Ještědské blues

Déšť bubnuje do střechy.
Jen jestli jsem se s tím rozhodnutím neunáhlila. Předpověď slibuje to pravé "ještědské" počasí.
Tenhle nápad ve mně zrál delší dobu, než je u mně obvyklé, většinou jsem se do náročných závodů vrhala bez většího rozmyslu, od počítače je to tak snadné a ještě snadnější je si myslet, že stačím natrénovat. Nakonec jsem asi dostala rozum a hlavně pár facek v podobě zdravotních problémů, se kterými se jen tak nehodlám smířit a zkouším je nějak přelstít.
Občas to nevyjde, zvlášť když promítací večírek vyjde na den, kdy nosíte holtra a on překvapivě jen potvrdí diagnozu. Zdá se, že konzumace alkoholu a dobrá zábava s kamarády jsou pro organismus nevhodné, co na tom, že je vám v tu chvíli moc dobře. Až ho budu mít příště, budu se pomalu plížit, nebudu se bavit a budu vysedávat jenom doma.
Ještěd jsem běžela vloni, moc se mi líbil, byl totiž dostatečně brutální, pršelo celou dobu a rozsekaný nohy jsem měla celý týden. Přihlásila jsem se i na jeho zimní variantu a těšila se na ty spousty zmrzlého sněhu, ve kterém se moc běhat nedá. Vzhledem k tomu, že jsem byla teprv týden po konzumaci druhé dávky antibiotik, nezdálo se mi, s ohledem na další diagnozy, moc rozumné (světe div se!) se hned zhuntovat a navíc jsem nebyla ani ve stavu se o to ani pokoušet. Se slzou v oku jsem si prohlížela fotky zasněžených šutrů pod Ještědem nasvícených sluncem a plazící se závodníky. Třeba to vyjde příště.
Pomalu jsem se začala rozbíhat, nijak jsem to nehrotila (ono to ani jinak nešlo) a postupně se dostávala do plánovaných objemů. Občas na mě padalo zoufalství a zmar při výběhu kopců. Někdy to jde, ale většinou to nejde. Registrace na můj vysněný závod v září (zatím jediný běžecký) proběhla úspěšně, jsem z toho ještě v šoku, že jsem splnila kvalifikaci a vybrali mě, pořád naivně doufám, že to zdravotně půjde a taky, že se mi nějakým zázrakem podaří se na týden vykroutit z Gerharda (jen ještě nevím jak), který mi "překvapivě" přistál v termínovce a dost mi to zas všechno komplikuje.
Definitivní rozhodnutí pokusit se znovu o Ještěd uzrálo při posledním "výběhu" na Černou Studnici. Řekla jsem si, že počkám jestli se závod vyprodá, abych nezabírala místo těm pravým běžcům, a když ano, vydám se tam a budu "pronásledovat" závodníky a když ne, přihlásím se na místě.
Mezitím jsem se dozvěděla, že Iva nepoběží a tak se nabídla poměrně jednoduchá varianta.

Tak tu znovu stojím.
Ještěd je tentokrát nasvícený sluncem a je krásně vidět na ty fleky sněhu a příkré sjezdovky. Těším se. Divný co? Ale je to fakt. Nemám tušení, jestli to dám, jestli to udejchám, ale jsem rozhodnutá to zkusit. Neuštvat se, pomalu se sunout nahoru. V ruce hůlky, na zádech batoh, jsem připravená zaujmout pozici posledního v závodě. Potkávám se s kamarády, Pavel pozitivně hlásí, že oproti loňsku přibyla černá sjezdovka. Moc jsem si mapku neprohlížela, ale stejně by mě to neodradilo. Ráda bych si trasu zapamatovala, abych si jí mohla dát znovu někdy sama v rámci tréninku.

Čeká

Před startem s Janou

Popřejeme si navzájem štěstí a vybíháme. Do chůze přecházím po dvaceti metrech mírného stoupání, ale nenechám se odradit, to se poddá. Noční déšť připravil zas bahenní lázeň. Trasa začíná stejně jako vloni, ale pak přijde černá vsuvka. Jsem ráda, že mám hůlky a pomalu se plazím nahoru. Fotograf sděluje, že horší úsek už tam nebude, ale v duchu mu odpovídám "To si chlapče ještě asi nebyl nahoře na šutrech".

Stoupání na černé

Co si vystoupáme, to si zase poctivě seběhneme, kloužeme po sněhu a blátě. Matně si vybavuji všechny úseky a občas mám výpadky. Některé části si ovšem pamatuji velmi přesně. Opět přichází na řadu sníh na hřebeni, kde se demotivačně potkávám s běžci, kteří už míří do finále pod lano na sjezdovce a mě ještě čeká první výstup ke kuželu a pak seběh až úplně dolů a znovu výstup až k Hubáčkovi. Někteří z nich mě povzbuzují a od fanoušků zaslechnu "kdybych to šel, jako ta pani, tak bych to taky dal". A co ti v tom brání? Možná to břicho, myslím si v duchu a na protest se rozběhnu.

Šutry mi tentokrát přijdou nějak větší, nechápu, jak po nich může někdo skákat tak rychle. Hledám cestu, rozhlížím se po praporcích, drápu se nahoru, občas to je po čtyřech.
Mám tě poprvé!
Takže teď až dolů. Blíží se hudba, jsem těsně nad startem a hlavou mi probíhá co kdybych to zapíchla, už mi to vlastně stačí... Kdepak, to nejde, řeklo se celý, tak celý, koukej makat. Hlášky kolemjdoucích: tudy závod nevede, nějak jste se spletla, mě nechávají v klidu a myslím si svoje.
Cesta, která vede k vrcholu podruhé se mi líbí víc, bláto je na ní výživnější než vloni a volím přes něj kluzkou kládu a ustojím tak totální žabinec v botách. Pak už jen kolem skalek, které tentokrát nejsou zahaleny v mlze a poslední výstup na Ještěd. Tady se už musím občas zastavit a ohlížím se dolů, jak se za mnou škrábou ostatní, které se mi podařilo předběhnout. Aspoň malý pocit zadostiučinění. Tenhle druhý výšlap je prudší a náročnější.
Mám tě podruhé!
Stavím se nahoře na občerstvovačce pro vodu, můj vak je už skoro prázdný. Začíná pršet. To by ani jinak nešlo. Teď už jen dolů po silnici a pak po cestě, kde jsme se poprvé míjeli. Trochu tady znejistím, jestli běžím správně, ale stál tu fotograf, který v opačném směru snímal borce, takže určitě jdu dobře.
Pod lanem předběhnu dalšího běžce. Takže úplně poslední nejsem.
Vbíhám do cíle, tentokrát brána stojí, volá na mě Michal a tak mám aspoň cílové foto.
"Čekal jsem na tebe nahoře na šutrech, ale nedočkal jsem se".  To víš, já jsem jiná liga.
Tak jo, úkol splněn.
Pomalu, ale jistě :-).