Ještěd f kleci

Pod tímto názvem se skrývá soutěž pro studenty architektury v Liberci a má v sobě tu správnou symboliku, která prostě k Ještědu patří.
Hubáčkův kužel.
Dominanta, která je vidět na hony daleko.
Pořád se kolem ní motám.
Je vidět z dálnice, když se v dáli rozprostřou Jizerky a Krkonoše. Je vidět, když sbíhám z Černé Studnice. Je vidět z Lužických hor. Je vidět ze Zlatého návrší.
Majestátně se tam tyčí a vybízí.
Mých návštěv si zatím moc neužil, ale je fakt, že každá zanechala stopu a z mojí mysli ani působením sílící stařecké demence nevymizela.

Poprvé na lyžích, někdy v mládí, stylem "tuhle sjezdovku moc nemusím". Jestli to bylo tehdy způsobeno mým lyžařským uměním nebo jen ledovými plotnami, to už asi v z hlavy nevydoluji.

Ještědský hřeben jsme si projeli před pár lety na kolech v rámci rodinného výletu a poznávání okolí "na dosah" od chalupy a od té doby mě intenzivně poháněla potřeba se tam vrátit. Moc se mi totiž líbil. Vůbec jsem nechápala, jak na tak krásném místě můžeme potkat jen pár lidí. Slovy dva. Od Šámalky byl krásný výhled a hospoda prázdná. Proč tu nikdo není? A vlastně to bylo dobře, mohli jsme si tu krásu naplno vychutnat.

Náš plán strávit aspoň jednu noc v kymácejícím hyperboloidu v zimě a dujícím větru jsme zatím nezrealizovali neboť tuhle myšlenku mělo většinou zrovna tou dobou víc lidí a bylo obsazeno.
Snad někdy.

Velmi intenzivní stopu zanechal Oběh Liberce, do kterého jsme vstupovaly v jeho polovině a právě na Ještědu. Už dole před nástupem na lanovku jsme začaly cvakat zubama a tenhle stav byl přerušen jen na chvíli, čekáním na ostatní při teplé polívce uvnitř restaurace.
Ještěd zahalený do mlhy a silné chumelenice sliboval ten správný zážitek. Ledva jsme opustili kužel a posunuli se dál po hřebeni, sníh přešel v intenzivní déšť, který nás neopustil až do samého konce.
Krás a výhledů do okolí jsme si moc neužili, ale intenzivního prožitku ano.
Oblíbený slogan z Grandhotelu:"Prostě jako bude pršet", byl nejen naplněn, ale spíš přeplněn.

Ani nevím, kde přesně jsem narazila na první zprávu o novém závodě Ještědský race. Ihned mě zaujal a rozhodování trvalo jen pár minut. Výzva typu "poznej utajená místa ještědského hřebene" byla určená přímo mně. Ano! To chci! Neodradilo mě ani převýšení, ani trasa, která slibovala zdolat ten "kopec" čtyřikrát. Ani ten časový limit jsem nějak neřešila. Věta "je to i pro hobíky a pomalé běžce" mi stačila. To bude malý komorní závod, při kterém konečně poznám okolí Ještědu a budu se tam potom moct vrátit třeba sama.

Omyl.
Závod má jiné ambice. Během pár týdnů se startovka nejen zcela zaplnila, ale navíc naplnila elitou.
Vejde se vítěz do 2 hodin?
Vejdu se do časového limitu?

V práci to nabírá na obrátkách. Odpadávám večer brzo a někdy ve tři ráno se hlava mění ve šrotující kedluben přehrávající skeče psychothrileru, co mě čeká další den. Někde v pozadí v mlze vystupuje Ještěd. Ve čtyři začnou pošťáci rozehrávat svůj každodenní koncert intenzivních zvuků doplňovaných pravidelným bubnováním balíků. Někdy mám pocit, že soutěží, kdo se trefí do auta z větší dálky. Následně se přidají popeláři a to teprv začíná ten pravý punk. Popelnice drnčí po schodech. Nechtěla bych bydlet v přízemí. V pět konečně dochází na ranní kafe a můžu se zas odpíchnout a zanořit se do pracovního procesu, aby měl ráno kedluben zas co přehrávat.

Běh? Co to je? Během dvou týdnů před závodem vybíhám jen párkrát.  Nulovou formu si otestuju na Krkavci. Idylka. A tak jsem i pár fotek udělala, nešlo odolat, protože trasa je fakt moc pěkná.

Takže už v sobotu. Konečně poznám ty skryté krásy. Utajená místa.

Ještěd f kleci.

Stačí jen správně pootočit.....

Epilog

Ještěd zahalený do mraků o sobě dává jen tušit.
Pod ním se pomalu rozjíždí předstartovní párty nasvícená sluncem. Jeho paprsky příjemně hřejí a je těžké si představit, že budou brzo vyměněny za kapky deště. Předpověď se určitě mýlí.
Necháme si ukázat začátek trasy. Pavel VS nás, jako její znalec, upozorní na záludnosti křížících se míst a seběhu pod kuželem. Já jen doufám, že značení bude kvalitní, jinak ztráta zaručena.
Na to, že start se přiblížil na dosah nás upozorňuje déšť.
Je čas, láká Ještěd, jsem připraven, ale nic vám nedám zadarmo. To ani nečekáme, ale že to bude tak drsné taky ne.
A krásné zároveň.
Zemitá vůně lesa.
Měkký koberec z jehličí a šišek.
Nebezpečně mokré kořeny stromů.
Bláto v jakémkoliv množství a podobě, nejlépe s vodou, boty jsou nacucané hned po prvním kilometru.
Hromady sněhu, které v sobě místy skrývají led a je těžké ubalancovat seběh aniž by byl zakončen neřízeným pádem.
Ještěd je milosrdný a stále zahalen do mlhy, není vidět, co nás ještě čeká. Postavičky přede mnou mizí někde na horizontu. Ne, to není konec, to jen houstne mlha.
Je to tady.
Les končí a povrch se mění v šutry. Kolmo vzhůru. Opírá se do nás silný vítr.
Meluzína skučí.
Ještě pár metrů.
Zprava k silnici odkudsi zezdola vystupují zadýchaní běžci. Kde se tu berou? Půjdeme sem ještě jinudy?
Vítr sílí.
Mám ho!
Kamenitý seběh končí silnicí. Dobrovolnícké děvče se ptá - první kolečko nebo druhé kolečko?
Jaký KOLEČKO?
První.
Takže tudy dolů.
Druhý.
Takže tudy doleva.
Mířím dolů. A pořád dolů. Nezabloudila jsem? Už jsem skoro u startu, slyším hudbu a moderátora.
Pomalu mi to dochází. Takže celé znovu odzdola až nahoru.
Ne, nic mi nedá zadarmo.
Výstup po šutrech tentokrát z jiné strany. A ještě strmější. Občas musím zastavit, abych zalapala po dechu.
Cloumá mnou vítr.
Mám tě! Podruhé!
Na občerstvovačce drží stan, aby jim neuletěl. Mám žízeň, vlastní zásoba došla.
Znovu po šutrech dolů. Pak silnice. Pak po hřebeni. Sněhové pole. Zase trochu bláta.
Tady doleva pod lanovku a dva kilometry jenom sešup dolů.
Klouže to. Jsem pomalejší než na rovině, ale končetiny vcelku mají přednost.
Cíl.

Ještěd z klece venku.

Jen na chvíli.

Partička iTB před startem. Foto Digi.