sobota 23. října 2021

Z deníčku běžeckého lůzra II. aneb kdopak by se O-See bál?

Ne, neřídím se doporučením nesportujících doktorů, abych si našla jiného koníčka. 
Překonala jsem strach, že se mi to stane znovu.
Povedlo se mi trochu rozběhat. 
A zase znovu bojuju. A znovu mě to baví. A znovu se mi nechce. A znovu se vrhám do akcí, které jsou pro mě dopředu prohrané, protože na běh mi chybí talent i tělesné dispozice.
Ale pořád, pořád mě to baví a ten pocit, když si pořádně hrábnu je k nezaplacení...

Hlasitý nepříjemný zvuk mobilu hlásí, že je čas vstávat. Podívám se na displej, na kterém do tmy svítí 5:00. Fakt se mi nechce. Snažím se v hlavě uhájit ještě aspoň 30 minut, i když je to nesmysl, stejně se mi už nepodaří usnout a je to mrhání časem, který můžu využít na kafe a něco malého k snídani.

Venku je tma jak v pytli. 

Co kdybych tam nejela? Budu zaručeně poslední, sama v lese, v neznámym lese. Sama, úplně sama...všichni mi utečou.. Nebuď posera!

Je docela kosa. Teploměr hlásí 2 stupně. Přemítám, zda nemám přihodit ještě jednu vrstvu, ale nakonec usoudím, že budu stejně mokrá jak myš a to triko navíc to nezachrání. Místo něj bude plnit izolační funkci baťůžek.
Jsem ráda, že jsem si číslo vyzvedla včera a obhlídla místo startu. Nemusím vyrážet o tolik dřív.
Pro jistotu volím stejnou trasu přes německou stranu kolem Žitavy, tu po české kolem Lemberka sice znám, odbočku z hlavní za benzinkou jsem si nejspíš zapamatovala, ale nemusela bych ve tmě trefit zkratku z Petrovic a ranní bloudění lépe neriskovat. Dokonce mi uvízly i včerejší chytáky navigace, takže se jim vyhnu a stíhám to v pohodě i s krátkou zastávkou v lese těsně před Oybinem. 
Peristaltika před závodem funguje s neomylnou přesností a vždycky v nevhodnou dobu. Tentokrát platí lepší pozdě, nežli později.
V okolí startovní brány už postávají hloučky běžců.
Téměř každý tu má buď nějakou podporu nebo přímo spoluběžce. 

Trochu mě rozhodí fakt, že mají všichni hůlky. Proč jsem si je sakra nevzala? No, protože jsem blbá, proto asi... Už jsem dlouho nebyla na závodě a nějak jsem zapomněla, že se občas docela hoděj.

Povinná rozprava před startem začíná později než bylo v propozicích a je překvapivě jenom v němčině, takže chytám každý desátý slovo a můžu si jenom představovat, o čem to tam asi vypráví. 
Jediný, čemu rozumím, je popis značení, protože to ukazuje názorně a dotazu běžkyně, která stojí přede mnou a ptá se, na kterým kilometru je cut. 
Odpověď mi už ovšem zase uniká, tak tápu v nejistotě, odkud mi zakážou pokračovat. 

Ta běžkyně mi připadá starší než já, tak se trochu uklidním, že nejsem jediná babička na téhle akci.
Omyl. Jednak je mladší a navíc doběhne jako první žena. Sovy nejsou tím, čím se zdají být....a hubeným nevěř! 

Pistole vystřelí (naštěstí do vzduchu, co když má ostrý) a hrozen se pohne kupředu.
Pozici posledního získávám poměrně rychle, nervózně se otáčím a zkoumám, zda tu mají cyklistu, který hlídá posledního, ale naštěstí to vypadá, že ne. Trochu se mi uleví. 


Cesta je mírně do kopce, chvíli ještě běžím, ale když se začne víc zvedat, přecházím do chůze. Někteří účastníci přede mnou volí stejný způsob pohybu, což mě potěší a sama sebe naivně chlácholím, že třeba poslední nebudu a limit stihnu. Na každém závodě jsem to jistila vzadu, postupem času se ale vždycky našli jedinci, kteří tempo neudrželi a nakonec mi umožnili se posunout alespoň o pár pozic dopředu.
Jenže tenhle závod je jinej kalibr, sbíraj se tu ITRA body a trasa není pro běžecký lůzry. 


Ze začátku si to užívám. Kolem mě je krásná příroda, pěkné skály, lesní pěšinky jsou dostatečně vyměkčené blátem, listím, jehličím a sem tam zpestřené šutrem nebo větví. Prostě podzimní barevná idylka. 



Pak se začíná přitvrzovat. Přichází první výstupy do skal. To už se definitivně ocitám sama a musím sledovat značení. V jednu chvíli se vyplazím po schodech vytesaných do skály nahoru a začnu se hned spouštět dolů, aniž bych se podívala po značce. Musí to jít přece hned dolů, ne? Znejistí mě až absence stop, takže radši vyndám mobil a podívám se na nahranou mapu. Naštěstí funguje a já zjišťuju, že jsem totálně mimo a pěkně si to zase vystoupám zpátky. Oranžový fáborek vlaje a ukazuje přes hřebínek. Aha! Musím dávat větší pozor! Nicméně tuhle chybu udělám ještě dvakrát. Je potřeba si náročnou trasu ještě trochu ztížit a časovou ztrátu navýšit. 


Prvních deset kilometrů je fajn. Pak už to začne být horší. Sestupy ze skal jsou v mém podání pomalejší než výstupy. Kořeny kloužou, šutry jsou ukryté pod listím, schody strmé a končetiny si zlomit nechci.

Nikde nikdo.

Začíná mi docházet, že v tomhle terénu nemám šanci se vejít do limitu osmi hodin. Zároveň mě přestává bavit to jejich nahoru a dolu. Kdyby to bylo aspoň běhatelné - tedy - pro mě běhatelné.

Idylka končí.

Matně si vybavuju, že pětadvacítka se ze začátku kryje s padesátkou a mohla bych si to teda zkrátit. Touhle myšlenkou se zaobírám až do místa, kde ta kratší zahýbá vlevo a delší vpravo.

Moje hlava míří doleva, ale nohy si tak nějak samy běží doprava. 

Co to sakra dělám? Pomalu se vzdaluju od šance zkrátit si utrpení. Hlava se ještě chvíli snaží zvrátit směr, ale vůbec se jí to nedaří. 

Když bude nejhůř, tak zavolám P., aby mě někde vyzvednul. 
Utěšuju se úplně marně, protože jednak bych se musela dostat k nějaké silnici a druhak by mu to trvalo tak dlouho, že bych mezitím zmrzla, protože už teď jsem nacucaná jak houba.
Z kšiltu mi kape, nákrčník je mokrej a ostatní svršky taky. Odteď už nemám jinou šanci než to dotáhnout do cíle, i když nejspíš mimo limit. 
Ale tak snad mě nechaj doběhnout, ne? 

Některý místa jsou fakt moc pěkný, oceňuju výhledy nasvícené sluncem. Škoda, že se nemůžu na chvíli zastavit. V půlce mám nastoupáno přes 1200 m. Těch dalších pětadvacet bude ještě výživnějších, únava už je znát. Nicméně se snažím na rovinkách a z kopců pořád běžet. 

Někde za půlkou u rybníka, ve kterém zrovna probíhá výlov,  na začátku nějaké vsi, vidím v dálce běžkyni s baťůžkem a hůlkama.  Ani se nedívám po značkách a automaticky běžím za ní. 

Chyba. 
Nikde nevidím oranžový fábor ani šipku na stromě. Buď to zabalila nebo sešla z cesty, aniž by si toho všimla. Rozhlížím se. 
Na kraji lesa zahlédnu oranžovou, vydám se k ní a pokračuju po trase. Kolem 30.km tuhle holčinu vidím před sebou znovu. Asi našla cestu. 
Vypadá to, že má dost, už jenom jde. To mě trochu nakopne a předběhnu jí. Konečně se dá zas víc běžet. Drží se za mnou až do výstupu na Luž. Tuhle cestu znám, byli jsme tu s partičkou minulý rok. Je to výživný. Mohla bych k nim seběhnout do Horní Světlý na chalupu, ale přeci to nezabalím, když jsem si řekla, že to dám!

Na vrcholu je úžasný výhled kolem dokola. Neodolám a udělám aspoň fotku.


Následuje prudká kamenitá cesta dolů. Snažím se běžet a holčinu nechávám daleko za sebou. Cesta se zas narovná do travnaté pěšinky. Pokud to bude takhle, tak bych to mohla stihnout. Omyl, zas mě ženou nahoru. Dolů. A zas nahoru. 

No tak ne, to fakt nestíhám. 

Přebíhám silnici a dobrovolník mi hlásí, že do limitu zbývá jen 10 minut. No já vím, ale pokud to bude po rovině, tak to přešvihnu maximálně o půl hodiny. Jenže to jde zas do prudkého kopce. Už mě to nebaví. 

Na poslední občerstvovačce na 44.km už balí. Seberou mi čip a tím i poslední zbytky morálu. Navíc hlásí, že do cíle je to ještě 8 km. Jak 8? Mělo by to být maximálně 6! Myslela jsem, že odtud to bude už jen z kopce. Nejdřív se musím vyškrábat kolem ovcí na travnatou homoli. Pak uvidím vrchol Hvozdu. Jo, takže přes Hvozd. Ne, na to už kašlu. Jsem za limitem a přes vrchol Hvozdu je to 8 km. To je pro mě minimálně hodina a půl. To nemá cenu. Přecházím do chůze a vydám se dolů do Oybinu po silnici. I tak mě čekají ještě minimálně 4 km. Běžet z kopce už nějak nedokážu. Stehna hlásí, že toho mají dost.

Auto jedoucí z občerstvovačky zastaví a ptají se mě, jestli nechci svézt. Jo, to teda chci!
Usedám na bednu s lahváčema a nechám se dovézt do cíle. 

Na parkovišti potkávám běžkyni z rána. V ruce drží diplom. Jako první žena doběhla hodinu před limitem. První chlap v cíli to má za 4:38. 
To mi hlava nebere, ten snad musel letět. Koukám na výsledky a  zjišťuju, že těch DNF tam pár je.

S úlevou sedám do auta a převlíkám se do suchého.

Je to těžký závod. 

Je to pěkný závod. 

Je pro opravdové běžce!

Takže vám doporučuju plnohodnotnou trasu 64 km!

Ale kam poběžím já?


4 komentáře:

  1. Pojď Pražskou stovku, tam limit není! Jsi hrdinka, a dobře, žes to běžela. Kdyby nic jiného, tak už jenom kvůli tomu hezkýmu textu. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud bude dětská trasa, tak možná :-) A děkuju!

      Vymazat
  2. Mam pro tebe tradicne jak pochopeni (taky se casto placam na uplnem konci) a jednak obdiv, jak super se s tim peres. Moc hezky jsi bojovala... super! No skoda, ze jsi nestihla ten posledni limit. To tvoje podlezaci cilove cary si vzdycky pripomenu, kdyz chci neco zabalit!
    Mej se fajn, at nam to beha! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju Honzo! Ještě to nevzdávám :-) Moje podlézání cílové brány je, zdá se, nezapomenutelné :-) Měj se fajn a snad se uvidíme v hospodě!

      Vymazat