Na Okoř jsem jela snad stokrát a přesto jsme projeli pár cestiček, které neznám. Pořád je co objevovat.
Původně jsem měla v plánu 39 km v rámci závodu Saar Challenge na Vysočině. Pěkně to zapadalo do mojí přípravy na TDT. To by ovšem nesměl proběhnout cepín, ke kterému se nakonec přidala i pravá achilovka. Znamenalo to po Baroku běh na pár dní vysadit, docházet na rozmasírování k Dagmar a ozdobit svá lýtka růžovými tejpy. Holdovala jsem odpočinku, což mi, musím se přiznat, ani tak nevadilo. Vyběhla jsem jenom dvakrát a jednou se projela lehce na kole, protože achilovka vehementně protestovala. Víc to prostě nešlo. Dagmar se tvářila, že bych ani to kolo neměla. Prostě klid léčí. Ale protože nejsem úplně normální a ledva levé lýtko začalo vysílat signály, že se konečně stává méně vystresovaným, začala jsem uvažovat o náhradě sobotního běžeckého závodu za cyklistický. Docela mě to mrzelo, Saar je úplně nový závod a v těch končinách jsem nikdy nebyla. Startovka zrovna ve švech nepraskala, takže to vypadalo na příjemnou komorní akci. Jediné pozitivní na mé neúčasti bylo, že organizátoři nebudou muset dlouho čekat na posledního.
Leona byla přihlášená na Pražskou 50 a tak jsem se rozhodla k ní připojit a vyzkoušet, jak na tom moje nohy jsou nejdřív na kole a když to projde, tak si dát druhý den půlmaraton v Českém Ráji. Aspoň menší dvoudenní zátěž.
Jediný další známý padesátkový účastník byl Evžen. Ten mě ostatně na tenhle závod lákal už dřív, ale v plánu byl Saar.
Start i cíl byl v Dejvicích, tedy kousek od domova, takže na dojezd na kole. Večer předtím jsem ještě začala hledat pumpičku, abych dofoukla gumy, ale nenašla. Na poslední chvíli jsem vyrazila přes ulici do cyklo servisu. No musím uznat, že tak kvalitně nahuštěno jsem nikdy neměla a bylo to hned na jízdě znát. Byla sice tvrdší, ale rychlejší.
Vyrazily jsme s Leonou ráno brzo, protože podle Evženovy rady, bývá později na registraci narváno. Díky tomu jsem měly do startu dost času. Využít služby stánku servisu Author se přímo nabízelo. Chtěla jsem jenom promáznout řetěz. Servisák nasadil kolo na držák, lehce ho protočil a pravil: "Můžu Vám to seřídit, aby to přehazovalo?" Pak už jsem jenom zírala, jak rozebírá přehazovačku, vytahuje dráty...... Cože? Odjedu vůbec? Na závěr proběhla diagnostika: řetěz má za zenitem už dávno a přehazovačku je potřeba úplně vyměnit... Vždyť je to kolo jenom 4 roky starý? Asi dostává zabrat.. Aspoň vím, proč mi v něm poslední dobou lupe. Ještě mě upozornil, že bude přehazovat trochu jinak než jsem zvyklá. No to bude zajímavá jízda.
Start se přiblížil a slunce pěkně hřálo. Šly jsme na jistotu do zadních řad a místa vpředu přenechaly chrtům. Není radno riskovat, že nás někdo sestřelí při sjezdu. Masa se pomalu sunula k bráně a pak pokračovala do táhlého kopce po hlavní asfaltce, ze které nahoře uhnula doprava do terénu Šárky. Následoval první techničtější sjezd. Dál jsme trochu kopírovali trasu Šutru. Delší špunt se udělal na úzké cestě podél potůčku z Šárky do Nebušic. Zdrželi jsme se tam tak 10 minut, pak už se had rozjel a jízda byla plynulejší. To pravé úskalí ovšem teprve číhalo v podobě mizerného značení. Během cesty na Okoř se mi podařilo z trasy sjet dvakrát. Značky byly kombinované - buď žluté šipky na silnici nebo Author fábory na stromech. Jenže těch právě bylo poskrovnu. Poprvé jsem nezachytila značku při sjezdu z kopce na Přílepy. Povedlo se mi svést z cesty i skupinku za mnou, protože prostě důvěřovali tomu prvnímu. Naštěstí jsem věděla, kde jsem, takže jsem na hlavní odbočila doleva, a za chvíli jsme se už napojili na správnou trasu. Podruhé se mi to opět stalo při jízdě z kopce směrem na Noutonice - to mě odchytil hodný cyklista jedoucí za mnou, který si všiml značení a zahulákal ať se vrátím. Uf. To bylo ještě dobrý. Za mnou občas někdo byl a přede mnou taky. Pak jsem ale většinu cesty byla sama a díky absenci značení jsem často nevěděla, jestli jedu dobře. Kolikrát nebylo nic klidně 2 km, přestože jsem míjela různá rozcestí. Jela jsem tak trochu po paměti, i když cest na Okoř je několik, ale tak nějak jsem doufala, že povede zrovna tou, kterou znám. Z větší části ano. Na jediné občerstvovačce, která byla pod hradem, jsem doplnila vodu do bidonu a spolkla kus banánu a s sebou vzala tyčinku, kdyby přišel hlad.
Pak to bylo pořád ještě jednoduché - přes Číčovice, kolem Pazderny (tady někde jsem tenkrát při zimní temné vyjížďce ztratila bičík), Tuchoměřice, Statenice, do kopce přes sv.Juliánu do Přední Kopaniny (pro mě objev nové cesty přes Kopaninu - hurá - příště nemusím po hlavní), zanořili jsme se do Šárky a pokračovali k Nebušicím. Odbočka v Šárce byla jasná, jen jsem potom trochu propadla panice, jestli jedu dobře, protože opět nebyl hodně dlouho žádný fáborek. Naštěstí kolem mě prosvištěl cyklista, tak jsem se mohla uklidnit. Projeli jsme kousek silnice v Nebušicích a pak hned zas odbočovali doprava do Šárky. Značení bylo trochu schované ve větvích stromů, takže nebýt jezdce přede mnou, určitě bych zas jela špatně - rovně dolů. Rychle mi ujel a já pak zas na odbočce hledala šipku. Nebyla. Slezla jsem z kola a chvíli čekala, jestli někdo nepojede. Nejel. Tak jsem prostě jela intuitivně dolů. Tam už naštěstí fábor vlál. No dobrý.
Pokračuje to sjezdem, je to paráda, to mě baví a už jsem zase dole v Šárce a hledám nějakou značku na rozcestí. Nic. Jenom na stromě je nastříkaná bílá šipka. BÍLÁ. Znamenalo to buď podél potoka po vrstevnici bez šipky nebo nahoru do kopce se šipkou. Tak jedu po šipce. Hnusnej kopec. Předbíhá mě běžkyně se psem. Trochu potupné. Nahoře jsou žluté šipky na silnici, které mě vedou dál. Jedu, jedu. Pak se ocitám kousek od Džbánu a napadá mě, že sice jedu, ale špatně, jenže jsou tam ty žluté šipky. Pak oranžové fáborky a cedulky POCHOD. A sakra. No nicméně jedu dál. Vede to stále ke Džbánu. To je přece blbost - pořád dál od cíle.... V zoufalství sesedám z kola a vytahuji mapku, kterou jsme nafasovali při registraci. Je tak malá, že je naprosto nepoužitelná. Mapa v mobilu se dlouho načítá, na to nemám trpělivost. Šipky vedou podél Džbánu dál do Šárky a mně už je jasné, že jsem parádně zakufrovala. Takže konec závodu. Normální blbka. Chvíli ještě jedu po šipkách, ale pak to otáčím, vyjedu k Mekáči a volím nejkratší možnou cestu do cíle - po cyklostezce podél Evropské. Cestou proti mě občas jedou závodníci, kteří to mají už dávnou za sebou a míří domů. To je teda pech. Přijíždím do chumlu v cíli. Vypínám hodinky. Najela jsem si navíc tak 5 km. Nejdřív volám Leoně - je nedostupná. Pak Evženovi. Za chvíli ke mně dorazí. Povídám, že jsem zabloudila a tím pádem DNF. "Koukej projet tou cílovou bránou!" Nechce se mi, ale jedu.... Dostávám finišerskou tašku.
Mezitím se ozve Leona, jdeme na jídlo, posedíme, pokecáme a domů.
U nás v ulici je Zažít město jinak v plném proudu. Pěkně hrajou. Chvíli lituji, že se zas hrnu dál. Naložíme Evženovo kolo a svištíme do Bedřichova, kde ho čeká malý soukromý triatlon. Loučíme se a já pokračuji na chalupu. Těším se až se nadechnu čerstvého vzduchu a zaposlouchám do ticha. V krbu tiše praská a užívám si jeho tepla.
Ráno mě čeká cesta do Českého Ráje na půlmaraton. Také první ročník.
Registrace je do 11:00 hod, takže nemusím tak brzo vstávat. Cesta trvá jen 40 minut. Na místě je už docela dost aut, ale na registraci malá fronta. Potkávám se s Janou, Petrou a s Houbama Mirkou s Pavlem. Probereme náš běžecký plán na příští rok- Engadin ultraks :-) a Janovskou párty. Do startu to rychle uteče.
Výstřel a už se rozbíháme. Příjemně z mírného kopce. Hodinky zapínám až 100 m za startovní čárou. Tempo je na mě ostřejší 5:40 min/km, to asi dlouho nevydržím a nerada bych se utavila hned na začátku. Po kilometru trochu zvolním a pak už to tak nějak udržuji v normálních mezích. Ze včerejšího závodu mi zůstal syndrom značení. Tady je naprosto luxusní. Fáborky pomalu po 50 metrech (zase žluté Author) a na rozcestí je jich pro jistotu několik a navíc cesty, kam nemáme běžet jsou páskou uzavřeny. K tomu šipky na cestách z mouky. Tady nezabloudí ani blbka. Trasa je moc hezká. Občas silnice, lesní a písčité cesty, louky. V dáli Trosky. Probíháme pod Kostí "Podkostím" a pak zas do lesa a podél skal. Písek v botách. Cesta se vlní nahoru a dolů. Zdoláme dva výživné kopce - ty bych tady nečekala.
Tentokrát běžím bez lahve, ale občerstvovačky jsou dobře rozmístěné a je jich dostatek. V předbíhání se střídáme ve skupince čtyř osamělých zoufalců. Běžec má styl "melu z posledního", další má dva puchýře z bot, já funím a smrkám (až se mě jedna paní na první občerstvovačce zeptá, zda jsem v pohodě - jooo, já prostě jenom furt smrkám - potím se i nosem). Nakonec se trhám, vidina cíle mě v závěru trochu pohání. Lýtko i achilovka drží. Přes tejpy jsem pro jistotu navlékla ještě kompresky.
Počasí nám přálo. Na začátku to vypadalo, že zmokneme, ale spadlo jen pár kapek a bylo příjemné polojasno.
Po závodě čekáme až si stoupne Jana na bednu (3.míso v kategorii), dává se do nás zima a tak mizíme.
Test dopadl dobře, jen cítím v nohách ten chybějící trénink......
Leona byla přihlášená na Pražskou 50 a tak jsem se rozhodla k ní připojit a vyzkoušet, jak na tom moje nohy jsou nejdřív na kole a když to projde, tak si dát druhý den půlmaraton v Českém Ráji. Aspoň menší dvoudenní zátěž.
Jediný další známý padesátkový účastník byl Evžen. Ten mě ostatně na tenhle závod lákal už dřív, ale v plánu byl Saar.
Start i cíl byl v Dejvicích, tedy kousek od domova, takže na dojezd na kole. Večer předtím jsem ještě začala hledat pumpičku, abych dofoukla gumy, ale nenašla. Na poslední chvíli jsem vyrazila přes ulici do cyklo servisu. No musím uznat, že tak kvalitně nahuštěno jsem nikdy neměla a bylo to hned na jízdě znát. Byla sice tvrdší, ale rychlejší.
Vyrazily jsme s Leonou ráno brzo, protože podle Evženovy rady, bývá později na registraci narváno. Díky tomu jsem měly do startu dost času. Využít služby stánku servisu Author se přímo nabízelo. Chtěla jsem jenom promáznout řetěz. Servisák nasadil kolo na držák, lehce ho protočil a pravil: "Můžu Vám to seřídit, aby to přehazovalo?" Pak už jsem jenom zírala, jak rozebírá přehazovačku, vytahuje dráty...... Cože? Odjedu vůbec? Na závěr proběhla diagnostika: řetěz má za zenitem už dávno a přehazovačku je potřeba úplně vyměnit... Vždyť je to kolo jenom 4 roky starý? Asi dostává zabrat.. Aspoň vím, proč mi v něm poslední dobou lupe. Ještě mě upozornil, že bude přehazovat trochu jinak než jsem zvyklá. No to bude zajímavá jízda.
Start se přiblížil a slunce pěkně hřálo. Šly jsme na jistotu do zadních řad a místa vpředu přenechaly chrtům. Není radno riskovat, že nás někdo sestřelí při sjezdu. Masa se pomalu sunula k bráně a pak pokračovala do táhlého kopce po hlavní asfaltce, ze které nahoře uhnula doprava do terénu Šárky. Následoval první techničtější sjezd. Dál jsme trochu kopírovali trasu Šutru. Delší špunt se udělal na úzké cestě podél potůčku z Šárky do Nebušic. Zdrželi jsme se tam tak 10 minut, pak už se had rozjel a jízda byla plynulejší. To pravé úskalí ovšem teprve číhalo v podobě mizerného značení. Během cesty na Okoř se mi podařilo z trasy sjet dvakrát. Značky byly kombinované - buď žluté šipky na silnici nebo Author fábory na stromech. Jenže těch právě bylo poskrovnu. Poprvé jsem nezachytila značku při sjezdu z kopce na Přílepy. Povedlo se mi svést z cesty i skupinku za mnou, protože prostě důvěřovali tomu prvnímu. Naštěstí jsem věděla, kde jsem, takže jsem na hlavní odbočila doleva, a za chvíli jsme se už napojili na správnou trasu. Podruhé se mi to opět stalo při jízdě z kopce směrem na Noutonice - to mě odchytil hodný cyklista jedoucí za mnou, který si všiml značení a zahulákal ať se vrátím. Uf. To bylo ještě dobrý. Za mnou občas někdo byl a přede mnou taky. Pak jsem ale většinu cesty byla sama a díky absenci značení jsem často nevěděla, jestli jedu dobře. Kolikrát nebylo nic klidně 2 km, přestože jsem míjela různá rozcestí. Jela jsem tak trochu po paměti, i když cest na Okoř je několik, ale tak nějak jsem doufala, že povede zrovna tou, kterou znám. Z větší části ano. Na jediné občerstvovačce, která byla pod hradem, jsem doplnila vodu do bidonu a spolkla kus banánu a s sebou vzala tyčinku, kdyby přišel hlad.
 |
| Sjezd od rotundy |
Pokračuje to sjezdem, je to paráda, to mě baví a už jsem zase dole v Šárce a hledám nějakou značku na rozcestí. Nic. Jenom na stromě je nastříkaná bílá šipka. BÍLÁ. Znamenalo to buď podél potoka po vrstevnici bez šipky nebo nahoru do kopce se šipkou. Tak jedu po šipce. Hnusnej kopec. Předbíhá mě běžkyně se psem. Trochu potupné. Nahoře jsou žluté šipky na silnici, které mě vedou dál. Jedu, jedu. Pak se ocitám kousek od Džbánu a napadá mě, že sice jedu, ale špatně, jenže jsou tam ty žluté šipky. Pak oranžové fáborky a cedulky POCHOD. A sakra. No nicméně jedu dál. Vede to stále ke Džbánu. To je přece blbost - pořád dál od cíle.... V zoufalství sesedám z kola a vytahuji mapku, kterou jsme nafasovali při registraci. Je tak malá, že je naprosto nepoužitelná. Mapa v mobilu se dlouho načítá, na to nemám trpělivost. Šipky vedou podél Džbánu dál do Šárky a mně už je jasné, že jsem parádně zakufrovala. Takže konec závodu. Normální blbka. Chvíli ještě jedu po šipkách, ale pak to otáčím, vyjedu k Mekáči a volím nejkratší možnou cestu do cíle - po cyklostezce podél Evropské. Cestou proti mě občas jedou závodníci, kteří to mají už dávnou za sebou a míří domů. To je teda pech. Přijíždím do chumlu v cíli. Vypínám hodinky. Najela jsem si navíc tak 5 km. Nejdřív volám Leoně - je nedostupná. Pak Evženovi. Za chvíli ke mně dorazí. Povídám, že jsem zabloudila a tím pádem DNF. "Koukej projet tou cílovou bránou!" Nechce se mi, ale jedu.... Dostávám finišerskou tašku.
Mezitím se ozve Leona, jdeme na jídlo, posedíme, pokecáme a domů.
U nás v ulici je Zažít město jinak v plném proudu. Pěkně hrajou. Chvíli lituji, že se zas hrnu dál. Naložíme Evženovo kolo a svištíme do Bedřichova, kde ho čeká malý soukromý triatlon. Loučíme se a já pokračuji na chalupu. Těším se až se nadechnu čerstvého vzduchu a zaposlouchám do ticha. V krbu tiše praská a užívám si jeho tepla.
Ráno mě čeká cesta do Českého Ráje na půlmaraton. Také první ročník.
Výstřel a už se rozbíháme. Příjemně z mírného kopce. Hodinky zapínám až 100 m za startovní čárou. Tempo je na mě ostřejší 5:40 min/km, to asi dlouho nevydržím a nerada bych se utavila hned na začátku. Po kilometru trochu zvolním a pak už to tak nějak udržuji v normálních mezích. Ze včerejšího závodu mi zůstal syndrom značení. Tady je naprosto luxusní. Fáborky pomalu po 50 metrech (zase žluté Author) a na rozcestí je jich pro jistotu několik a navíc cesty, kam nemáme běžet jsou páskou uzavřeny. K tomu šipky na cestách z mouky. Tady nezabloudí ani blbka. Trasa je moc hezká. Občas silnice, lesní a písčité cesty, louky. V dáli Trosky. Probíháme pod Kostí "Podkostím" a pak zas do lesa a podél skal. Písek v botách. Cesta se vlní nahoru a dolů. Zdoláme dva výživné kopce - ty bych tady nečekala.
Tentokrát běžím bez lahve, ale občerstvovačky jsou dobře rozmístěné a je jich dostatek. V předbíhání se střídáme ve skupince čtyř osamělých zoufalců. Běžec má styl "melu z posledního", další má dva puchýře z bot, já funím a smrkám (až se mě jedna paní na první občerstvovačce zeptá, zda jsem v pohodě - jooo, já prostě jenom furt smrkám - potím se i nosem). Nakonec se trhám, vidina cíle mě v závěru trochu pohání. Lýtko i achilovka drží. Přes tejpy jsem pro jistotu navlékla ještě kompresky.
Počasí nám přálo. Na začátku to vypadalo, že zmokneme, ale spadlo jen pár kapek a bylo příjemné polojasno.
Po závodě čekáme až si stoupne Jana na bednu (3.míso v kategorii), dává se do nás zima a tak mizíme.
Test dopadl dobře, jen cítím v nohách ten chybějící trénink......
Ztratilas bicik? Hahaha. Jinak teda super, mas vydrz jako parni stroj, moc uz se na Tebe tesime! April.
OdpovědětVymazatcopak o to, já na vás taky, jen z toho TDT mám těžkej vichr :-)
OdpovědětVymazatto bude DNF jako PRASE!
OdpovědětVymazat