Po vrcholcích z Luvenu infarkt sobě uženu

Našemu pobytu v Luvenu, kterého si s partičkou užíváme již pátým rokem předcházely týdny tropů.
Nějak jsme si nedokázali představit, že předpověď, kterou nám naservírovali Norové a všechny nám známé portály o počasí budou znamenat pokles teplot nejmíň o 20 stupňů a pořádnou porci deště.
Můj vrozený neskonalý optimismus mi stále nalhával, že něco takového se prostě nemůže vyplnit.
Jediný týden dovolené a v totálním dešti. Těšila jsem se do hor a na plánované výstupy.
Naplnit motto našich výletů bude tentokrát těžké.

Švýcarské Alpy - tedy konkrétně ty Graubündenské mám moc ráda. Jsou téměř nedotčeny turismem, člověk na túře leckdy nepotká nikoho kromě krav a občas nějakého toho pastevce.
Není nad to plazit se na vrcholy a rozhlížet se široko daleko, uvědomit si vlastní nicotnost a tak trochu i sounáležitost s tou krásou kolem. Podařilo se mi také letos splnit jeden svůj sen - proběhnout se po nich na závodě Swissalpine. Trasa byla dle očekávání nádherná a připadala jsem si jako na jedné z našich túr.

Z Prahy jsme vyrazili téměř podle plánu a padák se jel zase s námi vyvětrat. Co na tom, že má pršet. Vlastně je to taková pojistka, že by přece jenom nemuselo. A ta situace, kdyby náhodou bylo letovo a křídlo zůstalo v Praze! Strašná představa.....

Slunce vesele pálilo od samého rána a vydrželo mu to až na hranice. Na německé straně krátce sprchlo, ale hlášené přívaly se nekonaly.

Jakmile jsme se ovšem přiblížili švýcarské hranici, začalo nepřetržitě pršet a hory zahalené do mraků dávaly tušit, že něco na té předpovědi přece jenom bude.
Údajně to má sedět pouze nad Švýcarskem a nemá se to hnout.

Trochu jsme se po příjezdu do Luvenu otřepali, obsadili oblíbené pokojíčky a zaplnili kuchyň pořádným proviantem. Radka nám připravila první nálož z našeho gurmánského jídelníčku v podobě divočáka na červeném víně se šťouchaným bramborem.
Jestli to takhle bude pokračovat dál, tak to vlastně ani nebude tak špatné :-).

Ještě nám nestačilo ani slehnout a využili jsme krátké chvíle bez deště, abychom vyrazili na menší procházku nadýchat se čerstvého vzduchu.
Cosi už jsme slyšeli od místních o jakémsi hradu - zřícenině - tak jsme se ho rozhodli najít. Trochu nepochopitelně vedla cesta pořád dolů a dolů. Kdo by stavěl hrad dole? No ale postavil.....

Vstup do věže byl pouze jeden.....

1. den - Ruschein - Siat - Ladir - Ruschein
Venku jemně mrholí a teploměr ukazuje 12 stupňů.
Čeká nás nenáročný výlet po vesničkách a kostelích. Víc nám zatím počasí neumožňuje. Naštěstí je v okolí dost míst, kde jsme ještě nebyli.
Autem dojedeme do Ruschein. Měli jsme si prohlédnout malý kostelík z 15.století s dřevěnou plastikou sv.Jiří ze stejné doby. Kostelík je ovšem v rekonstrukci a zavřený. Vesnička je moc hezká a tvoří ji většinou klasické staré dřevěné domy a kůlny typické pro tuhle oblast. Vyrážíme po červené směrem do Siat, kde by měl být dům od G.A.Caminady s hospodou. Plánujeme tam cílovou prémii v podobě kafe nebo pivka.
Cestou nás obklopuje mlha, ale občas se protrhne a ukáže nám protější Piz Mundaun a pod ním rozeseté vesničky.
Siat se nám moc líbí. Staré dřevěné domy doplňuje i kašna.
Místní kostelík má nezvykle bohatou výzdobu. Před oltářem jsou nosítka se sochou, která je nazdobená. Jen lehce povadlé květy slunečnic a chvojí napovídají, že procesí zde proběhlo poměrně nedávno.
Na hřbitově zase zkoumáme průměrný věk místních obyvatel.  Zdejší horalové mají totiž tuhý kořínek. Jenom 95? To v Thalkirch  byl průměr 100. Mají co dohánět.

Nad Siatem ční zřícenina hradní věže. Je podobná té v Luvenu. Vyšplháme až k ní. Nejenže je odtud pěkný výhled (za pěkného počasí), ale hlavně objevíme důmyslné lezecké centrum a důkladně jej prozkoumáme. Petr N. proleze teda úplně všechno....

Chvíli uvažujeme o pokračování cesty až do Pigniu, ale už by to bylo časově náročně s návratem k autu.

Zamíříme tedy k do místní Caminadovy osvěžovny. Již z dálky je poznat svým typickým stylem světlého dřeva a uvnitř nás čeká příjemný interiér. Dáme si kafe a nahlížíme do kuchyně, jak je připravováno hostům jídlo. Krmě vypadá velmi lákavě a chuťové pohárky začnou pracovat naplno.
Zdržíme se necelou hodinku, během té doby se od Jarky dozvídáme, že dům byl původně navržen jako obytný a majitelé se až potom rozhodli provozovat hospodu. Proto asi můžeme sledovat kuchařku při přípravě pokrmů což je umožněno propojením kuchyně s původním obytným prostorem - nyní restaurací.
Pro zpáteční cestu trochu měníme plány, vracíme se kousek po stejné trase a pak míříme vzhůru podél potoka. Znamená to sice větší převýšení, ale cesta vede lesem a je hezčí než ta původně plánovaná - částečně po silnici. Trochu zmokneme.
Procházíme vesničkou Ludir. Ta se nám už tak nelíbí neboť je tvořena většinou novou zástavbou. Sice stále dodržuje místní styl, ale původních dřevěných domů je minimum a i kostel působí novodobě.
Jakmile dorazíme zpět do Ruschein začíná pršet.
Po návratu vaří opět Radka s Petrem - špagety aglio olio a vynikající salát. Nacpeme se k prasknutí. Večer se dobře pobavíme u Blinkende Lygter od A.T.Jensense. Kdykoliv pak na výletě potkáme krávu, neodpustíme si citace z filmu......
Spát jdeme hned potom, protože odjezd je naplánován na 8:00 hod do údolí Safiental a výstup na Alperschällihorn (3029 m).

2. den - 1. Lag da Pigniu, 2. z Breil/Brigels na Rubi Sura
Ráno kontrolujeme počasí. Místo odpoledního polojasna má být celý den zataženo s občasným deštěm. Výstup na těžší třítisícovku je tímpádem nejen ne moc bezpečný, ale v mracích navíc úplně zbytečný. Vymýšlíme tedy náhradní variantu - do Pigniu k jezerní přehradě.
Jakmile dorazíme na místo, začíná pršet, takže vyrážíme v pláštěnkách. Asfaltová cesta vede pořád do mírného kopce, podél vody se narovná a mění se v písčitou.  Nad jezerem leží mračna a až téměř na konci se zvedají a my se můžeme rozhlédnout po masívech, které jej obklopují. Dominantou je mohutný vodopád. Ten si samozřejmě nemůžeme nechat ujít a vyrveme to až k němu. Teprve při sestupu dolů je vidět další nad ním, ale už se nám nechce plazit se znovu nahoru a navíc mokrou trávou. Vracíme se po druhém břehu zpět.

Déšť pomalu ustal a nám se nechce hned zpátky do Luvenu. Pokračujeme výletem z Breil/Brigels na Rubi Sura. Autem vyjedeme až ke statku do 1900 m. Vrchol je v mracích. Má to být vyhlídková trasa. Chvíli váháme, jestli to má smysl, ale nakonec navlékáme bundy a batohy a začínáme stoupat vzhůru. Čím jsme výš, tím víc taky prší. Vyzkoušíme si, že oblačnost je opravdu vysoká. Vydupaná blátivá pěšinka občas vylepšená kravinci míří kolmo vzhůru a do vrstevnice se láme až poté, co nastoupáme téměř 300 m.
Na Rubi Sura je pastevecká chata a od bači si koupíme pivko. Chvíli posedíme, rozhlížíme se kolem a dumáme, co je tak asi kolem nás. Někde tam dole před námi tušíme Val Frisal nebo-li Malou Greinu, kde jsme byli vloni. Pán nahoře se nad námi slituje a na chvíli nám ji ukáže. To je prostě nádhera. Za slunečného počasí to musí být úžasná trasa. Bača se nás ptá, zda jdeme na chatu nahoře v sedle a budeme tam spát. Je to sice krásná představa, nicméně v tomhle počasí nás ani trochu neláká.

Někde tam nahoře je chata

Na zdraví a ať se na nás to počasí taky usměje

Tam dole je Val Frisal

Původně jsme se chtěli vracet přes Val Frisal. Odradí nás ale nejen počasí, ale i metry, které bychom sestoupáním ztratili a museli je u Brigels vydrápat zpátky. Navíc už není zase nic vidět. Postupně se noříme do mraků a tím i deště. Zkouším občas i popoběhnout, ale v pohorkách nic moc. Déšť promíchal kravince a bláto v moc pěkný klouzavý koktejl.
Zpáteční cestu zvládáme rychleji.Petra V. pohání představa létání (hahaha) a nás ostatní zase hlad. Večeři tentokrát připravuje Jarka s Luďkem. Krkovička na rozmarýnu s rajčaty a rýží a zelný salát.
No máme se moc dobře.
Zítra by mělo pršet celý den, rozhodneme tedy až ráno co podnikneme.

3.den Piz Mundaun přes Cuolm Sura
Předpověď tvrdí, že bude polojasno, ale jen nad Luvenem. Všude jinde by mělo pršet. Už jsme se několikrát přesvědčili, že Luven je zvláštní místo, takže hodláme zůstat co nejblíž a volíme cestu přes Cuolm Sura, kterou jsme ještě nešli a pak nahoru po hřebeni na Piz Mundaun s klasickým prudkým sestupem k Bündner Rigi. Piz Mundaun je v mracích, ale jakmile ujdeme asi kilometr vysvitne sluníčko a umožní nám výhledy do údolí, na okolní louky a hřebenovku. Představujeme si, jak stráně v zimě sjíždíme na lyžích.
Cesta vede nejdřív do kopce, pak zase trochu z kopce a v závěru se zase trošku zpotíme výstupem na hřeben.
Celá hřebenová túra mezi Piz Sezner (nad Lumbrein) a Piz Mundaun byla jedna z prvních, které jsme v rámci pobytů v Luvenu absolvovali a byla moc hezká, ale má smysl jen v pěkném počasí.
Mraky nám jsou doslova v patách.
Celou dobu nás provází zdejší tradiční cinkot kravích zvonců a kličkujeme mezi lejny. Petr V. zrychluje svůj krok s vidinou létání, ale jakmile se dostaneme k Büdner Rigi, začíná drobně pršet. Takže zase nic.
My se vracíme zpátky do chalupy, abychom pomalu připravili večeři a ostatní jedou ještě do Lumbrein a Vrinu ukázat Vláďovi architekturu a malebnost těchto vesniček.

No není to nádhera?

Kromě leča s bramborem nás čeká další porce dánského filmu, tentokrát od S.Bier - Po svatbě. A samozřejmě lahvinka dobrého červeného.
Venku pěkně prší.
Co zítra? Zkusíme jet do Vals a obkroužit Zervreilahorn. Na ten máme spadeno už dlouho.

Hřebenovka na Piz Mundaun

4.den Zerfreilahorn
Budíček měl být v 7:00 a odjezd v 8:00 hod.
Celou noc leje a ráno to není jiné. Někdy kolem 10:00 hod déšť konečně ustává, ale mračna zůstávají. Rozhodujeme se přeci jen vyrazit na plánovanou tůru. Uvidíme, jak se bude počasí vyvíjet dál. Je to naprosto nevyzpytatelné. Pomalu přestávám mít chuť počasí sledovat. Stejně se to vždycky změní. Ale v horách to prostě jinak nejde.

Dojedeme přes Vals k jezeru, kde zaparkujeme, vezmeme bágly a šup. Z tohoto místa už jsme v předchozích letech vyráželi na jiné dva výlety - k ledovcovým jezerům a vloni na naší první třítisícovku Fanellahorn.
Jezero má úžasnou barvu a stejně tak skály kolem něj. Něco takového je k vidění jen tady.

V dáli se rýsuje Zerfreilahorn  nebo-li Graubündenský Matternhorn.  Máme v plánu ho obejít a pokud by to počasí umožnilo, vrátit se přes sedlo pod ním. Vrchol se dá také zdolat, ale za mokra je to dost nereálné. U nás pršelo, ale zdejší vrcholky jsou pocukrované čerstvým sněhem. Podrážky našich pohorek jsou už za zenitem a dost kloužou.
Trasa je dlouhá (8 hod), a proto jsme na ní měli původně v úmyslu vyrazit brzo. Vede nejdřív trochu z kopce podél jezera, přechází most a míří do údolí. Po levé straně se nám skrývá v mracích Zerfreilahorn a po pravé se tyčí tmavé zvláštně vybarvené skály, které každou chvíli smáčí vodopád. Velmi specifické místo.

Míjíme pár rozpadlých pasteveckých chat. Jsou umístěné pod obrovskými balvany. Vypadá to, že právě ty šutry jsou příčinou jejich rozpadlosti, ale pak usoudíme, že je spíš měly chránit před lavinami.

Údolí nám trochu připomíná Val Frisal, jen není tak široké a malebné. Má drsnější ráz a okolní tmavé skály působí v tomhle počasí dramatičněji než ve skutečnosti jsou.
Turistická značka nás zavede skrz pasteveckou chatu, která nabízí i občerstvení a pár upomínkových předmětů. Majitel zvědavě vykoukne, kdo sem míří v tak psím počasí - už hodinu jdeme v jemném, zato vytrvalém dešti - takže se pozdravíme a pokračujeme dál.

Asi po jednom kilometru je po pravé straně o 50 metrů výš další malá chata. Vede kolem ní trasa na Pso. Soreda. Někdy by bylo fajn udělat tudy několikadenní přechod. Je to sice trochu náročné na logistiku, ale dá se to vymyslet. Třeba s využitím místní dopravy nebo jít proti sobě a vyměnit si klíčky od auta (napadlo Adama).
Po devíti kilometrech dorážíme do Länta-Hutte, kde si dáme pivo a sníme svačiny. O hodinu dál je ledovec - jeden z nejzachovalejších v Evropě, jak se dočítáme v místní brožurce. Chvíli diskutujeme o tom, zda pokračovat podle původního plánu - tedy kolmo vzhůru přes sedlo s nastoupáním 800 m nebo zda to vzít stejnou cestou zpět. Rozhodnutí nám usnadňuje jednak pokročilá hodina a také mraky, které se sem natahují. Je nám to líto (tedy vypadá to, že spíš jenom mně, prudký výstup nikoho moc neláká .....). Zase žádná vrcholovka. Jako malou záplatu volíme aspoň nablížení se ledovci. Petr N. dojde svým nejrychlejším tempem až k němu, my ostatní jen tak na dohled a vracíme se stejnou cestou zpět.

Uběhne to rychleji, i když závěrečný výstup k autu je nějak v nedohlednu. A to doslova. Chvíli litujeme, že jsme nezvolili cestu přes sedlo, protože se dokonce ukáže modro a Zervereilahorn v celé své kráse, ale trvá to jen chvíli a zase se dokonale noří do mraků. Nakonec se naše rozhodnutí ukáže jako velmi rozumné neboť bychom asi těžko nahoře hledali cestu. Značení není tak kvalitní jako u nás a vloni jsme v mlze sešli z cesty na Piz Val Gronda velmi snadno.

Na zpáteční cestě se stavíme ve Vals dokoupit pár potravin a umožnit Jarce nafotit si konečně most. Ach ty architekti.....
No ale musím uznat, že most je vskutku designovým kouskem. Celá vesnička je hodně zajímavá, zejména jednotnými střechami domů, které jsou ze štěpeného kamene a také jasně znatelnou stopou architekta P.Zumthora, jehož lázně jsou velmi zajímavým dílem současné architektury. Kamarádi architekti při návštěvě Valsu plesají a nejradši by tam jezdili pořád.

Do Luvenu dorážíme docela pozdě. Lída má naštěstí guláš uvařený už z Prahy, takže stačí jen připravit knedlíky a jde se na to. Mizí to v nás jako ve studni. Na závěr se usneseme, že do našeho seznamu potravin je potřeba doplnit, že příště s sebou 4 balení knedlíků. Jsme prostě žrouti a s náročnějšími tůrami se zvyšuje náš apetit.
Filmovou kulturní vložkou je tentokrát Divočina.
Předpověď slibuje na další den polojasno a čím západněji, tím více slunce. S Jarkou vzpomínáme, že se nám před 3 lety moc líbila túra z Oberalpass k pramenům Rýna. Někteří z nás tam ještě nebyli a my si jí s radostí zopakujeme. Odjezd je tedy stanoven na 8:00 hod, protože cesta z Luvenu na nástupní místo k majáku trvá necelou hodinu.

5.den Zur Rheinquelle über den Pazolastock
Mraky se trhají hned po svítání a my se těšíme do výšin. Jarka s Luďkem ještě řeší jinou variantu výletu, protože Luděk má závratě a tak "trochu" nerad leze do kopců. Jarku ovšem lákají výhledy, které jsou na téhle tůře opravdu skvostné. Expozice, které nás čekají si trochu vybavuji, ale nezanechaly ve mně dojem nepřekonatelnosti. Navíc máme od té doby za sebou výstupy na mnohem náročnější vrcholy - třítisícovky, takže tenhle výlet mi připadá ve srovnání s nimi jako nenáročný. Tedy kromě toho stoupání 950 m. Ale jsme v horách, ne?
Necháváme rozhodnutí na Jarce. Ta ovšem po příjezdu na Oberalapass velmi rychle podlehne krásnému počasí. Jasno slibuje ty správné zážitky.
Vydáváme se na cestu vzhůru. Každý podle svého tempa. Tedy Petr N. s Radkou a Vláďou stylem rychlá rota, my s Petrem V. a Lídou pomaleji a Jarku s Luďkem ztrácíme za první zatáčkou. Výstup do sedla je prudký, ale bez expozic, nic nebezpečného, žádné srázy.
Pod průhlednou záminkou "rozhlížíme se po okolních masívech a kráse kolem" se občas zastavíme a lapáme po dechu. Ta námaha ale fakt stojí za to. Postupně začíná víc foukat a oblékáme bundy. Celý den je pak ve stylu oblíknout, svlíknout, oblíknout, svlíknout a tak pořád dokola.
Ze sedla je cesta náročnější a přicházejí expozice. V tuhle chvíli si už říkáme, že Luděk bude mít přeci jen problém a je možné, že se budou muset vrátit. Cesta zpět není ovšem o nic jednodušší. Jsme zvědavi, jak to nakonec dopadne.
Stoupáme úzkou cestičkou, která se různě klikatí. Na jejím okraji to padá strmě dolů. Za hodinu a půl se dostáváme do dalšího sedla, kde je malá zamčená chata. U té jsme tehdy svačili a tak to taky uděláme i tentokrát. Nádherné výhledy na všechny strany. Vrcholy. Ledovce. Nemůžeme se nabažit. Vydržela bych tam sedět hodiny. Ani se nám odtamtud nechce, ale čeká nás zastávka na Badus-Hůtte s příslibem piva a pak prameny Rýna. Už si přesně nepamatujeme, kde vlastně je. V dáli vidíme nějakou chatu, ale myslíme, že to není ona. Spíš ji tak nějak tušíme schovanou za dalším kopcem.
Dál vede cesta po hřebeni. Nejdřív po pěšince, pak s přelézáním kamenů a pohledy na srázy dolů. Zase myslíme na Luďka a už jsme téměř přesvědčeni, že se vrátili a zvolili jinou variantu výletu.
Asi po půl hodině se trasa z hřebene stáčí dolů. A už ji vidíme. Badus-Hütte. Jezírko pod ní a začínající prameny Rýna.
Cestou dolů si naposledy užíváme pohledy na vzdálené vrcholy a ledovce. Odhadujeme, zda je viditelný ledovec Medel, k němuž máme také naplánován jeden výlet.
Sestup je strmý a kolena trpí. Myslíme na odměnu v podobě oroseného piva.

Na Badus-Hütte se zdržíme asi hodinu, kterou strávíme nejen sluněním, ale hlavně odhadováním, zda se z postaviček, které se objeví na vrcholku vyklube Jarka s Luďkem.

Ke konci už jsme navlečení do všeho, co máme, protože dost fičí a začíná nám být zima. Můžeme sice posedět vevnitř, ale to není ono.
Dočkali jsme se. Dvě postavičky míří dolů a podle barev a stylu chůze odhadujeme, že jsou to oni. Teď už tedy počkat musíme, i když je nám kosa. Po půl hodině za našeho hlasitého povzbuzování a mávání jsou tady. Dozvídáme se, že proběhlo pár krizí..... Luděk vykřikuje něco v tom smyslu jako "už nikdy více".
Necháváme je vydechnout a postupujeme dolů k meandrům Rýna a jezeru.

 Od jezera vede cesta ještě kousek vzhůru na skalnaté sedlo a pak už jen klesání dolů - nejdřív po šutrech a pak vyšlapanou cestičkou po vrstevnici. Poslední úsek trasy je nenáročný. Jarka s Luďkem také uvažovali o opačném směru trasy, ale přišli by o výhledy. I když Luděk by si to asi nechal rád ujít :-).
Po návratu do Luvenu je čekala ještě příprava večeře. Přichystali pro nás těstoviny s tuňákem a vynikajícím zelným salátem.
Zase jsme se dobře našťouchli.
Večer se nám ozvali Lucie se Standou a Tomášem, že dorazí kolem půlnoci a rádi by s námi vyrazili v pátek na túru. Odradil je ovšem brzký čas odjezdu, takže společný výlet bude až v sobotu.

6. den Alperschällihorn
Čeká nás další krásný den a tudíž bychom rádi zdolali třítisícovku Alperschällihorn přístupnou z údolí Safiental. Trasa je popsána v průvodci Rother, takže doufáme, že to zvládneme.
Safiental jsme zatím neměli příležitost pořádně prozkoumat. Byli jsme tam v předchozích letech dvakrát a vždycky to bylo v mracích a dešti.
Tentokrát se nám odhalilo v celé své působivé kráse. Malebnost podtrhuje hra světel a stínů na zelených loukách a svazích s kontrastem ostrých i zaoblených skal. Je to nejkrásnější údolí, jaké jsme zatím navštívili. Nepočítáme-li Greinu, ale to je spíš náhorní planina.

Jakoby tam končil svět. Vesničku Thalkirch tvoří pár domů, pak už jen pár stodol a silnice prostě najednou zmizí.
Zaparkujeme u vodní nádrže. Před námi jen tak vykukuje Wisshorn, který je vlastně součástí Alpershällihorn - druhým vrcholem a přístupným z jiné strany.
Třítisícovka je pěkně nasvícená sluncem. Můj dojem z ní je jasný - na chvíli  se klidím stranou pod keřík.

Vlevo nahoře vykukující Wisshorn

Jarka s Luďkem míří na Safierberg, tedy o něco málo níže. Domlouváme se na srazu u auta za 8 hodin.
Naše cesty se rozdělují za posledním stavením. My míříme vlevo, Jarka s Luďkem údolím dál a pozvolna nahoru.

Vlevo. Kolmo. Strmě. Uf. Jak jinak to popsat. Musíme nejdřív vystoupat 890 m do sedla Alperschällüllicke, které je ve výšce 2614 m. Pak na vrchol 3060 m. Celkové převýšení 1350 m.
Cestička se tváří nenápadně.  Nejdřív stoupá pozvolna a pak se s tím už nepáře. Různě se klikatí, míří zas kolmo vzhůru, po bahně to klouže, takže někde ani hůlky nepomůžou a přijdou na řadu ruce.
Čím víc stoupáme, tím míň se mi chce dívat dolů. Ono se řekne pěšinka. Ona se ale vine dost expozičně...Asi dvakrát překonáváme vodopád. Jednou po lávce, pak po kamenech. A pořád strmě nahoru. Před námi jdou dvě postavy, tak aspoň vidíme, kudy vede cesta. Už se to rýsuje. Blíží se skalnaté sedlo. Jak jinak než s trochou vodopádu. S dvojicí, která jde před námi se setkáváme na malé travnaté plošince před výstupem sutí a kameny přes sedlo.

První kamenné sedlo

Je to matka se synem asi tak v našem věku. Zdá se, že místní. Chlapec hopká s rukama v kapsách. Matka ho rychle následuje. Cestu přes šutry ale volí špatně, tak se pak vydávají za námi.
Po vyhoupnutí do sedla nás čeká zase travnatější pasáž kolem malého jezírka, ze kterého se dolů řítí vodopád, který jsme párkrát překonávali. Rozcestník ukazuje dvě varianty možného pokračování. Vlevo kolem chaty nebo rovně na Alperschällilücke.  Naše trasa je jasná. Travnatá pěšinka míří do kupy balvanů, které se mění ve větší a větší a začíná to být trochu jednotvárné.
Před námi se impozantně tyčí Alperschällihorn a mně definitivně dochází, že tuhle třítisícovku nedám ani náhodou.

Člověk se dvě hodiny sápe nahoru, aby zjistil, že zbytečně. Ale naštěstí jen do jisté míry. Výhledy jsou úchvatné.
Nějak mi tím výstupem došla energie a tak vyhlásím pauzu na svačinu. Mezitím sledujeme matku se synem jak vystupuji k mužikovi na Alperschällilücke a pak mizí někam dolů. Evidentně neměli v úmyslu šplhat na vrchol. Petr N. mezitím k němu zkouší hledat cestu. Netrvá to dlouho a vrací se zpět k nám. Cesta jednak není vůbec značená a lze ji jen odhadovat a navíc je to hromada suti. Znamená to jeden krok vpřed a dva zpátky.
Po svačině vystupujeme do sedla i my.

Alperschällilücke

Vcelku máme jasno v tom, že na vrchol nejdeme, jen Petr V. to nevzdává a se slovy "přece tu ten pytel nenechám" míří vzhůru. Chvíli si myslíme, že to nakonec vzdá. Ale kdepak. Podle průvodce má výstup trvat 2 hodiny. Počasí nám zatím přeje, takže si projdeme náhorní plošinu a aspoň si s Petrem N. a Vláďou vylezeme na Bodenhorn a uděláme si vrcholové foto. Třítisícovka to sice není, ale vrchol ano. Napjatě koukáme k Alpeschällihornu a sledujeme kudy asi tak Petr V. jde. Občas ho zahlédneme, ale pak se ztrácí za skalnatým hřebenem.

Bodenhorn

Máme ho!

My se zatím asi hodinu sluníme. Dokud je sluníčko, je nám hej, ale jakmile jej schová mrak, začíná nám být zima. Rozhodujeme se sejít zpátky dolů. Ve chvíli, kdy začínáme opět kličkovat po kamenech zahlédnu Petra na vrcholu. On to dokázal! Zdrží se jen chvilku na zápis do vrcholové knihy, vtisknutí do paměti a foťáku pár pohledů okolo a už zas míří zpět. Postupuje docela rychle. Mezitím se dostaneme ze šutrového pole k jezírku, a využíváme zase chvíle, kdy se ukáže slunce k další svačince a kochání se výhledy.

Při sestupu dolů nám už expozice nepřijdou tak náročné.
Túru jsme absolvovali rychleji než bylo v plánu, takže čekáme ještě na L. a J. a pak míříme zpět do Luvenu.
Dnes máme službu my a servírujeme králíka na bílém víně s rýží a salátem z červené řepy. Trochu se strhne bitka o kousky slaninky a cibule v pekáči. Nejsme spíš na dětském táboře?
Bílé vínko jen podtrhne závěr skvělého dne. Dorazí i Lucie se Standou, Tomášem a Adamem a strávíme příjemný večer klábosením, vzpomínáním a plánováním dalšího výletu.
Původně jsme měli absolvovat výstup z Curaglia k Medelserhütte a zdolat Piz Caschleglia (2936 m,) T4+), dotknout se ledovce Medel. Nakonec rozhodujeme o jiné alternativě - okružní trase přes Mittelplatten a Chrüzlipass.
Bude zas dlouhá, takže odjezd je stanoven na osmou, ale Lucie to ukecá aspoň na 8:30 :-).

7. den Rueras - Mittelplatten - Chrüzlipass - Rueras
Auta zaparkujeme na konci úzké silničky nad Rueras. Systém maximálního nablížení a trochu si zkrátit stoupání. Vyrážíme, jak jinak než vzhůru na Mittelplatten. Charakter zdejších masívů je zase trochu jiný - velké nazelenalé šutry. Připomíná mi to Tatry.

 Po vyšplhání do sedla si dáme pauzu na svačinu a shlížíme dolů k Etzlihütte. Schovaní za malou skalkou si užíváme sluníčka. Jakmile se zvedneme fičí a je nám zima.
Z Mittelplatten musíme sejít dolů. Šutry šutry samý šutry. Tahle trasa je prostě trasou šutrů.
Místy se suneme dolů s pomocí rukou.

Ocitáme se dole pod chatou. Půlka partičky by ráda pivo u chaty a druhá půlka by si ráda odpustila ten 100 m výstup. Raději neplýtvat silami před výšlapem na Chrüzlipass. Takže pokračujeme poté, co se prodereme mezi krávami.

Ide bača ide

A zase ty šutry. Slunce doslova praží. Pomalu nám dochází voda. Nahoře před sedlem by měl být pramen, takže ji můžeme doplnit. Jen doufáme, že to s námi nic neudělá.
Druhá půlka túry se mi líbí mnohem víc. Chrüzlipass je nádherný a údolíčko pod ním také.
Dole u vody si dáme poslední pauzu a někteří se i vykoupají.

Chrüzlipass

Závěr trasy je delší než jsme předpokládali a trochu bloudíme, ale nakonec k autům dorazíme. Pěkných 19 km s převýšením 1444m. Docela nám to stačilo.
Vláďa nám konečně odhalí tajemství, jaký pokrm nám přichystá.
Rýže s tuňákem, olivami a vejcem. Moc dobré. Tímto je završen nás kulinářský týden. Zítra už jen tradičně sbalit, poklidit a tradá domů.
Vůbec se nám nechce. Každý rok je to stejné. Dali bychom si nejradši ještě jeden týden. Z mraků nad našimi hlavami trochu sprchne a tak nám to usnadní loučení.
Tak zase za rok!

P.S. Po přečtení zápisku získávám dojem, jako bychom se honili jenom za tím pivem. iThinkBeer.