úterý 10. ledna 2017

Nanukem snadno a rychle

Nevylezem na Sněžku?

Myslim, že ne….

Sluníčko svítí, sníh se krásně třpytí a do stopy se přelil dav. Nikdy jsem na Jizerce nepotkala tolik lidí. Silvestr je všechny vylákal od kamen. Poslední den v roce je přeci potřeba se hýbat. Asi.
Běžky jsou od slova běhat, ne chodit!  Občas si to musím v duchu říkat i já, když se plížím do kopce.

V Pešákovně si vystojíme frontu a urveme poslední krmi. A to je teprv dvanáct.

Zítra bude zase krásně.

Nevylezem na Sněžku?

Seš magor…..

Budík drnčí v půl druhý. Vlastně by ani nemusel, protože mám pocit, že jsem nezamhouřila oko. Ani jedno. Proč musej lidi dělat na Silvestra takovej bordel i na horách? Chudák lesní zvěř. Jakoby se ocitla uprostřed bitevní vřavy.

Cpeme do báglů další vrstvy, spacák (není to zbytečný?), něco málo proviantu – čaj, kafe, polívku, chleba, zbytky vánočních perníčků (nepovedený Cocopelli je sice pořád tvrdý, ale docela chutný), čokoládu. Představujeme si, jak tam budeme idylicky sedět, konzumovat všechny ty pochutiny v libovolném pořadí a kochat se svítáním. Předpověď slibuje azuro a bezvětří.

Projíždíme mlhou a bílou, krásně namrzlou krajinou. Teploměr hlásí -13. Nenecháme se tím zviklat. Je přeci inverze a nahoře bude jen lehce pod nulou. Snažíme se nesrazit mátožné postavy komíhající se tmou podél silnice.

Jsou čtyři ráno. Všechno klape podle plánu. Parkujeme na místní ledové ploše. Poslední volné místo na stadionu. Vyměknu a pro jistotu oblíkám ještě jednu vrstvu – pohled na teploměr mě trochu znejistil. Samozřejmě zbytečně. Ovšem vzpomínka na to, jaká mi byla zima na Islandu je stále silná.

Za okny některých chalup se ještě svítí. Závěrečné chvíle oslav nového roku. My taky slavíme. Nasadíme čelovky, navlíkneme batohy, chopíme se hůlek a snažíme se udržet na nohou.
Rozcestník je nedaleko Pomezní boudy. Pozvolna stoupáme vzhůru. Jsme někde pod sjezdovkou. Touhle cestou jdeme nahoru poprvé. Vyhodnotili jsme ji jako nejkratší a nejméně náročnou. Haha.

V ledu se občas odrazí svit lamp. Neříkali jsme vloni, že už NIKDY, ale opravdu NIKDY nepolezeme v zimě na Sněžku bez nesmeků? Snad to nebude tak zlý, utěšujeme se navzájem. 

Za námi se objeví kužel světla se slovy:  Já tušil, že tam nebudu sám. Míjí nás mladík s podobnou výbavou jako máme my, jen to kafe a polívka mu chybí. Prohodíme pár slov a po chvíli už jenom pozorujeme, jak jeho světýlko mizí v dáli.
Pečlivě vybíráme cestu v omezeném pruhu světla. Občas jej zhasneme a hledíme vzhůru na úžasnou oblohu plnou hvězd. Ještě tak vědět, která je která. Ticho a sníh. Snažím se zachytit zvuky lesa, ale tlustý kulich tlumí dobře a tak vnímám jen svoje funění.
Začínáme trochu vyklesávat, je náročnější ustát klouzání a jsme rádi, že to můžeme jistit hůlkama. 
Chvilku panikaříme, že jdeme špatně, ale pohled do mapy nás zklidní. K Jelence to má být už jen půl kilometru. Zdá se nám to dál. Ze Sovího sedla to prudčeji stoupá až k chatě. Tam natrefíme znovu na spoluchodce, který si dopřává zdravotní cigaretku.

Teď bude krpál, pak zas dolu a pak už jenom nahoru…. Cestu zná, zdá se, velmi dobře. Nesmeky taky nemá.
Od Jelenky stoupáme po jakýchsi přírodních schodech. Prostředkem to nejde vůbec. Snažím se zapíchnout hůlky a přitáhnout, ale marně. Hledám trochu sněhu podél kleče, ve kterém by se dalo vyšvihnout na další schod. Párkrát ubalancuju pád. Když mizí sníh, pomůže větev. Nějak si nedokážu představit, jak asi bude vypadat vrcholový výstup. Bude to hromada zledovatělých šutrů? 

Cesta se narovnala a je docela úleva jít chvíli po rovinatém ledu. Je to trochu snazší. Opouštíme ochranu kleče a opře se do nás vichr.

Sledujeme pár světýlek, která se pohybují vzhůru směrem k vrcholu. Zdá se být na dosah, ale tušíme, že to bude minimálně ještě dva kilometry, protože cesta se bude klikatit. Vítr sílí a povrch se mění na šutry pokryté ledem. Stoupáme podél cesty. Pokud to jde, tak ve sněhu a kde ne, hledáme kameny bez ledové krusty. 
Čím blíž jsme vrcholu, tím víc sílí nápor vichru a ledovatost cesty. 

Jsi ráda, že jsme tady? 

Zk.... led. Zk..... vichr. Myslím, že to nezvládnu. Jdu po pravé straně. Ta levá je rozhodně lepší, ale nevím, jak se na ní dostat - dělí mě od ní ledová plocha. Poryvy větru se mnou cloumají jak chtějí. Občas mě poponesou. Je naprosto nereálné se v tomhle pokoušet přejít. To by nejspíš mělo rychlý průběh. Hledám kudy jít, nakonec sestoupím stranou do sněhu. Dupu, abych ho probořila. Místy to nejde. Namrzlý a ufoukaný. Padá na mě zoufalství. Nejde to ani dopředu, ani zpět. Tak tady zůstanu. Stanu se nanukem.



Pojď sem, tady je to dobrý...

Dobrá rada, ale kudy. 

Pojď, už se to chystá!

Momentálně je mi svítání ukradený, i když nad obzorem se černá tma začíná zbarvovat do červena. Už se to chystá, už se to chystá! Makej! Sbírám poslední síly a zbytky morálu a škrábu se po šutrech, sněhu a zmrzlé trávě. Na vršku nás čeká další kluziště a vítr nás po něm začne prohánět. Probíjím se k chatě, leží tam pár lidí ve spacáku a probírají se ze spánku. Vypínám čelovku, abych je neoslňovala, ale tím se taky zbavuju schopnosti vidět kam šlapu. Kromě toho není nic moc od boudy vidět. Vracíme se znovu na plošinu a snažíme se v tom vichru dostat ke kapli. Ruce mi mrznou a začínám se nekontrolovaně klepat. To už tady dlouho nebylo....

Vytahujeme spacák a balíme se do něj. Nevidím vůbec nic, snažím se zachumlat co to jde, zahřát prsty, prostě všechno. Pijeme horký čaj a moc to nepomáhá. Tma ustupuje a dole pod námi jsou mraky. Nad nimi to září. Je to tu. Je mi to jedno. Děsná kosa. Prostě KOSA. Víte, co to je KOSA? Vedle nás podupávají dva Poláci. Na nohou mají mačky a nevypadají, že by jim byla zima.



Klepat se přestanu až poté, co otevřou poštovnu a převlíknu si mokrou zpocenou vrstvu. 
Svítání je v nejlepším. Dívám se na něj chvíli za oknem. Pak se pochlapím a vyjdu na vyhlídkovou terasu, ale vydržím to asi tak dvě minuty a padám zas dovnitř. Tahám z batohu další a poslední vrstvu. Teplo. Je mi TEPLO!

Sestupujeme
Ještě chvíli se kocháme a pak vyrážíme na sestup. Ne, že by to neklouzalo, ale denní světlo nám umožňuje líp hledat cestu. Kousek nad Jelenkou nacházíme lavičku, útočiště v kleči před větrem a s neskutečně krásným výhledem. Konečně přijde na řadu naše velká svačina. Pod námi se válí mraky a halí kopce do svého hávu. Sluníčko příjemně hřeje.









Pak doklouzáme k chatě. Kousek pod ní se setkáváme znovu s naším spoluchodcem a v družném hovoru strávíme cestu až dolů s občasným válením se na cestě. Led drží svoji vládu dál.

Postupně odkládáme vrstvy, čepice, rukavice... Dole pere slunce a je nad nulou. Otáčíme se a koukáme na Sněžku.

Fakt tam tak fičí?

Fakt je tam taková kosa?



8 komentářů:

  1. Tomu říkám začátek novýho roku! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jsem zvědavá, co mi nachystá :-)

      Vymazat
  2. To je nádhera! Úplně mi bylo zima za tebe..ale podle fotek to stálo za to :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, rozhodně to stálo za to, jen to chce trochu lepší výbavu :-)

      Vymazat
  3. Hezky ... dokázali jste se překonat a i když to bylo s útrapami, tak nakonec jste byli odměněni ... a tak to má být. Tak ať ti spravedlnost v tomto roce za každé poctivé úsilí nadělí krásný kus poctivé odměny. :)
    Ať se daří!
    Mm

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju Tome! Ano, já chci letos odměnu :-)

      Vymazat
  4. neni nad skvele napady :) evidentně slušnej oddil :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. takovej správnej párek magorů :-)

      Vymazat