Jak jsme zase nenavštívili radhošťského Lendla

Vloni se akce vydařila a tak se tak nějak doufalo, že se to bude opakovat. Výsledek ovšem předčil očekávání a to ve všech směrech.
Trochu jsem i trénovala a měsíční kilometráž potěšeně stoupla. 
Nicméně kopce nikdy nebudu běhat s lehkostí a bez pocitu, že vypustím duši a vždycky budu pomalá.
O víkendech jsem běhala delší štreky, občas do týdne zařadila tempo a rychlejší rovinky a hrby jsem trénovala tradičně v Jizerkách.

Účastníků valašského zájezdu postupně přibývalo a začalo to vypadat na pořádnou výpravu spolku  iTB. Pár jedinců sice těsně před odjezdem odpadlo, ale to nám neubralo na míře těšení se. V hlavě mi občas proběhla myšlenka na 50 km, zvlášť když jsem se v propozicích dočetla, že je možné v průběhu trasu zkrátit na 30 km, pokud už nebudou síly, ale naštěstí jsem zůstala nohama pevně na zemi. Zas to bylo o něco delší, tedy přesněji 55 km a časový limit je časový limit. Navíc organizátoři slibovali náročnější závod s vyšším převýšením než vloni. 
Zůstala jsem tedy raději u svých 30 km. A dobře jsem udělala, protože mi to jednak stačilo a druhak díky protestům byl původní záměr možnosti zkrácení trasy zrušen, takže jsem si mohla také vysloužit jedno pěkné DNF.

Čekají na start

Veverka Pražský lákal na retro cestu vlakem s částečným využitím kola. Představa to byla lákavá, ale noční dojezd na ubikaci už méně, takže jsme zvolili raději tradiční mastňáckou cestu autem.
Výprava byla velmi veselá neboť nám ji Leona zpestřovala svými hláškami, kterými jsme pak žili v následujících dnech. A že jich bylo! A jedna lepší než druhá. Už dlouho jsem se tak nepobavila a občas ani to oko nezůstalo suché. Pár jich bylo zveřejněno, ale ty zvlášť vypečené zůstaly utajeny  a tak na ně můžeme zavzpomínat třeba v hospodě a navodit si tak opět skvělé valašské dojmy. Jen toho Radka k tomu asi mít nebudeme.

Ubytovaní jsme byli opět v Bečva Resortu neboť přemístěním startu a cíle závodu jsme se výrazně nablížili jen na dojezd 12 km, měli jsme to vyzkoušené a taky se nám tam líbilo. Umožňovalo to nejen bydlení komplet pohromadě, ale také postupné navyšování či ubývání spolunocležníků. Původně jsme měli rezervován jeden celý dům a k tomu apartmán, ale nakonec jsme využili jenom domu bez přistýlek. Nebylo nás tam pět, ale osm. Plnou vybavenost kuchyně lze využít k přípravě snídaně, kterou má každý před závodem vyzkoušenou a hospoda v dochozí vzdálenosti doplňovala již tak vysoký komfort.

Do Beskyd jsme jeli, z obavy před páteční zcela ucpanou D1, po hradecké dálnici a po jejím opuštění jsme se kochali zcela neznámou a malebnou krajinou. Bylo to, pravda, možná trochu časově náročnější to motání se po okrskách, plížení se za kamiony, ale zase jsme poznali kus nového kraje. Dokonce i jednoho paraglidistu jsme přistihli při svahování a někteří si vyzkoušeli, jak dlouho vydrží bez zastávky na WC. 
Tentokrát jsme nezabloudili, což bylo způsobenou bezchybnou navigací nejen v mobilu, ale hlavně živými navigátory sedícími vzadu, kteří mě prostě nenechali sjet z cesty.

Na místo jsme dojeli v požadovaném limitu do 20:00, tedy hodiny, kdy je možné ještě vyzvednout klíč a obsadit rezervovaný dům. Po příjezdu jsme chvíli čekali na libereckou buňku (Mirku s Pavlem a Davidem) a pak společně vyrazili do hospody.
Jídlo bylo dobré, výběr španělského ptáčka sice trochu zaváněl kanibalismem, ale riskovat těžko v žaludku po těstovinách se smetanou s houbami jako vloni se mi úplně nechtělo. Žízeň byla zažehnána pivem přesně v duchu iTB a pak už jen návrat do vyhřátého domečku, příprava kupičky a domluvení času odjezdu a hurá na kutě. Veverka Pražský nakonec uvízl ve spárech železniční dopravy a cestu si zpestřil přespáním v kempu s moravskou svatbou.

Ráno nás přivítalo lehkým deštíkem. Slunce na sebe ale nenechalo dlouho čekat a naplnilo tak předpověď Norů o krásném a teplém dni plném výhledů do nejen beskydského kraje. Zvolili jsme cestu maximálního nablížení a raději vyrazili hned po osmé, nasoukali se všichni do Pavlova velkého auta a strategicky zaparkovali hned pod Čartákem - místem startu i cíle. To se ukázalo velmi výhodné zvlášť při nástupu kvalitní bouřky těsně před skončením závodu.

Na registraci jsme si vyzvedli startovní balíčky s číslem s čipem a funkčním trikem, pozdravili se s Kájou, která sršela pozitivní energií a předávala jí s spolu se startovní taškami všem závodníkům. Pak už jen následovalo setkání s další částí iTB spolku Bubem a Janou, kteří zvolili ubytování jinde, vyhříváním na sluníčku, klábosením a čekáním na postupný start nás všech. Dorazil i Veverka Pražský plný dojmů z cesty vlakem a probdělé noci.

Odstartovaly padesátky a nastoupili jsme my, třicátníci. Nervozita trochu houstla. Po krátkém popisu trati a vysvětlením kudy proběhnout do cíle jsme vyrazili. Začátek do táhlého mírného kopce dával tušit, že se asi brzo ocitnu úplně vzadu a moje "závodní" tempo bude trochu někde jinde.

Cesta ze startu

Hlavou mi probíhalo obvyklé "do čeho jsem se to zase uvrtala, jestli já nejsem magor", ale to už tak nějak patří ke koloritu mé účasti na závodech a supěla jsem dál. Trochu jsem doufala, že se cesta hned narovná, ale trvalo to dost dlouho. Obvykle mi trvá nejméně 6 km než se srovná dech a tepy. Když je to do kopce, tak o něco déle. Komfortnější zóna v nedohlednu. Mezitím mě předběhli úplně všichni. Takže poslední. Co nadělám. Však se uvidí. No pár lidí jsem i časem předběhla. A dokonce chlapů. Body navíc.

Výhledy

Když nad tím teď tak přemýšlím, v hlavě mi uvízlo jen několik obrázků z trasy - nejdřív ten běh do kopce ze startu, pak cesta podél lesa a louky, s výhledem na beskydský vrchol s rozhlednou, pasoucí se krávy se zvonci (skoro jako ve Švýcarsku), lesní cesta pěkně zpestřená bahnem a loužemi a pak už jen strmý výstup na Vysokou a hlavně ten sešup z ní. Myslela jsem na to, jak se tudy budu plazit zpátky. To jsem ovšem ještě netušila, že nazpět budeme Vysokou obíhat nekonečně dlouhou štěrkovou cestou.

Pod Vysokou byla otočka pro dvacátníky. Na té jsem míjela Pavla Houby, který si běžel pro 2.místo na bedně a volal na mě, že už ho to nebaví.

Ale zpět k Vysoké. Tu jsem zdolala samozřejmě chůzí. Krpál dolů jsem běžela velmi opatrně. Sem tam šutr sem tam bláto. Někde v půlce mě předbíhal mladík se slovy, že se nemůže zastavit. S tím jsme se pak trochu střídali. Chvíli vpředu já, chvíli on.
Pak se zas cesta různě vlnila, ale vybavuji si jen pár detailů. Krátké střihy nádherných výhledů do okolních kopců. Strmý výstup na Bumbálku. K tomu jsem si vzala plný pohár ionťáku. Očerstvovačky byly většinou umístěné pod kopcem, takže se toho dalo využít. Popíjet a jíst při chůzi vzhůru. Prázdné kelímky pomalu plnily přední kapsičku batohu. Dokonce se mezi nápoji objevilo i pivo, to vloni nebylo. Čím to asi bylo? Že by účastí iTB?

První občerstvovačku jsem minula a pak jsem brala jen pití a občas banán, energii pravidelně doplňovala z vlastních zásob formou Gu-mídků a gelů. Menší množství vody jsem si nesla na zádech neb žízeň mě většinou přepadá v těch nejblbějších místech.

Na Bumbálce jsem předběhla dvě holky a na zmíněné nekonečné cestě pod Vysokou další. 
Cestou zpátky jsem si někdy připadala jako bych tu byla poprvé. Dokonalý reset. 

Ve finiši jsem trochu zrychlila a povedlo se mi cílem proběhnout zrovna, když fotili válejícího se vítěze Valašského hrbu Aleše Palka. Tímto mám dokonalou cílovou fotku. 

V cíli už vysedávali Leona, Pavel, Mirka a Martin, kteří běželi dvacítku. Smyla jsem ze sebe sůl a pot pod studenou sprchou ve stanu a přisedla k nim. Pak už jen užívání si guláše, piva, sluníčka, povídání a čekání na ostatní, kteří postupně dobíhali. Ledva doběhl Veverka Pražský strhla se bouře a déšť, takže jsme naskákali do auta a nechali se odvézt do resortu. Den jsme zakončili posezením v hospodě s částečnou účastí na moravské svatbě. Pro Veverku Pražského to bylo tak trochu Déja vu. Do rytmu hrálo disko a občas jsme slyšeli i vlastního slova. V domku jsme pak dali šlaftrunk v podobě sklenky výborného růžového vína, které přivezl Martin a poměrně brzo zajeli do peřin.

Ráno jsme vstali docela brzo a vyrazili opět stylem maximálního nablížení na Pustevny. Bylo dobře, že se nám to podařilo zrealizovat tak časně, neb turisté ještě podřimovali a trhovci teprve otvírali své stánky a nemělo to chybu. Počasí se neskutečně vydařilo a bylo vidět až na Slovensko. 

Kaple sv.Cyrila a Metoděje na Radhošti

Buba s ostatními, kteří tam mířili zezdola po svých jsme už bohužel nepotkali, ale za to jsme naši vycházku završili skvělým obědem ve Valašském šenku.

Cestu zpět jsme tentokrát zvolili po D1, která nebyla zas až tak plná a Leona pustila poslední a úplně dokonalou hlášku. A vlastně nám i zazpívala :-).

Tož dobré to bylo.

Díky za úplně dokonalý víkend!