Plazy?!

Jo, to jsou ty Plazy, že jo...řekla Leona.... a co vlastně běžíš? Celý??????
No.....
No vždycky můžeš odbočit na půlku, když nebudeš moct.....
Eeeeeee?

Baroko mě poprvé zaujalo svým názvem. Profesionální deformace.
Vzápětí odradilo svým kopcovitým terénem. Třeba někdy....
Když jsem začala uvažovat o uběhnutí maratonu, nesměle jsem vyslovila Barokomaraton na sešlosti u Evžena. Věrka B. tehdy prohlásila, jo to ti schvaluju, Baroko je moc hezký a rozhodně je trasa maratonu hezčí než půlky. Ale jako tvůj první maraton? Dej si nejdřív nějaký rovinatý. Evžen souhlasně přikyvoval. Hm. No jo.

Zkusila jsem nejdřív půlku. Pak druhou. No a třetí? To už fakt ne.

A tak se Barokomaraton stal součástí mého tréninkového plánu na Tour de Tirol. V červenci Swissalpine a pak hned zkraje září Baroko. Připadalo mi to reálné.
Cha!
Po návratu z Luvenu jsem byla vyždímaná jak citron, nahromaděná únava si vybrala svoje. Následoval týden bez jakéhokoliv pohybu.  Pak další, kdy jsem vyběhla jen jednou. To asi není úplně ideální příprava na maraton. No ale to dám, ne? Mám za sebou jeden silniční, pak horský, stejně musím hodně běhat. Prostě si to jen tak zaběhnu.
Pak mi to začalo docházet. Zkoumala jsem převýšení, trasu, výsledkovou listinu, časový limit. Uf. No snad se do té doby do cíle doplazim. Plazy jsou Plazy.
Už už jsem začala přemýšlet o tom, že to vzdám. Já! Zachránil mě David, který se ozval, jestli nemůže přespat v penzionu U Tučňáka a taky se svézt. No přeci ho nemůžu nechat na ulici.
Stavila jsem se u kluků pro dvě GU-čka a GU-mídky.
"Na co to máš? No, jdu zas trochu běhat. A na to si bereš tohléééé?  Do Stromovkyyy? Ale ne, jdu na Baroko. Ahaaaaa". No stejně se dívali nedůvěřivě, jako že to nebudu potřebovat, jsou tam  přece občerstvovačky a je to JENOM maraton. Ultráci jedni.

Ježiš, co tam budu dělat? A ještě za IthinkBeer? Kdyby to bylo aspoň inkognito. Zlatá první půlka s Jonášem, kdy jsme tam byli sami a nikoho neznali.
Všichni budou strašně rychlý, bude se na mě čekat. Hrozně dlouho. Radši je na to musím připravit.

Večer dorazil David, našťouchli jsme se špagetama pomodoro fresco, dali si pivo, propadli panice a nesmyslně naplánovali odjezd o půl hodiny dřív než obvykle - dle rady organizátorů. Mohli jsme si klidně pospat, protože zácpy se nekonaly. Ale kdo to mohl vědět, že jo?
Ráno se k nám ještě přidala Petra a jelo se.
Na místo jsme dorazili po osmé, takže spousta času. V klidu jsme si vyzvedli čísla s čipy, stačili potkat Pavla, Jitku a Romana a chystali se na start.
Když jsem si představila tu strašnou louku, která je na začátku. Copak na začátku, ale na konci! Jak se tam budu plížit úplně sama....

Vystartovali jsme. Začalo to příjemným velmi pomalým tempem, takže jsem se stačila trochu srovnat.
Netrvalo dlouho a předběhla mě Jitka - strategicky ze zadních pozic. Nejdřív ale se mnou prohodila pár slov. Mezi lapáním po dechu jsem občas i odpověděla. Pak vyrazila dopředu a už se za ní jenom prášilo.

První kopec běžím do první třetiny, pak jdu. Přidává se ke mně paní se slovy : "konečně jeden maratonský chodec". To to pěkně začíná. Chvíli jsme šly a povídaly si, pak se ještě někdo přidal, cesta se narovnala, tak jsem zdrhla. Běželo se mi fakt dobře, na rovince a z kopce jsem občas měla i tempo pod 6:00 min/km, což mi přišlo neskutečný. Stoupání mi jde tradičně hůř, ale byla jsem rozhodnutá svižně jít.

To mi bylo ještě hej

Pak to přišlo. 6.km. Někdo mi zasekl cepín do levého lýtka. Cože? Už? To není možný! Co budu dělat? Na Swissu to bylo až na 38.km. Teď je to ale moc brzo. Jak uběhnu těch zbývajících 36? Mám na odbočce uhnout na půlku? No uvidím. Quasimodo nebo Peyrac. Můj styl běhu se trochu změnil.
Na rozcestí to uběhlo nějak moc rychle. Ne, doprava se mi fakt nechtělo. Přeci to nevzdám? Co se může stát? Když tak někomu řeknu na občerstvovačce, že to prostě nejde. Třeba mi půjčí kolo, abych se dostala do cíle. Nebo tam budou mít auto. Nějak se to asi vyřešit dá.
Běžím dál a říkám si, že jsem fakt magor. Radši tahám shufflíka a pouštím si do uší muziku, kterou jsem si večer předtím nahrála, abych začala myslet na něco jiného a odreagovala se od bolesti.
Ještě se k tomu přidalo břicho a pravé chodidlo. To se mi snad jenom zdá.
Počasí bylo tak akorát. Sluníčko sice svítilo, ale nebylo vedro jako vloni. Trochu se k tomu přidal silnější vítr, což bylo místy dost nepříjemné, ale pořád lepší než hic.
Trasa byla fakt moc hezká a musím všem dát za pravdu, že je lepší než na půlce. Lesní pěšinky, písčité cesty, louky podél Střely, pár houpajících se mostků, minimum asfaltu. Výhledy do krajiny. Cestou podél Střely jsem si vzpomněla na náš cyklotýden s partou, kdy jsme bydleli na Rabštejně a ty brody, které jsem teď přebíhala po lávkách, jsme na kolech projížděli vodou. To byly časy!

Na občerstvovačkách tradičně milá obsluha a všeho dostatek. Pro jistotu jsem běžela s lahví vody, protože jak známo, žízeň mě přepadá zrovna tam, kde se nelze napít. A udělala jsem dobře. Mohla jsem tak některé z nich i minout. Například tu s Kozlem.
Zbývají 3 km do cíle. Netěším se na louku. Míjím poslední občerstvovačku a odhazuji lahev. Těším se, že už bude konec.
Louka je tady! Zkouším zrychlit, moc to nejde. Probíhám cílem. Euforie. Potkávám se s paní, co jsme spolu začínaly v kopci. Sedí tam celá zborcená. Dávám pomeranč a hledám známe tváře. Konečně!
Sedí na lavičce před pódiem a sledují předávání cen. Sednu si k nim. Pokecáme, probereme, co nás bolí (no asi jenom mě a Jitku, zdá se, všichni jsou vysmátý a v pohodě). Zvedáme se a míříme k autu, pojedeme hned, ani nedám sprchu, abych nezdržovala, hlad necítím, chodit můžu normálně. Na kšiltovce mapy soli. A zase to vyhlašování babiček. Zas ty rychlejší zůstaly doma, takže druhá.
Frčíme domů, pak do Liberce a na Louži.
Pěkné to bylo! Tak zase za rok. Jen ten cepín by mohl zůstat doma...