Obrázky z Madeiry

Počasí bylo toho jara nevyzpytatelné. Zima držela svou vládu dlouho a ve vyšších polohách ležel ještě sníh. Na Korsice, kam jsme měli původně v plánu vyrazit pršelo a bylo chladno. Termín jsme posouvat nemohli neboť jsem musela být zpět v práci do 21.6.
V sezoně se nám jet nechtělo z důvodů vedra, přelidněnosti a vyšších cen. Nejspíš by to byl už problém vyrazit jen tak bez rezervací ubytoven v horách. P. měl jet s paraglidisty do Itálie, ale termín se kvůli povětrnostním podmínkám také neustále měnil. Začali jsme tedy uvažovat o jiné alternativě.
Ve výběru sehrála trochu roli náhoda, protože jsem zkoumala speciální nabídky letenek s Condorem z Německa a hned na mě vyskočil Funchal (5.200,-Kč) z Berlína.
O Madeiře jsme toho slyšeli už hodně a v našem cestovatelském hledáčku do budoucna stejně byla. 

Moc času na rozhodování nebylo. Koupila jsem průvodce (Rother) a ponořila se do virtuálního světa. Nebylo snadné se tak rychle přeorientovat, přece jenom jsem přípravě naší cesty na Korsiku věnovala dost času a měla jí pořád plnou hlavu. 
P. ještě pár dní váhal než dospěl k závěru, že plánovaný termický výlet se nejspíš neuskuteční.

Madeira je ostrovem květin, vůní, hor, gurmánských pochoutek, teplého počasí a červen ideální měsíc k návštěvě. Navíc je také oblíbenou destinací paraglidistů.
Atlantik, který ji obklopuje je sice trochu studený, ale my stejně nejsme plážoví povaleči, tak nebylo co řešit. Lepší variantu nešlo vymyslet. Koupili jsme letenky a připlatili za kluzák. Poprvé s ním vyrazíme tímto způsobem. Den před odjezdem ještě rezervujeme parkování pro auto na letišti v Berlíně.

Plán byl jednoduchý - první týden strávit poznáváním ostrova, chozením po horách, objevováním místních přírodních krás, okusit vodu oceánu, prostě obsáhnout to nejzajímavější z ostrova. Druhý týden měl být věnován přednostně létání. Tomu se také podřídilo hledání ubytování. 
Objevili jsme mapu, na které byly vyznačeny všechny startovačky a přistávačky, a která ukazovala aktuální stav letových podmínek.

Strategickým místem pro první týden pobytu byl Funchal. Hlavní město. Rušné město. Město, odkud jezdily autobusy do téměř všech nejdůležitějších částí ostrova. Nechtělo se nám ovšem bydlet přímo v centru. Trochu klidu prosím.
Využila jsem odkaz na jednom z blogů a napsala do Hortensia Tea Garden. Byl od centra dál a podle popisu to bylo přesně to, co jsme hledali. Odpověď přišla velmi rychle - měli volno a nabídli nám výhodnou cenu. Vytipovala jsem další místo podle nejčastěji využívaných startovaček a začala hledat, kam bychom se mohli uložit. Ani to netrvalo dlouho. Maktub Guest House v Jardim do Mar v oblasti s nejteplejším a také nejstabilnějším počasím. Podle fotek na webu to vypadalo až neuvěřitelně lákavě. Cena byla také velmi příznivá, levnější než ve Funchalu. Proces příprav trval necelé tři dny. Udělali jsme hrubý plán výletů a předpokládali, že pro cestování využijeme místních autobusů a auto si půjčíme až na přesun na další ubytování a létání. Byla jsem smířena s faktem, že se ve druhém týdnu proměňuji v šoféra pendlujícího mezi startovačkou a přistávačkou a doufala, že vše bude probíhat hladce (to jsem ještě netušila, že si doma zapomenu řidičák...). Nebyl už čas na zkoumání jednotlivých tras autobusů pro vybrané výlety. Stačili jsme pouze najít spojení z letiště do Funchalu s tím, že další zjistíme po příletu a doplánujeme na místě. Taxi z letiště jsme hned zavrhli - autobusem přece jezdit umíme a ušetříme.

Cesta do Berlína proběhla hladce, dorazili jsme s dostatečným časovým předstihem. Drželi jsme se popsaného postupu s parkováním, do automatu strčili kreditku, trochu jsme se sice opotili, když nám ji hned nevyplivnul, ale nakonec to klaplo a naše rezervace se s ní správně spárovala. Závora se zvedla a my umístili auto strategicky téměř před vchodem letiště. Zbylo ještě dost času na lelkování, pití kávy a konzumaci svačin. Pak už jsme jen odevzdali kluzák do nadměrných zavazadel a absolvovali standardní odbavení. Odletěli jsme na čas a vzduchem se nesli čtyři hodiny.

Po příletu jsme hned vyhledali informační centrum a ochotná paní nám vytiskla jízdní řád našeho autobusu a popsala cestu. Bus nám měl jet asi za 30 minut. Přesunuli jsme se na zastávku a zarputile odmítali nabídky taxikářů.
Při pohledu na nás jim bylo jasné, jak to dopadne. Přijel autobus a přestože měl zcela prázdný zavazadlový prostor, řidič se odmítl našim nákladem zabývat a vzít nás do města. Nutno podotknout, že jsme poněkud podcenili rozměry báglu s kluzákem - s tím nebylo možné nejen do autobusu nastoupit, ale ani se nijak posouvat uličkou, takže možnost přestupu na městský spoj bez zavazadlového prostoru byl prakticky nemožný. 
Poraženecky jsme přešli na stanoviště taxíků a začali vysvětlovat, kam potřebujeme odvézt. Nikdo uvedenou adresu neznal. Taxikáři mezi sebou horlivě diskutovali, někam telefonovali a nakonec přišli s příznivou zprávou. Oddechli jsme si, naložili bagáž a vyrazili. Jeli jsme asi tři čtvrtě hodiny. Čím víc jsme se blížili k cíli, tím víc jsme byli rádi, že jsme byli nuceni využít tohoto způsobu dopravy. Začala jsem chápat, proč se nám paní domácí snažila vnutit svého spolehlivého řidiče... 
Zastavili jsme až na samém vršku a konci města. Byl na něj odtud krásný výhled a do dáli se rozprostíral široširý blankytný oceán.

Byl tam klid, bylo to na kraji lesa a byla tam autobusová zastávka. Dobré znamení.

Hortensia Tea Garden

Taxikář nás vyložil a ukázal kamsi dolů. Spustili jsme se po strmé cestě, našli branku do zahrady a začali ve spleti cestiček hledat tu správnou. Pohltila nás bujná, omamně vonící vegetace. Hortensie různých barev, kolokvěty bílé, modré, tropické rostliny. 

Naše paní domácí

Pohlceni zahradou

Čajovna Horstensia

No, nutno přiznat, byli jsme trochu v šoku z té dálky od města. 
Roztáhli jsme se po apartmánu, vybalili věci a uložili něco málo jídla, co jsme si na začátek přivezli. Netrvalo dlouho a přišel nás pozdravit pan domácí. Byl velmi milý a také velmi komunikativní. Vysvětlil nám, kde je ve městě tržiště, kam máme určitě vyrazit a hlavně doporučoval půjčit si hned auto. Né to né, budeme jezdit autobusy. Když zjistil, že nemáme mléko do ranní kávy, hbitě nám ho přinesl. Na závěr nám nabídl, jestli bychom nechtěli jít s ním a jeho ženou na večeři do nedaleké hospůdky Cornelia. Prý jedou autem, můžeme jet s nimi, ale také se můžeme vydat pěšky podél levady  a vysvětlil nám cestu. Rozloučili jsme se s tím, že možná dorazíme později. Moc se nám nechtělo, rozhodli jsme se tedy neutrácet a nacpali se chlebem a polévkou. Asi po hodině se ozvalo zaklepání. Pan domácí měl strach, že jsme někde cestou zabloudili a přijel se podívat, kde jsme. Nebylo zbytí, to už nešlo odmítnout. Nasedli jsme s ním do auta a jeli. Strávili jsme velmi příjemný večer povídáním o Madeiře, jídle a víně. Domácí si dali místní specialitu - espetadu - grilované hovězí napíchané na "šavli". K tomu zeleninový salát, madeirský chléb s česnekovým máslem (ochutnáváme) a kukuřičné kostky. Bylo to moc dobré. Popíjeli jsme s nimi výborné červené víno. Zpět se vracíme pěšky. Vzali nás autem na začátek levady a ukázali cestu.
Provázela nás vůně květů a eukalyptového lesa a dole pod námi zářila světla Funchalu.  

Nad světly Funchalu

Druhý den jsme vyrazili autobusem do centra na nákup. Cesta trvala asi 12 minut (3,80 EUR za oba a je jedno kam jedeme), takže vlastně coby kamenem dohodil. Místní tržiště Mercado jsme podle popisu našli docela snadno. Před ním už prodávali nádherně barevné květiny a uvnitř byla spousta stánků s ovocem, zeleninou, kořením, dalšími květinami, místními delikatesami a rybami. Nádhera. Doslova to tam žilo svým vlastním životem. V hale s rybami jsme se zdrželi asi nejdéle a nakoupili tuňáka a filety z mečouna. K tomu zeleninu, ovoce a nějaké koření. Našli jsme i místní supermarket, kde jsme koupili špagety, rýži, sýry a šunku. Chleba jsme měli ještě z Prahy, takže pečivo jsme nepotřebovali, k snídaním jsme měli osvědčenou instantní ovesnou kaši. Těšili jsme se až si ryby připravíme na venkovním grilu, který je součástí výbavy apartmánu.

Trochu jsme se toulali po Funchalu, zašli do botanické zahrady, katedrály a stavili se v místní hospůdce v postranní uličce nedaleko od ní. Dali jsme si rybí polévku, tradiční madeirský chléb s česnekovým máslem a hovězí steak se zeleninou a pivo.

Espada

Prozkoumali jsme také místní autobusové nádraží a zjistili, že to s naší dopravou nebude tak jednoduché, jak se původně zdálo. Intervaly autobusů byly docela dlouhé a návaznost spojů ne úplně ideální. Po návratu jsme se ponořili do průvodce a bylo nám jasné, že vybrané výlety autobusem jen tak lehce nedáme. Bylo to dost časově náročné a nebylo jisté, zda budeme stíhat poslední autobus z Funchalu k nám nahoru. Plánovaných výletů jsme se ovšem nechtěli vzdát, takže jsme se rozhodli půjčit si auto na celý pobyt. Nebyla to zrovna levná varianta, zvlášť řešená na místě, nicméně velmi praktická. Odpadl časový stres a hlavně nám umožnila poznat toho více. 
Večer jsme si připravili na grilu steak z tuňáka. Nemělo to chybu.

 

1.výlet - Sao Lourenco a Orlí hora
Ráno jsme vyrazili prvním busem do Funchalu a pak na letiště, kde jsme si půjčili auto na 13 dní. Dál jsme pokračovali už autem podél pobřeží k poloostrovu Sao Laurenco. Čím víc jsme se blížili, tím horší počasí bylo. Dokonce párkrát sprchlo. Na parkoviště, kde jsme nechávali auto jsme dorazili docela brzo - bylo úplně prázdné - a zcela osamoceni jsme vyrazili na poloostrov.

Podle průvodce je to nejvyprahlejší oblast Madeiry a má úplně jiný ráz než jeho ostatní části, které jsou plné zeleně a kytek. Byla to pravda. Celou trasu až na konec a zpět jsme zvládli poměrně rychle, byla škoda se vracet do Funchalu, takže jsme pokračovali dál na sever směrem na Porto da Cruz a Faial.

První pohled na Sao Laurenco

Oáza s hospůdkou

Orlí hora, kterou jsme viděli už zdálky přímo vybízela k výstupu, přestože se její vrchol ztrácel v mracích.

Vykukující Orlí hora

Měli jsme dost času, takže jsme podle popisu v průvodci našli nástupní místo a na horu se vydrápali. 440 m převýšení. Z vrcholku byl nádherný výhled do okolí a hlavně na Sao Lourenco, který jsme viděli v celé jeho kráse z výšky. Našli jsme i vrcholovou knížku a udělali zápis. Pak už jenom sestoupat dolů, nasednout do auta a zpátky do zahradního ráje.

Sao Laurenco z výšky a dálky

Omamná vůně

Stoupat a stoupat....

2.výlet - Caldera Verde a Caldera Inferno

Ráno je nad Funchalem modrá obloha. Mraky se drží dál, tedy přesně tam, kam zrovna míříme. Předpověď je špatná, ale my se jen tak nedáme. Jakmile vyjedeme z města, začne pršet. Pokračujeme v cestě a snažíme se najít nástupní místo výletu - Rancho Madeirense. Nějak se nám to nedaří. Nakonec autem vyjedeme až na parkoviště Teixeira, odkud je nejsnadnější cesta na Pico Ruivo - nejvyšší horu Madeiry. Kromě pár aut tam hlavně parkuje mlha. Vracíme se dolů k Rancho Pico da Pedra a ptáme se v baru na cestu. Mraky se protrhávají a přestává pršet. No konečně! Na začátku trasy je pár tradičních barevných dřevěných domků s rákosovou střechou. Nemusíme tedy na jejich prohlídku až do Santany.

Tradiční domek

Cesta je zpočátku široká, ale pak se zužuje a podél levady do Caldeirao jsou exponovaná místa zajištěná kovovým zábradlím. Člověk trpící závratí může mít problém. Jsme vybaveni čelovkami, protože nás čeká pár temných tunelů. Zdoláme několik vzdušných úseků levady a ocitáme se v Caldeirao Verde (Zeleném kotli), který je ohraničen vysokými skalami. Na úpatí stěny je vodopád padající do tůně pod ním. Odtud pokračujeme do Caldeirao do Inferno (Pekelného kotle). Podle průvodce je to trasa pouze pro "zkušené levadové turisty", těmi sice nejsme, je to naše první pořádná "levádová", ale přesto jdeme dál. Cesta se klikatí, padá dolů, pak se zase šplháme nahoru, většina exponovaných částí je nezajištěná. Pokropí nás vodopád padající přímo na nás - nelze se mu vyhnout. Procházíme opět několika tunely, některé jsou místy nepříjemné. Nic pro klaustrofobiky. Úzkou skalní průrvu překonáváme po dvou kovových lávkách. Pod námi burácí řeka Ribeira Grande. Je to impozantní místo. Pak už jen tři tunely a jsme v Pekle. Jeho stěny jsou vyšší než u předchozího kotle. Dáme si něco k snědku a vychutnáme si jedinečnost tohoto místa. Vracíme se stejnou cestou zpět. To už se mraky úplně zvedly a tak můžeme obdivovat pohledy k oceánu a na zeleň, která nás obklopuje. V závěru nám připadá, že cesta nemá konce. Nohy bolí (hlavně chodidla) a v pohorkách máme téměř 30 km. Procházíme eukalyptovým lesem.
Na tu vůni nikdy nezapomenu.

3.výlet Levada Nova
Ráno si trochu přispíme a po včerejšku volíme méně náročnou trasu podél levady Nova. Kolem 9:00 hod vyrážíme do do Ponta do Sol. Zaparkujeme u kostela a škrábeme se nahoru po silnici na nástupní místo výletu. 

Máme mít "absolutní odolnost proti závratím", dlouhé kalhoty proti klíšťatům a nepromokavý oděv. Nemáme ani jedno. Ale máme čelovku :-). Myslím, že to s tou odolností průvodce trochu přehání. Levada vede, mimo jiné, podél políček místních obyvatel. Musí být náročné je udržovat a sklízet. Jsou ve svahu. Zalévání řeší vodou z levad. 

Fascinující jsou výhledy nejen do protějších strání, ale hlavně k oceánu. A ta květena! Kalokvěty. Bílé kaly. Nádhera. 

Samozřejmě nás pokropí vodopád a zasvítíme si v tunelu. Na konci levady si dáme svačinku a spodní cestou se vracíme zpět. 

Budování levad muselo být drsné. V průvodci se dočteme, že při tom zahynulo cca 1000 lidí. Ani se nedivím. Být zavěšen v koši a přitom mlátit do skály....

Na zpáteční cestě zahlédneme několik paraglidistů ve vzduchu. Jsme nedaleko od místa, kde budeme příště bydlet a tak zkusíme podle GPS najít startovačky. Je to docela obtížné a nejsme si jisti, že to jsou ta správná místa. Nejdřív míříme k náhorní plošině Paul da Serra. Kolem leží mlha. P. nakonec asi to správné místo nachází. Fléry tu moc nevedou, takže se není moc podle čeho orientovat.

Hledáme startovačku podle GPS

Startovačka na Paul da Serra

Pak míříme na Arco de Calheta s přijatelnou přistávačkou na Madaleně do Mar. Je to soukromá startovačka za poplatek (5,-EUR na den). Je tam nějak partička. Sice nikdo nelétá, ale tvrdí, že letovo je. Start se musí nahlásit majiteli. P. o tom chvíli uvažuje (padák vozíme pořád s sebou), ale nakonec usoudí, že už je moc pozdě a jedem zpět. Mezitím pár nadšenců vzlétne. Aspoň víme, kam máme příští týden vyrazit.

Startovačka Arco de Calheta

4.výlet Pico Grande
Tak tohle byl jednoznačně nejhezčí výlet, i když dost náročný a to zejména expozicemi. To jsem ještě netušila, že další den bude hůř.
Daří se nám vstát podle plánu a už v 8:00 hod. vyrážíme na nástupní místo.
Obloha doslova září ostrou modří. Cestou vzhůru na malé parkoviště u lesní správy málem zavaříme naše malé auto neboť silnice je velmi velmi strmá. Madeira nám trochu připomíná Réunion. Charakter hor je podobný a strmé kopce tu jsou také. Jen ta vegetace je trochu odlišná, vzhledem k tomu, že jsme v subtropickém pásmu a Réunion v tropech. Ale jistá podobnost tu je. 
Na parkovišti u lesní správy je už trojice Francouzů. Popřejeme si bonžůr.
U kapličky jsou obrovské trsy modrých nádherných květů hadince převislého.

Vyrážíme nejdřív do kopce, pak po vrstevnici s nádhernými výhledy. Vidíme náhorní plošinu Paul da Serra s větrnými mlýny, kde jsme byli včera. Cestou míjíme černé ohořelé stromy. Působí to bizarně v té záplavě zeleně. Jsou to eukalypty, které se občas prostě sami vznítí působením slunce a pryskyřice, kterou obsahují.

Nenáročná stezka pomalu přechází v tu náročnější jištěnou ocelovými lany. Stoupáme kolmo vzhůru. Ještě než si dáme za odměnu svačinu, vylezeme až na skalnatý vrchol Pico Grande. A zase ocelové lano a kovové háky. Teď už jde na mě trochu závrať. Nahoře si pro jistotou hned sedám :-). Výhledy jsou úchvatné.

Zdržíme se asi hodinku a pak se vracíme stejnou cestou zpět. Je dobře, že jsme vyrazili brzo, pomalu se z údolí natahují mraky a potkáváme pár turistů.
Máme ještě dost času a tak se stavujeme v tržnici ve Funchalu a kupujeme espadu (místní hlubinná ryba). P. jí hodlá k večeři upravit podle zdejšího tradičního receptu - na banánech. Pan domácí se u nás staví zrovna, když ji začínáme konzumovat. S odporem se šklebí a praví, že to je nejhorší jídlo na Madeiře. Kdybychom ale chtěli ochutnat, jak ji připravují zdejší mistři kuchaři, máme navštívit restauraci Jacket ve Funchalu (nakreslí nám plánek), která je tímto pokrmem vyhlášená. No možná to i vyzkoušíme. Pro srovnání.

5. výlet Pico Ruivo
Původní plán vstát v 5:00 hod selhal, protože jsme neposlechli varování pana domácího a v noci si otevřeli okno. O program jsme tedy měli postaráno neboť jsme chytali komára a ráno byli dost zmordovaní.
Vyjížděli jsme až kolem půl osmé. Výstup na Pico Ruivo je lépe absolvovat brzo ráno, protože kolem poledne se už zatahuje do mraků. Naštěstí jsme bydleli takřka na poloviční cestě na nástupní místo Pico Arieiro, takže plížení se vzhůru nám trvalo jen půl hodinky. Hned jak zaparkujeme, přidává se k nám místní pes a doprovází nás až téměř k cíli. V závěru si nás splete s jinou dvojicí - anebo už prostě potřeboval změnu - a vyšplhá s nimi až na vrchol. Trasa byla nádherná a náročná. 
Nejdřív scházíme po vyznačené dlážděné stezce. Už se těšíme na výšlap zpět... Expozice jsou značné, ale po včerejšku už jsem si trochu zvykla. Kolem samé hory, výhledy na všechny strany, Paul da Serra, oceán. Vidíme i Pico Grande, kam jsme vyšplhali včera. Opět jsme tu téměř sami. Za námi jde pouze starší pán a mladá dvojice. Po chvíli se cesta rozdvojuje na snazší a těžší s prudkým stoupáním. Jako správní masochisté volíme tu náročnější s tím, že zpět půjdeme tou jednodušší, abychom nešli stejnou zpět. Výstup je dle očekávání těžký, docela z nás leje (tedy přesněji ze mně), pes častěji odpočívá, ale drží se nás jako klíště. Opět nádherné výhledy. Zjišťujeme, že starší pán nás následuje. Respekt. Dorážíme k chatě Pico Ruivo a pokračujeme až na vrchol. Tam se navzájem vyfotíme s jedním francouzským párem a sestoupíme kousek níž. Hledáme příjemné místo k odpočinku a svačině. Pomalu se začínají natahovat mraky a vydáváme se na zpáteční cestu. Den se velmi vydařil. 

6. výlet k hoře Pináculo
Trochu na mě padla únava a nechce se mi vstávat v plánovaný čas (6:00), takže vyrážíme až kolem půl deváté. Vyjedeme na plošinu Paul da Serra. U nás dole je zataženo a tady nádherně svítí slunce. Jdeme nejdřív na trasu z Bica da Cana k hoře Pináculo. V průvodci je nástup popsaný trochu jinak než ukáže skutečnost, ale nakonec intuitivně volíme správnou cestu. Vede podél levady s pár vodopády, takže jsme zas trochu mokří. Jsme tu úplně sami, což je prima. Samotná hora Pinaculo nás trochu zklamala, ale je jí odpuštěno tím, že cesta k ní je moc hezká, lemovaná rozkvetlými čilimníky a jinou místní květenou, která nádherně voní. Po svačince s kafem se vracíme zpět. Každá trasa je tady vykoupená nějakým strmým výstupem a ani tato není výjimkou. S ohledem na mou únavu se sunu jako šnek. Vystoupáme na vyhlídku, uděláme pár fotek a jdeme k autu. Pokračujeme na Rabacal, kde je nástup na trasu k 25 pramenům. Jsou tu davy a parkoviště téměř plné. Je už dost pozdě, takže autobusy přivezly turisty z hotelů. Nástup u této trasy je ve znamení převýšení 350 m, takže když P. navrhuje jinou možnost začínající trochu níž s tím, že se tomuto sestupu a výstupu vyhneme, neváhám ani chvilku. Také se nám nechce mezi davy. Sjíždíme k trase se začátkem tunelem dlouhým 800 m. Nejsme sice úplně sami, ale je tu méně lidí. Projdeme eukalyptovým lesem a nasadíme čelovky. V tunelu je chladno.
Po povrchu se vyhýbáme spoustě turistů jdoucím proti nám. Někdy je to náročné, protože cesta je velmi úzká.
U pramenů posvačíme, dáme si trochu oddech a zase vyrážíme zpět.

Hora Pináculo

 

Výhybkáři

Větrník na výhlídce

Stavujeme se ve Funchalu a hledáme restauraci, kterou nám doporučil pan domácí. Poprvé se seznamujeme se starým městem a jsme mile překvapeni jeho malebností, spoustou úzkých uliček, hospůdek a butiků. Jacket je otevřený až od 19:00 hod, takže hledáme jinou možnost, kde bychom se najedli. Nakonec volíme trochu ušmudlanou doporučenou Tripadvisorem. Dáváme si espadu na banánech a estepadu, P. pivo a já sklenku vína. Jídlo nic moc. Rozhodně vaříme lépe :-).

Další den nás čeká poslední nákup v Mercado. Blíží se náš přesun na další místo ubytování a nevíme, jak to tam bude s nakupováním. Sázíme tedy na jistotu. Doplníme zásoby na další týden včetně čerstvého tuňáka. 
Po návratu se najíme a vyrazíme na procházku podél levady dos Tornos, která teče kolem Hortensie směrem k Monte. Je to na opačnou stranu, než jsme šli první večer. Jsme trochu zklamaní, když to srovnáme s levadami, které jsme již absolvovali. Mrtvá krysa, pták, občas i odpadky...
Vystoupáme ke kostelu v Monte a chvíli pozorujeme turisty, kteří sjíždějí na tradičních saních. Vracíme se stejnou cestou zpět.
Docela se těšíme na nové místo.

Ráno balíme a uklízíme. Rádi bychom se rozloučili s domácími, ale všude je ještě ticho a čajovna je prázdná. Klíče tedy necháváme v zámku a na stole vzkaz s poděkováním za příjemný pobyt.

Vyrážíme do Jardim do Mar. Čím víc se blížíme, tím je počasí lepší a je tepleji. Po příjezdu do vesničky zjišťujeme, že auto musíme nechat hned na začátku na parkovišti a dál se vydat pěšky. Vesnička je protkána úzkými uličkami, do kterých auto nevjede. 

Na zdi je vyvěšen plánek, podle kterého najdeme naše ubytko. Je to kousek. Skutečnost předčí naše očekávání. Maktub Guest House je velmi velmi příjemné místo. Připadáme si jak v klubu Boba Marleye. Útulný a vzdušný interiér.
Hraje tu námi oblíbený jazz a dýchá na nás dovolenkářská atmosféra.
Co víc si přát?
Po chvíli se objeví Andreia, která nám ukáže náš pokoj a společnou venkovní kuchyň a vysvětlí, jak to tu chodí. Nabízí také možnost snídaní a večeří. Maktub je obvyklým cílem hlavně surfařů. Z výzdoby je to patrné. Jejich měsícem je listopad - to je ten správný čas chytit pořádnou vlnu.
Na závěr nás zve na nedělní reggae party, která se koná v sousední vesničce Paul do Mar v Maktub baru. Přijede prý hvězda současného reggae z Jamajky - Omar Perry - se svou kapelou a rodinou a budou bydlet s námi. To bude asi mazec.
Prolezeme celý dům a nemůžeme se nabažit. Zatím jsme tu sami. V patře je pár pokojíků - dvoulůžáků a nahoře je ubytovna. Vše je barevné jako samo reggae :-).

Vyrážíme na procházku k oceánu, který je asi 200 metrů od domu. Slunce pálí a my se jako správné trubky nenamažeme, takže výsledek je jasný.
Pobřeží je hodně kamenité.

Cestou zpět se stavíme na promenádě na pivo. Jedeme se také podívat do Paul do Mar, kde má být přistávačka značená jako fotbalové hřiště. Je nepoužitelná. Kolem dráty, je oplocená a zamčená. Projdeme si vesničku a sedáme znovu do auta a šplháme výš. 

A zase hledáme startovačku

Tak tady se startuje...

Nacházíme další startovačku, jen s tím přistáním je trochu problém. Nakonec rozhodneme, že raději pojedeme do Arco da Calheta nad Madalenou. Je lépe první let absolvovat tam.
Paraglidisté jsou na místě. V boudičce to hučí. Chvíli váháme, nikdo nelétá, nakonec překonáme ostych a vstoupíme. Majitel tam není, jen místní instruktor, který tam má pár žáků a čeká až se trochu zklidní vítr a budou ideální podmínky. Pro zkušené piloty jsou dobré podmínky už teď. Chvíli si povídáme a on nám ochotně vysvětlí, kde se startuje, kde to nosí a na P. zkušenosti. Postupně se bavím i s ostatními. P. si mezitím přinese padák a poprvé vzlétá. První je sletík a podruhé už nachází termiku.
Stávám se šoférem.  Fotím. Natáčím.

Tak trochu jiná startovačka

Buď vzlítnout nebo kaktus....

Cestou zpět se stavujeme v Madaleně na pivko.
V Maktubu je velmi živo. Lidé večeří a panuje tam příjemná atmosféra a hraje muzika. Moc se nám do toho nechce vařit, ale nic jiného nezbývá. Postupně si zvykáme na společnou kuchyni a posezení. Děláme si steak z tuňáka s čerstvou zeleninou a k tomu popíjíme růžové a bílé víno.
Nemá to chybu.

Vstáváme kolem 9:30 hod. Dům se pomalu a líně probouzí. Děláme si snídani a kafe. Ráno je zataženo, ale počasí se postupně vybírá až na úplné jasno. Kolem 11:00 hod. přijíždějí Jamajci. Sedíme a sedíme, dáváme si další kafe a pozorujeme cvrkot kolem nich. Dorazí i bratr Andrei, který provozuje Maktub bar a znovu nás zve a večerní párty. Slibujeme, že přijdeme. Přemýšlíme, co budeme dělat. Na létání je ještě brzo, tak jedeme směrem na Porto Moniz poznat severozápadní část Madeiry. Je to samá zatáčka až se nám z toho točí hlava. Tato část Madeiry působí vyprahleji. Chtěli jsme si dojít na jídlo v Porto Moniz, ale nesjedeme dolů, protože při představě, jak se zase motáme, se nám hned přitíží. Už je také docela dost hodin - nejvyšší čas to otočit a jet do Arco da Calheta.

Konečně se seznamujeme s Hartmutem Petersem z Madeira Paragliding - majitelem startovačky. Nad vyhlídkou krouží paraglidista a snaží se přistát na startovačce a nedaří se mu to. Hartmut na něj volá ať přistane dole na Madaleně a nám vysvětluje, že se od včerejška změnil směr větru, který vytváří nad vyhlídkou rotor, který je nebezpečný a není tedy dobré na startovačce přistát.
Doporučuje také vyjet na horní startovačku u vysílačů. Zmíní se o třech rakouských pilotech, kteří už tam jsou a čekají na vhodné podmínky. Patří k nim i Nici, se kterou se potkáváme před restaurací u vyhlídky a chvíli si povídáme. 
Máme hrozný hlad, tak si v hospodě dáme grilované olihně. Jsou moc dobré.
Domluvíme se s Nici, že s nimi pojedeme nahoru na startovačku Paul da Serra. Znají cestu a navíc mají navigaci. 
Mezitím se změní směr větru a z této startovačky se nedá vzlétnout. Rakušáci se snaží dovolat Hartmutovi, ale už je ve vzduchu. Zahlédnu paraglidistu níž u vysílače. Vydáváme se tedy všichni společně najít startovačku. Je to klasicky obtížné, vyžaduje to trochu stopovací schopnosti :-).
Nakonec ji najdeme, ale začínají se natahovat mraky a čas pokročil. Rakušáci znovu volají Hartmuta, tentokrát to vzal a pravil, že mraky nevadí, důležité je, zda fouká. No fouká, takže je rozhodnuto, že se poletí. Jako první se rozbíhá Nici a téměř vzápětí mizí v mraku. Jen je slyšet, jak volá, že je to ok. Vzápětí startuje P. a také volá, že ok.

Není nač čekat, popřeji ostatním šťastný let a nasedám do auta. Teď už jen najít cestu dolů. Zadávám přistávačku do navigace a jedu. Vede mě vesničkou, kterou jsme předtím nemohli projet kvůli květinovému festivalu. Na zemi jsou obrazce z květin a listů a je mi zatěžko na ně vjíždět. Jinudy to ale nejde. Doufám, že mě nezastaví policie.
Festival už asi končí, takže si mě nikdo nevšímá. Uf. Bez řidičáku se mi zrovna lehce nejede.
Zaparkuji v Madaleně a vzhlížím k nebi. P. je ještě ve vzduchu a vydrží tam ještě půl hodiny. Nici s Jakobem už balí padák na zemi.
Chvíli se ještě bavím s Hartmutem a platím za včerejší a dnešní starty. P. mezitím přistane. Sedáme do auta a odvezeme jednoho z Rakušáků nahoru pro jeho, pak pokračujeme do Jardim do Mar.
Po večeři vyrazíme na reggae party do Paul do Mar. Je tam spousta lidí a není tam k hnutí. Zdržíme se asi hodinku a pak se vracíme. Dům je prázdný, protože všichni jsou na koncertě. Dáme si ještě sklenku červeného.

Naše další dny se vyznačují čekáním na správný směr větru a dobrou termiku. Čas v mezidobí trávíme u oceánu (dokonce si v té ledárně jednou zaplavu), potulováním se v okolí, trávením příjemného času v Maktubu - mimo jiné povídáním s místním kuchařem Santanou, který procestoval celý svět. Domlouváme si s ním večeři na poslední den - chobotnici se salátem a červeným vínem. 

P. si zalétá dostatečně. Rakušáci jsou dobrými parťáky. Dochází i na delší skoro dvouhodinové lety a a moje úloha řidiče a fotografa je zcela naplněna. Není nouze ani o dramatické chvíle při startování s deštěm a v mracích, kdy člověk neví, kam vlastně letí. No, byla jsem ráda, když to bylo za mnou.

Jamajci odjeli a dům se vrátil do své poklidné atmosféry. Byli jsme tam sami. Poslední večer se na nás Santana nachystal. Bylo krásně prostřeno a on si oblékl kuchařský mundúr. V pozadí hrál Jobim.
Pak to přišlo. Naprostá delikatesa. Salát z čerstvé zeleniny a avokáda a chobotnice. Samozřejmě jsme na Santanovi vyzvídali, jak ji připravuje. Velmi ochotně nám sdělil recept. Chobotnici nejdřív předvařit asi 40 min a pak osmahnout na oleji. K tomu cibule, česnek (jenom rozmačkaný ve slupce), bobkový list, rozmarýn, paprika, trochu chilli a krájené papriky. K tomu jsme popíjeli výborné červené místní víno a poslouchali jazz.
Prostě DOVOLENÁ.
Ráno balíme, loučíme se a vůbec se nám nechce. Dlouze snídáme a ještě chvíli sedíme nahoře na terase, hledíme k oceánu a nasáváme tu jeho úžasnou slanou vůni.

Ve Funchalu se stavíme před odletem v hospůdce, ve které jsme byli první den a dáváme si poslední madeirský grilovaný steak z tuňáka se zeleninovým salátem a pivko.
Nemůžeme se odtrhnout.
Za sklem auta nás čeká lístek s pokutou za to, že jsme přetáhli čas parkování.
Jedeme na letiště, vracíme auto a zajdeme na poštu zaplatit pokutu. Pak už jen odbavení a zbývající čas trávíme na letištní terase, odkud sledujeme, jak vzlétají a přistávají letadla na jedné z nejrizikovějších přistávacích ploch na světě. Je postavená na pilotech a je velmi krátká. Do toho duje silný vítr a je vidět, že piloti mají co dělat, aby stroje dostali tam, kam chtějí.
Moc se "těšíme" na tu naší chvíli.

Pořád myslím na Madeiru.

Na její barvy a vůně.