Sedím na Kanáry a je mi dobre

Chtěla bych někam vypadnout. Aspoň tejden! Víc stejně nemůžu.
Jo a kam?
Někam do hor, kde je málo lidí. Třeba na sever. 
Tam nejedu, je tam zima. Stačí mi ta kosa tady. Když, tak do tepla.
A co Kanáry? 
No nevim..... Co tam?
Kanáááááááry....

Z mládí nám v hlavě zůstalo několik předsudků - na Havaji je jenom azuro a Kanáry jsou luxusní. Kde se to vlastně vzalo, vůbec netuším, ale fakt je, že to způsobilo dlouholetý dokonalý blok. Vždycky, když se někdo zmínil o tom, že tam jede, nebo že už tam byl, dívali jsme se na něj tak trochu s údivem.
Ježíš, co furt maj s těma Kanárama?
Příroda? Na Kanárech? Na pláži? Kde?
Réunion a Madeira nám nastavily laťku docela vysoko. Nějak jsme si nedokázali představit, že by Kanáry mohly v téhle konkurenci obstát.

Hory, moře a teplo. 
To je přeci ideální kombinace. 
Pojedem? Jsou levný letenky. Není sezona. 
Všechno pokvete. To bude pěkný! 
No, nebo taky nebude.... 
Já vlastně nevim.

Je jich sedm. Který vybrat? Trochu tomu pomůže nabídka letenek, informace na internetu a v průvodci. Vychází z toho vítězně Tenerife s nejvyšší horou nejen Kanárských ostrovů, ale celého Španělska - Pico de Teide. To mi připadá dostatečně vysoko. Ostrov La Palma je možná lákavější, menší, mohlo by tam být méně lidí, ale cena letenky je v plánovaném termínu dvojnásobná a to rozhodne.
Tenerife je největší ostrov a zároveň turisticky nejnavštěvovanější. Najde se tam ale všechno, co takový subtropický sopečný ostrov dokáže nabídnout: dostatečně vysoké hory, lávu, činnou sopku, zeleň a vavřínové lesy. Ovšem trochu mě děsí představa zalidněnosti.

Hele, ideální by bylo jet na Tenerife, pak přejet na Gomeru a La Palmu.
Nepřeháníš to? Máme na to týden! Já si chci odpočinout a ne jet na ultráckou dovolenou!

Vylezem na Teide. Má 3718 m. Aspoň si vyzkoušíme, jak zvládneme výstup v řidším vzduchu.
Seš blázen!

Navenek rezignuju, ale hlava mi šrotuje dál.

Během dvou hodin jsou rezervované letenky, auto a nakonec i ubytování. Trochu jsem váhala, jestli zařizovat plné pojištění auta, ale cena je velmi výhodná, zahrnuje i druhého řidiče, tak podlehnu.
Jak prozíravé.

Základní plán se začíná rýsovat. První dvě noci ve vnitrozemí ve vesničce Vilaflor, blízko  Parque nacional del Teide, další tři na jižním úpatí pohoří Anaga v Pedro Álvarez u Tequeste a poslední čtyři v jejich severovýchodní částí v Almaciga, hned nad útesy.

Na severu to máme hned u moře, budeš se moct válet a já si budu běhat po stezkách.

Představuji si idylku, jak sedíme na terase se sklenkami vína a vichr nám je rve z rukou.

Letíme rovnou z Prahy. Představa trmácení se autem do Německa nás nijak neláká a výši nákladů by to stejně moc neovlivnilo. Když spočítám benzín, strávený čas v autě, zaplacení parkovného, tak to vyjde nastejno a ušetříme si únavu z cesty autem. Budem jenom zmordovaní časem stráveným v letadle a čekáním na letišti mezipřistání.
Těším se a počítám dny. Pak už jen hodiny.

Cestou tam vše krásně navazuje, v Eidhovenu se ani nestačíme rozkoukat a pokračujeme dál. Společnost Ryanair v poslední době trochu expandovala, sice nakoupila nová letadla, ale na nás připadlo zrovna to dost ojeté, takže na Tenerife vystupuju s promrzlým batohem, který byl uložen pod sedačkou a s úlevou, že už nemusím pozorovat ten led, který se v malých mapách vytvářel na stěnách trupu letadla a při vyklesávání před přistáním se postupně měnil ve stékající kapky vody. Dosedli jsme trochu drsně a byli jsme rádi že to máme za sebou.

Vyzvedáváme auto. Objednané Clio se mění na otřískané Polo.
Co ty lidi s těma autama dělaj, to fakt nechápu!
Vyhotovujeme pečlivý záznam všech děr a škrábanců. Trochu to vypadá, jako by řidič projížděl nějakou kanonádou a kutálel se po skalách.
Navigace nás chvíli honí po všech čertech, ale i přesto se nám podaří najít malý obchůdek, kde nakoupíme základní potraviny na první výlety a víno k oslavě zahájení pobytu.
Dorážíme do vesničky Vilaflor, která je výchozím místem hned několika treků. Dle očekávání je ponořena v mracích a teploměr ukazuje 10 stupňů. V duchu začínám litovat, že jsem tu péřovku nechala doma.

Neřikalas, že se ohřejem?

Navigace nás vžene do VELMI úzké uličky, která údajně vede, jako jediná, k našemu hotýlku.
Nevěřím svým očím a chci jít pěšky.
Na každé straně auta máme asi tak 10 cm od zdí domů lemujících cestu. Projedeme bez ztráty kytičky nebo spíš nabytí dalšího šrámu karoserie.
Už se nedivím, proč to auto vypadá, tak jak vypadá.

Vítejte v temné díře!
Malé okno moc světla nepropouštělo, to stropní se jen tak tvářilo, že je světlem a stolní lampičky mířily své kužely kamsi, kde to nebylo úplně potřeba. Stěny byly nejspíš z papíru, protože bylo slyšet od sousedů i šeptání. Dveře společné koupelny pro celé patro (tedy spíš patříčko) by probudily i mrtvýho.To bude zajímavé a nejspíš se moc nevyspíme.
Provedeme krátkou obhlídku okolí a zjišťujeme, že tady chcíp pes a nejen on. Nikde nikdo. To nám velmi vyhovuje, jen je to doprovázeno i tím, že všechny hospody jsou zavřené. Trochu jsme se těšili na tu kanárskou krmi.
Přiobjednáme si u Antonia (děvečka pro všechno) snídani.
Uvelebíme se u truhly v pokoji, zakrojíme českého chleba, zakoupeného kanárského sýra a tradiční sušené klobásky a zapíjíme to místním vínem. Předčítám krátký popis zítřejší trasy a tiše šeptám převýšení.

Taková malá aklimatizační túra před Teide.....

Den 1. Guajara 2715 m  a Masca
První ranní věta P. se tady nedá publikovat.
Z tmavého pokoje není vidět na oblohu, v noci byla zima, takže jsme zapnuli přímotop a ze sousedního pokoje bylo slyšet chrápání. Co na tom, že malý tradiční kanárský domek je 150 let starý, možností k odpočinku moc neskýtá.
Den začíná.
Do batohů sbalíme několik vrstev teplého oblečení, pro všechny případy i toho letnějšího, něco málo proviantu a vyrážíme na výlet.
Jakmile se dostaneme z Vilaflor trochu výš, mraky zůstávají dole a nad námi se rozprostře modrá obloha. Tím to ovšem nekončí. Sopečná krajina je nádherná, obrostlá zelení, kaktusy s chundelatými zelenými borovicemi, které vytváří neskutečný kontrast s černou lávou. Kocháme se a nemůžeme se toho nabažit. Začínáme brát Kanára na milost a začíná se nám tu hodně líbit. Prostě zase úplně jiná sopečná krajina než třeba na Madeiře a Islandu.
Míříme zatáčkami stále výš a výš, zastavujeme, fotíme, obdivujeme kytky a okolní lávu se skalami, vzhlížíme k Teide. Dojedeme k Parador, nástupnímu místu výletu, vezmeme batohy a hůlky a vyrážíme. Slunce pere a tak postupně odkládáme všechny teplé vrstvy až končíme v kraťasech a tílku.
Cestou potkáváme trojici běžců. Dva běží a třetí je natáčí dronem. Nebude to trvat dlouho a pár jich kolem nás ještě proběhne.

 

Vonící květena a skály

Hadinec za hadincem

Cesta ze sedla

Hadinec a Pico de Teide

Nádherně voňavé

Konečně trochu vrstevnice ze sedla

Ještě 200 m převýšení na vrchol

Z vrcholu Guajary - dole naše výchozí místo - Parador

Z vrcholu Guajary obdivujeme Teide - tam budeme zítra šplhat

Zatím stoupáme pomalu, jsme fascinování nádherně vonící květenou a hlavně hadincem, kterého si fotíme prostě pořád. Hadinec se skálou, hadinec s Teide, hadinec za hadincem.... Je to neuvěřitelná kytka a je tu všude. Mírné stoupání přechází ve strmější, předcházíme starší německý pár (no možná ani nebyl starší). Dostáváme se do sedla, trochu tam fičí, dáme si jen lehkou svačinku a pokračujeme po vrstevnici dál.

V sedle pod vrcholem Guajary 

Mineme odbočku, nějak nás nenapadlo si jí zkontrolovat v průvodci, vesele si to mašírujem, koukáme do dáli, kde z mraků vyčuhuje nedaleký ostrov Gran Canaria, dokud nás nedohoní Němci a ověřují s námi cestu v mapě. Tak zjistíme, že touhle pěknou stezkou jít nemáme, ale musíme už začít šplhat na vrchol. Slunce se dál snaží a z nás leje.
Nahoře je pár turistů, kteří právě opouštějí strategicky umístěnou lavičku z prkna nad srázem, kterou hned zabíráme. Nádherný výhled do okolní krajiny a dolů k Paradoru, od kterého jsme vyšli. Před námi se tyčí Pico de Teide a my uvažujeme, odkud bude nejlepší nástup. Zítra má být jasno, vítr velmi slabý, takže ideální podmínky. Trochu nám to kazí skutečnost, že pod vrchol jede lanovka a tudíž bude nahoře asi narváno. Taky se pravděpodobně nedostaneme až úplně ke kráteru, protože bez povolení od Národního parku to nejde,jeho vystavení se vyřizuje dlouho dopředu a my se rozhodli odcestovat teprv před pár dny.  Musíme se s tou představou smířit, přece to kvůli tomu nevzdáme.
Poté, co se dostatečně pokocháme výhledy a najíme se, vyrazíme pomalu dolů jinou cestou. Značená není, jen popsaná v Rotherovi, snažíme se zorientovat podle něj a případně mužiků ze šutrů. Sestup je poměrně obtížný, nechybí expozice a trochu si říkáme, jestli jsme to s tou horolezeckou zpáteční vsuvkou nepřehnali. Jme úplně sami, ostatní se vydali normální, nenáročnou pěšinkou, na kterou se nakonec dole v sedle také dostáváme. My holt musíme mít vždycky něco extra.

Proč jít jednoduchou cestou, když existuje těžší :-)

Už skoro dole

Hadinec trochu jinak

Poslední pohled na Guajaru

V restauraci Paradoru si za odměnu dáváme pivo a kafe. Máme ještě dost času, takže jedeme obhlídnout nástupní místo pod Teide a potom trochu dál na západ, do vesničky Masca. Než se k ní dostaneme, projedeme úchvatnou černou sopečnou krajinou s tenerifskými borovicemi a vykroutíme pořádné serpentiny lemované opunciemi, agave a jinými druhy kaktusů.

Skoro zavaříme brzdy, dělá se nám špatně, ale stálo to za to.

Pohled na serpentinky

Masca

Projdeme vesničku, všechny hospody jsou zas zavřený. Docela nás mrzí, že máme málo času a nemůžeme si dát vyhlášený trek soutěskou dolů k moři, kde se tyčí mohutné skály Los Gigantes. Potřebovali bychom aspoň 8 hodin. Buď je možné vrátit se stejnou cestou zpět nebo využít lodní taxi a autobus. Severozápad ostrova by určitě stál za prozkoumání, ale nás čeká Teide a přesun na další ubytko na východ.
Na cestě do Vilaflor si ještě užijeme krásně barevného západu slunce a nasvícenými skalami a lávou, což vytváří úžasnou atmosféru.

Po příjezdu do hotýlku platíme a rušíme objednanou snídani, protože budeme vyrážet brzo ráno. Den končíme opět zakrojením chleba, sýra, sušené klobásky a diskutujeme nad průběhem zítřejší trasy. V plánu je výstup a pak návrat přes Pico Viejo až dolů a pak stopem k autu. Tenhle záměr se mi líbí, jen bude asi méně času na přesun dál.

Den 2. Než-li slunce zajde, dostanem tě Teide!
Moc se nevyspíme, sousedi šustí pytlíkama, brouzdají na záchod a vržou dveřma.
Vstáváme už ve čtyři, pomalu balíme, taky pro jistotu šustíme a vyrážíme ještě za tmy před šestou. Jsme překvapení, že na malinkatém parkovišti zbývá pouze jedno místo akorát pro nás. Zdá se, že těch šílenců žádostivých časného výstupu je víc, ale nikoho nevidíme. Lehce v autě posnídáme, přihodíme ještě pár svršků do batohu a vyrážíme.
Je sice krásné ráno, ale trochu zima, takže navlékáme bundy. Zanedlouho nás dostihnou dva běžci a pak další. Jen si tak cvičně vyběhnout na Teide, tomu říkám výzva. Netrvá dlouho a v protisměru nás se slovy "Ola" míjí skupinka starších turistů s čelovkami na hlavách. To muselo být ale svítání!

První běžec vyráží

Široká cesta míří pozvolna vzhůru, takto nás čeká asi 5 km a pak už je to jen strmě a strmě nahoru lávou a přes šutry. Vzduch je řidčí a řidčí, suneme se jak šneci, ale  není proč se hnát. Za námi se objeví ještě pár lidí a všechny postupně pouštíme před sebe. Tedy spíš - všichni nás předběhnou. Týká se to i mladšího páru, i když to zpočátku vypadá, že máme stejné tempo.

Teidské vejce

 

Zatím pohodová cesta

Odtud už jenom kolmo nahoru

Výhledy nemají chybu

Běžci běží, šneci se sunou

Odměnou jsou nám skvostné výhledy. Na sedmém kilometru nás čeká krátký odpočinek u Refuge Altavista. Kousek před ní už na mě padala krize a začala jsem mít hříšné myšlenky na návrat. Objevila se právě včas. V hlavě se mi mlelo jenom "Už nemůžu" s "Ty woe" a "Zk... láva".
Mysleli jsme, že si tam koupíme colu, ale k dispozici je pouze automat a my nemáme drobné. Zůstaneme tedy u naší teplé vody. Dorazí tam vysportovaný hlouček. Jsou tady i normální lidi než běžci? To je snad líheň nebo co.
Vypadají dost svěže. Už jezdí lanovka, tak na mě dělají dojem, že si "jen" zkouší seběh ze sopky. Zdržíme se asi dvacet minut a pokračujeme. Teď už je to jen ostrá láva a šutry, strmý výstup nás vede dál a dál. Asi po 50 metrech vidíme onen mladší pár. Už by měli být při svém tempu dávno nahoře, ale turistka sedí na šutru a nevypadá dobře. Asi výšková nemoc. Pak už je neuvidíme, takže nejspíš museli sestoupit.

Poslední ohlédnutí za chatou Altavista

Parádní výhledy, Guajára proti nám

Taková trochu depresivní pěšinka v lávě

Už se objevuje cíl

Úžasné výhledy na východ ostrova do údolí Orotava

Pico de Teide - posledních 160 m na kráter se může jen s povolením

Vrcholová plošina s turisty, kteří sem dojeli lanovkou

Brána ke kráteru se otevře jen těm, co mají povolení k výstupu

Začíná se mi dýchat mnohem lépe a jsem schopná i trochu zrychlit, ale není potřeba to uspěchat. Už se objevil vrchol Teide a ve vzduchu je lehce cítit síra. Z kráteru to jemně dýmá. Seshora musí být nádherný výhled na všechny strany. Když je dobrá viditelnost, jsou vidět ostatní Kanárské ostrovy.
Vypadáme trochu exoticky mezi turisty, kteří se pohybují v okolí lanovky. My v pohorkách s batohem a hůlkama, oni v sandálkách a třeba s kabelkou. Náš pocit zadostiučinění, že jsme se sem doplazili nám ovšem nikdo nevezme.
Chvíli se snažím přesvědčit strážce parku, aby nás pustil až nahoru, ale je to marné. P. je zklamaný, do poslední chvíle věřil, že se to podaří a tak ztrácí morál k našemu původnímu plánu návratu přes vrchol Viejo až dolů.
Sníme svačinu a volíme ústupovou variantu lanovkou. Na dolní stanici si dáme kafe a pivo a vydáváme se po poměrně frekventované silnici 3 km k autu. Ptám se mladého Němce, kterým směrem jedou, zda by nás nevzali, ale je neochotný a tvrdí, že ještě neví. Asi po 15 minutách nás v našem směru míjí, ale nezastaví. Občas se snažíme stopovat, ale neúspěšně.  Dojdeme ten kousek po svých, jen vyhýbání se autům v zatáčkách není moc příjemné.
Na parkovišti se přezouváme do sandálů. Mezitím tam dorazí pár běžců. Také by se rádi dostali ke svému autu. Pozorujeme, s jakým výsledkem, takže jim nabídneme odvoz, i když je to pro nás zajížďka. Jsou moc rádi (no bodejť) a my se dozvíme, že jsou z Itálie z Brescia, jsou tu na dovolené, jen si tak dneska přišli zaběhat na Pico de Teide (?!). Chvíli se bavíme a konečně mi prozradí, proč je tu tolik Rychlonožků a zrovna na Teide - začátkem června se běží ultra. Vybíhá se z pláže v Los Cristianos, tedy hodně brutální závod. Na oplátku jim sdělím, že zrovna včera se běžela Transvulcania na ostrově La Palma.
Čekají nás dvě hodiny v autě přesunem do Pédro Alvarez, do našeho penzionku. Volíme hřebenovou cestu, takže si ještě chvíli užijeme krásných výhledů na obě strany.

Pico de Teide už z dálky

Projedeme také nádhernými svěžími lesy. Vegetace střední a východní části je úplně jiná. Je vidět, že tady častěji prší. Stavujeme se na malý nákup v supermarketu v La Esperanza. Kroky alkholiků vedou nejdříve k regálu s pivem a vínem a pak teprve k jídlu.
Penzionek je umístěn v příkré stráni, obklopen zelení s kaktusy, v malé kanárské vesničce u města Tequeste.
Náš otloukánek má co dělat, aby na jedničku vyjel k domu.
Na vstupních dveřích je přilepená obálka s mým jménem a uvítacím dopisem, klíčem a popisem, který pokoj je náš. Ananas. Uvidíme se prý až následující den u snídaně.
Je to hezké místo a hlavně jsme tam úplně sami.
Součástí domu je společná kuchyně, obývací pokoj, jídelna a z přední vstupní terasy je vidět oceán. Okolo je zahrada a v ní bazén s vyhřívanou vodou.
Takhle nějak jsem si to představovala. Klid, samota, výhled do zeleně a do dáli na moře. Po rušném hotýlku ve Vilaflor je to nesmírně příjemné.
Uvaříme si polívku, popíjíme vínko a plánujeme další výlet.

Výhled před domem 

Dá se sedět na zídce nad schody a koukat na moře

Den 3. Z Punta del Hidalgo do Batánu
Chtělo by to po včerejšku něco trochu oddychovějšího.
No tahle túra taková je - jenom 600 m převýšení a je taková kratší.
Juan - vlastník domu nám nachystal výbornou snídani, mimo jiné i domácí marmelády z papáji, fíků, pomerančů a dalšího ovoce, které jsme nebyli schopni identifikovat.
Má připravenou mapu severovýchodní části ostrova a velmi ochotně doporučuje, kde se můžeme najíst a jaký výlet si udělat. Shodou okolností popisuje zrovna místa, která hodláme dnes navštívit. Tím lépe.
Také se dozvíme, proč jsou hospody zavřené a je tu málo lidí - sezona je od září do dubna.

Spouštíme se dolů k moři do Punta del Hidalgo, není to daleko. Konečně vidíme zblízka oceán. Zahájíme to kávou v kavárně na terase a pozorujeme surfaře, kterak se snaží chytit vlnu. Moc jim to nejde. Pak popojedeme ke kostelu, kde zaparkujme a navlíkneme si naši tradiční výbavu. Je jasno, takže se pro jistotu natíráme silným faktorem.
Cesta začíná, jak jinak, strmě vzhůru. Asi po 300 m špatně odbočíme, ale máme aspoň příležitost "poklábosit" si s místním osadníkem, který se nám mezi zaléváním snaží vysvětlit, že jdeme blbě. Trvá nám sice ještě nějakou dobu, než nám to dojde, ale pohledem do mapy to nakonec ověříme a raději se kousek ke správné odbočce vrátíme.

Zátiší s motorkou a zrezavělým sudem

Že by místní msta?

Je to prudší a namáhavější, ale čím jsme výš, tím jsou lepší výhledy dolů k moři a na kopce kolem. Jdeme podle turistických značek a zároveň pátráme, kde je leváda, podél které bychom správně měli jít. Nástup k ní jsme nenašli, tak pokračujeme podle žlutého značení. Slunce se nás snaží ugrilovat a cesta vyčerpat. Nahoru a nahoru a nahoru. A pokud náhodou sejdeme dolů, tak pak zase musíme nahoru. Z vrcholu je úžasný rozhled a příjemně fouká. Kolem rostou kaktusy různých velikostí. Přemýšlíme, kudy to asi tak půjde dál a začíná nám to být jasné - tamhle k té osadě a pak zas dolů a zas nahoru k další osadě.

Místní odpočívadlo

Cesta lemovaná kaktusy

Asi po dvou hodinách smažení najdeme útočiště pod skalním převisem, kde načerpáme trochu sil, doplníme energii, pozorujeme hbité ještěrky a různorodost jejich zbarvení.
Vydáváme se pěšinkou nad zahrady a pár domků rozesetých po stráni. Nechápeme, jak v tak nedostupné krajině mohou lidé žít a obhospodařovat svá skromná políčka. Cesta je v tom vedru čím dál úmornější.
Pokud půjdeme pořád po žluté, budeme mít v nohách asi 30 km. Takové ambice jsme tedy neměli, oddychový výlet vypadá jinak.
P. se v průvodci dočte, že v Batánu je bar. Pomyšlení na chlazené pivo ho pohání kupředu.
Radši se na to nespoléhej. Víš, jak to tady s těma hospodama je.
Když pak pohledem dolů zjistí, že bar tam je a dokonce před ním sedí místní stařešina a pije pivo, vykřikne jen: "Maj votevříno!" a zmizí.

Oáza s živou vodou

První v nás zasyčí, to druhé si vychutnáme. Dokonce tu vaří a tak si objednáme kanárský guláš z kozího masa. Nevíme, kdy se dostaneme zpět a jak dlouho to bude trvat, tak volíme jistotu bez hladovění.
Maso je měkkoučké a delikatesní. Zmizí to v nás velmi rychle.
Moc se nám nechce, ale musíme vyrazit. Rozhodli jsme se pro kratší návratovou variantu. Podle popisu v průvodci bychom se měli napojit na levádu, která nás dovede do Punta del Hidalgo.
Pěšinka je dost zarostlá, asi není moc turisty používaná, vede nejdřív po vrstevnici a pak se spouští prudce dolů a zas nechybějí parádní expozice.

El Batán

Ohlédnutí za El Batan

Kaktusy všude kam se podíváš

Místní lanovka na zásoby

Sem tam expozice

Konečně nějaká leváda

K levádě se dostaneme, ale je na ní zákaz vstupu, nejspíš kvůli padajícímu kamení. Místo toho cedule ukazuje do říčního koryta s balvany.
Přeskakování po šutrech zrovna moc pohodlné není, cesta je nekonečná, za každou zatáčkou už bychom nejradši byli v cíli.
Zvláštní trasa. Za dešťů tudy nejspíš nevede.

Občas i trochu vody

Opuncie všude

A zas jiný kaktus

Cesta jako řeka nebo řeka jako cesta? Prostě vede do moře. Ta naše oddychová měla 18 km a převýšení 1000 m.
Svůj narozeninový den jsem původně chtěla strávit pohodovým výšlapem se zakončením v rybí restauraci s pořádnou porcí mořských potvor.
Místo toho jsem totálně vyfluslá s kozím masem v žaludku zalitým pivem.
Co se tím chce asi říct?

Den 4. Blbý a blbější na treku
Dneska nám dělá snídani Mercedes nebo-li manželka Juana. Je na nás ještě hodnější a přidala nám čerstvou šťávu z pomerančů a vejce na hniličku.
Řekli jsme si, že je potřeba trocha kultury a tak se vyrážíme podívat na doporučené historické centrum města La Laguna. Projdeme ho krátce, dáme dobrou kávu a zas mizíme, protože těch lidí už bylo moc, nějak jsme si odvykli.
P. vybral trasu Ladera de Güímar nebo-li jeskyňky a kanály - túra stvořená pro všechny milovníky dobrodružství. Naší výbavu obohatí čelovky. Slunce zas dokonale praží, tak se těšíme, že se před ním na chvíli schováme. Dorazíme do Guimaru, který je známý svými pyramidami, ale my je ignorujem a snažíme se podle průvodce trefit uličku, kterou bychom se měli od kostela vyšplhat k nástupu trasy. Stoupáme kolmo vzhůru, náš otloukánek má zas co dělat a zastavíme na rozcestí, ze kterého to už jde jenom vpravo prašnou a hrbolatou cestou a vlevo dál vzhůru rozbitou silničkou. Asi půl hodiny se snažíme rozšifrovat popis v Rotherovi, dokonce stavíme nějakého místního dědu ve starém teréňáku, ukazujeme mu fotku, kam se chceme dostat a on kroutí hlavou a mává rukou kamsi nahoru. To nám moc nepomohlo, tak pozorujeme jeho džíp, jak se postupně sune a klikatí asfaltkou a rozhodneme se ho následovat. Znovu obdivujeme místní malé zemědělce, které v těchto podmínkách pěstují révu a jiné plodiny na malých políčkách, která nás obklopují.
Míjíme dům dědy, který vyloží babičky a zas míří dolů.
Dojedeme na konec asfaltky a na prašném plácku zaparkujeme. Kousek od nás cesta pokračuje směrem k lesu. V podstatě ani jiná možnost není, takže si obujeme pohorky, navlíkneme batohy a jdeme chvíli podél plné levády. Malé stoupání přechází v prudké a ještě prudší, odpočíváme ve stínu stromů a říkáme si, že cesta je divná a neměla by takhle stoupat. Žádné jeskyňky, ani levádu nevidíme, zato zdoláme asi 300 výškových metrů s vidinou, že se nejspíš zastavíme až na vrcholu té hory.  Překvapivě končíme před vraty k nějakému domu, vlevo to sice vypadá nadějně, ale tam cesta, pro změnu, mizí ve vinici.
Možná tady někdy trasa vedla, ale pak to někdo koupil a zatarasil vínem.
Anebo jsme úplně blbý a prostě jsme ten správný nástup netrefili.
Znechuceně se otáčíme a šněrujeme si to zpátky dolů. V břiše nám už kručí, takže si najdeme stinné místo a posvačíme. Jediné pozitivní na tomhle výletě jsou zas ty pohledy k oceánu a do dáli ke Gran Canarii.

V dáli Gran Canaria

Ploužíme se ve stínu borovic

Z Güímaru jedeme rovnou na jižní pobřeží kousek od nás do malé rybářské vesničky San Andrés, kde si hodláme spravit náladu polévkou s mořskými plody a talířem grilovaných ryb. A to se podaří. Pak už jen přes kopec do našeho příjemného útočiště.

Den 5. Tenerifský Matterhorn 
Dnes nás čeká přesun na severní pobřeží ale předtím máme v plánu výstup k jednomu z nejvýraznějších vrcholů ostrova - Roque de Taborno.
Do dalšího ubytka nahlásíme příjezd kolem 17:00 hod.
Den zahájíme poslední opulentní snídaní, kterou nám naservíruje zase Juan. Naposledy si užívám domácí marmelády z papáji a fíků.
Balíme, loučíme se a stavujeme se v místním supermarketu Dino doplnit zásoby. Chvíli stojíme u čerstvých ryb, lačně na ně hledíme a říkáme si, jak by bylo prima dát si je na grilu, srovnáváme ceny s Madeirou, kde byly nesrovnatelně levnější (tady 1 kg tuňáka za 12,50 EUR a na Madeiře za 6,-EUR). Proto jsme se jím tenkrát cpali horemdolem.
Obsluze se snažíme vysvětlit, že bychom moc rádi nakoupili, ale nevíme, jestli si je budeme mít na čem udělat, tak radši neriskujem. Navíc by se celý den dusily v teple auta než dorazíme z výletu. Hbitě nám někde v útrobách obchodu najdou zataveného lososa, který je dnes za speciální cenu 0,60 EUR a mohl by nám uspokojit rybí chutě. Pro jistotu bereme ještě jedno balení a těšíme se na konzumaci na túře. Pak už jen trochu serpentin, zastávka na vyhlídce s výhledem na moře a část pohoří Anaga a parkujeme u kostela ve vesničce Las Carboneras.
Je to tu dostatečně ospalé. Nejspíš celodenní siesta.
Turistická značka je hned naproti baru Valentin, kde si dáme docela hnusné kafe, k němuž dostaneme kit kat.
Sestoupáme úzkou stezkou dolů a noříme se do vavřínového lesa, což velmi vítáme, protože dneska to praží.  Ztracené výškové metry si zas doplníme výstupem do Taborna, odkud nás cesta vede dál, nejdřív po asfaltu a pak kozí stezkou s expozicemi kolem hory. Jsme tu sami a je tu nádherně.

Matterhorn

O expozice není nouze

A ty výhledy!

Ve správný čas a na správném místě - svačina

Koza, koza, koza

Ke svačině si najdeme dostatečně atraktivní místo s úchvatným výhledem. Kromě toho v příkré stráni nacházíme opuštěný polojeskynní příbytek a zarostlá políčka. Fascinuje nás (pokolikátý už?), jak mohl někdo žít na tak odlehlém a nedostupném místě. No vlastně není divu, pro vlka samotáře a nadšence přírody ideální.

Losos byl výborný a pivo taky. Musíme sebou trochu pohnout, abychom dorazili dle avizovaného času do apartmánu. Nechce se nám jít zpátky z Taborna stejnou cestu, nořit se zas dolů a potit se ve výstupu do Carboneras. Volíme tedy pro návrat silnici, je to sice delší, ale s menším převýšením a občas se dá skrýt ve stínu stromů. Časově se nám to trochu protáhne a tak do auta nasedáme v hodinu, ve kterou jsme už měli být v dnešním cíli.

Čeká nás přejezd hor, jejichž vrcholky jsou skryty v mracích a je tam dost zima.
Almáciga je malá osada hned nad oceánem. Nejsme schopni se trefit až k domu, byť jeho oranžové zdi občas zahlídnem, úzké uličky jsou tak spletité, že nakonec volíme variantu zaparkování na náměstíčku a k domu dojdeme pěšky.
Majitel už nás netrpělivě vyhlíží, předá nám klíče a zavede do apartmánu. Mluví jenom španělsky, tak je to místy komické. Jsme tu zase sami. Pokoj má sice výhled na moře, ale slibovaná terasa je privátní, tak se mi nenaplní představa o posedávání se sklenkou vína a případném povalování v paprscích slunce. Na téhle straně ostrova se víc drží mraky a vítr.
Vlny burácí a tříští se o skaliska.
To budou klidné noci....
Španěl gestikuluje, že si máme dojít pro zavazadla a auto nechat nahoře.
A to jako proč?
Je to tu úzké, neprojedete.
To je jako hodit červený hadr býkovi.

Projedu, pravil s kamenným výrazem P.
Volím raději cestu pěšky a tak přijdu o stěžejní okamžik dne.
Otloukánek získal nové ozdoby ve žluté barvě.
Aspoň nebude tak fádně stříbrnej!

Tak tam to je - v 1.patře hned pod terasou s inkriminovanou uličkou

Den 6. Zevling
Slíbila jsem aspoň jeden den válení a odpočinku.
Z postranního okna vidíme starého mořského vlka sedícího na židli před vchodem svého domku a zírajícího rovnou na nás. Možná to jen tak vypadá a kouká do dáli na moře. Je ošlehaný větrem, černý od slunce a sedí tam takhle celý den. Polohu nemění a pohled také ne.
Chvíli uvažuju, zda vyběhnout, ale vlastně nevím kam. V mapě je značená stezka podél pobřeží. Rozhodnu se to nejdřív okouknout procházkou a pak se uvidí.
Děláme si bohatou snídani, míchaná vejce, zeleninku a dorazíme to jogurtem.
Zjišťuju, že odevzdání auta jsem objednala na čas odletu, je tedy potřeba to změnit. Na potvrzení převzetí je uvedená jiná adresa, než kde jsme jej vyzvedávali. Kde to sakra bylo? Trochu komplikace. Navíc ty nové škrábance. Posílám do půjčovny email s požadavkem změny a doufám, že se ozvou.
O škodě zatím pomlčím. Není nutné, aby se všechno dozvěděli hned najednou. Budeme to dávkovat postupně.
Vydáme se značenou cestou do sousední osady Benijo. Ta je poslední, dál už nevede silnice.
Mělo by se to tady jmenovat Na konci světa.
Kousek od našeho domu je pláž.
Je u ní cedule - nebezpečná se silnými proudy.
Ani nepotřebuje černý prapor, vystačí si s lávovým pískem stejné barvy.
Stezka vede přes ní a pak dál po šutrech. Tady si asi moc nezaběhám. Jsou tu jenom kameny, skály nebo silnice.
Na konci světa jsou tři hospody a dokonce otevřené. Dalo by se říct, že tuhle část tvoří jen hospody. Toho je potřeba využít. Pohledem na hodinky ověřuji, zda už máme nárok na sklenku vína.
Je půl dvanácté, tak můžem.
Sedí se tu dobře, mají mořské speciality, jen je škoda, že jsme se k snídani tak nacpali.
Neodoláme aspoň chobotnici na kanárský způsob, kterou si dáme napůl.
Další sklenka vína.
Život je hned veselejší, problémy vzdálenější a šrámy na autě menší.

Naše pláž

Pobřeží je dost divoké

Hospoda

Černý lávový písek

Odoláme další rundě vína, jdeme se podívat kousek výš na nástupní místo zítřejšího výletu a pak po silnici zpět. Na pláž mezitím vyrazili místní surfaři, ale v akci už je neuvidíme.
Dáme ještě jednu možnost odpočinku než nás vyžene hlad. Ve vesničce před Almacigou jsme cestou zahlídli několik hospod, které byli otevřené a tak tam vyrazíme místní zkratkou. Je to kousek.
Právě zavírají. Je teprv 18:00 hod.
Prostě jako není sezona.
Polévka do hrníčku a něco málo sušené klobásky. Taky to není špatný.
Ověřujeme předpověď počasí. Má být zataženo. Rozhodnutí o výletě necháme tedy až na ráno.

Den 7. Co jste provedli s tím autem?
Vlk tam už sedí.
Předpověď se vyplnila. Obloha je zatažená.
Moře hučí pořád stejně.
Odpověď z půjčovny nepřišla. Nakonec tam zavolám a dozvídám se, že jakoukoliv změnu musíme udělat osobně.
Cože, to myslíte vážně? Ani online, ani telefonicky to nejde? A co ta adresa? Máte ji na formuláři madam. Nemám. Tam je úplně jiná.
Chvíli se dohadujem a nakonec ze sebe Španěl nějakou adresu vysype, jenže jí absolutně nestačím zachytit.
Po chvíli uvažování dospějeme k tomu, že bude nejlepší dnešní den obětovat návštěvě půjčovny, změny času předání a hlavně vyřízení poškození auta, protože netušíme, jak dlouho to bude trvat a nemuseli bychom před odletem stíhat. Nakonec se nám podaří na internetu najít správnou adresu a mně se k tomu vybaví ta, co říkal Španěl do telefonu. První krůček k úspěchu.
Taky si aspoň vyzkoušíme, jak dlouho nám bude trvat cesta na letiště. Jsme v odlehlé části ostrova a musíme přes hory.
Kráčíme kolem vlka a zdravíme se navzájem "Ola".
Chvíli se marně snažíme setřít žlutou barvu a vrátit autu nudný odstín.
Na dálnici je páteční silný provoz a cesta nám trvá hodinu a půl.
Do půjčovny trefíme hned napoprvé.
Potřebujeme změnit dobu předání v neděli a víte, máme taková malá poškození... Pojďte se podívat.
Jak se vám to povedlo?
Chvíli nahlas uvažujem, co vlastně říct, ale nemá smysl vykládat báchorky, tak mu prostě řeknem pravdu. Vůbec neví, kde je Almáciga a jaké krásné má uličky, tak mu ukazuju na mapě a pro jistotu ještě obrázek oranžového domu.
Španěl si hezky zbarvená místa nafotí, následuje sepisování protokolu, vyčíslení škody, vysvětlování co máme udělat po návratu, vrácení depozitu, zaplacení spoluúčasti. Ptám se, jestli si myslí, že peníze dostaneme zpět.
Žádný strach, máte plné pojštění.
Tomu říkám klika.
Na závěr se domlouváme na čase předání a odvozu na letiště a vypotácíme se ven.
Teď by to chtělo někam k moři a dobře se najíst.
Zamíříme do Los Cristianos, které je vyhlášené svými plážemi. Je to velké rušné město, takže k těm plážím ani nedojedem a prcháme pryč. Pak ještě sjedeme z dálnice do menšího letoviska. Je to tam jak po vymření a hospoda zavřená.
Nejlepší bude zajet do San Andres. Na jistotu.
Volíme tentokrát jinou rybí restauraci a odměníme se haldou mořských potvor a chlazeným pivem.

Jsme v restauraci?

Konečně narozeninová nálož

Den 8. Velký okruh přes Faro de Anaga
Vlk tam nesedí.
Moře hučí pořád stejně.
Venku je pod mrakem, ale nenecháme se tím odradit. Vrátit se můžeme vždycky. Sbalíme pár svršků a proviantu a po snídani vyrážíme na náš poslední výlet.
Dojedeme na Konec světa, je to jen 2 km (mohli bychom jít pěšky už z baráku.....) a necháme auto na malém parkovišti. P. se mě chvíli snaží přesvědčit, že cesta vede ještě asi 3 km dál, ale myslím, že další devastace auta už není nutná, takže jdeme po svých.
Podle průvodce je nástupní místo v Chamorga, ale proč se vláčet autem až tam, když bydlíme kousek od trasy, která vede kolem. Máme vlastně pro tuhle túru ideální polohu.
Nejdřív trochu do kopce, pak po vrstevnici, pořád s výhledem na oceán.
Je příjemně a lehce pofukuje. Ideální turistické počasí.
Po chvíli nás míjí auto. Co tu dělá, pochopíme už za chvíli - před kamenným domkem nad srázem postává párek důchodců a vítá pravnoučata na víkend. Trochu bych se bála, že děcka popadají dolů.
Jiný kraj, jiný mrav.
V El Draguillo končí provizorní autostráda a přechází v kamenitou stezku. Na rozcestí ověřujeme v mapě, kudy máme jít. Kolmá cesta nahoru vede přímo do Chamorga, ale my chceme nejdřív dozadu k majáku, takže se spouštíme trochu dolů mezi rákosí a pak zas nahoru.
Výhledy nemaj chybu a občasné expozice taky. Místy mám docela strach, protože povrch není moc stabilní, hůlka lehce ustřeluje a pode mnou sráz. Nechtěla bych se kutálet dolů.
Dostaneme se k horským samotám a zanedbaným políčkům. Kolem roste spousta opuncií a vzduch voní.
Idylka.
Potkáváme Francesca, velmi přátelského muzikantského poutníka s krosnou na zádech (má tam sbalený i nástroj, jen jsme úplně nepochopili jaký), mluví jenom španělsky a tak přijdou na řadu různé posunky.
Jde ze San Andres (panejo!).
Odhadujeme mu tak sedmdesát.
Samý šlachy.
Svěří se nám, že byl v Praze hrát a že tam bylo pěkně.
Adios amigos!

Poslední pohled k naší osadě v dáli

Ještě chvilku po autostrádě do El Draguilla

Rozcestí

Francesco - muzikant na cestách

Nechtěla bych se kutálet dolů

Kaktusová alej

Jediný obydlený domek - hrálo tam rádio

Jdeme správně

Pozůstatek lisu na víno

Místní turistický oddíl

Maják

Než se dostanem k majáku začne nás zase grilovat slunce.
Neměli bysme se namazat? Budeme minimálně hodinu stoupat nahoru.
To nestojí zato...
Cestou potkáváme kozy.
Svačinu máme zas s dokonalým výhledem.

Ještě vidíme kousek majáku

Chamorga

V místním baru si dáme kafe.
Čeká nás trochu stoupání vavřínovým lesem, kousek vyklesání, chvíli po vrstevnici a pak už jen nekonečný sestup do Benijo.
Cestou potkáváme opět běžce, kteří si užívají krutého výšlapu. Nevím, kdo je na tom hůř.
Trochu si myslíme na jedno orosené, ale hospody právě zavírají (je přece už skoro 17:00!) a tak si musíme počkat na to naše z lednice.
Výlet zakončíme brouzdáním v moři na naší pláži.
Porovnáváme, kdo je červenější.
Konečně máme ten správný dovolenkový pocit. Chtělo by to ještě aspoň týden!
My se vrátíme!

                                                               Adios Kanáros!