Tučňák na cestách: Réunion a Mauricius 18.5.

Réunion?!
Jste se zbláznili, je to strašně daleko! A na tak dlouho..... to nemůžu! A proč zrovna tam? Krásný hory? Tropy? Vegetace? Činná sopka? No nazdar....
A Mauricius k tomu! No chápu, že je to blízko a přímo se to nabízí... ale..... Moje představa o Mauriciu byla značně omezená - písčité pláže, blankytný oceán, luxusní hotely.
Moc drahý!
To byla moje první reakce. Zatímco si ti dva v klidu vše naplánovali, zakoupili letenky, rezervovali ubytování, my se dál utvrzovali v přesvědčení, že tohle naše dovolená nebude.
Ale člověk míní.....

Přiznám se, že Réunion v mých cestovatelských tužbách zrovna zahrnut nebyl. Poprvé jsem se o něm dočetla v průvodci, kterého jsme měli s sebou při našem putování po Seychelských ostrovech v roce 2009 - tedy společného průvodce pro všechny tyto ostrovy včetně Mauricia.
No nezanechal ve mně nějakou zásadní stopu. Připadal mi v tu chvíli naprosto nedosažitelný, takže jsem se jím nijak zvlášť nezaobírala. A Mauricius jakbysmet.

Pár dní před Drakovic odletem události náhle dostaly rychlý spád. Moje totální vyčerpanost z práce a znechucení z lidského počínání způsobily, že jsem prostě chtěla zmizet někam daleko a hlavně od lidí.
Najednou mi Réunion připadal právě dostatečně vzdálený a toulání se v tropech jako ideální způsob navrácení psychické rovnováhy.
Od myšlenky nebylo daleko k činu. V práci jsem troufale oznámila svoji třítýdenní nepřítomnost, což se sice nejdříve setkalo s nelibostí, ale nakonec bylo akceptováno. Byla jsem poměrně rezistentní.
V životě jsem neměla tři týdny dovolený.
Mateřskou nepočítám...
To, že se na Réunionu mluví jenom francouzsky a nikdo z nás francouzsky neumí, nás vcelku nechávalo v klidu. Tajně jsme doufali, že anglicky se prostě domluvíme všude.
Cena letenky se mezitím trochu navýšila, ale ještě pořád byla snesitelná a navíc s odletem přímo z Prahy a přeletem na Mauricius. S Air France. No, trochu jsem byla nervozní zvlášť poté, co jim spadlo letadlo zrovna nad Indickým oceánem..... Zakoupili jsme je a začalo hledání ubytování.

Večery jsem trávila s tatíčkem Gůglem a hledala a hledala a hledala, kde bychom tak mohli naši první noc na ostrově strávit. Penzion nedaleko nástupu prvního výletu v Grand Ilet, kde to měli rezervované Draci, byl plný a nejbližší volný pokoj byl vzdálený asi 22 km v Hell-Bourg, což se nám nezdálo tak hrozné na jednu noc. Vlastně to byla jediná možnost. No lepší něco než nic.
Taky jsem se snažila rozšířit rezervaci na další místo ubytování v St.Joseph - v Le Payanke. Přišla nám zmatená francouzská odpověď, ze které nebylo jasné, zda ano či ne.... Mnoho času nezbývalo a tak jsme se Réunion rozhodli dořešit na místě a odletět prostě s plnou polní.

Hledání noclehu na Mauriciu bylo snazší - jednak je angličtina oficiálním jazykem, bylo to mimo sezonu a taky se na nás usmálo trochu štěstí. Kladná odpověď z Escale Vacances ve Flic - En - Flac přišla hned následující den. Apartmán v Chez Pepe byl téměř u moře, za dobrou cenu a nedaleko hotelu, kde byli ubytovaní Draci. Teď už zbývalo jenom sbalit a připravit se na cestu.
Hned pro začátek nás čekal třídenní trek v horách a vzhledem k poměrně napjatému časovému harmonogramu nebylo jisté, zda budeme mít šanci na zakoupení nějakých zásob. Raději jsme tedy něco málo pořídili už v Praze, což se nakonec ukázalo jako velmi moudré rozhodnutí.
Čekalo nás 14 dní na Réunionu a týden na Mauriciu.

Cirque de Mafate

Réunion (původně zvaný Ile de Bourbon) je sopečného původu a tvoří spolu s Mauriciem a Rodriguezem souostroví Maskarény. Ostrov není moc velký - cca 60 x 60 km a žije na něm asi 800 000 obyvatel, většinou potomků afrických otroků a francouzských osadníků. Úplně první obyvatelé byli piráti. Nejvyšší horou je vyhaslý vulkán Piton de Neiges 3 069 m. Má také údajně nejaktivnější sopku na Zemi Piton de la Fournaise, skvělé boulangerie - typické francouzské, ale to je asi tak jediné, co je tam typicky francouzské, kromě toho, že tam všichni mluví jen a jen francouzsky a jezdí ve francouzských autech.

Je to docela bezpečné místo, když si ovšem odmyslíme, že v roce 2006 jej zasáhla epidemie chikungunya přenášená komáry a odnesla to téměř třetina obyvatelstva. Réunion byl zasažen nejvíc ze všech ostrovů. Poměrně drsně se do toho pak opřeli a příroda nepříroda komáry pomocí insekticidů vyhubili.
Nepotkáte tam žádnou jedovatou havěť. Pavouci, byť vypadají hrozivě, jedovatí taky nejsou.

Na Réunion se jezdí za přírodou, která je naprosto úchvatná. Části ostrova připomínají obrovskou botanickou zahradu. Místy si připadáte jak v třetihorách - obrovské přesličníky vyčuhují nad ostatními stromy a vegetací - je to taková malá "Cesta do pravěku".

Na úpatí Piton de Neiges lávové proudy spolu s deštěm a erozí vyhloubily tři mohutné skalní amfiteátry - Cirque de Cilaos, Cirque de Salazie a Cirque de Mafate. Tyto hluboké kaldery, každá o průměru asi deseti kilometrů, vytvářejí dohromady jakýsi trojlístek, v jehož středu se tyčí onen vyhaslý vulkán. Každá z kalder má trochu jiný charakter. Cirque de Salazie má neuvěřitelně zelenou vegetaci, hřmící vodopády a typickou barevnou kreolskou vesničku Hell-Bourg. Cirque de Cilaos má zas hodně ostrých skal a dostat se tam po silnici - z pobřeží do centrální vesničky Cilaos - už to samo o sobě je adrenalin - na úzkých silničkách s vysokými srázy a fantastickými výhledy.

Cirque de Mafate je nejmenší ze zmíněných kalder a dle mého nejkrásnější. Díky drsnému rázu a nepřístupnosti se tu zachovala téměř nedotčená krajina, kam se dostanete jedině pěšky. Nebo vrtulníkem.
Náš pobyt začínal právě tam.
Byl to neskutečný zážitek a naprostý balzám pro mé pocuchané nervy.

Po přistání v St.Denis jsme si vyzvedli auto rezervované přes internet a stavili se nejdříve v místní turistické kanceláři, abychom dořešili ubytování v St.Joseph. Požádali jsme slečnu, aby zavolala do Le Payanke a ověřila, zda s námi počítají. Ano. Mohli jsme tedy v klidu jet okouknout naše ubytko v Hell-Bourg, které jsme nakonec vyhodnotili jako příliš vzdálené od vesničky Grand Ilet, která je součástí Cirque de Salazie a vybrali jsme si ji k nástupu do Cirque de Mafate.

Před vesničkou Hell-Bourg

Silnice se totiž vinula ostrými zatáčkami a bylo to časově náročnější než jsme čekali. Společné auto sice snižovalo náklady, ale neumožňovalo moc improvizací s ubytováním. Museli bychom nejdřív odvézt Draky, pak se vrátit a ráno strašně brzo vstávat, abychom stíhali vyrazit včas na tůru. Rozhodli jsme se to tedy risknout a jet s Drakama do Grand Ilet. Když bude nejhůř, postavíme někde stan.

Strmé skály pokryté bujnou vegetací, vodopády a také spousta banánových plantáží, vytvářely cestou úžasné kulisy. Sem tam se objevil i místní prodejce banánů. Neodolali jsme a ochutnali. Dodneška mám tu neskutečnou chuť na jazyku.

Penzion La Tourte Dorée v Grand Ilet byl opravdu obsazený, ale paní domácí nám doporučila jiný - u Maillot Anette. Ten jsme tedy podle jejího popisu poněkud déle hledali, ale nakonec našli. Byl to velmi příjemný kreolský domek. A úplně volný. Složitě s posunky jsme si domluvili snídani na sedmou ráno.
Další den vstáváme před svítáním a balíme nejnutnější věci do menších batohů na třídenní putování - spacák, náhradní oblečení, jídlo a dostatek vody. Nezbytností je také pytel na odpadky - vše si musíme odnést - třeba i kůru z pomerančů nebo banánovou slupku.
Spát budeme v horských ubytovnách tzv. Gites, které jsme si dopředu přes internet rezervovali a zaplatili. Po snídani se připojíme k Drakům, kteří domluvili uložení našich velkých báglů s ostatními věcmi na dobu naší nepřítomnosti.
Auto necháváme na placeném parkovišti vzdáleném asi 30 minut. Silnice tam končí. Vyrážíme a pomalu stoupáme do sedla.
Je teplo a vlhko - no asi jsme v tropech... Slunce nám svítí nad hlavami a před námi se rozprostírají nádherné hory. Nikde ani živáčka.
První den nás čeká cesta přes Col des Boeufs a jedinou vesničku v Cirque Mafate - La Nouvelle, kde lehce posvačíme a sestoupíme až dolů k řece, kterou musíme přebrodit.

Cestou z Col des Boeufs

Pak už jen stoupání na vrchol a dojít do osady Roche Plate, kde budeme nocovat. Cesta dolů je místy docela strmá, ve skalách jsou občas lana a řetězy, kterých se radši přidržujeme. Obdivujeme tropické rostliny, které nás obklopují, děsíme se velkých pavouků, jejichž sítím je někdy těžké se vyhnout, občas zatřepeme s agave, aby se na nás sesypaly její plody. Jak malý děti.
Signál mobilů se definitivně ztratil a jsme tu jen my. Dokonale si to užívám.

Stoupání k Roche Plate je výživné, spotřebuji celou dávku vody, kterou mám s sebou a potím se jak myš. No potím se spíš jak já.

Kousek za La Nouvelle

Z vrcholku nás čeká cesta do osady sestávající se z pár jednoduchých domků, kde trochu bloudíme a hledáme ubytovnu. Není to moc dobře popsané, ale nakonec se nám podaří klíč vyzvednout. Chata je úplně prázdná. Vybereme si prostorný pokoj s palandami. Ze zápraží je pěkný výhled do údolí. Voda ve sprše teče a dokonce teplá. Jsme z toho výstupu pěkně ulepení a tak je moc příjemné to ze sebe spláchnout. Prozkoumáme kuchyňku a připravíme si večeři. Přímo nad chatou se tyčí vysoký sráz, na kterém je vyhlídka Le Maido - přístupná shora - musí to být úžasný pohled dolů.

Ubytovna v Roche Plate a nahoře vyhlídka Le Maido

Stmívá se rychle. Bereme čelovky a jdeme do místní "hospody", kde si dáme pivo. Paní nám nabízí večeři, ale odoláme, přestože nádherně voní. Cena 42,-EUR odpovídá náročnosti zdejšího života. Venku jemně hučí generátor - jediný zdroj energie.
Vracíme se do chaty a noříme se do spacáků.
Ráno si děláme instantní ovesnou kaši a kafe, doplníme vodu, opouštíme chatu a pokračujeme dál.

Cestou do La Nouvelle

Cesta z Roche Plate na Marlu je nádherná.
Potkáváme běžce - asi trénuje na vyhlášený La Diagonale des Fous - 172 km, s převýšením 9996 m, který vede právě touhle cestou. Slušná nálož - to si nedovedu ani představit - horko a těžký terén. Mně úplně stačí chůze. Věnuje nám úsměv a bonžůr a rychle zmizí.
Dáváme si pauzu a svačinu u řeky (Les Trois Roches), jejíž proudy se řítí do hlubiny přes skály, které se jejím působením vytvarovaly do netypických hladkých povrchů.

Chladíme se ve studené vodě. Strávíme tam asi dvě hodiny a vyrážíme dál.

Les Trois Roches

Marla.
To je pohlazení na duši. Zvláštní, magické a hlavně malebné místo. Má specifickou atmosféru.

Marla

Tentokrát ubytovnu nacházíme poměrně snadno. Je opět prázdná, tak si zase vybíráme nejhezčí pokoj a tentokrát si dovolíme luxus dvou.

Gites v Marle

Sprcha je sice úplně studená, ale jsme rádi, že je vůbec nějaká. Vaříme si zeleninový bujon a čaj. Nějak mi to nestačí. Mám hlad. Ale zásoby se tenčí. Po krátkém odpočinku osadu obejdeme a zjišťujeme, že má dokonce malý obchůdek a v ní pár základních potravin. Ale nic použitelného pro nás. Osadu tvoří opět jen pár domů, je velmi řídce osídlena a jediným zdrojem obživy je pro většinu nejspíš jen pronájem pokojů k ubytování turistů. Občas zahlédneme nějaké malé políčko, ale nejsme schopni určit, co na něm asi tak pěstují.
Cibuli? Batáty? Salát?
Tma zas přichází rychle a my s velkou chutí zalézáme do spacáků.
Ráno vstávám brzo a zažívám nádherný východ slunce. Žhavá koule se vynořuje nad obzor a opírá se do okolních skal.

Východ slunce v Marle

Vydáváme se na poslední úsek naší cesty. Míjíme kostelík s velkým zvonem zavěšeným opodál v dřevěné konstrukci. Kostelík je postaven z vlnitého plechu, tíhu zvonu by nejpíš neunesl a ani si neumím představit, kam by ho zavěsili.

Slyšíme vrtulník a pozorujeme jak vykládá zásoby a nakládá odpadky.

Překračujeme opět řeku - tentokrát téměř suchou nohou po kamenech.
Čeká nás Plaine de Tamarins. Cesta se vine nahoru a vypadá jakoby se vyloupla z Pána prstenu.

Tamariny a "kapucínovy vousy"

Nahoře se naposledy otáčím a snažím si vtisknout do paměti pohled na již vzdálenou Marlu, položenou na náhorní plošině a obklopenou horami zcela jedinečných tvarů.

Poslední pohled na Marlu

Vstupujeme do tamarinového lesa. Vyzařuje z něj úžasný klid a tak jej využíváme k odpočinku.

Tamarinový les

Náš častý společník

Vánoční hvězda jak ji neznáme

Lesem z Col de Beoufs

Pohled z Roche Plate

Šplháme z Roche Plate

Stezka z Roche Plate do Marly - někde tady potkáváme běžce

Z Les Trois Roches do Marly

Kapucinovy vousy

Místní květena

Brodíme

Agave - občas jsme s ní prostě museli zatřást

Les Trois Roches

Pohled z Roche Plate

Asi po hodině pokračujeme dál. Začíná pršet. Poprvé zažíváme tropický déšť. Oblékáme pláštěnky a stoupáme vzhůru.

Čarodějnice

Vrtulník složí svůj náklad - je tam přistavený kontejner. Tady taky naše putování pomalu končí, zbývají asi 2 km k autu. Vůbec se nám nechce. Byly to fantastické tři dny. Dokázala bych tady strávit ještě spoustu času, ale čeká nás další poznávání ostrova a to si nemůžeme nechat ujít.
Nasedáme do auta a míříme na jih k oceánu.

Do St.Joseph dorážíme až za tmy a než se trefíme do té správné ulice, objedeme to asi třikrát. K cíli nás dovede náhodně zahlédnutá cedule.
Je to normální pulzující město se vším, co k tomu patří. Jsme tím trochu zaskočeni po těch pár dnech strávených v horách téměř bez lidí a hluku. Zvykli jsme si na pobyt v přírodě a ticho přerušené tak maximálně hučením vodopádu a občasným zpěvem (dá-li se to tak vůbec říct) ptáků.
Ale jako výchozí místo pro naše další výlety má toto město ideální polohu. Ach jo, holt si musíme zvyknout. Dalším překvapením je, že domácí bydlí v klasickém městském domě a na zahradě mají postavený dřevěný kreolský domek se všemi jeho typickými znaky - ten pronajímají. Působí to trochu absurdně. Nicméně domek je velmi komfortně zařízen. Dole 2 ložnice, sociální zařízení, kuchyňka s jídelním stolem, jakýsi obývací koutek s TV a nahoře v patře jsou ještě další postele na spaní. Patro využijeme k rozprostření spacáků a usušení pláštěnek. Součástí domu je veranda se stolem a židlemi, takže stolování holdujeme venku. Škoda, že výhled máme jen na okolní domy.
Pan domácí - Patrick - je moc milý, mluví jenom francouzsky a na pomoc si volá svou dceru, která tlumočí do angličtiny. Na uvítanou dostáváme skleničky s domácím punčem. Vyrábí ho sám ze všeho možného ovoce. Během pobytu postupně ochutnáváme všechny varianty - ananas, banány, litchi, citrony, pomeranče.... Patrick přichází s dávkou punče téměř každý večer a nakonec i bez své dcery, takže o zábavné historky v našem dorozumívání opravdu není nouze. Když je nejhůř, přichází na řadu papír a kreslení. Ale i tak se dozvídáme spoustu zajímavostí o životě na Réunionu, který je štědře dotován Francií.
Vzhledem k tomu, že si budeme vařit sami a máme rádi ryby a jiné mořské potvory, snažíme se zjistit, kde je nějaký trh. Podle Patricka jsou už ryby kolem ostrova vylovené a tudíž není snadné nějaké koupit. Docela nás to udivuje. Nějak si ten oceán bez ryb nedokážeme představit. Ale popíše nám místo, kde to můžeme zkusit. Také nás varuje před žraloky a upozorňuje na silné mořské proudy. Koupat se máme jen v uměle vytvořených bazénech na pobřeží nebo v místech, která jsou chráněna korálovými útesy.
Druhý den ráno vyrážíme na výlet.

Bras de la Plaine.
Nebo-li cesta vodou dlouhou šluchtou.
Trasu nejdřív zkoumáme v německém průvodci Rother, nasedáme do auta a vyrážíme. Nástupní místo najdeme překvapivě docela snadno. Základní výbavou jsou boty do vody. Já je nemám a tak si beru své oblíbené sandály source, které se velmi osvědčily na Seychelách a byla to ta nejlepší volba s ohledem na jejich tvrdou odolnou podrážku. Scházíme dolů do kaňonu. Nejdřív míjíme ceduli ve smyslu "jakmile začne pršet, okamžitě zmizte, protože v tu chvíli se začne z hor valit voda a co má v cestě tak smete". Na klidu mi to zrovna nepřidá neb je zrovna zataženo a mraky nevěstí nic dobrého. Nicméně pokračujeme v cestě, která vede buď vodou nebo suchou nohou po kamenech a musí se jít tzv. cikcak, nejde to jít jen po jednom břehu, protože některé části jsou neschůdné. Místy teče voda dost prudce a mám co dělat, abych se udržela na nohou a přebrodila. Kameny kloužou. Ovšem to podstatné je, že jakmile do kaňonu vstoupíte, není díky kolmým čedičovým skalám již úniku. Pokud by opravdu začala stoupat voda, zbývá jedině utopení kombinované s omlácením o skály.

Varhany u Kamenického Šenova?

Tady naše cesta končí

Brodíme se asi 5 km, abychom na konci zjistili, že dál se bez horolezecké výbavy nedostaneme. Na fotce to vypadá nevinně, ale v tůni byla hloubka asi tak 2 m s velkým proudem. Znamenalo to ponořit se do studené vody s batohem (?!) s tím, že nevíme, co nás čeká ve vodě dál a nahoru se po hladkých skalách bez jištění a lana dostat nedalo. Nezbylo než se vrátit stejnou cestou zpět. Pozitivní na tom bylo, že už jsme celkem získali jistotu v brodění, takže balancování v proudech vody nebylo tak náročné. Docela se mi ulevilo, jakmile jsme se ocitli zas na začátku. Celou dobu totiž poprchávalo a představa, jak se snažíme odtamtud prchnout nebyla zrovna příjemná.
Při návratu do St.Joseph jsme se stavili v místním supermarketu a nakoupili potřebné potraviny na pár dní - rýži, zeleninu na saláty, brambory, vejce, špagety, olivový olej a česnek. Denně jsme si vařili polívku - buď instantní nebo česnečku doplněnou vejcem. Špagety aglio olio, rýži se zeleninou nebo rybou a zeleninový salát - ten jsme měli často.
Večer přichází Patrick s další dávkou punče a já začínám mluvit francouzsky.

Anse des Cascades
Další den ráno vyrážíme nejdříve do sousedního městečka St.Pierre k moři koupit ryby. Je to malý stánek a výběr není moc velký - tuňák a nějaké růžové ryby, které neznáme. Kupujeme obojí do zásoby. Pak se stavujeme pro bagety a croissanty. Náš český chleba jsme spotřebovali při našem putování v Cirque de Mafate.
Pro dnešek máme v plánu výlet podél pobřeží. Zahajujeme jej vykoupáním v bazénu kousek za St.Joseph a pak jedeme k Anse des Cascades, kde zaparkujeme a dál pokračujeme pěšky. Cesta se různě klikatí, chvíli jdeme po rovině, pak se zas škrábeme vzhůru. Prodíráme se místní vegetací, občas se zastavíme na skaliskách, pozorujeme mohutné vlny, které se tříští o skály a nasáváme vlhký slaný vzduch. Poprvé se také naživo setkáváme se ztuhlou lávou, která se vlévá do moře. Je asi kilometr široká a vypadá to, že se tudy valila poměrně nedávno. Silnice, která vede přes ní vypadá nově a trochu nepatřičně.
Skoro na konci naší cesty procházíme vysokými křovisky a zahlédneme místní, kterak mlátí pet lahvemi do jakýchsi větví, které mají na klíně. Chvíli je pozorujeme a oni nám ukazují, že se jedná o druh pepře a tímto způsobem oddělují kuličky. Také si pár větviček odneseme - budou se nám hodit na vaření.

Šlo se i cukrovou třtinou

Pak už je jen kousek do vesnice, kde je autobusová zastávka. Čekáme asi 20 minut a nastupujeme do místního busu. Nezastavuje všude a pokud chce člověk vystoupit, musí zatleskat. Zajímavý zvyk.
A ještě mají jeden - ten se nám moc líbil. O víkendu se sjíždí celá rodina k oceánu a tráví celý den piknikováním. Ovšem není to jen tak obyčejný piknik. Základní výbavou je obrovský hrnec asi tak 40 l, ve kterém se vaří oběd. Pokud třeba prší, postaví si provizorní přístřešek, rozdělají oheň a deštěm se nenechají rozhodit. A tak vaří a náramně si to užívají. Mladí, staří, všechny generace.

Bazén na koupání

Shromáždění Stromovousů

Pohled z pobřežní stezky

Co to je?

Chodící stromy

Pobřeží za Anse des Cascades

Cestou necestou

Kontrast lávy a vegetace

Koruny chodících stromů

Místo našeho odpočinku - ovšem s hejnem komárů - těch tady bylo opravdu hodně - naštěstí bez chic

Naše první setkání se ztuhlou lávou končící v oceánu

Další den ráno prší. Počasí se na ostrově mění docela rychle. Vydáváme se tedy zkusit štěstí na Piton de la Fournaise. Déšť nás provází celou dobu a na vrcholku se přidává ještě mlha. Na vyhlídce je rušno - koná se tam nějaký vojenský běžecký závod.

Dává se do nás zima, takže nasedáme znovu do auta a míříme do deštného pralesa Trou de Fer a Foret de Bélouve. Když v dešti, tak aspoň v deštném pralese.

Vítejte v třetihorách

Příroda doslova čaruje

Prostě úchvatné pohledy okolo

Zeleno a vlhko

Cestou z pravěku

Večer přichází Patrick s další dávkou punče a my si děláme ryby.
Taky zkoumáme počasí. Předpověď je docela dobrá - další den by pršet snad nemělo. Plánujeme tedy sopku znovu.

Piton de la Fournaise
Vstáváme v 5:15 hod, sbalíme pár věcí a cestu na náhorní plošinu Plaine des Sables si zopakujeme. Je téměř jasno a tudíž můžeme naplno vnímat krásu této "měsíční" krajiny. Na jejím okraji končí asfaltová silnička a přechází v šotolinovou cestu. Auto dostává zabrat. Na parkovišti na jejím konci už je pár nedočkavců. Dál už musíme pěšky. Cca po 400 m přicházíme k terénnímu zlomu zvanému Pas de Bellecombe, který se propadá téměř kolmo dolů. Klikatou stezkou sestoupíme do caldery Enclos Fouque (cca 200 m převýšení) a pak se vydáváme nejdříve k malému bočnímu kráteru Formica Léo, který vznikl v roce 1753 a potom pokračujeme planinou k vrcholu vulkánu. Cesta je na zemi značená bílými puntíky a je doporučeno se jich držet. Okolní láva je po posledních erupcích místy nestabilní a mohla by se propadnout. Všude kolem je jenom načervenalá láva, sopečný prach a sopečné bomby až to je trochu jednotvárné a depresivní.
Vypadá to, že vrchol je blízko, ale je to jen zdání. Trvá nám skoro 3 hodiny než se k němu dostaneme. Dole to trochu doutná. Sopka o sobě dává nenápadně vědět. Na jejím okraji jsou čidla, která pečlivě snímají její aktivitu. Patrick nám vyprávěl, že naposledy chrlila lávu před 2 lety. Obdivujeme odvahu místních, kteří bydlí v jejím dosahu.

Cestou ke kráteru

Bílé značky na lávě

Měsíční krajina

Pohled shora na šotolinovou cestu k parkovišti

Pohled před sestupem dolů na vrchol vulkánu a boční kráter

Na Enclos Fouque

Šotolinová cesta k parkovišti

Pohled do hlavního doutnajícího kráteru vulkánu

Z vrcholu jsou nádherné výhledy a ustupující mračna nám umožní zahlédnut i vzdálený oceán.

Výhled k oceánu

Zdržíme se docela dlouho, posvačíme a společně s hrstkou dalších výletníků se vydáváme stejnou cestou zpět.

Slunce docela praží a výsledkem jsou opálené ponožky čouhající z pohorek :-). Výstup zpět k autu už je docela únavný a jsme rádi, že to máme za sebou. Ještě se stavujeme na pláži Grand Anse, abychom se vykoupali a smyli ze sebe sopečný prach. Než se k tomu dostaneme tak přichází tropická bouře s pořádným lijákem a máme co dělat, abychom se dostali zpět a úplně nepromokli.

Před bouří

Večer nás čeká další porce punče.

Celou noc leje a ráno to není lepší. Dopřáváme si tedy delší spaní a po snídani vyrážíme autem podél pobřeží. Nejdříve ovšem navštívíme Cascade de Grang Galet.

Hustě prší, takže navlékáme pláštěnky. Poté se vracíme k oceánu. Počasí se trochu vylepšuje, ale občas stejně sprchne.
K tomu se přidává silný vítr, kterého využívá P. pro cvičení "s padákem".

Trocha cvičení s padákem

Oceán dnes přívětivý moc není

Nakonec se vracíme zpět do Payanke a uvaříme si oběd. Odpoledne ještě zajedeme na Grand Anse vykoupat se v příbojovém bazénu.

Cilaos
Silný vítr neustává, je zataženo a na místní poměry docela chladno. Opět prší. P + P vyrážejí do St.Pierre koupit ryby a bagety. Snažíme se odchytit v TV nějakou zprávu o počasí, ale moc se nám to nedaří. Taky diskutujeme o dalším programu. Rádi bychom vyšplhali na nejvyšší horu Piton des Neiges. Draci dost váhají, nechce se jim. Pro dnešek zvolíme výlet do Cilaos, střediska Cirque de Cilaos, nástupního místa na Piton des Neiges. Cesta je náročná a vede po úzkých klikatých silničkách. V některých úsecích se modlíme, abychom nepotkali nějaké auto, natož autobus. Zatáček je tolik, že se nám dělá blbě a zkoušíme je spočítat. Končíme u čísla 90 a to jsme začali někdy uprostřed cesty ..... Cilaos si projdeme a pak se vydáváme na menší výlet do okolních kopců.

Strmé srázy Cirque de Cilaos

Vesnička v Cirque de Cilaos

Výlet do okolí Cilaos

Tady svítí sluníčko. V každé části ostrova je trochu jiné počasí. Bydlíme holt v té, kde prší snad nejvíc.
V průvodci se dozvídáme, že náš několikadenní trek, který jsme začínali v Cirque de Salazie, doporučují začít právě tady. Byli jsme rádi, že jsme to udělali opačně. Cilaos je malé, ale docela živé městečko.
Znovu diskutujeme o Piton des Neiges a jedeme se podívat na nástupní místo.
Jenom si nedokážeme představit, že bychom znovu podstoupili tu jízdu zatáčkami.
Spíš ne. Ale....

Piton des Neiges
Ráno vstáváme dost pozdě. Nejspíš na nás už dolehla trochu únava. Při snídani ovšem dochází k rychlému a nečekaném rozhodnutí. Podle zachycené předpovědi by mělo být následující den příznivé počasí. Přeci nemůžeme vynechat Piton des Neiges! Náš pobyt na Réunionu už se pomalu krátí a je to vlastně poslední příležitost.
Musíme najít nějaké turistické informační středisko a rezervovat si nocleh v horské ubytovně. Během jednoho dne bychom asi nebyli schopní nastoupat 1700 m a ještě to samé zpět. Rychle sbalíme pár věci do batohů a vyrážíme. Patrickovi necháváme na stole vzkaz, že dorazíme až další den, aby neměl starost.
V turistické kanceláři v St. Joseph nás posílají do jiného informačního střediska - Manapany des Bains. Tam objednáváme a platíme ubytování v Gite de la Caverne Dufour i s večeří.
A zase se mučíme zatáčkami. Dneska nám to ale nepřijde tak hrozný. Člověk si zvykne na všechno.
Cestou ještě koupíme nějaké zásoby.
Auto necháváme na parkovišti u nástupního místa Le Bloc, bereme bágly a začínáme stoupat téměř kolmo vzhůru. Asi po hodině se noříme do mraků a tím i jemného mrholení. Opět přichází na řadu pláštěnky. Čím jsme výš, tím větší je zima. V sedle kousek před chatou se k tomu přidává silný vítr. To už je nám zima fakt dost. Dorážíme do Gite. Moc lidí tam není, ale za to tam je chladno. Aspoň vevnitř nefičí a neprší. Ukazujeme potvrzení o rezervaci. Místní správce a kuchař v jedné osobě ukazuje kamsi ven. Ven???? Mysleli jsme, že budeme spát v noclehárně uvnitř. V bezprostřední blízkosti chaty je ovšem ještě pár plechových budek, kterých jsme si předtím nevšimli. Jedna z nich s názvem Le Vulcan je ta naše.
Je tam zima, vlhko a cloumá jí vichr. Uvnitř jsou čtyři palandy s huňatými dekami. Jsou vlhké.
Vnitřek chatky tvoří ještě jakýsi žlutý pogumovaný stan.
Večeře má být až v 19:00 hod a teď je 16:00 hod. Výstup jsme zvládli dost rychle, takže máme hodně času. Hrozně rádi bychom se nějak zahřáli. Navlékáme na sebe všechno, co máme a zalézáme se svými spacáky pod vlhké deky. O zahřátí to moc není, ale aspoň se přestávám klepat. Někomu se podaří i usnout. Mně tedy ne.
Večeře se podává u jednoho dlouhého společného stolu. Sedí nás tam asi dvacet. Různé národnosti. Vedle nás jsou Němci, tak se dáváme trochu do řeči.
Prvním chodem je sklenka punče. Výborný nápad! Nejdřív zahřát zevnitř. Pak koluje obrovská mísa horké rýže a nakonec tři další s typickou kreolskou stravou - fazole s omáčkou, tuňákové kari, hovězí uzené a pečené maso a ještě k tomu vepřové. Jídlo je vynikající. A hlavně nám konečně přestávám být zima. Dojíme a chvilku ještě posedíme. Mezitím obsluha všechno sklidí a zavře servírovací okénko. Pokyn k tomu, abychom vyklidili místnost. Marně se snažíme objednat si teplý čaj, ale už to nejde. Moc se nám do zimy nechce, ale nedá se nic dělat. Pomalu se zavrtáme do našich vlhkých pelechů a budík nařizujeme na 4:30. Když zazvoní mám pocit, že jsem nezamhouřila oka. Venku leje a fičí. Asi nemá cenu vyrážet. Posouváme čas výstupu o hodinu. Nakonec zaspíme a vyrážíme až v 6:48. Dost pozdě. Venku je zima, ale neprší. Mraky se občas protrhnou a vysvitne slunce. Sbalíme se a vyrážíme. Postupujeme pomalu k vrcholu. Počasí se různě střídá - chvíli slunce a pak zas mraky. Ale kosa je pořád. Opouštíme místní vegetaci v podobě klečí a dál už jenom šutry, skály a občas kousek ledu.
Na vrcholu dost fouká, oblékáme bundy. Mraky se na chvíli rozestoupí a umožní nám skvostný výhled až k oceánu, na okolní hory a dolů na Cilaos. Trvá to asi 15 min, ale jsme vděční, že vůbec.
Čeká nás náročný sestup. Nejdřív 500 m k chatě a pak 1200 m k autu.

Duha pod vrcholem

Ještě chvilku a mraky se protrhly

Tučňákova vrcholovka

Pohled dolů na Cilaos

Užíváme si výhledů na všechny strany

A mraky už se zase natahují zpět

Jsme rádi, že jsme dole. Těch posledních pár metrů bylo nekonečných a kolena dostala zabrat. S úlevou zouváme pohorky a nasedáme do auta.
Těšíme se, až se vykoupeme. Stavujeme se na Grand Anse. Jenže je odliv a v přílivovém bazénu je málo vody. Musí nám stačit sprcha.
K večeři si vaříme rýži se zeleninou. Jsme docela utahaní.
Den zakončíme tradičně - Patrick příchází s punčem. Tentokrát je to citron :-).

Další den strávíme víceméně v autě. Máme v plánu objet celý ostrov a navštívit pár zajímavých míst doporučených průvodcem.
Při projíždění kolem St. Leu konečně také zahlédneme ve vzduchu paraglidistu.

První a jediný paraglidista, kterého vidíme

P. je se "slzou v oku" sleduje. Svoje křídlo s sebou nemá a faktem je, že nelze při tak měnícím se počasí a našlapaném harmonogramu uvažovat ještě o lítání. Nehledě na komplikovanost a finanční náročnost přepravy padáku.
Navštívíme také vyhlídku Le Maido, pod kterou jsme bydleli v při našem putování v Cirque de Mafate. Těšíme se, že se podíváme dolů a uvidíme osadu Roche Plate z výšky. Počasí nám ale nepřeje, jsou mraky a tak slyšíme zezdola jen kokrhání kohoutů. Je neuvěřitelné jak se nám to zdá blízko. Škoda.

Cestou k Le Maido

Mrak dokonale přikryl výhled z Maido

Vracíme se na pobřeží a pokračujeme dál. Koupeme se na vyhlášené pláži u St.Gilles des Bains s korálovým útesem. Poprvé mimo příbojový bazén. Strávíme válením se asi dvě hodiny. Písek je dokonale rozpálený a doběhnutí se vykoupat bez bot je trochu bolestivé.
Na jídlo se stavíme v bistru v Port Leu. Dáváme si obvyklé karí s masem a rýží. Je to dobré a je toho hodně.
Pak už cesta vrchem přes St.Denis a zpět do St.Joseph.
Do Payanky se vracíme až za tmy a trochu zmordovaní z toho cestování autem. Ale jsme rádi, že jsme to absolvovali a viděli další část ostrova. Sice letem světem, ale aspoň něco.
Náš pobyt na Réunionu se chýlí ke konci. Balíme a loučíme se s Patrickem. Bude se nám po něm stýskat. Po jeho punči koneckonců taky.
Další den ráno odjíždíme na letiště a vracíme auto.

Mauricius
Letadlo má technickou poruchu, takže musíme čekat asi tři hodiny na další spoj.
Pilot ani stroj nevzbuzují moc důvěru. Celé se to třese. P. to komentuje slovy, že letí moc pomalu na hranici normální letové rychlosti a je div, že se nezřítíme.
Docela si po přistání oddechneme.
Vyzvedáváme rezervované auto. Čeká nás jízda vlevo jako pozůstatek po anglické kolonizaci. Nejhorší jsou kruhové objezdy. Kupodivu to přežijeme bez úhony.
Bydlíme ve Flic en Flac na západním pobřeží. Je to údajně nejlepší lokalita na potápění a také je blízko k plánovaným výletním místům.

Mauricius je stejně jako Réunion sopečného původu, ale je mnohem starší a není tak členitý. Nejvyšší "hora" Mont Piton má pouhých 828 m. Prvními kolonizátory byli Holanďané kterým se podařilo vyhubit původního obyvatele ostrova - ptáka Dodo nebo-li blbouna nejapného. Dodo je symbolem ostrova a najdete ho všude. Nemohli jsme odolat a také jsme si jednoho přivezli :-).
Národním nápojem je rum a národním pivem Phoenix.
Najdete tu čajové plantáže a můžete navštívit továrnu Bois Chéri, ochutnat čajové příchutě a seznámit se s jeho pěstováním a zpracováním. Oblíbili jsme si vanilkový a kokosový.

Postupem času se kolonizátory stali Francouzi, pak Angličané a nakonec v roce 1968 získal Mauricius nezávislost. Oficiálním jazykem je angličtina a francouzština, ale 80% obyvatelstva mluví kreolsky.
Nejpočetnějším etnikem jsou Indové, které tvoří cca 68% obyvatelstva. Dále kreolové (potomci afrických otroků a Evropanů), Číňani a Francouzi.

Mauricius jsem si představovala úplně jinak. Ano, jsou tu nádherné pláže a blankytný oceán. Stačí ovšem popojet pár kilometrů do vnitrozemí nebo dál po pobřeží a člověk se setkal s obrovskou chudobou. Vedle luxusní vily stojí chatrč z vlnitého plechu. Hromady odpadků a toulajících se psů. Tohle v prospektech nenajdete. Nesetkáte se s tím samozřejmě ani v turistických lokalitách.
Se skutečnou a drsnou realitou mauricijského života. Ale také s úplně obyčejným životem. Je to ostrov plný protikladů.

Naším hlavním cílem byla trocha odpočinku po namáhavých dnech na Réunionu. Moc dlouho se ale válet nedokážeme a už nás to popohání dál.
Na rozdíl od Réunionu je Mauricius celý lemován korálovými útesy, takže se lze koupat bez problémů všude. Výskyt žraloků jsme nezkoumali, ale pro jistotu jsme plavali blízko břehu. Jen jednou se P+P vydali loďkou za útes potápět.

Podnikli jsme pár výletů - na blízký ostrov Ile aux Cerf (kdysi tu prý žili jeleni) s nádhernými písčitými plážemi, k čajovým plantážím Bois Cheri s ochutnávkou všech odrůd, rumárně Chamarel (tam jsme pro jistotu neochutnávali), poloostrov Le Morne s impozantní obrovskou skálou, ze které skočili otroci do moře, do hor Národního parku Black River Gorges s nádhernými výhledy k oceánu, podél východního pobřeží netknutého turismem (tam jsme potkali ten normální, obyčejný život). Navštívili jsme také pár rušných měst -Curepipe s jeho tržnicí plnou lidí a much, Port Luis, Mahebourg.... Vždycky jsme se s úlevou vraceli na poklidné místo na pobřeží. Jedinou část ostrova jsme ani trochu neprozkoumali - sever. Na ten už prostě nezbyl čas. Za ten týden jsme toho viděli opravdu hodně, z lenošení nakonec moc nebylo. Párkrát se mi ráno podařilo i vyběhnout a pětiprsťáky na to byly úplně ideální. Po rozdrcených korálech na břehu by se naboso moc dobře neběhalo.