Popis jednoho zápasu

Asi se mi to jenom zdá.

Stojím v hloučku nějakých pomatenců. Usmívají se od ucha k uchu a navzájem do sebe šťouchají, fotí selfíčka, ladí outfit, pokřikují.

Nad hlavou modro.

Začíná být dost teplo.

V ruce držím hůlky, chvíli jenom v jedné, pak zas v obou. Chvíli se na ně věším. Trochu si s nima nevím rady. Nemám je strčit na batoh? Prvních 5 km je do výšin.

Vlastně je to jenom nahoru dolu nahoru dolu nahoru dolu. Kdybych měla natrénováno, tak si je neberu, ale teď tak nějak doufám, že mě spasí.

Brouzdám očima po okolí a snažím se zaměstnat hlavu něčím jiným než myšlenkami na 48 km a téměř 3000 m.

Kostelní věž. Za ní vykukuje hora.

Měla jsem pořádně běhat.

Měla jsem pořádně běhat do kopců.

Ale vždyť to nešlo.

Vždycky to nějak jde.

Teď už s tím nic nenadělám.

Proč to vlastně dělám? Měla bych s tím už přestat.

Pořád řešit, zda se vejdu do limitu.

Naivita je bezmezná a blbost věčná.

Jenže… ono mě to baví.

Myslíš to vážně?

Zamyslím se.

Asi jo.

Hudba sílí, masa hučí a pomalu se dává do pohybu.

Byl to výstřel?

Start

Iva chvíli běží se mnou, ale moje tempo je na ní pomalé a tak mi brzo zamává a zmizí. Ještě jí zahlédnu na pěšince v kopci, kde se vytvoří první špunt.

Pár běžců jej opustí a jdou do místní chaty na drink.

Konec chvostu to má prostě na háku.

Had se plazí nejdřív loukou a pak se pustí do lesa. Tam se to různě klikatí, terén je vyměkčený blátem a jehličím. Trochu se to zavlní a vybíháme na širší cestu pokrytou vápencovými kamínky. Pod námi se ukazuje údolí s řečištěm a kolem nádherné masívy.

Bere to dech a není to jen předchozím stoupáním.

Foto: Iva Digi

Foto: Iva Digi

Kouknu na hodinky. Čas na rozdíl ode mě pádí rychle.

Teprve osmý kilometr a téměř hodina a půl. V duchu počítám. Pokud to půjde takhle, mohla bych časovou bránou probíhat dvě hodiny před limitem.

Je teplo. Je vedro.

Blíží se první přechod přes vodu. Jsou tam položené klády a dobrovolnící drží nad hlavou lana, kterých je možné se přidržovat. Využívám toho.

Foto: Iva Digi

Pak na chvíli do lesa a už zas pomalu stoupáme nahoru.

Kolem jenom skály.

Někdo mě předbíhá.

Má zezadu hodně zablácený nohy. Chvíli trvá než mi to dojde.

Červený číslo. Celý LUT. Už nás dohánějí?

Vybíhali včera večer v jedenáct za deště.

Borci.

Nedovedu si to ani představit.

Hodně lidí jde i na rovinkách, natož v kopcích. Stoupání je pro mě náročnější než vloni.

Že by to bylo nadmořskou výškou?

Haha. Přeci víme, čím to je, že?

Žhavou kouli na obloze občas zastíní mraky. I přesto je pořád dost vedro.

Litr vody pomalu, ale jistě mizí. Stoupání přechází v rovinku. V dáli vidím hlouček a doufám, že je tam slibovaná fontána a doplním vak.

Je to jen první brod.

Chvíli řeším, zda sundat boty nebo ne, ale nakonec procházím a nechám nohy osvěžit ledovou vodou.

Foto: Iva Digi

Jako by to ošplouchlo i mysl. Příjemné a povzbuzující.

Pouštím před sebe děvče v sukýnce.

Zablácené nohy až nahoru.

Chvíli jde a pak se zas rozbíhá.

Boty se nacucají ještě dvakrát. Vůbec mi to nevadí. S velkým gustem je nechám olíznout proudem.

Fontána.

Hadice trčící z vodopádu. Vytáhnu kelímek a dvakrát naplním. Krásně studená.

Běžíme dál.

Foto: Iva Digi

Jazyk se mi lepí na patro a vak je prázdný. Podle profilu, který je vytištěný na čísle měla být po seběhu občerstvovačka.

Není.

Místo toho nás ženou zas nahoru.

Nějak jim to nesedí.

Profil z čísla a webu

Sktuečnost

Začíná mi kručet v břiše a mám hlad.

No konečně!

Doplňuji camel a dávám si polívku. K tomu veku a salám. Je to lepší než gel.

První časová brána.

O té jsem nevěděla.

Do limitu na 31.km mám spoustu času. Jsem v klidu.

Neměla bych.

Pokračuji dál, vak moc šplouchá, takže ho musím upravit.

Pořád po rovině.

Aha.

Kolmo nahoru do pasu.

Koukám na hodinky a propadám panice.

To nemůžu v tomhle terénu stihnout.

Pořád stoupáme kolmo.

Je to vysilující a nemá to konce.

Vždycky, když už si myslím, že budeme nahoře, začneme stoupat znovu.

Ještě trochu sněhu.
Je tu ale nádherně. Nějak takhle jsem si to představovala.
Bohatá odměna za námahu.

Foto: Iva Digi

Rozcestník 2000 m.

Konečně se to láme. Bude rovinka, to doženu.

Ne.

Je to tu samá skála a šutry.

Musím opatrně, běžet se nedá.

Mám ještě půl hodiny, snad to stihnu.

Hrozně fičí.

Probíhám 15 minut před limitem.

Zastavím se jen napít.

Ne, ještě si dám veku a salám.

Pouští mě dál.

Občerstvovačka a cut na 31. km. Foto: Iva Digi 

Mám před sebou už jen 17 km přemítám optimisticky.

Hodinky naposledy pípnou a oněmí.

Nevím na jakém jsem kilometru a kolik času mi zbývá.

Trochu demotivující.

Ještě mám mobil, budu sledovat kolik je hodin. Závod končí v osm. Do té doby to přeci musím stihnout.

Hodně lidí jde a hodně lidí mě předbíhá a hodně lidí pouštím před sebe.

Teď už vlastně jen běžce celého LUT.

Kde se v nich bere ta energie? To prostě nechápu.

Řada z nich ocení, že je pouštím, hůlky dávám stranou. Přijde mi to normální. Jsou prostě lepší, oni se ženou za časem, já ne.

Taky se chci dostat do cíle.

Moc mi to ale neběží.

Čekají nás dvě náročná stoupání. Jedno je po hromadě šutrů. Ujíždí to.

Začínám víc odpočívat, ztrácím tempo.

Tempo?

No dobře, ztrácím.

Dech.

Občas se někoho zeptám, kolik ještě zbývá.

Bouřkové mraky jsou nám v patách a v dáli hřmí.

Celou dobu se drží kolem nás. Jakoby nás držely v pasti.

Ještě sedm.

Ještě šest.

Začíná pršet.

Leje.

Ne, bundu nebudu tahat nemá to smysl. Jsem mokrá potem, tak mě déšť aspoň opláchne.

Prudký sešup blátem. Připomíná mi to Pölven trail.

Klouže to hodně.

Brzdím hůlkama.

Průběžně se předbíháme s malou skupinkou.

Ciao Renata! We know already each other a little bit! We are the small running world!

Vtipnej Ital.

Ze sedla vidíme dole Cortinu. Připadá mi tak daleko! Je to jen 12 km.

Na poslední občerstvovačce u jezera si dávám colu.

Na cestě v lese mě předbíhá holčina a volá, že už je to jenom 3 km do cíle a že se nemůže dočkat. Sprintuje.

Nekonečné poslední kilometry.

Jsem durch a mám dost

Vbíhám na asfalt. Trochu se to zvedá a pak zas s kopce.

Ještě jedna domácí improvizovaná občerstvovačka. Míjím ji. Vody mám dost na sobě.

Vidím cílovou bránu.

Pomalu se smráká.

Jsem tu.

Hlavou mi probíhá NIC.

Ital mi nandavá jídlo. Mám na sobě pořád všechno. Mokrý tričko, slanou kšiltovku, batoh. Ty jsi přiběhla až teď?

Mama mia!

Konečně v cíli!

Knižní čtvrtek II.

"Život by neměl být cestou k hrobu s úmyslem dorazit bezpečně na místo v upraveném a dobře zachovalém těle; lepší je přiřítit se smykem v oblaku kouře, celý vyčerpaný a zřízený, se zvoláním 'Páni! To byla ale jízda!'"

Na chvíli jsem opustila islandská písmenka. To je tak, když chvíli zevlujete v knihkupectví a zkoumáte, co vás zaujme, přestože pořád máte doma haldu těch, které čekají na svoji chvíli. Nechápu, proč tam lezu a hledám další a další, jakoby knihovna už tak dost nepřetékala.
Je to prostě taková moje úchylka.
Bloudit očima, vzít ji do ruky, otevřít, na chvíli se začíst a zjišťovat, jestli ano nebo ne.

Po dlouhé době knížka o běhání, která mě dokonale vcucla. Na rozdíl od té, která mi stále leží na stolku a byla jsem schopná z ní přečíst jen pár stránek /Stopy v oblacích/. Ale třeba se taky dočká.

No závěr by sice mohl být kratší, ale autorka zřejmě měla pocit, že by tam mělo být vše, co se jí honí hlavou.A není toho málo. Nevadí.

Po jejím přečtení se začínám těšit do Dolomit až si po nulovém tréninku zase trochu hrábnu.
A nejspíš si půjdu trochu zaběhat...

Betta reddast?

Vím, že si všichni kolem mě už myslí, že mi dokonale jeblo a s tou přípravou to dost přeháním.

Občas jim musím dát za pravdu. Občas i já mám pocit, že mi dokonale hráblo. Někdy si připadám úplně zahlcená. Hlava přesycená informacemi se snaží všechno roztřídit a jde to ztěžka. Kam? Jak vybrat to nejhezčí, to nejlepší pro cestu pouhých čtrnácti dnů? To snad ani nejde. Vyhnout se obvyklým turistickým místům, najít jiná, bez davů.
A v uších mi zní:
Nechci vo něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj.
Mý šedivý vlasy mi za pravdu daj.
Až někdo ti hochu o Islandu řekne,
svým koltem ho přikrej a buď na něj zlej....
Ležím v mapách, pročítám blogy, listuju v průvodci, čtu islandskou literaturu, poslouchám islandskou muziku, představuji si jaké to bude, jak hodně bude pršet, jak hodně bude fičet. Odnese nám vichr stan? Uvízneme v brodu? Bude aspoň chvíli svítit slunce? Stihneme to všechno? Vydržíme zdrávi do odletu? Vydržíme nespat? Nebouchne sopka? Nebude zemětřesení?

Mapa se mi obtiskla do mozku a jakési malé autíčko se po ní sune. Ne, vlastně ne, jdu pěšky.

Svádím vnitřní boj.

Aspoň třídenní trek! Máme ale tak málo času!

Chtěla bych toho tolik vidět! Chci to všechno nasáknout jako houba. Chci...

Chci se podívat, kde žil... Chci se podívat na tu prázdnou továrnu. Chci se podívat, kde hráli na svém domovském turné. Vypadalo to tam tak bizarně. Opuštěné domy. Zrezavělá loď. Zvonkohra sestavená z úlomků místních skal. Měla tak úžasný zvuk.

Kameny mluví.

Příroda. Architektura. Normální život. Normální? Lze vůbec na takovém místě mluvit o normálním životě? A co je to vlastně normální?

Ještě nikdy jsem neměla tak silnou potřebu se o zemi, kam míříme dozvědět co nejvíc.

Čím to je? Čím je Island tak magický?

Přírodou? Lidmi? Drsným způsobem života? Co mě tak přitahuje? Budu zklamaná? Nebo naopak? Může mě vůbec ještě něco překvapit? Dokážu to vůbec zachytit? Dokážu to všechno vnímat? Nepospíchat?

Nemůžu se dočkat. Dlouhé plánování není nic pro mně. Vždycky jsme vycestovali narychlo. Stačilo pár dní příprav.

Teď je to jiné. Asi si budu muset nakonec všechny ty knížky přečíst znovu, protože než se tam vypravíme, tak to všechno zase zapomenu. Už to není jako dřív. Zapomínám rychle.

Názvy sopek, ledovců, nejkrásnějších míst. Ale naučila jsem se vyslovit Eyjafjallajökull a pamatuju si Landmannalaugar a Vatnajökull.

To je úspěch. Hlavní záchytné body uvízly. A když zmizí, stačí jen letmý pohled a naskočí zpět.

Hekla. 

Teď sis hekla. Ale nehekla...

A k tomu týden před odjezdem Cortina. Zlatý hřeb sezony. Hřeb to teda bude, ale zlatý určitě ne. Budu se trápit. 

Už za měsíc!

Dám to vůbec? Díky práci je tréninkový plán úplně v háji. Jeden jediný cut je na 31.km. A když tam nebudu včas, tak končím.

Déjá Vu. Tour de Tirol.

A taky to musím ve zdraví přežít, protože za týden po návratu....

To je zase rok.

Rok plný výzev.

Jen jestli na to už nejsem nějak stará.

A líná....

Betta reddast!

Něco z termínovky

aneb vše, co jste chtěli vědět o Karlovi, ale báli jste se zeptat.... takže neváhejte a přijďte, stojí to za to

Ještěd f kleci

Pod tímto názvem se skrývá soutěž pro studenty architektury v Liberci a má v sobě tu správnou symboliku, která prostě k Ještědu patří.
Hubáčkův kužel.
Dominanta, která je vidět na hony daleko.
Pořád se kolem ní motám.
Je vidět z dálnice, když se v dáli rozprostřou Jizerky a Krkonoše. Je vidět, když sbíhám z Černé Studnice. Je vidět z Lužických hor. Je vidět ze Zlatého návrší.
Majestátně se tam tyčí a vybízí.
Mých návštěv si zatím moc neužil, ale je fakt, že každá zanechala stopu a z mojí mysli ani působením sílící stařecké demence nevymizela.

Poprvé na lyžích, někdy v mládí, stylem "tuhle sjezdovku moc nemusím". Jestli to bylo tehdy způsobeno mým lyžařským uměním nebo jen ledovými plotnami, to už asi v z hlavy nevydoluji.

Ještědský hřeben jsme si projeli před pár lety na kolech v rámci rodinného výletu a poznávání okolí "na dosah" od chalupy a od té doby mě intenzivně poháněla potřeba se tam vrátit. Moc se mi totiž líbil. Vůbec jsem nechápala, jak na tak krásném místě můžeme potkat jen pár lidí. Slovy dva. Od Šámalky byl krásný výhled a hospoda prázdná. Proč tu nikdo není? A vlastně to bylo dobře, mohli jsme si tu krásu naplno vychutnat.

Náš plán strávit aspoň jednu noc v kymácejícím hyperboloidu v zimě a dujícím větru jsme zatím nezrealizovali neboť tuhle myšlenku mělo většinou zrovna tou dobou víc lidí a bylo obsazeno.
Snad někdy.

Velmi intenzivní stopu zanechal Oběh Liberce, do kterého jsme vstupovaly v jeho polovině a právě na Ještědu. Už dole před nástupem na lanovku jsme začaly cvakat zubama a tenhle stav byl přerušen jen na chvíli, čekáním na ostatní při teplé polívce uvnitř restaurace.
Ještěd zahalený do mlhy a silné chumelenice sliboval ten správný zážitek. Ledva jsme opustili kužel a posunuli se dál po hřebeni, sníh přešel v intenzivní déšť, který nás neopustil až do samého konce.
Krás a výhledů do okolí jsme si moc neužili, ale intenzivního prožitku ano.
Oblíbený slogan z Grandhotelu:"Prostě jako bude pršet", byl nejen naplněn, ale spíš přeplněn.

Ani nevím, kde přesně jsem narazila na první zprávu o novém závodě Ještědský race. Ihned mě zaujal a rozhodování trvalo jen pár minut. Výzva typu "poznej utajená místa ještědského hřebene" byla určená přímo mně. Ano! To chci! Neodradilo mě ani převýšení, ani trasa, která slibovala zdolat ten "kopec" čtyřikrát. Ani ten časový limit jsem nějak neřešila. Věta "je to i pro hobíky a pomalé běžce" mi stačila. To bude malý komorní závod, při kterém konečně poznám okolí Ještědu a budu se tam potom moct vrátit třeba sama.

Omyl.
Závod má jiné ambice. Během pár týdnů se startovka nejen zcela zaplnila, ale navíc naplnila elitou.
Vejde se vítěz do 2 hodin?
Vejdu se do časového limitu?

V práci to nabírá na obrátkách. Odpadávám večer brzo a někdy ve tři ráno se hlava mění ve šrotující kedluben přehrávající skeče psychothrileru, co mě čeká další den. Někde v pozadí v mlze vystupuje Ještěd. Ve čtyři začnou pošťáci rozehrávat svůj každodenní koncert intenzivních zvuků doplňovaných pravidelným bubnováním balíků. Někdy mám pocit, že soutěží, kdo se trefí do auta z větší dálky. Následně se přidají popeláři a to teprv začíná ten pravý punk. Popelnice drnčí po schodech. Nechtěla bych bydlet v přízemí. V pět konečně dochází na ranní kafe a můžu se zas odpíchnout a zanořit se do pracovního procesu, aby měl ráno kedluben zas co přehrávat.

Běh? Co to je? Během dvou týdnů před závodem vybíhám jen párkrát.  Nulovou formu si otestuju na Krkavci. Idylka. A tak jsem i pár fotek udělala, nešlo odolat, protože trasa je fakt moc pěkná.

Takže už v sobotu. Konečně poznám ty skryté krásy. Utajená místa.

Ještěd f kleci.

Stačí jen správně pootočit.....

Epilog

Ještěd zahalený do mraků o sobě dává jen tušit.
Pod ním se pomalu rozjíždí předstartovní párty nasvícená sluncem. Jeho paprsky příjemně hřejí a je těžké si představit, že budou brzo vyměněny za kapky deště. Předpověď se určitě mýlí.
Necháme si ukázat začátek trasy. Pavel VS nás, jako její znalec, upozorní na záludnosti křížících se míst a seběhu pod kuželem. Já jen doufám, že značení bude kvalitní, jinak ztráta zaručena.
Na to, že start se přiblížil na dosah nás upozorňuje déšť.
Je čas, láká Ještěd, jsem připraven, ale nic vám nedám zadarmo. To ani nečekáme, ale že to bude tak drsné taky ne.
A krásné zároveň.
Zemitá vůně lesa.
Měkký koberec z jehličí a šišek.
Nebezpečně mokré kořeny stromů.
Bláto v jakémkoliv množství a podobě, nejlépe s vodou, boty jsou nacucané hned po prvním kilometru.
Hromady sněhu, které v sobě místy skrývají led a je těžké ubalancovat seběh aniž by byl zakončen neřízeným pádem.
Ještěd je milosrdný a stále zahalen do mlhy, není vidět, co nás ještě čeká. Postavičky přede mnou mizí někde na horizontu. Ne, to není konec, to jen houstne mlha.
Je to tady.
Les končí a povrch se mění v šutry. Kolmo vzhůru. Opírá se do nás silný vítr.
Meluzína skučí.
Ještě pár metrů.
Zprava k silnici odkudsi zezdola vystupují zadýchaní běžci. Kde se tu berou? Půjdeme sem ještě jinudy?
Vítr sílí.
Mám ho!
Kamenitý seběh končí silnicí. Dobrovolnícké děvče se ptá - první kolečko nebo druhé kolečko?
Jaký KOLEČKO?
První.
Takže tudy dolů.
Druhý.
Takže tudy doleva.
Mířím dolů. A pořád dolů. Nezabloudila jsem? Už jsem skoro u startu, slyším hudbu a moderátora.
Pomalu mi to dochází. Takže celé znovu odzdola až nahoru.
Ne, nic mi nedá zadarmo.
Výstup po šutrech tentokrát z jiné strany. A ještě strmější. Občas musím zastavit, abych zalapala po dechu.
Cloumá mnou vítr.
Mám tě! Podruhé!
Na občerstvovačce drží stan, aby jim neuletěl. Mám žízeň, vlastní zásoba došla.
Znovu po šutrech dolů. Pak silnice. Pak po hřebeni. Sněhové pole. Zase trochu bláta.
Tady doleva pod lanovku a dva kilometry jenom sešup dolů.
Klouže to. Jsem pomalejší než na rovině, ale končetiny vcelku mají přednost.
Cíl.

Ještěd z klece venku.

Jen na chvíli.

Partička iTB před startem. Foto Digi.

Knižní čtvrtek

Piti Piti Pa!

Jednoduše se navlíknout  do všech těch vrstev, podpůrných  pomůcek, španělských bot, popadnout hůlky a staré ošoupané lyže, které se pořád (už fakt dlouho) snaží tvářit, že se na nich dá ještě lyžovat, sjet výtahem dolů, vylézt ze dveří, zacvaknout do vázání, navlíknout palčáky, přikrášlit se brýlemi a odpíchnout.

Lyžování ve Francii má své neodolatelné kouzlo, které tkví právě v tom, že člověk vyleze z baráku a hned sebou může mrsknout směrem k vleku.

To mrsknutí spočívá v tom, že se buď rovnou ze dveří sjede s kopce nebo se párkrát odstrčí hůlkama po rovině.

Nehrozí nijak dlouhý namáhavý přesun po svých,  natož autem.

S ubytováním se Francouzi nepářou. Architekturu taky nijak zvlášť neřeší. 

Stačí si vybrat tu správnou kategorii.

Je libo panelák nebo chalet?

Prostě továrna na lyžaře.

Ve studiu obvykle číhá ten správný boj o každý centimetr.  Vše je maximálně úsporné. Spaní v šuplíku? Žádný problém. Vždyť sem jedete lyžovat, nikoliv spát, ne?

Stůl? Na co? Ten se vyklopí až zajede šuplík, jinak si prostě na něj nic nepoložíte.

Bageta, která je správně křupavá a ostrá, aby rozdrásala dásně a patro.

A ten dokonalý croissant!

A ty krásně smradlavé sýry!

A to lahodné víno!

A ty panoramata!

Tomu všemu ovšem předchází  dlouhá a úmorná cesta, dokonalá ztuhlost celého těla a vytřeštěné oči, sledující provoz vpředu, vzadu, po levé straně, po pravé straně, snažící se trefit ten správný výjezd nebo nájezd.

Se držte vpravo, se držte vlevo, kam to jedeš?

Už jenom 650 km. To je skoro půlka.

Už jenom 400 km.

Poslední stovka bývá NE-KO-NE-Č-NÁ!

Těším se jak malý dítě. Už dlouho jsem tu nebyla. Naposledy před ...éééé...7 lety? Jak jsem to jenom mohla vydržet?

3 Vallées. Les Deux Alpes. Valmeinier. 

Tignes.

Tak jsem tu znovu. Trochu se bojím, poslední návštěva neměla pěkný konec, ale tentokrát se trefíme hned napoprvé, tak snad.......

Sraz před devátou. Už? Já chci le manšestr. No tak jo.

Svítá. Rolby upravují poslední metry. Za chvíli. Už.

Rychle do pekárny. Kafe. Svačinu s sebou.

A jedeeeeeeeeem!

Čím začnem? Palafour. Pak Oko.

Vůbec si to už nepamatuju. Teprv koncem týdne se začínám orientovat ve všech těch lanovkách, sjezdovkách...

Marmottes. Toviére. Frese. Všechno se mi to motá.

La Grande Motte. 3456 m.

Kde to jsem?

Kam že to jedeme?

Já nechci černou s boulema. Jenže jinudy to nejde. Chceme si ledovec sjet ještě jednou a přibližovák je zavřený.

Tak znovu. Opatrně. A teď už prosím tu modrou a klidně až dolů.

Orange. Červená a pěkně dlouhá. A dokonale upravená.

Glacier du Pissaillas. Tam až vzadu. Lanovkou do kopce i z kopce. Jak na horský dráze. Přes dvě údolí.

Je tu málo lidí. To je paráda. Užíváme si každičký sjezd. Dokolečka dokola.

Hele prázdný lehátka! Kucí, dejte si to ještě jednou, my zatím nastavíme slunci obličeje Ferdy Mravence.

Nějak se zatahuje. A jéje difuzní světlo. Není vidět. Balíme, nemá to cenu.

Zkusíme bazén.  Slunce zase svítí. Skrz velké skleněné plochy sledujeme horské masívy a přistávajícího paraglidistu na lyžích. Ještěže jsme ten bágl nechali nakonec doma....

Chvíli lituji, že tam zůstaly i běžecké boty. Mohla jsem je protáhnout po zamrzlém jezeře.

Ráno opět slunce.

Idylka.

Čistá hlava, která řeší jenom kolik vrstev dneska, mám přidat nebo ubrat? Brejle tyhle? Nebo radši oboje. Co si dám? 

Gulášovou polívku a pivko. Naše oblíbené vin chaud raději vynecháváme. Vlastně jen jednou na závěr dne. Taková pěkná tečka. 

Už mě bolí nohy.

Trochu nechápu, jak tu někdo může strávit čtrnáct dní.

No vlastně chápu. Taky bych to brala.

Jen těch lidí při návratu a dojezdu dolů by mohlo být méně.

Jakmile to kolem mne začne chroustat propadám panice. Zvlášť mě děsí snowboardisti. Neřízené střely. 

Zas ta difúzka. Naštěstí jen dvě hodiny a je tu azůro.

Nechce se mi domů. 

Vždyť to bylo tak krátký!

Cestou Mont Blanc vidíme Mont Blanc

Z La Grande Motte

Z lanovky na La Grande Motte

Vegáč ve vidlích

Cestou k Oku

Nahoru k La Grande Motte

Termínovka 2016

10.1.

23. - 30.1.

2.4.

16.4.

14.5.

14.5.

21.5.

26.6.

3.9.

18.9.

1.10.

22.10.

29.10.

24.12.

Šťastné a veselé !

Šťastné a veselé!