"Život by neměl být cestou k hrobu s úmyslem dorazit bezpečně na místo v upraveném a dobře zachovalém těle; lepší je přiřítit se smykem v oblaku kouře, celý vyčerpaný a zřízený, se zvoláním 'Páni! To byla ale jízda!'"
Na chvíli jsem opustila islandská písmenka. To je tak, když chvíli zevlujete v knihkupectví a zkoumáte, co vás zaujme, přestože pořád máte doma haldu těch, které čekají na svoji chvíli. Nechápu, proč tam lezu a hledám další a další, jakoby knihovna už tak dost nepřetékala.
Je to prostě taková moje úchylka.
Bloudit očima, vzít ji do ruky, otevřít, na chvíli se začíst a zjišťovat, jestli ano nebo ne.
Po dlouhé době knížka o běhání, která mě dokonale vcucla. Na rozdíl od té, která mi stále leží na stolku a byla jsem schopná z ní přečíst jen pár stránek /Stopy v oblacích/. Ale třeba se taky dočká.
No závěr by sice mohl být kratší, ale autorka zřejmě měla pocit, že by tam mělo být vše, co se jí honí hlavou.A není toho málo. Nevadí.
Po jejím přečtení se začínám těšit do Dolomit až si po nulovém tréninku zase trochu hrábnu.
A nejspíš si půjdu trochu zaběhat...
Takže běžkyně, čtenářka a sběratelka :))
OdpovědětVymazatRadost je si potřeba dělat pořád a to ta koupě knihy splnila :)
máš naprostou pravdu, život se skládá z těch drobných radostí :-)
Vymazat