Plán vypadal pěkně, ovšem jeho plnění se tak nějak postupně zašmodrchávalo už od začátku.
Nedostatek sněhu způsobil, že Jizerská padesátka se smrskla na pár okruhů, které se pořadatelům podařilo upravit a zachránit ji před úplným zrušením. S registrací jsem čekala do poslední chvíle, jako bych to tušila. Mám nebo nemám, se změnilo v rozhodné nemám. Když padesátku, tak padesátku, zkrácené okruhy neberu. To si to radši proběhnu jen tak.
Jinak jsem si letošní zimu užila jak na běžkách, tak i po letech na
sjezdovkách ve Francii a v běžeckých botách jsem si sněhem dostatečně zabrouzdala, po ledu zaklouzala i zablátila.
Počet měsíčně naběhaných kilometrů kolikrát ani nedosáhl stovky, jedinou výjimkou byl únor, ani mi není jasný, jak jsem těch 170 km (i s kolem 231 km) dokázala, ale pak už se to zas vrátilo do nevalných nemastných kolejí. Závěrem zimy jsem se prokašlala až k úplné pauze zpestřené o konzumaci atb.
Zaběhnutí jarního Krkavce proběhlo tedy dle očekávání, k žádné převratné změně nedošlo, nulovou formu jsem si potvrdila, ale zas tak moc mě to nerozhodilo, protože trasa byla moc pěkná a ze mně stejně nikdy žádná rychlonožka nebude.
Seznámila jsem se tam s Aničkou, která vychválila
Misurina Sky Marathon a potvrdila mi tak správnost volby podzimního závodu. Začala jsem se dost těšit. Nevyděsil mě ani čas, za který to tenkrát uběhla (jako třetí), Cortinu ani Laveredo nikdy neběžela, takže jsem se nedočkala pochválení mého prvního zlatého hřebu sezony. Z losování registrací jsme s Ivou vyšly vítězně a to samo o sobě byl krůček k radosti. Příslib mého prvního malého ultra a navíc v Dolomitech, kde jsem nikdy nebyla. Byl nejvyšší čas to změnit.
 |
| Na trase Krkavce |
 |
| Nejhezčí úsek Krkavce nad řekou |
Ještědský Sky Race jsem vyhlížela s notnými obavami, protože v té době už v mojí termínovce přistál neočekávaně Karel, který vyžadoval plné nasazení a s mojí tréninkovou přípravou zamával naprosto dokonale. Ovšem do cíle jsem se dostala, byť mi s průlezem bránou museli ostatní pomáhat, protože zrovna než jsem dorazila, tak se jim vyfoukla a zatarasila mi cestu. Tak rozsekaný nohy jsem po závodě ještě neměla a to jsem seběhy rozhodně "nedrtila". O náročnosti závodu to ovšem ledacos napovídá. Prostě jako Ještěd.
 |
Sněhová břečka byla občas dost hustá :-)
foto: Digi |
Mácháč Run Fest jsem musela vypustit, protože být zároveň na dvou místech se prostě nedá, i když jsem si to ještě den předtím myslela.
Karel to ale vymyslel jinak.
To už byl druhý nesplněný závod. Ajajaj, takhle by se to dělat nemělo!
Cortina se blížila strašně rychle a mně to bylo najednou strašně jedno. Probíhal mnou nepochopitelný doposud nikdy nezažitý proces. Místo, abych byla motivována k vyvinutí velkého tréninkového úsilí, byla jsem úplně demotivována a musela se do běhu strašně nutit. Kolikrát jsem radši nasedla na kolo, abych se vyhnula mučení tím pomalým pokládáním jedné nohy před druhou. Však to nějak dám, pravila jsem si v duchu moudře.
Sněhová břečka každodennosti je dost hustá, jak napsal Jón Kalman Stefánsson. Líp to vystihnout nelze.
Občas se mi podařilo vyběhnout. Občas jsem si vyjela na kole.
 |
| Podél Vltavy |
 |
| Přes Kozí hřbety |
 |
| Na Okoř! |
 |
| Podél Vltavy |
 |
| S odměnou U Lasíků |
 |
| V okolí Bedřichova |
 |
| Na Černou Studnici |
 |
| Černostudniční hřeben |
 |
| Běžecké houbaření |
 |
| Zas podél Vltavy |
 |
| Pivní vložka |
Šutr se mi podařilo ustát. Neznám lepší strávení dne. V milé společnosti s kamarády a nemuset se potit na trati. Stačilo to jen zpovzdálí pozorovat a občas vypomoct.
 |
| Foto: Digi |
 |
| Foto: Digi |
 |
Jedno pivo prosím!
Foto: Digi |
Pozitivní bylo zlepšení času o pár minut oproti loňsku na Houšteckém cyklomaratonu, i když to nejspíš bylo nějakým zázrakem, protože tolik jsem toho na kole zas nenajezdila. Zjistily jsme s Leonou, že naše motivace k "účasti" na závodě je téměř shodná. Totiž nulová. Navzájem jsme se ale podpořily a nakonec vyrazily, což bylo dobře. Dokonce nás to navnadilo k účasti na
Bezdězu , který byl neočekávaně docela těžký. Zvlášť průjezdy říčního písku a závěrečný kopec. To jsem poprvé byla nucena slézt a tlačit. Potupné. Doposud jsem vždycky všechno vyjela. Nechápu, jak to někdo mohl dát až nahoru. Sjezdy z kopců zbrzdil hned na začátku úraz jednoho ze závodníků a pak další (doprovázený nářekem ze sanitky), takže jsem jela opravdu hodně opatrně. Nestojí to za to.
Vydaly jsme se i na
duatlon v Kytlicích. Tady jsem si poprvé vyzkoušela, jak se vzdává. Poté, co jsem, na mě poměrně úspěšně, absolvovala první část běhu 5 km, mě jeden z organizátorů poslal na kole špatným směrem - tedy naproti z kopce se řítícím cyklistům. Strávila jsem asi 20 minut uskakováním z cesty dokud jsem si neřekla, že tohle nemám zapotřebí a zavání to jenom bolestivým průšvihem. Otočila jsem to, dojela do cíle a trochu se vyzuřila líčením pořadateli. Asi po půl hodině, co jsme se všichni natlačili do stanu, začalo lejt tak mohutně, že jsem byla ráda, že nejsem na trati. Vlastně mě ten špatně navigující policista tohoto mokrého a velmi bahnitého zážitku uchránil. Nutno podotknout, že trasa 5 - 20 - 3 sice vypadá přijatelně, ale je hodně těžká terénními výjezdy kopců a občas i skal, takže čertví, v jakém stavu zuboženosti bych to dokončila. Ocitnout se vedle triatlonových borců byl docela zážitek.
Takže
Cortina.
Když nad tím tak přemítám, proběhla, na ten málo naběhaný objem kilometrů, velmi dobře. Jen jsem si naivně plánovala lepší čas, ale to bych bývala musela předtím pořádně makat!
Vlastně mě to utvrdilo v tom, že bez nějakého náročnějšího tréninku nejspíš zvládnu i Misurinu.
Ano, blbost je fakt věčná.
 |
| Z výletu po závodě - pro jistotu vejcem až nahoru |
 |
| Výletní vrcholovka |
V červenci proběhla naše dlouho plánovaná a očekávaná cesta na
Island.
Nebudu se více rozepisovat, to už jsem udělala dost a dost. Jen jsem tam zaznamenala posun ohledně mých výstupů do kopců.
Dýchavičnost se nenápadně zhoršovala a pokročila natolik, že kopce, které jsem dřív normálně vyběhla najednou, byť pomalu, jsem teď musela rozdělit aspoň natřikrát. Kopce, ve kterých jsem dřív běhala úseky, jsem musela vyjít. Nešlo mi to na rozum, ale přičítala jsem to únavě (asi z toho nicnedělání) a propukajícímu mládí. V kopcích jsem prostě měla problémy vždycky, i když jsem se v nich v Jizerkách pohybovala pořád a brala je jako výzvu.
Od horských závodů mě to neodradilo, tam je to prostě nejlepší!
Vzhledem k tomu, že se blížila Misurina, tahle moje neschopnost nebyla zrovna povzbuzující, ale co nadělám, vzdávat dopředu to rozhodně nebudu, i když moje účast bude vykoupená víkendem stráveným v práci a díky ní i zkrácením našeho pobytu o jeden den.
Prokládala jsem běžecké tréninky delšími vyjížďkami na kole v jizerských kopcích a došlo i na dlouho plánovanou trasu Jizerky - Praha. Já jsem k tomu sama odvahu neměla, ale Leona byla skvělý motivátor, takže stačilo velmi málo. 144 km bylo pro mě tak abstraktní číslo, že jsem si vůbec nedokázala představit, jestli to ujedu. Natož na horákovi. Ujela, ale zadní partie se proměnila v nasekanou fašírku.
 |
| Poslední výběh na Černou Studnici před Misurinou |
 |
| Ranní kroužení pod Ještědem |
 |
| Jizerský okruh - 70 km |
 |
| Navečerní oblíbená vyjížďka |
 |
| Někdo na kole, někdo na koni aneb na Smrku |
 |
| Jizerky - Praha |
 |
| Jizerky - Praha |
 |
| Leony "oblíbený" terén aneb Jizerky - Praha |
 |
| Ranní výběh v Jizerkách |
 |
| V Jizerkách je prostě nejlíp |
Nadešel
den D a já se masochisticky těšila na úseky s lany a žebříky a prudké výstupy. Počasí nám ukázalo svou nepřívětivou tvář. Měl to být nejtěžší závod tohoto roku. A nejkrásnější. Nahoře napadl sníh. Krátce po startu mělo začít pršet a mělo to vydržet až do noci.
A musela jsem vzdát. Nějak moc negativ najednou. Ale stejně to byla krása. Aspoň ten druhý den. Hory mě nabíjí.
 |
| Tudy jsme měli běžet |
Termínovka.
Rozevlátí pokračuje.
Šutr. Jo, Šumava, tam je krásně, ale nemám šanci. Krásný víkend strávený prací.
Epo Trail Maniac - prostě to nejde. Mám zaracha.
Janovských 19.
Zimní Ještědský Sky Race.
Jak bych to jenom navlíkla?
Tenhle rok ještě neskončil a už je jiný.
Že bych si vypěstovala nové?
 |
| Kurt Gebauer: Magická žena |
