pondělí 1. srpna 2016

Islandský deník aneb Psanci deště a Indiho auta


7.7.
Máme sbaleno. Limit na jídlo (3 kg na každého) lehce překročen. Není mi jasný, jak tam narveme chleba a ty drobnůstky, kterých se tu váli ještě hromady. Z batohu se stalo neforemné monstrum.
Motto iTB "Co nemáš, nepotřebuješ" pro tuhle cestu nefunguje. Co nemáš, to zaručeně budeš potřebovat. 
Vlastně nevím, jestli se těším. Přípravy totiž trvaly tak dlouho a byly tak intenzivní, že mám pocit, že už jsem tam byla. Potřebovala bych reset mozku.
Rozhodně se ale těším na chvíli, až vypnu telefon a odpojím se úplně od všeho. 
Z Prahy letíme přes Düsseldorf s Petrem a Radkou, Lída s Vláďou dorazí do Keflavíku asi hodinu po nás jiným letem přes Berlín (okolo půlnoci). 
Doufáme, že kamarád Indího přifrčí s autem na islandské letiště  dle dohody a nenechá nás tam moc vytuhnout. Taky doufáme, že to bude skutečně to auto, které jsme si objednali. Indí v průběhu komunikace párkrát změnil jeho pojmenování. Taky doufáme, že skutečně odmontuje sedmou sedačku a přidělá rakev, abychom se tam s tou bagáží všichni vešli.

Rádi bychom zbytek noci strávili na pobřeží polostrova Reykjanes u majáku, měl by tam být malý kemp. Asi tam nikdo moc nebude neb je pověstný dujícím větrem a bičujícím deštěm. Proto je asi zadarmo.
Až se vyspíme (ohó!) projedeme si tenhle poloostrov, o kterém se říká, že je zmenšeninou Islandu a najde se tam všechno od ledovce přes muzeum slanečků až po horké prameny (průvodce nás špatně informoval, tohle splňuje poloostrov Snaffellnes). Taková přípravná fáze.
Pak nám ukáže počasí, zda se vydáme přesně podle plánu tj. prozkoumat trochu vnitrozemí s Landmannalaugar a Kerlingarfjoll, vycachtat se v horkých pramenech, zabrodit si ledovu vodou, podívat se na Laki, Vatnajökull, vyšplhat na Heklu, popojet východní částí k Mývatn a pak se spustit zas na jih. Nemáme ambice poznat všechno. To ani nejde za tak krátkou dobu. Vlastně jsem zvědavá, jestli se i já stanu islandským fanatikem a budu už jenom snít o tom, že se tam vrátím. 

Všechno záleží na tom, co nám dovolí místní skřítkové a počasí.

Tak nám držte palce.

Betta Reddast!

Zeleně vyznačeno naše putování

Od cesty na Island nás doposud odrazovaly vysoké náklady neboť se o něm traduje, že je to nejdražší země Evropy. Navíc jsem měla představu, že je to jen sopečná pustina a trávit hodiny a hodiny chozením po lávě mi přišlo trochu depresivní a jednotvárné. Stačilo mi vylézt na Réunionu na Piton de la Fournaise a měla jsem pocit, že mám v tomto směru splněno. P. sopky vždycky lákaly a občas vyslovil přání objíždět alespoň ty italské nebo vyrazit na Kanáry, ale nějak to nepadalo na úrodnou půdu.

Pro letošní rok jsme plánovali Pyreneje místo tradičních švýcarských Alp, ale všemi cestovateli odsouhlasený červenec se ukázal jako nejblbější měsíc z hlediska počasí (v červnu jsem letos kvůli práci nemohla) a tak jsme se opět vrátili do našich islandských úvah.

Začala jsem se pídit po informacích a fotkách a zjistila, že to nejspíš bude úplně jiná země než ta, o které jsem si udělala jen nehostinnou sopečnou představu. Úchvatná příroda a milí lidé. Už jsem v duchu viděla, jak putujeme nádhernou barevnou krajinou a nikde nikdo. Navíc všemi odsouhlasený termín je vlastně místní "letní" sezona a poskytuje jakous takous záruku stabilnějšího lepšího počasí (haha). Určitě tam nebude narváno jako v ostatních prázdninových destinacích (haha). Kdo by jezdil do země činných sopek, zemětřesení, deště a větru (haha)?
Všichni měli jistě ještě v paměti poslední výbuch Ejafjalltlajökull, který výrazně zasáhl do letecké přepravy (haha).

Zakoupili jsme průvodce, vnořili se do internetu, pročetli různé blogy a sestavili předpokládaný finanční rozpočet s variantou jízdy vlastním autem trajektem z Dánska (časově náročné a nakonec i dražší) a varianty letecky s půjčením auta na místě. Ceny nás trochu šokovaly, ale čím víc informací jsme získávali, tím se myšlenka cesty stávala reálnější zvlášť pro případ, kdy bude možné rozložit náklady na půjčení auta na víc lidí. Na jednom z blogů jsme našli odkaz na webové stránky Islanďanů, kteří půjčují dobrodruhům svá vlastní auta a vyjde to výrazně levněji než auto z oficiální půjčovny. Když jsme se změnou dovolenkové destinace a finančním rozpočtem seznámili ostatní, byli sice nejdřív poněkud zaskočeni, ale nakonec se pro věc také nadchli jako my a bylo rozhodnuto. Počet cestovatelů se ustálil na šesti. Na Jarku bylo na takovou cestu po zimním úrazu na lyžích ještě brzo. Bylo nám to líto (jí určitě také, zvlášť poté, co s námi absolvovala Korsiku, že jo?), ale co se dá dělat.

K našemu překvapení jsme zjistili, že vhodných aut za dostupnou cenu není mnoho a navíc rychle mizí. P. nepřipouštěl jinou variantu než pořádné terénní auto 4x4 (přeci nebudeme jezdit po tý Ring Road, to tam nemusíme jezdit vůbec). Museli jsme rychle rozhodnout přesný termín, objednat auto a koupit letenky. Ty se vlastně odvíjely od časové možnosti půjčení auta a nedalo se moc počítat s tím, že najdeme  nějakou výhodnou nabídku, zvlášť pro takový počet lidí. Stačil nám na to jediný večer, na který jsme svolali islandský brainstorming. Termín dohodnut, auto odsouhlaseno.
Indi, majitel námi vybraného sedmimístného Isuzu Trooper chtěl nejdřív vědět, kam se chystáme a také, co jsme zač. Sestavili jsme narychlo krátký itinerář a napsali o sobě pár slov. Když zjistil, že nás bude šest, slíbil odmontovat sedmou sedačku  a přidat rakev na střechu neboť jinak bude v autě trochu "přelidněno" a nevejde se nám tam bagáž. Auto bylo vyřešeno a letenky vzápětí poté.
Vše se odehrálo během pár dnů začátkem dubna. Zbývalo už jen vydržet ve zdraví do odletu (přeci jen už nejsme nejmladší) a všechno doplánovat.

Začala fáze příprav, kterou už jsem částečně naťukla v předchozích příspěvcích zde a zde. Ještě nikdy jsme se plánování dovolené nevěnovali tolik. Navíc nám spolucestovatelé dali plnou důvěru a všechno nechali na nás, což do jisté míry svazovalo odpovědností.

Leželi jsme v mapách, průvodcích, trávili čas na přednáškách a naslouchání zkušených cestovatelů:
"Chcalo tak, že jsem tři dny nevylez ze stanu..."
"Vichr nám obrátil stan naruby… “
„Díky větru prší málokdy zezhora dolů. Déšt je člověku vmetáván do očí, pod bundu i do rukávů.. zapomeňte na pláštěnky“
„Islandský vítr vám zaleze pod bundu i všechny svetry, a i když je venku pět stupňů nad nulou, můžete doslova mrznout.“
„Na Islandu žádné počasí nemají, jen ukázky počasí“
„Populární smrt během zlomku vteřiny nabízejí tekuté písky“
„Když přijde prachová bouře, zbyde vám ze stanu jen kostra
Island je zemí v pohybu, ze skal padají kameny, hladiny divokých řek stoupají i během několika hodin a řeku, kterou jste právě přebrodili už se vám nikdy nepodaří projet zpět“
„Vítr se snaží neustále vyšťouchnout automobily ze silnice“
„V islandském větru se i pouhá chůze stává poměrně náročným úkolem“

Získávali jsme před touhle islandskou zemí čím dál větší respekt, až to mohlo někdy hraničit s hysterií, ale štěstí přeje připraveným a nechtěli jsme nic podcenit. Tak se stalo, že kromě klasické výbavy jsme měli na stanu nově přišité sněhové pásy, abychom jej mohli zatížit šutry a zachránit před ulítnutím nebo roztržením, zástěnu na vaření, aby nám vítr nesfoukl plamen a návleky na hlavu proti vlezlým muchničkám (zvlášť pěkný kousek, na který je P. hrdý). Zatímco P. šil a tvořil módní kousky s pájkou v ruce, já se věnovala pro mě zábavnější fázi – čtení o Islandu a Islanďanech a poslouchání islandské muziky.

Postupem času jsme měli jasnou představu o tom, kam chceme jet, co chceme vidět a co bychom mohli klidně minout. Pravda, občas jsme propadali panice, že to nemůžeme všechno stihnout a "sakra tam bychom ještě měli jet a tamhle taky", ale mapa se postupně plnila vyznačením cest a odkazy na zajímavá místa, průvodce zas barevnými záložkami. Vzhledem k tomu, že jsme tohle všechno prováděli v dubnu, bylo jasné, že si to před cestou budeme muset všechno pěkně znovu zopakovat. AZH postupuje mocně. A tak to taky bylo.

Na poslední chvíli ještě doobjednáváme přistavení auta na letiště (původně to mělo být v Reykjaviku) a wifi, abychom mohli sledovat počasí (hezky si připlatíme). Předpověď se totiž neustále měnila. Náš původní plán byl jet co nejdříve do vnitrozemí a Duhových hor, strávit tam pár dní, udělat aspoň dvoudenní trek a potom se pohybovat proti směru hodinových ručiček od jihu východem na sever a na závěr se spustit opět vnitrozemím zpět přes Čarodějnické hory. Západní fjordy jsme vypustili, i když byly velmi velmi lákavé, ale to se prostě nedá stihnout.
Historie se ovšem opakuje (viz naše putování Korsikou) a my musíme opět kvůli počasí směr cestování změnit a improvizovat. Nemá smysl se vrhat tam, kde zaručeně bude pršet. Stanou se z nás nakonec Psanci deště a Indiho auta.




8.7.
Taťka se v noci rozhodl, že se nudíme a udělal si výlet sanitkou do Vojenský nemocnice, takže jsem tam před odletem strávila část noci, spala všehovšudy tři hodiny a byla dokonale tuhá, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Letadlo, které už na odletu z Prahy nabírá zpoždění 40 minut stíháme.
Na oslavu naší cesty si před odbavením dáváme pár panáků kubánského rumu, který jsme nalili do plastové lahve, pak už jen plechovka piva a notorici můžou vyrazit. V Düsseldorfu to proběhlo taky hladce a v Keflavíku přistáváme o dvacet minut později. V příletové hale na nás překvapivě čeká přímo Indi. Předtím nám napsal, že auto na letiště přiveze kamarád, pak to změnil na tchána a nakonec je tu osobně. Vysportovaný mladík ve věku 35 let. Jdeme převzít auto. Je to teréňák s velkými koly a vypadá impozantně. Obhlížíme a zapisujeme všechny škrábance, Indi vysvětluje, jak co funguje, že máme v terénu upouštět gumy a na asfaltu zas dofouknout pomocí kompresoru, který je zabudován v motoru a hadička v krytu na rezervu, která tam není. Doufáme, že nepíchnem. Nádrž je na na 70 l a k tomu je ještě přídavná na 60 l, takže pokud budeme při smyslech, nehrozí, že bychom někde uvízli kvůli tomu, že nám došla nafta.
Je děsná kosa, ale neprší. Postupně navlékám další vrstvu, ale trochu se klepu. Nemělo by náhodou být léto? Obvyklá teplota pro tohle období je kolem 16 - 20 stupňů, ale teď je tak 9.
Čekáme až doletí Lída s Vláďou, dorazí lehce po půlnoci. Indi se zdá být trochu nervózní. Vypadne z něj, že svého miláčka půjčuje takhle poprvé a je na něm vidět, že ho to začíná mrzet, ale jak pravil, potřebuje peníze a k nám na dálku pojal sympatie. Znejistěl ještě víc, když uviděl naše batohy, pohorky a došlo mu, že to asi fakt myslíme všechno vážně. Trvá půl hodiny, než se nám podaří narvat všechnu bagáž na několik způsobů do auta. Uklidňujeme se tím, že zítra to poskládáme líp až vybalíme stany, karimatky a spacáky a nebudeme muset mít nic na klíně. Naskáčeme do auta a vyrážíme. Indi nám věnuje poslední nejistý pohled a nastoupí do auta k tchánovi.
Jedeme na sever od Keflavíku, do Garduru, kde je kemp pod majákem u oceánu. Děsně tam fičí a je děsná, ale opravdu děsná KOSA. Stavíme stany. P. mě požádá, jestli bych se už nemohla přestat třást jako ratlík, nejsem moc schopná trefit se stanovou tyčkou tam, kam patří. Dáme si panáka na zahřátí, přidáme ještě pár vrstev a lezeme do spacáků. Je mi všechno jedno, hlavně chci do tepla. Venku je světlo jak ve dne a přitom je jedna v noci. Čelovky s náhradními baterkami se zdají být zbytečnou zátěží.


V kempu u majáku v Gardur






 9.7. Reykjanes
V noci pršelo, ale ráno svítí slunce.
Uvaříme si k snídani kafe a ovesnou kaši a poprvé oceníme naši zástěnu proti větru.V duchu poděkujeme tomu, kdo zanechal v kempu bombu byť je skoro prázdná, ale na začátek nám to stačí než zakoupíme u benzínky nové. Naskládáme do rakve spacáky, karimatky, stany, hůlky a hnedle je plná. Batohy se trochu zmenší, nicméně ještě bude chvíli trvat než získáme ten správný cvik a vše dostane to nejlepší místo. Lída se zas obětavě vrhá na šestou zadní sedačku obklopenou tou bagáží a zůstane tam až do konce zájezdu neb se ukáže, že to je ta nejpraktičtější varianta. Já mám "čest" prostředního na zadní sedačce s pohotovostním báglem na túry mezi nohama. Vláďa po mé levici a Radka po pravici. Petr N. se svou nejvyšší téměř dvoumetrovu postavou místo spolujezdce. Statut oficiálního řidiče získává P.
Dnes máme v plánu objet poloostrov Reykjanes podél pobřeží, cestou uděláme zastávku ve vesničce Hafnir s malým kostelíkem a hřbitovem a pokračujeme směr Grindavik, stavíme se v geotermální oblasti Seltún, trochu se ohřejeme párou, přičuchneme k sirovodíku pak zas dál podél pobřeží na Pórlákshöfn. Přejdeme most mezi kontinenty Brú Milli Heimsálfa  a projedeme lávovým polem ze 13.století.
To se postupně mění na pokryté měkkým lišejníkem, takže neodoláme a uděláme zastávku na hodinové válení. Začínám vnímat, že jsem na dovolené, sluníčko hřeje a fouká docela snesitelně.
Odpolední hlad nás přinutí k vaření v kempu Eyrarbaki s teplou vodou a přístřeškem proti větru. Posilněni pak pokračujeme k oblíbené turistické atrakci - Geysir, kterému už došla energie, ale Strokkur to vynahrazuje.  U benzínky tam načerpáme naftu do přídavné nádrže a pak ještě popojedeme zazírat na vodopád Gulfoss.

Kostelík v Hafnir


Na každé straně jiný kontinent
 
Velká díra do země pod horkým pramenem

Seltún

Gulfoss


Lišejníkové polštáře s mateřídouškou

Válíme se a hřejme se

Geyzir Strokkur

Geyzir Strokkur v akci
Den se pomalu chýlí ke konci, i když slunce je ještě vysoko, ale měli bychom si najít místo k přenocování. Chvíli ještě jedeme po asfaltu, ale po pár kilometrech odbočujeme na prašnou cestu směřující k ledovci Langjökull. Kousek od něj by měla být podle mapy chatka s místem pro stany.
Několikrát špitnu, že bychom měli upustit gumy, když nejsme na asfaltu, jak nám říkal Indi, ale nějak mě nikdo neposlouchá.
Odněkud zezdola se začíná ozývat podivný zvuk. Z gumového podběhu vypadl nejt. Nějak se podaří gumu přichytit a klapání se na chvíli odmlčí.
Chatka je prázdná. Pokud ji má někdo objednanou a předplacenou, platí právo vyhodit ty, co se tam nakvartýrují jen tak. Nikdo tam však nedorazí, takže my s P. si stavíme stan (přece jen radši spíme venku) a ostatní si rozloží karimatky a spacáky do dřevěného, poněkud vybydleného útulku. Trochu přestává foukat a to je povel pro mušky, které začínají útočit. Navlíkneme si s P. na hlavu naše módní doplňky a jsme v klidu.
Uvaříme si k večeři polívku a jdeme se projít k nedaleké ledovcové řece. Pak už jen "pár" panáků na umrtvení a zahučíme do spacáků.

Noc tu není noc

Chaloupka strýčka Toma
 10.7. Dotknout se ledovce
S těma panákama jsem to večer přepískla, takže mě bolí hlava a žaludek se poněkud houpe. Nicméně účel splněn - spala jsem jak dřevo.
V noci pršelo, ale ráno nás vítá slunce a studená voda v řece, kterou využijeme a trochu si v ní "zaplaveme".






Po snídani sbalíme, nahážeme všechno zas do auta a popojedeme kousek dál a poprvé si zabrodíme. Cesta je plná velkých šutrů a zakončená prudkým kopcem, kde necháváme auto a pokračujeme pěšky podél kaňonu, vodopádu až dojdeme k velkému ledovcovému jezeru Hagavatn. Před námi jde stará Islanďanka s pěti psy. Je tu sama v pustině a s bydlíkem. Zkušeně pochoduje podél vody a pak začne šplhat vzhůru do kopců a zmizí.





Ledovec skoro na dosah



Dojdeme až k ledovci. Jít se po něm nedá, ale děti to samozřejmě zkusí, nemůžou si to nechat ujít. Výsledkem jsou zabahněné pohorky, které celé zahučí v tekutém písku. Mně se to stane jenom s jednou, ale stačilo mi to. Cestou zpátky si dávám hodně velký pozor, kam šlapu. Volíme zpáteční trasu přes kopce, takže nás čekají nádherné výhledy. Fotky ale stejně nedokážou zachytit tu fascinující rozlehlost a viditelnost do dáli.  Čepice zas sundáme až u auta.










Poslechli a upustili gumy
Vzhledem k tomu, že v chatičce pořád nikdo není, využíváme jí ještě jednou k "vařbě". Ledva jsme dojedli, příjíždí islandský pár, který se s námi dává do řeči, rozdá nám mapy a ptá se, kam jedeme dneska dál. "Keeeer...." neumím to vyslovit, takže to dořekne za mně :-). Do prostoru zavěsím větu, že musí být těžký život na Islandu, praví: "Ne, proč?"
A zas zaujímáme své pozice v autě a vyrážíme do krajiny psanců -  Kerlingarfjöll. 
Cestu si zpestříme zastávkou v Gljasteinn Arbudir Kjolur, doplníme si vodu a dáme si u paní domácí kafe, někdo i koláček. Káva je sice jen překapávaná, ale jsme za ní vděční. Chvíli posedíme a díváme se z oken. Naši pozornost upoutá cyklistka, která se snaží přebrodit řeku. Kolo jí přenáší mladík. Od paní domácí se dozvídáme, že je to Italka cestující úplně sama a ten kluk, je obyvatel místního kempu a jen jí pomáhá. Mezitím se k osazenstvu kavárny přidá i nějaký Angličan a tak jí nakonec pozorujeme všichni a provázíme výkřiky typu: Ty vole, teď tam už spadne .... Oh my God! Řeka je ledová a docela prudká. Dívčina balancuje se svou plnou bagáží, tu se jí podaří po pár minutách napětí přenést bez úhony, ale při dalším přechodu se zapotácí a ve vodě utopí boty. Nicméně nasedne na kolo a odjíždí. Má náš obdiv. Živě si představujeme, jak jí v tom dujícím větru, začínajícím dešti a mokrých botách je. Další kemp není zrovna blízko a usušení v tomhle počasí asi  nehrozí.
Nasedáme znovu do auta a stavíme se ještě u místního vodopádu Gygjarfoss a drncáme do kempu. Moc se nám nelíbí, ale jinde stanovat nemůžem. Strašně ale strašně fičí, takže oceníme naše sněhové pásy a ládujem tam šutry. Kosa se tímpádem stává větší a větší. Jdeme zaplatit a ze zoufalství si koupíme místní pivo Gull. Tak drahý ještě nikdo nikdy neměl (1.000,-ISK) a už mít nebude. Lehce poprchává. Naštěstí je součástí vybavení malá kuchyňka, do které se ukryjeme a povečeříme. Je tu i místní vařič, jehož "pizo" neustále vyhazuje pojistky.
Leje jako z konve a fičí jak na Islandu. Do spacáků lezeme už ve 21:00. Nemusím podotýkat, že světlo je jak ve dne...

11.7. V horách čarodejnic
Vstávám kolem šestý a užívám si teplé sprchy. Není nad civilizační výdobytky. Čertví, kdy se mi to zas naskytne. Jdeme si udělat snídani do kuchyňky, ale vzápětí přibíhá Petr N., že musíme rychle sbalit stany neb se blíží černý dešťový mrak. Následuje rychlá secvičná a pak už dokončit tu příjemnější část ranního rituálu.
Autem se nablížíme na parkoviště do hor. Přestalo fungovat levé zadní okno. Ručně se ho nakonec podaří dostat do správné polohy.
Děsně fičí. Je mlha a jemně mží. Auto hlásí šest stupňů, takže s vichrem dohromady to je pocitově lehce kolem nuly. Pro jistotu bereme batohy s dešťovými oblečky a svačinou a vydáme se na cestu. Během půl hodiny se rozprší, takže na sebe navlékáme gumy a speciální "papíry". Je mi konečně teplo. Na nohou dvě vrstvy, nahoře pět. Ach to je příjemný, ani mi nevadí, že leje. Místní skřítkové se nad námi slitují a mraky roztrhají. Nejdřív přestane pršet a pak nám konečně slunce nasvítí tu nádheru. Horké prameny vytvářejí spoustu páry. Občas u některého postojím a trochu se nahřívám.

Cestou zpět

Vzadu ledovec - nepřestávají mě fascinovat
 



















Petr N. se obětuje a jede zpět do kempu autem, abychom mohli jít pěšky. Stačí nám dojít naproti a trochu si užít výhledů k ledovci a do dáli. Rozlehlost ledovců mě nepřestává fascinovat.
V kuchyňce si ještě uvaříme. Nikdo tam není. Ve většině kempů je místo, kam cestovatelé odkládají potraviny a bomby, které už nevyužijí a dávají tímto k dispozici ostatním. Tady se na nás směje výborný kafe a zpříjemní nám každodenní odpolední chvilky na cestách. Výlet do hor nám k poznání místní krajiny stačil a není nutné zůstávat déle, pokračujeme tedy do geotermální oblasti Hveravellir s nadějí, že se konečně vykoupeme v horkém jezírku.
Bazének se třemi lidmi láká. Jenže je taková kosa, že si nedokážeme představit, že se do toho svlíknem. Pro tentokrát si to odpustíme. Uděláme si aspoň malou procházku.





Rádi bychom zakempovali někde na divoko, vydáváme se tedy kamenitou cestou dál do vnitrozemí, podle mapy by měla být nedaleko stejná chata, u které (a ve které) jsme spali u jezera Hagavatn. Jenže cesta asi kilometr na kopci před chatou končí. Uzavírka kvůli obnově místní flory. Díváme se do dálky na možné útočiště před větrem a deštěm a chvíli diskutujeme co dál. Vzít věci a jít tam nebo se na to vykašlat a radši najít něco jiného? Není záruka, že bude otevřená a nebo prázdná. Strávit hodinu cestou s veškerou bagáží a odolávat vichru jen tak se nám moc nechce. Lenost zvítězila, takže to otáčíme a projdeme si aspoň zarostlé lávové pole a Petr N. se vyšplhá na nejvyšší místní kopec.

Chatička je tak daleko, že není vidět... ale ledovec vykukuje na dvou místech



Benzinka u Hveravellir
Vracíme se k Hveravellir a potom rozlehlou pustinou dál a dál na sever. Předpověď počasí se nemění, jih je v dešti a sever skýtá jistou naději.
Přestalo fungovat pravé zadní okno. Po chvilce bojů zas plní svou funkci ochrany před zimou a deštěm.
Pořád máme na dohled ledovec a Čarodějnické hory. I ty nakonec mizí.
Nekonečná a nudná. Tak by se dala nazvat tahle část putování. Kamenitá cesta přechází ve štěrkovitou, takže se dá jet aspoň trochu "rychleji" (50 km/hod).
Začínáme být unavení a hledáme místo, kde bychom mohli zakempovat. Když uvidíme chatu u silnice, zajásáme, jenže je tak vybydlená, že se nedá použít a okolí je příliš kamenité, takže ke stanování nevhodné.

Zvenčí vypadá líp než vevnitř
V této části ostrova je hodně ovcí, naštěstí před autem včas zkušeně uskakují aniž bychom museli zastavit. Pohybují se vždycky minimálně ve třech - ovce a jehňata.
Dojedeme k nějaké farmě nabízející ubytování, ale místo (v ohradě s ovcemi), ani cena se nám nelíbí, takže pokračujeme dál. Stále se nám nedaří najít nic vhodného. Buď je tam plno šutrů nebo mokřin. Štěrk se mění na asfalt a měli bychom dofouknout gumy. Bylo by to ale časově náročné a my pořád doufáme, že se už brzy někde uložíme.
Mění se charakter krajiny. Pustina přechází v zelené louky a dokonce se tu vyskytují i stromy. Připomíná mi to trochu Švýcarsko, ale údolí nejsou tak sevřená.
Vše je oplocené, takže nemáme šanci postavit stany a musíme najít kemp.
Farma Bolstadarhúd nám poskytne to správné útočiště. Část travnaté a rovné plochy, sprchy s teplou vodou a navíc samostatná chatka s kuchyňkou. Rychle postavíme stany, dáme jen chleba s tuňákem a zalejzáme do spacáků. Než si ostatní uvaří něco teplého v kuchyňce, upadám aspoň na chvíli do kómatu.


12.7. Na sever!
Dívá se na mě vrásčitá rozcuchaná žena, která právě slezla z mongolských stepí. Rána jsou tvrdá a nekompromisní. Ještěže ty zrcadla tady tak často nepotkávám. Trvá pár hodin, než se obličej trochu vrátí do normálu, ustoupí napuchlost a vítr vlasy přerovná do jiné varianty rozcuchu. Česání tady obstarává příroda.
Svítí slunce a vítá nás optimismem nového dne. Než sbalíme stany a nasnídáme se, obloha se zatáhne a začne foukat islandský "větřík".
P. se snaží vylepšit propadlou sedačku řidiče březovým klackem. Funguje to.
Po takřka hodinovém úsilí se podaří dofouknout dvě gumy. Kompresor očividně ztrácí dech a pálí pojistku. Musíme k nejbližší pumpě. Pojistku sice nemají, ale podaří se dofouknout ostatní gumy. Můžeme tedy směle vyrazit dál po asfaltu. Zatoužíme poznat zase něco nového. Aspoň jeden severní fjordíček!
Volba padla na malou vesničku Dalvík. Přivítá nás smradem z rybí fabriky. Trochu ji obhlédneme, a protože máme hlad, navštívíme malý obchod přímo proti ní. Koupíme si čerstvou bagetu, bramborový salát a nakládané ryby. V samošce jsou vybaveni stolky, židlemi a kávou zdarma. Nejsme zřejmě první, ani poslední, kdo toho využívá. V teple a závětří se konzumuje mnohem líp.
S příjemně plnými žaludky se pak vydáváme do Olafsjördur a cestou marně vyhlížíme velryby. Prostě na nás kašlou.





Velryby, kde jste?

Kostel v Dalvíku
V Olafsjördur je pár domků z 19.století a malý přístav, ve kterém se ocitáme právě ve chvíli, kdy dorazil malý rybářský škuner a zahájil vykládku svého úlovku. Pozorujeme rybáře, jak vše v tý neskutečný kose a bez rukavic hravě zvládají. Vysvětlí nám také, jaké druhy ryb dnes nachytali (lososy a dva druhy tresky -  Pollock a Haddock). Pollock mi tedy v hlavě uvíznul díky Jacksonovi.










Všechny dopravní prostředky


Ještě se stačíme trochu projít po vesničce než nás definitivně vyžene déšť.
A zase zpět na hlavní, která nás zavede do Akureyri, kde si doplníme zásoby potravin v Bónusu (jednoznačně cenově nejvýhodnější supermarket) a pokračujeme k jezeru Mývatn.
Komáří jezero způsobilo, že máme ve výbavě šikézní moskytiéry, protože se všude píše, kolik je tam mušek a jak jsou otravné. My je tady teda nezažili, za to s námi hojně pobývaly na jiných místech. Původně jsme nevěděli, jestli se sem stihneme vůbec podívat a byli jsme rádi, že k tomu došlo, protože je to opravdu krásné a výjimečné místo.
Kemp je dobře vybavený, před deštěm a větrem se lze s vařením uchýlit do zahradního stanu, čehož samozřejmě využíváme.
Naše obhlídky kempů se omezují na: "běž se podívat, jestli je nějaký přístřešek na vařbu a jestli teče teplá voda...". Kemp v Mývatn tohle kritérium splnil. Stavíme si stany na dohled kráteru Hverfjall.





Přístřešek na vařbu

13.7. K čmoudíkům, vodopádům a muškám
Ráno konečně nefouká. Člověk by až řekl, že je teplo. Pro jistotu si nechávám dvě vrstvy dole a čtyři nahoře. Jsem tak odvážná, že si nenavlíkám čepici.
Snídáme a dáváme se do řeči se čtyřmi Slováky, které jsme odhalili pod stanem Husky. Věnují Radce lék na nachlazení (bonus z letadla a prskající sousedky) a doporučí nám zakoupení pizzy v kempu s výhodnou slevou 15% za to, že tam spíme. Této výhody v ceně 800,-Kč za jednu pizzu nevyužijeme a radši si uvaříme něco "chutnějšího" z našich zásob.
Sbalíme a popojedeme do Dimmuborgir, kde si uděláme "náročnější" okruh, který není momentálně tak využitý turisty. Asi je to tím prudkým stoupáním dva metry nahoru a dva metry dolů.
Najdeme dva křemenáče, ale ovládneme se a necháme je tam.

Jezero Mývatn - tedy jeho malinká část



Takhle nějak vypadám, ale jinak jsou to trollové
Zajímavá jeskyně

Vysvitne slunce a já svlékám těch pár vrstev navíc. Část si omotám kolem pasu a část holt nesu v ruce.
Pak si ještě vylezeme na kráter Hverfjall a rozhlídneme se do široširé dáli. Příjemný pocit z toho všeho nám trochu kazí nepřetržitý proud turistů, ale co se dá dělat. Vidět to chtěj prostě všichni, je hlavní sezona, je to na trase Ring Road a všech turistických kanceláří.

Pohled na Mývatn z kráteru

Kráter

Pohled z kráteru ke geotermální oblasti Námafjall

S turistama se ještě trochu pomučíme u čmoudíků v Námafjall a vodopádů Detifoss a Selfoss. Jsou nádherné.

Námafjall





Detifoss

Detifoss



Selfoss

Selfoss
Na parkovišti u Detifossu si uvaříme oblíbené kafe a trochu se nablížíme ke Krafle, ale výstup si už odpustíme.
Odpolední společná káva
Prcháme z davu a opouštíme asfalt. Prašná cesta nás zavede do malého kempu v národním parku Vanatajökuls Pjödgardur, kde se chceme projít kolem kaňonu.
Kemp Hljodaklettar je hezký, je tam jen pár (asi dva) stanů, spousta mušek, zeleně a skal. Místo na vařbu chybí, takže přichází opět na řadu naše větrná zástěna a k tomu pytle na hlavu.
V našem dnešním luxusním večerním menu je čínská polévka a těstoviny s tuňákem.

Zelený a plný mušek



Ještěři na Islandu

14.7. K polárnímu kruhu

Ranní čaj
Po snídani tradičně sbalíme, kousek popojedeme a vydáme se na okružní trasu podél kaňonu. O bizarní skalní útvary není nouze. Výstup na vrchol nejbarevnější islandské sopky je zavřený kvůli její obnově - davy turistů už jí moc ochodily.
Je teplo a konečně dochází na tričko s krátkym!


Zdokumentováno tričko s krátkým 




Nejbarevnější islandská sopka















Mezitím se pánské části zájezdu vylíhne v hlavě nápad dojet na nejsevernější výběžek Islandu, jen asi půl minuty od polárního kruhu.
Cestou se ještě stavíme v kaňonu Asbyrgi podívat se na kamenný ostroh Eyjan a zjistíme, že kaňon má opravdu tvar U, jak je popisováno v průvodci.

Eyjan

Část kaňonu
Putujeme dál na sever. Je vidět až k oceánu. Zdá se tak blízko, ale čeká nás ještě pěkný kus cesty, která vede mimo jiné podél obrovské delty řeky Jokulsá á Fjöllum pramenící v ledovci Vatnajökull a valící se téměř 200 km do Severního ledového oceánu. Na ní se nachází vodopády Detifoss a Selfoss a část kaňonu, který jsme dopoledne obešli. Drsná řeka.
Nakonec se k tomu ledovému oceánu dostaneme. Černá lávová pláž a hlavně teplo (17 stupňů!), nás vylákají z auta. Nejradši bychom tam zůstali přes noc, ale je ještě brzo a máme dojet skoro až k polárnímu kruhu. Uděláme si aspoň kafe a trochu se poválíme na břehu.
Je příjemné sedět aniž by s námi cloumal vichr, nasávat slaný mořský vzduch a hledět do dáli.







Nejlepší je odpolední káva
Nechce se nám, ale musíme vyrazit. Čím jsme severněji, tím se počasí zhoršuje, sílí vítr a teplota klesá. Čeká nás cesta drsnou krajinou, velmi řídce osídlenou. Není nám jasné, jak tu mohou žít lidé a čím se živí. Než opustíme zelené pláně, uděláme malou zastávku.




Silnice k pomyslnému polárnímu kruhu končí asi dva kilometry od majáku Hraunhafnartangi na nejsevernějším výběžku Islandu. Dál se musíme probíjet větrem pěšky. Polární kruh je od majáku téměř na dosah.
Jak málo někomu stačí ke spokojenosti.

Cesta k majáku u polárního kruhu

Rybářské sítě vrostlé do země

Ještě kousek
Jsme tu


Docela rádi tohle velmi nepřívětivé místo opouštíme. Mezitím ještě potkáváme místní pár s malým děckem na procházce.
Spouštíme se zase dolů do vnitrozemí.  Stavujeme se ve vesničce Raufarhöfn, protože potřebujeme koupit chleba a další příležitost nebude. Obchůdek je už zavřený (do 17:00 hod), takže si trochu zajedeme opět do Asbyrgi, kde je podle mapy pumpa. V jejím krámku nakoupíme vše potřebné. Jedeme po druhé straně kaňonu, takže se stavíme znovu u Detifossu, podívat se na něj z jiného břehu. Svítí slunce a je neuvěřitelných 16 stupňů.


Stanujeme v kempu Grimstadir. Měl by se jmenovat spíš Na větrné hůrce. Nacházíme aspoň dva šutry, které použijeme. Je to nejlevnější kemp (750,-ISK) a pouze se studenou vodou. Na dohled máme ovšem královnu islandských sopek Herdubreid. Její sněhová čepice každému evokuje něco jiného. Tak trochu jurta tak trochu indiánek. Vzdušnou čarou je vzdálená asi šedesát kilometrů, ale jako bychom ji měli před sebou. Je skoro 23:00 hod a slunce je ještě nad obzorem. K večeři si dáme nejméně náročné jídlo na přípravu - travellunch - tentokrát je to rýže se zeleninou a kuřecím masem. Předtím si ale dopřejeme čínskou polévku. P. vyčkává do půlnoci, aby viděl, jaké bude světlo, já mizím v teplém spacáku.

Světlo jak ve dne

Půlnoc
A ještě jednou půlnoc
15.7. Na východ!
Vstávám jako první, už se to tady tak nějak stalo pravidlem a většinou nafasuji na noc klíče od auta. Připravuji snídani - kafe, ovesnou kaši a čaj na cestu. Děsně fouká. Asi se spíš budu soustředit na dny, kdy nefouká. Chvíli řešíme, zda se vydat dál do vnitrozemí k Askje  nebo rovnou na východ a jih. Zvítězí touha stanout na další islandské sopce a tak rychle balíme a vyrážíme. Čekají nás brody. První lehčí, druhý těžší a ten poslední zas lehčí. Čteme si jejich popis v průvodci J.Suchardy 4x4. Nejdřív jedeme zaplatit kemp. Majitel sice večer přijel, ale neměl s sebou terminál k placení, tak jsme se měli stavit ráno u něj doma. Vše proběhlo jako vždy hladce.
Krajina kolem Askji je trochu strašidelná. Plná černé lávy. Jsou ale místa se světlejším povrchem a hned to působí optimističtěji.  Necháme předjet linkový autobus, který se záhy za námi objevil. Rádi bychom jej využili jako traséra do brodů. Jakmile se ovšem dostane před nás, šlápne do pedálu a mizí sedmdesátikilometrovou rychlostí. Nemáme šanci ho dohonit. Jednak nechceme zničit auto a navíc to hrozně drncá, takže se suneme naší klasickou pomalou rychlostí. Zastaví až za prvním brodem, protože turisté si chtějí vyfotit okolní krajinu a naše auto, které se noří do řeky.




Lehký brod
Optimističtější světlá část lávy







Kousek za brodem necháváme předjet džíp řízený holkama. Jejich kluci zřejmě jen zírají na zadních sedačkách. Jedou hrozně rychle a situace se opakuje. Vlajeme někde vzadu a nechápeme, jak se můžou řítit takovou rychlostí. Že by testovali auto, co vydrží?
Pár kilometrů před kempem pod sopkou (asi 10) nás zastaví mladý strážce parku s dredy, který prověří naše znalosti o pohybu v národním parku (je velmi spokojen), a od kterého se dozvíme, jak je to s cestou mezi  Askja a Landmannalaugar, kterou jsme zamýšleli jet - je to významná zkratka vnitrozemím. Není ještě otevřená kvůli sněhu, takže máme celkem jasno o dalším vývoji putování.
Taháme z něj ještě informace o aktuální činnosti sopky Bardarbunga, která je dost "živá", ale uklidňuje nás, že je momentálně OK.
Přijedeme do kempu pod sopkou. Holky už tam jsou asi nejspíš hodinu, ale my pokračujeme dál až na parkoviště, odkud se jde na Askju a k jejímu termálnímu jezírku Viti. Duje vichr a je šest stupňů. Plavky si neberu, je mi jasný, jak to dopadne. Kromě nás tam míří několik desítek turistů. Cesta se nejdřív mírně zvedá lávou a pak se narovná do planiny pokryté sněhem. Místy je rozbředlý a propadá se, takže si pečlivě vybíráme cestu, nicméně občas noha zahučí hlouběji. Prostě mokrý sníh s vodou a modrým ledovým podkladem. Znovu oceňujeme naše letité pohorky Hanweg Alaska, které jsme si nechali před cestou nově podrazit ve Zlíně (ano, reklama, doporučujeme). Cesta se zdá trochu nekonečná, ale postavičky, které šplhají na hnědou haldu na horizontu dávají tušit, že cíl se přece jen blíží.
Naskytne se nám pohled na dva krátery. Ten hlavní je vyplněn studeným jezerem  Öskjuvatn a ten druhý termálním Viti. Část výpravy se spouští po kluzkém povrchu kráteru dolů ošplouchnout se teplou vodou, která není zas tak teplá, jak se očekávalo, takže pouze Vláďa si zaplave a zariskuje udušením kysličníkem uhličitým, který je při hladině (jak jsme se dočetli v průvodci). Ostatní se klepou ve větru na hraně kráteru, aby se rychle nablížili a nafotili kráter druhý. Na zpáteční cestě máme vítr v zádech, což je mnohem příjemnější a urychluje náš návrat do tepla auta.




Kráter s termálním jezerem Víti

Jezero Öskjuvatn
A obě
Nedaří se otevřít levé zadní dveře. Mechanismus otvírání se zasekl. Musíme použít pouze jedny dveře k nastupování. Naše secvičná dostává nový rozměr. Po delším přemlouvání se je podaří nakonec rozchodit, ale ve štychu nás ještě párkrát nechají. Jedeme dál vnitrozemím na východ. Krajina se různě mění.  Láva láva láva láva. Na jejím konci nás čeká romantická vesnička Mödrudalur s kempem a hospůdkou, které je velmi těžké odolat. Panuje tam příjemná atmosféra, voní jídlo a koláčky ukryté pod poklopem říkaj: "Dej si mě!" Tady bych se rozseděla tak, že už by mě odtud nikdo nedostal. Zvlášť v tý slotě, co je venku. Kavárenský duch hlodá mocně, ale nesmí být vyslyšen, mužstvo by se rozložilo.
Drnové domky skrývají pumpu. Má to jen drobnou vadu na kráse - nefunguje kompresor na dohuštění pneumatik, takže musíme hned dál. Jsme tvrďáci a žádný hospodský povaleči!



Hospůdka



Neochotně zas lezeme do auta, ale jsme za to aspoň odměněni fantastickou tváří krajiny, která nás obklopuje. Sopečné špičky jsou jen tak zasazeny do zeleného prostoru a vypadá to pohádkově. Fotky tu nádheru nedokážou pořádně zachytit. Zkusíme dokumentaci ještě seshora, ale fouká hodně, je mi zima, takže tomu dokážu obětovat jen pár minut.




Jedeme dál na východ, naším cílem je Egilsstadir, největší město této části ostrova, kde by měl být kemp a hlavně benzínka. Musíme dofouknout gumy neb nás čeká dlouhá cesta po asfaltu.
Začíná pršet. Leje.Těšíme se až v tom budeme stavět stany.
Kemp se nachází u třetího největšího islandského říčního jezera Lagarfljot, v jehož hlubinách žije podle legendy strašlivá příšera Lagarfljótsormur. Tu jsme nezahlédli. Myslím, že nám stačí podívat se ráno do zrcadla a hned máme pocit, že bychom taky měli zajet do hlubin. Naše přitažlivost se totiž každým dnem pobytu zvyšuje.
Je tam všechno, jen ta kuchyňka chybí, ale nevadí, s tím si poradíme. Než si vyhlídneme ta správná místa na stany, přestane pršet. Jakoby nám skřítkové chtěli pomoct. Černé mraky se drží opodál a přímo nad námi je jakási díra. Nefouká. Uvaříme, užijeme si konečně zas teplé vody, dáme panáka a noříme se do spacáků.



16.7. Na jih!
Ranní rituály proběhnou bez větru a deště. Jedeme zaplatit do hlavní budovy a k našemu překvapení na recepci objevíme mladý slovenský pár, který tu je na brigádě. Než si vypijeme kafe, na které nás pozvou, dozvídáme se, jak se tu žije a že ideálním trávením zimy je pobyt v Austrálii.
Po načerpání nafty a dofouknutí pneu se ještě stavíme doplnit zásoby a koupit nové bomby v Bónusu.
Pokračujeme směrem na Höfn a cestou se vyšplháme k třetímu nejvyššímu islandskému vodopádu Hengifoss.






Původně jsme se ještě chtěli podívat do Seydisfjördur, ale byla by to zajížďka a nás čeká dneska hodně (270) kilometrů. Podaří se nám ovšem najít stokilometrovou zkratku napříč fjordem.
Krajina se opět mění a je úchvatná. Nejdřív skály, které jako by tekly dolů. Evokuje to rýžová pole.
Východní fjordy jsou zelené a malebné. Tady si prostě musíme udělat pauzu, uvařit naše dobré kafe od čarodějnic, posvačit a trochu si užít slunce. Nacházíme hezké zalesněné místo s výhledem na oceán.





Putujeme dál podél pobřeží a vzdycháme nad tou krásou a fotíme útesy.








Pomalu se suneme na jih a blížíme se k ledovci Vatnajökull. Je prostě fascinující. Jedeme a jedeme a pořád ho vidíme, jak se odněkud dere. Máme v úmyslu podívat se k ledovcovému jezeru Hoffelljökull , trochu opomíjeném turisty, takže doufáme, že jich tam moc nebude. Jenom tři a mizí téměř vzápětí.
Uděláme si kolem něj menší túru skoro až k ledovci. Je krásně. Jsme tam úplně sami, tedy kromě třech ovcí a jednoho ptáka, který nás průběžně sleduje . Jakoby nás hlídal. Vysvitlo slunce a nádherně nasvětluje okolní kopce. Tradičně moc nevnímáme čas, což tady jde snadno, když je světlo i o půlnoci.Na to, že je pokročilá hodina nás spíš upozorní únava, která se připlíží nenápadně.

















Poslední pohled a zas mizíme
K autu se dostáváme až po osmé. Je pomalu čas najít si místo na spaní. Nejradši bychom zakempovali někde na divoko, ale nakonec zvítězí pohodlnost a volíme kemp Hrollaugsstadir, který je luxusně vybaven. Kromě teplé vody má hlavní budovu, kde je velká společenská místnost sloužící jako jídelna a plně vybavená kuchyně. Uvítáme vaření v teple a suchu. V posledních dnech to bylo v tom počasí trochu náročnější.
Po večeři ještě chvílí posedíme a do stanů mizíme kolem půlnoci.

17.7. Lucky na Laki
Bééééééé.
Budíček hned za hlavou. Ovce nás nenechají vyspat. No tak tedy vstaneme, sbalíme zas ty pytle a všechno ostatní a dáváme si pozor, abychom hned do něčeho po ránu nešlápli.
Stany přijdou na řadu až po snídani, potřebují vyschnout.
Znovu si užíváme tepla a závětří.  Dneska nás čeká jezero Jökusárlón a měli bychom se přiblížit sopce Laki, která výrazně zasáhla nejen do dějin Islandu.
Nejdřív ale navštívíme kostelíček Hofskirkja. Je tam zrovna několik místních obyvatel, připravují nějaký obřad a pustí nás na chvilku dovnitř. Trochu na nás dýchne historie. Projdeme si malý hřbitůvek a zjišťujeme, že nejstaršímu pochovanému bylo 107 let.






Na jezero jsem se těšila, i když je velkou turistikou atrakcí. Rozkládá se hned u hlavní silnice Ring Road, takže není divu, že je v obležení.
Ale stálo to za to. Chvíli jej obcházíme, fotíme a pak pozorujeme, jak ledové kry odplouvají do oceánu. Projdeme se také po černé pláži a motáme se mezi kusy ledu.

Konečně doma!









Povedlo se - má rybku!



Turistická atrakce - projížďka mezi krami na jezeře

A ještě jedno selfíčko u moře








Další zastávkou je opuštěná farma. Poslední farmáři - bratři - umřeli v roce 2004 a 2010. Jsou tam prázdná hospodářská stavení s malým kostelíčkem a  náhrobky části rodiny včetně bratrů.






Oltářík v kostelíčku


Za oknem farmy

Farma


Odbočujeme z hlavní asfaltky, upouštíme gumy a jedeme k Laki. Kolem nás se rozkládají zelené louky, na kterých se popásá sem tam pár ovcí. Cesta se postupně mění na klasickou prašnou lávovitou.
Krajina kolem Laki je naprosto úchvatná. Úplně jiná než jsme doposud viděli. Láva pokrytá zelení. Dojedeme na parkoviště a vyšplháme se na vrchol. Rozhlížíme se kolem a nemůžeme se nabažit. Něco takového se hned tak nevidí. Mně chvíli před tím došla definitivně baterka ve foťáku a mobil zhasnul, protože mu byla zima. Takže fotí P.









Šplháme nahoru


Řada postupných kráterů


Na vrcholu Laki aneb Guliver a jeho přátelé










Vracíme se dolů k autu a popojedeme ke spodnímu parkovišti. Je tam zázemí v podobě dvu stolů a lavic a teče tam voda. Místo je trochu schované za chatkou správce, který tam není. To přímo vyzývá k vařbě, ke které vzápětí dochází. Svačinka a káva. Teď už jen najít to správné místo k postavení stanů a víc ke štěstí nepotřebujeme. Na závěr si natočíme vodu do zásoby, abychom měli na uvaření večeře a snídaně.
Od Laki pokračujeme prašnou cestou dál. Podle mapy by se pár kilometrů odtud měla nacházet chatka k přespání. Jak už to tady bývá, pár kilometrů znamená často dlouhou cestu. Odbočujeme na neznačenou cestu, která vypadá, že po ní hodně dlouho nikdo nejel. Je plná větších a místy i ostřejších šutrů. Musíme jet hodně hodně pomalu. Asi po hodině jízdy je vidět v dáli pár stanů. Vypadá to jako kemp s chatou. Jásáme. Když přijedeme blíž, zastaví nás nějaký mladík se slovy kam jedeme. No není to kemp, je to vědecká stanice a ty stany jsou sice stany, ale na sondy, které snímají seizmickou činnost. Vědců je tam jedenáct a jeden z nich právě připravuje maso na gril. Díváme se na to přes okna a kapou nám sliny. Už máme po krk těch našich báječných trevlančů, čínských polívek, českých polívek, hovězích i krůtích jerek, kaší a těstovin. Vlastně se naše hovory v poslední době točí jenom kolem jídla, při procházkách i jízdě v autě si vyprávíme o různých pokrmech a jak je nejlíp připravit. V podstatě pořád žereme. Mladíkovi sdělujeme, že míříme k chatě na přespání a ptáme se, zda o ní ví. Ano, je tam chata, ale není moc použitelná, praví - trochu špinavá. Ale okolí má krásné a stany si tam určitě můžeme postavit. Říkáme si, že má třeba posunuté hranice špinavosti, když vidíme, jak si tam vědci užívají.
Cesta je čím dál drsnější a nemá konce. Už trochu klesáme na mysli, když konečně zahlédneme chatku. Juchú!




Je to opravdu nádherné místo a chatička je opravdu nepoužitelná. Má pěkných vybydlených 16 postýlek, uvnitř jsou dvě velké plynové bomby s vařičem a dokonce bomba se světlem. Skvěle vybavená, ale spát tam fakt nebudem.









Mateřídouška je všude a tady byla v krásných kobercích




Postavíme stany a uvaříme si večeři. Grilované maso, jako mají pár kilometrů od nás to tedy není, ale živě si ho představujeme, když do sebe ládujem zas ty polívky a těstoviny.
Místo večerníčku si vyšplháme na ten velký kopec Lejdosfell, co je nad námi. Pěkně se přitom zpotíme. To aby se nám lépe usínalo.

18.7. K Duhovým horám
V noci mě probudila děsná zima. Obklopovalo nás hrozivé ticho, které občas prořízl nějaký skřek. Netrvalo to dlouho. Jakoby tam obcházel nějaký troll. Ven ze stanu by mě teď nikdo nedostal.
Jsme tu úplně sami a široko daleko nikdo. Dost strašidelné. Sami v pustině, bez signálu. Ani nevíme, jestli vysílačka v autě funguje. Nezkoušeli jsme to a doufám, že to ani nebudeme potřebovat. Navlíknu na sebe ještě jednu vrstvu, přetáhnu přes hlavu spacák a snažím se znovu usnout. Nakonec se mi to podaří.
Vstáváme před devátou. Nepříjemný noční zážitek jsem měla jenom já. Balíme, snídáme a naposledy si užíváme krásné místo. Vyjíždíme.
Cesta nás zavedla k těžkému brodu. Uprostřed jsou prolákliny a velké balvany. Auto poskakuje, kymácí se a křehčí část osazenstva ječí. Dopadlo to dobře a z řeky jsme se dostali, ale opotili jsme se tentokrát asi všichni. Adrenalinový zážitek, který bych klidně oželela. Pak následuje ještě několik lehčích zdolání menších toků. Než dorazíme k asfaltové silnici, uděláme si krátkou procházku u kaňonu Fjadrargljúfur a na parkovišti doplníme vodu.





Dál nás čeká asi dvacet kilometrů po asfaltu, takže ani nebudeme dohušťovat gumy.
Stavíme se jen u benzínky doplnit naftu a zásoby v supermarketu, protože se budeme pohybovat delší dobu ve vnitrozemí.
Projíždíme krajinou prsů (láva pokrytá lišejníky přesně těchto tvarů), kterou si fotí pánská část zájezdu. Ještě než z ní úplně vyjedeme, dáme si zastávku na svačinku s čerstvou bagetou a rybím salátem. Dorazí tam také autobus plný Čechů. Naše touha po českém pivu zůstane sice nenaplněna, ale místo toho dostáváme katalog zájezdů, takže se můžeme podívat za kolik a kam jedou. Nic pro nás.
Z hladké silnice sjíždíme už po chvíli na Landmannalaugar 
Asi po půl hodině se z podvozku začne ozývat nový klapavý zvuk, který se postupně zintenzivňuje. Vzhledem k tomu, že jsme na úzké prašné lávové cestě a navíc v terénních vlnkách, musíme najít nějaké místo, kde bychom mohli zastavit  a podívat se, co se děje.
P. tahá velký černý igelitový pytel (Vláďa našel celou nedotčenou roli na smetišti u Mývatn), na který si lehá pod auto.
Zjišťuje, že  se uvolnil amatérsky provedený svár na výfukovém potrubí, které se chvílemi dotýká kardanky a odtud ten klapavý zvuk. Jsme tím poněkud zaskočeni a chvíli řešíme, co budeme dělat. Nacházíme se v půli cesty do Duhových hor a rádi bychom k nim dojeli. Je potřeba se pod auto podívat pořádně ještě jednou na lepším místě a pak rozhodnout, zda budeme pokračovat podle plánu dál do vnitrozemí nebo ne. Blížíme se pomalu k našemu cíli a všimneme si v dáli chatičky. Je mimo cestu, ale kolem je tráva a skýtá tedy možnost prozkoumat auto lépe a hlavně mimo sopečný prach.
Dojedeme tedy k ní. Je otevřená, bez osadníků a s cedulkou Höll. P. se noří opět pod auto a jen potvrzuje předchozí domněnku. Rozhodneme se uvařit si pro zlepšení nálady kafe. Místo je hezké a osamocené a chatička ostatní láká k přespání. Sice nevíme, zda tu smíme přespat a postavit alespoň náš stan (my uvnitř opět spát nechceme), ale rozhodneme se to risknout.
Nestačíme ani dopít kafe a na čtyřkolce přijíždí dvojice strážců národního parku. Trochu se divíme a říkáme si, že tu snad mají kamery na hlídání a případné napomenutí všech, co sjedou z cesty, ale dozvíme se, že to je náhoda, protože dámská polovička si to tu chtěla jen prohlídnout a nafotit neb tu kdysi byla. Pánská polovička se ptá, zda máme nějaký problém, protože právě zastihli P. jak se souká zpod auta. Vysvětlujeme, co se nám stalo, takže se pod auto vzápětí souká i strážce a souhlasí s P., ale pravil, že v tom nevidí zásadní problém a myslí si, že bychom s tím mohli jet. Ptáme se, zda tu můžeme přespat a postavit si stan a projít se po okolí. Můžeme, jen se trochu divili, protože tu prý není nic moc k vidění. V dáli jezero a kolem kopce nasvícené sluncem. Zdá se nám toho k vidění docela dost.
Jdeme na procházku k jezeru, míjíme odbočku s cedulí zákaz vjezdu a výstrahou před tekutými písky. Jdeme chvíli podél vody a vyšplháme na kopec, který je nad námi. Otevře se nám nádherný pohled do dáli až k Duhovým horám, přes jezero i široširé tekuté písky. Část kopce je pokrytá naším oblíbeným měkkým lišejníkem. Svítí slunce, takže nás nenapadne nic jiného, než se tam chvíli válet, hřát se v jeho svitu a užívat si výhledů.

Höll


Ovce pozoruji kdo jim leze do rajonu



Stoupáme vzhůru


Válíme se a kocháme





A pak že tu není nic k vidění



Čeká na nás auto s chatičkou
Uvaříme si něco "velmi dobrého" (představujeme si u toho třeba knedlovepřozelo) a jdeme spát. My do stanu a ostatní na pryčny útulny.

19.7. Na západ!
Vstávám v sedm a budím ostatní. Dozvídám se, jak se jim "krásně" spalo na těch tvrdých postýlkách (matrace si sundali) a s chrápáním některých jedinců. Jsou plni dojmů z téměř probdělé noci. Po snídani zas vytváříme náš cestovní puzzle a pokračujeme do Landmannalaugar. Projedeme ještě poslední brod, který je přímo před kempem. Parkoviště u něj je plné aut, které jím nemohou (nebo si řidiči netroufají) projet. Pro naše auto s velkými koly a dostatečnou světlostí a šikovným řidičem to není problém. Brodivost má dobrou. To auto, ne řidič.
Jsme rádi, že jsme spali jinde. Kemp je trochu masový. Zaparkujeme kousek od hlavní budovy, bereme batohy a hůlky a vyrážíme. Zkombinujeme několik tras podle Rothera. Nejdřív se vydáme menším kaňonem a pak stoupáme lávovým polem do kopců. Je tam pár puklin, ze kterých syčí horká pára a bublá bahno. Není jich tolik, jako v Čarodějnických horách, ale kopce jsou opravdu duhové.







Kontrast černé lávy a zeleně




Říčku jsme museli přehopkat a přebrodit



Úchvatné výhledy do dáli
 
Výhled až k ledovcům

Láva se zastavila
 





Dole je vidět kemp Landmannalaugar
Krajina je neuvěřitelná, zvlášť kontrast černé lávy a zeleně a rozlehlost údolí se spoustou říčních vlásečnic. Musí to být hukot, když taje sníh a ledy a koryta se zaplní vodou. ´
Přes první řeku se dostaneme snadno. Stačí jen vybrat nejužší místo a pár kamenů, po kterých se dá přejít. Druhý říční tok už je náročnější, zvlášť pro ty, co mají krátké nohy jako já, ale ani ten není nepřekonatelný. Tak se ocitáme pod kopcem, z jehož vrcholu se budeme rozhlížet do široširé dáli a uvidíme tři ledovce - Vatnajökull, Hofsjökull a Langjökull. Projdeme kousek po hřebeni, schováme se před větrem za skálu a dáme si malou svačinku v podobě tyčinky a jablka. Mezitím trochu sprchne, ale ani nemusíme vytahovat naše pršipláště, jen navlékneme pláštěnky na batohy a vydáváme se k dalšímu vrcholu. Odtamtud shlédneme do údolí a vidíme i kemp, před kterým jakoby se právě před chvíli zastavila černá láva.
Pak už jen prudší sestup dolů k prašné silnici a po ní zpět do kempu. Původně jsme si tam na závěr chtěli dát sprchu, ale ty jsou na mince (500,-ISK), které nemáme, takže je celkem jasno. Na toaletách stojí fronta a celkově nás přelidněnost kempu trochu odrazuje. Je tam možnost i vykoupání se v termálním bazénku, ale je poměrně obsazen a stejně nevíme, zda se dá zaplatit v recepci kartou. Je to poprvé, kdy bychom potřebovali hotovost. Asi se bez toho obejdeme. V Duhových horách jsme plánovali aspoň dvoudenní trek a také jsme se chtěli podívat do Godalandu a Thörsmork. Stav auta a předpověď počasí nás ale odrazuje. Nepřipadá nám rozumné s ním jet dál po náročných vnitrozemských cestách a brodech a představa putování v dešti také není moc lákavá. Těšili jsme se s P. právě na tahle místa a je nám líto, že se tam nedostaneme. Naše vnitrozemská mapa je plná P. vyznačených a zakroužkovaných cest, kam všude jsme mohli jet a poznávat drsnou i krásnou islandskou přírodu. Asi to tak má být. Zkontrolujeme počasí a zjišťujeme, že nejlíp by mělo být na západě. Ani jemu se trochu deště nevyhne, ale neměl by být vytrvalý. Západní fjordy jsou příliš daleko, strávili bychom přesunem zbytečně moc času. Rozhodneme se tedy vydat na polostrov Snaefellsness, podívat se na ledovec Snaefellsjökull, projet pár přímořských vesniček a ochutnat maso jedovatého grónského žraloka.
Opouštíme Landmannalaugar, projedeme ještě několik lehčích brodů, silnější část cestovatelů se zajde podívat k Raudufossar (Rudé vlasy). Vlastní fotkou se nemůžu pochlubit neb jsem patřila k té slabší části mužstva, zůstala v autě a dopisovala deníček, který jsem vůbec nestíhala psát. Navíc se trochu rozfoukalo a nějak mě přešla chuť vylézat ven. Možná v tom sehrálo trochu roli zklamání a nějaký foss to nezachrání.
Rádi bychom našli kemp s teplou sprchou, což se nám podaří jen zčásti. Objevíme malinký prázdný s teplou vodou, ale bez sprchy v Aning u Skard. Jedeme se ještě podívat do většího kempu Leirubakki, ale je tam dost lidí, takže nás to opět odradí a volíme raději samotu. Nakonec se to ukáže jako výborná volba, protože díky tomu, že jsme tam sami, můžeme přistoupit k polévaní teplou vodou z ešusů, praní a dobíjení různých baterek (například mého foťáku).
A podruhé se stane, že potřebujeme hotovost. Je tam totiž kasička, do které máme naházet 1000,-ISK na osobu. Volíme tedy kombinaci jediných ISK, které máme (díky Romano!) a doplnění v EUR.
Střídavě nám do vaření prší a leje, ale nenecháme se tím rozhodit.



Naše zázemí - z druhé strany WC s umyvadélkem a teplou vodou

20.7. K horkým pramenům
Vítá nás krásné ráno s občasným sluncem a bez větru. Prádlo nám v teple chatiček uschlo, takže ho zas můžeme vesele zasmradit.
Listujeme všemi průvodci, které máme s sebou a hledáme zajímavá místa, která bychom mohli navštívit. Jako první vyhrává Gjáin, nebo-li Rajské údolí. Láká nás představa kempování někde v blízkosti na divoko.
Cestou máme dohled Heklu. Výstup na ní je dost náročný, takže jsme od tohoto záměru ustoupili. Nemusíme mít všechno.


Chvíli nám trvá než najdeme tu správnou odbočku, která vede k údolíčku, ale nakonec se to podaří. V lávové pustině malé zjevení. Jen jsme čekali, že bude trochu větší. Bereme batohy se svačinou a vyrážíme na průzkum.
















Přehopkáme vodu a míříme podél ní dál s úmyslem dojít až k nějakému vodopádu, což ve finále nezrealizujeme, protože začne pršet a zdá se nám to ještě dost daleko. Další průběh dne mi už tak nějak splývá. Všechno proběhlo hrozně rychle. Stavujeme se v Pjódveldisbaerinn, rekonstruovaném statku z doby Vikingů.


Na mechu si dáme pauzu s naším oblíbeným džezvovým kafem na řecký způsob (tj. třikrát nechat přejít varem i s cukrem).


Pak pokračujeme na Selfoss a za ním si uděláme výlet k horkým pramenům ve Hveragerdi, do nichž se všichni (kromě mě) ponoří a snaží se uvařit ve 40 stupních.
Já jen zevluji opodál a pořizuji snímky červených spařených těl.


Cestou k horké řece


"Tady se koupat nebudeme, je to moc horký"

Angličan si vaří čaj na horkém prameni

Jak se nejlépe uvařit

Populární místní ovce
Na cestu zpět vyrážím jako první neb mi už pomalu začínají cvakat zuby a dokonce se vybičuju k občasnému popoběhnutí. Počasí se krapánek zhoršilo a kromě mlhy padají i dešťové kapky.
V městečku Hveragerdi poprvé zahlédneme obchůdek Vindubin, kde prodávají to pravé pivo, víno a jiný alkohol. Srdce notoriků zaplesají (vlastní zásoby už došly), ale ne nadlouho, neboť je zavřeno. Konečně ale víme, kam nám ty lahůdky Islanďané schovávají. V supermarketech a benzínkách je totiž možné zakoupit jen "pivo" (tak honosný název si nezaslouží) s obsahem 2,25%. Ale lepší něco než nic. Pokračujeme přes Reykjavik, kde uděláme rychlou zastávku před Harpou jen pro Lídu (odlétají s Vláďou o den dřív), aby měla aspoň fotku zvenčí do architektonické příručky. My se tam déle zdržovat nechceme, protože poslední den před odletem hodláme strávit procházením právě v tomhle městě a Harpu si prohlédneme i zevnitř. Ještě najdeme autobusové nádraží, kam máme Indimu vracet auto a než si Lída s Vláďou prohlédnou nedaleký kostel, prozkoumáme spojení na letiště.
A už zas ujíždíme dál směrem na Borgarnes. Je už dost pozdě, slunce se tváří, že zapadne, ale my víme, že je to lišák podšitý a bude nám svítit ještě dlouho. Tedy pokud ho ty mraky v dáli nechají. Únava už na nás začíná doléhat a hledáme kemp. Strašně fičí a poryvy cítíme i v našem plně zatíženém voze. Útočiště nacházíme v Kolvidarnes. Následuje stavění stanů, rychlá večeře a mizíme ve spacáku. Je jedna v noci.

21.7. Snaeffellsness
Celou noc leje a fičí a ráno to není jiné. Moc jsme se nevyspali. Pobereme vařiče, ešusy a nějaké jídlo a prcháme do hlavní budovy kempu, kde je v suterénu malá místnost s umyvadly a kde si uvaříme snídaňové instantní kafe a čaj a nacpeme se biskupským chlebíčkem, který jsme si den předtím koupili. Čeká nás obtížné balení stanů v dešti. Rychle všechno naházíme do auta a k uložení věcí na střechu musíme popojet do závětří za chatku, protože by nám jinak vítr urval víko rakve.
Vyrážíme podél pobřeží do malé rybářské vesničky Arnastarpi, navlékáme mundúry do deště, protože pořád prší a jdeme na procházku nad útesy do další vesničky Hellnar. Než tam dojdeme, tak přestane pršet a vysvitne slunce. Fotíme útesy a kocháme se výhledy opět s nadějí, že zahlédneme velryby (jak jsme naivní). V Hellnar zajdeme ke kostelíčku a na zdi pokryté trávou se na chvíli natáhneme a sluníme. Zevling nám jde nejlíp.










V pozadí ledovec Snaeffelsjökull







Zevling



Bárdur - strážný duch Snaefellu
Stejnou cestou se vracíme zpět. Kousek od kamenného trolla si dáme svačinku u stolu a pak se autem vydáváme k ledovci Snaeffelsjökull. Vrchol je zahalen v mlze, ale o kousek níž jsou nádherné výhledy k oceánu. Původně jsme zamýšleli se trochu v okolí projít, ale nějak už máme větru a zimy dost.








Čím bychom to auto ještě vyspravili...






Pohled na ledovec od hlavní silnice


Sjíždíme zas dolů k silnici a podíváme se k malému kráteru sopky a na útesy Lóndraugar. 
Začíná znovu pršet. Musíme najít kemp, postavit mokré stany a doufat, že déšť ustane a stačí vyschnout. V Hellissandur je teplá sprcha a kuchyňka, je tam taky dost stanů, takže si najdeme místa až na konci u zarostlé lávy. Uvaříme si těstoviny (vlastně to je konfitovaná kachna) a polívku.
V umývárně se se mnou dává do řeči mladá blondýnka: "teplá voda, to je nádhera, v posledním kempu byla jen studená sprcha venku... Itálie, ach Itálie, víš jaký tam je teplo, že jo?" No to sakra vím, jen už si to nějak nedokážu představit.

22.7. Hákarl
V noci leje a fouká. Začíná to být dost jednotvárné. Neměl být náhodou západ bez deště? Balíme mokré stany a snídáme.
Projedeme vesničkou Hellisandur, kde zajdeme do místního obchůdku koupit chleba. Mají tam i koňské podkovy balené po dvou. Dál nás čeká Ólafsvik, kde si obejdeme přístav a navštívíme moderní kostel. Stavíme se také v místní pekárně na koláček a kafe. Ještě přikupujeme chleba v domnění, že to bude "normal brot", ale je to zas ta nafouklá hmota. Člověk má pocit, že jí plátky vaty. Podíváme se na malý trh s typickými islandskými svetry a čepicemi a my s Lídou si koupíme náramek z rybí kůže - lososa. Notorická část výpravy se vydá konečně do Vinbudu a zakoupí pořádné pivo Viking a Brennivin.

Přístav v Ólafsviku




Teď už můžeme na žraločí farmu Bjarnarhöfen. Ano, je to turistické lákadlo, ale když už jsme museli změnit naše původní plány, proč bychom se tam nepodívali a neochutnali Hákarl a nepřičuchli k jeho masu sušícímu se na hákách. Je to docela hezké místo s vlastním kostelíčkem. Projdeme si muzeum, ochutnáme, přičuchneme (fuj) a koupíme si kousek, abychom jej ochutnali tak, jak se správně má - se zapitím místní kořalky Brennivin z brambor a kmínu.
 


Zkouška odvahy

Papuchálka jsme viděli jen vycpaného

Sušárna žraločího masa








Popojedeme kousek za farmu, uvaříme si něco dobrého k snědku. Fuj, ani představa bifteku to nezachrání, nemám na to už vůbec chuť, ale hlad je hlad.
Čeká na nás městečko Stykkishólmur, jednoznačně zatím nejmalebnější a nejpříjemnější z měst, které jsme navštívili. Je tu nejvíc původních domů. Chvíli se procházíme a zajdeme do dvou místních galerií. Jedna je s rukodělnými výrobky, část je samozřejmě z vlny (kouše) a rybích kůží.
Zakempujeme v Laugar, které slibuje koupání v horkém bazénku. Je tam, ale má dva metry v průměru a hloubku asi metr. Přestože je to docela velký kemp s hlavní budovou, teplé sprchy chybí.
K večeři si dáváme jablko, knäckebrot, pivo Viking a ochutnáváme Brennivin. Na maso žraloka už nějak nedojde.
Začíná jemně pršet, ale nefičí. Část výpravy se jde naložit do bazénku a my jdeme zkusit do hlavní budovy wifi a uposlechnout výzvy k online odbavení zpátečního letu. Asi po hodině se nám to podaří, ale stálo nás to dost úsilí. Naše mobily to nějak nejsou schopny provést, uloží se to pouze P., takže doufáme, že na letišti to proběhne hladce.




23.7. A zase ten maják
Je hezky, teplo, ale zataženo a nefouká. Lída s Vláďou balí. Po snídani jedeme do Reykjaviku a večer je vezeme na letiště. Pak se přesuneme do kempu k majáku, jako jsme byli první noc. Indi mi poslal zprávu v kolik mu chceme předat auto. Domlouváme se, že nejlepší bude tak 11:00 hod, abychom se nemuseli honit. Odpověď nepřichází.
Dnešní den strávíme přesunem, ale stavíme se ještě v Thingvellir, protože je po cestě. Očekáváme místo v obležení turistů. Tak to také je.









Kousek za touto atrakcí uděláme poslední vařbu jídla. Dojídáme kuskus.
Naposledy si také "užijeme" pořádné drncavé cesty, která je sice v mapě zaznamenaná jako normální silnice, ale překvapivě se její povrch záhy změní na dost šutrovitý a je zakončena brodem. Chvíli jedeme podél jezera, kolem kterého jsou prázdninové chaty. Je to tam zelené a plné stromů.
Uvaříme si naposledy společné kafe.

Mušky zas naposledy zaútočí
Na nádraží v Reykjaviku si koupíme lístky na zítřejší bus na letiště. Můžeme využít jakýkoliv spoj. Počítáme pořád s jedenáctou hodinou předání auta, přestože se Indi stále neozval. Plánujeme uložit bágly do úschovny na letišti, je tam nonstop provoz a pak strávit zbývající čas ve městě a spojem v 19:30 hod se přesunout na letiště.
Loučíme se s částí výpravy a netěšíme se na vichr a déšť u majáku.
Čeká tam na nás překvapení v podobě úplného bezvětří. Neprší. Copak si asi uvaříme dobrého k večeři?

24.7. Domů
Pršet začalo přesně podle předpovědi v šest hodin ráno. Kapky lehce bubnují do stanu. Moře je úplně klidné a nefouká. Udělám kafe a plátky vaty mažu marmeládou. Sbalíme mokré stany, všechno poskládáme do našich báglů a naložíme. Mezitím přijde zpráva od Indiho (tu mou prý nedostal) a navrhuje předání jeho kamarádovi v 18:00 hod. Docela se nám to hodí.
Přijde majitel kempu a platíme (1.000,-/os). Tu první noc nevybíral. Asi se ani jemu nechtělo do zimy a vichru.
Dozvídáme se, že byl už pětkrát v Praze a že máme skvělý pivo. Plzeň. Jo, to máme. Už se na něj těšíme.
Odjíždíme kolem 11:00 hod a věnujeme poslední pohled oceánu a majáku.


V Reykjaviku u pumpy dočerpáme naftu (musíme vracet s plnou nádrží) a P.+ P. se vrhají na mytí auta. Nemůžeme je s Radkou od toho odtrhnout, úplně se v tom vyžívají.


Pak už jen dofouknout gumy, zaparkovat před nádražím a vrháme se do města. Svítí slunce a je docela příjemně. Jdeme se podívat nejdřív na kostel, uvnitř právě proběhl nějaký obřad, ale můžeme si jej v klidu prohlédnout. Pokračujeme dolů k přístavu a Harpě, hledáme tržnici, která je uvedená v mapě. Představujeme si trhy s islandskými produkty. Místo toho nacházíme vietnamskou tržnici jako v Holešovicích. Koupíme si rybí jerky a dáme si konečně jehněčí polívku. Je výborná a stojí jen 950,-ISK. V ostatních částech Islandu byla k mání mezi 1.700 - 3.500,-ISK. Jsme rádi, že jsme počkali. V přístavu ještě najdeme hospůdku s rybími specialitami za přijatelné ceny. Já si dávám špíz z grilovaných krevet (1.350,-ISK) a P. s Radkou grilovaného lososa (1.800,-ISK). Na humří polívku už nemáme v žaludku bohužel místo.
Z obsluhy se vyklube Čech, takže dostáváme navíc nakrájenou čerstvou bagetu s máslem.
Je to delikatesní a hlavně je to NORMÁLNÍ JÍDLO!


Velká pravda

Přístavní rybí hospůdka

Harpa






Hm, má lepší auto...

Budova Althingu

Nová budova Althingu


Příjemné uličky Reykjaviku

Papuchálek všech velikostí





Jídelna v tržnici a místní námořníci


Rybí restaurace v přístavu - tady jsme se výborně najedli

A na závěr koláček a káva
Než si vypijeme kafe a sníme koláček, přiblíží se 18:00 hod a tedy čas, kdy máme odevzdat auto. Venku dost prší, což zrychluje náš krok. Vlastně by to bylo divný, kdyby byl aspoň jeden den bez deště, to bychom si mohli myslet, že se něco děje.
Vyndáme naši bagáž do nádražní haly a čekáme, až se objeví kamarád Indiho. Přijde trochu dřív. Předání proběhne rychle jen s běžnou kontrolou, zda je plná nádrž, navigace v autě, hadička ke kompresoru, měřák na tlak v pneu, běžná obhlídka vnitřku a povrchu auta. Trvá to asi pět minut, takže stíháme odjet autobusem na letiště už v 18:00 hod. Docela slušně leje.
V autobuse se dáváme do řeči s cestovatelem Frantou, který tu strávil sám tři týdny putováním po západních a východních fjordech. Vypráví nám svoje zážitky a my zas ty naše.
Na letišti si koupíme pivo a čekáme na odbavení. Bylo to dlouhé a úmorné. Na závěr Islanďanům nenaskočí počítačový systém, takže naše pracné odbavení přes mobil vyjde naprázdno a budeme si ho muset i se zavazadly zopakovat ještě v Hamburku. Výsledkem toho je, že sedíme každý jinde a na moje místo se dokonce tlačí dva další cestující. Prostě bordel. Pevně věříme, že v německém systému se naše původní odbavení objeví. Naštěstí ano, ale stejně nás čeká probdělá noc.
Z Keflavíku odlétáme hodinu a půl po půlnoci a z letištní haly doslova zíráme na venkovní černou tmu. Nemůžeme tomu uvěřit. Bouchla sopka? Co se děje?
Letadlo vzlítne, čeká nás 3,5 hodiny ve vzduchu než si zas sedneme v Hamburku. Vše klape a do Prahy se dostáváme v 11:20 hod. Nejlepší způsob, jak strávit bezesnou noc.

Doma nás proplesknou tropy.

Už aby se trochu ochladilo.

Venku hezky prší.

Bylo to krásné.

"Jednou zajedete do polárních krajů, buď to bude naposled a nebo se budete stále vracet. Nebudete vědět proč, ale budete muset. Budete proklínat strasti každé výpravy a vzápětí se těšit na další".

Začínám sledovat výhodné lety do Reykjaviku....


Něco málo info:
*aktuální kurs 100 ISK/20,394 Kč
*mapy: měli jsme celkovou mapu Islandu a mapu vnitrozemí (lze zakoupit v KIWI v Praze), staženou mapu Islandu v mobilu z mapy.cz, navigaci v autě jsme vůbec nepoužívali
*průvodce: Rother Island (v češtině), J.Sucharda -  Autem 4x4 (letošní vydání), J.Sucharda - Island 111 nej a Lonely Planet - Island
*ISK: platit se dá všude kartou, hotovost není potřeba (vyjímkou sprchy v Landmannalaugar a malý kemp v Aning, případně MHD Reykjavik, dál naše zkušenosti nesahají)
*kempy: většina kempů má WC a studenou vodu, ty lépe vybavené i teplou vodu, ty ještě lepší i teplou sprchu a přístřešek na vaření, případně kuchyňku (nedá se odhadnout dopředu, jezdili jsme pouze podle mapy); u chatek popisovaných v textu není voda a většinou suché WC (nebo žádné); ceny kempů za osobu se pohybují v rozmezí  750,-ISK (zažili jsme pouze jednou) – 2.200,-ISK, nejčastější cenou je 1.100,-ISK a 1.500,-ISK; někde se platí navíc stan 500,-ISK (velmi zřídka např. kemp v Mývatn); postel s vlastním spacákem v hostelu cca 5.000 - 7.500,-ISK (nikdy jsme nevyužili, pro nás moc drahé a počasí nebylo zas až tak dramatické)
*ceny bus: autobus z ISB – autobusové nadraží v Reykjaviku na letiště do Keflavíku z Reykjavik Excursions – 2.200,-ISK na osobu, ještě lze využít místní autobusovou dopravu s přestupem – jeden bus stojí cca 800,-ISK a je potřeba hotovost
*cena nafty: 1 L/185,8 ISK – 186,5 ISK
*ceny potravin se liší podle toho, kde se koupí - nejdražší varianta kemp, střední benzínka a  nejlevnější  supermarket Bónus: takže ceny v Bónus – máslo 209,-ISK, chleba 350 – 800,-ISK (podle druhu), vejce 447,-ISK (6 ks), těstoviny 1 kg 179,-ISK, plechovka „piva“ Egils Pilsner (2.22%) 89,-ISK, marmeláda 350 – 500,-ISK, paštika 350,-ISK, čínská polívka 37,-ISK, mléko 367,-ISK, káva Espresso Roma 400 g 850,-ISK (mletá), 2 banány 101,-ISK, bageta 198,-ISK, sýr typu camembert 279,-ISK, olivový olej 498,-ISK, skyr 152,-ISK
*v hospodě jsme byli pouze na kafi 480 – 600,-ISK na osobu (dobré kafe) v Reykjaviku a ve vnitrozemí (překapávané kafe) a pak na rybách v Reykjaviku (1.350 – 1.800,-ISK), humří polévka 1.500,-ISK,  jehněčí polévka tamtéž v tržnici 950,-ISK
*bomba k vařiči – 698 – 1.100,-ISK
*vstup do žraločího muzea – 1.100,-ISK/osoba, kousek žraloka domů (550-800,-ISK)
*doporučujeme: zakoupení nebo výrobu moskytiéry na hlavu, mušky jsou dost otravné a lezou do očí, pusy, vlasů, jejich výskyt se zvyšuje v bezvětří  většinou tam, kde jsou jezera, řeky, mokřiny, je lhostejno, v které části Islandu se nacházíte
*bundu a kalhoty do deště; pokud nemáte kvalitní nový goráč (my měli starý goráč), je možné zakoupit levnou variantu bundy (měla jsem) a kalhot - stačilo, i když jsme nezažili vodorovný souvislý déšť několik dní; jsou to fešácké střihy a barvy, ale funkční
*zástěnu na vaření a zásobník vody, případně aspoň plastovou láhev 2 l; vodu jsme většinou do zásoby čerpali v kempech, případně na parkovišti, pokud tam byla, v přírodě nikoliv (ovce jsou úplně všude a nechtěli jsme riskovat)

*termoska – když je zima a vítr zahřeje a doplní tekutiny

*doporučená literatura : J.Burian – Dvacet let s Islandem, Thórbergur Thórdarson – Kameny mluví, A. Sigmunsdottir - Malá kniha o Islanďanech, G. Elíasson – Kniha od řeky Sandá, Mezi stromy, Steinar Bragi - Planina, Jón Kalman Stefánsson - Peklo a ráj; Letní světlo, a pak přijde noc; Smutek andělů, Yrsa Sigurdardóttir - Pamatuji si vás všechny



35 komentářů:

  1. Užívejte! Držím palce ať vše klapne! A už teď se nemůžu dočkat deníku :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ty plány jsou opravdu nádherné. Moc se těším na Tvoje vyprávění a zážitky. Kapitola první "jak jsem se vyspala za dujícího vichru a bičujícího deště" - už předem tuším, že o zápletky nebude nouze :) jen je pěkně všechny vstřebej a mile a vtipně nám je podej, tak jak to jenom ty umíš.
    Ať se daří!
    Mm

    OdpovědětVymazat
  3. Prosím tě, kde je nějaké úvodní slovo?! :-) Na jak dlouho jedete? Ty tři kila na hlavu jste si stanovili sami? Bude to určitě nádherný! Těším se na fotky a vyprávění, o Islandu sním, až děti trochu povyrostou... Dobře dojeďte, ať to všechno klapne!

    OdpovědětVymazat
  4. Jj, pocitej s tim, ze stanes a snit budes. Funguje tam nejaka nadprirozena magie.... klidne bych z fleku hupla na tu sedmou sedacku, takze dobre dorazte a uzivej!

    OdpovědětVymazat
  5. Všechno klapne, uvidíš, šťastnou cestu a dejte vědět, internet nějaký vítr ani láva nerozhází!

    OdpovědětVymazat
  6. Touhle dobou už asi bude vlastně vše jasný, jsem moc zvědavý jak to vlastně dopadlo a jestli opravdu kameny mluví :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. právě jsme doletěli, takže vše je jasné, teď už to jen v sobě zpracovat ....

      Vymazat
  7. Óoooo, víc víc víc!!! :-D Chudák Indi :-D Krásný fotky, výborně se bavím ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Tak čtu to jednim dechem zrejme nezapomenutelnej zajezd :)

    OdpovědětVymazat
  9. Odpovědi
    1. Vždycky, když vidím tu tvoji ikonku, musím se napomenout, že to není (pěkný) předkloněný zadek, ale boxerský rukavice :-D :-D

      Vymazat
  10. Nadhera.. nadhera..
    Island by se mi libil, ale bojim se, ze je to tak silna zeme, ze by mi to mohlo poskodit me spokojene manzelstvi:).. obzvlast, kdyby se nam stala jen 1/2 veci, co vam...
    Ctu si to v klidu a teple kancelare.. a doslova slysim, jak mi zpivas Pisen Severu:).
    Moc pekny.. uff..12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. dík! nejlepší je všechno z povzdálí sledovat ....

      Vymazat
  11. Isuzu! Moje laska... tak pevne verim, ze vam vydrzi, my na nej uz dva mesice pejeme chvalu (a na cestu po Islandu bych vam ho nepucila) :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. se ti nedivim, já bych tam svým autem taky nejela :-)

      Vymazat
  12. Nádhera, super fotky, moc pěkné příběhy, už se těším na pokračování :) Láva ze 13. století je pěkná, taková historická :) a znova ty fotky, opravdu skvělé - berou dech, chtěl bych je vidět i ve velkém formátu, neboli - asi se tam budu muset také někdy vypravit. :) Lákáš moc pěkně, cestovka by to neudělala lépe.
    Podle tvého vyprávění těch prvních dnů to vypadá, že role hlavního traséra a organizátora ti vyšla na jedničku, jsi prostě talent, jako čtenář moc chválím.
    A pivo za 1000 ISK, to je hodno iTB medaile :)
    Ať se daří.
    Mm

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. moc děkuju! tentokrát má na tom všem lví podíl P., který si dal tu mravenčí práci, pročetl průvodce vnitrozemím a zanesl všechny trasy do mapy, bylo to dost vyčerpávající, ale porval se s tím skvěle!

      Vymazat
  13. Ta mesicni krajina a hnedouhelne mostecke haldy :)) uz se tesim ze budou i fotky z nejake prirody :) v dalsí části :)

    OdpovědětVymazat
  14. Jako účastník výše uvedeného zájezdu si dovoluji postupně připojit pár upřesnění k tučňákovu textu.

    Petr N.

    8. 7. 2016. Letadlo do Düsseldorfu má zpoždění. Už z Prahy. Oceňujeme tak tučňákovu prozíravost. Původně zamyšlené několikahodinové tupé zírání do bezcelních FreeShoppů, se nekoná. Za pár minut, které nám po zpoždění v mezinárodním prostoru zbyly, se mužská část zájezdu stačí přesvědčit, že prodávaný alkohol je tak dvaapůlkrát dražší než v libovolném českém obchodě. Dámská polovina, předstírající zájem o koupi, se mezitím stačí postříkat na všech dostupných částech těla neuvěřitelnou plejádou různých voňavek, jejichž souhrnnou vůni si pamatuji z dětství na ruských turistech pod názvem Maskovskyje puchy. Jak v letadle zjišťuji, neučinila tak jen naše dámská polovička. Okolo se vznáší odér vybuchlé parfumerie. Tříapůlhodinový let do Keflavíku trávím zkroucen jak paragraf. Nohy se mi nedaří nacpat dopředu pod sedadlo. Dáma, vonící na sedadle přede mnou, si pod něj nacpala příruční zavazadlo a zezadu na mne jiná osoba neustále kašle a smrká mi na hlavu. Doufám, že nic nechytím. Ovšem celkem spolehlivě se její zdravotní stav přenese na mou manželku. Je to, jako obvykle, jen otázka dní.
    V Keflavíku přistáváme okolo půlnoci. Zavazadla překvapivě dorazí v pořádku s námi, tak jdeme převzít auto. Kulhaje přes parkoviště, vzhledem k pokročilému věku a hodině mně trvá uvedení zkroucených končetin (obzvláště těch dolních) do původního tvaru a funkčnosti delší dobu, zálibně pozoruji obrovský džíp na 37 palcových tlustých kolech. Stupátko je půl metru nad terénem a brodivost, jak nám Petr sliboval, tak bude určitě nejméně 80 cm. No to bude jízda!. Jeho majitel je z nás, jak si česky sdělujeme, trochu nervózní. No…, mně připadá spíš zděšen. O autě hovoří jako o svém miláčkovi a zdá se, že teprve teď mu dochází, že ta přišedší parta šesti uondaných smradlavých otrhanců z východní Evropy to asi myslí vážně a hodlá se s autem i brodit a jezdit i mimo značené cesty. Při loučení se za autem díval tak teskně, že mi ho snad bylo i líto. Neboj Indí, však Ti ho vrátíme.
    Vyděšeni jsme ovšem měli být spíš my, neboť jak se později ukázalo, 12 let staré auto bylo ve stavu, který bych neváhal nazvat havarijním. Postupně jsme se dostali do stavu, že jsme každý večer auto nějak opravovali a sázeli se, co by nám tak zítra mohlo upadnout nebo se nějak pokazit. Každý den někdo vyhrál.
    Co mne ovšem nejvíc z té větrné a studené první noci ulpělo v paměti, bylo neuvěřitelné množství aut, které se před letištěm nacházelo. Než jsme se naším džípem vymotali z labyrintu parkovišť před letištěm, odhadl jsem jejich počet na několik tisíc. Věděl jsem, že počet obyvatel na Islandu je něco přes tři sta tisíc. Že by polovina z nich někam odjela a nechala své auta před letištěm?
    Jak se později ukázalo, valná většina těch aut byla z půjčoven. A tisíce před letištěm byla jen ta část, co ještě nebyla pronajatá. Další tisíce aut z půjčoven se v ten samý čas pohybovaly po Islandu.
    Prostě jsme jen ještě nevěděli, co nás čeká! Zatím jsme docela pokojně (aspoň já) usínali okolo půl druhé v noci ve stanu v kempu v Garduru.

    OdpovědětVymazat
  15. První noc. Bohužel ze 17 nocí strávených daleko na severu se mně podařilo jen výjimečně strávit noc jinak. Jen dvakrát se nám podařilo (některým) spát pod střechou. Ale zpět k první noci.
    Asi tak v půl třetí jsem se probudil. Stan sebou cloumal ve vichřici a jeho nosné tyče, skřípěly jak ráhna potápějící se lodi. Pršelo! Pro to, co se dělo, to není přesné označení, ale rozhodl jsem se používat pouze slušné výrazy. Protože při natažení nohou se spacákem dotýkám vchodu, měl jsem je, byť byly ve spacáku, mokré. Přestože bylo čtvrt na čtyři, probudilo mně kromě výše uvedeného i světlo. A nejen to, do toho všeho se stanem rozléhal neuvěřitelný zvuk, jehož intenzita se neustále měnila; jako by nad stanem kroužil nějaký duch, který s příšerným jekotem v pomalu sestupujících tónech neustále ječí. Atatatatatata. Vyždímal jsem mokrou třetinu spacáku do předsíňky stanu a vylezl do deště. Dostal jsem vodorovně padajícím deštěm do tváře, takže mne chvíli trvalo, než jsem byl schopen pátrat po ječícím duchovi. Přímo nad stanem kroužil kropenatý pták velikosti menší husy, vydávaje onen příšerný zvuk. Pokusil jsem se ho srazit z oblohy několika kameny, čímž jsem dosáhl toho, že ječel s dvakrát větší intenzitou jen o trochu výše, ale již z mého dosahu. Přes vichřici okolo se mi podařilo vyčurat (skoro bez ztráty květinky) a zalézt zpět do stanu. Sotva jsem zalezl, pták se vrátil opět do stejné výšky, tedy podle intenzity tak několik centimetrů nad stan. Po cca dvou hodinách jsem naštěstí upadl do kómatu s myšlenkou, že mne už čeká jen 16 takových nocí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jo ten pták byl fakt dost dobrej :-) jen mi není jasný, jak toho zvuku docílil

      Vymazat
  16. Dokonaly, nemuzu se od toho odtrhnout! (a Petre, klidne se ještě rozepis :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. mockrát jsem si na tebe vzpomněla, jestli jsi byla tady a pak zas tady ... :-)

      Vymazat
  17. Ctu dalsi a dalsi update:).. a vim moc dobre, ze si o tom necham znova a znova vypravet.. Ale svoji nejmilejsi tam NIKDY NEVEZMU!:)
    Jsi drson nejvetsi -- mas muj obdiv.. urcite vedes nejeden masochisticky krouzek.. Takove bicovani ve vetru:).
    Velky obdiv a dik za skvele fotky a detailni reportaz..
    MSF! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. haha nikdy nerikej NIKDY! dneska jsem objevila tohle motto k Islandu: „Jednou zajedete do polárních krajů, buď to bude naposled a nebo se budete stále
      vracet.“ „Nebudete vědět proč, ale budete muset.“ „Budete proklínat strasti každé výpravy a
      vzápětí se těšit na další.“
      to je totiž přesný :-)

      Vymazat
  18. Koukám na ten klenot, který tady na etapy vzniká.
    Zase úžasné fotky a dobrý čtení.
    Není lepšího čtení k raní kávě, když si v teple a suchu můžu přečíst, jak někdo zápasí s větrem, s vařičem a zimou aby se také napil podobného kafe :) jaké piji zrovna já :)
    Úplně vidím, jak velebíte vynálezce "Termoskyho lahve" :)
    Moc hezky to píšeš, těším se na další pokračování.
    Ať se daří
    Mm

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jsi taková dobrá duše, moc díky! Tak snad už jsem se dopinožila k cíli :-)Termoskyho si opravdu ceníme!

      Vymazat
  19. Turisté. V sobotu, náš druhý den na Islandu, nabylo konkrétnější podoby vysvětlení oněch několik tisíců aut na letišti. Ráno jsme jeli (ti bez špuntů do uší po probdělé noci) opět okolo letiště. Do Keflavíku dorazí každý den průměrně 100 letadel. Z nich se vyvalí průměrně 200 turistů. Kdybychom počítali průměrně s jejich dvoutýdenním pobytem, tak dlouho jsme na ostrově byli třeba my, vychází nám z toho, že v turistické sezoně se počet obyvatel na ostrově skoro zdvojnásobí. Když připustíme, že dvě třetiny turistů z letadel se rozdělí na skupinky průměrně po čtyřech lidech a půjčí si auto, tak se počet aut zvýší o více 50 000 (slovy padesát tisíc) aut. A to nepočítám turisty, kteří přijeli lodí.
    Průměrného „výpůjčníka“ tvoří dvě dvojice. Na každou dvojicí (jak jsem vypozoroval) připadá průměrně, kromě jiného, třeba jeden a půl selfí tyče. Tudíž na jakékoliv zajímavém místě, a pár jich na Islandu opravdu je, vás soustavně otravují stovky dvojic, kde dominantní partner drží v natažené ruce průměrně metrovou tyč, na jejímž konci je kamera a oba se neustále dívají do kamery, přiblble se usmívajíce. Zároveň, nemohouce sledovat okolí, neustále šťouchají všechny nešťastníky nablízku. Podprůměrné dvojice si tyč mezi sebou musí půjčovat; proto se na onom místě vyskytuje také několik desítek dalších lidí zrovna montujících do tyče jinou kameru a mnoho dalších čekatelů na jednu z výše zmíněných bohulibých činností. Jelikož záběr musí být dlouhý, šance dostat se k výhledu na zajímavost se prodlužuje a pár ran tyčí po hlavě je vám odměnou.
    Naše šestičlenná skupina byla hluboko pod průměrem, neměli jsme tyč žádnou. Což mne mrzelo, neboť kdybych byl otyčen, mohl jsem tuto používat jako zbraň. Adeptů k využití tyče, jako zbraně švihací, bylo všude dostatek. K modré laguně jsme radši ani nejeli. Ale jednou nohou na evropské desce a druhou nohou na americké, jsme se vyfotili. Bez tyče.
    Naprostá většina turistů se pak vyskytuje na těch „nejprofláknutějších“ místech. Použití veřejného záchodku na Hlavním nádraží v Praze je, čerpám z vlastní zkušenosti, procházka růžovým sadem. Na rozdíl od využití téhož v kempu na Landmannalaugaru. Zdálky tento kemp připomíná utečenecký tábor. Při bližším seznámení se stovkou stanů postavených na černém sopečném popelu, který při větru zasypává vše v dosahu černým prachem, aby se za malou chvíli při prudkém lijáku změnil v černé tekoucí bahno, se mně při dvacetiminutovém čekání na možnost vykonání potřeby honí hlavou, že ve většině ostatních utečeneckých táborů není aspoň taková zima.

    OdpovědětVymazat
  20. Nádhera, nádhera, nádhera
    Moc se těším, až se potkáme, že si to nechám všechno podrobně vyprávět naživo. To bude na hooooodně piv :)
    Ať se daří
    Mm

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Se těším! Dík, žes to vydržel až do konce :-)

      Vymazat
  21. Chtěl jsem si to dát po částech, ale nešlo to a dal jsem to celé včetně Petrových doplnění. Krása, nádhera, úžasné. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to jsi teda Davide hoooodně statečnej :-) díky!

      Vymazat