minut. No já vím, ale pokud to bude po rovině, tak to přešvihnu maximálně o půl hodiny. Jenže to jde zas do prudkého kopce. Už mě to nebaví. 

Na poslední občerstvovačce na 44.km už balí. Seberou mi čip a tím i poslední zbytky morálu. Navíc hlásí, že do cíle je to ještě 8 km. Jak 8? Mělo by to být maximálně 6! Myslela jsem, že odtud to bude už jen z kopce. Nejdřív se musím vyškrábat kolem ovcí na travnatou homoli. Pak uvidím vrchol Hvozdu. Jo, takže přes Hvozd. Ne, na to už kašlu. Jsem za limitem a přes vrchol Hvozdu je to 8 km. To je pro mě minimálně hodina a půl. To nemá cenu. Přecházím do chůze a vydám se dolů do Oybinu po silnici. I tak mě čekají ještě minimálně 4 km. Běžet z kopce už nějak nedokážu. Stehna hlásí, že toho mají dost.

Auto jedoucí z občerstvovačky zastaví a ptají se mě, jestli nechci svézt. Jo, to teda chci!

Usedám na bednu s lahváčema a nechám se dovézt do cíle. 

Na parkovišti potkávám běžkyni z rána. V ruce drží diplom. Jako první žena doběhla hodinu před limitem. První chlap v cíli to má za 4:38. 

To mi hlava nebere, ten snad musel letět. Koukám na výsledky a  zjišťuju, že těch DNF tam pár je.

S úlevou sedám do auta a převlíkám se do suchého.

Je to těžký závod. 

Je to pěkný závod. 

Je pro opravdové běžce!

Takže vám doporučuju plnohodnotnou trasu 64 km!

Ale kam poběžím já?

Z deníčku běžeckého lúzra

3.1.
Ručička váhy atakuje neuvěřitelnou cifru. Pořád běhám! Jenže taky dost žeru. Koupila jsem červený. Není na hubnutí spíš bílý? To bude chtít dvě fáze.

8.1.
Rozhlížím se kolem. Ne, sem mě nikdo nedostane. Růžové obrázky a poskakující ženy. Motají se v nějakém kruhu a říkají tomu funkční. Váha ukazuje metabolický věk limitně se blížící důchodu.

12.1.
Chuť na ranní kafe je silnější než předsevzetí.

15.1.
Přišla mi podepsaná smlouva na Trailcamp. Možná jsem se unáhlila. Představivost pracuje. Moře. Toskánské kopce. Vinice. Kamenné domy. Vybíhám kopec. Jsem totiž o 6 kg lehčí.
Fitko je odpoledne tak narvaný, že znechuceně rovnou odcházím.

Na běžkách - rozcestí u jezírka

Z ranního jizerského výběhu

19. - 21.1.
Vosk na -5 nebo radši -15? Osamocenost ve stopě vykoupená budíčkem ještě za tmy, jinak to nemá cenu. Stačí cesta zpět, pereme se s davem. Kde se to zastaví? Sníh je parádní. Jen ta kosa by mohla být menší.

23. - 25.1.
Začíná mě to bavit. Zvlášť běhy tam a zase zpátky. FKT! Ranní vstávání je peklo, ale jsme tu jenom tři a to je dobrá motivace. Můžu kombinovat všechny stroje v libovolném pořadí a ještě absolvovat vedený trénink. Venku je fakt kosa. Těším se na Toskánsko. Bodá mě v pravém lýtku.

27.1.
Registrace na Krakonošovu 55. Zatím jediný závod, na který se odvážím přihlásit. Po loňské zkušenosti s UMTR zatím víc neriskuji. Ne, že bych jich pár neměla vyhlídnuto.

28. - 31.1.
V práci husto. To lýtko je divný. Že bych si ho namohla? Ale čím?

Sumář leden: 325 km (běh, běžky, kolo) a 4 hod FKT.

11.2.
Jo, něco bylo. Dneska 14 km. Běželo se dobře. Jen nechápu, proč se najednou nemůžu postavit na patu. Bolí jak sviňa. Skoro nemůžu chodit. Hledám na internetu diagnózu. Nic pozitivního.

12. - 14.2.
Voltaren. Trochu zabere, ale pořád to tam je. Neběhám.

15.2.
Pořád neběhám. Snažím se neúspěšně někomu nacpat do ordinace. Nejbližší termín za dva měsíce. Zkusím fyzioterapii. Dagmar mě vždycky ze všeho vytáhla, ale má plno až do dubna. Hledám dál. Náhradní varianta mě moc nenadchla. Přišla mi povrchní. Mám zkusit běhat. Přes bolest to moc nejde, cítím to i na běžkách.

18.2.
Jizerská 50. Mám chuť se na to vykašlat, ale bojuju. Funím jak sentinel. Sníh je pomalý. Píchám i s kopce. Na Smědavu ani nemusím brzdit. Tomáš mi ujede jen o 15 minut.

Dobrá máza je základ úspěchu

27.2.
Můžu jen kolo nebo běžky. Frustrující.

Sumář únor: 170 km (běžky, kolo, z toho běh 14)

3.3.
Sama na běžkách. Až dozadu na Paličník. 34 km. Očistná kůra. Je děsná kosa. Mám na sobě i podvlíkačky. Poprvé v životě.

Cestou mezi Předělem a Písčinami

8.3.
MDŽ. Ortoped a první injekce. Ani neprotestuju. Nemám běhat. To nejde tak nějak samo. Po aplikaci bolest ustává. Hned bych vyběhla.

11.3.
Krkonošská hřebenovka. Slunce. Fičák tak mocný, že se nemůžu ani nadechnout. Úplně to bolí. Borůvkový knedlík na Luční. Výstup na Sněžku. Konečně testujeme nesmeky. Cestu k Památníku si krátíme přes pláň. Nádhera. Prostě nádhera. 30 km.

Vrcholovka

K Památníku

15.3.
Stavuju se v Trailpointu. Zkus Hoka, bude tě to bavit. Je čas na experiment. S vyzkoušením musím počkat až na tábor, ale první dojem je veskrze pozitivní. Jako když vklouznu do bačkor.

18.3.
Balím. Místo třetího páru bot házím do tašky třetí knížku. Co když vůbec nebudu schopná běhat? Neměla jsem to Honzovi radši napsat dopředu? Určitě budu nejstarší účastník a ještě k tomu totální běžeckej a nejpomalejší lúzr. Absurdní je, že se nepřestávám těšit. No co, tak na běžeckým soustředění nebudu běhat.

19.3.
Druhá injekce. Tentokrát to bolí, ale snad ten ortoped ví, co dělá. Běhání bych Vám moc nedoporučoval. Dovolenou si radši beru už od rána, mohla bych v práci uvíznout. Nesu si to do Trailpointu, kde kromě mě, nakládáme i testovací výbavu. Jedeme na noc. Jsme s Mirkou rády, že jsme to takhle parádně vychytaly a nemusíme řídit. Jedno mínus to má, nestavíme se v Niedernsillu a nezapijeme s Kroužilem výzvu. Opatrně se Honzy ptám, co si mám představit pod pojmem malý objemový trénink. Víš, mám trochu trabl s nohou, měsíc jsem neběhala a tak trochu nevím, co od toho opíchaného chodidla můžu čekat. Budou skupinky podle výkonnosti a situace, tak 10 - 15 km.Trochu se uklidním. Sovy nejsou tím, čím se zdají být.
Cesta proběhla hladce a docela rychle. V 8:30 hod jsme na místě. Je děsná kosa. Fičí. Tohle je toskánské teplé přívětivé počasí? Pocitově se to blíží ladovské zimě. Jdeme se ubytovat. Venkovní bazén má teplotu Severního ledového oceánu. Radši půjdem najít moře. Na břehu hromady naplavených suchých chaluh a všeho možného. Je libo dudlík? Potápěčské brýle?  Jednu botu? Ještě není sezona tak jim odpouštíme. Ne, brouzdat bosa se nebudu. Do místního bistra to stačíme ještě než začne pořádný liják. Dáme si lahvinku (nebyly to spíš dvě?) výborného toskánského červeného, ke kterému dostaneme sušenou šunku, salám a bílý chléb s olivovým olejem. Poslední maso. Pak už budou jen rostlinky? Do pokoje naštěstí trefíme, ale trochu se nám motaj nohy. Zalomíme to brzo. Ostatní se už druží.

21.3.
Správný tábor začíná v 7:30 rozcvičkou. Díky našemu včerejšímu průzkumu můžeme směle ostatní navigovat do přístavu, kde proběhne pár cviků,protažení a běh zpět. Rychlá převlíkačka (to by člověk nevěřil, že se za tak krátkou dobu zpotí) a snídaně.
Máme tu první výtečný chod. Zeleninovou miso polévku a rýžovojahlovou kaši s jahodovým přelivem. Vzhledem k pálícímu toskánskému slunci a panujícímu zničujícímu vedru venku, teplou polívku víc než uvítáme. K pití japonský čaj kukicha a ovocná šťáva. Na závěr si můžeme dát presíčko. Cukr tady nehledejte. Škleb. Dopřejí nám hodinku na zažití a pak vyrážíme opačným směrem než jsme šly s Mirkou včera. A znovu čepice a znovu rukavice. Fakt je březen a fakt jsme v Toskánsku? Čeká nás ABeCeDa a diagnostika běhu. Sympaťák Mirek nás bude natáčet, trenér to pak vyhodnotí a vynese ortel. Jsem zvědavá. Pozici posledního zaujímám úplně jistě. Chvilku klábosím s Honzou a pak s Mackem, pokud to mezi popadáním dechu zvládnu. Moje běžecká pauza je znát. Dobíháme ostatní. Lesík a o kousek dál výhled na moře.

Výklad k technice

Po chvíli abecedního poskakování dojde na detailní sledování chyb a nedostatků, pak se vracíme zpět.

Mirka při natáčení techniky běhu

Výhledy cestou zpět

Následuje krátké protažení a už tu máme druhý výtečný chod (krůtí plátek, mrkvové pyré). Nikdy bych nevěřila, že to všechno sním, ale je to výborné a jde to snadno. Během konzumace dostáváme vysvětlení, co všechno máme na talíři a proč. Zdravá strava s Čistým sportem a Hlavou vzhůru. Musím přiznat, že na jídlo jsem byla zvědavá hodně. Dneska máte poprvé maso. A taky naposled. Mají být zastoupeny všechny chutě, tedy i sladké. Člověka pak nehoní mlsná! Hořké presíčko. Škleb. Teď už se jenom na chvíli natáhnout a pak znova. Pata pata patička, ta mrcha maličká! Na odpoledne volím Hoka a bylo to jednoznačně nejlepší rozhodnutí, zůstanu v nich až do konce. Hlášených odpoledních 12 se protáhne na 14, ale stálo to za to. Krásný trail lesem a nad útesy s výhledy do mořské dáli. Ke konci už se belhám, kombinuji to s chůzí a přiznávám Zdendovi svůj trabl. Je moc hodnej, zůstává se mnou a ještě s jedním hochem, který prohlásil, že už fakt nemůže, a že ho tam máme nechat. Kdepak, dojdeme to společně! Jsem ráda, že statut lúzra na chvíli rozmělním chvilkovou slabostí někoho jiného a srdnatě hlásím, že to je v poho. Ostatní mají už za sebou ukázkové protažení a já se odbelhám do pokoje. Z tašky tahám voltaren a gelový polštářek k zamrazení. Doplněk k večeři. Čeká nás zeleninová polévka, čočkové placičky, dušená zelenina po japonském způsobu s rýží natural, mořskou řasou a na závěr raw zákusek.

Čočkové placičky

Raw zákusek

Následuje ledování a veselá zábava. Překvapivě se točí kolem běhání. Pivo není nápoj, ale jídlo! To jsem doteď nevěděla. Takže členové iTB vlastně pořád žerou! Pak to s tou váhou nemá takhle dopadnout. Denní sumář 23 km. Eliťáci mají určitě víc, dali si delší trasy a vybíhali na vyhlídku.
Cenu trenéra dnes získává Lenka za výborné provedení cviků.
Já za bojovnost. Není to cena útěchy, pravil Zdenda, viděl jsem, jak trpíš. Tomu sice úplně nevěřím, ale je to milé.

Odpolední trail

22.3.
Můj dnešní program začíná mít jasnější obrysy. Rozcvičku a cokoliv, co zavání během, vynechávám. Snídaně výtečná. Přestože nejdu běhat, dám si všechno, kaši (ta dnešní rýžovo-ovesná je s banánovým přelivem) i polívku. Presíčko. Škleb. Zamáčknu slzu a zamávám rozjařeným běžcům, kteří se vydávají na opačnou stranu dobýt hrad. Beru knížku, dostatečný počet vrstev oblečení a jdu se rvát s větrem na pobřeží. Nemá cenu to hrotit, takže si dopřeju jen 4 km chůze, 2 hodinky šlehání vichrem a ze strachu, aby mi něco neuniklo, se brzy vracím. Knížku ani neotevřu, protože mi úplně stačí koukat na moře, kopat do mušliček a kamínků a přemítat, co tu vlastně dělám.

Rýžovo-ovesná kaše s banánovým přelivem

Toskánské teplo

Než dorazí první rychlá skupina usadím se do křesla u bazénu a snažím se neklepat zimou. To se mi moc nedaří, zvlášť když pozoruji ty sportovce skákající do ledové vody. Nejspíš kryoterapie. Mirka hlásí, jaká to byla krása a kolik kopců zdolali.

Pyré z čočky, grilovaná paprika a tzatziky

Sladká tečka 

Zeleninová polévka

Pudink z chia semínek s ovocným přelivem

Po odpolední siestě se připojím k ostatním. Čeká nás cvičení core a protahování. Zdá se mi to, s ohledem na mojí bolestivou patu, neškodné. Honza vymyslel soutěže. Jo, je to sranda. Pro jistotu začínáme během. Ve vizi, že ležíme a cvičíme jsem si vzala minimusky, takže to má větší grády. Naše čtyřčlenné družstvo posiluji svou přítomností a tudíž jsme ve všech disciplínách poslední a po každé sérii nás čeká trestné posilování. Sice nejsme první, ale za to budeme silní! Hlásá statečně naše kapitánka Kája. Pouze při posledním soutěžním čísle (jsem nejmenší) měníme na chvíli pozici na předposlední. Mirka se v jiném družstvu obětavě vrhá k zemi a bolestivě si omlátí koleno. Prostě sportovní soutěživý duch.
Po večeři následuje Ivanova přednáška o správně vedeném tréninku a Honzův nástin programu dalších dní. Zní to úchvatně, musím se nějak dát dohromady. Jen těch zítřejších 30 si asi naplno nevychutnám. Rozhodnutí nechám na ráno. Obvykle bývá moudřejší večera.
Dnešní cenu trenéra získává Simča s Mílou. Oni prostě všechno dělají spolu.
Dopřejeme si červené z nedaleké vinice. Je to jídlo nebo nápoj? Joooo Toskánskoooo.

23.3.
Rozcvičku radši vynechávám. Šetřím se. Snídaně. Polívka. Kaše. Presíčko. Škleb. V plánu je běh podél pobřeží do Punta Ala a pro ty odvážnější ještě dál do Castiglione s jeho prohlídkou. Poběží se po pláži, bude to nádhera! Proloženo presíčkem, zmrzlinkou a pro nenažrance třeba i pizzou. Nazpět je odvoz autem. Jdu za Honzou. Já si dám dneska individuál. Představa, že běžím s ostatními a pořád na mě čekají je fakt úděsná. Nejen pro ně. Poběžím v protisměru. Myslím, že si oddechl. Ivan s Filipem odvážejí hned ráno auta do vesničky, vrací se zpět na kole a jen tak si dají svých tréninkových 110 km. Svezou mě. Cestou se od Filipa dozvídám pár důležitých informací, které mě trochu rozhodí, zvlášť když se začneme poněkud vzdalovat od původního cíle. Jestli mám uběhnout 30, tak budu mít nohu na šrot. Panika byla zbytečná, Ivan je nesmírně laskavý a vysadí mě rovnou na pláži, abych nemusela složitě hledat cestu uličkami. Večeři mi schovejte!
Hoši se trhaj smíchy. Chápu, že účastníci (Ivan vítěz!) Crocodille Trophy mají hranice někde jinde. Rozhlížím se po pláži, trochu nevím, kde jsem, ale Ivan pravil běž doprava, tak se tam vydám. Rozbíhám se po tvrdším písku, uskakuji vlnkám a zmocňuje se mě slastný pocit volnosti. Jsem ráda, že nejsem na nikom závislá a můžu si doběhnout, kdy chci.
Slunce nad hlavou, fičák proti mně. Asi po 3 km potkávám naší první skupinku, jsou tu nějak brzo, ale vyráželi hodinu před námi, takže to vlastně odpovídá. Vysvětlí mi, kudy se mám vydat až opustím pláž. Dobře, že jsem je potkala, asi bych to hůř hledala. Na konci před ústím říčky zahlédnu druhé družstvo, jen trochu nechápu, kde se tam vzali. Humorná historka přijde na přetřes večer a Martina se svou italštinou získává cenu dne. Pokračuji podle popisu, mířím ke krátkému úseku po silnici a k bráně. Chvíli váhám, kudy se mám vydat a v okamžiku, kdy tahám mobil, abych se podívala na mapu, se blíží předvoj další skupiny, takže směr mám dobrý. Pak už je to jednoduché, zahnout doleva a držet se moře. Potkávám poslední partičku a pokračuji do kopce dál. V závětří je příjemné teplo, takže sundavám bundu a sleduji čas. Docela to utíká, tímhle tempem budu doma moc brzo. Kochám se výhledy na Elbu, občas sejdu k moři, posedím a užívám si to.

Super bota

Pořád bylo čím se kochat

Završím to v bistru kapučínem a sklenkou červeného. Myslím, že 14 km bylo pro mou nohu tak akorát. Sedím u bazénu a sluním se. Oběd byl hlášen na 15:00 hod, trochu mi kručí a ostatní nikde. Objeví se těsně před 16:00 a je vidět, že toho mají dost. 33 km a z větší části pobřežním mokrým pískem.
Konečně oběd. Zeleninová polévka a kukuřičné penne a něco málo zeleninky. Dostáváme tradiční výklad, co máme na talíři a proč. Presíčko. Škleb. Druhá fáze dne se, s ohledem na stav běžců (jejich chůze se vlivem té ranní stala poněkud dřevěnou) posouvá a mění . Po obědové siestě se dočkáme rozboru techniky našeho běhu z prvního dne. To by člověk nevěřil, co všechno dělá za chyby. Kromě došlapu přes patu mají někteří jedinci došlap na každou nohu jiný, malou nebo špatnou práci rukou, běh příliš urputný nebo úsporný. Podstatné ovšem je, že všichni dokáží běhat tak, aby je to bavilo a neměli zdravotní problém.
Nejvíc zrelaxovaný a uvolněný běh, co jsem tady viděl, vlastně se tomu nedá nic vytknout. Ruce, došlap, náklon těla... No dyť, však jsem taky dost v pohodě. Jenom nemůžu moc běhat.
Předvečerní protažení vedené Honzou je skvělé. Zase jsem se něco naučila. Taje jógy mi totiž stále zůstávaly skryty. Náplň večera je trochu běžecká.
Cenu trenéra získává Mirka. Protože to chtěla zabalit už za prvním kruháčem a vydržela až do konce.

Protažení pod toskánským blankytným nebem

Čočka se sojanezou a zeleninou, sojové plátky s chia semínky

24.3.
Rozcvička. Dneska si nenechám nic ujít. Poslední den. Snídaně. Polívka. Kaše. Presíčko. Škleb.
Původně jsme se měli vydat na celodenní výlet na blízký ostrůvek, který jsme si měli proběhat. Náročnost včerejšího dne si ale vyžádala změnu. Je nám dopřán dopolední odpočinek, pak přesun auty do Saturnia, kde jsou termální lázně. Někteří se do nich naloží na celou dobu a ostatní si v okolí zaběhají. Čeká nás 100 km malebnou toskánskou krajinou s kopečky, vinicemi a vesničkami. Taková malá autoturistika. Eliťáci si to dají na kole a vyrážejí dřív. Potkáváme je v posledním stoupání. Většina z nás jde běhat, do lázní míří jen čtyři. Naposledy si užiju statutu posledního lúzra a dopřeju ostatním ať na mě čekají. V duchu se utěšuju myšlenkou, že po tom včerejšku jim to snad nebude vadit. Čeká nás zvlněných 10 km zpestřených broděním ledovou řekou. Náhradní boty s sebou nemám, takže radši sundavám. Masáž kameny a kamínky má taky něco do sebe.

První brod

Občas trochu kufrujeme, ale zpět do lázní se dostaneme akorát včas. Ivan už pro nás griluje oběd - batáty a kuřecí maso. K tomu čočková příloha a salát. Zapít to můžeme nealko pivem nebo sládkovou limonádou. Slunce příjemně hřeje a vítr fouká pořád. Kdo chce, skočí do pramenů. Italové vystupují z aut rovnou v županech.

Grilovačka

Dnešní idylku zakončíme ve vinném sklípku kousek od našeho ubytka. Degustace je nebezpečná a po pár sklenkách už je to znát. Sice to prokládáme pramenitou vodou, místním sýrem a bílým chlebem s olivovým olejem, ale nestačí to. Na závěr si můžeme koupit degustované víno a olivový olej. Využíváme toho všichni. Pak přesun zpět a poslední večerní zábava.

Večerní degustace

25.3.
Loučíme se. Nějak se nám odsud nechce. Bylo to moc fajn a nejradši bychom tu zůstali ještě aspoň týden. Když se o vás někdo tak báječně stará, vaří vám výborná a zdravá jídla, trávíte čas s milými lidmi a hlavní náplní je vaše oblíbená činnost, nemůže to dopadnout jinak.
Balzám pro běžcovu (zvlášť tu lúzrovskou) duši.

26.3.
Ortopedovi radši nevolám. Po další injekci neprahnu a navíc to, myslím, neřeší problém.
Přemýšlím, kam se vrtnu. Dostávám doporučení na Fyziokinesis.

27.3.
Fyzioterapie. Odcházím s pocitem, že to má cenu. Snad se to konečně pohne správným směrem. Nečekám, že to bude hned. Možná si přece jenom letos nějaký závod zaběhnu.