Ohlédnutí

Začínám zjišťovat, že si toho pamatuju čím dál míň.
Třeba časy jednotlivých závodů.  Ne že by to nějak stálo za zmínku, ale občas není špatný si to připomenout. A nejen to, zapomínám i kterých závodů jsem se zúčastnila. Za ty léta, co pobíhám a drží se mě to už sedm let, jsem jich moc neabsolvovala, nějak to nebyl můj cíl. Maximálně jednou do roka došlo na pražský půlmaraton, desítku jsem neběžela nikdy, přišlo mi to moc krátký a nestálo to za to - tryskáč ze mně nikdy nebude. Půlmaraton mi připadal tak akorát, člověk se musel se sebou aspoň trochu poprat. Maraton mi připadal jako scifi.

Pravda v roce 2009 jsme si plácli s DV a rozhodli se vyrazit na maraton do New Yorku, ale tento odvážný plán překazil můj úraz na lyžích a od té doby jsme tohle téma už neotevřeli. Jen jsem sledovala, jak DV trénuje na Jizerskou, Marcialongu, Vasák, a nakonec jak předloni nafasoval endoprotézu. Sbohem NYC.

V roce 2013 jsem si řekla, že bych mohla zkusit přemluvit koleno ke spolupráci a konečně si dát maraton. Červík maratonu ve mně prostě hlodal pořád.
Moje pobíhání se pomalu stabilizovalo. Po úrazu jsem vyzkoušela kdeco, abych se k němu mohla vrátit, díky VFF jsem změnila způsob došlapu, přešla na minimusky, pak přidala trochu tlumení a ejhle ono to šlo!
Před maratonem jsem vždycky měla respekt a tak jsem se rozhodla k tomu přistoupit zodpovědně - nechám si udělat tréninkový plán. Na doporučení kamarádky jsem kontaktovala trenéra. Začalo to jednoduše, dostávala jsem plán na 14 dní dopředu a běhala podle něj. Vybrala jsem si podzimní maraton Beaujolais, provedla registraci a představovala si, jak poběžím mezi vinicemi a budu se snažit odolávat vínu a sýru na občerstvovačkách. Není to zrovna lehký maraton, ale aspoň je zážitkový a věřila jsem, že se mi na něj podaří natrénovat. Případný špatný čas mohu kdyžtak omluvit tím, že jsem byla ovíněná.

Jenže.

Chtěla jsem toho stihnout nějak víc než bylo nutné a vrhla se do toho moc po hlavě, jak je mým dobrým zvykem a moje tělo na to nebylo úplně připravené. Takže je nabíledni, že trable se dostavily poměrně záhy. Achilovka začala vehementně protestovat a hlásila se tady, tady bolím, ale já tomu nevěnovala moc pozornost a myslela si, že to přeběhám. Blbost. Ještě jsem s tím absolvovala náš pravidelný týdenní pobyt ve švýcarských Alpách, kterým zakončujeme léto. Tím jsem taky definitivně zakončila běžeckou sezonu. Tříměsíční pauza od běhu i kola, docházení na mučení v podobě masírování lýtka a achilovky - vždycky jsem se u toho zpotila jak při běhu, ale  aspoň na chvíli se mi ulevilo.

Pak mi bylo dovoleno trochu kolo a už jsem zas spřádala plány a psychicky se připravovala na Jizerskou 50. Přihlásila jsem se na prosincové běžkařské soustředění, abych vypilovala techniku.

Můj zubař dostal ovšem skvělý nápad, protože se mnou je nuda a občas prostě musí nějaký ten zákrok udělat, tak přišel na to, že mi vytrhne jedinou osmičku, kterou mám. Moc moudrosti jsem nepobrala, tak co s tím málem. To, co vypadalo jednoduše, už tak jednoduché v reálu nebylo. Docela se s tím pral, potil se (hahaha) a myslím, že si v duchu říkal, co to bylo za blbej nápad.
No nejen pro něj. Špatně se to hojilo, musela jsem docházet na dreny a modlila se, aby nedošlo během Vánoc na návštěvu pohotovosti.
Na soustředění jsem samozřejmě nejela a Jizerskou 2014 nakonec zrušili kvůli nedostatku sněhu. Tímto byla završena  už moje druhá neúčast.  Sakra tak snad do třetice! A jestli ne, tak už na to kašlu. Registrovala jsem se na další ročník. Vyšlo to, ale patří to do roku letošního, takže jindy.

Ovšem jinak se rok 2014 vydařil a po tom předchozím to bylo trochu zadostiučinění.

Nikdy jsem se nezúčastnila tolika závodů a běžeckých akcí jako vloni. Utržená ze řetězu. A jako bonus k tomu všemu jsem strávila spoustu času s prima přáteli.
Pokračovala jsem podle plánu trenéra, jen jsem si už nebyla jistá, že to je to pravé ořechové, ale bavilo mě to. Jen mi připadalo, že je plán moc mírný a chybějí dlouhé běhy. Ale to je spíš na shrnutí k maratonu.

Zjistila jsem, že každý měsíc byla minimálně jedna akce. To je na mě docela smršť.

1.3. Kbelská 10
Moje první desítka. Nechtělo se mi, ale trenér "přikázal". K čemu desítka, když neumím běhat rychle. Vznikl aspoň závazek dát to pod hodinu. Podařilo se. 58:23 min. Spokojenost a motivace.

9.3. Engadin Skimarathon, 42,9 km, 286 m
Neměla jsem natrénováno vůbec. Na běžkách jsem byla za celou dobu všehovšudy dvakrát během vánočních svátků a ještě s vytrženým zubem, takže pjánko. Tím to taky skončilo. Pak už prostě nebyl sníh. Jizerská 50 byla kvůli jeho nedostatku zrušená. Delší běhy jsem taky nějak neabsolvovala. Prostě celková příprava byla mizerná, takže i výsledný čas byl mizerný. 5:08. Výjimečně jsem sepsala i report, takže víc nemá smysl psát.

23.3. Okolo Liberce
Nezúčastnit se oběhu v mé oblíbené a téměř domovské oblasti - to prostě nešlo. Počasí namíchalo dostatečně drsný koktejl, takže příměr - horší jak Okolo Liberce to nebude - se stal v jistých kruzích nejpoužívanějším. Tudíž zážitek silný a veskrze pozitivní. Trasa z Ještědu do Liberce mi úplně stačila. Vytrvalé sněžení postupně přecházelo ve vytrvalý déšť, který mi ovšem nesmyl křečovitý výtlem na tváři a vydržel téměř do konce. Ještěže se Veverka Sudetský nad námi posledními slitoval a provedl nás v závěru k cílovému stanovišti a hospodě zkratkou. Plánovaných 30 km se tak zkrátilo na 27 a měla jsem dost. Obdiv všem, co dali celou trasu 60 km!

Seběh z Ještědu

5.4. 1/2 PIM
Chtěla jsem konečně pokořit 2 hodiny. Nedržela jsem se svého osvědčeného pravidla a přepálila prvních 10 km, takže mi pak došla energie i motivace a měla jsem chuť to zabalit. Ale dotrápila jsem se do cíle s časem nejhorším za všechny ty roky 2:17. Něco bylo špatně a nejspíš to byla únava.

31.5. Valašský hrb 30 km, 925 m
Moc hezký závod, zážitková trasa plná bahna, ale taky krásných výhledů. Asfaltu bylo dle očekávání naprosté minimum, počasí se vydařilo a vůbec celé se to vydařilo. Nebylo to lehké, ale to jsem ani nečekala. 4:13

13. - 29.6. Dovolená na Korsice
Zážitky z našeho putování jsem naštěstí zachytila včas než jsem stačila všechny detaily zapomenout. Nastoupali a nachodili jsme toho sice míň než jsme plánovali, ale i tak to bylo bezva.

6. - 7.7. horské soustředění Louže
Parádní víkend s holkama (Leonou, Janou, Petrou a Martinou) u nás na chalupě. Počasí nám přálo až moc, takže jsme se trochu při běhu i pekly. V sobotu jsme daly krkonošskou hřebenovku z Medvědína na Vrbatku, pramen Labe, Sněžné jámy k Moravské boudě, kde jsme se najedly a vytuhly. Poučení pro příště - nestavovat se v hospodě. Petru začalo bolet koleno, takže jsme rády upustily od pokračování na Luční a Sněžku a vracečku přes Kozí hřbety (holky naštěstí nevěděly, co by je čekalo a já si to představovala až moc živě). Dalo to 22 km s převýšením 465 m.
Druhý den jsme vyběhly na "oblíbenou" Černou Studnici a zpět dřevařskou cestou. Trochu mi nadávaly. Bylo vedro a bylo toho s předchozí hřebenovkou dost. Ale když je člověk v horách, tak toho musí přeci maximálně využít, ne? 14 km s 440 m.  Zbytek dne jsme po zásluze prolenošily.

26.7. Swissalpine 21K, 884 m
Krátký pobyt s Leonou, Ivou a Digim v Luvenu a ukázkou něco mála z krásy okolních hor a vesniček. Švýcarská drsnost Leonu trochu zaskočila, čekala něco uhlazenějšího a tak to na svém blogu rozbalila naplno. Nenechala na Švýcarech nit suchou. Mně se ale ta jejich drsnost právě líbí.
Počasí na závod bylo stejné jako při Oběhu Liberce s tím rozdílem, že bylo teplo. Prostě lilo jako z konve od začátku až do konce. Vzpomínky na Liberec nám hodně pomohly. Od trasy jsem čekala, že bude víc "horská" svým charakterem, ale převýšení mi vcelku stačilo. Od začátku jsem funěla jak sentinel a měla vysoké tepy. Asi nadmořskou výškou. Po dlouhé době jsem zas použila gely, energie mi docházela docela rychle. Pro mě zážitek pozitivní i přes to příšerný počasí. Čas 2:58.

17.8. Engadin Sommerlauf 25 K,  342 m
Zahájila jsem tím náš týdenní pobyt v Luvenu. Partičce jsem našla pěkný výlet v Engadinu do okolních hor a šla jsem "závodit". Doprovodili mě na start a překvapivě se mnou zůstali déle než plánovali neb se jim líbila závodní atmosféra, kterou doposud nezažili. Jarka se tím vrátila do své atletické minulosti.
Opustili mě až těsně před startem a vrhli se vstříct vrcholovým zážitkům. Já zas závodu. Tentokrát jsem potíže s tepy neměla a dýchalo se mi dobře. A to se startovalo výš (1800 m) než v Davosu (1560 m). Na své poměry jsem běžela docela slušně. Trasa vedla částečně po trase zimního maratonu, takže jsem měla příležitost porovnat, jaké to je v zimě a v létě. S časem 2:49 jsem byla vcelku spokojená.

Ve sv.Mořici - čekám až partička sestoupí z výšin

16. - 23.8 Luven
Bylo to tradičně velmi fajn a povedlo se nám konečně zdolat Piz Terri.
Začali jsme výstupem na Fanellahorn (3124 m), 13 km s převýšením 1258 m. Pro členy výpravy trpící závratěmi to byla léčba šokem a ne všichni jí absolvovali až do konce. Cesta zpátky po sestupu byla trochu nekonečná. Před každou zatáčkou jsme čekali, že už už tam budem. V cíli na nás čekal Petr s autem, který to obětavě vzal stejnou cestou zpět, aby nám umožnil prozkoumat další údolí. Orosené pivo na závěr nemělo chybu.
Val Frisal nebo-li Malá Greina, 14 km, nastoupáno 659 m. Moc hezké a přímo ideální na běžecký výlet. Jen nevím, koho bych tam vytáhla. Pasoucí se krávy nám nahoře připravily trochu perné chvilky než jsme si uvědomili, že jsme nechtěně svou přítomností oddělili tele od její matky. Rychle jsme se pakovali.
Piz Val Gronda (2820 m), 10 km, nastoupáno 628 m. Tady nám zůstal pytel, protože byla taková mlha, že nebylo vidět na 2 metry a bylo nebezpečné pokračovat. Už tak jsme z cesty sešli hned nahoře nad statkem, nějak jsme si nevšimli značky, takže jsme posvačili a vrátili se dolů.
Piz Terri (3149 m), rozloženo do dvou dnů s přespáním na chatě Motterascio na Greině. První den jsme nastoupali 944 m s 12 km a druhý den vystoupali na vrchol s 1113 m a 10 km. Chata Motterascio je moc pěkná, všude dřevo á la Caminada. Společenská místnost a jídelna pěkně vytápěná sluncem. A co když nesvítí? Kamna nikde.
V údolí nás potom vyzvedla druhá část partičky, která si tenhle dvoudenní zálet odpustila.
Üdolí Safiental, 8 km s 463 m. Poslední výlet a už jsme byli líní. Taky nám moc nepřálo počasí. Ale aspoň nám v závěru slunce ukázalo, na kterou třítisícovku se vydáme příště.

Piz Terri

6.9. Baroko půlmaraton, 393 m
Pro Baroko mám slabost. Poprvé jsme tam běželi s Jonášem - byl to jeho první půlmaraton a závod vůbec. A myslím, že i poslední. Přihlášená jsem byla i předloni, ale to byl prostě Rok achilovky......
Tentokrát se mnou běžela Míša - taky první půlka a první závod. Moc se jí líbil. Horší už to bylo se mnou. Bylo děsný vedro a špatně se mi dýchalo. Po doběhu do cíle se mi udělalo regulérně zle a myslela jsem, že sebou švihnu. Musela jsem si sednout a vzpamatovávala se asi 15 min. Míša mi přinesla vodu a to mi trochu pomohlo. Pak už jsme jen posedávaly a klábosily s ostatními. Bylo to prima.
Šokující pro mně bylo, když jsem zaslechla svoje jméno v éteru. Za odměnu jsem dostala medaili za 2.místo v mé kategorii (50+ má něco do sebe) a i když to bylo tím, že tentokrát rychlejší babičky vynechaly, stejně to potěšilo.
Byla to taková pěkná tečka za tím naším výletem.
Čas 2:41. No comments.....

5.10. Drei Länder Marathon Bodensee
Můj dlouho očekávaný maraton. Měla jsem strach, co to udělá s kolenem. Velký strach. Taková dálka a tolik asfaltu. Maximum, co jsem běžela bylo 30 km v terénu na Hrbu. Poprvé v životě jsem si vzala kompresní lýtkové návleky (výhra na Baroku za 2.místo). Hodně mi pomohly. Nejenom na lýtka, ale hlavně na koleno, i když to zní divně. Tak nějak přispívají k jeho stabilizaci.
První maraton ve mně žádnou zvláštní stopu nezanechal. Žádná euforie. NIC. Do 23.km se mi běželo velmi dobře. Půlkaři skončili u jezera na stadionu a pak už zbylo pár skupinek a osamělých běžců. Žádná masovka. Ta část za půlkou byla dost nudná. Trasa vedla sídlištěm mezi rodinnými domky. Sice jsme přeběhli hranici Rakouska, Švýcarska, Německa, ale to je asi tak všechno. Pokud by to celé vedlo podél jezera, bylo by to příjemnější. Na 35.km se za mnou vynořila sanitka a zatroubila. Hrozně jsem se lekla a udělalo se mi šoufl. Přešla jsem do chůze a to byl konec vidiny času pod 5 hod. Pak jsem přešla do chůze ještě asi třikrát. No hrůza. S výsledným časem 5:11 jsem teda nebyla vůbec spokojená. Plán byl 4:30 v ideálním případě a jinak aspoň pod 5 hod. Myslím, že jsem měla naběháno málo dlouhých běhů, to mi prostě nikdo nevymluví.

25.10. Janovských 19, 555 m
Moje první účast na Janovské 19 byla humorná - s cyklistou v zádech, s hledáním horskou službou a hasiči. Trasa byla špatně značená a navíc chumelilo a fičelo, stopy proběhnuvších chrtů byly zaváté, no nebylo nic jednoduššího než sejít z cesty. Takže pytel, který se musel v dalším ročníku sebrat.
Nejdřív jsem běžela s Leonou a slibovala, že s ní doběhnu do cíle, ale pytel je pytel, takže jsem se trhla a doběhla si aspoň pro čas 2:26, abych zas nebyla poslední. Tentokrát se organizátoři pochlapili a trasu velmi dobře označili a navíc na každé odbočce čekal dobrovolník, který navigoval. Leona prostě nemohla zabloudit.

17.11. Moldavský půlmaraton, 361 m
Neznámá krajina, která se musí prozkoumat. V Krušných horách jsem ještě neběžela. Vyrazili jsme s Leonou, Ivou a Davidem. Počasí bylo dostatečně hnusný, ale nepršelo a omezilo se to jen na vlezlou zimu a mlhu. Zadní řady jsem opět jistila s Leonou, ale tentokrát jsem jí tam nemohla nechat samotnou. Už jednou jsem to slíbila a nedodržela. A navíc ta mlha. Stala jsem se tedy vodičem alias podle popisu Leony na blogu - přímo semetrikou.
Čas nebyl důležitý, ale předběhly jsme 40 bodů a nebyly poslední.
Ale jinak 2:48.

29.11. Mordor, 40 km, 712 m
Přiznám se bez mučení, že můj nápad to nebyl. Ani jsem se neodvažovala pomyslet, natož plánovat takovou akci. Tedy proběhnout si polskou stranu Jizerek jsem měla v hlavě už dlouho. Konkrétně od té doby, co tam pravidelně jezdíme na kole a běžkách, ale zatím k tomu nedošlo. Taky mě nenapadlo to vzít tou nejjednodušší cestou z hlediska logistiky - zpod Bukovce. Doposud jsem pořád uvažovala o trase z Harrachova, z Jakuszyc, z Kořenova a jak se tam dostat a hlavně, jak se dostat zpět. Pořád tam jezdim na běžky a tahle varianta mě teda nenapadla. To bude asi tím, že to řeším hlavně z hlediska běžek a ten krpál dolů ke Karlovskému mostu a pak nahoru na Granicznik mě teda nelákal. Cestu z Orle dál jsem neznala vůbec a zvlášť pěšinky po žluté turistické značce byly moc pěkné. Mokřinám a bažinám, kde ruští vojáci utonuli jsme se pro jistotu vyhnuly. Radši jsme se držely prověřených turistických tras, i když běžet po hranici podél hraničních kamenů pod Smrkem bylo taky lákavé, ale ta pěšinka byla ještě lákavější. Sumasumárum to byl moc pěkný výlet a přiměřeně náročný.
Návrhy Leony vyběhnout si na závěr Bukovec a naměřit tak víc než 40 km jsem považovala už za zbytečný. Fakt se mi nechtělo. Stačilo. Nechápala jsem, kde se to v ní bere. Kamzík jeden.

6.12. Koloběh Říp - Praha 50 km, 434 m
Tenhle závod jsem si chtěla vždycky zkusit, ale neměla jsem parťáka. Tedy parťáka, kterému by nevadilo se tak pomalu sunout k cíli. Naposledy jsme se o tom bavili v hospodě a Evžen mi navrhoval, že mi někoho sežene. Ale bylo to pro mě moc zavazující.
Týden před závodem se mi ozvala Magda, že kamarád Franta shání parťačku a jestli o někom nevím. No nevím, všichni už to koloběží anebo nejsou tak šílení. Nesměle se ptá: A co ty? Já?! Běhám moc pomalu, to ne. No, zas tak pomalu neběháš, vidím tě na garminu......začínám se tou myšlenkou zaobírat.... Nakonec píšu, že jestli má Franta ambice na umístění, tak do toho nejdu. Nemá, zalže nevinně Magda, běhá asi tak jako já. No nazdar. Vím, jak dobře Magda běhá. Ale tak jo.
S Frantou se potkáme, vyzkoušíme jeho kolo. Tedy jeho syna. To svoje radši ani nevytahuje z auta. Nemá to cenu. Náš výškový rozdíl je asi půl metru. Nesměle vnucuji svého horáka, ale nakonec je rozhodnuto - bere se synovo kolo, na které ještě přidělá brašnu. Připadá mi nakonec skoro stejné jako to moje - to byl závěr z mojí asi 100 m projížďky před barákem.
S Frantou se pak setkáváme až na parkovišti před nástupem do autobusu. Cestou mi popisoval, jak si zodpovědně před týdnem projel trasu a tak trochu ví, co lze očekávat. To je dobře.
No zkrátim to. Bylo to super a bylo to náročný. Spousty a spousty bahna. Při každé střídačce se posouvalo sedlo, protože Franta by měl kolena u brady a já bych zas nedosáhla na šlapky. I tak jsem měla docela problém do nich naplno hrábnout a to bylo sedlo nadoraz. Franta byl tak rychlý, že musel čekat i na cyklistku. Běžel neskutečně dobře, takže jsme doběhli do cíle na 101. místě v čase 4:54. Je příjemné mít zas po dlouhé době skvělý čas, i když moje zásluha to tedy nebyla. A on by měl čas ještě lepší, kdyby neměl za parťáka takového šneka jako jsem já. Skvělý závod!

27.12. POP 2 (Partyzánský Oběh Prahy)
Prvního POPu jsem se nezúčastnila. Že by achilovka? Nebo něco jiného? Myslím spíš něco jiného......
Martin VP napsal na svém blogu tak pěkný článek s pozvánkou, že nešlo odolat.
Část trasy jsem znala - tedy tu z Hvězdy přes Šárku do Tróji, takže mi přišlo nejschůdnější zvolit zrovna tuhle s tím, že se můžu kdykoliv odpojit nebo zůstat pozadu a nezabloudit. Původní záměr zaběhnout z Hvězdy domů, tam si dát pauzu a dorazit do hospody úplně nevyšel. Bylo z toho 21 km, nějak mi to ten den stačilo, ale hlavně jsem slíbila doma, že pro letošek už bylo toho běhání dost a budu se zas chvíli věnovat ně(ko)čemu jinýmu. A tak to taky bylo.

Howgh! Fakt hodně dobrej rok to byl!