Engadin Skimarathon 9.3.2014

Musím konstatovat, že jsem fakt nevěřila, že to dám a docela jsem se bála. Z Prahy jsem si vezla pěknou rýmu a nevěděla, jestli se jí do závodu zbavím.

Po příjezdu do Luvenu jsme se bleskově převlíkli a popojeli do vesničky Vella, kde je upravený okruh asi 4,2 km (skate a 2 stopy klasika). Tam jsem dospěla k názoru, že nemám absolutně šanci, protože to hrozně ve stopě klouzalo a nebylo mi jasný, jak to namažu. Bylo asi 9 stupňů, sluníčko krásně hřálo, ale taky se opíralo do stopy a když zapadlo, tak samozřejmě pěkně namrzla.

Zkusila jsem na jednu lyži použít sprej na 0 – 3 st. a docela to fungovalo, takže jsem se rozhodla vzít si vosk s sebou na závod do ledvinky a nechat původní mázu tj. zbytky od posledního běhu po Vánocích.

Pohyb a změna vzduchu mé rýmě celkem prospěly. Bylo nádherně, kolem vysoký hory, no pohádka - to mě trochu naplňovalo optimismem.

Se slovy „dneska ještě můžem“ jsme den završili lahvinkou výborného francouzského vína a zakrojením luvenského sýra.

Druhý den jsme se z Luvenu přesouvali do sv.Mořice pro čísla, prošli si maratonskou vesnici, zasoutěžili si, něco vyhráli, koupila jsem si čepičku Engadin Skimarathon u Craftu a dali si kafe.

Ve vesničce byly stánky Salomon, Fischer a Madshus a půjčovali vybavení na závod – lyže, hůlky, boty. Docela jim to šlo na odbyt a docela nás to šokovalo. Kromě jiného nás zaráželo, že to jsou vesměs jen lyže na skate…to o čemsi napovídalo – jestli tam nebudeme náhodou na tu klasiku sami.

Maratonská vesnička

Nakonec jsme odjeli na ubytko asi 20 km od startu na Ospizio Bernina. Je to ve výšce 2309 m. Kolem dokola jen hory, spousta sněhu a ticho. Noční hvězdná obloha neměla chybu.

Večer jsme si dali předpisově porci sacharidů v podobě špaget bolognese a pivko. Ovšem začalo mi být hůř, na noc jsem se nadopovala acylpyrinama a začala mít hříšné myšlenky, že to možná budu muset vzdát. Nicméně jsem pokračovala v přípravách a strachu ze 42 km.....

Jednu základní přípravu jsem ovšem prošvihla - pitný režim - což se samozřejmě velmi negativně projevilo při závodě.

Ráno vstávačka v 5:30 hod, snídaně – bohužel ovesná kaše se nekonala, tak jsem zvolila jogurt s vločkami a sladkými burizony, kafe, džus.

Venku bylo -12 st, takže ještě míň než hlásila předpověď. V autě jsem vtipně přes noc nechala stravu, kterou jsem si plánovala vzít s sebou - zmrzlý gumídci a zmrzlé energetické tyčinky nesplňovaly zrovna představu o vhodném doplňování energie při závodě....banány stačily cestou na start rozmrznout.

Přidala jsem jednu vrstvu oblečení do cílového pytle a na sebe a vyrazili jsme do sv.Mořice. Auto jsme nechali na parkovišti kousek za ním a šli čekat na bus na start. Švýcaři to měli všechno celkem vymakaný, ovšem tenhle bus totálně nezvládli. Čekali jsme na něj 45 min, což v mrazu -12 bylo docela krušný. Kolem nás projížděly autobusy plné startujících, které sebraly na stanovišti "nádraží" a vesele nám mávali. Občas to nějaký Švýcar nevydržel a začal stopovat vracející se prázdné busy, ale beznadějně. Nakonec bus dorazil a celá naše vymrzlá grupa se po něm slastně roztáhla a začala si užívat tepla. Cestou jsem se trochu uklidňovala při pohledu na Švýcarky, kterým už táhlo na 70 a držely v ruce běžky na klasiku se šupinama. Jejich oblečení už taky mělo svůj zenit za sebou, takže jsem postupně nabývala dojmu, že snad poslední nebudu. Ovšem Švýcaři se nesmějí podceňovat.

I ten nejstarší, který zdánlivě vypadá, že má smrt na jazyku má v sobě sportovního ducha a neuvěřitelnou výdrž a jejich šlachovitá těla se dokáží rozkmitat do úžasných výkonů. Holt horal je horal.

Z oken autobusu už jsme viděli elitní skupinu, která mezitím odstartovala. Všichni bruslili jak o "závod". Postupně jsme zjišťovali, že vlastně těch "klasikářů" je velmi malá skupinka. Celkem bych to odhadla na 10% z celkového počtu 13 000 účastníků. Bruslaři jsou výrazně rychlejší. Já na skate jednak nemám lyže, boty, hůlky a taky mi to nedělá dobře na koleno. A nemám to natrénovaný. A úplně mě to nebaví.

Já jsem lyže nenamazala zcela programově a s sebou jsem si do ledvinky vzala stoupací vosk na plusové teploty. Tomáš taky cíleně nenamazal s tím, že si to nechá udělat od profíků na startu. Jenže tím čekáním na bus jsme se zdrželi a profící mezitím sbalili svá fidlátka a odmítli to Tomášovi namazat, protože "teď to bude stejně jenom po rovince a pak si může nechat namazat na nějakém servisním místě, které jsou po 5 km". Trochu ho to rozhodilo. Šli jsme odložit své teplé vrstvy a odevzdat cílové pytle armádě. Návštěva toiky. Sluníčko pěkně hřálo, takže ty mínusové teploty se daly přežít. Sníh byl parádní - další poznatek – ve Velle, kde jsme to předtím zkoušeli jsme byli jen v 900 m.n.m a start byl v 1800 m.n.m, což bylo velmi znát na kvalitě sněhu. To mě alespoň trochu povzbudilo a začala jsem se těšit. Přes noc se mi udělalo líp a prášky taky zafungovaly. Možná jsem si měla ještě šlehnout něco navíc, abych byla i veselá.

Zamířili jsme ke startovním dokům a zařadili se do toho úplně posledního, což možná bylo trochu demotivující, ale na druhou stranu jsme měli, jak jsme brzo zjistili, celkem prostor pro předjíždění.

Okruh ve Velle

Nakonec naše skupina byla vypuštěna, běželi jsme na start, nandali lyže a tradááááá. Na to, že mám zapnout garminy jsem si vzpomněla až po pár minutách. Hrudní pás jsem si pro jistotu nebrala, protože představa, že mě 6 hodin bude dřít mě teda fakt nelákala. Tomáš mi samozřejmě zmizel hned z dohledu.

Bylo nádherně, trochu foukalo, ale běželo se mi moc dobře. Nasadila jsem docela strojové tempo, občas předjížděla méně zdatné běžkaře – půlkaře i maratonce. Vnímala jsem ovšem, jak mám slabé ruce a bude to těžký. Stop bylo asi 5 a vedle byl široký pás pro bruslaře. Valil se nás proud přes zamrzlé jezero a bylo to nádherný. Funěla jsem a běžela na mě poměrně svižně. Myslela jsem na to, že jestli to bude takhle po rovince, tak to snad půjde. Po 5 km jsem začala mít pekelnou žízeň. Věděla jsem, že občerstvovačky jsou po 10 km. Hned na první jsem vysosla, co se do mně vešlo. Předjela mě nějaká Švýcarka a halekala na mě, že jsem jela super a že jsem jí celou cestu táhla. Měla číslo 5564 a já 5565. To mě potěšilo a povzbudilo. Nicméně mi zamávala a odfrčela. Trochu jsem doufala, že se jí budu schopná držet, ale pak už jsem jí nezahlídla. Do cíle dojela asi 10 min přede mnou....

Trasa vedla cca 12 km po zamrzlém jezeře, pak se zanořila trochu do lesa a objevil se první krátký, ale prudký kopeček. Vydrásala jsem ho stromečkem, dál to pokračovalo do sv.Mořice, kde byla postavená maratonská vesnice a číhal tam dav pokřikujících fanoušků. Ti si vždycky přečetli jméno závodníka a povzbuzovali pokřikem hejaaaa hejaaaa hejaaaa (Renata)....Tam taky definitivně končila rovinka a začaly špásy s kopečkama, které sice nebyly dlouhé, ale stačily. Taky se měnila kvalita sněhu na "mokrý".

Přiblížil se půlmaraton, kde někteří končili (jak jsem jim záviděla!) a ostatní zoufalci pokračovali dál. Byla tam občerstvovačka, kde jsem opět vypila, co se dalo a dala si bujon. Ten mě trochu postavil na nohy. Ještě kousek čokolády a zapít. Zdržela jsem se tam asi 9 min. Stavěla jsem na všech občerstvovačkách a počítám, že celkově mi to dalo cca 20 min. navíc. Pak se trasa střídala - rovinky, kopečky, rovinky, kopečky...mokrý sníh, zledovatělý sníh, uježděný sníh....cesta údolím, kolem vysoké hory - krásný. Cca 3 km vedla trasa kolem malého letiště – byla to trochu nakloněná rovina, takže tam mi docela šla soupaž.

Místy jsem si to dokázala i užívat. Do 30.km to šlo a říkala jsem si, že bych to mohla dát za 4:30 hod. Na 35.km jsem si to už přestala myslet. Začala jsem počítat každý km. Pak každý metr. Cesta se zdála nekonečná a už to bylo jen nahoru, dolů, nahoru, dolů. Ve stopě nahoru to nešlo, klouzalo to jak ďas. Do kopečků jsem šla, na rovince bruslila, s kopečků jela ve stopě.

Byla jsem už dost unavená. Nečekala jsem, že závěr bude tak kopcovitý a trochu mě to rozhodilo. Ty kopce nebyly tak strašný, s J50 se to nedá srovnat, ale já je prostě nečekala. Nějak jsem si myslela, že do cíle to bude už jen po rovině a nebo zakončeno sjezdem….

Asi na 37.km stál v kopci moderátor a četl jména "projíždějících". Mě se ještě navrch zeptal, jestli "alles gute"....musela jsem vypadat příšerně.

Bernina Pass

Hlavou mi probíhalo, že už mě na žádnym maratonu nikdo nikdy nikde neuvidí.

Myslela jsem, že se do cíle snad už ani nedostanu. Rozhodně ne tím, že poběžím. Bruslení zanechalo stopy a posledních 6 km mě pekelně bolelo koleno - to zdravý. Cílová rovinka byla nekonečně daleko, přestože jsem jí už viděla a slyšela zas to vyvolávání jmen. Podél trati fotografové. To budou teda záběry....

Pak sjezd. Zatáčka. Mírný kopeček. Rovinka. Už jsem jenom šla. Vydrásala jsem ze sebe poslední zbytky - už nevím vlastně čeho - a do cíle vjela bruslením.

Chlapeček mi zavěsil medajli, někdo mi odtrhul čip, dostala jsem razítko, sundala lyže a začala příšerná bolest kolene. Zlomila jsem se v pase a nevěděla, co mám dělat. Křeč v koleni jsem nikdy neměla. Co to sakra je? Nemohla jsem chodit. Chtěla jsem si sednout. Nebylo kam. Hledala jsem Tomáše, o kterém jsem si myslela, že už je dávno v cíli a bylo mi divný, že ho nikde nevidím.Jaktože mě nevítá? Jaktože mě nefotí? Pak jsem zaslechla, jak moderátor volá jeho jméno při projíždění cílem. Setkali se dvě trosky v cíli, těžko říct, kdo vypadal hůř J.

Bolest kolene pomalu ustupovala. Dali jsme dva bujony, nějak se vzpamatovali a šli si vyzvednout pytle s věcma. Do schodů to moc nešlo - koleno odmítalo fungovat. Trvalo to asi hodinu. Převlíknout, na vlak, na autobus, do auta. V autě bylo koleno už úplně ok. Stavili jsme se na večeři v Ospizio na Julier Pasu, doplnili ionty.

Těšili jsme se do sprchy a jak se natáhnem do peřin.

Howgh!

Bylo to SUPER!

A už se těším na maraton J

P.S. Rýmu jsem s úspěchem zanechala na trase.