E pericoloso toccando Tre cime!

Are you ok?
Ale jo, jenom mám poslední měsíc potíže s dechem a nechtěla jsem to vzdát dopředu. Jsem pomalá. Nenudíte se? No, no, no, it is ok, never mind.
Já vím, že jste mý osobní strážci, ale nemohli byste jít přece jenom přede mě? No, no, we are protecting you!
No to je sice fajn, ale jinak děsná prúda.
Nevím, jak tuhle péči vydržím až do konce....

Až tam jsme se měli dostat - na tenhle úsek jsem se masochisticky těšila

Z Prahy vyjíždíme téměř na čas. Do cíle cesty nikoliv. Původní plán absolvovat ji hezky pěkně jako posledně po dálnici tou nejrychlejší trasou nám hatí navigace, která si usmyslí, že bychom to neměli tak hnát a radši si užívat krajiny kolem. Občas to máme zpestřené parkováním v zácpě.
Tak se stane, že najednou koukám a my si to míříme do údolí kolem běžkařské trasy, kterou jsme se proháněly s Leonou vloni v zimě a klesáme níž nedaleko od našeho nejoblíbenějšího penzionku v Niedernsillu.
Ahooooooj!
Do Auronzo di Cadore dojíždíme po jedenácti úmorných hodinách těsně před ukončením vydávání startovních balíčků. To si snad ani nestačíme prohlídnout Expo! Díváme se po startu, ale nějak ho nevidíme, měli bychom se pro jistotu zeptat. K tomu nedojde. Expo? Kde? Ty dva stánky?
Místo toho se dozvídáme, že kvůli počasí jsou oba závody zkráceny a  stejně tak převýšení. My se na ty nejkrásnější úseky nedostanem!
Nahoře napadl 1 cm sněhu a zítra prostě jako bude pršet. Skály budou klouzat a žebříky a řetězy se stanou ještě nebezpečnějšími než obvykle. No tohle! Maratonská vzdálenost je zkrácena na 30 km, převýšení z původních 3000 m na 1600 m. Candici Sky Race na 18 km s převýšením z 1600 m na polovic. Ostatním to nějak nevadí. Mně teda dost. Počasí na draka.
Pak mi proběhne hlavou, že mi těch třicet nejspíš bude stačit, ale stejně jsem zklamaná, protože jsem se těšila právě na ty vrcholové úseky a výhledy.

Brouzdáme vesnicí a hledáme hospodu, kde bychom nasytili hladová břicha a připili si na ten zítřejší den. Absolutně nevíme, co nás čeká. Na informacích jsme dostali jen černobílou mapku s vyznačenou novou trasou, ze které nepoznáme vůbec nic. Ještě tam pro jistotu vezmu barevnou turistickou mapku okolí, třeba se bude hodit k plánování výletu po závodě.

Všude je pusto a prázdno. Hospoda u jezera začíná vařit až za hodinu. Pomalu se smiřujeme s faktem, že nás čeká delikatesa v podobě špaget v apartmánu. Při cestě vzhůru od vody nakonec nacházíme pizzerii, kde už kuchař háže do hrnců, spokojeně se usadíme, objednáme pastu a červené.
Venku se pomalu, ale jistě smráká a já začínám být nervózní, zda ještě zastihneme někoho na ubytku, aby nám předal klíče. Na to minulé jsme přijeli před 18:00 a recepční za pár minut odcházel...
Na potvrzení rezervace je telefon, zajásám.
Marně se tam pokouším dovolat. Nikdo to nebere a na klidu nám to nepřidá.
Začínáme si představovat, jak noc trávíme v autě. Ještěže, ze je tak veliké a Pavel ho uvnitř vyblejskal k takové dokonalosti, že by se z podlahy dalo jíst. Jen to bruslení po vosku nám občas dělá problémy  a v zatáčkách se chytáme všeho, co je po ruce :-).

Spacáky v naší povinné výbavě chybí.

Objednáme si ještě jednu rundu červeného, abychom se s tou představou dokázali lépe sžít.
Mezitím vytáhnu ze startovní tašky turistickou mapku, jen tak, abych se podívala, jestli tam třeba to naše ubytko není.
Není.
Kromě toho zjišťujeme, že to hnusný a skoro vyschlý jezero, nad kterým sedíme není Misurina.
Kdeže je Misurina? No, jenom asi 35 km odsud.
A co jako děláme tady? Tady se jenom dneska vydávají startovní baličky.
Startuje se od Misuriny.
Takže se ještě musíme podívat, kde je vlastně startovní brána a kde ráno zaparkujem.
Rychle do sebe kopnem poslední sklenku a zaplatíme.
Mezitím padne černá tma.

U Misuriny to žije. Tak tady jsou ty hospody!
Třepotají se tam vlajky a banery Scarpa. Start máme vyřešen, teď ještě to spaní. V popisu ubytování je psáno, že vlastník tam bydlí. To skýtá jistou naději, jen je divné, že nebral telefon. Třeba už je v limbu.
Čeká nás další hodina v autě. Naštěstí máme vytištěný obrázek a adresu. Navigace ji ovšem odmítá pozřít, můj mobil ano, takže se tou paní necháváme vést, ale ani tak to není jednoduché.
Trefujeme se natřikrát. Nakonec stavíme u domu, který vypadá jako ten na obrázku, vyjde dívka a vysvětluje, že tady tedy ne a popisuje cestu v němčině. Je to jen 5 minut.
Tak znovu. V oknech se svítí. Dobré znamení.
No dobře to dopadlo, mizíme v krásném čistém apartmánu, vrháme se na přípravy kupiček, nařizujem budíky na pátou ráno a hupsnem do měkkých peřin.

Vyrážíme ještě za tmy. Snad si okolí prohlídnem i za bílého dne.
Svítání nám připraví krásné scenérie hor obklopených mlhou. Pršet má začít až kolem poledne, takže máme jistou šanci zůstat aspoň část závodu v suchu. Ti rychlejší až do konce.

Navigace odmítá Misurinu, takže zadáváme včerejší Auronzo, protože jsme vlastně kolem jezera jeli. Máme dost času. Už bychom tam pomalu měli být, ale místo toho zjišťujeme, že jsme si díky navigaci parádně zajeli a jak byla večer tma, odhalili to pozdě. Do mého startu zbývá asi 30 minut. K Misurině asi 30 km.
Tak prostě zastavíte u brány a vykopnete mě z auta.
"Začni se už rozvičovat", praví Pavel.
Možná ten start ani nestihnu a dám si jen tak tréninkově s ostatními 18 km. Začíná mi to být tak nějak jedno.

Pavel na to trochu šlápnul, zajel na parkoviště u vody, u kterého stojí nafouknutá brána. Strategičtější místo si snad ani nelze představit. Mám k dobru asi patnáct minut, pozoruju rozklusávající se borce a přemýšlím, kudy se asi tak poběží.

Jezero Misurina

Před startem

Je to malý komorní závod, počet účastníků je limitován 500 a tolik jich tu ani není. Nejvíc tak 300. Moje místo posledního je zaručeno.
Nad námi lítá dron, hraje muzika a vybíháme. Docela to jde, držím si své tempo a chrti rychle zmizí. Myslím, že jsem už poslední. Objeví se za mnou tři Italové. Chvíli jdou a chvíli běží. Tak to je fajn, nejsem poslední. Tahle domněnka se mě ještě nějakou dobu drží než mi dojde, že tihle mají jediný úkol - hlídat posledního. Přede mnou se objeví dívčina se zeleným baťůžkem. Sláva, zkusím se jí držet a mohly bychom na ty tři nohsledy být aspoň dvě.
Suneme se do kopce (divný v horách) a baťůžek se najednou otáčí a cosi sděluje. Italsky neumím, ale z jejího výrazu je jasné, že vzdává a vrací se. No prima. Tre guardie jsou jenom mý.

Trochu mě to pohání kupředu a zároveň demotivuje. Když se zastavím, zastaví se i oni.
Mám tři stíny a ani k tomu nepotřebuju slunce.
Začíná poprchávat, pokračujeme pěšinkou v lese, která přechází ve výživné bahnité úseky. Velmi výživné. Oceňuji hůlky, o které se při klouzání opírám. Podaří se mi dostihnout a nakonec i předběhnout smíšený pár a v duchu se zaraduju, že stíny předám jiným. Dlouho mi ta radost nevydrží, protože se postupně střídáme. V bahně a terénu mám navrch a oni zas v kopcích. Na chvíli jim zmizím z dohledu, ale ne z doslechu.

Právě ve chvíli, kdy se pokouším vybalancovat jeden pěkný bahenní telemark končící otiskem na pravém koleni se přede mnou vynoří fešný snědý italský myslivec, který se při pohledu na můj akrobatický kousek neubrání úsměvu doprovázenému pozdravem Ciao. Ještěže nejsem Viktorka. Jeho pes s údivem kouká, co to tam vyvádím. Radši se rychle zdekuju.

Náhradní trasa působí přesně tak, jak má. Náhradně. Nejdřív rovně, pak nahoru, pak zas nad jezero dolů, nahoru. Konečně se dostáváme výš a výš. Prudce stoupáme, připomíná mi to sjezdovku na Kaiser maratonu. Začínám zastavovat čím dál častěji. Nemůžu popadnout dech. Plíce zůstaly někde dole. Strážci se mě drží jako klíšťata. Postupně nás předbíhají a svižně předcházejí závodníci kratší trasy. Využívám toho a pouštím je před sebe.
Využívám toho čím dál častěji.
V dáli na horizontu vidím postavy. Tam bude asi konec tohohle náročného výstupu.
Vyhlížím Pavla, je to závoďák, takže očekávám, že tu bude každou chvíli. A taky jo.
Míjí mě a cedí mezi zuby: "Já ti dám sky race!"
Jeho oči doslova vraždí, tak ho chlácholím aspoň loknutím z camelu a povzbuzováním "To dáš, už je to jenom kousek!"

Konec výživného krpálu se blíží

Postupuji nahoru plížením a zastavuji každých pět metrů. Jsem obklopena běžci, kteří mě předbíhají. Nakonec i mé stíny se vydávají přede mně. Asi mají pocit, že nejsem sama a tak vyrážejí kupředu. Na vrchol už je to jenom padesát metrů. Vidím občerstvovačku a chatu.
Najednou se mi udělá slabo. Mdlo. Plíce se mi úplně sevřou. Začínám se dusit. Lapu po dechu. Zastavím, pověsím se na hůlky. Co to je? Zachvacuje mě panika. Sípu. Vzápětí se mi nahrnou do očí slzy. To nepůjde. Budu muset vzdát. Mám před sebou 18 km a jeden ještě výživnější, prudší a delší kopec než je tenhle. Nemůžu riskovat. Může se mi udělat ještě hůř. Připadá mi nezodpovědné pokračovat - nejen vůči sobě, ale i vůči organizátorům. A navíc ti mý Italové, jak by k tomu přišli, chudáci, vláčet se za mnou dál...
Jeden ze strážců se po mně ohlédne, vidí jak zápolím s dechem, jak sípu. V očích má otázku, ani ji nemusí vyslovovat. Ne, nejsem v pořádku, je mi zle, nemůžu dýchat.  Musím vzdát. Je mi to hrozně líto, ale nejde to jinak. Chce mě doprovodit nahoru k chatě a zavolat pomoc, nabízí svoz dolů. Ta představa mě deprimuje. Ne, ne, půjdu pěšky tou kratší trasou, půjdu pomalu, to snad půjde. Převýšení téhle trasy si moc nepamatuju, ale myslím, že už je to jenom po rovině a z kopce?
Ok, jak chceš.
Dívám se do dáli na hory a vyhlížím Mirku nebo Ivu, už by se tu měly objevit.
Mirka se vynoří téměř vzápětí. "Co tu děláš? Jak je? Blbě, co...." Jo, musím vzdát.

U občerstvovačky ještě naznačuji dalšímu strážci, že jdu dolů. Longo? NO! Corto? Corto. Ok.
Ještě si dám dva kelímky vody a vydávám se dolů. Při pohledu na mé modré číslo mě zastaví pořadatel a praví, že jdu špatně, tudy je kratší trasa. Já vím, ale není mi dobře, vzdávám a jdu do cíle.

Zkusím z kopce běžet. Jde to, ale na rovině začnu znovu sípat a tak přecházím do chůze. Otáčím se a vidím Ivu a její zděšený výraz, co tu dělám. No, prostě končím. "Nemám tu s tebou zůstat?" Ne, to je dobrý, dojdu sama, jenom musím pomalu. Utíkej. Občas popoběhnu, ale trvá dlouho než se mi dech srovná. Do kopců to radši ani nezkouším.
Místo avizovaných 18 km je to nakonec 21. Místo seběhu z kopce je to ještě dost nastoupaných metrů. V posledním úseku dolů se dostávám mezi ostatní běžce s modrými čísly, takže si nepřipadám tak blbě při vbíhání do cílové brány, jen ten hlas v mikrofonu je v závěru nejistý. Začal zvesela ve smyslu: "A do cíle se nám blíží další závodník ....eee Re-na-ta...., a čas raději spolkla, protože nejspíš dostala avizo, že jsem DNF.  Dokonce mi omylem do dlaně vtiskli finisherskou dřevěnou medaili.
Rozhlížím se. Vůbec nevím, kde jsem. Cíl je totiž jinde než start. Volám ostatním. Přijedou pro mě. Dáme pasta party ve vyhřívaném stanu. Je tak vyhřívaný, že si jdu navlíknout zimní bundu.
Leje jako z konve. Nechtěla bych být ještě na trati....

Předpověď se vyplnila a doufáme, že se vyplní i zítra, kdy má být hezky a my máme v plánu si obkroužit Tre Cime a konečně si prohlídnout místa, kde jsem měli běžet.

Výlet se nám fakt vydařil. Zahájili jsem jej pivkem na Rifiugio Auronzo a zakončili dalším na Rifugio Langalm. K tomu jsme fotili, kochali se výhledy a užívali si krásných hor. Já se do kopců sunula velmi velmi pomalu a průběžně zastavovala. Něco je prostě špatně.
Den jsme završili v pizzerii "Na hnojníku". Jinde nebylo otevřeno a jinde nebylo tolik much.
Byly jenom u našeho stolu a našich pizzách. Zřejmě jsme dost voněli, protože se po nás ostatní hosté s úsměvem ohlíželi a žádné neodháněli. Ale pizza byla výborná, jen její konzumace poněkud obtížná. V jedné ruce vidlička a v druhé mávající ubrousek.
Pak už jenom následovala kanadská noc s klikami od zubní pasty a lahvemi italského červeného.
Mimochodem moc dobrého. Südtirol/Alto Adige Merlot.

Tre Cime I.

Tre Cime II.

Tudy jsem měla běžet - 30.km

Tre Cime III.

Po trase maratonu

Tre Cime i Quatro Staggioni

Protože iTB...

Tudy se asi sbíhalo

Tak zase za rok :-)