Putování Korsikou aneb s deštěm v patách

Na Korsiku jsme původně chtěli už vloni, ale kvůli počasí jsme to nakonec vzdali.. Trochu jsem se bála, že po Réunionu a Madeiře bude Korsika třeba zklamáním. Nebyla. Je neuvěřitelně rozmanitá. Každá část ostrova je úplně jiná a dokáže překvapit. Navíc je plná vůní. Vůní květin, macchií a eukalyptů. Stačí se jen nadechnout... Už věřím tomu, že Napoleon by poznal, že je na Korsice, jen podle vůně, se zavázanýma očima.

Ovšem počasí si s námi zahrálo i letos. Víkend před odjezdem jsme věnovali naplánování celého pobytu, výletů, vyhledávání kempů, objednání trajektu, přesnému časovému harmonogramu, abychom toho poznali co nejvíc neboť naše cesta byla limitována termíny Luďkových představení. Měla začít na severu u moře v Saint Florent, pokračovala do hor do střední Korsiky kolem Corte, dál po západním pobřeží na jih k Bonifaciu a východním pobřežím zpět do přístavu Bastie. Výlety jsme vybírali podle našeho oblíbeného průvodce Rother, se kterým jsme už cestovali po Reunionu a Madeiře a měl to být takový mix - něco málo hor, něco málo kultury a něco málo koupání v moři.
Spaní ve stanu jsme zvolili jednak z finančních důvodů a také kvůli tomu, že poskytuje větší svobodu v cestování. Jeho postavení trvá jen chvíli a síť kempů je docela velká. Kdyby bylo nejhůř, můžeme spát i na divoko. Vlastníme malý útočný stan pro dva.

Stany ještě suché

Ze začátku jsem s tím trochu měla problém, pociťovala menší klaustrofobii, ale nakonec jsem si zvykla. Pro jistotu jsem rezervovala chatku pro čtyři za Portem (Casa del Torrente), abychom si mohli případně oddechnout a vyspat se jednu noc v normální posteli, než se vydáme do hor.
Den před odjezdem opět ověřujeme počasí a zjišťujeme, že musíme směr našeho putování otočit, protože na severu a v horách má od chvíle našeho vstupu na ostrov pršet a déšť má vydržet nejméně čtyři dny. V jižní části Korsiky by mělo být lépe. Na poslední chvíli kupuji ještě většího turistického průvodce, abychom byli schopni vyhledávat informace o jednotlivých oblastech, městech a vesničkách, dozvědět se něco málo o historii ostrova a daných souvislostech. Rother je zaměřen víc na putování v přírodě a horách, standardní turistický průvodce by nám mohl pomoci v případě, že bude pršet déle, tak abychom měli nějaké vodítko. Pro jistotu ruším rezervovanou chatku, protože není jisté, zda tam v daném termínu vůbec budeme schopni nocovat a lze stěží předpokládat, že zrušení rezervace budeme moci včas udělat přes internet.
Z Prahy vyjíždíme téměř podle plánu, plně naložení včetně padáku (chvíli to vypadalo, že padák bude muset zůstat doma). Kufr plný, že přes věci nebylo vidět a rakev na střeše - taky nacpaná k prasknutí. Přece jenom kempování je náročnější na výbavu a tedy i prostor v autě, zvlášť když padák zabere téměř jeho polovinu. Naposledy jsem spala ve stanu na vodě před 15 lety a to pravé kempování jsem zažila v dětství, když jsme jezdili k Baltu - to mě, myslím, zocelilo dostatečně.
Jedeme nonstop přes noc, abychom se mohli nalodit hned v sobotu odpoledne na trajekt a ušetřit tak další den.
Cesta je dlouhá a úmorná, v závěru se s Petrem střídáme v řízení už po 20 km, jsme úplně hotoví a těšíme se až budeme v přístavu. Máme dostatečnou časovou rezervu, kterou můžeme využít k zastávce Pisy a kontrole, jestli věž ještě stojí a je pořád nakloněná. Je.

Strávíme tam víc než hodinku, uděláme desítky fotek věže zepředu, zezadu, ze strany.... včetně japonských turistů, kteří se fotí tak, jakoby věž podpírali...
Poslední chvíle do nalodění strávíme v parku v Livornu. Nejspíš to byla původně malá zoologická zahrada, ale teď působí zanedbané a opuštěné klece a voliery trochu depresivně. Nicméně nám stíny stromů umožní skrýt se aspoň trochu před palčivým sluncem.

Nalodění proběhne vcelku hladce a plavba trvá 4 hodiny.

Pevnina zmizela a Korsika v nedohlednu

Trávíme ji částečně v baru a na horní palubě. Podaří se nám uchvátit lehátka, takže si můžeme i trošku schrupnout. V baru je wifi, tak bychom se rádi připojili, ale lodní lístek zůstal v autě a jeho číslo slouží jako heslo.

Vývoj počasí nám tedy zůstane zatím utajen.

Mraky a blesky nad korsickými horami nevěští nic dobrého, takže se jen utvrzujeme ve správnosti našeho rozhodnutí o změně našeho putování.
Z Bastie míříme po východním pobřeží k Solenzaře, která má být nástupním místem našeho prvního výletu - Cascades du Polischellu. Silnici lemují vinice, na pozadí vystupují hory a spolu se zapadajícím sluncem vytváří nádherná a magická panoramata. Několikrát stavíme a fotíme, jenže na fotkách to nelze zachytit.
Námi vyhlédnutý kemp Les Eucalyptus je pěkný a  eukalypty tam opravdu rostou, takže to tam podle toho i krásně voní. Rychle postavíme stany, zaplaveme si v moři, které je na dohled a má dobrý přístup s písečnou pláží, dáme rychlou večeři. Naštěstí si uvědomíme, že náš stan nestojí úplně ideálně a raději ho přesuneme na vyvýšenější místo. Nocí nás provází kuňkání žab z místního rybníčku doplňované houkáním korsického ptáka, který se omezuje na pravidelné, za to však velmi intenzivní zvuky. Během našeho pobytu se tento zvuk stává naší "noční můrou" a vždycky, když dorazíme do nějakého kempu, sázíme se, zda tam bude a jak hodně ho uslyšíme. Kromě deště to je naše jediná jistota :-).

Pláž v Les Eucalyptus

Ráno lehce poprchává. Než opláchneme nádobí po snídaní, přijde pěkný přívalový déštˇ a na původním místě stanu je teď malý rybník. Naší každodenní povinnou výbavou se stávají pláštěnky. První výlet měl být do kaskád, déšť to ovšem neumožňuje a tak před ním prcháme na jih do Bonifacia (80 km).

Bonifacio

Stačilo popojet pár kilometrů a vítá nás slunce. Strávíme tam pár hodin, uděláme okružní procházku městečkem a podél pobřeží, dáme zmrzlinu a na zpáteční cestě se stavíme vykoupat na pláži za Porto Vecchio. No název už si nepamatuji, ale nebyla ničím výrazná, snad jen tím, že byla plná lidí a na břehu bylo dost mořské trávy. Chvíli plaveme a pak zamíříme zpět do kempu, čím víc se blížíme, tím víc mraků a deště nás vítá. Celou noc prší a tak ráno balíme mokré stany. Stane se z toho postupem času rutina. Hlavně, že není mokro vevnitř. Ze Solenzary jedeme na nástupní místo trasy do kaskád s tím, že se rozhodneme podle počasí, zda ji půjdeme nebo ne. Mraky se nakonec trochu roztrhají, občas vysvitne slunce a tak se začneme šplhat vzhůru podél kaskád. Je to docela prudký výstup s občasnými expozicemi jištěnými lany a řetězy. Asi u páté kaskády pozorujeme odvážlivce, kteří je zdolávají tím správným dobrodružným způsobem - vodou směrem dolů. Je to mladý pár, vybavený neopreny a přilbami. Doprovází je dva instruktoři a ukazují jim cestu a u vyšších kaskád je na laně buď spouštějí dolů nebo jim předvedou, kam mají ve vodě skočit. Na to bych tedy odvahu neměla. Úplně mi stačí absolvovat to téměř suchou nohou.

Cascades du Polischellu

Dostaneme se asi k sedmé kaskádě. Je lákavé pokračovat až na sedlo Col de Bavella, ale nad vrcholkem visí pěkný dešťový mrak a dole čeká Luděk, který drápání do vršku vzdal, takže se vydáváme na zpáteční cestu. Aniž bychom si toho všimli, někde jsme špatně odbočili a místo strmého sestupu se vracíme pohodovu lesní cestou a vynoříme se přímo nad parkovištěm. Takhle to mohl absolvovat i Luděk, ale vlastně by z kaskád nic neviděl.
Na Col de Bavella pokračujeme autem. Je totálně zahaleno v mracích, je tam pěkná zima a je nám to líto, protože podle publikovaných fotek  jsou tam krásné výhledy a jehly masivu impozantní. Sjedeme do místní vesničky Zonza, trochu si ji projdeme a dáme espresso v místní kavárně a k tomu tradiční francouzský croissant. Zonza slouží jako základna pro jednodenní tůry do Alta Rocca. Nasedáme opět do auta. Provází nás silný déšť. Ještě se stavujeme v malebné vesničce St.Lucia, kterou v pláštěnkách projdeme a pak už jen Sartene - podle průvodce typické korsické městečko nebo-li "město obývané démony".

Na nás tedy tak pochmurně nepůsobí. Pravda, prostřílené a přestříkané značky se kolem něj objevují častěji. Město má svou specifickou architekturu - vysoké opevněné domy a působí vcelku úhledně a upraveně.

Sartene

Po krátké prohlídce míříme do dalšího místa našeho kempování - Tizzana - kemp L´Alvina. Je čerstvě spláchnut deštěm, všude je bláto a louže, takže není úplně jednoduché najít vhodné místo. Některé ze stanů doslova stojí ve vodě. K tomu slečna na recepci hlásí, že zítra bude pro změnu pršet. Postavíme stany, vaříme teplé jídlo a zajdeme se vykoupat do moře.
Recepční měla pravdu, v noci opět pršelo, takže znovu balíme mokré stany. Mezitím do kempu nastupuje ulízecí četa s bagrem, která se tak trochu snaží upravit terén odvodňovacími kanály. Auto necháme zaparkované v kempu a vydáváme se na další plánovaný výlet - z Tizzana na Capu di Senetosa - trasa podél pobřeží kolem krásných pláží. Do baťohů nacpeme zas pláštěnky a bundy, protože očekáváme opět déšť - nad hlavami se nám honí mraky. A také plavky - pro všechny případy. Na začátku cesty trochu sprchne, ale pak začne pražit slunce a nepřestane celou cestu.

Z Tizzana na Capu di Senetosa

Je z toho nakonec 26 km a připadáme si jak na grilu. Pobřeží je opravdu pěkné - tradiční věta v průvodci - jedna z nejkrásnějších tras - se stává naším hitem.

Na zpáteční cestě využijeme koupání "na jedné z nejkrásnějších pláží". V závěru cesty vytváří déšť a slunce nádhernou dvojduhu, kterou si fotíme. V kempu se pak osprchujeme a vydáváme se, už docela pozdě, na další cestu přes Ajaccio - rodiště Napoleona.

Cestou na sever

Jeho historickou část projedeme autem - slibované focení Luďka s vojevůdcem se nekoná - začíná se stmívat. Do kempu dojíždíme už za tmy kolem 22:00 hod, recepční nám ukazuje poslední volná místa na stany. Jsme trochu zaskočeni tím, jak kemp vypadá tzv. hlava na hlavě, nechápeme, proč je plný, když se nám vůbec nelíbí. Nejraději bychom našli jiný, ale pokročilá hodina to neumožňuje. Stany máme postavené za chvilku, pak už jen rychle něco k snědku, zkouknout pláž a vstup do moře a hurá do spacáku.
V noci a ráno neprší! Zdá se nám to neuvěřitelné. Třeba nám stany konečně uschnou. Rozhlížíme se po kempu. Není to tak zlé, trochu jsme to přehodnotili, kemp je perfektně vybavený. Navíc je na kopci nad ním startovačka, takže využíváme místní wifi za drink a zkoumáme počasí. Petr se těší do vzduchu, Jarka s Luďkem se jdou koupat. Nakonec z lítání nic nebude, protože během hodinky se kopec opět halí do mraků a blíží se bouřka. Balíme, házíme věci do auta a jedeme dál na západní pobřeží k Portu. Tam byl v plánu další výlet - do červených skal Calanche.

Piana se skalami Calanche

Cestou se ovšem zas rozprší. Stavujeme se ve vesničce Piana, kde si Jarka v honbě za krásným foto záběrem zvrtne kotník a natluče si koleno. O výletě je vcelku rozhodnuto. Skály si prohlížíme aspoň z místní kavárny (využíváme wifi a zkoumáme opět počasí) a auta. Jsou opravdu úchvatné a vskutku červené. Domy mají také načervenalou barvu neboť jsou stavěny z místního kamene.

Pohled z Piany na pobřeží

Cesta po úzkých silničkách je velmi dobrodružná. Auta se dokážou navzájem vyhnout pouze na rozšířených místech, pokud se však objeví autobus, musí se couvat a zajíždět až těsně k ostrým skalám a strmým srázům. Autobusy potkáváme tři. Docela si oddechneme, jakmile se ze skal vynoříme. Míříme k Osani, pod vesničkou by měl být u moře kemp E Gradelle. Není to daleko - asi 22 km - ale díky typu silnice a prudkým zatáčkám se nám zdá cesta nekonečná. To je jedním z hlavních charakteristických prvků cestování po Korsice. Zdánlivě krátká vzdálenost se nakonec stává časově náročnou záležitostí. Silnice dolů k moři je pěkně rozbitá a úzká. Naštěstí proti nám za celou dobu projede jen jedno auto a to zrovna v místě, kde se můžeme navzájem vyhnout. Pobřeží je skalnaté s kamenitou pláží a spolu s mraky kolem hor působí pochmurně.

Pláž pod Osani

Vracíme se kousek zpátky, kde začíná kemp, který je ve svahu.

Působí sympaticky, je tvořen terasami obloženými kameny, s malou hospůdkou, ve které hrají reggae. Najdeme si místo a začínáme stavět stany. A je tu opět déšť. Tak ve slejváku jsme ještě nestavěli. Stihneme to jen taktak než stačíme úplně promoknout, v pláštěnkách prcháme do hospůdky, kde ochutnáme místní bílé pivo Colomba. Nezůstává jen u jednoho, déšť trvá déle. Nakonec ustává, takže si můžeme jít uvařit večeři, ke které ještě popíjíme výborné korsické červené. Jsme zvědaví, jaké počasí nás čeká zítra, kdy máme konečně naplánovaný přesun do hor.
Ráno nás probouzí slunce - velmi příjemná změna. Po snídani balíme a vyrážíme k hotelu Castello Col de Verghio na cestě k průsmyku Col de Verghio, odkud nastoupíme na trasu na Lac de Nino.

Lac de Nino

Začíná to trochu dramaticky, poprchává a nad námi se shlukují bouřkové mraky. Chvíli váháme, jestli se nemáme vrátit, ale nakonec jde bouřka jiným směrem, takže pokračujeme. Trasa začíná takřka po vrstevnici lesem, je vcelku nenáročná, později přechází v prudší stoupání, které se zdá dlouhé. Během výstupu potkáváme stádo divočáků, krav, koz a nakonec i ovcí. Nenecháme se odradit mraky a mlhou, která nás zahalí na vrcholu, sestupujeme nad jezero a doufáme, že se mraky aspoň na chvíli roztrhnou a umožní nám pohled dolů na meandry a stádo divokých koní. Je nám zima, chtělo by to rukavice. Vzpomněla jsem si na Sama Straku, kterak se snažil při oběhu Liberce odlamovat zkřehlé prsty od hůlek. Byli jsme na tom podobně. Odhadujeme teplotu tak na 4 stupně. Nakonec se mraky rozestoupí a my se můžeme rozhlédnout. V dálce vidíme i masiv Monte Rotondo. Dáme si rychlou svačinku a vracíme se zpět. Nejdřív je to opět v mlze a mracích, ale jakmile se dostaneme níž, provází nás až do konce slunce.

Cesta na Lac de Nino

Konečně. K autu dorážíme docela pozdě (kolem 20:00 hod.), čeká nás ještě dlouhá cesta do údolí Restonika u Corte (42 km), kde bychom měli spát v kempu Tuani. Máme odtamtud v plánu dva výlety v horách. Silnice do Corte prochází údolím Niolu. Je to naprosto něco neuvěřitelného. Všude jenom skály. Jsou nasvícené podvečerním sluncem. Jenom zíráme a později litujeme, že nikdo z nás neřekl stop, nafoťme si to. Nejspíš to bylo tím, že bylo už pozdě a byli jsme unavení. Charakter silnic a zatáček dobu prodlužuje a je náročný na naše žaludky. Na místo dojíždíme opět za tmy  (22:00 hod), recepční je ještě vzhůru, procházíme kemp s čelovkami a hledáme vhodné místo, všude je mokro - jak jinak....Hučí tam řeka. Vypadá to, že ani korsický pták nebude slyšet..... Postavíme stany, vaříme rychlou večeři. Kolem se ve tmě něco mihlo. Vzápětí se od kempujících sousedů ozývá šramot. Namířím tam čelovku. Liška se pokouší shodit pytel s odpadky a najít něco k snědku. Zaplašíme jí. Odmění se nám tím, že vyskočí na šňůru, kde máme kolíčkem připevněný korsický sýr a zmizí s ním ve tmě. Nechápeme, jak mohla vyskočit tak vysoko. Jdeme spát. Po dlouhé době se dobře vyspíme - ptáka přehlušila řeka a  ve svěžím horském vzduchu se lépe dýchá..
Ráno slunce, vypadá to na krásný den. Je příjemné nemuset zas balit. V kempu zůstáváme 3 noci. V plánu je dnes výstup k jezeru Melo a Capitello. Autem dojedeme údolím na konečné parkoviště před most, který strhla voda. Trasa tedy začíná cca o 1 km dál. Vydáváme se na cestu. Vzhledem k tomu, že jsme vyrazili docela pozdě (10:15 hod), spolu s námi míří nahoru dost lidí. Skupinky se pomalu rozdělují podle tempa chůze.

Necháváme Jarku s Luďkem za sebou, poměrně rychle se dostaneme k jezeru Melo a pak šplháme dál ke Capitellu.

Lac de Capitellu

Sem se vydala jen hrstka výletníků. Je tam nádherně.

Nasáváme horský vzduch a atmosféru hor. Stavíme pro Luďka sněhuláka a fotíme.

Pro Luďka

Výlet zvládáme v pohodě, takže máme čas po návratu zajet do Corte na malou prohlídku a večeři - jehněčí kotletky na grilu nás velmi uspokojí. K tomu sklenka místního bílého vína. Na další den máme v plánu výstup k jezeru Oriente a na vrchol Monte Rotondo. Je to náročný výstup s převýšením 1650 m, budeme muset vstávat hodně brzo. Jarka s Luďkem volí jinou, méně náročnou variantu s koupáním v řece - údolím Tavignana - domlouvají si svezení autobusem do Corte s českou výpravou, která je taky v kempu, jinak bychom je odváželi do Corte my a museli by vstávat brzo. Během večera se také dozvídáme od této skupiny, že výstup na Monte Rotondo vzdali kvůli sněhovým polím. Diskutujeme, zda máme trasu absolvovat, když se nebudeme moci dostat až na vrchol, odkud je nádherný výhled na všechny strany. Ale jaký jiný výlet? Paglia Orba také nepřichází v úvahu kvůli sněhu, to samé je s trasou Monte d´Oro, která je jižněji. Jedině Monte Cinto, kterého lze dosáhnout z jihovýchodu a tedy bez sněhu, ale trasa má nástup jinde, ne v údolí Restonika. Nakonec se rozhodneme do toho jít. Prostě dojdeme, kam to půjde.
Budíček v 5:30 hod., moc se nám nechce vstávat, možná to bude zbytečný výstup. Snídáme rychle, věci už máme sbalené od večera. Z kempu vyrážíme po šesté, jedeme údolím na jediné možné parkovací místo. Na nástup to máme ještě 1 km pěšky po silnici. Pak začne prudké stoupání až k jezeru Oriente - 1100 m. Cesta je nejdřív kamenitá, pak přechází v klikatou lesní pěšinu. Jsme tam úplně sami a je nádherné slunečné ráno. Kocháme se výhledy.

Cestou na Monte Rotondo

Nahoře hrozné fouká, oblékáme bundy. Těsně před sedlem k jezeru se za mnou ozve "Bonžůr" a předběhne mě běžec. Čekáme, jestli se vydá až k vrcholu. Nevydá. Sedá si na velký šutr, chvíli medituje a pak se kolem nás vrací zpět. Zkoušíme se s ním domluvit, zjistit, jak je to s výstupem na Monte Rotondo, ale neumí ani slovo anglicky a my zas francouzsky - dochází jen na posunky rukama a i ty stačí. Mačky znázornil pěkně. Poté zas přechází do běhu a mizí nám v dáli. Nechápu, jak tím terénem může běžet - zvlášť ten sestup! U jezera si dáme svačinu, chvíli se rozhlížíme a odpočíváme. Pak se vydáváme přes meandry a menší sněhová pole směrem k vrcholu. Musí se jít také přes ploché kamenné plotny, přes které se valí voda. Není to moc příjemné, protože není možné se stoprocentně spolehnout na to, že bota neuklouzne.

Monte Rotondo od jezera Oriente

Překonáváme asi dvě menší sněhová pole, dostáváme se cca 300 m pod vrchol Monte Rotondo. Dál už vede cesta jen sněhem. Připadá mi to nebezpečné, nemáme ani mačky, ani cepín a zkušení horalové to včera vzdali....Mezitím k jezeru Oriente dorazilo pár turistů, ale nikdo se nevydává za námi. Nakonec to vzdáváme taky. Zpáteční cestu volíme raději sněhem než přes mokré kamenné plotny. Vrchol jsme sice nezdolali, ale i tak to stálo za to.

Pohled na Oriente zpod vrcholu Monte Rotondo

Cestou zpět jsme potkávali další lidi.

Cestou k jezeru Oriente

Byli jsme rádi, že jsme vyrazili tak brzo a zažili osamocený výstup. Pražilo na nás slunce a vítr zeslábl. Sestup byl dost strmý. Kolena dostala zabrat. V místním baru u parkoviště jsme si dali studenou colu, trochu se vzpamatovali a vyrazili zpět do kempu a pak do Corte vyzvednout Jarku s Luďkem. Na přesun na další místo kempování už bylo pozdě, takže jsme zůstali další noc.
Ráno balíme a vyrážíme na cestu na sever do Saint Florent k moři. Měli bychom tam strávit dva dny, absolvovat jeden výlet podél pobřeží v Desert des Agriates, zalenošit a pak odvézt Jarku s Luďkem do Bastie na letiště, odkud se vrací do Prahy. My bychom se pak chtěli vrátit do hor a vystoupat na Monte Cinto - pokud nám to počasí umožní.
Cestou do Saint Florent chceme navštívit pláž Saleccia. Trochu nám trvá než najdeme tu správnou odbočku. Jenže cesta je rozbitá a s takovými výmoly, že ji naše auto nezvládne. Chce to teréňáka nebo kolo, takže vycouváme zpět a pokračujeme do Saint Florent, kde bychom měli kempovat u moře. Dojíždíme do městečka. Je plné turistů a stejně tak přilehlé pláže. Navíc jsou špinavé a plné řas. Vůbec se nám tam nelíbí. Hledáme klidnější místo. Zkoumáme mapu a vydáváme se dál na sever na Cap Corse, kde by měl být hned na začátku kemp u moře. Je to kousek za Saint Florent - cca 7 km. Odbočka ze silnice vede opět po rozbité cestě. Přijíždíme ke krásnému kempu s palmami a oleandry. Pláž je sice dost kamenitá, ale kemp je téměř prázdný a moc pěkný. Vybíráme místa na stany kousek od moře. Vaříme jídlo, koupeme se v moři, dochází i na šnorchlování a Petra žahne medůza. Povalování na břehu moc dlouho nevydržíme a tak se ještě jedeme podívat do malebné a romantické blízké vesničky Nonza na západním pobřeží Cap Corse.

Nonza

Procházíme úzké uličky, vystoupáme k věži, která zůstala z pevnosti a shlížíme dolů k moři.  Čteme si v průvodci historku o kapitánovi, který sám ubránil strážní věž pomocí lanek, kterými dokázal nepřetržitě pálit z mušket a děla. Azbestová tmavá pláž pod vesničkou působí trochu depresivně.

Azbestovaá pláž

Přestože je tam zákaz koupání (údajně kvůli silným zpětným proudům), leží tam pár lidí. Nedaleko odtud je ještě vidět azbestový lom. Rádi bychom si dali galette s místním sýrem v malé hospůdce, ale pán se pořád tváří, že má zavřeno. Petr by nejraději prozkoumal lítací terén, ale už je dost pozdě. Po návratu nás čeká příjemný večer s korsickým vínem a sledováním západu slunce na břehu moře.
Druhý den dopoledne trávíme koupáním v moři. Rádi bychom zrealizovali plánovaný výlet podél pobřeží ke krásným plážím o oběd v Saint Florent - dali bychom si konečně rybu. Jídla s rybami a mořskými plody jsou jsou docela drahá, takže nakonec uvažujeme o tom si je udělat sami. Na to jsme zvyklí. Vyptáváme se místních v malém přístavu na prodejnu nebo trh. Podle jejich popisu rybárnu najdeme a kupujeme olihně a dorády. Ještě prozkoumáme městečko, koupíme zeleninu, využijeme wifi v kavárně k ověření vývoje počasí. Mezitím zase prší a obloha je zcela zatažená. K výletu tedy nedojde. Začíná foukat hodně silný vítr. Jedeme zpět do kempu připravit ryby a olihně na provizorně vyrobeném ohništi na pláži na grilu (máme s sebou jak grilovací rošt, tak brikety) a debužírujem si.  Luděk nemá rád ryby ani jiné mořské potvory, takže si griluje vepřové plátky zakoupené ve Sparu. Zapíjíme to korsickým bílým, které jsme degustovali v Patrimoniu - Clos Santini a opět sledujeme ukázkový západ slunce.
Luděk s Jarkou balí. Vyjíždíme dopoledne do Bastie na letiště, loučíme se a pokračujeme do hor, do vesničky Lozzi, do kempu Monte Cinto. Znovu projíždíme údolím Niolu, plánujeme focení, ale není to ono, je přímé sluneční světlo a skály jsou nasvícené jinak.

Niolu

Když jsme údolí projížděli poprvé bylo podvečerní slunce a mělo to úplně jinou atmosféru. Stavujeme se na oběd v Calacuccia, místní rodinné restauraci A Casa Niulinca. Pochutnáme si na špízech z hovězího. Číšnice by měla brát rizikový příplatek za přebíhání silnice mezi restaurací a její zahrádkou. Korsičani jezdí docela drsně a motorkáři, kteří tu občas projedou, rychlostí taky zrovna nešetří.
Kemp Monte Cinto je na hezkém místě, nikdo tam vcelku není. Dochází nám, že dnes je vlastně jediný možný den k výstupu - je úplně jasno, výhledy tedy budou famózní, jenže pro nás už je pozdě. Ptáme se recepčního na předpověď počasí - dalo by se vyrazit hned, přespat na chatě Refuge de l´Ercu a druhý den vystoupat na vrchol.  Mluví jen francouzsky, ale odkáže nás dál do kempu, kde řeže stromy dívka, která umí trochu anglicky. Potvrzuje naše obavy - zítra má pršet, pozítří se to možná vylepší. Ach jo. Doufali jsme, že se předpověď změní. Změnila se, ale zas k horšímu. Nemá smysl zůstávat v kempu, takže vyrážíme zpět k moři, do oblasti Balagne - na severozápad - kde jsme ještě nebyli. Mezi L´lle Rousse a Calvi. Je to rušné pobřeží, sice pěkné, ale hodně osídlené a turisticky navštěvované. Najdeme kemp u moře u malého městečka Algajola. Bohužel je to mezi silnicí a tratí, takže hluk. Nejraději bychom odjeli nahoru do hor nad pobřežím, určitě by tam byl klid, navíc s pěkným výhledem, ale není tam žádný kemp a do stanování na divoko se nám úplně nechce. Nad pobřežím ční typická malebná horská vesnička Speloncato a vysloveně láká k návštěvě. Už je ale pozdě a nechce se nám trávit motáním se v zatáčkách další dvě hodiny.  Uvaříme si večeři a jdeme se vykoupat. V noci nás dvakrát budí naše houkající auto. Myslíme, že to způsobují houpající se větve vrby a tak auto posuneme. Moc jsme se nevyspali.
Ráno balíme a vydáváme se podél pobřeží severněji na nádhernou pláž d´Ostriconi.

Plage d´Ostriconi

Děsně fičí, takže netrvá dlouho a bodající písek máme úplně všude a nastřádáno na dost dlouho. Strávíme tam asi 2 hodiny a i přes velké vlny a vítr se nakonec koupeme a pak jdeme na oběd do místní hospůdky u kempu. Konečně místo, kde je veřejně přístupná bezplatná wifi. Zkoumáme opět počasí. V horách se to nelepší, spíše naopak, takže Monte Cinto zůstane nezdoláno. Rozhodujeme se místo toho trochu prozkoumat Cap Corse. Vydáváme se tedy na nejsevernější cíp Korsiky.
Cesta je dramatická, ostré zatáčky a uzounké silničky vysoko nad mořem. Kolem skály. Projíždíme vesničkami, které působí opuštěně. Některé z nich tvoří jen pár domů a jen několik z nich je obydleno. Míjíme i polorozbořené domy, mauzolea, prázdné kostely a kláštery. U dvou z nich se zastavujeme, obcházíme, fotíme. Nepůsobí to zrovna vesele, zvlášť s mraky nad hlavou.

Stanujeme v kempu před vesničkou Centuri Port. Kemp je v olivovém háji, daleko od silnice, s výhledem na moře a okolní kostely, kláštery a větrné mlýny na vršku hor. Pro naše nervy je to přímo balzám po rušné, téměř probdělé noci. Vaříme polívku a děláme rajčatový salát. Sprcha nám vyplaví tuny písku nasbírané na pláži d´Ostriconi.
Ráno navštívíme vyhlášenou rybářskou vesničku Centuri Port. Chvíli litujeme, že jsme ji nenavštívili už večer a nedali si některou s nabízených rybích specialit. Humři, mušle, ryby.... Vesnička se ospale probouzí, obsluha připravuje vše k dalšímu náporu stolovníků....

Centuri Port

Nad hlavami nám bouří a schyluje se zas k dešti. Pokračujeme dál k severnímu cípu ostrova, navštívíme vesničku Tollare, sestávající z několika nízkých domků a strážní věže. Fotíme si blízký ostrůvek Giraglia s majákem a janovskou věží a míříme dál do Maccinagio, kde jsme plánovali zůstat přes noc, trochu se projít po pobřeží a vykoupat. Před tím se stavíme ještě v Barcaggio, navštívíme rodinnou restauraci U Fanale, která je popsána v průvodci. Jen usedneme, začne lejt. Objednáváme rybí polévku a sklenku bílého vína. Obsluhuje nás sympatický blonďatý kudrnáč, který si na přebíhání v dešti obléká vlněnou čepici a sako.

Rybářské náčiní v Centuri Port

Rybí polévka nás nenadchne, je úplně stejná, jako jsme jedli v kempu Les Eucalyptus - rozmixované ryby s opečenými krutony a chili majonézou s česnekem. Raději bychom klasiku s plovoucími kousky ryb a mořských plodů. Servírovaná úprava je asi místní provedení bouillabaissy. Ještě v dešti dobíháme k autu a jedeme dál. Počasí neumožňuje plánovanou procházku v Maccinagio a ani koupání v moři. Jsme zklamaní. Nemá smysl zůstávat a vydáváme se po východním pobřeží směrem k Bastii s tím, že si cestou najdeme kemp. Východni pobřeži je výrazně nudnější. Lemují ho opět vinice, je obydlenější. Je vidět, že jím prošel silný přívalový déšť, místní likvidují škody, na silnici jsou velké kaluže a naplavený písek, občas i s kamením utrženým ze skály. To asi není úplně standardní počasí.....

Téměř opuštěná vesnička na Cap Corse

Kempy jsou tradičně mokré s loužemi a nějak se nám nechce do toho stavět stan. Nakonec začneme uvažovat o tom, že bychom se zkusili podívat do Bastie, jestli nejede trajekt na pevninu ještě dnes. Už nejede. Projíždíme po pobřeží pod Bastií. Kempy se nám vůbec nelíbí - veliké, přelidněné, ukřičené, spláchnuté vodou. Vzpomínáme na náš oblíbený kemp za Saint Florent. Od myšlenky k činu nebývá daleko, je to přes horské sedlo Col de Teghime jenom 20 km - je to vlastně blízko. Rozhodnuto je rychle. Šplháme do sedla zahaleného v mracích. Jen se přes něj přehoupneme, vítá nás opět slunce. Tam snad vůbec nepršelo. Kemp U Sole Marinu je naprosto netknutý deštěm.

Pod sedlem Col de Teghima

To je úleva! Klid, moře a slunce. Nádhera. Jsme tak rádi zpět. Vykoupeme se v moři, vaříme špagety s masem a užíváme si poslední večer se západem slunce.
Ráno se opět probouzíme do slunce, zabalíme, naposledy se vykoupeme v moři a odjíždíme přes Patrimonio, kde si koupíme domů bílé a růžové víno přímo u producenta Clos Santini. Cestou se ještě stavujeme v Bastii na pizzu a kafe, protože máme dost času. Pizza nic moc, ale espresso je tradičně dobré.

Col de Teghima s tradičně přestříkanými značkami

Pak už jen čekání ve frontě na trajekt, komplikace s výškou auta s rakví a doplatkem a čtyřhodinová plavba do Livorna. Čeká nás cesta do střediska lítání - Basssano del Grappa. Mělo by být letovo. Přijíždíme pozdě po 23:00 hod a kemp je už zavřený. V místní pizzerii je rušno, ptám se tedy na možnost hotelu. Číšnice je velmi milá a ochotná a volá do jediného hotelu, který má ještě otevřený bar a tudíž jsou schopni nás ubytovat.
Ráno nás vítá zataženou oblohou a prudkým deštěm. To snad ne! Kde je to letovo????? Jsme zklamaní. Ještě obhlížíme přistávačku, chvíli posedíme. Místní Ital, který ji má hned před domem zkonstatuje, že "non bueno". No, to víme taky.....A zítra to nebude jinak.
Jedeme domů, stavujeme se pro klíče od chalupy v Praze a míříme do Jizerek. Čechy nás vítají silným deštěm. Jaká změna.....

Cap Corse

Větrné mlýny na Cap Corse

Pěkně barevné rybářské sítě

Pina

Šutr Corse

Pohled z Nonzy k pobřeží

Korsika je krásná. Divoká i přívětivá. Určitě stojí za to ji navštívit znovu a pokusit se poznat místa, která nám díky dešti a bouřím zůstala skryta. Ale mělo by to být spíš v záři, kdy roztaje většina sněhu v horách, nebo se vybavit mačkami a cepínem, pak bude možné vystoupat i na Korsický Matterhorn - Paglia Orba.