Helmut, Hans a Dieter.... a já

Den 1. Söller Zöhner. 10 km, celkové převýšení 300 m.
Tři kolečka 3,3 km, převýšení na každém z nich asi 100 m. Prostě jenom NĚCO na zahřátí.
To je v pohodě, ne?
Za mnou měsíc neběhání kvůli achilovce, cepínu, nachlazení, kašli.
Brnkačka. Nemám absolutně představu, jak to půjde.
Nejdřív nenápadně do kopce. Pak hodně nápadně. Pak se to láme, občerstvovačku míjím, nořím se do lesa. Ještě je vidět. Z kopce zrychluji, co to dá. To jsou jediné úseky, kde to můžu nahnat. Zase vlnka nahoru. Dolů. Nahoru. Nějak prudce, ne? Fotograf? Další? Musím běžet.
Cílová brána. Tak znovu. Kolikrát, že tu poběžím? Ještě dvakrát? Nebo třikrát? Už mi to přestává myslet. Nesnáším okruhy.
V lese už není vidět. Zavřeli časovou bránu. Mám to před limitem, takže kein Stress!
Kašlu jak tuberák, ale endorfiny fungujou. Třeba se stane zítra zázrak!
Lea míchá regener. Vypij to! Hned!
Zapij to vodou. Už nechci. Jen to koukej vypít!
Všude tma tmoucí. Jedeme zpět do Niedernsillu.
Kašlu jak DVA tuberáci.

Den 2. Kaisermarathon, převýšení 2.450 m
Budíček. Kterej blbec si to vymyslel? Já? Tomu nevěřím! Já chci spát!
Kdo to tady kašle? Jo, aha, to abys měla výmluvu, proč to nešlo, praví Jitka. 
Tma tmoucí. A frčíme zas do Söll.
Nebuď smutná, třeba to stihneš, musíš se prostě kousnout! 
Začátek má být jen lehce zvlněný, vlastně skoro rovina, to dáš!
Jak se mám kousat, když to prostě rychlejc nejde? 
Já to tak chci!
Tepy 172 a srdce v krku.

Jestli se to ještě zvedne, tak ten limit nedám.
Hm, to se dalo čekat. Takže nedám. 48 min a kilometr přede mnou. Končím.
Je mi to jedno? Je mi to líto? Vlastně ani nevím, jsem tak zchvácená, že mi to nemyslí.
Tamhle je Lea. Prodloužili vám limit, tak koukej mazat!
Fakt? Ale já už stejně nemůžu! Já tu chci zůstat.
Mazej!
Takže na další bránu.....

Hm poslední. To jsem ale čekala, ne?
Ne, za mnou je ještě pár lidí.
Zase kopec.
Ježíš ta babička mě fakt předběhne. Kolik jí je? 65? 70?
Ať si běží, mně je to fuk. Já prostě jdu. Nebudu se vysilovat, když už jsem stejně komplet vysílená.
Vlastně ať mě klidně na tý bráně seberou. Už nemůžu.

Poběžíme spolu? Taky jdeš celý? Ja.
Ty máš kolu? Ja. Dej mi prosím napít. A sakra, už mi nějak dochází.
Tady máš ještě gumídka a pojď.
Renata! Warte auf mich!
Komm! Komm! Komm Jeanette! Tleskám. Musíš pořád jít! Nezastavuj se!

Sorry, ale je tu časový limit, nechám tě tu, třeba mě pak dohoníš.

První odpadlík, další odpadlík....ty lidi fakt vzdávaj!
Já to ještě zkusím. To musím sakra dát! Je mi jedno za kolik, ale dám to. Vždyť nás pustili přes dvě brány! To nás přeci musí nechat dolézt až nahoru!

Toho dám, ten má dost....

Tahle mě předbíhala v kopci za první bránou. A tak ladně! Pořád cupitala do těch kopců drobnými krůčky. Co tu dělá? Už by měla být nahoře!
Jdeš dál? Ptá se mě. Jdu a ty? Myslím, že ne... tak Tchüss bis Bald!
Teď tudy? Ja, ja ... richtige Strecke. No aspoň, že se dá zas běžet.

Kudy? To myslej fakt vážně? Hospodou? Tak jdeme na to...
Super! Bravo! 333!  
Já bych si tu tak chtěla sednout! Dát si pivo a něco k jídlu.
No a teď zas kudy? Ve značení maíj teda občas mezery. Zkusím dolů.
Hezky nahoru, pak po rovince, pak dolů....
No ale je tu krásně. Svítí sluníčko. Jezírko. A další.
Jsem komplet mokrá. Nacucaná jak houba.
Turisti zachumlaní do bund a čepic. Je jich tu docela dost. Cvakají hůlkama. Já budu brzo zubama, jestli sebou nepohnu.
Bravo! Super! 

Je fakt hezky. No není nádherně na tom světě? Šupky hopky dolů. Šupky hopky nahoru.

Hm, Hohe Salve! Na ja! Moooc pěkná!

Musím si pořádně utáhnout tkaničky. Teď to půjde hodně hodně brutálně dolů.

Alles Gute? Ja, ja...
Englisch bitte. Dort vrn vrn vrn wood....jo aha, lesníci s pilama :-)
Přes cestu strom  a těžká technika. 
Aspoň mám důvod přejít do kroku.

Poslední časová brána. Neměla být náhodou až na 34.km? Nějak brzo, ne?
Vlastně je to fuk. Kudy to zas vede? Cože mi to říká? Vůbec mu nerozumím, takže ja, ja....
Nahoru. Nad hlavou mi jedou vejce. Lidi uvnitř. To jsou ti, co to mají už za sebou a moc dobře vědí, co nás ještě čeká.
Občerstvovačka. Vezmi si všechno, co chceš. Nechceš šnaps? Ne, to fakt ne. Tak si vezmi celou tuhle plechovku energeťáku, můžeš popíjet cestou vzhůru. Danke!

Helmut, Hans a Dieter klepou na dveře.
Zk.... kopec.
Helmut, Hans a Dieter klepou na dveře.
Zk... kopec.
Já už fakt nemůžu. Musíš! Nemůžu. Musíš!

Jé rovinka, konečně se dá běžet..

To si dělaj srandu. Z kopce? To zas všechny ty nastoupaný metry seskáčeme dolů a pak znovu nahoru?
Hele Hohe Salve. Tak tam nahoře TO je. No ale ještě mi zbývá pár kiláků, kudy to zas povede? To se asi bude nějak vinout.....
Se picnu....
Tak znovu.
Helmut, Hans a Dieter......
Zk..... kopec.

Kde je proboha už ten nástup na Hohe? 
Jo ahaaa, zase trochu dolů....¨

Maj bujon, to je skvělý!
Voda, cola, iontťák, bujon, gel, banán. To je panečku koktejl! To se útroby maj! Fuj.

Asi mi šlehne. To nemůžu dát. Podívám se nahoru a dostávám závrať. To nedám. Musíš, už je to jenom JEDEN kilometr. No, ale JENOM KOLMO NAHORU!

Jééé cílová brána. To je NE-KO-NE-ČNÝ!
Nekonečný bláto.
Za mnou čtyři lidi a cyklista.
Už sbírá značení.

Lidi hulákaj, fanděj....co chce ta ženská? Bere mě za ruku. To mám jako běžet? Táhne mě. Je to jen dvacet posledních metrů. Já fakt běžím! Ale naproti infarktu.....
Panebože já jsem TADY! To není možný! Je mi zle. Snažím se vydýchat. Zabalili mě do termofolie. Dobrovolník vysvětluje, co mám dělat dál, kam jít. Převlíknout. Pro medaili. Pro tričko. Napít. 

Jedu ve vejci.
Božínku, já to mám!
Gratuliere! Next year again? Oh my God! NO! Stačilo!
Have fun tomorrow!
Jo, to fakt bude sranda zítra. "Nemůžu se dočkat"
Lea míchá regener. Vypij to! Fuj, to je hnusný. Ještě vodu!
Bolí mě stehna. Bolí mě lýtka. Bolí mě celej člověk.
Svištíme do Niedernsillu.
Večer aspoň decka červeného. Víc ne. Tak na zítra! Alles Gute!

Táhne mě do cíle :-)

Den 3. Pölven Trail, 23 km, převýšení 1.250 m
Budíček. Nikam se mi nechce. Venku leje.
Tak znovu. Söll. Cítím únavu. Stehna au. Co na sebe? Co ze sebe? Co se sebou?
Lea se začíná usmívat. Rozhodla se neběžet a děsně se jí ulevilo.
Já musím. Přeci to nevzdám poslední den, když jsem se dostala přes maraton!
Stojím na startu a kolem zas ty chrti. 
A zase do kopce. Dneska to bude jen brutálně nahoru a pak zas brutálně dolů.
Všichni běží a já někde v půlce přecházím do chůze. Prostě to nejde. Přede mnou masa a za mnou asi 3 lidi a cyklista.

Na lesní pěšince špunt. To je prima, můžu se zastavit. Posunujeme se pomalu. Nejdřív lávka, pak řetěz. Radši se držím. Bláto a šutry kloužou. Nahoře se to narovná a běžíme. Hezká cesta. Kořeny. Předběhnu dvě holky a černocha. Asi se bojí. Kousek přes silnici. A je to tu.
Kolmá stráň. Já už nechci žádnou sjezdovku! Pořád mrholí.

Klouzající bláto zpestřuje výstup. Občas se musím zastavit. Do kopců cítím únavu.
Jsem v patách mladé běžkyni. Taky jde celý. Udělám si z ní vodiče. Chuděra. Do kopců jde svižněji a já zas dolů. Na lesní cestě se zranila nějaká paní, takže se vrací. Holčina přede mnou huláká na pořadatele, aby pro ní sešli - mají tam nosítka.
Pokračujeme spolu. Míjíme salamandra na cestě. Je dokonale vybarvený.  Takhle v přírodě jsem ho snad nikdy neviděla.

Dneska mám větší žízeň. Zase si táhnu všechno s sebou a můj vodič evidentně taky. Stres z časových bran. Na rozdíl ode mně míjí všechny tři občerstvovačky. Já ne. Radši si svojí zásobu nechám až bude hůř. Takže mi nakonec uteče.
Bujon, cola, voda, ionťák. Polykám gel. Myslím, že ho dlouho nebudu chtít vidět, natož spolknout.
Časovou bránou probíhám skoro v limitu. Jen mi připadá, že je nějak blíž. Podle propozic to měl být 14.km a jsme na 12. To aspoň hlásí moje garminy.

Cesta vede nad lomem a stoupá výš a výš.
Je nás skupinka asi šesti a průběžně se střídáme v pořadí.
Černoušek má evidentně problém s prudkými výstupy a chytá se rukama. Jako by měl závratě.
Předcházím ho a když se otočím, tak zjišťuju, že si našel klacek, o který se opírá. Vypadá zbědovaně, skoro hůř než já.

Předbíhám mladíka, už jenom jde, rozbíhám to a holčiny mi nestačí, tak jsem setřásla tři kusy.
Zůstáváme už jenom ve třech.
Prudké výstupy střídají mírnější, občas se cesta narovná, pak klesá. Běžím. A zase prudce nahoru.
Moje boty jsou super. Perfektně drží ve všech terénech. Zlatý inovejty! Ostatní mají trochu problém a je vidět, jak jim to klouže.

Doufám, že je to už závěrečný kopec. Na cestě se ptám, zda je to už ten poslední nejvyšší bod. Ne, ještě asi 300 mírně zvlněných metrů a pak prudký krátký výšlap.
Uf.
Kříž, pode mnou mraky  a nad hlavou modro. Na vrcholu je cedule 6 km do cíle. Moje hodinky hlásí sedm. Představuji si, že zbývající kilometry už budou jenom z kopce. 
Omyl.
Nejdřív ano, ale pak to zas ženou nahoru. Už mám těch kopců nějak dost.
Dolů všem zdrhnu a nakonec dobíhám svého vodiče. 

Dobíhám svého vodiče

Seběhneme nad vesnici a obě si hlasitě oddychneme "na Endlich"!

Naivně si myslím, že teď už jenom rovina a dolů.
Občerstvovačka.
Zastavuji, kontroluji čas, mám ještě víc jak půl hodiny do limitu a před sebou si 3 km, takže si dám bujon a vodu. Holčina zas zdrhne.
A zase nahoru. 
Už prosím NE!
Rozbíhám to z kopce a mířím do cíle.
Lea na mě volá.
Proběhnu bránou a lapám po dechu.
Mám dost.
DOST.

Kam že to jedeme příště?


P.S. Moc děkuji Leoně za péči a podporu, kterou mi poskytla. Bez ní by to bylo mnohem a mnohem krušnější.
Díky Leo!!!!

A cože mi to znělo za song v hlavě? Kost v těle!