Oh my God!
Vydechne Angličanka a zděšeně pozoruje, jak si tejpuju chodidlo. Skoro se jí s tím hrnkem čaje, který si nese do pokoje, roztřásla ruka.
Vysvětluju, že je to jen ochrana proti případným puchejřům. Už jsem si jich pár vyzkoušela a nerada bych, aby mě zaskočily zrovna tady. Fakt se blbě chodí, když bolí každý krok.
V hostelu ještě všichni spí. Z recepce je slyšet slabé chrápání.
Šeptem si vyměňujeme informace. Já tu začínám, ona končí. Čeká jí slastný odpočinek s koupačkou. Evidentně se na to těší. Skoro jí závidím. Ujišťuje mě, že i já se mám na co těšit, že je to úžasný a nádherný. Pár úseků je sice trochu nudných, ale to k tomu prostě patří. Šla to taky sama. Odhaduju, že je tak v mém věku. Dala celou trasu za 12 dní ze Sines do Lagos. Přesně opačně. Já tolik času nemám a potřebuju zvládnout pár etap najednou. Trochu výzva, ale není nad to si občas trochu hrábnout. V hlavě mi vyskakuje spousta otázek. Je moc sympatická a ráda bych si s ní povídala, ale musím rychle dobalit a vypadnout. Už takhle mám zpoždění, čeká mě dlouhý úsek hned první den. Chtěla jsem vyrazit brzo, ale nějak mi nedošlo, že sdílený pokoj je v tomto trochu omezující. V tichosti jsem posbírala svých pár švestek a bágl vytáhla na chodbu, abych ostatní nerušila.
Svítá.
Fisherman´s trail jsem objevila poměrně nedávno. Fotky, publikované různými cestovateli, vypadaly víc než lákavě. Nějakou dobu jsem přesvědčovala kamarádky k účasti, včetně P., ale nakonec jsem to vzdala. Všichni tomu svorně odolávali, odkazovali na jiné termíny, příští rok, nebo mě posílali rovnou do háje. Já se ale nechtěla vzdát. Nerada odkládám a nerada příliš dlouho plánuju. Přišlo mi ideální českou severní stezku zpestřit tou portugalskou, pobřežní, pokochat se výhledy na oceán a prosolit se komplet. To, že odjedu sama mi nakonec přišlo jako nejlepší řešení. Už jsem si vyzkoušela, že mi to vyhovuje a poskytuje dokonalou svobodu. V zahraničí je to sice trochu jiná kategorie, ale nenechala jsem se tím odradit.
Od začátku jsem intuitivně tíhla k tomu jít z jihu na sever, přestože standardně se chodí obráceně. Ve finále k tomu přispěl i fakt, že takto budu potkávat míň lidi a nejspíš jen v protisměru. Bylo potřeba se termínově trefit do doby, kdy se mohu vzdálit z práce, ale i to se podařilo. Než jsem se rozhoupala, ceny přímých letenek dost poskočily, takže jsem zvolila přestupní do Fara, zpět z Lisabonu, stáhla si mapu trailu a doporučené praktické aplikace. Omio na místní vlakovou a autobusovou dopravu, Uber a Bolt pro případné mimořádky. Vzápětí na to mě skolila viroza, trochu mě to znejistilo, ale plánovat jsem nepřestala, poskládala si itinerář, odvážně spojila několik etap, zarezervovala ubytování (to bylo náročnější, většina hostelů už byla plná a musela jsem tomu přizpůsobit trasu) a doufala, že výživný kašel zázračně zmizí. Vyšlo mi 8 dní poctivého šlapání z Lagos do Sines (226 km) s 2 dny odpočinku v Porto Covo a následně v Lisabonu, kde už jsem byla v rámci služební cesty před 12 lety, takže mi stačí jen nasát atmosféru. Ve dvou týdnech na duolingu jsem pochopila, že portugalština je těžší než španělština, nebudu jí rozumět a vzmůžu se maximálně na sim, nao, um cha, um cafe a bom dia.
Den 0 - cestovní
Z Prahy letíme na čas, ale z Bruselu nabíráme na odletu zpoždění 40 min. Směrem na jih je prý silný provoz a tak pilot vyřeší situaci obchvatem přes Británii.
Mezi letadlem a vlakem mám ve Faru dost volna (skoro 3 hodiny), takže mi to nijak nevadí a stačím ho využít k malému průzkumu centra, konzumaci svačiny, osvěžení limonádou z čerstvých pomerančů a povzbuzením espressem.
Stačilo se nadechnout prosoleného mořského vzduchu a kašel postupně mizel až zmizel úplně. Takový malý zázrak hned na začátek.
V pokladně na nádraží mi sdělili, že číslo nástupiště budou hlásit rozhlasem chvíli před příjezdem vlaku. Naštěstí tam bylo dost lidí a turistů, kteří mířili do stejné destinace, oznámení bylo i v angličtině, takže to potřebné jsem zachytila. Při prvním hlášení o zpoždění se místňáci rozesmáli, při druhém už buráceli smíchy a pokyvovali hlavami, že budeme rádi, když vlak vůbec přijede, protože tohle je tady úplně normální.
Slunce docela pralo, ale ve vlaku klimatizovali tak, že jsem si navlíkla košili. Po dvou hodinách pozorování ubíhající krajiny jsme dojeli do městečka Lagos, které si mě hned získalo svým nenuceným přímořským klidem, vyleštěnými dlažebními kostkami a spoustou malých hospůdek. Navigace fungovala bezchybně, hostel nebyl daleko a stmívat se začalo akorát, když jsem docházela. Recepční mě uvítala, nafasovala jsem ručník a uvedla mě do pokoje, kde jsem se přivítala s mladou blonďatou Finkou, která hned vzápětí zmizela. Vyrazila jsem na malou obhlídku okolí, zavřeného kostela, koupila zásobu vody a dala si k večeři grilovanou rybu. Mezitím dorazila další spolubydlící, netvářila se ani mile, ani komunikativně, takže jsem se nenutila k seznamování. Večer strávila přebalováním a ukládáním svých věcí, šustila do pozdních hodin, ale po celodenním cestování jsem byla natolik utahaná, že mi to bylo fuk, usnula jsem rychle a spala jak zabitá.
 |
| Nádraží ve Faro |
 |
 |
| Ulička ve Faro |
 |
| Lagos |
 |
| Lagos - cestou do hostelu |
 |
| Vstup do hostelu |
 |
| Ulička v Lagos |
Den 1. Lagos - Salema (24 km/672 m)
Budím se už v 5:30, ještě hodinu se útrpně převaluju, je to ztráta drahoceného času, zašátrám na poličce po sáčku kafe a ovesné kaše než se tiše vytratím z pokoje. Je ještě tma. Dělám si snídani, balím, potkávám se s Angličankou a přiťuknem si na uvítanou, já kafem, ona čajem s mlékem.
Loučím se s recepčním, který se na chvilku probere z chrápání, vyrážím do svěžího slunečného rána a těším se, co mi dnes trasa nabídne. Chvíli trvá než se vymotám z města, na rozcestí potkávám mladý německý pár, který hned na začátku bloudí, ale moje mapa v mobilu to jistí.
 |
| Kostel v Lagos |
 |
| Rozcestník v Lagos |
 |
| První výhledy |
 |
 |
 |
Postupně začíná být dost vedro a čeká mě žíznivý den. Výhledy na útesy a oceán jsou úchvatný, vzduch prosycený vůní moře a soli. Takhle jsem si to představovala. Jen to stoupání a klesání je v tom horku nějak náročnější.
Kavárničky a restaurace v Luz míjím. Trochu to se mnou cuká, když pozoruju, jak si někteří dopřávají bohatou snídani s vajíčky a croissantem. Dala bych si aspoň dobré kafe. Podívám se do kostela, kde mají vedle Ježíše na kříži ještě sošku trekaře. Svíčku tu zapálit nelze.
 |
| Kousek za Luz |
 |
| Trekař vedle Ježíše |
 |
| Kostel v Luz |
 |
| Sestup do Luz |
Kručení v břiše zaženu slaninkou a sýrem z vlastních zásob někde kolem 12.km. Útočná vosa mě nenechá v klidu a doslova vyžene z pohodového místa. Chtěla mi asi připomenout, že moje dnešní porce km neumožňuje žádné flákání. V Burgau, které doslova bělostně záři se stavím na studenou colu a zmrzlinu.
 |
| Mezi Luz a Burgau |
 |
| Zbytky Fort de Almadena z r.1632 |
 |
| Mezi Luz a Burgau |
 |
| Burgau |
 |
| Burgau |
Do sympatické vesničky Salema dorazím kolem 14:30 hod a začíná mi být jasné, že 42 km je pro mě dneska nedostižná meta. Nebýt čerstvě po viroze, kdybych ráno vyrazila dřív a kdyby se podzimní dny nekrátily (haha). Jsem sice blázen, ale tady se krotím. P., který celý den sleduje mou tečku na garminu hlásí, že mě čekají další prudká stoupání, klesání a nejspíš ještě divočejší stezky. Mohla bych jít ještě aspoň 10 - 15 km, ale nevím, zda by se mi podařilo z dalšího místa chytit odvoz. Volím tedy srabáckou (rozumnou?) uberskou variantu. V Salemu se mi původně nepodařilo najít ubytko, natáhla jsem tedy etapu až do Sagres, které je větší a mělo víc možností. Indickému řidiči pomáhám svou navigací, protože si nějak neví rady. Na ubytku jsem dost brzo, všechny hospody jsou zavřený, tak toho aspoň využiju k praní. Téhle kratochvíle si dopřávám každý den, protože sbaleno mám minimalisticky.
Součástí ubytka je vyhlášená restaurace, do které se přesunu hned, jak otevře, dám si rybí polévku, grilovanou rybu a hurá na kutě.
Den 2. Sagres - Carrapateira (38,4 km/863 m)
Na obloze visí dešťové mraky a vítr ohýbá stromy. Dorazily sem dozvuky hurikánu, který přešel přes Azorské ostrovy. Balení mi dneska moc nejde, dělám to natřikrát, pláštěnku v batohu pro jistotu přendavám do vrchní kapsy, aby byla po ruce. Snídaňové menu se opakuje. Vyrážím po osmé, hodně fičí a dnešní terén mě vítá šutry všech velikostí. Výhledy na bouřlivý oceán nasvícené sluncem jsou úchvatný a dramatičnost tomu nechybí. Jemná vodní tříšť občas dosáhne až ke mně.
Nekonečné kamenné pole je místy zpestřené pískem až přejde v asfaltový chodník vedoucí podél silnice. Vegetace kolem je většinou suchá, ale nějaké kvetoucí rostlinky se přece jen najdou. Na jaře to tady musí být nádhera, když všechno kvete a voní.
 |
| Dneska je to hlavně s šutry |
 |
| Vegetace je většinou suchá |
Mířím k majáku Cabo de Sao Vicente. Chvíli jsem váhala, jestli mám dojít až k němu a navýšit si denní dávku km, ale zvítězí touha stanout na nejjihozápadnějším bodě kontinentální Evropy.
 |
| Maják Cabo de Sao Vicente |
Blížící se mračna nevěstí nic dobrého a slejvák mě chytí kousek za majákem. Ovládnout v tom vichru pláštěnku je asi největší výzva dne. Přeháňky přichází a odchází, ale vítr duje pořád. Není se kam schovat. Povrch se různě mění. Některé úseky v širých pláních vedoucích do vnitrozemí jakoby neměly konce, zvlášť ten před Vila do Bispo.
 |
| Zas ty kameny |
 |
| Občas zpestřeno žebříkem |
 |
| Nekonečné úseky |
 |
| Květena se mění |
 |
| Znovu nekonečná cesta |
Dneska potkávám hodně stezkařů v protisměru. Míjím skupinku tří Češek a pak jednu solo. Nejvíc je tu Němců a Italů, sem tam Angličani i Američani a občas zaslechnu i francouzštinu.
První zastávku ke svačině si dopřeju na kraji borového a eukalyptového háje na 19.km. Začíná mi být jasné, že dnešek se protáhne a nebude to zadarmo. Trochu mě bolí nohy a levý malíček hlásí, že se tvoří otlakový puchejř. Pro mě by byly ideální boty asi ploutve. Do Vila do Bispo dorazím ve 14:30 hod. Jsem lehce za polovinou. Není tu ani živáčka. Ty začínám potkávat v hojném počtu až za vesničkou. Míjím jednotlivce i skupinky. Usmívají se, diskutují, zdravíme se. Někteří koukají nepřítomně před sebe a ani neodpoví. Zjevně tu všichni končí a čeká je odpočinek. Mně začátek 2.etapy dne. Posílám do ubytka zprávu, že dorazím mezi 19:00 - 20:00 hod a vzápětí mi přijde pozitivní opověď. To mě povzbudí. Snažím se využít pohodlných rovinek k rychlochůzi a nahnat čas, protože ho určitě ztratím ledva se zas dostanu nad oceán.
 |
| Pohodlné cesty za Vila do Bispo |
Tam se do mě opře vichr mocnou silou až to se mnou zamává.
Tak strmé kamenité sestupy jsem nečekala a jsem fakt ráda za hůlky. Nemyslím, že zrovna tyhle úseky jsou pro každého. Výstupy jsou prokládány mírně lezeckými výšvihy s použitím rukou. V prvním srázu potkávám posledního opozdilce. Pak už jen já, mraky, oceán a vítr. Pětkrát dolů a pětkrát nahoru. Snažím se jít hodně opatrně. Skutálet se dolů rozhodně nechci a pomoci bych se těžko dovolávala.
 |
| Drsné sestupy po kamenitých stezkách |
Carrapateira je dobře schovaná v údolíčku za kopcem. Poslední 3 kilometry jsou NEKONEČNÉ. Ubytko mám na trase, je docela drahý, je to kobka bez oken se spaním v patře. Těším se na sprchu. Praní se nevyhnu. Zítra spím v hostelu a tam to třeba nepůjde. Chvíli uvažuju, že si udělám večeři sama, ale moc se mi nechce, tak nakonec volím cestu do centra. Mám dnes asi málo nachozeno, je potřeba se ještě projít. Nohám aspoň ulevím v sandálech. Puchejř jakoby nebyl.
Zdravíme se se starším manželským párem, který bydlí ve vedlejším apartmánu. Nasedají do auta. Říkám si v duchu, kam asi jedou v tuhle dobu, ale zastaví a zeptají se, jestli nechci svézt, pokud jdu třeba na večeři. Ty se mi snad jenom zdaj! Je to sice necelý km, ale proč ne? Moc milí Švýcaři. Jestli jdu Fisherman? A proč že jdu dvě etapy najednou? No, protože mě to baví a mám málo času. Pro jistotu mi sdělují, že jedou jen na kafe a jestli uvidím jejich auto, tak jsou vedle v hospodě a vezmou mě zpět. To mě skoro dojme. Dám si večeři v bistru, které mi doporučí (visí tam reprodukce Klimtovy Panny z NG), ale přestože tam auto stále stojí, jdu pěšky a pak rovnou na kutě. Přeci je nebudu tahat z hospody!
Den 3. Carrapateira - Arrifana (23,17 km/476 m)
V kobce není poznat, zda už je den. Pro jistotu slezu a podivám se ze dveří. Do tmy nejdu. Snídaňové menu se liší ochucením ovesné kaše. Lepím novou trofej, pro jistotu přidávám tejpy na některá další místa, balím a jdu do centra koupit vodu. Švýcaři ještě spěj. Vyškrábu se ke kostelu, je zavřený, ale je od něj hezký výhled. Doplním camel a vyrážím. Jsem tak zaujatá původní trasou, že si nevšimnu, že bych mohla zvolit jinou cestu rovnou k moři a vyhnout se tak silnici. Potkávám čtyři stezkaře v protisměru, tak asi úplně špatně nejdu.
 |
| Pohled od kostela |
 |
| Kostel v Carrapateira |
Trochu jiná krajina, trochu jiné útesy, trochu jiná květena, hodně písku. Ale pořád úchvatný. Dýchám zhluboka ten slaný vzduch. Hrudní košíček si sice už moc neroztáhnu, ale s tím se musím smířit. Svítí slunce a fouká jen lehce, což je oproti včerejšku příjemná změna. Zmocňuje se mě naprostá vnitřní vyrovnanost a vděčnost, že tu můžu být. Svět je krásný místo, pořád je na co se dívat. Obklopuje mě fascinující příroda. Na 10.km si lepím další puchejř. Příště si asi budu muset udělat z tejpu celý ponožky. Ze strany pravé boty je menší díra, kterou jsem objevila těsně před odjezdem. Jiný trailovky, jiná díra. Sice jí zalepím každé ráno, ale dlouho to nevydrží a písek se dere dovnitř. Návleky jsou skvělý, ale díře se nedá odolat.
Dneska si dovolím ploužení, mám dost času, tak si to užívám a snažím se tolik nevnímat zvyšující se bolestivost každýho kroku. Mění se podle typu povrchu. Mentální trénink.
 |
| Užívám si výhledů |
 |
| Dneska je hodně písku |
 |
| Eukaliptový les |
V opuštěné vesničce Monte Novo telefonuju s P. a hlásím, kde jsem.
No já tě vidím a víš, že asi 200 m od tebe je hospoda a měla by být otevřená?
To je psycho!Fakt byla otevřená! Místo kafe si dám pivo a dopřeju si salát s krevetema. Manželský pár sedící vedle prozradí čeština, takže si sdělíme zážitky. Jdou, jak jinak, v protisměru a budou končit ve Vila do Bispo. Doporučí mi přeskočit Aljezur ve vnitrozemí. Cesta do něj je nezáživná, zbytečně dlouhá a hospoda jen jedna. Dá se mu vyhnout přebroděním řeky, voda je v ní snad po kolena. O téhle možnosti jsem se už dočetla a rozhodnu se podle aktuálního stavu vody a míry únavy. Popřejem si navzájem šťastnou cestu.
Oceán je pořád divoký. Surfaři netrpělivě vyhlíží vlny. Na širší cestě potkám dva motorkáře se zavěšeným prknem po straně a dalšího, který se už odvážně vrhal do vody. Chvíli ho pozoroju při svém stoupání do kopce, ale pak mi zmizí za obzorem, takže se nedozvím, zda uspěl či nikoliv. Posledních pár kilometrů je dneska víc nekonečných než jindy, protože jsou bolestivější.
 |
| Surfaři vyhlížejí vlny |
 |
| Tam někde surfař s prknem |
 | ||
| Kousek před Arrifana |
V hostelu panuje příjemná surfařská atmosféra. Na ramínkách visí neoprény. Sem tam opřené prkno. Recepce je na baru. Dostávám lísteček s kodem pokoje, objednávám si pivo k aklimatizaci, pozoruju západ slunce a místní cvrkot. U vedlejšícho stolku sedí dvě holky a živě se baví anglicky. Těžko odhadnout, zda jsou pěší turisti nebo zkouší ovládnout vlny.
Přesunu se do pokoje s osmi pěknými čistě zářícími postýlkami z dřevotřísky. V koutě stojí velký batoh a u něj dvoje boty, ale spolubydlící nikde. Můžu si dovolit luxus výběru postele. Nahoře už jsem spala první noc, tak volím tentokrát spodní variantu. Vybalím, co potřebuju a vracím se na bar pro ručník. Dostávám jej zadarmo s omluvou, že nemaj velkou osušku. No to mi fakt nevadí. Sprcha a praní. Tentokrát jen propocený klobouk, není kde sušit.
K večeři si dávám zeleninový salát s kuřecím masem. V pokoji stále ten samý jeden batoh. Narváno nebude, což je skvělý. Dorazí holčina, která seděla vedle u stolku. Hello a jdu spát. Sleduje dlouho nějaký film, ale je docela potichu, takže neva. Docela se vyspím.
Den 4. Arrifana - Maria Vinagre/Odeceixe (23 km/340 m)
Budím se se svítáním a překvapivě z vedlejšího mobilu zaslechnu češtinu. Dobré ráno! Pobavilo nás to a začneme si povídat o trailu a Camino de Santiago, které absolvovala. Nejvíc mě zaujme, že její batoh váží 16 kg a to už pár věcí vyhodila. Bojí se, že v další části stezky, která je dost náročná na sestupy a výstupy, bude bojovat s rovnováhou. Obdivuje ten můj, který bez jídla a vody má 4,5 kg a s plnou zátěží tak 8. Není nutný se vláčet se zbytečnostma, když je teplo, je možný si vyprat, vyspat se v normální posteli a dokoupit proviant.
Dneska si můžu dopřát pořádnou snídani za příplatek 10,-EUR. Dám si vejce, slaninku, jogurt, zeleninu, ovoce a kafe. Příjemná změna. Vodu si doplním v hostelu, naštěstí se tu dá koupit.
Obloha je jasně modrá. Nejdřív trochu klesání, ale pak zas nahoru kamenitou cestou, která postupně přechází v písečnou. Písku bude dneska hodně. Dalo by se říct, že už těch výhledů bylo dost, ale jsou pořád nádherný a nemůžu se toho nabažit. Slunce svítí. Všechno klape. Pár puchejřů, no a co!
Sundavám boty s ponožkama a nacpu je do batohu. Zrovna se přebrodil nějaký surfař tak si s ním ověřuju, kde to asi bude nejlepší. Voda mi sahá tak do půli stehen a hůlky drží balanc. Je to krátký úsek. Pak se s chutí vydávám po břehu moře. Je to osvěžující. Tejpy nevydrží, ale s tím počítám.
 |
| Tohle jsem přebrodila |
Dopřeju si delší odpočinek a užíju si moře. Vodu z camelu použiju na opláchnutí nohou, které pak musím znovu otejpovat a nalepit léčivé náplasti na puchejře.
V hospodě na pláži si dám rybí polívku a kopec famózních mušlí. Tak dobrý už jsem dlouho neměla.
Pokračuju dál po červené až se napojím zas na RV. Je děsný vedro a mám žízeň. Cesta vede od oceánu do vnitrozemí. Jsem tu zas úplně sama, jen těsně před Rogeli potkávám pár baťůžkářů. Stavím se v kostele a pak v obchodě pro studenou vodu a colu. Jsem úplně vyprahlá. Vesničani tam u piva hrajou karty. Ubytko mám dneska cca 3 km po silnici mimo stezku. Kousek před vesnicí osvobodím puchejře a trailovky měním za sandály. Bolest rázem zmizí. Hlásím v kolik přijdu. Přivítá mě moc milá paní a slíbí na ráno čerstvé pečivo. Apartmán je úžasnej. Můžu si dokonce půjčit kolo a posedět venku na terase. No škoda, toho fakt nevyužiju. Snídani mám v lednici, k tomu ovoce a zeleninu. Něco sním už k večeři a bohatě mi to stačí. Peru a dopisuju poznámky, nějak je nestíhám doplňovat. To pak bude těžký.
 |
| Cesta do vnitrozemí |
 |
| Chudák, kdo ztratil botu |
 |
| Tady se pěstuje v písku |
 |
| Dědci mastí karty |
 |
| Osvobozené nohy |
 |
| Kostel v Rogeli |
 |
Den 5. Maria Vinagre/Odeceixe - Brejao (30,20 km/447 m)
Za dveřmi v plátěném pytlíku mám čerstvou housku a croissant. Udělám si kafe do postele a užívám si lenošení. Měla bych vyrazit brzo, čeká mě zas delší úsek, ale nějak se odtud nemůžu odpíchnout.
Vyrážím v 9:30 hod svižně a zčerstva zpátky na stezku a mířím vnitrozemím po prašné cestě mezi poli a hájem. Dostávám se k oceánu a po pár kilometrech k ústí řeky, kterou bych zase mohla přebrodit a zkrátit si trasu. Tentokrát se mi nechce. Jednak bych minula Odeceixe, kam se chci podívat a musela bych znovu lepit a tejpovat nohy. Zásoba materiálu se tenčí a nechci riskovat. Bude jistější někde najít lékárnu a dokoupit. Jakmile se dostanu k hospůdce, kde lákají na grilovanou chobotnici, tak neodolám. Vlastně je už čas oběda a moje dolní končetiny si žádají odpočinku a puchejře vysvobození.
 |
| Grilovaná chobotnice - obědovečeře na cestě |
 |
| Cestou k řece |
 |
| Hospůdka z druhého konce za řekou |
V Odeceixe nakouknu do kostela a vyšplhám nahoru k větrnému mlýnu. Je to náročný výstup ve vedru, dost ze mě leje, ale tuhle místní dominantu si neodpustím, je vidět už z dálky. Poté se odměním pivem, espressem a pastel de nata, což je portugalská specialita, které naprosto propadnu. Kam se hrabe croissant!Dokoupím 1,5 litru vody, dneska mám velkou spotřebu. Je to tu prima, ale musím jít dál.
 |
| Osvěžení v Odeceixe |
 |
| Uvnitř větrného mlýna |
 |
| Cestou do Odeceixe |
 |
| Řeka před Odeceixe |
 |
| Větrný mlýn v Odeceixe |
Z města vede cesta po klikaté silnici. Snažím se krýt ve stínu stromů. Slunce praží. Jakmile se dostanu zpět k ústí řeky, asfalt končí a přechází do kamenité stezky šplhající strmě vzhůru. Nahoře kontroluju mapu a zjišťuju, že mi do cíle zbývá asi 10 km. To není zrovna málo na závěr dne. Čekala jsem jen 6 a trochu mě to překvapí. Pro dnešek zas 30 km. Budu muset zrychlit. Navíc musím sejít z trasy, protože se mi nepodařilo sehnat ubytko blíž. Míjím pár výletníků, dostávám se nad útesy, lehce pofukuje, je to moc příjemné. Zkoumám, kde mám odbočit, abych si zbytečně nezašla a hlásím příchod kolem 19:00 hod. Nechají mi klíč pod rohožkou.
Jakmile zahnu od oceánu, zanoří se cesta s jemným pískem mezi stromy a pak míří k silnici. Míjím nějakou továrnu a skleníky. Je to tu ponuré a bezútěšné. Dál musím nekonečně dlouhý úsek po silnici, zahnout doprava kolem rozpadlého domu se stádem koz. Zas nějaký háj a štěkající pes. Stává se ze mě chodící robot s pravidelným cvakáním hůlek. Vodojem, který si matně vybavuju, že byl na mapě jako orientační bod, se pořád zdá tak daleko. Brejao. Otevřenou hospodu míjím. Chci sprchu a natáhnout se do peřin. Proč jsem si jenom zamluvila ubytování tak debilně daleko od stezky? No, protože to další bylo ještě dál, to je jednoduchý. Jsem na sebe naštvaná a přemýšlím, jak to zítra vyřeším. Představa, že jdu zas tou samou cestou mě zrovna optimismem nenaplňuje. Zahýbám dle navigace, už jen 600 m, zdá se to jako kousek. Apartmán je nádhernej, ale fakt úplně mimo. Je tu klid, zahrada, vybavená kuchyň a luxusní koupelna. Na stole čeká formulář, který musím vyplnit a instrukce slibují čerstvé pečivo v pytlíku na klice dveří. Sprcha je úlevná. Mám toho dost. Dneska peru všechno, jsem komplet propocená. Uvařím si čaj, chvíli sedím venku a pozoruju zapadající slunce. S autem by to tady bylo fajn. Po svých je to trochu za trest, ale ráno moudřejší večera.
 |
| Jeden z domečků je na chvíli můj |
 |
| Vesnice na konci světa |
Den 6. Brejao - Almograve (30,10 km/375 m)
V pytlíku na klice je pecen chleba. V lednici je tavený sýr, tak si namažu gumovou bagetku, kterou s sebou nosím pro horší dny. Pecen tu nechám, kdo by se s ním tahal! Vyspala jsem se docela dobře, jen jsem se trochu osypala na nohách. Asi maj nějaký špatný peří nebo prací prášek. Aspoň to nesvědí. Tohle ubytko asi nezapomenu. Vyrážím po devátý. Naštěstí existuje jiná varianta nablížení na stezku, tak jsem ráda, že nemusím zas tou nekonečnou silnicí. Potkávám anglické páry na dvoukole gravel. Netušila jsem, že něco takového existuje.
 |
| Malá zoo |
 |
| Zambujeira |
Do hostelu ve Vila de Milfontes se nechám odvézt Ubrem.
Mezi čtyřmi postýlkami zbývá už jen jedna pro mě. Seniorský pokoj se třemi Němkami. Jsou moc sympatické a ochotně vysvětlují, kde je koupelna, kuchyň a tak. Můj večerní rituál (sprcha, praní) obohatím o večeři v nedaleké pizzerii. Po návratu mi hlásí jedna spolubydlící, že nám v pokoji nefunguje světlo a ani zásuvky. Divný. S tím se nehodlám smířit, potřebuju si dobít powerbanku a telefon. Píšu majiteli, který hned volá zpět. Po jeho instruktáži najdu rozvaděč a zkouším pojistky. Pořád to nefunguje. Posílám foto rozvaděče a nakonec přijde na místo nějaká paní, která to má vyřešit. Moc si s tím neví rady, ale nakonec to podle nějakého telefonického návodu vyřeší. Ani jsem nepostřehla jak. Světla svítí, zásuvky fungují! Jdu spát.
Den 7. Almograve - Porto Covo (31,30 km/456 m)
Noc děsná. Němka po levici kašle a Němka po pravici chrápe. Vstávám brzo a jdu si udělat kafe a namazat poslední gumovou housku sýrem. Povídám si s Němkou po pravici: Má českou babičku, která je z Teplic a její matka bydlí v Liberci. Ona sama bydlí v Norimberku. Občas proloží hovor českým výrazem. Každý rok jezdí Jizerskou padesátku. Chrápání je odpuštěno. Je moc milá. Balím a vyrážím. Němky dnes pokračují jako já do Porto Covo. Jen netuší, že já se ještě přesunu na startovní místo do Almograve, kde jsem včera skončila, abych došla ten zbytek. Uber je poránu dost vytížený, takže čekám asi hodinu a dostanu se do prního časového skluzu. Řidič mi prozradí, že jsem si na závěr vybrala tu nejtěžší část stezky. Jen jestli nekecá. Bohužel jsem mu musela dát za pravdu. Čekala mě spousta písku a špatné značení. Cestu jsem si dle doporučení zkrátila přivozem, na který jsem čekala další hodinu, ale vůbec mi to nevadilo. Aspoň jsem dopřála nohám odpočinek. Na druhém břehu, znovu ve Vila de Milfontes jsem si dala k obědu rybu a pokračovala dál. Bylo to hodně náročný. Písek, písek, písek. Dírou se pořád dral dovnitř, takže jsem ho několikrát vysypávala.
P. se rozhodl vystoupit ze své komfortní zony a přiletět do Lisabonu, takže jsem v průběhu dne ověřovala spojení z Porto Covo, měnila plány, kupovala jízdenku, rušila ubytko na druhou noc v Proto Covo a v Sines. Čekalo mě jiné dobrodružství než odpočinek, otužovačka ve studeném oceánu, cesta do industriálního Sines a spaní na posteli ve stanu.
 |
| Konečně v cíli Porto Covo |
 |
| Stihla jsem to do západu slunce |
 |
| Poslední útesy |
 |
| Přívoz ve Vila de Milfontes |
 |
| Stezka byla místy dost zarostlá |
 |
| Písek, písek, písek |
Do Porto Covo docházím se západem slunce. Stavím se ještě v minimarketu na studenou colu a pak mířím do ubytka, které mám nad hospodou. Po vyčerpávajícím dni si dopřeju ještě večeři a je skvělá. Usínám pozdě. V hospodě je hluk.
Den 8. - 10. Lisabon
Dneska jsem si nařídila budíka, abych náhodou nezaspala. Autobus do Lisabonu mi jede už v 9:00 hod. Balím a dělám si poslední kafe z vlastních zásob. Připravuju se na to, že budu nejspíš až do Lisabonu o hladu, kavárny obvykle otvírají až v deset.
Autobusová zastávka je nedaleko, a cestou je otevřené bistro. Dám si kafe a pastel de nata. U autobusu se potkávám s Němkama. Diví se, co tam dělám, měla jsem jít do Sines. Vysvětluju, že neplánovaná změna mě posílá do Lisabonu o dva dny dřív. No, to je pěkný překvapení! Tak ať se to vydaří! Ony míří taky do Lisabonu a pak vlakem do Madridu. Jsou to čiperný seniorky!
Na letiště dorazím pro P. s hodinovým předstihem. Následující 2 dny vytěžíme z Lisabonu maximum a naše chuťové pohárky si také příjdou na své.
Bylo to moc pěkný. Všechno. Puchejře už se zahojily. Takže kam příště?
 |
| Palác v Sintra |
 |
| Pastel de nata |
 |
Žádné komentáře:
Okomentovat