Na jih!

Touhu dojet na kole dolů k moři v sobě nosím už dlouho, a když jsem před pár lety objevila (už úplně nevím jak a kdy) trasu Ciclovia Alpe Adria bylo celkem jasné, že je jen otázkou času, kdy k tomu dojde.

Poté, co jsme s P. vloni úspěšně absolvovali jízdu k Baltu a vyzkoušeli si, že jsme schopni zkrátit oficiálně publikovaný počet etap na, pro nás ještě fyzicky akceptovatelné, minimum a poté, co se mnou po návratu ze Sicílie zase začali šít cestovní čerti, dostávala cesta na jih reálnější obrysy. Ideální by samozřejmě bylo odjet ještě v červnu, ale z pracovních důvodů to prostě nešlo. Odsouvat to na podzim se mi zdálo velmi nejisté, obvykle začíná výstavní sezona, dny se zkracují, nevíme co bude a připadalo mi lepší to zrealizovat co nejdřív. Navíc v létě se dá na kole cestovat s minimální výbavou. Chvíli jsem sice uvažovala o odletu někam k moři, ale jednak se letecká doprava začala nedostatkem personálu komplikovat a nějak jsem si nás nedokázala představit jako plážové povaleče. To vydržím tak maximálně dva dny. Kombinace jízdy na kole s následným krátkým pobytem u moře vypadala jako ta nejlepší volba. Nejdřív se trochu zmasíme a pak se z toho vyválíme.

Jako nejvhodnější termín jsem zvolila první červencový týden, kdy do toho vstupovalo volno zajištěné Husem, Cyrilem a Metodějem a mohla jsem tak ušetřit dva dny své vzácné dovolené.

Při detailnějším průzkumu celé trasy mě sice trochu zaskočilo celkové převýšení (5410 m na 415 km), ale jak známo, do akcí se většinou vrhám aniž bych se délkou a počtem potřebně nastoupaných metrů  nechala odradit. To dáme! Je celkem jasný, že přes hory se nějak přehoupnout musíme, pak už to bude většinou jen z kopce a po rovině. Musíme naplánovat etapy s větším převýšením tak, aby P. nedošla baterka na elektrokole a já abych úplně na svém gravelu nezdechla. Přece jenom už nejsme nejmladší. Pro jistotu jsme provedli test v Jizerkách, kdy jsme absolvovali výlet 85 km s převýšením 1500 m a zjistili jsme, že baterka má ještě na dojezdu pěkných 30%. To by mohlo vyjít. Já jsem sice byla z těch kopců tentokrát krapánek vysosaná, ale od záměru mě to neodradilo. Když si něco usmyslím, je se mnou těžký pořízení a P. se nebránil. Naopak.

Rozplánovali jsme trasu na pět etap, spočítali pro jednotlivé dny nastoupané metry v kombinaci s  kilometry a začali se poohlížet po ubytování tak, abychom se příliš nevzdálili a nenavyšovali si zbytečně kilometráž a metry. Riskovat, že vyčerpaní budeme večer někde kroužit a hledat, kde bychom mohli svá znavená těla složit na noc, nás nelákalo a přes booking moc nabídek nebylo. Léto se rozjíždí a tenhle nápad evidentně nemáme sami. Počasí je nevyzpytatelný a můžeme k tomu pěkně zmoknout. Když jsme zjistili, že poslední část nám končí pod Udine a k moři je to jen 40 km po rovině, pojali jsme ambiciózní plán zkrácení na čtyři etapy s dojezdem 140 km. Při cestě na sever jsme v jeden den našlapali 130 km, takže jsme předpokládali, že to prostě ujedem. Jako jistou překážku jsme ovšem vnímali šílené italské vedro, které se v chladu Jizerek v tu chvíli ne úplně snadno představovalo. To nám ulehčilo rozhodnutí. Tak prostě vyrazíme brzo ráno a výhni trochu ujedem!

Ubytko se nakonec povedlo zajistit všude a v cíli jsme si prozatím rezervovali jen jednu noc s tím, že to dořešíme až poté, co si doplánujeme návrat. Chtěli jsme cestovat vlakem z Prahy do Salzburgu (nástupního místa) a zpět z Grada (cíle trasy) zase vlakem. Zatímco vlak z Prahy do Salzburgu se povedlo i s kolem koupit snadno, s návratem to začalo být komplikované. Spojení sice internet nabízel, ale koupi jizdenek pro část v Itálii nikoliv. Se začátkem prázdnin začínají opravy tratí a tím i výluky, které jsou někde nahrazeny autobusem. U autobusu není ikonka kola, takže je dost pravděpodobné, že je neberou. Dopředu lze zakoupit jen úsek z Udine přes Villach a dál do Prahy buď přes Salzburg a Linz nebo přes Vídeň. Mezi Vídní a Prahou jsou vyznačeny další výluky. To by ještě bylo dobré, ale pro kola jsou místa do Prahy plná minimálně na čtrnáct dní dopředu. Hledám  variantu, že bychom někam třeba popojeli na kole, ale vhodné spojení prostě není. Začínám propadat skepsi, že díky vyprodané kapacitě nebudeme schopni jet. Hlava opět začíná připomínat šrotující kedluben jako při plánovaní Sicílie.

Přece se odtamtud musíme nějak dostat! Ve chvíli nejhlubšího zoufalství na mě ve vyhledavači vyskočila možnost dopravy cyklobusem společně s odkazy na rakouské dvě firmy, které by jej měly provozovat. Hned jsem jim napsala. První odpověděla ještě večer a druhá ráno. Nebylo to zrovna levné, ale když se sečetla cena jízdenek z Itálie do Prahy, tak to vlastně vyšlo na stejno. Velkou výhodou bylo, že shuttle bus odjížděl přímo z Grada a nečekalo by nás náročné přestupování ve vedru a přesun na další spoje. Přišlo mi to vlastně úplně ideální. Jen jsme to museli zkombinovat s autem. Následovalo přemýšlení, kde na týden v Salzburgu bezpečně zaparkovat. Co takhle letiště?

Jo, to půjde. 

Tak ještě těch pár dní u moře. Nejdřív jsme uvažovali o přesunu jinam podél pobřeží, ale dočetla jsem se, že Grado je starověké město a fotky vypadaly lákávě. Koupání asi nebude nic moc, jsou tam vesměs jen klasické pláže s lehátky a slunečníky, ale to se dá vydržet. Mohli bychom si taky udělat výlet vlakem do Benátek, byla jsem tam naposledy před 32 lety v rámci naší první italské dovolené s dětma. Když se budeme nudit, můžeme třeba na kole do Terstu.

Mezitím vyprodali kapacitu v hotýlku, kam jsme si udělali rezervaci na první noc. Díky vstřícnosti a ochotě recepční, která mi hned druhý den volala se povedlo domluvit ještě aspoň druhou a nabídla nám zajištění podobného útočiště v jejich další, nedaleko vzdálené budově. 

A je to! Začínáme se těšit, představujeme si hory, které nás po cestě obklopují a vyhlášenou část trasy po bývalé železnici na italském území. Jsme zvědaví, jaké to bude.

 

1. etapa Salzburg - Dorfgastein (90 km/872 m)

Tentokrát je kupička na cestu trochu větší i přesto, že je stále minimalistická. Do standardní sestavy  přibyly plavky (tentokrát se koupat budu, není to Balt!), malý rychleschnoucí ručník (budeme se na něm válet u moře), sandály (od loňska jezdím v cyklistických tretrách a ty na chůzi prostě nejsou) jsou sice pro balení trochu neforemné, ale dá se v nich chodit na tůry a do vody, trochu pevnější pláštěnka (letošní bouřky jsou výživné), lehká mikina (co kdyby byla v horách kosa), sukně a tílko (bude fakt vedro a budem tam dýl). Došlo tedy k zakoupení menší nepromokavé brašny na řídítka (nesmí být těžká a zasahovat mi do řídítek, to by mě štvalo). Malého batůžku na záda jsem se tím sice nezbavila, ale nevadí, budu mít aspoň prostor na větší svačinu a bude se hodit na případný výlet. Minimalismus je potřeba ještě trochu doladit (náhradní cyklistický set pro případné promoknutí je zbytečný, jsem durch, i když neprší). P. si k bublině pořídil nosič a postranní brašny. Téměř celý prostor jedné z nich zabraly naše sandály. Na rozdíl ode mě se batohu na záda zbavil (nechápu, jak se mu tam všechno vešlo včetně objemné a těžké dobíječky).

Z Prahy odjíždíme o hodinu později než jsme plánovali, což se nám trochu vymstí, protože se dostaneme u Linze do zácpy. Dalo se to, se zahájením prázdnin i volných svátečních dnů, očekávat, protože velká část národa se přesouvá do hor a k moři. Chtěli jsme dodržet harmonogram, který se odvíjel od času příjezdu vlaku z Prahy do Salzburgu (11:55 hod), no mohli jsme vyrazit i dřív, ale po šoferování nás čekalo 90 km, tak se nám prostě nechtělo. 

Jak se v dáli objeví hory, hned pookřejem.

Na letišti zaparkujeme snadno, ve 13:00 hodin usedáme na kolo, popojedeme na začátek trasy na Mozartplatz, kde si uděláme startovní foto a jedem!

Tentokrát mám navíc brašnu na řidítkách

Začátek trasy v Salzburgu na Mozartplatz

Salzburg má hezké historické centrum, projedeme tradičním sobotním trhem se vším možným (sýry, maso, uzeniny, pečivo, kytky atd.) a chvíli litujeme, že nemáme víc času na prohlídku a třeba kafe. Slibujeme si, že to zkusíme při návratu (haha). Cesta se vine podél řeky Saalzach, kolem se tyčí hory, slunce nám svítí nad hlavou a je to nádhera. První zastávku se svačinou máme na 53.km po kratším stoupání pod hradem Hohenwerfen, ke kterému vede lanovka. Je vedro, doslova ze mě leje, dochází mi voda, ale naštěstí se dá na tomhle místě doplnit. Další část trasy je dost náročná, střídají se strmé kopce a zvlášť posledních 20 km od Swarzach am Pongau je výživných. Občas slezu s kola a musím si vydechnout. Na závěr projedeme tunelem a pak už Hotel und Restaurant Burgblick. Já mám dost a oni už zavřenou kuchyni (je 20:30 hod a trochu jsem si myslela na Wiener Schnitzl), ale jsou milí a udělají nám aspoň zapečený toast se šunkou a sýrem a zeleninový salát. Dvě piva v nás doslova zasyčí a tím to končí. Tady se prostě v sobotu zavírá brzo. Než padne úplná tma, přijíždí nás pozdravit Romana, což je od ní nesmírně obětavé (trmácet se za námi na krátké posezení s vlastním přivezeným pivem, protože tady už nám další nenatočí). Bylo to moc milé setkání a šup do hajan!

Řeka Saalzach

Podél řeky Saalzach

Stoupáme

Hory kolem dokola a ty panormata!

Kolem hradu Hohenwerfen

Hrad Hohenwerfen

Našli jsme míč proti trudnomyslnosti

Využívám focení k odpočinku ve stoupání

Výživný stoupák

Značení trasy

Tady se voda bohužel doplnit nedá, ale aspoň zchladit jo

Výhledy

Burgblick

Někdy je dobrý pověsit kolo na hřebík

Dobrý místo pro Burgblick

Tady se narodil kluk

2. etapa Dorfgastein - Kellerberg (100 km/912 m)

Zavřenou večerní restauraci nám ráno vynahradí bohatou snídaní v 7:30 hod. Čeká nás kratší sjezd, průjezd tunelem a milosrdné rovinky občas zpestřené nějakou tou vlnkou. P. nostalgicky pozoruje paraglidisty a jejich přistávací manévry. Ráno je příjemně zataženo, ale pak se do nás slunce zas opře. Nejhorší stoupání trasy přichází v Bad Gastein, není se kam schovat, je děsný vedro a ze mě zas leje. Kopec je nemilosrdnej a občas mě ze sedla prostě sundá. Nad Bad Gastein se to trochu láme, ale stoupáme dál až do Böckstein, kde nám před nosem ujede vlak a musíme čekat další hodinu na přesun tunelem, který je dlouhý 8 km. Jinak než vlakem se tudy cestovat nedá, najíždí na něj i auta. Aspoň za tu dobu proschnu. Po výstupu z vlaku v Mallnitz jedeme nejdřív po rovině, pak menšího kopce a následuje velmi dlouhý serpentinový sjezd, při kterém musíme zastavovat, aby nám trochu vychladly hořící brzdy. Výhledy jsou úchvatný, ale nestačím fotit a brzdit zároveň. Dole v údolí se lehce zchladíme v řece a v malém pojízdném bistru si dáme colu. To nás malinko povzbudí. Je znát, že jsme už nízko, protože slunce nemilosrdně praží. Posledních 30 km podél řeky je nekonečných. Naše ubytko je, jak jinak, nahoře na kopci. Ale skvěle tu vaří, jejich Schnitzl, Suppe mit Leberknödel a salát je vynikajicí a pivo taky! Dopřáváme si odměny za tu dnešní dřinu. Při ukládání kol se potkáváme s českým cyklistou, který si pucuje kolo na další den. Je tu s rodinkou, která mu dělá doprovod s autem a tak může cestovat úplně na lehko. Se zátěží, kterou máme by to prý nedal. Ale dal, nic jinýho by mu totiž, stejně jako nám, nezbylo!

Cyklostezka tunelem za Dorfgastein

Cyklostezka podél silnice do Dorfgastein

Paraglidisti všude kam se podíváš

Dorfgastein a mše v místním kostele

Přistávačka

Milosrdné rovinky

Milosrdné rovinky před Bad Gastein

Stoupání v Bad Gastein

Bad Gastein

Vodopád v Bad Gastein

Z Bad Gastein do Böckstein

Nádraží v Böckstein

Čekáme na vlak v Böckstein

Zastávka v serpentinách

Zasloužená odměna

Naše ubytko v Kellerberg

3. etapa Kellerberg - Chiusaforte (70-90 km/503 m)

Po snídani opět sjíždíme na cyklostezku k řece Drau, podél které jedeme až do Villachu, tam ji opouštíme a míříme k rakousko italské hranici, kterou tvoří výživné 15% stoupání. Naštěstí není dlouhé. Občas je v příjemném stínu stromů. Následuje úsek, kde probíhá oprava silnice (pouhých 50 m!) a tak nám přichystají delší objížďku s kolmým stoupáním. V tomhle kopci není čas na hrdinství a z kol slezou i zdatní mladí silničáři. P. stačí včas nastavit tu správnou rychlost a tuhle překážku rychle zdolá. Pak se mi cesta v hlavě trochu slejvá, pamatuju si jen děsný vedro, občasnou vlnku a intenzivní potřebu se na chvíli zastavit a načerpat sil. Dojde k tomu až na 52. km v Tarvisiu, kde začíná naše putování po bývalé železniční trati. P. jede hodně vepředu, ani ho nevidím a tak mineme všechna odpočívadla a lákavé hospůdky. Čeká na mě až na samém konci městečka. Je tam naštěstí otevřený bufet a tak doplníme kalorie a na chvíli vyměníme tvrdé sedlo za plážové lehátko.

Most pro pěší přes řeku Drau za Kellerberg

Asfalt se mění v štěrk

Štěrk pokračuje a občas do toho vstoupí písek a jehličí

Trochu bloudíme v terénu

Je potřeba se zchladit v řece

Už jsme v Itálii

Horská panoramata

Na objížďce do kopce slezou i mladí statní silničáři

Cyklistická dálnice

Tarvisio a začátek cyklostezky po bývalé železnici

Tarvisio

Doplníme kalorie

Po krátkém odpočinku vyrážíme dál, projíždíme tunely, kocháme se výhledy a sjíždíme většinou z kopce. Tunely, které jsou delší (650 - 1600 m) mají stálé osvětlení, ty kratší nikoliv a je v nich pěkná zima. Netušili jsme, že jich bude tolik a nepočítali jsme je, ale mohlo jich být tak 20 - 30. Moje hodinky se v nich ztrácí a tak se stane, že mám na konci této etapy 70 km a P. pěkných 90. Míjíme rozpadlé drážní domky a prázdné zastávky. Některé jsou vysloveně pěkné a v jednom z nich zůstala i kamna zavěšená ve vzduchu. Zasloužily by si opravu.

Jeden z mnoha tunelů

Výhledy z mostu

Tunelů je tady opravdu hodně

U každého tunelu je rozpadlý drážní domek

Další pěkný rozpadlý dům

A zůstala v něm viset kamna

Pořád je na co se dívat

Výhledy z trati

Zas jeden opuštěný drážní domek

Železniční most bez kolejí

Drážní domek před Chiusaforte

Bývalé nádraží v Chiusaforte s příjemnou hospodou

Pivní odměna

 

Naše poslední ubytko na Alpe Adria je v Chiusaforte, velmi hezkém místě, kousek pod bývalým nádražím, které má působivou atmosféru a okolí. Přivítá nás recepční v respirátoru a oznámí, že k jídlu nic nedostaneme, protože kuchař má covid a restaurace je zavřená. S objednanou snídani nemáme počítat. Tak ho aspoň požádáme, aby nám ráno otevřel garáž, kde budou uložená kola v 6:00 hod, protože nás čeká poslední dlouhý úsek a musíme vyrazit brzo. Doporučí nám, abychom se najedli v místní pizzerii, takže tam pro jistotu hned vyrazíme. Jejich kuchař má taky covid, vaří brigádník a připravuje jen pizzu. Jsme rádi, že aspoň to. Na závěr dne si dáme ještě sklenku v hospůdce na nádraží, kde už je celkem vylidněno a zůstává tam jen pár místních a cyklisti, kteří jsou tam ubytovaní. Škoda, že jsme o téhle možnosti nevěděli dopředu. Pro tentokrát nám stačí posezení v lehátkách než se do nás dá zima a zapadneme do peřin. Zítra nás čeká perný a parný den.

Šlaftruňk

Okolí bývalého nádraží

Místní výpravčí

4. etapa Chiusaforte - Grado (127 km/248 m)

Budík zvoní v 5:30, venku svítá a je netradiční chladno. Vyzvedneme si kola, rozloučíme se a frčíme tak, že si nakonec oblékneme bundy. Slunce je ještě nízko, okolní kopce dělají stín a průjezdy tunely jsou skoro mrazivé. Dole v údolí za Resiutta trochu váháme, zda jedeme správně, protože značení zmizí, jen na asfaltu se objeví načmáraný nápis Alpe Adria, následuje kamenitá stezka, která přechází v rozbitou asfaltku ze zábranami proti padajícím šutrům (zábrany mají chránit od šutrů přilehlou dálnici, nikoliv cyklisty). Těch se tam tedy válí hodně a je nám divné, že tímhle nebezpečným úsekem vede cyklotrasa.

Mapa ale mluví jasně, takže to projedeme, následuje část podél hlavní silnice se silnějším provozem do Carnia, což je dost nepříjemné. Až na tuhle výjimku mají Italové cyklostezky velmi kvalitní a dobře značené. 

Dojedeme do liduprázdného Portis Vecchio, projíždíme mezi rozpadlými domy a z informačních tabulí se dozvídáme o zemětřesení, které v roce 1976 město zcela zničilo. Kostel náporu částečně odolal a prošel rekonstrukcí.

 

Kostel zemětřesení odolal

Pak už zase nacházíme normální značení a cyklopruhy. V hezkém městečku Venzone si konečně dopřejeme ranní espresso a croissant.

Venzone

Dál už nás čeká jen rozpálená rovina mezi vinicemi, poli kukuřice, slunečnic a soji.

Vedro je úmorné a tak s úlevou využijeme zavlažovacího systému, kterým se necháme několikrát pokropit. V jednom z místních barů si dáme colu s ledem a doplníme vodu. Mám velkou spotřebu.

 

Cíl se blíží

V Palmanově, obehnané hradbami se vstupními branami, si dáme zmrzlinu a svištíme dál. 

 

Palmanova

Volá mi recepční z hotýlku v kolik přijedeme a je mile překvapená, když se dozví, že to stihneme do konce jejich pracovní doby. Původně jsem totiž hlásila 22:00 hod.  

Rozpadly se mi tretry (že by horkem?).

Z nedalekých hor se hrozivě stahují mračna a tak s bouřkou v patách zrychlujeme a těšíme se, že už konečně dojedeme k moři. Musíme ovšem ještě překonat dlouhý most, který spojuje Grado s pevninou.

Nekonečný most s bouřkou v patách

Tak jsme tady!

Ahoj moře!

5. a 6. etapa relax 

Grado, moře, jídlo, víno, spánek, moře, jídlo, víno, moře, jídlo.

 

Pizza po neapolsku

Rybářská ulice

Uličky v Gradu

Mušlí se nemůžu nabažit

V Ciacolada skvěle vaří všechno

7. etapa Venezia mia!

Naše druhé ubytko je strategicky umístěno hned u malého autobusového nádraží, čehož hned využijeme a koupíme si jízdenku na ranní autobus do Cervignano, odkud nám jede vlak do Benátek. Na toulání uličkami a prodírání se davem nám stačí čtyři hodiny a prcháme z hluku a vedra ještě před původně plánovaným časem návratu, na který máme lístek. Paní průvodčí nám při kontrole nejdřív sdělí, že buď si musíme koupit nový nebo vystoupit na nejbližší stanici, pak se ale nad námi slituje a ve vlaku nás nechá.

Hodný lidi pořád jsou a Benátky jsou prostě Benátky!

8. etapa návrat domů

Na místo, odkud má odjíždět autobus to máme necelé 3 km. Stojí tam sice jiný, ale řidič nás informuje, že o 400 m dál je další, který by mohl být ten náš. Má pravdu, jsme na seznamu a už probíhá nakládka kol.

Jsme rádi, že jsme zvolili tenhle druh dopravy, je to pohodlné, stačíme si trochu zdřímnout a po téměř 6 hodinách jízdy (s jednou zastávkou) vystupujeme kousek od letiště, kam dojedeme na kole, což je docela příjemná změna. Naposledy si užíváme výhledů na hory.

Naložíme kola a vyrazíme směrem k domovu.

Viva Ciclovia!