Každý den je cesta a cesta sama je domov.
Macuo Bašó
Měsíce a dny jsou pocestní věků a roky, jež plynou a míjejí, nic než poutníci času. I těm, kdož prožijí život na palubě korábu či potkají stáří vedouce za uzdu koně jsou dny poutí a cesta jejich příbytkem. Nejeden bard dávných dob na cestách zemřel, a i mne po léta zval s větrem plynoucí obláček, až jsem nemyslel na nic než na daleké toulky.
Ladíme poslední kousky výbavy. Můj sbalený batoh váží 10 kg. To mi přijde únosné, vzhledem k tomu, že obsahuje kompletní výbavu na spaní, do zimy, další trailovky a pár kousků oblečení navíc (oproti výbavě na Fisherman´s Trail), protože nevíme, jak často si budeme moct vyprat a hlavně usušit. Předpověď počasí slibuje déšť zrovna v době, kdy budeme v horách.
Podrobný itinerář naší cesty od Žandy má 29 stránek, po přečtení mi v hlavě uvízne jen pár bodů, přestože jsem ho četla několikrát. Úplně mi stačí doprava z letiště. Z následných přesunů vlakem, busem, shinkansenem se mi vaří mozek už teď. Je to super easy! To dáte!
Někde jsem četla, že stanice tokijského metra má 200 východů a najít ten správný může zmatenému turistovi trvat i hodinu.
Hele, radši si najděte v Norikuře ubytko. Medvědi se zrovna probouzej a budete v úplný divočině. Nezapomeňte si koupit zvonečky!
Rozhodneme se na místě, třeba tam nebudou! Na Japan News právě píšou o útoku na člověka v západním Tokyu (ha!).
A co ten přechod do Kamikochi? Bude tam nejspíš sníh! Při troše štěstí do té doby roztaje (hahaha).
Snažím se na to nemyslet a podléhám bezbřehému optimismu. Připadá mi to všechno vlastně dost neskutečný. Letíme na druhý konec světa. Neumíme japonsky. Moje představivost je omezená. Tlustého japonského průvodce jsem pro jistotu otevřela jen jednou, protože jsem se bála, že bych mohla propadnout frustraci z toho, co všechno se nám nepodaří navštívit a radši spoléhám na Žandu. Původní stručný nástin její expedice na webu se mi dost líbil (včetně velmi rozumného finančního rozpočtu), na rozdíl od drahých nabídek různých cestovek slibujících klasické turistické okruhy. Kombinace přírody, kultury, spaní venku i toho, že si pravděpodobně fyzicky hrábnem (bez toho to prostě není ono!), mě velmi lákala. Umocnilo se to tím, že jsem navštívila její jedinou přednášku v kině v Sušici. Do nabízené skupiny na květen jsme se sice nedostali, ale vlastně se nám ulevilo, protože cestování po vlastní ose nám vyhovuje nejvíc a s náma staříkama by to měla spíš za trest. Takže jsme se sešli, upřesnili, co bychom asi tak chtěli, na představách se dost shodli a bylo rozhodnuto. Kjóto jsme vyměnili za Izu (troufnete si půjčit auto a řídit vlevo?) s tím, že nás pošle někam, kde také projdeme červené brány torii a nakoukneme do bambusového lesa.
Pro začátek zvládneme online registraci vstupu na japonskou půdu, koupit e-simku, dobít Suicu, stáhnout offline mapu, itinerář, google překladač. Jeníky si vyzvedneme až tam. No pořád mi to přijde dost neskutečné. A to letíme už za týden.
Číňani nám neumožní odbavení dopředu, takže musíme být na letišti tři hodiny před odletem a pokusit se obsadit slušná místa v letadle.
13.5.
S druhou půlkou naší seniorské výpravy (Petrem N. a Radkou - parťáky z Islandu i Peru) se potkáváme už v autobusu na letiště. Na přepážce vyslyší naši prosbu a přidělí nám čtyřku uprostřed letadla, takže při vstávání nemusíme obtěžovat cizí. Odlétáme na čas ve 14.00 hod. Ćínské meníčko je docela bohaté, vykrmují nás v podstatě celou devítihodinovou cestu. Díky tomu, že letíme přes den se mi podaří spát asi jen hodinu a nezachrání to ani následný let do Tokya, který trvá, už nekonečných pět hodin. Vzpomenu si na svůj slib při zpáteční cestě z Peru, že mě na tak dlouhý let už nikdo nedostane. Tohle předsevzetí mi teda dlouho nevydrželo.
Při přestupu v Pekingu na nás dýchne ryzí totáč v podobě všudypřítomných kamer a nepříjemného personálu, který nás důsledně prošacuje, prohmatá a Radce zabaví hůlky. Nedala si říct a nechala si je v malém příručním batůžku. Na rozdíl od nás mají ve výbavě samonosný stan, takže jim maximálně hrozí, že se budou při zdolávání horských stezek opírat každý o jednu hůlku neb PN byl prozíravější.
14.5. Tokyo
První pozitivní japonský dojem získáváme hned po přistání na letištní toaletě (a to je teprv začátek!) a zjištěním, že naše obalené kokony nejenže dorazily s námi, ale navíc velmi rychle. Vzápětí nás trochu uzemní zmatené hledání značení k vlaku, kterým se máme dopravit do Tokya. Únava z cesty se začíná projevovat, ale jízdenky se podaří koupit, stoupnout si do správné fronty na nástupišti a odjet ve správném směru taky. Poprvé se setkáváme s místní organizovaností a ochotou pomoci. Po necelé hodině se vypotácíme na nádraží Nippori, odkud to máme asi kilometr pěšky do hotelu. Zopakujeme si číslo s hledáním exitu. Vlastně za to může navigace, která nám chvíli ukazovala opačný směr! V hotelu nás čeká malý úhledný pokojíček, sotva se tam s těma báglama vejdeme, ale scifi japonský záchod má všechno, co má mít: vyhřívané prkénko, různé typy trysek, regulací proudu, teploty, už chybí jen hudba na navození té správné nálady. Těžko říct, co je lákavější, zda vysedávat na wc nebo si dát hned sprchu a natáhnout se na postel v připravené jukatě na spaní. Užijeme si všeho ve správném pořadí.
Pročítám, co bychom dnes ještě měli zvládnout. Spaní mi nejde. Vlastně je to asi dobře. Třeba se mi podaří rychleji se přizpůsobit zdejšímu, o sedm hodin pokročilejšímu času. S přesunem na tuhle část polokoule nemám zkušenost, zatím jsem cestovala spíš na tu opačnou.
Po téměř dvouhodinovém odpočinku se vydáváme zpět na nádraží Nippori, odkud máme popojet na Ueno, kde nás čeká, jak zjistíme, největší výzva dne - najít pokladnu a koupit jízdenky na zítřejší šinkansen do Kanazawy. Nejdřív ovšem svedeme vítěznou bitvu s automatem na lístky na místní dopravu a já poprvé využiju výhodu jediného vlastníka iphonu a v něm nahrané karty Suica. Je to úžasně jednoduché! Tím jednoduchost pro dnešek končí. Na Uenu se motáme asi půl hodiny než se nám, přes ochotu a vstřícnost oslovených Japonců na všemožných přepážkách, podaří najít šinkanzení pokladnu. Pro jistotu kupujeme i místenky, nechceme riskovat, že bychom se motali i ve vlaku. Pak se vydáme uličkami k našemu hlavnímu cíli - čtvrti Asakusa a chrámu Sensoji. Cestou objevíme malý pivovar. To nás povzbudí, sklenice tohoto svěžího moku bodne. Je potřeba zapít náš příjezd. Překvapivě tam narazíme na Čecha (kde jinde potkat Čecha než u piva, že?), který nás zasvětí nejen do místních piv, ale hlavně do způsobu obsluhy a placení v Japonsku, vylíčí jízdu autobusem, shinkanzenem a na závěr povzbudí hláškou, že v Tokyu je to v pohodě, protože většina místních umí anglicky, ale to pravé začíná na venkově, kde uslyšíme jen japonštinu. No, to se těšíme! Spánkový deficit se prohlubuje a začínáme pomalu vypadat jak zombie. Tomu odpovídá i naše rozpoložení. Nějak nám už všechno splývá a nedokážeme se soustředit. Nicméně nás ještě čekal test inteligence v bistru, kde se nám úspěšně povedlo objednat si jídlo přes QR kód a skvěle se našťouchnout. Ty jejich malý mističky se vším možným! Byly to pečený vepřový uši nebo nebyly? Plněný knedlíčky politý sladkou omáčkou! Bylo to s mákem nebo ne? Docela zábava. Trochu se nám vrátilo sebevědomí, i když nabídka byla jen ve znacích, ale google překladač fungoval dobře. Tak snad to tady zvládneme.
 |
| Stačí si jen vybrat :-) |
Pomalu se sešeří. Překvapivě zjišťujeme, že tma přichází dřív než u nás. Budovy chrámu a okolí jsou nasvícené. Má to svou atmosféru. Ve vedlejší, skromnější, svatyni probíhá obřad. Chvíli to pozorujeme. Začíná být chladno a fouká. Navlékáme bundy a vyrážíme zpět k hotelu. Jsme utahaní a těšíme se do postele. Začíná jemně pršet. Stavíme se ještě v 7/11, vybíráme hotovost a kupujeme plechovku piva. Usínáme chvíli před půlnocí - ztraceni v čase a překladu.
 |
| Sensoji |
15.5. Tokyo a Kanazawa
V noci je vedro, klimatizace je hlučná, ale nechce se nám nechávat otevřené okno. Jsme v přízemí a pod okny jsou kontejnery. Po ranním rozhrnutí závěsů zjišťujeme, že jsme udělali dobře, protože tam právě pod hromádkou deštníků proběhl potkan.
Vstáváme brzo, uvaříme si zelený čaj, plánujeme dnešní program a mapky ukládáme do mobilů. Balíme. Velké batohy necháváme v hotelu a vyrážíme po 9:00 hod nalehko. Čtvrť Yanaka s nízkou zástavbou a přežívající atmosférou shitamachi - starého města, máme nedaleko hotelu. Stačí přejít most nad nádražím a otevře se jiný svět. Na jejím začátku nacházíme kavárnu Renoir s evropským nádechem. Sedáme si k malému stolku, zkoumáme nabídku a objednáváme si snídani v podobě kafe, sendviče a polívky. Miso po ránu bodne. U sousedních stolků sedí dva starší Japonci. Povídají si. Ten kulatější po chvíli odchází. Ten druhý mě osloví. Chvíli si povídáme. Je moc milý. Byl v Německu, Francii, Rumunsku. Shodneme se na tom, že evropská a japonská kultura jsou úplně odlišné. Na odchodu nás nechal hádat kolik mu je. No musel nám to prozradit. Těch 85 jsme teda fakt netipovali. Vydáme se dál příjemnou čtvrtí, prohlídneme si svatyni s přilehlým hřbitovem. Krásně tu kvetou azalky. PN, coby náruživý lyžař je nejvíc zaujatý těmi lyžemi na hrobech.
Pokračujeme dál ulicí přes Španělské schody, procházíme obchůdky se vším možným. Suvenýry, rybárna, saké, cukrovinky, sýrárna, keramika. Baví mě to všechno okukovat a procházet, stávám se černou ovcí výpravy, která furt šmejdí po krámech. Všechno je to tak zajímavý!
 |
V jedné z přilehlých uliček objevujeme malý soukromý výčep, který obsluhuje veselý děda. Vzhledem k tomu, že si dolejvá do sklenice s každým dalším příchozím, nebude mít asi dlouho otevřeno. Je moc milej a těší ho se s námi vyfotit.
Ostatní si ze mě začnou postupně utahovat, protože mě oslovují náhodně potkaní japonští staříci. Odkud jsme, kam jedeme, jestli se nám tady líbí apod. Pivo nám stoupne do hlavy, ale rozchodíme to v přilehlých uličkách, prohlídkou svatyně Nezu a jejího okolí.
 |
| Pivnice u dědy |
U svatyně s R zavěsíme svoje přání a projdeme si cestičku z červených bran torii.
 |
| U svatyně Nezu |
 |
| Přání se píše na zadní stranu tabulky |
 |
| Svatyně Nezu |
 |
| Červené brány torii |
Cestou zpátky nahlédneme do kavárny Miyanoyu předělanou z bývalých veřejných lázní se specifickým retro interiérem a na oběd jdeme na náš první rámen do hospůdky, kterou nám doporučila Žanda. Byl skvělý!
 |
| Skvělý rámen |
Pak mezi rozsáhlými hřibitovy, potkat dalšího dědu, který se mi svěří, že byl v Praze, vyzvednout v hotelu batohy, koupit svačinu na cestu, přesunout se vlakem na Ueno a nasednout do Shinkanzenu. Odjíždíme na minutu přesně. Cesta byla pohodlná a rychle uběhla. Než jsme stačili dobít telefony a pokochat se krajinou, ve které se v dáli tyčily hory, pomalu jsme se ponořili do tmy.
 |
| Čekání na shinkanzen |
Nádraží v Kanazavě má impozantní architekturu. K hotelu to máme pěšky skoro stejně jako posledně, takže místní dopravu neřešíme. Recepční nám po příchodu nabízí za výhodnou cenu pokoj, ale máme rezervované kapsle, kterých se nehodláme vzdát a navíc jsou levnější. Jsou větší než jsme čekali, mají každá svojí vlastní trochu hlučnou klimatizaci, ale jsme za ní rádi, protože je vedro. Hotel má onsen, saunu a společenskou místnost, kde je možné posedět a ohřát si jídlo. Dojíme zbytky svačiny, zalijeme to pivem a studujeme plán na zítra. Chceme ráno vyrazit brzo, abychom navštívili samurajskou rezidenci než se tam nahrnou davy turistů.
 |
| Moje kapsle |
 |
| Display se mění tryskáním vody |
 |
| Nádraží Kanazawa |
 |
| Nádraží Kanazawa |
16.5. Kanazawa
Kanazawa má velmi zachovalou čtvrť (Nagamacchi), kde žily samurajské rodiny, s mnoha prvky z období Edo, čtvrť s gejšami (Higashi Chaya-gai), jednu z nejkrásnějších krajinných zahrad Kinroku-en, zlatotepeckou dílnu Hakuza Hikarigura, prodejnu s tradičními deštníky wagasa (vyráběly se jen tady, v Kjotu a Gifu), hrad zrestaurovaný podle dochovaných fotek a plánů.....
V kapsli se mi spalo moc dobře. Je prostorná, útulná a nebylo slyšet žádné chrápání. Klaustrofobie se nedostavila. Samurajská čtvrť Nagamachi není daleko, je moc hezká a zatím bez lidí. Do Nomura-ke domu přicházíme ještě před otvíračkou jako první, takže si můžeme dosyta vychutnat jeho atmosféru, nádhernou zahradu, zenové ticho a na chvíli se přenést do minulosti.
 |
| V samurajské čtvrti |
 |
| Zahrada samurajského domu |
 |
| Interiér samurajského domu |
 |
| Samurajský dům se zahradou |
 |
| Zahrada je nádherná |
Předtím, než se vydáme k místnímu hradu a přilehlému parku, stavíme se na snídaňové kafe a sendvič v malé kavárně, která právě otevřela. Slunce zas nemilosrdně pere. Než vstoupíme do zahrady Gyokuseninmar, začne mě zpovídat další starší Japonec. Tentokrát je nějak těžší se odtrhnout.
Obejdeme hrad a vnoříme se do úžasné zahrady Kenroku-en Katsurazaka. Místní zahradníci se zrovna plazí po mechu a zbavují jej nějakých rostlinek, které tam asi nepatří. Na tradiční foto z mostku se stojí menší fronta.
 |
| Nádherná zahrada Kenroku-en Katsurazaka |
 |
| Hrad Kanazawa |
 |
| Hrad Kanazawa |
Propadám sbírání razítek. Tohle vědět před cestou, vybavila bych se speciálním zápisníkem. První razítko objevuju tady v zahradě, v rezidenci Siyokaku, kde jsme si s P. prohlídli výstavu panenek. Některé z nich byly docela děsivé, ale nesmělo se fotit, takže nemůžu sloužit.
 |
První úlovky razítek |
 |
| Úlovky kanálů |
Pokračujeme do Kimono Karen, kde bychom se mělí obléknout do těchto tradičních oděvů, ale nějak si nedokážeme představit, jak to v tom pekelnym horku dáme. Měli bychom se v nich procházet zahradou. Trochu se zchladíme matcha zmrzlinou a odoláme vyhlášené zlaté polevě. Uvažujeme spíš o tom, že se půjdeme jen omluvit.
 |
| Moje nejoblíbenější zmrzlina - matcha |
V půjčovně jsou moc milí. Kimon tu mají desítky. Oči z toho přecházejí a já prostě neodolám. Výběr je těžký, byla bych schopná tam strávit minimálně hodinu, ale nechci zdržovat ostatní, kteří se rozhodli tuto kratochvíli vynechat. Volím letní variantu bez křiklavých barev, vybírám další doplňky a kabelku. Děsím se představy, že jim to propotím, ale jsou na to vybaveni, takže dostanu nejdřív spodní tenkou bavlněnou jukatu. Japonka, která mě obléká anglicky neumí. Lituju, že nerozumím jejímu popisu. Duolingo mě vybavilo jen základními výrazy a i ty je občas těžké vydolovat. Stejně je to zážitek. Do zahrad nevyrazím, docela mi stačí vylézt před dům a rychle se vrátit do klimatizované místnosti. Majitel mi dal slevu, aniž bych o ní žádala, za to že jsem tam pobyla tak krátce.
 |
| Moc milá obsluha |
 |
| Vybírám z konzervativnějších letních verzí |
Na pozdní oběd se stavíme v Omicho market. Dáme si grilovanou chobotnici, mušle, maso na špejli a jako dezert čerstvé jahody. Mají tu spoustu dobrot, čerstvých ryb, mořských plodů, různé druhy a velikosti ústřic, krabů, mušlí, koření a všeho možného, včetně kořenů wasabi.
 |
| Knedlíčky plněné různou směsí - krevety, ryby |
Zpátky do hotelu, krátký odpočinek a vyrazit do čtvrti gejš. Měli jsme štěstí, protože se tam zrovna chystalo představení tradičního tance, takže si to tam nejdřív prohlídneme a zařadíme se do davu čekajících. Taková pěkná tečka za tímhle nabitým dnem. Spát jdeme pozdě, ale nejdřív posedíme a domluvíme zítřek.
 |
| Ve čtvrti gejš |
 |
| Představení |
17.5. Shirakawa go a Takayama
Vstáváme v 6:00 hod, zabalíme, dáme si kafe, které jsme si koupili v Tokyu v pražírně kávy ve čtvrti Yanaka (japonská varianta drip it) a vyrážíme na autobusové nádraží, které je hned za tím vlakovým. Jízdenky jsem kupovala přes internet měsíc dopředu, jede nám to v 8:10 hod a nástupiště je dobře značené. Odjíždíme se zpožděním, protože se ukáže, že náš bus má poruchu, ale je poměrně rychle nahrazen jiným, takže to zas až tak nevadí.
 |
| Nádraží Kanazawa |
Po příjezdu do Shirakawa go ukládáme batohy do úschovny a koupíme si jízdenky na odpoledne do Takayamy.
Do vesničky Shirakawa go byly sestěhovány domky s vysokými doškovými střechami ve stylu gaššó-zukuri z blízkého okolí. Místní tu žijí v domech svých předků od 19.století a stala se tzv. živým skanzenem.
Držíme se doporučení kudy se vydat, vyhnout se davům a shlédnout dokumentární film o stavbě místních domů. Nádhera, klid, hory v dáli. Pomalu se touláme vesničkou, vděční za jakýkoliv stín, který se naskytne. Občas pozorujeme místní, jak obdělávají svá políčka s rýží nebo zeleninou. Při chytání pstruhů jsme je nenachytali. Davy postupně houstnou a vedro taky. Obklobuje nás malebná kopcovitá krajina. Máme dost času, takže to tu docela prošmejdíme a hezky si to užijeme. Nasbírám zas nějaký razítka. Svatyně, obědové soba, zmrzlina saké, pak se nějak navzájem ztratíme a zatímco my se podíváme do muzea, dáme si zelený čaj, matcha zmrzlinu, PN a R se vyškrábou na vyhlídkový kopec. Chtěli jsme se tam v závěru také vydat, ale nechtělo se nám už v tom horku hnát. Poprvé se setkáváme s výstrahou před mědvědy.
 |
| Shirakawa go |
 |
| Místní soba |
 |
| Tradiční domy v Shirakawa go |
 |
| Medvědí výstraha |
 |
| Ohniště Irori |
 |
| Odpočinek u svatyně |
 |
| Sarubobo |
 |
Zpět na bus a přesun do Takayama, kam dojíždíme ještě za světla a pěšky dojdeme do našeho pronajatého japonského domečku.
Takayama patří mezi nejkrásnější tradiční města v Japonsku. Proslulo zachovalým historickým centrem z období Edo, původní architekturou a výbornou místní kuchyní. Lze tu ochutnat lahodné hovězí Hida Beef (steak, sushi nebo špízy).
Jsme rádi, že tu strávíme dvě noci a budeme si to moct dostatečně vychutnat. PN se postará o komický prvek výstupu po schodech s batohem, který ho převáží a sletí dolů. Vypadalo to hrozivě a zároveň to bylo k popukání. Jsme rádi, že spíme dole. Mohlo by se stát, že se tam takhle budeme za chvíli válet všichni.
Krátký odpočinek, sprcha a trochu praní. Ubytko je skvěle vybaveno, kromě komplet kuchyně (včetně kafe), má i pračku se sušičkou. Sice je dost náročné rozluštit, jak to funguje, ale zadaří se.
Večer tu chcíp pes, najít otevřenou hospodu je téměř husarský kousek. Po krátké procházce a obhlídce okolí končíme u okénka, kde si dáme pivo a skvělé knedlíčky plněné masem. Pro jistotu dvě rundy! Spát jdeme konečně v rozumnou hodinu.
18.5. Takayama
Ráno je docela kosa. Je znát, že jsme blízko hor, ale po parných dnech je to příjemná změna. Budím se brzo. Předpověď počasí pro náš následný pobyt v Alpách je špatná. Doufali jsme, že se to změní, ale máme smůlu. Dohodneme se nakonec, že bude rozumné k tomu využít poslední slunečný den a odjet hned druhý den ráno.
V 7:25 hod nám majitel domku posílá kurýra s krabičkami obentó s japonskou snídaní. Rýže, sladké fazole, kousky uzené ryby, trocha zeleniny a vejce natvrdo.
Vyrážíme nejdřív do Daiohji Temple, který máme nejblíž. My s P. zahájíme kaligrafií. Jsme tam úplně sami, což je moc fajn. Nejdřív si vybereme jeden znak. Já harmonii a P. pravdu. Absolvujeme krátkou instruktáž, jak používat štětec a tuš. Dostaneme šablonu a pět archů papíru, na kterých si to zkoušíme.Vybíráme pak s pomocí lektorky ten nejhezčí pokus, který nám ještě doplní o razítko chrámu, Budhy a naše jména napsaná v písmu Kenji. Odnášíme si jej jako suvenýr. Prozradí nám a napíše jejich význam. Pečlivě to zabalí a já to následně uložím do zad krosny. Podaří se je téměř bez poškození dovézt až domů (sice trochu pomačkaný, ale už jsou v rámech). Můžeme si potom prohlédnout interiér chrámu a jeho krásnou zahradu. Pokocháme se výhledy na kopce, které Takayamu obklopují.
 |
| Kaligrafický stoleček |
 |
 |
| Cestou ke svatyni |
 |
| Náš domeček |
Pokračujeme k hlavní šintoistické svatyni Sakurayama Hachimangú.
 |
| Sarubobo - místní symbol |
 |
| Svatyně Sakurayama hachimangú |
 |
| Špatné věštby je dobré se zbavit |
Touláme se uličkami s nádhernými domy z černého opáleného dřeva. Dýchá tu na nás tradice a pohodová atmosféra. Dokázala bych tu strávit několik dní. Škoda, že nám nepřeje počasí. Na nádraží si ověříme, v kolik nám jede ranní spoj. Nelze dopředu koupit jízdenku, takže budeme vstávat hodně brzo, abychom se dostali hned do prvního autobusu. Předtím si ale můžeme dopřát alespoň část toho, co tohle hodně příjemné město nabízí.
 |
| Automat na saké |
Vymetám obchůdky, je potřeba zvýšit zátěž do Alp. Antikům jsem musela odolat, protože to už by bylo fakt moc. Tak nějak (správně) tuším, že tohle se už nebude jinde opakovat. V Harada sake brewery ochutnáme s P. několik druhů rýžové pálenky a odnášíme si na památku kalíšek, který nám vyplivne automat. Do doporučené hospůdky na Hoba-miso beef se sice nedostaneme, protože mají beznadějně plno, ale najdeme jinou a tohle lahodné hovězí ochutnáme v trochu v jiné úpravě. Pak už jen koupit něco k snídani, svačině, pití, zabalit a šup na kutě.
19.5. Japonské Alpy
Vstáváme dřív než jsme plánovali (jet lag versus seniorská nespavost dělaj divy) a tak se ocitáme už před šestou na nádraží a čtvrtí ve frontě. Kupujeme jízdenky, které platí, jak na autobus, tak na lanovku Shin Hotaka Ropeway oběma směry, případně na nějaký další lokální spoj. Odjíždíme na čas v 7:00 hod a konečně vidíme, jak funguje placení jízdného. Je to jednoduché a praktické. Jen je k tomu potřeba hotovost v drobných nebo maximální hodnotu bankovky 1000 JPY. Každý lístek má svoje číslo - tedy číslo stanice, které se objevuje na tabuli nad řidičem a u něj částka, která se bude platit.
Na stanici lanovky dáváme batohy do boxů úschovny a vyrážíme jen s menším batůžkem a hůlkama. Kupuju si zvoneček na medvědy. P. ho má pro jistotu už z domova. Odteď už pořád cinkáme.
Z horní stanice lanovky jdeme chvíli po vrstevnici než začne prudké stoupání. Je dost sněhu. P. láme hůlku, která se mu zabořila asi metr hluboko. Naštěstí mu k postavení stanu stačí jen jedna. Jít tohle s plnou zatěží bez nesmeků by bylo spíš za trest. Vyškrábeme se k chatě Nishiho Sanso ve 2.367 m, kde si dáme kafe a rámen. Taky tu mají pěkná razítka. Asi hodinu se válíme na slunci a kocháme se pohledy na okolní hory a váháme, zda se vydat ještě výš. Přechod do údolí Kamikochi není možný právě kvůli množství sněhu. Vlastně nám to nevadí, protože jsme měli co dělat vylézt s malým batohem, natož s tím velkým a těžkým. Nejspíš bychom se dost kutáleli a dobře by to nedopadlo. Nakonec vystoupáme ještě o 100 výškových metrů. Lenost překonána výzvou. Je to nádherné a nemůžeme se nabažit výhledy. Kamikochi vidíme. Je odtud pěšky jen 4 km. No jo. Škoda. Bylo by to pěkný.
 |
| Kdo by nechtěl kafe s výhledem |
 |
| Chatařský rámen |
Pak zas sestoupit k chatě a lanovce. Stavíme se na vyhlídce, kde se na hodinku natáhneme, protože se nám ještě nechce dolů. Vyzvednout bágly a počkat na autobus, kterým se svezeme dvě stanice. Čeká nás děsnej kopec v pekelným horku. Ze stromů nás pozorují opice a nedaleko vykukuje stále aktivní sopka Yakedate.
 |
| Výstražný systém se sopkou v pozadí |
 |
| Ze stromů nás pozorují opice |
 |
| Nekonečný výstup do vesničky v pekelnym vedru |
 |
| Nejlepší nápoj na žízeň |
Dorazíme do vesničky a překvapivě narazíme na obchůdek, kde točí místní pivo. Skvělá odměna za tu námahu! Doslova v nás zasyčí. Pijete něco jinýho než pivo? Ptá se Lída při sledování naší sdílené fotografické reportáže. Když ono nejlíp zažene žízeň a navíc je moc dobrý!
Do ubytka to máme jen kousek. Je to tu krásný. Čekají nás futony, jukaty, horký onsen, luxusní a opulentní večeře, jakou jsme si ani nedokázali představit. Obsluha je moc milá a neustále nosí další a další chody v malých mističkách. Ještěže máme na sobě jukaty a nemusíme si povolovat knoflíky, sotva se odvalíme od stolků.
 |
| Krásný místo s výhledem na hory |
Spalo se nám tady zatím nejlíp a pochvalujeme si polštářky nacpané zrním. Balíme, v 8:00 hod nás čeká skvělá snídaně - losos, rýže, miso polívka, drobné kousky zeleniny a čaj.Venku nás vítá slunce a v dáli zasněžené vrcholky. Musíme vypadnout brzo, abychom stihli dojet do údolí před deštěm a udělat si 16 km okruh, který jsme měli původně plánovaný až na zítra. Autobusová zastávka je kousek.
 |
| Budka v Japonsku? |
Vlaky a shinkanzeny tu jezdí přesně, ale autobusy klidně s 15 minutovým zpožděním. V automatu před obchůdkem si kupujeme ledovou kávu v plechovce a čaj na cestu. Na nádraží v Hirayu onsen přestoupíme na další bus do Kamikochi. Jízdenka se nedá koupit v busu, takže musíme zas přes automat. Na cílovém terminálu je rušno, naváží sem autobusy s turisty. V infocentru si kupuju další rolničku, líp zvoní a má magnet, kterým se dá zlumit, když zrovna není potřeba hlučet. Pak pěšky asi jeden kilometr do Konashidaira kempu. Davy míří k mostu, kde se všichni snaží nafotit ikonické záběry, za ním to trochu prořídne.
 |
| Předpověď je špatná |
 |
| Most a jeho okolí - všichni chtějí ten záběr |
Měli jsme spát pod stanem, ale pršet má fakt hodně, takže si na recepci domlouváme pronájem společné chatky. Bágly si tady zatím necháme v úschově a vyrážíme podél řeky. Musíme být zpátky do 16:00 hod.
 |
| Naše chatka |
 |
| Tady bydlíme - chata má několik apartmánků |
Mají tu zvony u cesty proti medvědům. Kousek za chatou Myojin Kamikochi, která je v obležení turistů, se vydáváme doleva a pozorujeme opice, kterých je tu opravdu hodně. Využívají lana i most Myojin přes řeku a z lidí si nic nedělají. PN s R jsou rychlejší, takže nám brzo zmizí z dohledu. Nakonec se na cestě ocitáme úplně sami, chvíli nás opice následují, ale i ty nakonec zmizí. Občas ještě nějakou zahlídneme. Je tu krásně, jen se trochu bojíme medvědů, takže P. má kudlu v pohotovosti.
 |
| Moje hlučná rolnička |
 |
| Opice nás chvíli následují |
 |
| Zvon na medvědy |
Potkáme pracovníky parku, odebírají vzorky vody a taky mohutně cinkají zvonečky. Most značený na mapě je zrovna v opravě, takže se musíme kousek vrátit a najít jiný, provizorní, kterým se dostaneme na druhý břeh. Chvíli tam posedíme, dáme si svačinu, kocháme se okolními horami a stromy, které tu jsou prostě jiné a krásné. Trasa vede přes další kemp u Tokusawa Lodge, o moc hezčí než ten, ve kterém budeme spát, ale taky o dost dál a s ohledem na počasí je určitě lepší být v rozumném dosahu autobusu. Dáme si tady aspoň kafe. Nocležníků je tu jen pár.
 |
| Latte art :-) |
Vracíme se včas, vyzvedneme batohy a prostěradla, připlácíme za onsen. Turisti ve stanech si můžou před medvědy jídlo uložit do velkých kontejnerů. Byteček je docela prostorný, v japonském stylu s tatami, vybavený wc (nechybí tam tradiční pantofle), kuchyňkou a futony. Moc se nám tu líbí. Po onsenu si stačíme zajít ještě na udon do místní jídelny, která zavírá už v 17:00 hod. Dáme jedno točené. Posedíme v přístřešku nedaleko chatky než padne úplná tma. Je úlevné sedět v tichu.
21.5. Alpy - Norikura Kógen
Poprvé se budím kolem třetí, kdy začíná pršet, pak znovu usnu. V šest už hodně leje. Ve spacáku na futonu pod střechou je báječně. Zvlášť, když si k tomu můžeme udělat poslední kafe z Tokya. Balíme a jdeme si do jídelny koupit něco k snídani. Japonská verze v podobě kari s rýží nás po ránu úplně neláká, takže volíme banán, jogurt a vejce. Sníme si to v chatce, navlíkneme se do pláštěnek, přesuneme na recepci, vrátíme prostěradla, povlečení a klíč. Leje čím dál vydatněji. Některé stany doslova plavou. Jsme rádi, že tomu nemusíme čelit. Na Islandu jsme si toho tenkrát užili dost. Pro jistotu si kupuju ještě deštník. Ty japonské jsou velké a praktické. Cestou si můžeme nafotit most bez lidí.
 |
| Část razítek z Alp |
Kupujeme si jízdenky do Norikura Kogen a čas do odjezdu strávíme v infocentru. Podle původního plánu bychom dnes měli spát v divočině, ale prší a mezi medvědy se nám úplně nechce. Hledání ubytka je náročnější proces, protože úplně nesouhlasí mapy.cz versus google a tak nejsme schopni odhadnout, kde se nachází ryokan, ale nakonec se to podaří. Božstvo se nad námi slituje, po příjezdu (s přestupem na Sawando) přestane pršet a dokonce vysvitne na chvíli slunce. V bistru u zastávky si dáme skvělý oběd u hrozně milých Japonek a uložíme si tam i batohy.
 |
| Tempura |
Vyrazíme na krátký okruh k jezerům. Jsme tu sami, potkáme jen starší japonský pár, se kterým si chvíli povídáme. Kvetou tu azalky a krásně voní.
 |
| Plašič medvědů |
Cinkáme jak o život. Začíná znovu vydatně lejt.
Potřebovali bychom zjistit zítřejší spoj do Matsumota, ale pokladna je už zavřená a pán zrovna odchází. Ale je to Japonec, takže kvůli nám znovu otevře a poradí vhodný autobus. Vyzvedneme si batohy a ještě si stačíme dát kafe než nastoupíme a svezeme se dvě stanice k ubytku.
 |
| Podívej se, kdy to jede! |
Byla to super volba. Krásné pokojíčky hned vedle sebe, futony, jukaty a sirný onsen. Prostě idylka. Dojíme svačiny a zalomíme to.
 |
| Úžasný sirný onsen |
Skvěle se nám tady spalo! Déšť vystřídalo slunce. Nejradši bychom vyrazili zas do hor, ale čeká nás Matsumoto. Sbalíme, ve společenské místnosti si uděláme čaj a kafe z automatu. Mají tu návštěvní knihu a tak jim napíšu pochvalnou recenzi. Jdeme se podivat k blízké svatyni za řekou a pak ještě k další ukryté v lese. Nakonec dojdeme až na zastávku u vodopádů.
 |
| Svatyně za řekou |
 |
| Brána torii ke svatyni v lese |
 |
 |
| Svatyně v lese |
 |
| Poslední pohled na Alpy |
 |
| Na zastávce kousek od vodopádů |
Jedeme autobusem na terminál v Sawando, kde přestoupíme na další spoj do Shin Shima. Tam vyměníme autobus za vlak. Už tam stojí, ale stihneme si koupit v automatu jízdenky. Koleje vedou mezi rýžovými poli a domy. Je vidět, že místní využíjí každou plochu, která se naskytne, k pěstování téhle základní suroviny.
 |
| Pohledy cestou z autobusu |
 |
| Shin Shima |
 |
| Nádraží v Matsumoto |
Hned vedle nádraží v Matsumoto se stavíme na knedlíčky gjozo a smažené kuře. Nějak nám vyhládlo. V hotelu si uložíme do úschovy batohy a jdeme se podívat na nejstarší a nikdy nedobytý hrad Karasu-jó (Havraní hrad). Prolezeme ho celý. V okolí to zas krásně kvete.
 |
Plakát k představení |
 |
| Svérázná umělkyně Yayoi Kusama |
V kavárně muzea si dáme kafe a vracíme se do hotelu. Dáme sprchu, převlíkneme se a vyrážíme na večerní představení. Nikdo z personálu neuměl anglicky, takže zakoupení vstupenek byla trochu výzva. Měli zvláštní systém vstupu do sálu. Pravděpodobně vyvolávali čísla vstupenek. Vzhledem k tomu, že jsme tam byli jediný exoti, registrovali naší přítomnost a ke vstupu nás vyzvali.
Vystřídali se tam tři mladí tanečníci. Obdivovali jsme jejich dokonalé ovládání těla. Zvláštní také bylo, že obecenstvo netleskalo mezi jednotlivými výstupy, ale až na úplný závěr. Nikdo z tanečníků tak neměl přímou zpětnou vazbu. Celkově to byl hodně zajímavý kulturní zážitek. Nesmělo se fotit.
23.5. Mastsumoto a Narai-juku
Vstáváme v půl osmé. Po hotelové snídani se vydáme nejdřív do ulice Nakamachi s tradičními sklady s černo-bílými zdmi. V jedné z místních kaváren se stavíme na zmrzlinu (já furt jedu matchu) a kafe, pokračujeme k řece do Nawate dori - žabí uličky, kde se trochu zasekneme v antikových obchůdkách s krásnou keramikou a panenkami kokeshi. Litujeme, že si něco nemůžeme koupit, ale nechce se nám s tím tahat. Já už mám zátěže dost z Takayamy (včetně malé kokeshi). Zajdeme na oběd k doporučenému dědouškovi, jsou tu víceméně jen Japonci, objednává se přes automat, což už docela umíme. Pozorujeme za pultem, jak mu to jde pěkně od ruky a můžeme potvrdit, že kuřecí varianta rámen byla výborná. Ještě se podíváme do blízké šintoistické svatyně Yohashira. Po městě různě míjíme kamenné studny a pítka. Náhodou narazíme i na historickou Genchi well, u které si zrovna nějaký místní plní vodu do lahví. Zajdeme ještě do Matsumoto City Muzea, protože potřebujeme načerpat trochu historie z období Edo a podívat se na jeho architekturu. Rádi bychom všechny zážitky zapili, takže zajdeme do místního malého pivovaru, usadíme se na terase a pozorujeme místní cvrkot chvíli seshora. V dálce kopce a hory. Jsme už trochu unavení, v nohách máme zas nejmíň 12 km a to ještě není konec. Zítra nás čeká spaní na divoko.
24.5. Narai - juku a Nakasendó
Vstáváme podle plánu a po hotelové snídani se přesuneme na nádraží, kupujeme v automatu jízdenky do Narai a sedneme do lokálky.
Na stezce Nakasendó (stezce mezi horami) dal Šogun Lejasu Tokugawa vybudovat 69 poštovních městeček, přes která cestovala knížata s doprovody, princezna, i císař Meidži. V městečkách byly hospody, ubytování, možnost ustájit koně, poslat poštu. Narai-juku je dochované městečko s jednou ulicí, která kopíruje tehdejší stezku. Historicky největší a nejdelší průvod (30 km), který kdy prošel po Nakasendó byl průvod císařské princezny Kazunomiya v roce 1861. Byl to mimořádný přesun nevěsty určené k sňatku se šógunem Tokugawa Iemoči. Tento průvod je považován za největší v historii Nakasendó. Z Eda (dnešní Tokio) vyrazilo asi 15 000 lidí, aby princeznu doprovodili do Kjóta. Na zpáteční cestě z Kjóta do Eda ji doprovázelo přibližně 10 000 osob nepočítaje tisíce nosičů zavazadel, povozníků a zvířat. Průvod procházel kolem jednoho místa celé tři dny, než prošel úplně.
Po příjezdu do Narai si necháme bágly v úschovně a vydáme se na prohlídku. Je to docela jednoduché, protože se jedná o jednu ulici s černými opalovanými domy. Na tuhle část pobytu jsem se obzvlášť těšila a doufala, že na nás mohutně dýchne historie, což se taky stalo.
Nejdřív vylezeme nad nádraží k chrámu Chozenji. Je tam 200 budhistických soch, které tady místní shromáždili, když je zachraňovali při stavbě železnice a silnice. Každá z nich má svůj jedinečný výraz (snažili jsme se to rozeznat) a nezbytné ozdůbky v různých podobách. Své zastoupení tu měl i Mickey Mouse.
Prolezeme pár obchůdků, není jich moc otevřených (není sezona nebo co?), nahlídneme do muzea a oběd si dáme u milých stařenek v nádherné staré restauraci. Povedlo se nám ukořistit hned druhý stůl s výhledem do zahrady, objednat si jídlo, přestože tady se mluví jen japonsky a pozorovali servírování. Stojí tu piano a malý rodinný oltářík. Bylo to moc dobré. Zvlášť ty opečené rýžové placičky polité sladkou omáčkou nevímzčeho.
 |
Vrátíme se pro batohy, koupíme si lahev značkového saké a začneme stoupat do kopce kolem další svatyně na Torii pass. Je vedro, potíme se jak čuňata a zvoníme. K prosklenému domečku, ve kterém máme přespat, dorazíme asi po hodině. Nejdřív se zchladíme u pramene vody, který tu teče, vyženeme hmyz, usteleme si a jdeme se podívat k nedaleké svatyni, dokud je ještě světlo. Jsou tu zas zvony proti medvědům. Jsme tu úplně sami, takže hlučíme.
Kromě toho, že bylo saké moc dobré, splnilo účel a usínáme brzo. Jsme rádi, že přístřešek má okna i dveře. Chvíli se bavíme o tom, jestli si umí medvěd otevřít. Bobřík odvahy čeká toho, kdo musí v noci s čelovkou ven. Já to radši vydržim.
 |
| Cestou na Torii pas |
 |
| Zvon na medvědy |
 |
| Domeček, ve kterém jsme spali |
 |
| Místní svatyně |
 |
| Schody ke svatyni |
 |
| Zase ty medvědi |
 |
| Saké bylo výborný |
 |
| Zalehnout a spát! |
25.5. Nakasendó - Kiso Fukušima - Nojiri - Nagiso
Moc se nevyspíme, moje karimatka šustí, plavu na ní jak na paddleboardu a P. chrápe. Noc, kterou prostě chcete zažít! Vstáváme brzo, musíme sestoupit dolů do údolí Kiso a nastoupit na vlak v 8:50 hod v Yabuhara. Vlak tu často nejezdí. Svítí sluníčko, takže zajdeme znovu k nedaleké svatyni. Tentokrát je vidět Ontake, aktivní sopka, která je symbolem celého údolí a sídlí na ní božstva.
 |
| V dáli zasněžená Ontake |
U nádraží si koupíme v automatu studené kafe a zelený čaj. Širokodaleko žádný otevřený obchod. Popojedeme vlakem do Kiso Fukušima, kde se nejdřív stavíme na něco malého k snídani. Jsme rádi, že aspoň tohle bistro je otevřené. Batohy si necháme ve vedlejším infocentru a ploužíme se v pekelným horku k naším dnešním cílům. Za šogunátu tady byl důležitý a obávaný checkpoint, kterým neproklouzla ani myš. Možná proto je tu tak mrtvo. Jsme snad sami v celém městě, což má i svoje kouzlo. Na chvíli se skryjeme před sluncem v muzeu (mají tu pěkný razítka) a pak se přesuneme přes řeku do krásné suché zenové zahrady (největší v Asii) s klášterem. Tady zrovna medituje jeden místní. V okolí je pár původních černých dřevěných domů.
 |
| Před nádražím v Kiso Fukushima |
 |
| Bývalý checkpoint - dnes muzeum |
 |
| Bývalý checkpoint |
 |
| Klášter u zenové zahrady |
 |
Suchá zenová zahrada |
Pak nastane úprk na nádraží, protože zjistíme, že bychom mohli stihnout dřívější vlak, kterým popojedeme do Nojiri. Mrtvo a vedro je tady skoro stejně. Máme děsnej hlad. Koupíme si jízdenku na další spoj a pokladní nás odvede do infocentra, kde si necháme batohy a navíc nám poradí, kde se můžeme najíst. Nějak to furt nemůžeme najít. Dojdeme k poště, kde nás zachrání stařík. Mluví samozřejmě jen japonsky, ale ukážeme mu na mapě hospodu. Zvedne telefon a někam volá. Pak nás vystrčí ven, kousek doprovodí a ukáže někam do dáli v ulici. Klaníme se a jdeme hledat. Když už si trochu zoufáme, vyleze z nějakého domku stařenka a ukazuje, že máme jít dál. Konečně!
 |
| Dárek od stařenky |
 |
| Bistro u stařenky |
Po načerpání energie projdeme vesničkou k soutoku dvou řek do rokle Atera. Vykoupeme se v ledové vodě. Chvíli se tam poflakujeme než nastane čas, abychom se zas v tom horku přesunuli zpět na nádraží a popojeli dvě stanice. Předtím ale konečně najdeme otevřený obchod, koupíme si něco k večeři a doplníme pití.
 |
| Atera |
 |
| Cestou z rokle |
 |
| Vesnička je obklopená krásnou přírodou |
Pak už jen ustlat a spát.
 |
| Cestou k přístřešku |
 |
| PN má málo zátěže |
 |
| Naše krásné místo na spaní v přístřešku |
 |
| A ty výhledy! |
 |
| Pořádný bambusák |
26.5. Stezka Nakasendó z Tsumago-juku do Magome-juku
Medvědi nás ušetřili. Palouček je nádherně nasvícený sluncem a okolní kopce s jemným mlžným oparem dotvářejí úžasnou atmosféru. Vstáváme hodně brzo, jsme trochu pomačkaní a nevyspalí, ale rychle pobalíme a vyrážíme dolů do Tsumago-juku. Projdeme zas divokým bambusovým lesem.
Jsme tu úplně sami, můžeme si dokonale vychutnat atmosféru poštovního městečka a v klidu si jej prohlédnout. Bágly složíme u infocentra a sníme zbytky svačiny ze včerejška. Pomalu se to tu probouzí. Nějaký stařík provozuje krátké jogínské cvičení před domkem. Projdeme uličku až k vodní elektrárně a než se vrátíme, otevře místní kavárna, kde si dáme esspreso a dobijeme trochu telefony. PN mezitím doběhne do infocentra odevzdat batohy dopravě do Magome.
 |
| Uličkou s pohledem na náš kopec |
 |
| Tam nahoře na kopci jsme spali |
Můžeme pomalu vyrazit na část stezky Nakasendó jen s minimem zátěže. Vede chvíli po asfaltu, pak mezi rýžovými políčky, lesem a po kamenech. Míjíme tradiční domy. Kromě stezky stoupá i teplota.
Potkáváme turisty v protisměru. Jejich počet se zvyšuje, jakmile se přiblížíme k cíli. Je tu krásně. Nahoře v sedle před klesáním ochutnáme rýžové knedlíčky se sladkou omáčkou z oříšků, sezamu a kaštanů. Žízeň zaženeme studeným pivem (jak jinak). Než se ocitneme v Magome-juku, čeká nás jen pár terénních vlnek. Městečko je malebně posazeno v kopci a obklopené nádhernými horami. Stavíme se na zmrzlinu, soba s houbami a kachním masem.
V infocentru si vyzvedneme batohy a ověřujeme čas odjezdu autobusu do Nagatsumoto. Místo hledání místa na spaní v parčíku v blízkosti divokého onsenu, si najdeme ubytko ve velmi levném hotelu. Potřebujeme si vyprat a trochu odpočinout. Horko je vyčerpávající. Čas do odjezdu trávíme lelkováním po okolí a pozorováním místního cvrkotu. Sjíždíme z hor do údolí. Do hotelu se svezeme místním autobusem, je to asi 7 stanic a pořád do kopce.
Užijeme si sprchy, onsenu, něco vypereme a zajdeme se projít po okolí. Nikde žádný obchod, tak skončíme v místním KFC. Tenhle zážitek bychom si odpustili. Hurá na kutě.
 |
| Cestou do hotelu v Nakatsugawa |
 |
| Cestou do hotelu, rýžová políčka jsou všude |
27.5. Kawaguchi-ko
Vstáváme zas brzo, hotelová snídaně je zatím nejhorší, co jsme měli. Svezeme se busem na nádraží, koupíme jízdenky. U pokladny potkáváme australského cyklistu (77 let), který cestuje po Japonsku na svém grevlu. Na chvíli propadl panice, protože nemohl najít kreditku, myslel si, že zůstala u Japonce na přepážce, ale nakonec jí našel dobře zastrčenou v peněžence. To jsou ty myšlenkově zautomatizovaný procesy. Shodneme se na tom, že cestovní stres je pro seniory už někdy náročný. Pak ho ještě potkáme na nástupišti a dáme se do řeči. Obdivujeme jeho fyzičku a odhodlání. Je fakt neuvěřitelnej. Dozvídáme se, že je tu na měsíc, měl českou manželku, byl v Čechách naposledy před 40 lety, svět je bláznivej a Putin s Trumpem jsou kreténi. Howgh! Vypráví taky o své cestě. Byl v Matsumoto, zatím projížděl jen samou kopcovitou krajinou, včera nastoupal 1500 m, je z toho vyčerpanej a míří tedy na severozápad, kde to má být rovinatější. Bylo to skoro dojemný setkání. Zamáváme mu z vlaku, který odjíždí přesně.
 |
| Australský cyklista |
Hostel v Kawaguchi-ko je fajn, checking na tabletu uvnitř zvládneme a do pokojíčku se dostaneme. Vyrazíme si nafotit Fuji, která se nám ukázala v celé své kráse a koupit něco k jídlu. Unavení, byť osvěženi sprchou, padáme na futony a noříme se do říše snů.
28.5. Kawaguchi-ko, Sai-ko, Mishima
Ráno se, jak jinak, budíme brzo (6:30 hod), uděláme si kafe (pro jistotu hned dvě), zase zabalíme, uložíme futony do skříní, posnídáme jogurt a náš oblíbený sendvič plněný vejcem se šunkou zakoupený v konbini. Batohy si uložíme u nádraží do boxů. My s P. si jdeme půjčit elektrokola a PN s R vyráží na pěší výlet někam k lanovce a na vyhlídku.
Chvíli trvá než si zvykneme na ovládání kol, hlídáme si jízdu vlevo. V půjčovně nám pro jistotu dají ještě baterky navíc, když jim ukážeme na mapě v mobilu naší trasu 42 km. Vydáváme se po severním břehu velkého jezera Kawaguchi-ko proti směru hodinových ručiček, kocháme se pohledem na Fuji a její odrazy ve vodě.
Stavíme se v Kubota Art Museum, které má úžasnou gaudiovskou architekturu, prohlédneme si výstavu nádherných kimon slavného návrháře (Itchiku Kubota), shlédneme kousek filmu o tom, jak náročná to byla tvorba a jaké techniky používal. Projdeme si zahradu a sedneme si na chvíli na terasu (jak jinak než s kávou). Při dobrém počasí, je odtud krásný výhled na Fuji, ale nám se zrovna mrcha schovala do mraků.
 |
| Vstup do muzea |
 |
| Tam vzadu by měla být Fuji |
 |
| Pohled do zahrady |
 |
| Při vstupu do muzea |
Pokračujeme dál k jezeru Sai-ko, ale než se k němu dostaneme, trochu zakufrujeme v lese. P. se dostane větev do převodu elektromotoru, takže se to celý zablokuje (kola mají jinou konstrukci než u nás) a je vymalováno. Jedeme ale zrovna kolem kouzelnýho dědečka, kterej má sice všude neuvěřitelnej bordel, vůbec si s kolem neví rady, ale dovolí P., aby si v těch hromadách všeho, našel vhodné nářadí a problém vyřešil. Se zájmem to pozoruje a usmívá se, pak ještě na požádání posunky přinese nějaký roztok na umytí černých rukou. S velkým vděkem se klaníme. Můžeme jet dál!
 |
| U kouzelného dědečka |
 |
| U jezera Sai-ko |
Kolem Sai-ko je to zelenější, divočejší a minimum lidí. Navštívíme vesničku lyashi-no-sato, která čítá několik domů s doškovými střechami zasazenými do kopce. Má odtud být krásný výhled na Fuji, ale už se zatáhlo úplně a začíná poprchávat. Prolezeme celou vesničku a dáme si výborný udon v příjemné místní hospůdce u babiček a pak ještě zmrzlinu. Navlékneme se do pláštěnek, znovu nasedáme na kolo a zamíříme do lesa sebevrahů - Aokigahara. To už leje docela vydatně.
Projdeme se lesem a pro jistotu zas cinkáme, protože je tu výstražná medvědí cedule. Není to tu ani moc strašidelné, ale spíš hodně zajímavé. Pokroucené větve, kořeny a lávové kameny obrostlé mechem.
 |
| Les sebevrahů |
Vracíme se k Sai-ko a pak ke Kawaguchi-ko, kde konečně přestane pršet. Kola vracíme o dvě hodiny dřív, než jsme čekali, takže po příchodu na nádraží se nám podaří vyměnit jízdenky do Mishimy, které jsme si včera koupili, na dřívější odjezd.
 |
| U Sai-ko |
 |
| Sai-ko |
Většinu cesty autobusem leje jak z konve. Z nádraží jdeme do ubytka pěšky. Je vedro a vlhko. Stavíme se v malém pivním baru, abychom spláchli únavu a žízeň. Přisedneme si vedle Japonce, který působí dojmem štamgasta, což se později potvrdí. P. s pomocí google překladače objedná japonsky z pivní nabídky, což souseda i obsluhu velmi pobaví. Ptají se odkud jsme. Japonka za barem použije taky překladač a česky nám poděkuje. Pak si navzájem vyměňujeme české a japonské výrazy a vedlejší štamgast P. objedná další pivo, podle něj to nejlepší - americký Stout. Tyhle setkání jsou úžasný!
 |
| Pivní nabídka |
To další nás čeká v domečku, kde spíme. Ještě mezi dveřmi, kdy jsme obtěžkaný báglama nás nadšeně vítá holčina, která je unešená z toho, že jsme přijeli do Japonska na tři týdny, je zvědavá, kde všude už jsme byli, kam dál pojedeme, odkud jsme. Musíme nakonec ten příval otázek zastavit, abychom mohli zátěž složit a nechat se provést celým domečkem, který máme jen pro sebe. Je to tu moc pěkný! Vybíráme pokojíčky, zapínáme klimatizaci, dáme sprchu a ještě sejdeme dolů a chvíli si s ní povídáme. Bylo to moc zajímavý. Má pracovní vízum na rok a je z Tchajwanu. Předá nám dřevěné kostičky. Mají tu tady takový zvyk - každý nocležník jim kostičky nějak pomaluje a oni si je zasadí do stěny baru. Necháme to na ráno.
Konečně do hajan. Zítra nás čeká půjčení auta a odjezd na poloostrov Izu, který jsme vyměnili za Kjóto.
Brou!
 |
| Cestou do ubytka |
 |
| V baru v ubytku |
29.5. Mishima a Shuzenji
Vstáváme v 7:30 hod a uděláme si dole v kuchyni kafe a čaj. Namalujeme slíbené obrázky a píšeme do jejich návštěvního deníčku, balíme, uložíme si batohy v předsíni a jdeme na doporučenou procházku podél řeky Genbe, která je napájená vodou stékající ze svahů Fuji.
 |
| Naše kostičky s P. |
Je zas děsný vedro, leje z nás jak z volů, ale chůze přes kameny v řece ve stínu je moc příjemná. Obdivujeme květenu a dobrovolnou péči místních o tenhle přírodní úkaz. Po téměř dvou hodinách zajdeme do kuřáckého doupěte s nadějí, že posnídáme, ale mají tu jen kafe. Sedí tu pár stařenek, tak se k nim na chvíli připojíme. S kafem a sklenici vody. Příjemnou atmosféru dotváří jazz, který se line z reproduktorů. V Japonsku nás mile překvapilo, že tahle muzika v kavárnách a hospůdkách převažuje. Ticho nebo jazz. Ideální kombinace.
Najdeme samošku, koupíme si něco k jídlu, vrátíme se pro batohy a svačinu si sníme ve stínu zahrady Rakudžú-en cestou do půjčovny Nissan.
Čeká na nás krásný, hranatý, prostorný a vyblejskaný Roox.
Vcelku snadno se tam se vším naskládáme. PN řídí, P. dělá navigátora a my s R to zezadu komentujeme. Navigace v mapách.cz nás spolehlivě vyvede z města a dál na roadtrip podél pobřeží do Shuzenji. Rádi bychom se vykoupali v moři, ale všude je u břehu dost špína. Při první zastávce v malém přístavu nenajdeme žádný otevřený obchod a vedro nás spolehlivě zažene zpátky do auta, které hlásí 30 stupňů.
 |
| První zastávka |
Ta druhá už je úspěšnější v následující vesničce s otevřenou samoškou. Obhlídneme spoustu mořských potvor, které tu nabízejí a pokračujeme k majáku. Nedaleko břehu zrovna trénují potápěči a já si v jejich centru ulovím krásné razítko. Projdeme se cedrovým lesíkem se stromy, kterým je přes 1000 let, prohlédneme si svatyni, koupíme ledovou kávu v automatu a chvíli posedíme ve stínu.
 |
| Zastávka na vyhlídce |
 |
| Výhledy jsou krásné |
Do Shuzenji přijíždíme ještě za světla, zaparkujeme před ryokanem a jdeme se ubytovat. Je krásný, v tradičním japonském stylu, posazený přímo nad řekou, s velkým oknem, kterým můžeme pozorovat, jak se voda dere korytem a za tmy protější uličku nasvícenou lucernami. Jejich onsen je na mně moc horký.
Shuzenji je jedním z nejstarších horkých pramenů na poloostrově Izu a je uctíván v celém Japonsku. Nachází se v kopcovitém středu poloostrova na řece Katsuragawa. Chrám Shuzenji údajně založil Kobo Daishi, jeden z nejslavnějších japonských budhistických kněží, asi před 1200 lety, když objevil přírodní horký pramen pomocí železné tyče.
Po osvěžení, já sprchou a ostatní onsenem, zajdeme nejdřív do doporučeného bistra k dědouškovi. Pohled do jeho kuchyně byl obzvlášť zajímavý - v hrnci s vývarem klokotaly kromě zeleniny i vaječné skořápky. Posilněni výborným rámenem pokračujeme bambusovým lesem přes červený most Katsura, kolem Tokkonoyu a zrenovovaných sentó lázní Hakoyu. Pochutnáme si na čerstvých jahodách ze stánku. Město má velmi příjemnou lázeňskou atmosféru, která vybízí ke zpomalenému rytmu a je tu málo lidí.
Večer posedíme v jukatách u zeleného čaje, rozbalíme futony a zahučíme do peřin.
 |
| Výborný rámen u dědouška |
30.5. Kawazu Nanadaru a Gokuraku Onsen Music Festival
Dobře se vyspíme, dáme si v pokojíčku zelený čaj a pozorujeme řeku za oknem. Nejdřív zajdeme do chrámu Shuzenji, který byl založen v roce 807 budhistickým mnichem Kukai. Je to tu krásné a jsme tu úplně sami. Ulovím tu moc pěkné razítko. Pak přejdeme ještě do další svatyně s nádhernými velkými stromy a na závěr si dopřejeme snídani v místní kavárně. Naložíme batohy a vyrazíme dál.
 |
| Chrám Shuzenji |
Poloostrov Izu je domovem kořenu wasabi, takže si uděláme zajížďku na farmu Ikadaba. Zastihneme tam místního pěstitele, který zrovna nakládá do speciálního jednokolejného motorového vozíku nějaké plné pytle (že by hnojivo?) a vzápětí se na něm spouští dolů mezi zelená políčka. S úžasem pozorujeme jeho docela dlouhou skoro kilometrovou cestu a obdivujeme tohle zařízení. Zvlášť P., který to zkoumá do detailů a přemýšlí, že by si něco takového taky vyrobil.
 |
| Pěstitel na vozíku |
 |
| Políčka wasabi |
Pokračujeme do Kawazu Nanadaru (sedm vodopádů). Největší z nich, Ódaru, má asi 30 metrů. Necháme auto na parkovišti a vydáme se nejdřív k horním pěti, já sbírám razítka, která jsou u každého z nich. U vodopádů jsou také sošky Sedmi bohů štěstí (Shichifukujin). Každý z nich má svůj význam a jméno - Ebisu, Daikokuten, Bishomonten, Benzaiten, Fukurokuju, Jurojin a Hotei.
 |
| Šest bohů štěstí - poslední se nevešel |
Na oběd se vyšplháme do skryté tajemné hospůdky. Je to tam neuvěřitelný, očouzený od otevřeného ohně, se spoustou keramických mističek, kalíšků a konviček, které je možné si koupit, ale odoláme. Z okna je výhled do bambusového lesa. My s R. si dáme udon a P. kuřecí kousky, které si sám upeče na přenosném stolním grilu.
 |
| Tajemná hospůdka |
 |
| Cesta k hospůdce |
Vydatně posilněni sestoupíme dolů k posledním dvěma vodopádům a my s P. si dopřejeme úžasného venkovního onsenu Amagiso u nejspodnějšího z nich a projdeme jeskyní. Bylo to parádní.
 |
| Onsen u vodopádu |
 |
| Onsen u vodopádu |
Největší zážitek dne na nás ovšem teprve čeká.
V nedalekém kempu, kde máme spát, se zrovna koná hudební festival Gokuraku Onsen. Je tam narváno a spousta hluku, takže musíme najít jiný, který je naštěstí nedaleko a kousek od řeky. Je tu klid, pár lidí a hodně krvežíznivých otravných mušek. Najdeme příhodná místa, postavíme stany a připravíme spaní. Děsně nás při tom poštípou lítající mrchy a mě začne pobolívat pata, coby následek spousty nachozených kilometrů v botách Altra. Jsou sice pohodlné a měkké jako bačkůrky, ale znovu si potvrdím (snad už naposled), že nulový drop v každodenní zátěži už holt není pro mně.
 |
| Stany postaveny |
Zajímá nás, co se děje v tom přeplněném kempu a tak se do něj vydáme. Nenápadně se vmísíme mezi pestrobarevné japonské hippies. Užasle pozorujeme tu směsici, která nás postupně pohltí a staneme se její součástí. U jednoho plátěného přístřešku si kupujeme pivo a grilované kousky kuřete. Na prvním podiu začínají hrát reggae a všichni, včetně přítomných malých dětí, se začnou vlnit do rytmu. Čiší z toho radost, která nás také strhne. Ze stánku, před kterým tancujeme, se k nám nejdřív přidá Japonec, který nám věnuje svůj produkt ve formě smažených masových koulí na špejli. Milé gesto. Zábava se protáhne do pozdních nočních hodin nasvícených úplňkem měsíce. Končíme u dalšího podia a znaveni tancem se vracíme do našich stanů a upadáme do bezvědomí. Svět je krásný místo!
31.5. Mt. Omuro a pobřeží Jogasaki
Noc nic moc. Zase plavu na karimatce a každou chvíli se ocitám mimo. Vstávám po šesté. Balíme a jedeme najít nějaké konbini, což se nakonec podaří a posnídáme naše oblíbené kousky.
Zjišťujeme, že při rezervaci auta bylo nešťastně domluveno jeho vrácení následující den už na 10:00 hod (kdo to asi byl PN?) a nelze to změnit. Musíme tomu přizpůsobit další program, vypustit návrat po Izu Skyline a zvolit nejkratší možnou trasu brzo ráno.
Cestou na pobřeží Jogasaki si uděláme výlet na horu Omuro, která je považována za symbol měst Ito a Izu-Kogen. Je to kuželová sopka vytvořená sopečnou erupcí asi před 4000 lety. Má pěkný pudinkový tvar, je úžasně zelená s velkým kráterem nahoře, který lze celý obejít. Nahoru i dolů se musí lanovkou kvůli ochraně přírody. Jsme tam těsně po otvíračce, takže nás čeká jen malá fronta. Při cestě vzhůru si všímáme natažených lan, nejspíš pro zahradníky při sekání trávy, protože ve strmém svahu by se mohli vcelku snadno skutálet dolů. Seshora jsou fantastické výhledy do všech stran a je vidět i majestátná Fuji. Vnímám bolest paty. Sice jsem si vyměnila boty a zatejpovala achilovku, ale už bylo asi pozdě. Není mi jasný, jak dám pobřežní trek v délce 10 km.
 |
| Kolem kráteru - je vidět Fuji |
 |
| Kolem kráteru |
 |
| Na vrcholu |
 |
| Mt.Omuro - obrázek z internetu |
Sjedeme zas dolů a míříme do kempu Kusamakura Camp-jō, kde máme přespat. Domluva s obsluhujícím mladým Japoncem je trochu složitá, ale pomocí překladače se nakonec zadaří, postavíme stany, připlatíme si ještě za sprchu (musíme stihnout do 18:00 hod) a připojení do zásuvky pro dobití telefonů. Kemp je strategicky umístěn hned u začátku treku. Vezmeme malé batohy se svačinou a vyrážíme podél moře. Je to tu pěkný, ale dost lidí. Kousek za majákem, na který se všichni, kromě mně vyšplhají, se stavíme v zahradě s kavárnou a nádhernými hortensiemi různých barev. Při odpočinku u kávy se rozhodnu dál nepokračovat a zvyšovat svoje utrpení s nohou. Vracíme se tedy s P. do kempu, zatímco PN a R dokončí celou trasu a vrátí se zpět vlakem.
 |
| Výzdoba kempu |
 |
| Pobřežní trek |
 |
| Maják |
 |
| Naše stany v kempu |
 |
| Hortensie všech druhů a barev |
My si zatím užijeme sprchy, já dopisuju deníček a posloucháme řev ptáků. Je to tu jak v džungli. Japonec vyběhne z domečku a ukazuje někam nahoru do větví, vůbec mu nerozumíme a nic nevidíme. Že by myslel opici? Těžko říct. Pokoušíme se na mapách najít nějakou otevřenou restauraci, kde bychom si dali plody moře, lepší příležitost už nejspíš nebude. Většina hospod v okolí zavírá brzo, ale podaří se jednu najít a popojet k ní autem. Byla to skvělá volba. Po objednání se nám přijde představit kuchař a pak nám naservírují výborného žlutoploutváka a salát se syrovými rybami. Tradičně vše zalijeme pivem a hurá do hajan.
 |
| Naše večeře |
1.6. Mishima a Tokyo
Ptáci zahájí svůj koncert kolem čtvrté a doplní to motory rybářských lodí, které vyráží za úlovkem. Směsice zvuků, která nás průběžně budí, ale jinak se tu spí příjemně. Já si zase zaplavu na karimatce. Pomalu si začínám zvykat. Vstáváme po šesté, sušíme na slunci stany, které se nám přes noc uvnitř pořádně orosily. Odjíždíme kolem půl osmé. Cestou znovu obdivujeme krásu Izu, které má ideální kombinaci moře a hor. Škoda, že tu nemůžeme zůstat déle, ale čekají nás poslední tři dny v Tokyu. Navíc se blíží tajfun a bude bezpečnější jej přečkat v hotelu než pod stanem na pobřeží.
Stavíme se v 7/11 na snídani, těsně před Mishima dočerpáme benzín, který je tu velmi levný (20,-Kč/l) a vrátíme auto včas. Pak už jen dojít kousek na nádraží a koupit jízdenky na shinkansen. Při čekání na nástupišti se snažíme natočit ty projíždějící, ale mihnou se tam tak rychle, že nestíháme ani oživit mobil.
 |
| Cestou do Mishima - zase ta Fuji |
 |
| Shinkanseny projíždějí rychle |
 |
| Čekáme na shinkansen |
Do Tokya to máme jen hodinku. Při cestě z nádraží se v tom horku zas pěkně zapotíme. Batohy si necháme v hotelu, ubytovat se můžeme až po 15:00 hod. Osvěžíme se studenou kávou a vyrazíme se skrýt před sluncem do parku se šintoistickou svatyní Meiji Jingú. Svezeme se metrem, kde je fajn chládek. Prohlédneme si i přilehlou zahradu se spoustou kvetoucích irisek. Ulovím pár razítek. Posedíme chvíli v místní restauraci, kde nás česky osloví mladý pár z Tunisu, žijící v Praze. Bylo to zajímavé setkání. Vracíme se do hotelu, dáme sprchu a krátký odpočinek než zas vyrazíme do ulic. Projdeme Omotesandó, Haradžuku ke křižovatce Shibuya, kde se nám ztratí PN a R. Mezitím se sešeří a vyniknou světelné reklamy na okolních fasádách. Vyjedeme do Starbucks, odkud pozorujeme hemžení na světoznámé křižovatce. Doléhá na nás únava a tak se nablížíme metrem zpět do hotelu.
 |
| Shibuja |
 |
| Plněné knedlíčky |
 |
| U svatyně |
 |
| Ze zahrady irisek |
2.6. Tokyo
Vyrážíme sami s P. nejdřív na Skytree, odkud jsou krásné výhledy na celé Tokyo a nelze dohlédnout jeho konce. Pak se vydáme do čtvrti Akihabara podívat se na Anime a nahlédnout do obchůdků. Je to zážitek. Stavíme se na oběd v rybí restauraci. Ugrilujeme si mušle, krevety, oliheň a rybu. Přílohou je rýže a polévka miso. Je to výborné. Popojedeme metrem na Shibuji a tentokrát pozorujeme přesuny na křižovatce seshora z budovy Magnetu. Svezeme se vlakem na Nippori a vrátíme se do čtvrti Yanaka, kde jsme si předtím vyhlídli pár dárků a přikoupíme zas v pražírně kafe na další dny. Dost jsme se dnes nacestovali metrem i vlakem, docela se tu už orientujeme i díky googlu. Předpověď na zítra je špatná, dorazí tajfun, je dost pravděpodobné, že strávíme celý den v hotelu, takže s kupujeme v konbini něco k snídani. Spát jdeme pozdě.
 |
| Skytree |
 |
| Pohled ze Skytree na Tokyo |
 |
| Akahibara |
3.6. Tokyo
Leje a fouká silný vítr. Tajfun se ničivě prohnal Okinawou a trochu ubral na síle. Sledujeme zprávy v TV, kde doporučují nejezdit metrem kvůli zatopení a spíš se držet uvnitř budov. Pijeme kafe a dopřáváme si včera koupenou snídani. Kromě tajfunu je zpravodajství zaměřeno na aktuální útok medvěda na člověka pouhé 3 km od centra Tokya. To si tak jdeš s deštníkem městem a zezadu na tebe skočí medvěd. Nebýt auta, které tam zrovna projelo a šelmu zahnalo, tak se neví, jak by to dopadlo.
Povalování mě moc dlouho nebaví, takže přemýšlím, kam bychom se mohli v dešti vydat. Nejblíž máme v dochozí vzdálenosti (1,5 km) Museum of Modern Art a mělo by být otevřené. Dole na recepci si půjčíme deštník a pro jistotu se navlékáme do pláštěnek. Prší pořád a dost fouká. V muzeu jsou překvapivě jen turisti. Stavíme se na oběd v hospůdce, dáme si hovězí maso s rýží, polívku a něco malého kyselého. Rádi bychom si ještě prošli čtvrť Ginza a podívali se do vyhlášeného papírnictví Itoya, ale rozpoutá se dešťové a větrné peklo, takže se vrátíme do hotelu. Asi po hodině přestane pršet a obloha se zbarví do tyrkysové modři. Neváháme ani chvilku a vydáme se do Ginza, papírnictví a nakonec na umělé ostrovy Odaiba. To byl tedy futuristický zážitek! Ten VLAK! Urveme místa vepředu a máme to z první ruky.
Zdržíme se tam až do tmy a nemůžeme se odtrhnout. Nasvícený most a světla velkoměsta. U nádraží Kando hledáme hospodu, chytáme se až ve třetí z nich. Dneska je pro nás objednávání přes QR kód nějaké náročnější, ale naposledy si dáme jídlo a saké. Balit budeme až ráno.
 |
| Saké na rozloučenou |
 |
| Socha na Odaiba a nasvícený most |
 |
| Cesta futuristickým vlakem |
 |
Vyhlášené papírnictví |
4.6. Odlet
Budíme se v 6:30 hod, děláme poslední (kafe!) čaj, balíme. Přesouváme se na Nippori, odkud nám jede vlak na letiště. Absolvujeme závěrečný zmatek s přestupem mezi JR a Shinkansenem, ale stihneme ten správný spoj a ocitáme se na letišti dle plánu. Čeká nás pět hodin z Tokya do Pekingu, 9 hodin nekonečného čekání na spoj do Prahy a následně let trvající dalších devět hodin. Naštěstí se nám podaří pár hodin spát. V tranzitu v Pekingu si usteleme na karimatkách a domů dorazíme docela čerství.
Pořád myslím na Japonsko a nemůžu ho dostat z hlavy.
Nečekala jsem, že mě tak osloví.
Je to i díky Žandě a jejímu nabitému itineráři. Určitě jsme nevyčerpali všechna doporučení a možnosti, ale zvládli jsme maximum toho, co nám dovolilo počasí a čas.
Chtěla bych se tam vrátit co nejdřív.
Žádné komentáře:
Okomentovat