Příručka plážového povaleče II. část

Neradi opouštíme tohle místo, ale čeká nás Elba. Slunce už slušně praží.
Posbírali jsme svých pár švestek, naložili kola a jeli na prohlídku San Gimignana. Neodolali jsme zmrzlině a zakoupení drobných kreseb starší sympatické Italky.

Bylo to tak akorát, abychom stíhali trajekt z Piombina do Portoferraio. Plavba zabrala asi 40 minut, pak následoval krátký nákup v místním supermarketu a hodinová cesta do našeho cíle na Elbě.

Tak to dáme ještě napotřetí a radši se někoho zeptáme. To se prostě nedalo najít. Ani ten popis, který jsme dostali ústně úplně neseděl. U silnice byla velmi nenápadná malá dřevěná cedulka s vybledlým písmem a mířila kamsi do korun stromů. Kroutila se tam strmá cesta a nebylo nic vidět. Dost jsme pochybovali, že ubytování je na tak blbým místě. Rozhodli jsme se to prozkoumat pěšky a když bude nejhůř, sjet dolů do Mariny a zkusit najít něco jiného. Než jsme se vyškrábali nahoru, padlo několik nepříliš lichotivých slov na adresu vlastníků a chybějícího detailnějšího popisu polohy ubytování, za rámeček by si je určitě nedali. Bylo štěstí, že jsme se nahlásili o hodinu později a nikdo tam nebyl. Mohli jsme během té doby dostatečně vychladnout a promyslet co dál. Dům stál na plošině u kraje lesa. Okolí bylo trochu rozvrtané, bylo vidět, že tam probíhají rozsáhlejší úpravy, stavba bazénu, nová výsadba zeleniny, květin a malé soukromé vinice. Stavení bylo zcela odemčené, takže jsme během chvilky prozkoumali všechny pokoje a vybrali ten nejlepší. Budeme chtít ten nahoře a jestli nám ho nedají, pojedeme jinam. Kovová postel s nebesy, ze které byl úchvatný výhled přes okolní kopce na moře. Zařízení celého domu bylo ve velmi příjemném stylu.

Bylo zřejmé, že má svou bohatou historii a ve stráni pod sebou pozůstatky staré vinice. Dokonalý dojem dokreslovaly prastaré olivovníky a starobylá kovová pumpa, ze které se čerpal místní pramen. Prolezli jsme úplně všechno a začínalo se nám tady hodně líbit. Úžasné orlí hnízdo uprostřed kopců a lesa. Jen ten příjezd nás dost děsil.

Andrea dorazila svým malým teréňákem přesně. Ukázalo se, že bydlí s rodinou v maličkém domku, který jsme odhalili pod hlavní budovou - byl také odemčený, ale ovládli jsme se a neprošmejdili ho. Sdělila nám, že se určitě můžeme ubytovat ve vybraném pokoji a navíc budeme v celém objektu sami. Jen sem musíme dostat to auto, odmítám desetkrát šplhat s tou bagáží. První cesta nahoru byla strašná. Druhá a třetí taky. Postupně jsme si začali zvykat a pak už nám to ani nepřišlo (kecám). Když jsme zjistili, že tam jezdí s výsadbou malým chatrným autíčkem starý děda, tak jsme si řekli, že se musíme pochlapit.
Nebylo to nic platný. Každý sjezd a výjezd byl samostatným dobrodružstvím.
Na uvítanou jsme dostali čerstvě upečený domácí koláč.

Byl fakt vynikající.
Večer jsme strávili sledováním západu slunce, tipováním, zda ten ostrov, který se vynořil v dáli v moři, je Capraia a užíváním si ticha naší samoty. Občas jej přerušil kostelní zvon z Poggio posazeného na protějším kopci.
Nemělo to chybu.
Jen mi krátce blesklo hlavou, že se tu budou obtížně realizovat moje plánované romantické výběhy při východu slunce a jízdy na kole k moři zavání torturou.

Výhled z postele

Naše první večeře

Toho výhledu a západů slunce jsme se nemohli nabažit

Stačilo si představit cestu nahoru a ranní běh odsouvám.
Sjedeme autem do přístavu, podíváme se na pláž a dáme si kafe.
Vcelku rychle zhodnotíme, že jsme se tím natolik utahali, takže se zase rychle vrátíme zpátky a odpoledne prospíme.
Navečer uděláme aspoň menší obhlídku zdejší flory a fauny. Dostaneme se na nepříliš vzdálenou vyhlídku, která nám otevře další pohled na okolní krajinu a jinou část moře. Od dalšího průzkumu nás odradí funící zvíře. Už chápeme, proč máme za sebou pečlivě zavírat bránu.
Jo, tudy by se dalo proběhnout. S divočákem v patách bych mohla docílit i slušnýho tempa.

Další den kola ze střechy sundáme.
Běhat nejdu.
Po včerejším zevlingu jsme se kupodivu shodli, že bychom mohli být trochu aktivnější.
Nástup treku na nejvyšší horu ostrova - Monte Capanne - je hned u naší ubikace.
To je ale náhoda.... praví podezřívavě P.
Autem popojedeme k dalšímu nástupnímu bodu - vesničce Marciana. Delší varianta mi neprošla, ale i tohle považuju za velký úspěch.
Nahlížíme do jídelního lístku v nejbližší hospodě a lákavou mořskou krmi si slíbíme jako cílovou prémii po návratu.
Odhodlaně míříme vzhůru starobylými malými uličkami. Staletá dlažba pomalu přechází v horskou pěšinu, která se stává prudší a prudší.

Hlavně si vybrat dobrý cíl

Tak tam nahoru míříme

Výstup je náročný, ale odměnou jsou nám fantastické výhledy. Na vrcholu se chvíli kocháme na všechny strany.

To je panečku startovačka!  P. chvíli přemýšlí, jak sem dostat sedačku s padákem.
To bylo o fous.... Oddechla jsem si v duchu.

Startovačka

Po krátkém odpočinku a presíčku v místním bistru se rozhodujeme, kudy se vydáme dolů. Původně jsme chtěli vyzkoušet lanovku, protože naskočení do stále jedoucí malé klece je samo o sobě akrobatickým kouskem a adrenalinovým zážitkem, ale je nám líto se tak rychle vzdát jedinečných výhledů, tak volíme zpáteční cestu přes hřeben, který vede na opačnou stranu než jsme přišli. V mapě je trasa značená.

Lanovka

Zpočátku to je celkem normální hřebenovka. Ovšem do chvíle, než dojdeme k prvnímu feratovému úseku. Trochu se divíme, že nikde nebyla žádná cedule. Pokračujeme tedy s tím, že to je nejspíš jediný.
Není. Přestávám je počítat. Snažím se nevnímat jejich náročnost. Stejně není cesty zpět. Ledaže bych si je chtěla dát ještě jednou.

Krásná hřebenovka s výhledy na všechny strany

Menší ferata

Objevujeme značení

Kdopak by se bál?

Nemá to konce...

V závěru najdeme i feratové značky, jen jsou umístěné v opačném směru, což trochu nechápeme, ale vlastně je to dobře. Mě by to teda odradilo dokonale a to by byla škoda.

Ve vyhlídnuté restauraci si necháme naservírovat chobotnici a završíme to dalším presíčkem.
Dávám si nesolidárně sklenku vína - já autem jet nechtěla.
Potom pokračujeme dolů k pobřeží do St.Andrea s přáním vykoupat se v moři. Do letoviska sice dorazíme, ale odradí nás množství lidí, takže se jen stavíme v Poggio pro víno a chleba a vracíme se do naší samotky. Jsme tak rádi, že bydlíme zrovna tady!
Domácí chystají večeři pro návštěvu a přinesou nám velký talíř s ochutnávkou. Mušle zapečené se sýrem, chobotnice s bramborem, smažená ryba, bruschetta se sýrem. Gurmánský zážitek. Jestli nás budou takhle rozmazlovat, tak se odtud nehnem. Nemohli bychom tady zůstat až do konce? Ale ano, vlastně máme volno, hosté přijedou až za týden. 
Já to tady prostě miluju.
To ticho. Ten výhled. Tu jízdu dolu a nahoru.

Ochutnávka

Zblajzli jsme to rychle

Běhat nejdu.
Kola znovu na střeše. Ráno jsme konzultovali trasu podél pobřeží. Snažili se nám to rozmluvit, prý to na kolo není, je tam spousta šutrů. Nevěříme, to prostě musí jít! V mapě cesta je. Nejdřív se posilníme obědem v místní restauraci a pak vyrazíme podél moře.
Fakt to nejde. Kromě velkého počtu různě navrstvených kamenů se musíme prodírat houštím. Vracíme se na silnici, funíme do kopce a hledáme nějakou pěknou pláž. Dojedeme až na konec silnice. Nezbývá nám než schovat kola v roští a sestoupat skalnatým srázem dolů k moři. Nepřístupnější místo bychom asi stěží hledali. Strmá stezka přechází v pláž z balvanů a ne jinak je tomu i s přístupem do moře. Vydržíme tam asi 2 hodiny než nás vyžene hlad, pražící slunce a vtlačené šutry do různých částí těla.

Pohodlná pláž

Cesta zpět je podobně náročná, ale aspoň v závěru zakončená delším sjezdem. Chvíli bloumáme přístavem s nadějí, že najdeme nějaké příjemné bistro, kde bychom si dali něco k jídlu, ale nejsme schopni se rozhodnout. Buď vypadá nevábně nebo jsme tu moc brzo a ještě nevaří. Nakonec skončíme v cukrárně testováním chutí místní zmrzliny.
Koupíme si čerstvou rybu a uděláme si jí sami! Taky najdeme krásnou přístupnou pláž, nejlíp s pískem. Zítra určitě!
Těšíme se na klid, víno a další západ slunce.

Ty výhledy!

Běhat nejdu.
Rozhodli jsme se prozkoumat východní část ostrova. Bereme s sebou kola, protože jsou tam značené cyklistické, údajně vyhlídkové, trasy a padák, neboť je žádoucí si konečně zalítat. Čeká nás asi hodinová jízda autem. Daleko to sice není, ale docela frekventované a kroutící se silnice jsou místy nepříjemné, zvlášť když míjíme skupiny cyklistů. Vůbec jim nezávidíme. Kopce, provoz a vedro. Výhledů poskrovnu, zato zplodin do plic dostatek.
Startovačku sice najdem, ale přistávačka je, mírně řečeno, problematická. Pláž je dost plná a nedokážu si představit, jak se tam dá trefit, natož přistát. Naštěstí nefouká správný směr větru, takže to místo, pěkně obklopené kaktusy, zase opouštíme. Já s úlevou, pilot nikoliv. Určitě se sem budeme muset vrátit.

Tady by se lítalo!

Naším cílem je Capoliveri, docela velké městečko na elbské poměry. Podaří se nám strategicky zaparkovat v blízkosti centrálního náměstí a nástupního místa výletu. Nejdřív se posilníme presíčkem a zmrzlinou a pak sedneme na kola.

Trochu se tam projedeme a začneme, jak jinak, stoupat. Asfalt postupně přejde v prašnou cestu. Výhledy máme krásné. Bohužel občas kolem nás projede auto, takže kromě nich máme i velkou dávku prachu v plicích. Naštěstí se to nestane často. Pod námi se objevují pěkné písčité pláže. Jenže jsou dole. Vidina koupání je lákavá, ale představa zpoceného návratu je příliš odrazující. Nejlepší by to bylo autem.

Je děsný vedro.
Přehoupneme se na druhou stranu. Pak už je to jen po vrstevnici a s kopce.
Tohle místo se jmenuje Punta Calamita. Ta naše se přihodí až v závěru. P. se smýkne v prašném korytu kolo a už ho vidím jak letí. Pád vypadá ošklivě, noha je zkroucená, ale přežila jen s menším šrámem.
Ale jinak to byl hezký výlet s výhledama a vonící květenou.

Ta špička vzadu je Monte Capanna

V místním supermarketu koupíme červenou dorádu a víno.
Ryby na čerstvě natrhaných bylinkách z okolí domu voněly až k domácím.
Asi prý vaříme dobře (teda P., abych to uvedla na pravou míru), když to tak krásně voní. Ocenění od kuchařů potěšilo.
Dnešní západ slunce je přímo skvostný, jen toho vína musíme příště koupit víc.

Běhat nejdu.
Bereme kola a vracíme se na východ, tentokrát severně. Padák s námi jede zas, ale špatný směr větru stále trvá.
Rio Nell´ Elba je malebná vesnička posazená v kopci.

Jsou tu značené trasy pro MTB. Vybíráme tu nejjednodušší. Ráj pro cyklisty - hlásá místní propagační leták.
Začínáme stoupáním.

Úzká pěšina přechází nahoře v kamenitou stezku. Trochu nám uniká smysl vedení cyklotrasy zrovna tudy. Stává se z toho pěší turistika s kolem. Některé úseky lze s obtížemi i projít. Výhledy jsou tu opravdu krásné, ale užít si jich můžeme jen ve chvíli, kdy nemusíme koukat pod nohy, balancovat na úzké pěšince, mezi šutry a vyhýbat se trnitým keřům.

Je děsný vedro.
Před výstupem na místní nejvyšší vrchol Monte Grosso kola odhodíme do křovin a jdeme pěšky. Ne, rvát je tam fakt nebudeme, i když je odtamtud na druhou stranu docela pohodlná cesta. Raději to objedeme po silnici. Nahoře příjemně fouká a je vidět na všechny strany.

Cesta na Monte Grosso

Monte Grosso

Výhledy z vrcholu

Zbývající část tohohle výletu mi trochu splývá. V paměti uvízly pouze sekvence nejbrutálnějších úseků s otázkou, proč neležíme někde na pláži.
Při závěrečném stoupání zkratkou, kterou vybral P. jako nejvýhodnější se stávám mlčenlivější a jen doufám, že nevypustím duši. Nejen tu cyklistickou.

Prudká, nesjízdná, dlouhá... prostě zkratka

Jsme dokonale hotoví, žízniví a hladoví.
Nespraví to ani velký rybí talíř, který dáváme napůl. V Portoferraio ještě koupíme čerstvé ryby, které si uděláme k večeři.
Západ slunce je boží.
Víno taky.
Chtělo by to ještě aspoň týden. Jen si tu tak lelkovat. Číst. Koukat do dáli.

Štítník na talíři

Vybíhám.
Už je docela vedro. Pět je tak akorát. Končím před stoupáním do lesa k divočákům. Krátce uvažuju o výstupu na místní vrchol, ale nic se nemá přehánět.  Myslím, že mi bude stačit vyškrábat se nahoru k domu.

Dnešek věnujeme autoturistice a poznávání jižní části ostrova. Padák jede s námi. Pořád není letovo.
Tady to má trochu jiný charakter. Takový víc dovolenkový.
Vesnička Pomonte se nám líbí. Je tu málo lidí, je hned u moře a dalo by se tu válet. Zajdeme na jídlo do místní restaurace a chvíli uvažujeme o tom, že bychom tady na dva dny zakotvili místo plánovaného lítacího pobytu na pevnině.
No tak příště.

Balíme a loučíme se.
Lístek na trajekt kupujeme až před odjezdem a dostáváme poloviční slevu. Stačíme si ještě trochu prohlédnout Portoferraio, projít se podél moře a dát si oběd.
Plavba je standardně větrná, ale klidná.

Portoferraio - opouštíme Elbu

Do kempu u Vittorio Venetto dorážíme večer kolem půl deváté.
Chatička s obytňákem. Ve srovnání s naším dosavadním toskánským ubytováním je tohle velký bizár.
Trochu zápolím s klaustrofobií.

Chatička luxusních parametrů

Čekáme na dobré letové podmínky. To je jediná výhoda paraglidingu - nemuset brzo ráno vstávat.
Stačíme se i naobědvat v blízké hospodě.
Dlouhé serpentiny z Revine nás vedou nahoru do kopců. Snažím si zapamatovat cestu, zdá se to jednoduché. Silnice se postupně zužuje. Hlavně nepotkat auto v protisměru.
Končíme u velké posekané louky s krásným výhledem. Při dobrém počasí je vidět až k moři. Tam někde v dáli jsou Benátky.
P. odstartuje napoprvé. Dlouhou chvíli si krátím pobíháním po hřebeni. Z jeho druhé strany jsou vidět Dolomity.
Chtěla bych zas vidět Tři Čimy.
Navzájem si máváme s P. Já ze země, on ze vzduchu.

Hřebenovka

Ladím s padákem

Po hodině usoudím, že je čas najít přistávačku. Trochu zabloudím a skončím na lesní cestě. Znamená to otočit se téměř na místě. Zpotím se víc jak při běhání, ale zvládnu to.
Přistávačku sice nenajdu hned napoprvé, musím počkat až mě nasměruje paraglidista, ale vše nakonec klapne.

Šťastné přistání

Každopádně mi připadá bezpečnější se trefit do ní než mezi lidi na pláži.
Večer si ještě uděláme menší okružní jízdu na kole kolem rybníka. Je tu dost komárů.
Druhý den si to zopakujeme, všechno běželo hladce - dopoledne bylo lítání a pak už jen sbalit a domů.
Do Jizerek. Naposled se nadechnout než nastoupím na sociální rodinnou službu kombinovanou s prací.
Posekat zahradu.
Hlavně to musím všechno stihnout.
Chtěla bych dovolenou.