čtvrtek 19. srpna 2021

Baltickej punk

K Baltu mám specifický nostalgický vztah, který začal někdy kolem mého čtvrtého roku. Rodiče nás se ségrou vozili každé prázdniny na čerstvý mořský vzduch, aby se nám dostatečně roztáhly hrudní košíčky, staly jsme se odolnějšími a rozšířily se nám obzory. Tehdejší možnosti rozvinutého socialismu ani nic jiného neumožňovaly. 

Naší oblíbenou destinací se stal polský poloostrov Hel, který, jak jsem se doslechla, je dneska plný hotelů. Tehdy byl turismem naprosto nepolíben a bylo tam pár malých rybářských vesniček. Z jedné strany jej omýval neškodný záliv, kam se dalo jít mořem dost daleko a pořád bylo vody maximálně po pás (i ten náš dětský), takže jsme dny trávily lovením rybek a mušlí, měly bílá břicha a hnědá záda. Jeho druhou stranu, oddělenou nejprve loukou, kde se stanovalo, pak silnicí, železniční tratí a borovým lesem, tvořila divoká pláž s bílým pískem a ještě divočejším mořem. Dul tam vichr, ohýbal stromy a vzdouval velké vlny. Na pláži se dalo vydržet jenom ve vyhloubené díře doplněné kolem dokola doma ušitou zástěnou. To bylo pak dokonce takové vedro, že se v té ledové baltické vodě dalo i koupat. Kromě krásných slunných dní jsme odhodlaně čelili i těm hnusným, kdy jsme na pláž doráželi v zimních bundách a čepicích, rychle je ze sebe strhali, abychom moc nevymrzli, a skákali do vln. Když už jsme u moře, tak se přece musíme koupat! Svršky jsme ovšem museli dostatečně zatížit, aby mezitím neodletěly. 

Všechno bylo stále plné písku. Většinou nám skřípal mezi zubama ještě dlouho po návratu a sypaly jsme jej z kapes do dalšího pobytu.

Pamatuju si příjemné chvíle, kdy nám do střechy stanu bubnoval déšť (v horším případě kroupy) a byla taková zima, že jsme měly teplé ponožky a kulicha i na spaní. Občas bylo nutné držet tyčky stanu, aby jej neodnesl severní větřík. 

Někdy jsme využili pohostinnost známých v Gdyni, kteří bydleli v luxusní bytovce v areálu školy pro mořské vlky, kde Geňa učil a zároveň kormidloval obrovskou školní čtyřstěžňovou plachetnici Dar Pomorza. Občas nás na ní vzal a byl to velký zážitek.

Večer jsme si dávali opečené sledě - na papírovém tácku byli vždycky čtyři a jako sladkou tečku gofru se šlehačkou a čokoládou. Do dneška si pamatuju vůni pytlíkových polívek (zvlášť té bramboračky), těstovin a rýže. A lanšmítu. A chuť velikých okurek rychlokvašek z místního trhu.

Když už jsem byla starší (10 - 12), chodila jsem na dřevěné kůly, které trčely z vody na divoké straně poloostrova a chytala ryby. Šlo mi to tak dobře, že mi to museli zakázat, protože už je nechtěl nikdo jíst. A mě to tak bavilo!

Byly to velmi intenzivní zážitky a jsem za ně vděčná.

Docela ráda bych se k tomu Baltu podívala znovu. 

Poté, co si P. pořídil elektrokolo, protože prostě se mnou už se nedá jinak jezdit, zdárně jsme to vyzkoušeli na naší letošní dovolené v Rakousku u Romany. Začalo se znovu blýskat na lepší společné cyklistické časy a bylo záhodno kout železo dokud je žhavé.

Myšlenka podívat se k Baltu se mi znovu vrátila.

Když jsem náhodně narazila na informaci o Oder-Neisse Radweg, která vede od pramene Nisy k Baltickému moři, začal se mi v hlavě rodit plán. Ideální by byl víkend, s ohledem na moje pracovní povinnosti, jenže celá trasa má 630 km. To za víkend nedáme. Oficiálně je rozdělena na 12 etap, my bychom ji mohli sloučit do pěti a mít šestý den jako rezervu, pokud by se nám nepodařilo ujet při kumulaci několika částí v jeden den 150 km. Nechceme jen prosvištět, ale taky zastavit, podívat se na zajímavá místa, najíst se a hlavně se neschvátit. 

Koupi papírové mapy jsme zavrhli, doposud nám vždycky stačily mapy.cz, naplánovat cestu do detailů, včetně rezervace ubytování a zakoupení zpáteční jízdenky vlakem, taky. Budeme to řešit až po cestě.  Letmým kouknutím na booking jsem zjistila, že nějaké možnosti tam jsou a zpátky se prostě nějak dostanem (tímhle jsem si teda nebyla úplně jistá, ale podlehla jsem optimismu). Jedinou přípravou bylo stažení celé trasy do mobilu a vytištění vlakového spojení z Ahlbecku do Tanvaldu. S ohledem na naší chabou němčinu by se to mohlo hodit. 

Bylo by dobré to zrealizovat co nejdřív, dokud je léto, slušná předpověď a aktuální příznivější covidová situace umožňující cestování, byť v omezené míře. Meteorologové se sice v posledních letech moc netrefují, ale nějaké vodítko potřebujem. V práci byla odsouhlasena moje absence na pět dní. Zbývalo jen zabalit a vyrazit. 

Minimalistickou výbavu mám už vyzkoušenou, člověk toho moc nepotřebuje, zvlášť když má možnost přeprání a využití staré dobré metody ždímání v ručníku. Ovšem moje zážitky z drsného severu obohatily seznam o péřovku, cyklistické návleky, plavky, rychleschnoucí ručník (vidina koupání v Baltu byla příliš silná) a lehké trekové kalhoty bez nohavic (co kdybychom třeba šli do hospody na večeři). Když bude zima, použiju do nich návleky. Nerada se potím do baťůžku, ale ty položky navíc se už do bubliny nevešly, přestože péřovku lze sbalit do její vlastní kapsy, takže něco malého na záda bude potřeba.

Je rozhodnuto. 

Pramen Nisy je od našeho jizerského útočiště necelých 9 km, ovšem nejdřív do krutého černostudničního kopce. P. propadne trochu panice, abych se nevyčerpala hned na začátku a tak požádá souseda, aby nás k prameni ráno odvezl. Oder-Neisse Radweg tím nebude dotčena. Zvládla bych to, ale tak dobrá... Usneseme se, že první den urazíme jen 100 km, abychom to nepřehnali a dojedeme do Görlitz. Radši si rovnou přes booking zarezervujeme ubytko. První a poslední den jistoty.

1. Etapa (Nová Ves n.N. - Zittau - Görlitz - Rothenberg - 131 km/742 m)

Od pramene vyrážíme téměř na čas. Při průjezdu Rádlem neodoláme a využijeme pozvání Houby na kafe. Kopec do Rádla byl nejhorším stoupáním celé trasy. Dokonce jsem na posledních 5 metrů slezla s kola. Odměnou bylo výborný presíčko a sklenice domácí limonády. Na české straně vedla cesta pro nás známými místy podél ještědského hřebene a Hamrštejna, což skončilo hned za německou hranicí. Na 50. km před Žitavou si dáme svačinu z domova a pokračujem až ke klášteru Marienthal, kde si dáme kafe a pivo. Jede se nám dobře a když se přiblížíme ke Görlitz, zrušíme rezervované ubytování a rozhodneme se pokračovat do Rothenburg. V Görlitz si zajedeme prohlédnout centrum a tak se kocháme, až parádně zakufrujem. S ohledem na pokročilejší hodinu si zarezervujeme nocleh v Zum Postamt - je to vlastně jediná nabídka. Po dojezdu volám na uvedené číslo, protože nikde nikdo. Paní bytná na mě začne chrlit příval instrukcí, jak si vyzvednout klíč, kam uložit kola až jí dojde, že toho je na mě moc a radši přijede. Anglicky neumí a moje chabá němčina stačí tak na Haben Sie Zimmer frei? Nicméně je velmi milá, kola uložena a zamčena, klíč předán. Sdělí nám, že všechny hospody jsou zavřený a jediné místo, kde se můžem najíst je kebab u Turka, který je naštěstí za rohem a čehož hned využijem. Obsluha nám sdělí, že tu mají hodně komárů, což na vlastní kůži zažíváme, takže rychle dojíme, trochu se pofackujem a prcháme na ubytko. Pro jistotu neotvíráme okno, volíme variantu přidušení než totálního nevyspání marným lovem bzučící mrchy. Ráno nás čeká bohatá snídaně, kafe a jedem dál.

Pramen Nisy

Popis trasy u pramene Nisy s mapou

Klášter Marienthal



Pivo a kebab u Turka

2.Etapa (Rothenberg - Bad Muskau - Fort - Gubin/111 km/175 m)

Kde všichni ty lidi jsou? Cyklisty nepotkáváme skoro vůbec a místních jen pár - většinou ve městech. Vesničky jsou naprosto liduprázné, hospody a obchody zavřené. Cyklostezky jsou kvalitní, samý asfalt. Hranice mezi Německem a Polskem je přesně určená a většinou je podél cest ještě elektrický plot. Krajina podél Nisy je trochu jednotvárná a díky plotu se přímo k vodě ani nedostaneme. Jediným zpestřením jsou kolíky v německých národních barvách. Prostě placka. V Bad Muskau si dáme v pizzerii pivo a polívku. Je tu pár lidí. Pokračujem dál. Nuda a šeď. Občas míjíme pozůstatky socialismu a zkázy války - zbořené mosty, prázdné budovy s dírami od střel. Je to trochu depresivní. Navíc tady začínají dálniční asfaltové nekonečné úseky na protipovodňovém valu. Dochází nám voda. Jazyk se mi už doslova lepí na patro, ale záchrana přichází v podobě malého obchůdku. V tomhle prostředí nám dochází morál. Chtěli jsme původně dojet do Eisenhüttenstadt, ale nedaří se nám najít ubytování. Booking nabízí jedinou variantu v Gubinu - 2 jednolůžkové pokoje v Landhasthof&Hotel Waldow, tak to radši berem. Před vchodem posedávají u stolků divný lidi, výzdoba hotelu je dost bizarní, ale recepční je moc milá, hned nám ukazuje, kam si máme uložit kola, v kolik chceme snídani a jaký housky a dokonce nám nabídne levnější dvoulůžák, takže rezervaci na booking rušíme. Po osvěžení sprchou se připojíme ke všem těm divným lidem venku a objednáme si večeři - místní specialitu soljanka a opečenou rybu s bramborem. Bylo to výborný. Jen si trochu připadáme, jako bychom se vrátili v čase do doby Ein Kessel Buntes. Už tam chybí jen Udo Jürgens. Vedle u stolu sedí tak zvláštní týpek, že jen zíráme. Možná to je skanzen socialismu. Víno to všechno halí do růžovějšího hávu.

Asfaltky skryté v lese - příjemná změna



Asfaltky mezi nekonečnými poli kukuřice 


Typické značení trasy Oder-Neisse Radweg

Jedeme správným směrem


Nekonečné a nudné dálnice



Zastávka na osvěžení

Jeden ze zbořených mostů


A další....

A ještě další....

Koupačka v Nise

A jedeme dálnicí dál a dál

Výzdoba hotelu - kdopak by se vlka bál

Místní hotelová kapela

3. Etapa (Gubin - Ratzdorf - Eisenhüttenstadt - Frankfurt (Oder) - Kienitz - Gross Neuendorf/ 122 km/222 m)

Ráno platím nocleh. Nakonec se podaří uplatnit kartu, i když si vyslechnu, že radši berou německý, ty naše jsou "Scheisse". Málokde po cestě lze platit kartou, všude chtějí hotovost, ještěže ji s sebou máme! V Ratzdorfu se Nisa vleje do Odry a příroda se stává divočejší a zajímavější. Je tu spousta ptáků. Čápi, kormoráni a další, které nedokážeme určit. Začíná dost fičet, což na nekonečně dlouhých úsecích na valu není nic příjemného. Začíná boj kdo z koho. Občas se mě snaží sešťouchnout ze strany, ale ustojím to. Bere to síly. Vítáme jakékoliv sjetí z valu při projíždění vesnicí nebo městem. Ve Frankfurtu si v kavárně na nábřeží dáváme aspoň kafe a salát. Booking nenabízí po cestě ubytování žádné a Airbnb jen v Polsku. Do Polska se nám nechce a navíc by to byla zajížďka. Rozhodneme se to risknout a hledat nocleh až kam dojedeme. Rádi bychom to zapíchli v Kienitz. Po příjezdu nás mile překvapí, jak příjemné místo to je. Pár možností k ubytování je, ale všechna jsou plná. Ve vesničce je malý přístav, dvě kavárničky a hospůdka, která už je zavřená. V kempu u mladého sympatického týpka se ptáme, zda o něčem neví - posílá nás do sousední Gross Neuendorf, prý je větší a skýtá naději něco sehnat. Dáme si u něj za odměnu a posilněnou pivo, uděláme ještě jeden marný pokus v kavárně a jedem. Hned na začátku je Maschinenhaus&Restaurant s lákavým ubytováním v upravených vyřazených vagonech. Všechny jsou samozřejmě plné a laskavá paní nás posílá o kus dál za roh do Landfrauen-Café&Pension. Mají také plno. Když vidí můj zoufalý obličej s otázkou, zda o něčem neví, sáhne po telefonu a vytočí pár čísel. Na posledním uspěje a pošle nás jen o kousek dál do pidipenzionku. Radši se ještě ptám, zda se k nim můžeme přijít najíst, pořádně nám totiž kručí v břiše. Pán na nás už čeká, pustí nás do apartmánku, uložíme kola, domluvíme se na snídani a pospícháme na večeři. Mají už jen poslední dva Schnitzel se salátem. To je ideální. Na světě je pořád krásně a lidi jsou milí.

Čápů je všude kolem hodně

Dálnice a krajina kolem Odry

Krajina kolem Odry


Prázdných budov je tu spousta

Nekonečné úseky

Frankfurt (Oder)

Z nábřeží ve Frankfurtu (Oder)

Konečně trochu změna místo valu 


Zase to valíme po valu

Kienitz

Mládežnický kemp v Kienitz

Zimmer frei, který není frei

Pivo v kempu

Ubytování ve vagonech

Maschinenhaus&Restaurant

4.Etapa (Gross Neuendorf - Schwedt - Gartz - Mescherin - Tantow - Penkun - Krackow / 119 km/ 310 m)

Poprvé jsem se pořádně vyspala. Snídani s kafem máme za dveřmi. 


Vejce k snídani

Dneska vyrážíme pozdě. Dálnice pokračuje a fičák taky. Na část cesty jej máme v zádech, což je velmi příjemná změna a hned je to znát na rychlosti. V Gartz si dáváme oběd. Po zkušenosti ze včerejška volíme jistotu jídla včas, protože nevíme, zda tam, kam dojedeme seženeme nocleh a navíc jídlo. Pokud je hospoda vůbec otevřená, většinou zavírá brzo. Krajina se mění, je rozmanitější a občas se objevují i terénní vlnky. Střídají se všechny varianty povrchů - asfalt, panelka, štěrk. Chtěli jsme dojet do Löcknitz, ale booking nenabízí vůbec nic a Airbnb opět jen Polsko s velkou zajížďkou. Zkusíme to tedy v Penkunu, zdá se to být větší vesnice, tak snad se tam něco naskytne. Jedem pod větrnými elektrárnami, mají jich tu dost. Není divu. U silnice před Tantow je cedule s nabídkou pokoje, tak tam volám. Má volno. Je ještě docela brzo a máme jen 90 km. Před domem nás vyhlíží podivný týpek, takže se nakonec rozhodneme této lákavé nabídky nevyužít. Penkun nás uvítá tradičním - máme plno. Obvolala jsem asi pět čísel a neúspěšně. Zkoušíme ještě zajít do místní hospody, která je zároveň i pensionem. Uvnitř sedí několik štamgastů (přesně pět chlapů a jedna dáma) podivného vzezření, ale tváří se přívětivě. Hospodský hlásí, že má plno, že je škoda, že jsme nepřijeli dřív, protože na poslední chvíli ubytoval nějaké 4 cyklisty... Co k tomu říct. Nabízí nám spaní v tanečním sále, chvíli přemýšlí a pošle nás o kus dál do Hotelu Greif. Mají také plno. Odevzdaně se vracíme zpátky s tím, že si dáme pivo a pojedeme dál. Když vstoupíme se slovy "Všude je plno, ale chceme aspoň dvě piva" propuknou štamgasti v bujaré veselí. My moc ne. Pivo dostanem a v duchu se psychicky připravujem na to, že budeme nejspíš šlapat celou noc. Dámské části se nás ovšem zželelo a spustí debatu, kdo by ještě tak mohl mít volno. Nakonec bere malý telefonní seznam a začíná telefonovat. Asi po dvaceti minutách konečně zaplesá. Má pro nás pokoj ve vedlejší vesnici, asi 8 km odsud. Uff. Jsme jí neskonale vděční, kupujem jí další pivo a sobě taky. Krackow je na trase, takže se neodchýlíme. Před domem nás uvítá bodrá paní, je moc milá. Vypadá to, že bydlíme přímo v jejím pokoji. Má tam oblečení a fotky vnoučat. Ale možná to příležitostně pronajímá. Oficiálně asi ano, ale teď to vypadá, že má zavřeno. Nabízí nám něco k jídlu, ale naštěstí jsme po obědovečeři, tak toho nemusíme využít. Po sprše si s ní a jejím mužem na chvíli sedneme na pivo a trochu "pokecáme" v rámci našich jazykových možností. Dozvídáme se, že byli v Praze a ve Špindlu. Bavíme se o očkování, byli první, kdo se nás ptal, zda jsme očkovaní nebo zda máme negativní test. Probíráme naši trasu na zítra. Počasí se má zhoršit a pršet. Původně jsme chtěli zítra naši cestu dotáhnout a ujet 150 km, ale jestli bude pršet, není to moc reálné. Vítr a déšť je blbá kombinace. Ptáme se, jestli jezdí trajekt přes Štětínský záliv - mohli bychom si to zkrátili a míň zmokli. Slíbila, že to zkusí ověřit. Objednáváme si snídani na 7:00 hod, bude lepší vyrazit brzo. Mizíme do peřin.

S větrem v zádech


Oběd byla dobrá volba

Sama samotinká

Pod větráky

Naše poslední záchrana v Krackow

5. Etapa (Krackow - Löcknitz - Hintersee - Ueckermünde - Ahlbeck - Heringsdorf / 85 km/ 423 m)

Trajekt prý nejezdí. Ráno prší, ale jakmile vyrazíme, přestane. Nejdřív jedeme po silnici a místy v úkrytu lesa, takže vítr nás nebrzdí. Projíždíme moc hezkými vesničkami, většina z nich má pěkné stoleté hrázděné domy s doškovými střechami. Nejhezčí je Hintersee. Nechce se mi pořád zastavovat a fotit, takže místní architekturu moc zachycenou nemáme. Za Hintersee se noříme do lesa, nejdřív po dlažkách a potom po písčité jehličnaté pěšince. V Ueckermünde musíme nejdřív najít bankomat a vybrat hotovost. Spoléhat se na kartu tady nelze. V přístavu se najíme v rybím bistru a zjišťujeme, že trajekt přes záliv jede. V patách jsou nám temná mračna a je jen otázkou času, kdy nás dostihnou. A že nás dostihnou, je jisté. Rozhodnutí zvolit cestu přes vodu padne rychle. Loď jede za hodinu a půl a ušetříme 60 km jízdy větrem a deštěm. Pro jistotu si přes booking rezervujeme ubytování v cíli - Heringsdorfu. Je dost drahý, ale v nabídce to nejlevnější. Cestou určitě zmoknem a představa, že zas hledáme nocleh v místě po dojezdu nás teda vůbec neláká. U Baltu bude určitě hodně fičet a pršet. 

Kostelík v Hintersee

Cesta za Hintersee

Cestou z Hintersee


Na Ueckermünde

Z Hintersee

Les jak u Baltu :-) z Hintersee

Ueckermünde


Oběd v Ueckermünde

Ueckermünde

Ueckermünde

Plujeme do Kaminke

Cesta lodí byla příjemným zpestřením a trvala asi hodinu. Ledva jsme dosáhli druhého břehu začalo pršet, fičelo pořád. Nestačili jsme si ani prohlídnout vesničku Kaminke, která vypadala pěkně a radši navlékli pláštěnky a razili dál. Čekalo nás kopcovitých 20 km. V Ahlbecku jsme se stavili na nádraží a ověřili spojení, které jsme měli vybrané. Pokladna už byla zavřená (bylo teprve 17:30 hod). Můj mobil se definitivně vybil. Neměli jsme nikam poznamenáno ubytko, takže jsme jej museli nejdřív trochu nabít přes P. elektrokolo. Ještěže tahle možnost je. 

Tak jsme tady. 

Ahoj Balte!



Skvělá rybí polívka k večeři v Heringsdorfu






Mám tě Balte!


6. Etapa 

4:45 hod - budíček

5:15 hod -  přesun na kole na nádraží do Ahlbecku (neptejte, proč jsme nenastoupili už v Heringsdorfu, asi jsme potřebovali hned po ránu pořádně promoknout a hlava už nám nefungovala)

6:01 hod - odjezd z Ahlbecku do Züssow (1.přestup)

7:56 hod - odjezd z Züssow do Berlína ICE - rychlík, na který je potřeba rezervace předem, ale průvodčí nás nevyhodil, měli jsme děsnou kliku, že tam byl jen jeden další cyklista (2.přestup)

10:12 hod - příjezd do Berlína, jdeme koupit lístek na další spoj, který jsme měli vybraný - nejkratší cestou z Berlína do Děčína a pak do Liberce a Tanvaldu. Nejde to. Vlak z Berlína je plný. Paní nabízí jízdenku za dva dny. Ne, musíme se dnes dostat domu. Našla nám spoje místníma lokálkama bez možnosti rezervace pro lidi i kola, takže musíme spoléhat na štěstí, že nás do vlaku vezmou, risknem to

13:18 hod - odjezd z Berlína do Eslterwerda (3.přestup)

15:43 hod - odjezd z Elsterwerda do Coswig (4.přestup)

17:00 hod - odjezd z Coswig do Bad Schandau (5.přestup)

18:48 hod - odjezd z Bad Schandau do Děčína (6.přestup) - P. si v čekárně zapomíná batoh, což zjišťuje až poté, co se zavřou dveře vlaku, vyběhne a vlak počká - Uff. Český průvodčí ve vlaku nám sdělil, že si musíme koupit jízdenku na další vlak v pokladně na nádraží - vlak Arriva - takže poslechneme

19:35 hod - odjezd vlaku z Děčína do Liberce (7.přestup) - máme strach, že vykolejíme, vlak sebou hází ze strany na stranu, koleje klapou....paní průvodčí nám sdělí, že zakoupená jízdenka ČD neplatí na Arrivu a musíme si koupit novou, ale je moc milá a zachová se skvěle! Hodný lidi pořád jsou! Máme oči navrch hlavy a těšíme se až tohohle vlaku hrůzy vystoupíme. Nedivíme se, že u nás vlaky v poslední době vykolejí.

21:25 hod - odjezd vlaku z Liberce do Tanvaldu (8.přestup), normálnější vlak, hlavně sebou nehází. Průvodčí je moc milá, povídáme si o naší cestě a doporučí nám vystoupit už ve stanici Dolní Smržovka, abychom se vyhnuli kopci z Tanvaldu. Skvělá volba, čeká nás "jen" kopec na Hamrska. Na závěr mi věnuje vylisovaný čtyřlístek, abychom prý dobře v tý tmě dorazili domů. Hodný lidi pořád jsou!



Tschüss bis Bal(t)!





11 komentářů:

  1. krasnej vylet a ta cesta domu to byl masakr tolik prestupu to bych asi nedal a ani si nepsala jak na te trase tacil dobijet sve elektrokolo ject celej den to je asi dobre kolo :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. cesta domu byla narocna, ale vsechny spoje docela navazovaly, nemecke vlaky jsou tiche, koleje hladke, na rozdil od tech nasich, takze to bylo vlastne v pohode :-) P. si vybral elektrokolo s dojezdem 150 km, takze mel velke rezervy, pripomoc s ohledem na lehky teren moc nevyuzival (max. 1 -2 z 9), takze mu vzdycky zbyvalo dost baterky (cca 60%) a dobila se vzdycky pres noc v ubytku

      Vymazat
  2. Z fotek je vidět, že hlavním cílem bylo jídlo. :-D Moc rád jsem si s tebou zavzpomínal. I na ty hnusný kostky a nekonečný valy. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přece nebudeme hladový! Navíc lokální jídlo patří k poznávání :-) Než jsme vyrazili, četla jsem si tvůj zápisek a taky jsem si vzpomněla (snad dobře), že jsi měl problém z návratem z jedné z cest z Vídně a musel jsi tam zůstat noc navíc...

      Vymazat
    2. Ano, to byl návrat z Rijeky, co vyšel na stejný peníze, jako dovolená v Egyptě. :-D

      Vymazat
  3. No to je teda epicka cesta, kloboucek... a kdyz uz se zda, ze je vyhrano, zapomene P. na nadrazi batoh haha. Dobra zprava je, ze lidi jsou porad mili! V zari ahoj! April.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo byla to vlastně pozitivní cesta! Těším se na září!

      Vymazat
  4. Paradní divočina! Jste odvážní, jak jste jeli na blind - a přitom to vždycky vyšlo. U Baltu jsme nikdy nebyla, tak třeba někdy takhle. Liška

    OdpovědětVymazat
  5. To je krásný vyprávění! Nevím proč, ale hned mě napadla běžecká X-denka :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! To mě nepřekvapuje, že tě to napadlo! :-)

      Vymazat