Bílou stopou

Dodnes se mi vrací vzpomínka z dětství. Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný. 
Je mi asi deset. Hrabu se sněhem do kopce.
Na běžkách.
Naše obvyklá trasa z Benecka na Zlaté návrší a zpátky. Pod paty se mi nabalují koule sněhu.
Nahoru to nejde a dolů už vůbec ne. Otec mizí v dáli. 
Zuřím. 
Chce se mi brečet. 
Kdo vymyslel tuhle blbou trasu?
Proč lezeme do toho blbýho kopce?
Nejradši bych ty prkýnka sundala a rozlámala na cimprcampr, ale to bych se odtamtud už vůbec nedostala. Sněhu je po kolena.
Nenávidím běžky! 
Nenávidím sníh! 
Proč tohle musím dělat? 
Proč?
A tak je to každou zimu. 
Lámu lyži. 
Není mi to nic platné.

Borci na Benecku

Střih.
Další vzpomínka.
Mládí v rozpuku. Kroužím Hvězdou. Sněhu v Praze je potřeba si řádně užít! Činím tak sama a zcela dobrovolně. Na veverku!
Neuvěřitelné.
Občas je té bílé hmoty tolik, že je možné vyrazit i do Šárky. 
Krása! 
Slyším dobře? Fakt je to krása?

Střih.
Dlouhá pauza. Děti malé, moje druhá polovička běžkami nepolíbena. A nejen běžkami. Naštěstí ješitnost dokáže chlapa vyburcovat k neuvěřitelným činům, tak alespoň sjezdařská kontinuita zachráněna.
Sláva.

Život nás leckdy propleskne. Jednu takovou dobře mířenou dostávám i já.
Opět silné, ale i pozitivní. Konečně můžu na běžky!

Střih.
Jsme s partičkou na Šumavě. Přes noc se zelené louky promění v bílé peřiny.
Miluju běžky! 
Miluju sníh!
Ticho a bílá nádhera.
Spousty a spousty sněhu.
Ach.

Sjíždíme sjezdovku.
Nikde nikdo. Vykrajuji velké obloučky.
"Uhni krávo, co sem lezeš na běžkách!"
Česká romantika.

Na Jizerskou? Nikdy!
Ty davy. 
Vůbec, ale vůbec mě to neláká!
Ty lidi jsou blázni!
Nechápu, co na tom maj.

Začala jsem běhat.
Kdepak závody! To já jenom tak.

Atmosféra na mém prvním půlmaratonu mě naprosto uchvátila.
Kolem jenom všichni stejně postižení.

Jizerskou? Ne ne ne ne!
Ale pojď, bude sranda! A ta atmosféra! DV jezdí každý rok!
DV taky? No dyť je to blázen. Vlastně se vůbec nedivím.

Fakt to jezdíš každý rok? Že je to skvělý????

Tomáš mě ukecal na pětadvacítku.

Střih.
Čekáme na poslední bus v Jablonci. Staví v každé díře, takže nervozně koukáme na hodinky a je nám jasné, že to stihneme jen tak tak.
Nemáme namazáno. Naše filosofické úvahy na toto téma skončily večer nad lahví červeného, přestože nám P. nabízel žehličku, vosky a nakonec i poskytnutí kompletního servisu.

Rychle, rychle musíme támhle do swixu.
Odstartováno a my pořád trčíme u stánku. Snad nás ještě pustí. 
Nasadíme lyže a vrháme se do brány.
Jo, tak je pustíme.....

Drápem se do prvního kopce za stadionem. Máme profesionálně namazáno a profesionálně nám to klouže.
To se fakt nedá.
Tahám vosk z ledvinky a matlám pod patou. Trochu to pomůže, tak se pinožím dál. Sníh se mění podle toho, kde se zrovna nacházíme. Dole to klouže, nahoře lepí.  Dvakrát sundavám a škrábu to zas z lyží pryč.

Stopa nikde. Je parádně rozmydlená. To to vždycky vypadá takhle?
Kdepak, normálně je dobře upravená, tohle zažívám poprvé, praví Tomáš.
To je teda bída. Já vím, že v noci chumelilo, ráno chumelilo a chumelí dál, ale upravit to tedy mohli. Jak se v tomhle má jet klasika?
Nicméně se z liduprázdné pozice postupně dostáváme do klasického chumlu.
Strach dostávám ve chvíli, kdy se při sjezdu křížíme s trasou padesátky. 
Sviští jeden za druhým.
Už není moc kam uhnout.

Docela mi to stačilo, nedokážu si představit, že bych si to měla dát ještě jednou.

Tak příští rok dáme celou, jo?

Ale tak jo, prostě ty kulatiny pořádně oslavím. Vlastně je to výbornej nápad!
Oslavit padesátku padesátkou!

Střih.

Někdo nade mnou nejspíš drží ochranou ruku a usoudí, že jsem to s tím tréninkem moc nepřeháněla. 

Máš zánět průdušek. Tak a je to.

Je nádherné počasí, mrzne až praští a všem to parádně běží.

Závod sleduji z bezpečí své postele na TV a závidím Tomášovi, jak si to užívá. 

Vypadá to tak jednoduše.

Střih.

Další registrace.

S obavou vyhlížím sníh.

Hurá! Padá!

S nadšením vybíhám o vánočních svátcích. První den to je úžasný. Sunu se na Kristiánov a představuji si, jaké to bude. Druhý den už to tak úžasný není, ale ještě pořád to jde.

Další den už to nejde.

Všechno taje až úplně roztaje.

Už nepadá.

Všude zeleno. Divná zima.

Jizerskou zrušili.

Dali jsme aspoň Engadin.

Tak do třetice.

Jestli to nevyjde, tak už na to kašlu.

Jizerská je prostě pro mě nějak zakletá.

Střih.

Sněhu je dostatek. Víkendy trávím ve stopě.

Nepřeháníš to už trochu?

Musím trénovat, jinak to nedám.

To dá přeci rozum. To jsou mi otázky.

Je nádherně. Stopa na Jizerce je krásně vykrojená. Jsem tu první!

Ideální podmínky. To půjde. Krása.

V týdnu před závodem přichází obleva a déšť.

Předpověď hlásí, že se to má ještě zhoršit.

V hlavě brouk. Mám nebo nemám?

V sobotu na pětadvacítku leje.

Zprávy z trati byly toho dne jenom vodní.

Někteří borci se brodili po kotníky ve vodě a internetem dokonce proběhla zpráva, že nějaká paní se v blízkosti rašeliniště topila. OMG!

V noci ze soboty na neděli mrzne.

Vše, co do té doby mělo skupenství kapalné se změnilo v pevné.

Moje dilema se ještě prohlubuje.

Nechce se mi lámat končetiny na ledu a taky mi není jasné, čím lyže namažu.

Led je led.

To snad ani namazat nejde.

Střih.

Budík drnčí v 5:00 hod.

Mám nebo nemám?

Bedřichovský stadion se proměnil v jedno velké kluziště.

Pohyb na něm omezuji na minimum, odevzdávám cílový pytel dobrovolníkům a přesouvám se do vyhřívaného stanu.

Pořadatelé zkrátili trasu na 46 km, protože na Jizerce nelze stopu nijak  upravit.

Nejistě pozoruji ostatní závodníky a jejich lyže. Je vidět, že mají namazáno od profíků. Jejich prkýnka se blýskají lepkavým klistrem.

Mám pořád tu starou mázu.

Propadám panice a stříkám sprej aspoň na stoupací část. Nic se nemá přehánět.

Osadníci stanu postupně ubývají a odcházejí do svých startovních vln.

Ta moje je sedmá. Předposlední.

Skýtá bezpečí hobíků, kterým jde o to zúčastnit se a neschvátit se.

To mi vyhovuje.

Ještě se našlo pár chrtů, kteří se za každou cenu snaží prodrat se ze zadních řad.

Je jim to umožněno.

Zpočátku je to pomalé i na mě, takže předjíždím kde to jde.

První občerstvovačku na 6.km míjím. Proč tak brzo, ještě jsem nic neujela.

Jede se mi dobře.

Stopy jsou upravené a nijak dramaticky to neklouže.

Čekala jsem to mnohem horší.

K první kolizi dochází na sjezdu z kopce někde kolem osmého kilometru.

Pořád koukám kolem sebe a snažím si uchovat prostor a klidím se všem z cesty.

Nejdřív to nezvládá lyžař přede mnou a sráží jedoucího vedle něj.

Vytvořili pěkné klubko.

Zvládám se vyhnout.

Za mnou se ozývá "jéééééé". Hlavou mi proběhne "a je to v pytli".

Další klubko je na světě.

Ovšem dopadlo to dobře, nijak jsme se nepomlátili a rychle se zas vymotali.

Ty sjezdy! Ty jsou nejhorší.

Šílenci řítící se kolem mě.

Plužím. Neriskuji.

Sníh je rychlý, občas plotny.

Začíná sněžit.

Na Smědavě dávám bujon.

Přede mnou brutální kopec.

Moc dobře ho znám a vůbec se na něj netěším.

Je to nějak snazší než na kole.

Chumelí čím dál víc.

Cestou přes Žďárek nevidím před sebe.

No ale pěkně to jede.

Čím je hnusněji, tím víc mě to baví.

Jupí!

Nikdy bych nevěřila, že si tu padesátku budu užívat.

Trochu mi dochází síly, ale držím svoje tempo.

Už je to jenom kousek.

Jsem tu.

Sundají mi čip.

P. na mě mává. Kde se tu vzal?

Nechtělo se mu tady zevlovat.

Jdu pro pytel, navlékám vrstvy, ani se do mě nestačí dát zima.

Rozlévá se mnou příjemná únava.

Střih.

Je listopad.

Jizerky pokryl sníh.

Mám nebo nemám?