pátek 6. listopadu 2015

Ukážu ti cestu rájem ...

Dej se do kupy, za dva měsíce letíme.
Opírám se o berle a hledím na Draky.
Jsem blázen já nebo oni?
Píše se červen 2009.

Ceny letenek jsou neuvěřitelně nízko a člověk se může podívat i tam, kam se mu o tom mohlo jen zdát. Jaká škoda, že má tak málo času a omezené finance. To by se cestovalo! Ještě je pár destinací, které jsou hodně vzdálené a chtěl by se tam podívat.

Stát na Machu Picchu.
Znovu vyšplhat na pyramidu v Chichen Itza, dívat se do dáli z jejího vrcholu na široširou džungli a vnímat tu fantastickou magičnost.
Já jsem musela být v minulém životě nějaký domorodec.
Jsou okamžiky, které se vám prostě vpálí do mozku a zůstanou tam navěky.

Aspoň doufám.




No neleťte za 8.000,- Kč do ráje.
Tahle nabídka už se nemusí opakovat. Je to bezpečné místo, nevyžaduje očkování, ani žádnou speciální přípravu jako kterákoliv jiná vysněná a velmi vzdálená země.
To by mohlo moje koleno ustát. Navíc rehabilitace v teplém oceánu je víc než doporučená.

"Tady to maso musíte pořádně posílit", pravil můj ortoped při poslední kontrole.
Je neuvěřitelné, jak rychle se z normálního svalu stane takové nic.
To je jako moje noha? Ta divná hůlka?
Posilovna. 2 km běhu. Posilovna. 2 km běhu. A tak pořád dokola. Dva měsíce zábavy.
Z toho nemohlo vzniknout nic jiného než Tučňák.

"Ukažte. Jo, to vypadá dobře".
"Můžu zas normálně běhat?"
"Můžete dělat všechno, ale bacha ať špatně nešlápnete nebo Vás mám znovu na stole. A na lyže radši s ortézou."
Juchů!

Čas do odletu trávíme v baru na letišti ve Frankfurtu. Pivo. Pak víno. Začíná nám to stoupat do hlavy. Zmocňuje se nás příjemná mátožnost, ale do letadla trefíme.

Následuje deset hodin pokusu o spánek. Mně to prostě při tom cestování nejde. Časový posun je čtyři hodiny.

Při výstupu dostaneme teplý a vlhký pleskanec tropického vzduchu. Přistávací plocha na Mahé je hned u oceánu a odbavovací hala téměř za rohem. Ruzyně je proti tomu obrovská mezinárodní křižovatka. Pěšky se přesouváme dovnitř, vyplňujeme nezbytné formuláře - kde budeme, kdy zas vypadneme atd.

Ocitáme se na největším ze seychelských ostrovů (27 km dlouhý a 8 km široký) v hlavním městě Victoria.
My si ale jeho průzkum necháme až na závěr našeho pobytu, směřujeme totiž nejdřív na Praslin.
Hledáme nějakou směnárnu, kde bychom v nevýhodném kursu vyměnili EUR za místní měnu - rupie. V autobusech totiž jinak platit nelze, všude jinde můžeme použít eura.

Touha poznat místní dopravu je samozřejmě silná a zastávka hned před halou. Pozůstatkem z anglické kolonizace je jízda vlevo, takže nejdřív chvíli stojíme ve špatném směru.
Autobus přijede poměrně záhy a my si vyzkoušíme, jak se asi měly nudle v bandě. Konkrétně čtyři bílé nudle mezi ostatními úplně černými. Zvláštní pocit. Tedy ne těch nudlí, ale naprosté převahy černých.
Řidič řeže zatáčky, brzdí na poslední chvíli, co chvíli se ocitá v protisměru.  Ozývá se skřípání, vrzání a čekáme, kdy něco odpadne.
Stojíme v uličce. Autobus je našlapaný a na každé zastávce na nás černoch za volantem pokřikuje něco kreolsky, čemuž samozřejmě nerozumíme. Domorodci se tváří nepřístupně. Nakonec se nad námi slituje jedna mladá paní a anglicky nám vysvětlí, že se musíme v uličce posunout co nejdál, aby mohli nastoupit ostatní pasažéři. To se snadno řekne. Bágly před sebou, bágly za sebou a kromě toho ještě spousta dalších lidí. Není nám jasné, jak vystoupíme.
Využijeme vstřícnosti oné kreolky a vyzvídáme ještě, kde máme vystoupit, abychom se dostali do přístavu.
Masa nás prostě vytlačí ze dveří a pokračujeme asi deset minut pěšky do přístaviště. Cestou potkáváme mladíka, který byl vytlačen spolu s námi a ptáme se na cestu. Máme ho následovat neboť tam míří také.
Katamarán společnosti Praslin Express už tam kotví a doplňuje palivo. Kupujeme lodní lístky. Mohli jsme zvolit také dražší a větší variantu Cat Coco. Volba je jasná.
Obsluha nám naloží zavazadla a my usedáme na venkovní palubu, abychom měli k oceánu a čerstvému vzduchu blíž.

Plavba je zpočátku klidná. Ovšem jen do doby než se dostaneme na otevřený oceán. Vlny jsou čím dál větší. Dosahují téměř deseti metrů. Naše kocábka se každou chvíli ocitá na vrcholu vlny, aby poté poměrně tvrdě hupsla dolů. V té obrovské mase vody vypadá nicotně. Na přídi kolem nás je místní omladina. Asi studenti, kteří takto denně cestují ze školy. Živě se mezi sebou baví a nevypadají, že by jim vadilo kymácení lodi a slaná voda, která na ně stříkala při každém zhoupnutí. Proti nim stojí tři mladíci, kteří si nárazy do vln vysloveně užívají.
Já jejich nadšení nesdílím. Rukama křečovitě svírám zábradlí za sebou, je mi blivno a přemýšlím, jak dlouho to ještě bude trvat. V průvodci psali, že Praslin je od Mahé vzdálen asi 45 minut. Ostrov ale stále ještě není na dohled a Mahé už zmizel. Ocitáme se uprostřed oceánu bez záchytného pevninského bodu. Čas, který nám zbývá do cíle je těžké odhadnout. Mladíci stojící u kraje lodi postupně odcházejí dovnitř. Občas zkontroluje palubu plavčík. Párkrát mi věnoval zkoumavý pohled, ale nakonec zřejmě usoudil, že to zvládnu. Teď už je mi jasné, proč na začátku plavby rozdával zájemcům pytlíky. Studenti už jsou úplně mokří. Stávají se mlčenlivějšími. Na černé kůži nelze poznat, zda zelenají nebo ne. Na mně to určitě vidět je. Chlapec na pravé straně lodi se definitivně přestává těšit z velkých vln a stříkajícího moře a je jedním z prvních, kterým plavčík přináší pytlík. Plný ho pak odhazuje do vody. Domorodec sedící naproti nám vstává a jde k němu. Nabízí mu bonbon. Nejspíš to pomáhá. Vzpomenu si, že to bylo to první, co udělal, když se posadil. Rozbalil a spolkl bonbon. Evidentně tušil, co nás čeká.
Další pytlík letí do oceánu.
Tam toho už musí být...
Já se držím silou vůle. I. vedle mě zaujala pozici "ležící spící". Nechápu, jak to dokáže.
V duchu přemítám, jak dlouho ještě vydržím nezvracet a jak to udělám až na to dojde.
Nahnu se přes zábradlí nebo to hodím rovnou před sebe?
Pokud se nahnu přes zábradlí, tak to bude poprvé a zřejmě taky naposled.
Kapitán se sice snaží hledat cestu po kraji vln, ale je to obtížné a trochu nám to prodlužuje cestu. Konečně se objevuje pevnina. Už máme za sebou hodinu plavby. Vydržím ještě tak deset minut, říkám si a co se bude dít dál netuším.
Blížíme se k přístavu. Vlny jsou menší a menší. Mně už je to ale jedno. Blbě je mi pořád stejně. Při výstupu mám pocit, že se pode mnou houpe zem. Uvnitř kajuty to vypadá, že zvracel kde kdo. Z tohoto pohledu bylo určitě lepší, že jsme byli venku.
Pomalu se sunu za ostatními na zastávku autobusu.
Cestou odrážíme útoky taxikářů, kteří nabízejí odvoz. Stanice je nedaleko, už tam zevluje pár turistů. Připravíme si 6 rupií pro každého a čekáme. Ještě jeden taxikář to zkusí. Nabízí dobrou cenu 10,-EUR, ale mi stejně odmítáme, místní dopravy se totiž nemůžeme nabažit. Taxikář nás ještě varuje, že řidič nám nevezme zavazadla. A to jako proč? To ti tak věříme...

No nevzal.

Usmlouváme cenu za taxi na 10,-EUR. Taxikář není nadšený, chce 15, ale nakonec souhlasí a odveze nás. Sezona ještě nezačala a turistů je pomálu. Lepší baťůžkář než nic.
Žaludek se mi pořád houpe. Při vzpomínce na loď se mi hned přitíží.

Dorazíme na recepci Berjaya Praslin Beach Resort, vyplňujeme formuláře, platíme kartou za tři noci, které tu strávíme do přesunu na La Dique a dostáváme sklenici čerstvého džusu na uvítanou.
Usedáme do křesel a čekáme až se budeme moci vydat do přidělených pokojů.
Komplex se sestává z centrální budovy s recepcí a restaurací. Před ní je zahrada s tropickými palmami, stromy a květinami a uprostřed bazén s barem. V přiměřené vzdálenosti jej do půlkruhu obklopují nízké domky. V každém z nich je několik apartmánů podle toho, zda je pouze přízemní nebo s patrem. Celkový dojem je velmi příjemný. A nejen z hotelu. Teplo. Vlhko. Slaný vzduch. Řev tropických ptáků.
Připadám si jak v zoo.

Bydlíme v domku v zadní části. Pokoj je docela pěkný, čistý a s klimatizací. Trochu cítit plísní. Postele a koupelna jsou vyzdobeny čerstvými květy ibišku. Vyměňují je každý den.
Na posteli, na stolečku, na umyvadle, prostě všude.
Resort byl, jak jsme později zjistili, před rekonstrukcí. Ceny, za jaké jsme tenkrát bydleli jsou dnes už hlubokou minulostí.

Odložíme si věci, trochu se opláchneme a vyrážíme se porozhlédnout po okolí. Do batohů nacpeme plavky, ručníky, ploutve, šnorchly a brýle. Nejdřív jdeme na pláž Anse Volbert, která je přímo u hotelu. Naskýtá se nám úchvatná podívaná. Palmy, tyrkysové moře, jemný bílý písek, houpající se loďky na vlnách. Dýchla na nás pohodová atmosféra.


Bob
Na dohled je vidět několik dalších ostrůvků. Po chvíli k nám přibíhá domorodec a vnucuje se s výlety na své bárce. S díky odmítáme s tím, že si to rozmyslíme a že jej možná využijeme až druhý den. Chtěli bychom navštívit nejbližší ostrov St.Pierre, kolem kterého je prý nejlepší potápění a ostrov Curieuse. Ceny domorodce budou určitě levnější než ceny agentur. Alespoň podle letáčku, který jsme dostali na recepci, se to tak jeví.
Nechceme se koupat hned na pláži u hotelu, i když je krásná. Podle průvodce ostrov nabízí pláže ještě krásnější. Třeba Anse Lazio. A tam právě zamíříme.

Kousek od hotelu je malý krámek, kde si koupíme vodu a pivo. Zkoumáme nabídku potravin. Bílý toastový chléb, crackery, lanšmít. Naše obědy budou trochu jednotvárné.
Chvíli hledáme autobusovou zastávku. Opět postojíme ve špatném směru. Pak se pro jistotu ptáme místních, zda je to ta správná zastávka. Není. Přesouváme se tedy o kousek dál a na opačnou stranu.
Zastávka je přímo u La Goulou Café, restaurace doporučené průvodcem. Aspoň víme, kde je.
Jízdné stojí 7 rupií na osobu. Na jak dlouho chceme a kam chceme. Je možné takto objet celý ostrov.
Máme problém se zorientovat v jízdním řádu. V hotelu nám řekli, že časy tam jsou sice uvedené, ale že stejně záleží na každém řidiči v kolik přijede. Čekáme asi 15 min. Cesta je docela krkolomná. Místy vede do velmi prudkého kopce a pak zas strmě dolů. Autobus tradičně skřípe a řidič prudce vybírá zatáčky. Silnice vůbec nemají krajnice, jsou úzké, často  musíme zastavovat a pouštět protijedoucí auta. Turisté se poznají podle pomalé a nejisté jízdy. Pronájem auta nás neláká. Jízda autobusem je levná a vzdálenosti nejsou veliké. Na naše cesty po ostrově je to dostačující. Chvíli jsme uvažovali o pronájmu kola, ale nezdá se nám to bezpečné. Místní řidiči jezdí opravdu šíleně.



Vystupujeme na konečné, která je ještě dost daleko od zmíněné pláže. Ptáme se řidiče v kolik hodin jede poslední autobus zpět.

Cesta se zvedá po silnici, která se postupně mění v prašnou stezku. Poprvé se tady setkáváme s tropickým pralesem. Zcela nás obklopuje. Nad hlavami nám létají kaloni. Kolem palmy všech možných druhů. Květiny, které u nás rostou jenom v květináčích. Bambusy, juka, diefenbachie.
Společnost nám dělají ještěrky a palmoví pavouci o průměru deseti cm. Nejsou jedovatí.

Z vrcholu kopce konečně vidíme oceán. Kýč jak bič. Dvojstěžňová plachetnice zakotvená nedaleko pláže.










Seběhneme dolů a jsme na pobřeží. Ještě než se vydáme do zátoky, stavujeme se v místní restauraci Bonbon Plume a dáváme si pivo. Trochu nás to vzpruží. Ceny jídel jsou docela vysoké (15 - 45,-EUR), takže zůstaneme jenom u piva (4,-EUR).

Jdeme na pláž. Naskýtají se nám úchvatné pohledy na tyrkysový oceán a oblé žulové balvany typické pro zdejší ostrovy.















Tak takhle vypadá ráj.

Voda je úžasně teplá. Objevíme krásnou malou pláž, kde zůstaneme. P. + P. se vrhají se prozkoumat podmořské tvorstvo, my s I. se držíme raději blíž břehu. Co kdyby tu byl žralok.
Nakonec je trochu prožene kareta. Jsou plní dojmů nejen z ní, ale hlavně z barevnosti toho živočištva.
Když jsme se vymáchali a dostatečně prosolili, vyrazíme zpět.

Autobus tam stojí a řidič nikde. Čas odjezdu by měl být v půl šesté. Čekání využíváme k ochutnání kokosového mléka z ořechu, který se přikutálel seshora. Kousek nad námi se totiž místní snaží otrhat palmu zvláštním způsobem - vláčením za autem. Jeden kokos se zatoulá až k nám a oni jsou líní si pro něj dojít.

Důmyslná sklizeň
Konečně přichází řidič a nastupujeme. Nejsme sami. Několik mladých turistů z Německa a pár domorodců. Vypadá to na nějakou kapelu, protože mají pouzdra s nástroji.

Po návratu si dáme sprchu a vyrazíme na večeři. Chvíli váháme kam, ale nakonec využijeme doporučení a míříme do Café Goulau. Obsluha je pomalá a velmi rychle padá tma. V sedm už je úplně černočerná. Dávám si krevety po provensálsku, P. grilovanou rybu, každý dvě piva a na závěr ještě ovocný salát.
Cestou zpět jsme se stavili v koloniálu a koupili láhev jihoafrického vína.
Bylo dost hnusný.

Neodolatelně svůdný ostrov (wow!), moře barvy ginu (ano!), neuspěchané životní tempo (ano!píšou v průvodci.

Praslin se svojí délkou 12 km a šířkou 5 km je druhým největším ostrovem a jedním z pouhých dvou míst na světě, kde roste lodoicea seychelská v přírodních podmínkách.

Zdejšímu neuspěchanému životnímu tempu podléháme velmi snadno a rychle.

Spánek nás přemáhá brzo.

Takhle mi každý den aranžují noční košili
Curieuse
Snídáme ráno v osm. Čerstvé ovoce, vaječná omeleta, párečky, slanina a kafe. Završíme to croissantem a šnekem. Konečně jsem se nacpala dosyta.
Využijeme nabídky místního Boba Marleye (tady většina vypadá jako Bob Marley) a vyrazíme s ním na Curieuse.
Na ostrov byli v letech 1833 - 1965 deportováni nemocní leprou. Nyní slouží jako chovná stanice želv obrovských.
Domlouváme se s Bobem, že nás vyzvedne za čtyři hodiny tj. ve 14:00. Zaplatíme vstupní poplatek (10,-EUR) a míříme nejdřív na želví farmu.
Ty se nechají ochotně drbat a slastně natahují krky. Je to docela zážitek.



Ostrovem vede několik stezek. Nejdříve se vydáváme přes kopec napříč. Míjíme stromy mangrovníků vyrůstající přímo z vody, díry od krabů, tropické palmy, rostliny.

A hlavně - Coco de mer.

Ořech Coco de Mer
 


Najdi ještěrku



Rostou jenom tady a v národním parku na Praslinu. Dojdeme až na pláž. Je to tam nádherné. Nikde ani noha. Jdeme kousek po pobřeží, hledáme mušle, korály a fotíme tyrkysové moře. Fakt má barvu ginu.

Cesta zpět a opět do kopce. Slunce pere a z nás leje.
Na vrcholu si dáme svačinku v podobě jablka.
Z rozcestí pokračujeme k Doctor´s House, kde nás má vyzvednout Bob. je už dost pozdě (13:30 hod), ale P. + I. se chtějí ještě podívat na hřbitov malomocných, takže jdeme. Nenajdeme ho, protože je zarostlý.
Rozpadlé domy malomocných nepůsobí zrovna vesele.
Dorazíme až k domku mladého Skota a dáváme se s ním do řeči. Je tu už rok na expedici potápění a zkoumání ryb. Dům postavili s kamarády, se kterými se tu střídá. Na plotně mu bublá cosi v hrnci. Loučíme se a mažeme zpět k Doctor´s House. Vyhlížíme Boba a on nikde. Nadáváme nahlas, jak jsme naletěli a přemýšlíme, jak se odsud dostat.
Dost těžko.
Jinak než na člunu to nejde.
Raději se nehneme z místa, čekání si krátíme pojídáním lanšmítu a doufáme, že se na nás Bob nevykašle.
Po hodině, když už pomalu klesáme na mysli, zahlédneme blížící se bárku. Sláva. Není to podvodník.
Vysvětluje, že pro nás byl před 14:00 hod, ale když jsme tam nebyli, tak usoudil, že se ještě touláme po ostrově a jel pro další turisty.
Odveze nás na ostrůvek St.Pierre, který je údajně nejlepší na potápění.
Vrháme se hned do vody. Ostrůvek je velmi malý a tvoří jej jenom skály a palmy. Prolezeme jej během pár minut. Strávíme tam dvě hodiny cachtáním, zevlováním a pozorováním vypasených a oprsklých ještěrek.

Bob nás vyzvedne tentokrát přesně.

Další den ráno se po snídani nejdřív stavíme dokoupit zásoby chleba a lanšmítu. Asi ho budu mít na delší dobu dost.
Už nás nahání prodejce výletů. Dneska se vydáme na opačnou stranu na ostrov Cousine. Plavíme se na větší lodi než má Bob a docela to houpe. Fouká silný vítr. Musíme se rozmístit tak, abychom měli správnou rovnováhu. Cesta trvá jen třicet minut.

Už z dálky je znát, že ostrov je sídlem ptáků. Ornitologové sice nejsme, ale i tak je návštěva velmi zajímavá. Kromě toho, že téměř na každé větvi sedí několik řvoucích opeřenců, je to hnízdiště karet pravých. V průměru má tohle místo jen jeden kilometr, takže není nic obtížného ostrov obejít. Hned na začátku naši výpravu rozdělí na anglickou a francouzskou. Naší průvodkyní je studentka působící tady jako dobrovolník už měsíc. Jenom na tomhle ostrově. Říká, že toho už má docela dost.
To věříme.
Všichni musí odložit spreje proti hmyzu. My o žádném nevěděli, takže odkládat nepotřebujeme nic.
A že ho tu je. Stačí vejít do lesa a hmyz útočí. Je vedro, všude spousta ptáků a smrad. Potkáváme želvy. Prochází se tu jen tak. Nesmíme ovšem moc zastavovat, protože v tom okamžiku se na nás slétá hmyz. Dvě hodiny pobytu docela stačí, i když jsou odtud nádherné výhledy na oceán a sousední soukromý ostrov.









Naše průvodkyně




Docela rádi tohle místo opouštíme. Místní škuner nás naloží a odveze k naší lodi, pak pokračujeme a necháme se vyložit na Anse Lazio.










Nejdřív si dáme pivko v restauraci Chevalier. Jídlo je docela drahé, takže lovíme náš tradiční lanšmít a zbytek odpoledne strávíme v oblíbené zátoce. Odjíždíme posledním busem a k večeři si dáme rybu s rýží.


Na večer si ještě koupíme v krámku víno. Tentokrát francouzské. Rozhodně lepší varianta.
Noc mi zpestřuje gekon, který brouzdá po stropě. Moc se nevyspím, protože mám utkvělou představu, že se mi bude procházet po obličeji.

K snídani si dávám ovesnou kaši, čaj a černé uhlí. Občasná lehká křeč v břiše hlásí, že se asi perou místní nové bakterie s těmi mými starými. Snad se to zklidní.

Máme sbaleno jen to nejnutnější na pobyt na dalším ostrově. Tu větší část necháme na recepci hotelu. Budeme se vracet za tři dny, přespíme opět tady a pak pocestujeme na Mahé.

Taxi nás odveze do přístaviště, kde se nalodíme na katamarán. La Digue je vzdálen pouhých pět kilometrů. S lodí to nestačí ani hodit. Tedy vlastně jednou ano, ale nijak dramaticky.

Ach, La Digue

Jestli jsme se na Praslinu zpomalili, tak tady jsme se úplně zastavili.
Čas tu plyne tak líně.
Zdejší pohodová atmosféra je balzám na nervy.
Pro jistotu tu nejezdí téměř žádná auta, jenom kola a volské povozy. Na rozloze deseti kilometrů čtverečních je jakýkoliv jiný dopravní prostředek zhola zbytečný.

Praslin se postupně vzdaluje
Vítejte v ráji! 
Potkáváme Boba - ten je prostě všude

Kolo nebo volský povoz?

Taxi!

Toulaví psi

Místní prodejci


Dopravní špička



Rentiér




Kreativita místních nezná mezí



Místní koloniál
Z přístavu jdeme pěšky do rodinného penzionu Bernique Guest House. Usměvavá paní domů nás vítá nápojem z čerstvého ovoce. Vyplňujeme opět nezbytné formuláře a jdeme do pokojíčků. Místo klimatizace jsou na stropě obří ventilátory a nad postelí zavěšena moskytiéra.
Vše je tradičně vyzdobeno čerstvými květy.
Vypadá to hezky.

Naše ubikace


Tradiční výzdoba


Dopravní prostředky zaparkovány
Půjčujeme si kola na dva dny.
Vržou, jsou rezavá, servis asi nikdy nezažila.
Moje pro jistotu vůbec nepřehazuje. Snad to přežiju.
Vyrazíme na průzkumní jízdu. Cesta nás vede kolem místních domků. Míříme na divoké pláže Petit Anse a Anse Cocos. Plavat se tam nedá kvůli silným spodním proudům, ale chceme se tam aspoň podívat. U hospůdky u moře musíme nechat kola a pokračovat dál pěšky. Vylézáme na vrchol písečné duny. Otevírá se nám fantastický pohled na úžasně modrý divoký oceán.

Moře barvy ginu








Ke koupání to ani neláká, za to k pozorování ano.

Po chvíli se zanoříme do džungle, kterou musíme projít, abychom se dostali k Anse Cocos.

Cesta do džungle
Vrcholky kopců nám poskytují úchvatné výhledy na oceán a vzdouvající se vlny.






 





Asi po třičtvrtě hodiny se dostáváme k Anse Cocos. Moře vypadá ještě nebezpečněji než na předchozí pláži. Potkáváme dva mladé Italy. Vypadají trochu vyděšeně a vysvětlují, že míří do laguny, ale zabloudili. Ukazujeme jim na mapě cestu.
Uděláme si na pobřeží přestávku na svačinu - vodu a crackery. Bohatá strava plná vitamínů.




Pokračujeme dál podél moře až k zátoce, která je chráněná skalisky. Tam asi mířili Italové.
Rozhodneme se zůstat. Je tu sice pár lidí, ale nevadí.
P. jde fotit na skály dál po pobřeží na divočejší stranu.


Laguna
Po vykoupání se vracíme zpět džunglí a vyzvedáváme si kola. Dáme si ještě na osvěžení pivo.
Potom se oklikou vydáváme do našeho ubytka. Projedeme kolem rezervace s mangrovníky, navštívíme místní kostel a obdivujeme keře s nádhernými květy.

Stánek se suvenýry





Následuje pravidelný odsolovací proces, který nás zbaví ulepenosti a pak řešíme, kam se půjdeme najíst. Průvodce sice vyzdvihuje jakousi levnou občerstvovnu, ale nakonec dáme na doporučení paní bytné a jdeme do hotelu Chateau St. Claud. Zní to sice honosně, ale interiér je normální a ceny také.
Byla to dobrá volba. Jídlo sice není typicky kreolské, ale je vynikající. Jako předkrm máme závitek z listového těsta se špenátem a sýrovou omáčkou. Pak kuřecí vykostěné stehno s pomeranči a citronovým přelivem. Na závěr dezert. Mňam. Proti naší lanšmítové kůře je to krmě snů.

Chvíli ještě posedíme a pak za svitu čelovek míříme zpět.
Dáme pivko na usnutí a zahučíme pod deku.

V noci je vedro a ventilátor hučí. Moc se při tom nedá spát.
Vstáváme celí zmordovaní.

K snídani si dopřáváme čerstvého ovoce - papaju, mango, banán a meloun. K tomu džus, toast s máslem a džemem. Čaj nebo kafe.
Džem má zvláštní příchuť. Možná je to přítomností čerstvé vanilky, která se tady pěstuje.

Na dnešek se rozdělíme. I. s P. jedou na výlet na další ostrovy, my zůstáváme a chystáme se objet ostrov a vyšplhat na nejvyšší kopec. Pěkného počasí jsme si asi už užili dost, takže ráno prší a během dne k tomu dojde ještě několikrát.
Vlhkost vzduchu dosahuje maxima. Podle toho se také potím. Vypadám jako bych právě vylezla z vody.

Nasedáme na kola a jedeme kam nejvýš to jde.
No moc daleko ne. Jakmile začne kopec prudce stoupat, sesedáme, necháme kola u cesty a pokračujeme pěšky.
Vystoupáme k místní nejvýše položené hospůdce - Café. Údajně se odtud dá sledovat krásný západ slunce. Ten ale nejspíš dneska neuvidíme.
Zeptáme se na cestu. Pěšinka je docela strmá a plná písku. V lese zase listí. To bude dolů dost klouzat. Nahoře je cesta zarostlá. Je vidět, že tudy nikdo moc nechodí. Na konci je patník, na který vylezeme a rozhlížíme se kolem dokola. Je vidět korálový útes, který ostrov obklopuje.





Moc se nezdržíme a sestupujeme zpět.
Jo, klouže to. Musím jít hodně opatrně a trvá mi to déle.
Dostaneme se zas k hospůdce, kde se odměníme pivem, vínem a výhledem.




Přichází italský pár ověšený zrcadlovkami s vlastním průvodcem.

Dopíjíme a míříme zas dolů. Vyzvedneme kola. Začíná hodně pršet. Schováme se pod strom. Jsme nedaleko od našeho domu, takže nakonec pokračujeme. Jsme úplně mokří. Převlékneme se a čekáme až přestane lejt. Mezitím si dáme - ano. Lanšmít.

Počasí se vybírá a tak podnikáme další průzkum ostrova. Projíždíme přístavem a dáváme se podél pobřeží směrem k Patatou Restaurant. Chvíli meditujeme, zda si tam dát něco k pití, abychom si ověřili, zda správně průvodce uvádí, že se jedná o poměrně levnou restauraci, kde připravují výtečnou červenou rybu s kokosovým mlékem. Je odtamtud také nádherný výhled na oceán. Nakonec si to odpustíme a pokračujeme dál.
Svítí slunce a dost fičí.
Cestou míjíme domy místních domorodců, fotíme a užíváme nádherné barvy oceánu.
















Konec cesty


Čím víc se blížíme k severnímu cípu ostrova, tím je moře divočejší. Betonová cesta končí a dál pokračuje kameny. Museli bychom tam nechat kola. Dostali bychom se až k plážím, kde jsme byli včera (Anse Coco a Grand Anse).

Vlny se tříští o skaliska. Naproti nám je pár ostrůvků. Zkoumáme podle mapy, které to jsou.

Pomalu se zase zatahuje a dokonce začíná jemně pršet. Vracíme se zpět k přístavišti a dále k parku, kde je údajně nejkrásnější pláž na světě.



Platíme vstup. Můžeme zůstat až do šesti. Prohlížíme se malou plantáž vanilky, výběh koní a ohradu se želvami. U restaurace musíme nechat kola a dál se vydáme pěšky.
Nejkrásnější pláž nám nepřipadá nejkrásnější. Možná to je počasím a zkaleným pískem.
Vzpomínáme na pláže na Praslinu. Připadají nám hezčí.
Vykoupeme se, posedíme a kocháme se pohledy na oceán. Škoda, že neuvidíme západ slunce. Skrz mraky proniká jen pár paprsků.

Prohlédneme si místní zarostlý hřbitov.

Nejkrásnější pláž na světě





 








Na večeři jdeme opět do Chateau St.Claud. Tentokrát máme steak z tuňáka s rýží a jako dezert opečené banány v karamelu. K tomu bílé víno.
Chvíli ještě posedíme na terase u nás. Přemáhá nás spánek.
Noc je rušná. Hluk ventilátoru je doplňován bubnujícím deštěm a dujícím větrem. Občas se ozve zvuk trhající se plechové střechy. Často je jen tak ledabyle přichycená k trámkům.
Nechtěla bych být tou dobou na moři.
Ráno vstáváme brzo. Stejně nemůžeme spát. Balíme a chystáme se na přesun zpět na Praslin.
Je zataženo a má to tak dle předpovědi zůstat i nadále.
Naposledy si dáváme vynikající ovocnou snídani, vaječnou omeletu s cibulí a čerstvou šťávu.
To mi bude chybět.
Platíme za večeře a ubytování.
Vracíme kola a pak už jen pěšky do přístavu a nastoupit na katamarán.
Plavba proběhla v pohodě i přes přímý zásah vlnou, které jsem měla "plné brejle".

Zpět na Praslinu.
Chytáme taxi a jedeme do resortu. Recepční s námi trochu zažertuje, když se ptáme na naší bagáž. Prý se ztratila :-).
Pokoje máme trochu jinde. Nazdobené jsou ale stejně :-).




Nevyhneme se srovnávání Praslinu a La Digue.
Každý z ostrovů má něco do sebe.
Na Praslinu je víc hezkých pláží, na kterých se dá koupat. La Digue jich zas tolik nemá. Ta nejhezčí je zpoplatněná (10,-EUR na den) a ty ostatní jsou sice krásné, ale nacházejí se na straně ostrova, kde je oceán moc divoký a nebezpečné proudy, takže se tam nelze moc koupat.
Místní lidé nejsou na Praslinu tak milí a přivětiví jako na Dique. Každý, koho potkáme se usmívá a pokud se s ním dáte do řeči vstřícně odpovídá. Celkově z tohoto ostrova dýchá větší pohoda a lidé vypadají sťastnější a spokojenější. Většinou vás při potkání pozdraví, přestože jste pro ně úplně cizí.
Aut je na La Digue naprosté minimum. Autobus tu nejezdí vůbec. Všichni se přesouvají na kolech nebo povozech. I to určitě přispívá k příjemnější atmosféře.
La Digue nám připadá úrodnější a místní tu občas něco pěstují. Záhony mají v ledasčem. Někdo ve staré loďce nebo kovové posteli. Mají v tom nasypanou hlínu.
Potkáváme i domorodce ověšené čerstvými rybami.
Na Digue je víc penzionů. Jsou obklopeny tropickou vegetací. Na Praslinu spíš hotelové komplexy.

Vítězem se stává La Digue!

Máme docela hlad. Domlouváme se, že P. + I. pojedou napřed na Anse Lazio (mají ještě nějaké zásoby crackerů), my si dojdeme na polévku a dorazíme za nimi.

Restaurace je u moře s nádherným výhledem. Svítí sluníčko. Zmocňuje se mě ta správná dovolenková nálada. Nakonec zůstáváme a dáváme si normální oběd. Chtěli jsme rybí polévku, ale mají jen gazpacho. Objednáváme si víno a rybu Red Snapper s rýží a pomfrity. Moc dobré.
Je tu málo lidí a příjemně ospalá atmosféra.

Vydáme se na autobusovou zastávku. Po cestě se ještě stavíme na pláži a zkoušíme, zda by nás tam někdo nevzal lodí za 5. Chtějí 10,-EUR. Na to jim kašlem a vracíme se na bus. Čekáme třičtvrtě hodiny.
Když se dostaneme na Anse Lazio, začíná pršet. Strávíme to ve vodě. Prší hodně. Musíme schovat věci před deštěm. Nakonec odcházíme s tím, že třeba chytíme dřívější autobus. Jenže řidiči si tady jezdí jak chtějí.

V hotelu si dáme sprchu a vyrazíme na večeři. Naše obvyklá restaurace je zavřená, tak obejdeme pár ostatních. Jsou na nás ale drahé (25 - 30,-EUR). Nakonec skončíme v Café Goulau, kde jsme jedli první den. My s I. si dáme zeleninovou polévku a P.+ P. fish and chips. V krámku si ještě koupíme pivo a malé francouzské víno, chvíli posedíme venku, ale rychle nás začne přemáhat spánek.
Docela se těším až se vyspím. Na Digue to moc nešlo. Domlouváme program na další den.

Ráno si jdeme před snídaní zaplavat. Pláž je prázdná a jen tam proběhnou dva běžci. Moře je studenější než včera, ale i tak prima.
Po jídle míříme na bus do Vallée de Mai.
Parkem se vinou tři vycházkové trasy. Vybíráme tu nejdelší a platíme vstupné.
Prales je úchvatný.
Coco de Mer ve všech podobách.
Fotíme jak blázni a nemůžeme se vynadívat.


















Je vedro.
V závěru už jsem trochu unavená ze vší té zeleně.
Začíná drobně pršet.
Na autobus nečekáme dlouho. Rozprší se víc a tak projedeme část ostrova podél pobřeží až na konečnou - k hotelu Lemuria.
Tato oblast se nám tak nelíbí. A není to jenom deštěm. Jsme rádi, že bydlíme na druhé straně.
Původně jsme chtěli vystoupit v městečku, ale díky dešti měníme plán.
Dál už musíme pěšky po kamenité cestě, která by nás měla dovést až na Anse Lazio.



Rozprší se ještě víc, ale máme deštníky.
Je teplo.
Nakonec vysvitne slunce.
Zdá se to až neuvěřitelné.
Jakmile dorazíme na pláž, slunce už doslova pere.
I. + P. zůstávají neboť mají s sebou jídlo. Oni prostě pořád mají s sebou nějaké jídlo.
My ne.
Za to máme hlad.
Necháme věci na pláži a jdeme na polévku. Bonbon Plume.
Dobrá volba. Créme soupe chicken za 5.
K tomu horký opečený chleba a slané máslo.
Obsluha je pomalá a slunce pálí.
Jako vždy to nejlepší počasí prožereme.
Když dorazíme zpět na pláž, slunce sice ještě svítí, ale netrvá to dlouho.
Vrháme se lačně do vody a užíváme si poslední den v oceánu.


Počasí se nakonec vydařilo a odcházíme na poslední bus.

Na večeři jdeme do osvědčené Gelaterie a dáváme si grilovanou rybu, rýži a salát.
Cestou zpět se stavujeme u Inda v krámě.
Kupujeme lanšmít na další den a lahvinku francouzského červeného.
Takovou spotřebu lanšmítu asi nikdy neměl.

Posedíme na zahradě v hotelu, popíjíme červené a posloucháme zvuky tropického lesa.

Ráno vstáváme v půl sedmé, balíme, snídáme a frčíme do přístavu. Máme to tak akorát. Tentokrát volíme větší loď Cat Coco. Je silný vítr, takže čekáme zas velké vlny. Moc se netěším.
Sedačky na horní palubě jsou mokré. To o něčem svědčí....
Vyjíždíme. Dost to houpe a mě v půlce cesty zase začíná být špatně.
Zase ta stejná písnička.
Vystoupíme na Mahé a jdeme si na chvíli sednout do čekárny. Dávám si colu na uklidnění žaludku.
Domlouváme se, co dál.
Hledáme taxi, které by nás provezlo po ostrově po nejatraktivnějších místech.
Vyrážíme na okružní jízdu. Protáhne nás podél celého ostrova, ukáže nejhezčí pláže. Cestou ho různě zpovídáme a fotíme. Jak magoři.
Snaha všechno zachytit je silná.
























Stavujeme se na jídlo v restauraci na Anse Soleil, kterou nám taxikář doporučí. Výborně tam vaří.
Dáváme si typickou kreolskou krmi. P. + P. velkou grilovanou rybu a my s I. steak z tuňáka. K tomu se servíruje kopec rýže, speciální kreolská omáčka (rajčata, cibule, zázvor, česnek) a salát z manga (nastrouhané mango, které se povaří dvě minuty, přidá se zelený pepř a cibule).
Tuňák má skvělý sos. K tomu sklenka bílého vína a na závěr Takamaka coco.

A jedeme dál.

Další část ostrova.

Nakonec nás vysadí v centru Victorie s tím, že nás vyzvedne v 19:00 hod. Bagáž mu necháme v autě.
Jsme už dost utahaní, takže se jen tak ploužíme městem.
Je sobota a většina obchodů má zavřeno.
Podíváme se do dvou kostelů, místní mešity a hinduistického chrámu.
Na nic víc už nějak nemáme sílu.
Původně jsme chtěli ještě do botanické zahrady, ale vypouštíme ji. Vždyť jsme vlastně celou dovolenou strávili v botanické zahradě.
Sedneme si na kafe a čekáme na taxikáře.
Už je tma.
Pozorujeme místní cvrkot.
Do odletu nám zbývají čtyři hodiny.

Strávili jsme osm dní v ráji a stálo to za to.






















5 komentářů:

  1. Taky chci byt nekde, kde ma more barvu ginu!

    OdpovědětVymazat
  2. nadherný fotky skoro sem ti ten mesic na dovolone zaviděl nakonec ctu jen 8 dni :))

    OdpovědětVymazat
  3. smekám před každým, kdo to přečte :-) jo, osm velmi intenzivních dní ....

    OdpovědětVymazat
  4. Krásný, skoro bych řekl až moc krásný :-) jako kdybych strávil exotické odpoledne v tropech kdesi v Indickém oceánu :-) ... takže vypínám prohlížeč a vracím se zpátky do vršovické reality :-) tb

    OdpovědětVymazat