středa 12. června 2019

Příručka plážového povaleče I. část (6. - 15.6.2018)




Když si chcete odpočinout:


1. Rozhodujte se do poslední chvíle, jestli si vůbec můžete vzít dovolenou a odsunout tak tu hromadu úkolů, které vás čekají až se vrátíte svěží a nabytí energií zpět; jako bonus mějte přesný termín, do kterého se musíte bezpodmínečně vrátit - to aby ten předodjezdový stres byl úplně dokonalý
2. Vyberte si trochu vzdálenější destinaci, aby byl přesun dostatečně únavný (nejste žádný ořezávátka, to dáte!)
3. Vezměte si s sebou kola - to je přeci nejlepší dopravní prostředek jak se dostat pohodlně na pláž
4. Vyberte si pokud možno co nejkopcovatější kraj (čím strmější kopce, tím lepší) - máte přece rádi ty výhledy
5. Vezměte si s sebou pohorky, co kdyby se vám chtělo jít na nějakou procházku - to válení může být ubíjející (lépe se v nich stoupá po šutrech a zdolávají případné ferraty, zvlášť když jste ještě nikdy na žádné nebyli a nemáte k tomu ani vybavení)
6. Pro jistotu přihoďte do tašky něco proti dešti - pro sichr jako kompenzaci k opalovacím krémům
7. Nezapomeňte tu kupičku knih, na které se těšíte - ideální trávení času na pláži - bude ho tolik!
8. Důležité je nemít žádný plán - jedete přeci relaxovat (pro jistotu odjíždíte vybaveni podrobnou mapou, průvodcem horských tůr a dlouhých cyklistických tras - to válení může být až nesnesitelné!)
9. Nezbytné jsou běžecké hadry a boty - běh po pláži - to je přeci ta správná romantika (někde přeci ta písčitá pláž musí být!)
10. Paraglidista nesmí zapomenout svůj kluzák - co kdyby bylo letovo (lhostejno, že ve vybrané destinaci je jen jedna oficiální startovačka a přistává se většinou na zalidněné pláži - trochu jim to tam aspoň zpestříte, a když budete šikovní, asi se i trefíte)
11. Jedete se válet k moři, ale vlastně nesnášíte moc lidí kolem sebe (zubynehty se přeci snažíte kvůli tomu odjet mimo sezonu, ale neplánovaně se vám to posunulo z května na červen), takže si vyberete odlehlejší ubytování (je tak odlehlé, že ho najdete až na třetí pokus a jenom proto, že se zeptáte místňáka; když ho konečně najdete, musíte se nejdřív vysápat 800 m do kolmého kopce, takže když stanete nahoře tak první věta, kterou pronesete je: Na to jim s....., to se nedá vyjít natož vyjet!
(vzápětí se totálně orosíte při první jízdě autem vzhůru, protože pořád čekáte, kdy se překlopí)
12. Jo a nezapomeňte plavky! (zvlášť ty vcelku, co mají taková pěkná ramínka, která se opálí tak, že to vypadá, že děláte propagaci firmě VW)
13. Italská slovíčka, bez kterých ani neodjíždějte (vlastně jediná, která mi za ta léta uvízla v hlavě):
Vino bianco
Vino rosso
Birra
Si
No
Ciao!
Per favore
Prego
E pericoloso sporgersi!
Grazie
Buon Natale!
Mangiare
Cornuto
Buon giorno
Marcello!
Cosi piccola e fragile...
Arrivederci
Buona notte
Caldo
Freddo
Non capisto
Bagno
Menu
Uno
Due
Tre
Quattro (stagioni)
Pane
Gelato
Zanzare
Mi piace

Mamma Mia! Bylo to jako bych se vracela domů. Dlouhých 23 let! Poslední povalečská italská dovolená v Lido di Dante, která zanechala hlubokou stopu - šlápnutí na jedovatou ostnatou rybu, zablokované kolo u auta, uvnitř zabouchnuté klíčky, stříknutý sprej proti komárům do očí, děti tak malé a hodné, že se jim říkalo skřeti....  občas se některé z nich skutálelo po schodech. Skleněné demižonky vína, které se nejdřív pomalu, ale pak tak nějak rychleji hromadily v koutě apartmánku. San Marino! Gelato! Filosofo! Una debata! Zanzare! Venezia! Úmorná dlouhá cesta nekonečnou rovinou s občasným plácnutím do zadního prostoru auta a snaha odtržení skřetů od sebe.
Kdy už tam budem?


Elba - tenhle malý (28 km dlouhý a 19 km široký) ostrůvek ve tvaru ryby poskytuje vše, co správný masochista i povaleč potřebuje. Plán se začal líhnout v mé hlavě při běhu na Trailcampu - tedy konkrétně podél pobřeží z Punta Ala do Scarlina, protože jsem jej měla celou dobu na očích. Zdálo se mi to jako dobrá záložní varianta, pokud se nám nepodaří odletět prozkoumat další kanárské ostrovy. S odjezdem to začalo být tak komplikované, že nezbývalo než se vydat někam vlastním dopravním prostředkem a stát se tak nezávislým nomádem.
Nechtělo se nám jet celou vzdálenost na jeden zátah, vzpomínky z cesty na Korsiku byly stále velmi živé a ten pocit padající hlavy a těžkých víček taky. Chvíli jsem uvažovala o zpestření kratším pobytem v toskánských horách, ale snažit se nacpat všechno do čtrnácti dnů bylo marný, stejně jako představa, že den má víc jak 24 hodin a povede se nám v místě naší mezizastávky udělat menší výlet.
Chtělo to nevzdálit se příliš od trasy a zároveň nebýt zas tak přímo u ní. Úkol pro chytrou horákyni. Apartmán v Agriturismo La Moraia, který se nacházel v dosahu věžatého San Gimignana se jevil jako ucházející volba.

Na Elbě zvítězila pro hledání ubytování část ostrova s nejvyšší horou a s největším počtem značených výletů (jedeme se válet!). Pravda, začala jsem nejdřív u moře, ale předpokládaný zvýšený výskyt turistů a očekávané rušné noci v této oblasti způsobily, že jsem cílila raději někam dál. Možná se ze mě stává stará nesnášenlivá osoba. Fonte di Zeno. Fotografií to moc nemá, zdá se, že to je někde nahoře, stranou od lidského hemžení. Možná až moc, ale už mě to hledání začíná unavovat. Rezervuji jen čtyři noci, pak se uvidí, třeba se přesuneme jinam.

Z Prahy vyrazíme jen s hodinovým zpožděním, cesta probíhá vcelku dobře, jen k tomu cíli se blížíme pomaleji než bylo v plánu. Budeme rádi, když to vůbec stihneme. Adresu sice v navigaci máme, ale není úplně jednoduché to najít. Po sjezdu z hlavní se silnice ještě chvíli klikatí asfaltem, ale netrvá to dlouho a ocitáme se na prašné cestě. Kolem nás se do dáli rozprostírají vinice, sem tam orámované cypřiši. Aniž bych to tušila, trefila jsem se do oblasti Chianti, která je svou malebností vyhlášená. A právem. Míjíme kamenná stavení, polorozpadlý kostel a váháme, kterou z hrbolatých cest se vydat dál. Italský děda máchne kamsi dopředu: Due kilometri! Trochu váháme, ale nakonec tou nejhorší cestou pokračujeme, dokud se před námi konečně neobjeví dům. Osamělý na kopečku, mezi olivovníky a vinnou révou, s úžasným výhledem. Vůbec mě nenapadlo, že to bude taková nádhera. Fotky na netu vypadaly nevalně. Tím to ovšem nekončí.
Enrico už nás vyhlíží a významně si klepe na hodinky. Na minutu přesně! Uznale pokyvuje hlavou. Kdyby jen tušil, jaké nás to stálo úsilí.
Velká kuchyň s obrovským zámeckým krbem, ložnice, jejíž velké francouzské okno vede přímo do zahrady. Vše v toskánském romantickém stylu. K tomu vytasí připravenou mapku, zakreslí tam důležité body, kam se máme podívat a kde se můžeme dobře najíst. Je trochu zklamán sdělením, že se tu zdržíme jen jednu noc. No my nakonec taky. Dokážu si představit, že tu strávím celou dovolenou.
Jsme tak uchváceni tímhle místem, že jen vyložíme pár nejnutnějších věcí, sundáme se střechy kola a rozhodneme se na nich vyrazit umlčet naše kručející břicha. Je potřeba si to pořádně užít. Slunce ještě svítí, blížící se mračna sice nevěstí nic dobrého, ale jsem tak nabytá optimismem, že tomu nevěnuji pozornost (na rozdíl od P.). Kdo by se zdržoval hledáním světla a nasazováním helmy. Je to jen kousek.
Pár kapek se rychle změnilo v silný vytrvalý déšť. Než jsme navlékli bundy a našli strom, pod jehož větve jsme se mohli částečně schovat, tak na nás nezůstala nit suchá. Normální člověk by se vrátil, převlíknul, skočil do auta a pohodlně přesunul. My jsme oklepali bundy, vyždímali části oděvů a pokračovali dál. Čekal nás dlouhý táhlý kopec. Byl tak dlouhý a táhlý, že nám trvalo věčnost než jsme dojeli do  Castellino di Chianti. Výhledy stály za to a nechtělo se nám vracet, protože hrozilo, že mezitím restaurace zavřou. Mokrý a k tomu hladoví - to jsme si nezasloužili. Zapadli jsme do první hospody, kterou jsme uviděli. Byla plná navoněných a dokonale oblečených Italů. Bundu jsem si radši nesundala, protože hrozilo, že začnu cvakat zubama. Než nám naservírovali pořádné kolo pizzy, padla venku dokonalá tma. Na zpáteční sjezd nám svítilo jen jedno světlo a neuvěřitelné množství světlušek. Jejich lucerničky bohužel nebyly tak výkonné, občasné výmoly nám nezviditelnily, ale zvládli jsme to bez karambolu.
Dorazili jsme skoro před půlnocí, smyli ze sebe dešťové bláto a žuchli do peřin.
Odpočinková dovolená začíná.





Sušíme mapku a popisky Enrica

Ranní kafe s výhledem







7 komentářů:

  1. ta posledni fotka je jak z prokopaku :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo občas musí jet člověk daleko, aby našel to, co má za barákem :-)

      Vymazat
  2. No počkej, já až v poslední větě pochopil, že to je teprve začátek :-) Tak krásnou dovolenou!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. kdyby tak! ještě ke všemu je to loňská dovolená, jen se to konečně snažím dopsat....ani letos nám ty Kanáry nevyšly, však víš :-)

      Vymazat
    2. aha ty vyloženě klameš tělem :)

      Vymazat
    3. pravdou je spíš, že tělo neustále klame mě, ale ano, omlouvám se všem, že je mystifikuju, někteří si ale jistě vzpomenou, že to už četli, jen se nedočkali pokračování, protože překážek bylo příliš mnoho, ale rozhodla jsem se to napravit

      Vymazat