 |
| Se stařenkou z Chinchera |
 |
| Trasa našeho okruhu |
Peru jsem měla na svém cestovatelském seznamu už dlouho.
Dlouho.
Tak dlouho, že mi přišlo už naprosto nemožný, že by se tohle přání mohlo ještě někdy splnit. Ručně psaný itinerář založený v průvodci postupně blednul, barevné lístečky odpadávaly, kniha Peru pod kůží zůstala nedočtená. Deset let prosviští ani nemrkneš.
Moje loňská dovolená se rozplynula ve stavební suti, nátěrech topení, futer, spárování obkladů a stěhování.
Není čas ztrácet čas.
Odvaha vycestovat na vlastní pěst se s přibývajícími křížky kamsi vytratila a nahradila ji obava z výškové nemoci. Je známo, že zrovna ta nejatraktivnější místa se nacházejí dost vysoko a tohle může skolit i zdatné mladé trénované jedince, natož seniory.
Provedla jsem tedy krátký průzkum v nabídkách cestovek, porovnala ceny a itineráře a výběr padl na Alvarez, který toho v poměru cena výkon nabízel nejvíc. Vybledlý itinerář se s tím jejich dost kryl, chyběly tam sice Duhové hory, La Paz a odlehlé ruiny konkurující Machu Picchu, ale to holt budeme muset oželet. Jako bonus navíc měli přespání u místních domorodců na jezeře Titicaca, což mi přišlo skvělý.
Květnový termín mi přišel ideální, je to období sucha a blížící se tamní zimy. Nemuselo by pršet a nemělo by být vedro. Pracovně by to taky mohlo vyjít a narozeniny stejně nejradši trávím na cestách.
Když jsme na každoročním husičkovém večírku zmínili náš plán, přidali se k nám čtyři kamarádi.
Požádali jsme cestovku ještě o zajištění výstupu na Wayna Picchu, který nebyl v nabídce
a chytili poslední místa. Nebylo jisté, že to zvládneme, popis byl
dostatečně odstrašující a shlédnutá videa taky. Maximálně to na místě vzdáme, ale lístky musíme mít dlouho
dopředu, protože vstup je přísně regulovaný. Smí tam jen 200 lidí denně.
Byli jsme upozorněni, že je to hodně náročné a exponované, nic pro lidi
trpící závratí. No to se těšíme! Nejspiš to bude dost honička, protože hned potom následuje prohlídka Machu Picchu.
Doufali jsme, že naše partička zabere většinu a nikdo další se už do zájezdu nepřihlásí (hahaha).
Stačilo jen ve zdraví přečkat víc jak půl roku a nasoukat do sebe aspoň základní španělská slovíčka. Ideální využití času v MHD.
Trochu mě na webu cestovky zaskočilo negativní hodnocení průvodce, kterého nám přidělili "Stále mlčí...", ale uzavřela jsem to v sobě s tím, že je těžký zavděčit se všem a nejlepší je nechat se překvapit.
Přípravu jsme nepodcenili.
"Očkování proti žluté zimnici se osobám nad šedesát nedoporučuje...."
"Kdyby Vám bylo aspoň o deset míň, tak bych Vám denque píchla, ale s tou Vaší zdravotní anamnézou..."
"A nebojíte se? S těma Vašema zdravotníma handikepama....", završí to kardioložka.
Co furt sakra všichni maj?
Na chvíli propadám panice. To přeci musíme dát! Budem žvýkat koku.
Naše minimalistická zavazadla k odbavení obsahovala to nejnutnější a naopak nadité batohy do letadla praskaly ve švech.
Na let do Limy trvající třináct hodin je potřeba se řádně, nejen mentálně, připravit. Ten přestupní, evropský, ani nepočítám, v porovnání s tím zaoceánským nestojí za řeč.
Při ranním srazu na letišti se od zástupce cestovky dozvídáme, že "Lima je jako břicho mrtvé velryby". Proč, to ovšem zapomeneme hned vzápětí.
Sešlo se nás celkem 12, což bylo víc než jsme čekali. Snažili jsme se odhadnout ostatní, ale bylo to marný. Přesvědčili jsme se potom, že někdy stačí blbec jen jeden, aby vydal za celou výpravu, ale to je jiná kapitola.
V letadle jsme se rozptýlili a my ocenili místa na kraji do uličky, která jsme si vybrali dopředu, abychom si mohli protahovat končetiny a mohli kdykoliv vstát, aniž bychom obtěžovali sousedy.
Klimatizace fungovala tak, že jsme se všichni brzo zabalili do dek a ti šťastnější nasadili čepice. Čas jsme si krátili procházkama po palubě, klábosením a ochutnávkou vín z nabídky Air France. Naštěstí byla štědrá.
Kromě našeho místního průvodce nás v Limě přívítalo šedé nebe, všudypřítomný prach a smrad výfukových plynů.
No jo, břicho mrtvé velryby.
Po přesunu z letiště absolvujeme hromadnou procházku na blízké náměstí ve čtvrti Miraflores, kousek od našeho hotýlku, s pověstnou přítomností asi 300 koček (jo, bylo jich tam fakt dost) a pak v panice prcháme do samoty. Potřebujeme trochu setřást tu organizovanost a cestovní únavu aspoň jedním točeným.
Tak jsme tady. Skoro bych se štípla, jestli se mi to jen nezdá.
 |
| iThinkBeer |
17.5. Lima a Paracas
Budíme se před pátou. Venku se válí hustá mlha. Pohled z okna hotelu moc atraktivní není. Koukáme na okolní střechy a dráty.
Po snídani nás nablíží dodávka s místním řidičem do historického centra Limy k Plaza de San Martin. Navštívíme klášter San Francisco, obhlídnem katedrálu a prezidentský palác. Náš mladý sympatický průvodce Štěpán nás zahltí první dávkou informací o historii Limy a Peru vůbec. Mlčenlivostí teda netrpí.
 |
| Katedrála |
Krátký průzkum hlavního města završíme obědem v místní hospůdce, první ochutnávkou peruánského jídla v podobě rybí polívky, tradičního ceviche, rybou s chřestem a zalijeme to místním pivem. Peru je země s největším počtem typických národních jídel (491) a navíc pravlast brambor (3000 druhů), takže se máme na co těšit. O kus dál za rohem si dáme cibetkové kafe. Začíná to dobře.
 |
| Připomnělo nám to Gaudího Žabí dům |
 |
| Pestrost dlažby v klášteře |
 |
| Ceviche - syrová ryba ve speciální úpravě |
 |
| Rybí polívka |
 |
| Lamy všude kam se podíváš |
Odpoledne vyzvedáváme naše zavazadla v hotelu a jedeme mikrobusem dál na jih do 250 km vzdáleného Paracas. Je to jedno z nejsušších míst na zeměkouli a součást pouště Atacama. Cesta je to dlouhá, převážně depresivní, kolem jen pustina, chudinské čtvrti a válející se odpadky. Přemůže mě z toho spánek. P. mi pak barvitě líčí, jaké to bylo zajímavé a vlastně dost drsné. No, škoda, že jsem o to přišla, ale padající hlavu nešlo zastavit.
Do hotýlku Refugio Pirates dorazíme večer za tmy. Je kousek od moře, tak neodoláme a jdem se krátce projít a nadýchat čerstvého vzduchu. Restaurace a bistra lákají na plody moře, ale my jsme ještě nacpaní z oběda, takže si dáme jen pivo v baru a hurá na kutě. Noc nám zpestří štěkot psů, vyhrávající muzika a završí to kohouti.
18.5. Islas Ballestas, Pisco, Huacachina
Podle zpěvu ptáků člověk pozná, že se ocitl v
úplně jiné části planety, ale ty kohouti, ty jsou všude stejný.
Jsme čerstvý jak kašpárkův hrobeček. Jet lag a málo spánku dělají divy. Snídaně naproti v hotelu je bohatá. Vejce, ovoce, plody opuncie, čaj z koky a kafe. To nám trochu spraví náladu a taky se těšíme až to dobrý jídlo zas vyhodíme na kymácející se lodi.
 |
| Pobřeží v Paracas |
Do přístavu je to kousek a tak jdeme pěšky. Naším cílem jsou Islas Ballestas, skalnaté ostrovy s ostrými útesy, známé coby hnízdiště velkého množství mořských ptáků. Kromě nich nám kapitán slibuje, že uvidíme taky tučňáky, lachtany a delfíny. Místní oceán je bohatý na ryby a plankton, kterému se tady daří díky studenému Humboldtovu proudu. Ostrovům se také někdy přezdívá Guánové ostrovy. Guána jsou tu několikametrové vrstvy. Jakmile se ocitneme blízko, tak je hlavně cítíme. Každých sedm let se sbírá a vyváží jako přírodní hnojivo.
 |
| Nakládací rampa na guano |
Dalším lákadlem je El Candelabro, které je vidět pouze z lodi. Jeho stáří se odhaduje na 2500 let. O jeho původu se moc neví, stejně jako o ostatních geoglyfech na planině Nazca. Samozřejmě existuje několik teorií o jeho účelu a vzniku. Nám se zdá logické, že sloužil jako navigace pro mořeplavce. Vypadá impozantně.
 |
| El Candelabro |
 |
| Někteří z nás získali díky větru pěknou image |
Konečně vidím (kromě sebe) živýho tučňáka! Krátce zahlídnem i líného lachtana a nakonec i v dáli skákající delfíny. Ty se mi podaří zachytit jen částečně, protože jako na potvoru skákali na druhý straně.
 |
| Tučňáci! |
 |
| Kousek delfínů |
Cestou nám Štěpán povyprávěl o předincké kultuře Paracas, která byla objevena poměrně nedávno (1927) a vynikala zejména textilní výrobou, umělým deformováním lebek (podobnost s Mayskou kulturou čistě náhodná) a praktikováním jejich trepanace a pravděpodobně i primitivními operacemi mozku.
Mlčího průvodce jsme teda rozhodně neměli a navíc byl moc milý, vstřícný a trpělivý k neustálému přívalu otázek všeho druhu. Jeho španělština byla dokonalá a bez ní by to bylo sakra těžký, jak jsme se pak mnohokrát přesvědčili.
Nebe bylo bez mráčku a děsný vedro. V palírně jsme se kryli pod stromy. Nechali jsme si vysvětlit výrobu, poctivě ochutnali všechny příchutě a stejně nejvíc ocenili čisté Pisco.
 |
| Nádoby na skladování pálenky |
V laguně bylo vedro úplně stejný. Duny dosahovaly do výšin a bylo málo času na to, abychom se na nějakou z nich vyšplhali. A mohlo to být pěkné! Lákavé nabídce svézt se po nich na buginách jsme všichni svorně odolali. Krátký volný čas jsme strávili ploužením se ve stínu a hledáním vhodné hospody, což se nám nakonec podařilo. Plný břicho je přece jenom důležitý a první ochutnávka lamí pečínky stála za to.
 |
| Laguna Huacachina uprostřed písečných dun |
 |
| Cestou z laguny |
 |
| První lamí flákota v laguně |
Do Nazca jsme dojeli už za tmy. Hotýlek byl mizernej, bez oken a majitel si liboval ve vonných tyčinkách, což nás hned vyhnalo do ulic. Náměstí žilo fiestou. Peruánci jdou z fiesty do fiesty. Nějaká příležitost se vždycky najde. Vlastně se jim ani nedivím.
Slabé místní pivo nám přeci jen trochu otupilo smysly, takže jsme zalezli do svých kutlochů a snažili se nepodléhat klaustrofobii. Hlavně, že se máme kde opláchnout a složit hlavu, co na tom, že tu není vzduch. Aspoň necítíme výfukové plyny, utěšujeme se.
19.5. Nazca, Chauchilla, Cantallo, noční bus Arequipa
Snídani nám naservírovali v kavárně za rohem a byla tak nějak chudá. Vajec jsme se sice nakonec dočkali, ale byl k nim jen jeden suchý toast a hnusný kafe. Možná to je záměr před tím, co nás dneska čeká. Škoda snídaně, která by přišla nazmar.
Těším se a bojím zároveň. Petr N. se jako jediný z nás rozhodl tohoto jedinečného zážitku vzdát a zvolil zevling na pevné zemi. P. se jako zkušený paraglidista nemůže dočkat a my ostatní doufáme, že to přežijem bez ztráty kytičky, či spíše obsahu žaludku.
Vyhlídkové lety nad obrazcemi Nazca provozují malá osmimístná letadélka. Když se může v turbulencích propadnout obrovský airbus, co to asi udělá s tímhle modýlkem? Radši si to nezkouším ani představit.
Na letiště, které je nedaleko, nás Štěpán posílá několika taxíky (řidič mikrobusu na nás dneska zapomněl) ať tam na něj počkáme a sám dorazí jako poslední téměř po hodině. Ocitáme se tam trochu bezradně, protože nám nestačil vysvětlit, co se bude dít. Chvíli tak odoláváme naléhání na skenování pasů a vážení s tím, že čekáme na svého průvodce, ale nakonec pochopíme, že nám stejně nic jiného nezbývá než to absolvovat sami a věřit, že nám to nenaúčtují znovu, když to máme předplacené. My s P. a Radkou se staneme pasažéry hned prvního letadla. Váha je rozhodujícím faktorem pro poskládání posádky. Před nástupem do letadla absolvujeme přísnou bezpečnostní kontrolu a ještě další puzzle v letadle, protože rozložení váhy se musí přesně dodržet. Nejtěžší kusy sedí hned za pilotem. Ještě vstřebáme krátkou instruktáž, jaké obrazce uvidíme a co dělat v případě, když nám bude zle. No co asi, prostě se poblejem. Než se stačíme vzpamatovat startujeme.
 |
| Naše letadlo |
 |
| Blížíme se k prvním obrazcům |
 |
| Astronaut |
 |
| Přes obrazce vede silnice |
Byl to úžasný a fascinující osmý div světa. Rozkládá se na ploše 520 až 800 km čtverečních pouště Nazca. Stáří se odhaduje na 1550 let. Objevil je náhodně při pěší procházce místní archeolog v roce 1926, ale první zmínka pochází od kronikáře z roku 1547. Viditelné jsou ze země jen omezeně, nejlepší je pohled z výšky.
Atronaut, opice, kolibřík, pes, kondor, pavouk, strom, ruce, velryba, papoušek, had, leguán, ještěrka, lamy... Některé z dalších geoglyfů protíná silnice, auta s kamiony si tam jezdí jen tak, jakoby se nechumelilo.
Pilot se poctivě snažil, abychom všichni viděli opravdu všechno a stroj příslušně naklápěl a nalétával znovu a znovu. Udržet útroby v normálu byla dost výzva, ale naštěstí pro ty, co seděli přede mnou to skončilo tak akorát. Po přístání už to bylo horší. Musela jsem se na chvíli natáhnout a trvalo skoro tři hodiny než se mi žaludek přestal houpat a hlava se mi rozmotala. Bylo dobře, že jsme museli čekat na ostatní letce. Mezitím jsem se trochu vzpamatovala a byla schopná si sednout do mikrobusu. Splnili jsme aspoň přání místních naháněčů a koupili pár upomínkových předmětů a opustili místo s dobrým pocitem. Cestou z letiště jsme se jeli podívat na mumie indiánů v Chauchille a akvadukt v Cantallo. Bylo pekelný vedro, ale aspoň jsem to rozchodila.
Předincká kultura Nazca proslula nejen svými obrazci, ale také keramikou, výrobou textilií, znalostí mumifikace a systémem zavlažování.
 |
| Mumie všude |
 |
| Akvadukt |
 |
| Místní květena |
Zpestřením výletu byla návštěva ateliéru na výrobu tradiční keramiky. Asi tam jezdí hodně českých výprav, protože hrdý provozovatel rodinného podniku prokládal svůj výklad českými větami, ale byl docela milej a vtipnej. Za odměnu jsme si mohli něco koupit. Tenhle úkol jsem splnila jen já. A nebylo to naposled.
Na závěr jsme se odměnili grilovaným tuňákem se zeleninou a espressem. Nemělo to chybu. Pak už jen sprcha v hotelu, dobalit a pěšky se přesunout na nádraží, odkud jsme odjížděli pravidelnou noční autobusovou linkou do Arequipy, která leží ve výšce 2300 m. Blíží se období stoupání. Postrádáme slibovanou instruktáž ze strany Štěpána a nákup koky. Prej máme čas. Á o tomhle teda mlčí.
20.5. Arequipa
Po dvanácti hodinách jízdy bez zastávky jsme se už fakt těšili až se budeme moct zas protáhnout. Dopravní zácpa před vjezdem do města nám to trochu oddálila, ale nakonec jsme se dočkali. Na přesun do hotelu z nádraží jsme nafasovali opět dodávku s místním řidičem. Dostali jsme hodinu na vzpamatování a pak vzhůru na snídani do centra. Zakotvili jsme na náměstí, z restaurace v patře byl pěkný výhled na katedrálu a vzdálené hory se sopkami El Misti a Chachani. Obsluha byla pomalá, pletla objednávky, ale nakonec jsme kručející břicha zasytili. Zlatým hřebem měla být údajně nejnavštěvovanější památka v Arequipě - mumie Juanita - nalezená v roce 1995 při expedici na vyhaslý vulkán Ampato ve výšce 6288 m. Byla ukrytá pod ledem, který roztál po výbuchu sopky Sabancaya. Mladá dívka z doby kolem 1440, oběť rituálu capac cocha. Dostala ránu do hlavy chuděra. Do nabitého programu se ovšem vloudila chybička neboť v muzeu byl zrovna zavírací den. No, vlastně nám to ani moc nevadilo. Nějaké ty mumie už jsme viděli. Je to sice nebývale zachovalá krasavice, jak je patrné z fotografií, ale vidět jí prostě nemůžem.
Místo toho jsme navštívili úchvatný klášter svaté Kateřiny Sienské, takové město ve městě, původně sídlo asi 300 jeptišek, hrající všemi barvami (klášter ne jeptišky) a katedrálu. Večer jsme zašli do sympatické hospůdky a konečně ochutnali další místní specialitu - morče. To nás moc nenadchlo, masa bylo pomálu a bylo dost vysušené. Chtělo by to šťavnatější úpravu.
 |
| Sopky na dohled |
 |
| Klášter Kateřiny Sienské hrál všemi barvami |
 |
| Tady se jeptišky koupaly |
 |
| Pohled na hory byl příjemnou změnou oproti poušti |
 |
| Morče |
21.5. Přejezd z Arequipy do Chivay, Patapampa
Po snídani si dáme čaj z koky a pro jistotu jím plníme i lahve. Lístky koky naštěstí patří ke standardnímu vybavení všech místních hotýlků. S roustoucí nadmořskou výškou se k tomu přidají i kyslíkové bomby. Vyrážíme opět na cestu. Začínáme být lehce nervózní, protože nás čeká přejezd z Arequipy do Chivay napříč rezervací Salinas y Aquada Blanca s přejezdem přes nejvýše položené místo zájezdu, sedlo Mirador de los Andes 4.910 m. S nulovou aklimatizací. Představujem si, jak na horní vyhlídce na sopky vypadnem z autobusu a všichni svorně hodíme šavli. To by byla ještě ta lepší varianta.
Štěpán slibuje obchůdek s kokou na konci města a nechá nám zatím kolovat sprej z muni ať si trochu zainhalujem. Je to prý účinější než koka. Je fajn, že to víme, ale koupit se nám ho nikde nepodaří. V krámě si necháme uvařit další čaj a zakoupíme dávku sušených lístků se stévií. Radka dostává záchvat nekončícího smíchu hned po prvním kalíšku. Zdá se, že má tu správnou sílu.
 |
| První pokusy |
V autobuse pak začíná pořádná koková kůra. Po několika pokusech se nám podaří užmoulat kuličky a proměnit se ve žvýkající sysly. Díky stévii je to trochu sladký, ale hnusný je to i tak dost. Lehce nám dřevění dásně. Asi po půl hodině jízdy nás staví policie. Náš řidič někde nezaplatil pokutu. Jsme docela napnutí, jak to dopadne a doufáme, že tady neuvíznem. Asi po hodině se mu to podaří nějak vyřešit (zřejmě proběhl rychlý bankovní převod) a můžeme pokračovat pouštní krajinou dál. Stavíme ve 4000 m podívat se na vikuně a lamy. Předtím si ještě poslechneme Štěpánův výklad o jednotlivých druzích a kvalitě jejich vlny. Vypotácíme se z autobusu a k našemu překvapení se cítíme dobře, jen se nám některým motá hlava. Mám pocit, jako bych si dala pár panáků, takže se osmělím a svou chabou španělštinou z duolinga usmlouvám koupi třech malých lam u místní babičky. Stálo to jen deset sluncí! No nekupte to!
 |
| Vikuně |
Další lamy (živé) nás čekají o kousek dál na planině, za jedno slunce se s nimi smíme i vyfotit. Nechybí tu ani prodávající stařenky, takže znovu podlehnu těm barvám. Tentokrát se nechají vyhecovat i ostatní, takže v tom nezůstanu sama. Cestou napříč planinou Atacama stavíme ještě v obchůdku, kde nám uvaří čaj z koky.
Nejvyšší bod dnešního dne 4910 m absolvujeme v naprosté pohodě a pokocháme se pohledem na sopky. Nějakou dobu ještě jedeme vyprahlou kamenitou pouští, ale jakmile začneme sestupovat, krajina se začne konečně měnit a obklopí nás úžasná podívaná na zeleň, květenu a hory.
 |
| Dole už je vidět Chivay |
Sjíždíme do Chivay (3600 m), kde zastavíme v restauraci hned na začátku městečka. Máme tu domluvený oběd formou bufetu a tak můžeme ochutnávat místní speciality dle libosti. Dovolíme si zariskovat i se ceviche. Bylo moc dobré! Došlo i na drobné zákusky a kávu. Ta jim tedy moc nejde a trochu to nechápem. Vždyť jsou 7. největším producentem kafe na světě!
Z hotýlku máme krásný výhled na okolní kopce. Většina účastníků zájezdu volí odpoledne koupání v nedalekých termálních lázních. My si dáme odpočinek na pokoji a já se můžu aspoň chvíli věnovat krátkým zápiskům do deníčku. Jsme pořád v pohybu a nestíhám psát. To pak bude těžký.
Navečer si dáme procházku na náměstí. Není mi moc dobře, houpe se mi žaludek, bolí mě hlava a euforie z toho, jak jsme skvěle zvládli přesun do výšky pomalu mizí. Je kosa, začíná pomalu mrznout, je znát, že jsme vysoko a jsme rádi za péřovky. Zajdeme do hospody, která je úplně prázdná. Duní tam muzika a servírka s velkým zaujetím sleduje na obří obrazovce Tlapkovou patrolu. Bizár. Na noc si beru paralen s vírou, že mi bude líp.
22.5. Yanque, Maca, kaňon Colca a kondoři
Vstáváme v šest. Moc jsme se nevyspali. Natlačíme do sebe skromnou snídani v podobě housky, másla, džemu a kafe. Odjíždíme už v sedm s peruánskou mladou průvodkyní Rosi. Trochu se divíme, proč máme dalšího průvodce, ale pro místní je to asi jediná možnost obživy a nejspíš i podmínka návštěvy kaňonu. Štěpán tentokrát působí jako občasný překladatel. Rosi mluví anglicky. Nejdřív si prohlídneme kostel v městečku Yanque. U kašny před ním se rozjíždí denní rutina pro turisty. Tanec v tradičních oděvech a prodej suvenýrů a textilií všeho druhu. Za každou fotku se tady platí. Stačí jedno slunce. Ale stejně to stojí za to.
Další zastávka je v Maca, kde ochutnáme vitaminový nápoj z kaktusu, obejdeme pár obchůdků a nakoukneme do místního kostela. Nechybí tu nazdobené lamy. No, nejen ty.
Štěpán nás připravuje na variantu, že třeba žádné kondory neuvidíme. Je to prý otázka štěstí. Nakonec přizná, že tomu štěstí místní trochu pomáhají tím, že pro kondory vždycky přichystají něco k snědku.
Obklopuje nás nádherná příroda. Stráně s kaktusy. Kvetoucí kytky.
 |
| Kaňon Colca |
Zaparkujeme kousek před vyhlídkou Cruz del Condor, je tu jen pár lidí, takže si na doporučení zabíráme strategická místa na okraji skály. Zbývá jen čekat, kochat se výhledy a pozorovat některé turisty, kteří se fotí s místňákem převlečeným za kondora. Asi po půl hodině se dočkáme. Obrovští ptáci (výška 142 cm a rozpětí křídel až 360 cm) nám obstarají zábavu minimálně na hodinu. Kondor je posvátným ptákem - přenášel duše živých do světa mrtvých.
 |
| Kaňon Colca |
Stáváme se otroky focení a snažíme se ulovit ten nejlepší záběr dokud nepřijde čas k návratu. Rádi bychom se prošli po stezce podél kaňonu. Je to tu nádherný a nechce se nám hned nastoupit do mikrobusu. Rosi to moc nechápe. Vysvětluju, že prostě rádi chodíme a tohohle místa se nemůžem nabažit.
Řidič na nás počká na konci trasy a odveze do hotýlku, kde si dáme skvělý oběd. Několik z nás se domluví se Štěpánem a Rosi ještě na dalším menším výletu. Byla by škoda zbytek dne jen tak proflákat. V okolí je několik, určitě pěkných, turistických tras, dalo by se tu strávit i pár dní.
Jedeme mikrobusem do Uyo Uyo. Bylo vybudováno lidmi Collaquas a fungovalo jako správní centrum v dobách před Inky, než bylo zničeno Španěly. U parkoviště zaplatíme vstup a míříme vzhůru k ruinám. Kousek před prvním odpočívadlem čeká nějaký děda, aby vybral dalších pár sluncí. Asi vzdušný. Architektura je velmi působivá. Jsou tu zbytky domů, malých uliček, vodních kanálů a zemědělských teras. Můžeme si tohle místo v klidu vychutnat, protože jsme tu úplně sami. Vystoupáme cca 150 m až pod vodopád a užíváme si místní přírodu a ticho.
Zpět dorazíme ještě za světla, můžeme si trochu odpočinout nez nám začne organizovaná večeře kousek od hotýlku. Vůbec se mi tam nechce, začíná mi být dost blbě. Hrozně mě bolí hlava a smrkám krev. Trochu mě to děsí, na ostatních nějak nevidím, že by měli problémy. Po jídle se mi trochu uleví, ale pak se to zas vrátí. Protrpím kratší divadelní představení v tradičních maskách a odolám výzvám k tanečnímu křepčení. Radka si to doslova užívá a část osazenstva se převlíkne do pěkných úborů. Honza, coby praktikující basista a kytarista ve vlastní kapele, vezme do ruky i hudební nástroj a s Peruánci prohrábne struny.
Takže znovu paralen a doufat, že bude líp.
23.5. Průjezd Altiplano, jezero Lagunillas, Sillustani, Umayo, Puno
Vstáváme zas brzo (6:00 hod). Den začínám svatou trojicí - paralen, kafe a čaj z koky. Snídaně není ještě připravená, dlouho jim trvá než naservírují housku, máslo a džus. Připlatíme si za vajíčka, chceme se pořádně najíst, protože nás čeká 300 km do Puna, opět přes sedlo ve výšce 4900 m. Uděláme si zastávku v obchůdku na planině. Tentokrát si dáme Inka čaj ze směsi bylinek včetně muni a necháme si udělat sendviče.
Lidí je tu jen pár, za to stánků se suvenýry dost. Působí to tu dost pustě a tak něco málo usmlouváme. Zdržíme se tam asi hodinu. Odcházím s kloboukem, šálem a soškou. Někteří jsou na tom hůř, mají nadité batohy. Možná si budou muset koupit další kufr.
Při vjezdu do Puna nás Štěpán upozorňuje na místo, odkud je pěkný výhled na celé město a jeho specifickou architekturu. Zároveň varuje, ať nás ani nenapadne se tam vydat pěšky, protože to je nebezpečná lokalita. Případní zájemci jedině taxíkem tam i zpět. Znovu nás zaráží proč většina domů působí nedostavěně, nejsou klasicky dokončeny a ční z nich dráty. Důvod je jednoduchý - za ty nehotové se nemusí platit daň.
Tohle dobrodružství si raději odpustíme. Místo toho si vypereme. Minimalismus je náročnější, v hotýlku se zdržíme dýl a je potřeba toho využít. Pak se vypravíme do centra, podíváme se do kostela na náměstí, zapálíme svíčku, projdeme pár obchůdku, dáme si konečně skvělou kávu a skončíme v hospodě na lamí pečínce s pivem.
Trochu se mi sice motá hlava, ale cítím se líp a kapesníky už nejsou tak krvavý. Jídlo vždycky aspoň na chvíli pomůže. Snad se i trochu vyspíme. Ve výšce 3800 m? Zdá se mit to dost nepravděpodobný. Zdeněk shání prášek na spaní. Naše lékarnička je dost dobře vybavená, ale tenhle kousek nám tam zrovna chybí.
24.5. Titicaca
Snídani nám servírují v 6:30 hod. Jak jsme se vyspali si už teda nepamatuju. Nejspíš to bude tím, že asi tak nějak stejně blbě jako kdykoliv jindy.
Honzovi je čímdál hůř. Na cestách seděl většinou před Danou, která onemocněla hned na začátku a celou dobu na něj chrchlá. Nafasuje horečku a kašel a musí se vzdát výletu na jezero Titicaca, kde máme strávit dva dny. Volí raději jistotu peřinky a klidu hotelu v Punu. Úplně nevíme, jaké podmínky nás čekají dál a navíc se do hotelu budeme vracet. Necháváme si tam kufry a bereme jen baťůžky s nezbytným vybavením. Můžeme si nechat náš pokoj a s ním i schnout prádlo.
Několik členů výpravy si dává před odjezdem kyslík. Radka taky. Zdeněk si kupuje cestovní kyslíkovou bombu. Tak se dozvídám, že problémy má víc lidí, nejen já. Já si doping nedám, momentálně je mi celkem dobře, takže mi to připadá zbytečný.
Řidič nás odveze do přístavu, kde kupujeme bonbony a pár hraček pro děti na ostrovech. Je to prý takový zvyk.
Hodinu, kterou trvala plavba na jeden z plovoucích rákosových ostrovů Uros, trávíme střídavě na horní nebo dolní palubě. Nahoře fouká, ale pořád je na co se dívat. Dole to dost smrdí naftou z motoru, tahle kocábka má už něco za sebou.
 |
Pár lidí absolvuje vyjížďku na tradičním rákosovém plavidle. My volíme jistotu rákosové pevniny s pozorováním místních a malých dětí balancujících na krajích ostrůvku. Na to bych neměla nervy. Obdarujeme děcka bonbony a míčky. Když se dostatečně nabažíme, znovu se nalodíme a pokračujeme asi 1,5 hodiny na ostrov Amantani, kde budeme nocovat u dvou místních rodin.
Štěpán nám cestou líčí, jak se na nás domorodci těší a připravují se na tuhle událost celý rok. Prý jsou pečlivě vybíráni a střídají se.
Je příjemné dotknout se zas pevniny a navíc je tu nádherně. Pomalu stoupáme dlážděnou cestou vzhůru od vody a kocháme se. V dáli se tyčí zasněžené vrcholky hor v Bolívii. Míjíme pár políček. Rozdělíme se do dvou domků, nám se povede přidat k sympatické části skupiny a máme mezi sebou i Štěpána.
Vítáme se s našimi domácími. Je to starší a moc milý manželský pár. Asi tak v našem věku? Těžko říct. Dožívají se tu až 108 let.
Pokojíčky jsou čisté, skromné, máme dokonce k dispozici dva splachovací záchody a sprchu. Takový luxus jsme fakt nečekali. Už pro nás chystají oběd v malé místnosti hned vedle kuchyňky. Naservírovali nám zeleninovou polívku z quinoy, rýži s dvěma druhy brambor (tady jich pěstují 33 druhů) a fazolemi. K tomu čaj z muni. Muňa je prostě na všechno. V tuhle chvíli zejména na zažívání. Bylo to skvělé!
 |
| Tady bydlíme |
 |
| Kuchyně |
 |
| Polévka z quinoy |
 |
| Rýže se zeleninou a brambory |
 |
| Náměstí |
Po krátkém posezení se ještě vrátíme a na chvíli se natáhnem než vyrazíme k výstupu na vrcholek Pachatata, kde se nachází svatyně kultury Tiwanaku. Plížíme se pomalu do prudkého kopce, občas se zastavíme vydechnout, nasát atmosféru a užívat si úchvatné výhledy na krajinu, která nás obklopuje, jezero a vzdálené hory.
 |
| Stoupáme na Pachatata |
Blížící se západ slunce tomu dodává zvláštní kouzlo. Nahoře musíme s P. ruku v ruce třikrát oběhnout svatyni kolem dokola proti směru hodinových ručiček a něco si přitom přát. Následuje obětování lístků koky. Stačíme to tak akorát než dorazí ostatní ze skupiny.
Začíná se pořádně ochlazovat a tak navlékáme další vrstvy oblečení. Čepice a péřovky jsou nezbytné a dojde i na podvlíkačky. Cestou dolů nás předejdou dvě stařenky v družném hovoru. Nesou si na zádech dnešní sklizeň obilí.
Podél cesty posedávají další, které prodávají své výrobky. Většinou u toho ještě pletou čepice nebo svetry.
Než dojdeme k náměstí je pěkná černá tma a nad hlavou nám září miliony hvězd. Nemá to chybu. Chceme si to ještě trochu užít, do večeře zbývá trocha času, tak se stavíme na malé pivo v domku u cesty u mladých lidí. Paní obdivuje pruhovaný vzor čepice, kterou si dneska Radka koupila (děsně jí zajímalo, kde) a rozhodla se rovnou otestovat, zda štípe nebo jestli je opravdu z baby alpacy, jak jí bylo prezentováno. Nekousala, tak byla asi pravá.
Pomalu a nenápadně se mi začíná rozjíždět bolest hlavy. K večeři nám připravili bramborovou polévku s nezbytnou quinoa a rýži se zeleninou. Moje třeštění hlavy nezachrání ani muňa, polykám dva paraleny. Jídlo bylo sice moc dobré, ale mě už je dost zle a nejsem schopná to dojíst. Taková škoda! Ráda bych si povídala, ale nemám sílu. Omlouvám se všem a mířím do hajan s nadějí, že to zaspím.
Kolem půlnoci jsem se probudila a bylo mi hodně blbě. K bolesti hlavy se přidalo houpání žaludku. Potřebovala jsem na wc, které bylo dole, ale bála jsem se, že když si stoupnu, rovnou hodím šavli. Navíc jsem si promítla, že z téhle výšky hned tak neslezem. Odtud se zpátky do Puna nedá dostat jinak než lodí ( 4 hodiny) a to není o moc níž. Na optimismu mi to zrovna nepřidalo. Z Puna máme jet do Cuzca, to je pořád ještě dost vysoko. Prostě není úniku a nezbývá než doufat, že to nějak překonám. Na pobyt na Titicaca jsem se dost těšila a trochu to ovlivnilo i výběr zájezdu. Teď jsem to vnímala úplně opačně.
Zpětně mi pak došlo, že jakákoliv fyzická aktivita můj stav jenom zhoršovala. Možná by mi bylo líp, kdybych místo lezení do kopců zůstala pěkně v klidu a ani se nehnula. Ale kdo to mohl vědět? Navíc bych přišla o krásné zážitky. P. byl úplně v pohodě a já prostě potřebovala aklimatizaci.
25.5. Taquile, Puno
Noc jsem přežila. První úleva. Paní domácí mi věnovala soucitný pohled, ukázala si na hlavu a postavila přede mě talíř s dokonalou palačinkou, džemem, houskou a kafem. Pro jistotu jsem si šlehla dva paraleny a zapila je muňou. Trochu se mi ulevilo, takže jsem se na naléhání domácích oblíkla do jejich tradičního oděvu. Byla by škoda nevyslyšet volání předků. To už se nebude opakovat. P. se nakonec přidal taky.
Pak už následovalo jen loučení, předání malých dárků a pár sluncí na přilepšení. Zasloužili si to.
V přístavu na nás čekala loď, kterou jsme se asi hodinku plavili přes mírně se vzdouvající vlny na vedlejší ostrov Taquile. Patří k největším ostrovům na peruánské straně a je obýván několika rodinnými klany, které se mezi sebou odlišují oblečením (zejména pokrývkami hlavy). Textilie tkané na ostrově jsou zařazeny mezi nemateriální bohatství UNESCO. Tkaním a výrobou těchto textilií se zabývají výhradně muži, nikoliv ženy.
Kamenitá stezka vede, jak jinak, nejdřív do prudkého kopce, ale pak se naštěstí láme a vine se podél ostrova téměř po vrstevnici. Je krásně. Jasná obloha doslova září. Mraky jsou vidět pouze v dáli nad zasněženými hřebeny hor. Výhledy jsou úchvatné.
 |
| V dáli zasněžené vrcholky hor v Bolívii |
Vyhýbáme se menšímu stádu ovcí, potkáváme neuvěřitelnou stařenku
(marně se snažíme odhadnout její věk) a kupujeme pár drobností od
malých holčiček. Neumí ještě ani počítat, ale naučit se prodávat musí.
My s Radkou jsme takové chytlavé, takže to s námi nemají těžké. Pro jistotu vytáhnou papír, kde je napsáno, co kolik stojí, takže výsledné ceny se doberem. Trochu
nás to zdrželo, ale ostatní doženeme u náměstí.
 |
| Stařenka |
Zrovna se tam formuje nějaká skupina místních v krojích, se kterou se, za pár sluncí, můžeme nechat vyfotit. Odpustíme si to. Místo toho vystoupáme na střechu dvoupatrového domu, ze které je pěkný výhled do široširé dáli. Uvnitř je prodejna s lokálními textilními výrobky. Je to tam dost drahé a mají pevně stanovené ceny, nedá se smlouvat, takže to projdem a vypadnem.
 |
| Náměstí |
Z náměstí jdeme kolem kapličky úzkou uličkou, kde na nás číhá další lapač sluncí, tentokrát v kroji s krásným kloboukem s bambulemi. Detailem nemohu sloužit, protože už mě to sluncování dost nebavilo.
 |
| Vlastně jsou ty bambule vidět |
Naší návštěvu jsme završili obědem u místní rodiny. Měli jsme výbornou polívku z quinoy se zeleninou, pstruha s rýží a kafe. Bylo to zpestřené výkladem o historii ostrova a jeho krojích. Trochu jsem se v té spoustě informací už ztrácela.
Loď se mezitím přesunula do jiného přístavu, protože zesílil vítr a na opačné straně ostrova bylo jistější, že se nám podaří nastoupit. Štěpán nás tedy trochu víc popoháněl.
Po třech hodinách kolíbání, které nakonec nebylo tak hrozné, jsme dosáhli břehu v Punu. Přesouváme se taxiky do hotelu, dáme si sprchu a hodinový relax. Přivítáme se s Honzou, kterému se naštěstí ulevilo neb si naordinoval atb.
Na večeři jsme skončili v restauraci, která zvenku vypadala trochu jako bordel, takže jsme chvíli váhali, zda vůbec vstoupíme, ale uvnitř to byla oaza. Kromě toho, že interiér byl velmi příjemný, nám hráli jazz a naservírovali skvělý lamí steak na červeném víně. P. to zalil pivem a já muňou. Trochu se mi sice ještě motala hlava, ale se stavem na jezeře se to nedalo vůbec srovnávat. Tak snad bude líp. Jsme ve výšce 3837 m a moje květákové hodinky mi hlásí aklimatizaci na 2550 m.
Jo a prádlo nám pěkně uschlo.
26.5. Průsmyk La Raya, Altiplano, Cusco
V noci jsem se moc nevyspala, ale je mi celkem dobře, nebolí mě hlava a kapesníky nejsou krvavý.
Snídaně na nás čeká od 7:00 hod. V 8:00 hod se máme přesunout na nádraží, odkud nám jede linkový bus do Cusca.
Naše dodávka nedorazila, takže Štěpán opět pohotově vyřešil nastalou situaci několika taxíky. Autobus stíháme. Cesta trvající sedm hodin byla tentokrát dost úmorná. Bylo vedro, nefungovala klimatizace a chyběl vzduch. Kompenzoval nám to výhled do krásné krajiny hor, políček a městeček. Přejeli jsme část Altiplana přes průsmyk La Raya (4318 m). Měli jsme jednu zastávku, kde jsme si mohli dát kafe a sníst svačinu v podobě banánů a mandarinek, které jsme si koupili večer v Punu a dojedli zbytky krekrů, ještě z Prahy, pro stavy nouze.
 |
| Místní doprava |
 |
| Zastávka u tržnice |
Po dojezdu do hotýlku v Cuscu jsme rovnou vyrazili na krátkou obhlídku náměstí a skončili v postranní uličce v malé hospůdce, kde jsme si dali výbornou lamí pečínku s pepřovou omáčkou, kaší a hráškem. Neodolali jsme dezertu v podobě banánu se zmrzlinou. Z placení se stalo velké dobrodružství, protože servírka vůbec neuměla počítat a museli jsme jí pomoct.
Po tý dnešní dlouhý cestě jsme byli dost zmordovaní, takže jsme dali sprchu (tekla teplá!) a rychle do hajan. Byli jsme rádi, že jsme si požádali o pokoj s oknem. Byl sice miniaturní, bojovali jsme o každý centimetr a sápali se do schodů, ale moct se zas nadechnou těch výfukovejch plynů mělo něco do sebe.
27.5. Pikillaqta, Tipon, Cusco
Budím se v 6:30 hod s pocitem, že jsem se konečně normálně vyspala. Snídani máme dole v hale. Je tam docela kosa, takže chvíli sedíme v bundách. Vejce, houska, kafe, čaj z koky.
Název Cusco znamená v kečuánštině "Pupek světa", bylo středem incké říše a prý bylo vystavěno do tvaru pumy. Leží v nadmořské výšce 3500 m a v jeho širším okolí se nachází kolem 3000 památek různé velikosti a významu. Stane se naší kotvou na následující 2 dny.
Klesli jsme do 3500 m, proto se mi možná aspoň trochu ulevilo.
Vyrážíme hned po snídani. Naší první zastávkou je Pikillaqta, rozsáhlé archeologické naleziště z předincké doby.
Následuje Tipon z doby Inků, postavený Pachacutecem, s důmyslným vodním systémem, políčky, sýpkami a chrámem na oběti vodě. Sloužil jako zásobárna potravin pro Cusco.
Pak se vracíme do Cusca. U hlavního náměstí míříme se Štěpánem nejdřív do směnárny doplnit potřebná slunce a pak rovnou do tržnice. To je tedy zážitek. Prodává se tu úplně všechno a je to neuvěřitelné mraveniště. Maso, sýry, ovoce, zelenina, koření, pečivo, kytky, textil, suvenýry, záběr je široký.
Projdeme část a posilníme se u jednoho ze stánků polívkou a sendvičem. Když už nám z toho začne trochu hrabat, zajdeme si za roh na kafe a dortík. Navštívíme místní muzeum, kde jsou vystaveny umělecké předměty a nářadí z incké a předincké doby. Bylo to pěkný a zajímavý. Projdeme pár obchůdků a skončíme na náměstí v restauraci, která se nachází v prvním patře s krásným výhledem na celé náměstí a okolí Cusca, které se pomalu noří do noci a světýlek. Dorazí za námi Radka s Petrem N. a strávíme asi dvě hodiny se sklenkou červeného vína.
 |
| Večerní Cusco |
Cusco se nám moc líbí.
Moje květákové hodinky hlásí aklimatizaci 79% na výšku 3417 m.
28.5. Sacsayhuaman, Quenco, Tamobmachay, Puca Pucara, Cusco
Hodinky hlásí aklimatizaci 81%. Po snídani v 7:20 hod vyrážíme na památky blízko Cusca. Bylo to sice pěkné, ale dost únavné, protože jsme byli na 4 místech. Člověk to ani nestačí vstřebat a hned se jede dál. Ocenili bychom zpomalení tempa nebo aspoň jeden nebo dva dny volna, ale našlapaný program to neumožňuje.
Sacsayhuaman
Pevnost na ochranu Cusca ze strany Amazonie. Měla i ceremoniální účel - zachoval se inkův trůn, odkud inka pozoroval různé slavnosti konané na ceremoniální plošině. Pevnost se stavěla půl století a pracovalo na ní 20.000 dělníků. Dnes jsou viditelné pouze hradby. Předpokládá se, že pevnost byla spojena s Cuscem podzemními chodbami. Dnes se tam slaví slunovrat 24.června.
Quenco
Znamená "labyrint", chrám není vystavěn z opracovaných kamenných kvádrů, jak je to pro inky obvyklé, ale vytesán do kamene.
 |
| Výhledy na Cusco |
Tambomachay
Chrám zasvěcený vodě, rituální inkovy lázně ve výšce 3700 m n.m. Voda se dnes používá na výrobu piva značky Cusquena.
Puca Pucara
Červená pevnost, která střežila přístupovou cestu z Cusca do posvátného údolí Valle Sagrado.
Po návratu do Cusca jdeme rovnou do tržnice na oběd. Dáme si celé menu za 8 sluncí - polívku a hovězí maso s rýží. Za rohem zas kafe a zákusek. Nahlídneme ještě do sousední tržnice, ale už nám z toho trochu šibe.
 |
| Oběd v tržnici |
Cestou na kutě si dáme ještě místní pouliční pochoutku - grilované srdce na špejli - moc nás nenadchlo. P. se zdálo nedopečené, tak snad nás to neprožene.
29.5. Valle Sagrado, Pisac, Ollantaytambo, Aquas Calientes
Vstáváme v 6:15 hod a balíme. Bereme s sebou jen malý příruční kufřík, ten druhý zůstane uložený v hotelu. Po snídani platíme Štěpánovi vstup na Wayna Picchu (120,-USD). Naším dnešním hlavním cílem je Ollantaytamba, odkud pojedeme vlakem do Aquas Calientes. Cestou navštívíme ještě několik místních atrakcí. Nejdřív prodejnu textilií a šperků kousek nad Cuscem. Mají tu v ohradách všechny druhy lam, můžeme si je pohladit, nakrmit a nechat se od nich poplivat. Tomu se stačím vyhnout. Nahlédneme pod pokličku výroby a dozvíme se, jak poznat nejlepší vlnu - baby alpacu. Všechny výrobky jsou tady asi kvalitní, ale odpovídají tomu i ceny. Smlouvat nelze. Vzory a barvy jsou úžasný.
Potom pokračujeme do 32 km vzdáleného Pisac, nejvyššímu místu Valle Sagrado - Posvátného údolí, jehož archeologická zóna patří k největším a nejzachovalejším z dob Incké říše. Na skalnaté stěně naproti vlastnímu komplexu se nachází největší pohřebiště předkolumbovského Peru - Tantanmaca. Je komplet vyrabované.
Projdeme to celé až na skalnatý vrch, odkud je možné sejít stezkou do samotného městečka Pisac. Potkáváme tady skupinu mladých Moraváků, kteří se tam právě chystají. Vyměníme si svoje dosavadní zážitky. Jo, líbilo by se mi projít si to pěšky, ale možné to není, máme přísný plán.
Město, proslulé svými trhy, na nás působí trochu liduprázdně, ale moc příjemně. Dáme si tu oběd v podobě empaladas s ruznými náplněmi a taky dobré kafe. Někteří z nás se účastní přednášky o výrobě stříbra v místním obchůdku. Kromě šperků tam mají pěkné sošky a tak s P. vyzkoušíme sílu smlouvání. Podaří se nám srazit cenu na polovic. Začíná nás to bavit.
Valle Sagrado je dlouhé přibližně 65 km a vede podél řeky Urubamba (Vilcamayo) mezi Pisac a Ollantaytambo.
Ollantaytambo znamená Ollantayova zásobovací stanice. Ollantay byl generál inckých vojsk v době inky Pachacutec.
Ollantaytambo je jediné živoucí město z incké doby – původní incké město se zbytky zdiva, ulic, zavlažovacích kanálů a domů zabírá cca 15 bloků severně od náměstí. Dochované incké kanály na vodu skutečně dodnes zásobují obytné domy.
Je to velmi působivé místo. Po vystoupání k chrámu Slunce a prohlídce pevnosti si projdeme místní tržiště a strategicky se usadíme na zahrádce hospůdky hned na jeho okraji. Můžeme se tak kochat pohledem na ruiny, které postupně zabarvuje zapadající slunce, pozorovat místní cvrkot a nasávat atmosféru. Necháme se vyhecovat k focení s indiánem. Docela jsme se vyblbli. K nějaké delší procházce městem není moc čas, čekáme na povel Štěpána k odchodu na nádraží, odkud nám jede Inca Rail do Machu Picchu.
Mezitím padne tma. Na stanici je to kousek. Vlak už tam stojí a dostatečně zamořuje okolí. To je věc, kterou fakt nechápeme. Peruánci si nepochopitelně permanentně znečišťují svoje ovzduší. Odpadky a výfukové plyny - to je taky Peru.
Z okolní přírody, kterou projíždíme nevidíme nic, protože je prostě tma.
 |
| Štěpánova instruktáž na cestu |
Asi po dvou hodinách dojedeme do Puebla Machu Picchu. Motáme se uličkami do hotelu a jsme zvědaví, jak ráno trefíme. Po odložení bagáže míříme znovu do ulic koupit si něco k snědku na zítra ke svačině a trochu se rozhlídnout. Je tu docela živo. Skončíme s Irenou a Zdeňkem nad lahví červeného v hotelu hned naproti. Aspoň nemusíme chodit daleko a bloudit. Je úlevné být v tak nízké nadmořské výšce (2040 m), cítím se skvěle. Je skoro půlnoc, nejvyšší čas jít spát. Zítra nás čeká kruté vstávání.
30.5. Huyana (Wayna Picchu) a Machu Picchu
Budíček v 5:00 hod. Snažíme se být potichu a nevzbudit ostatní hosty, což je dost obtížné, protože snídani máme dole v hale pod schodištěm.
Z hotelu vyrážíme v 6:00 hod a doufáme, že na autobusovou zastávku trefíme hned napoprvé. Z dálky už vidíme pěkně se formující frontu.
Nastupujeme hned do druhého autobusu. Nejdřív jedeme podél řeky a pak začneme stoupat serpentinami. Míjíme několik nadšených chodců. Jsme rádi, že sedíme v busu, nemusíme se zbytečně vyčerpávat a nasávat výfukové plyny.
Obklopují nás strmé hory a občasný pohled dolů bere dech. Dole se klikatí Urubamba.
Autobus nás vysadil na malé plošině před hlavní bránou, kde je restaurace a malý obchod se suvenýry. Máme vstupenky na 7:00 hod, jsme tu brzo, stačíme si ještě odskočit, vystojíme si krátkou frontu a vstoupíme malou postranní bránou. Podle popisu na webu bychom měli projít přes celý areál Machu Picchu.
Ještě chvíli to zabere než se nám naskytne úchvatný pohled na ruiny a hory, nad kterými postupně začíná vycházet slunce. Jsme tam skoro sami a je to mystické.
 |
| Bylo nás pět |
 |
| Vychází slunce |
 |
| Jsme tam sami a míříme k Wayna |
 |
 |
| Byl jsem tady |
Skoro bych se znovu štípla. Můj sen se zhmotnil. Připadá mi to neskutečný.
Mysleli jsme, že budeme muset rovnou rychle projít ke vstupu na Wayna, ale průvodkyně, kterou potkáme nás zarazí a doporučí ať zpomalíme a užijeme si to, protože k tomuto vstupu náleží okruh spodní částí městečka, vedoucí po „královském a náboženském“ sektoru, neboli místech, kde se zdržoval incký panovník a kde byly prováděny nejdůležitější rituály. Pak už se sem nedostaneme, zpáteční trasa vede trochu jinudy. Templo del Sol, Casa del Inca, Roca Sagrada, Templo del Cóndor a další památky.
Poslechneme ji, ale stejně jsme trochu nervózní. Nevíme, jak dlouho nám bude trvat výstup a potřebujeme stihnout hlavní prohlídku s ostatními, která začíná ve 13:00 hod.
Hora se před námi impozantně tyčí a vypadá naprosto neschůdně. Snažíme se odhadnout, kudy to vede, ale je to marný.
Do knihy u strážní budky se zapisujeme v 7:44 hod. Stezka vede nejdřív po vrstevnici, pak trochu vyklesáme a už jen prudce nahoru. Ty výhledy! Asi do poloviny jsme ve skrytu stromů. Schody smrti nás čekají krátce před samotným vrcholem. Není jich málo, je potřeba se přidržovat rukama a nemyslet na strmý sráz, který je pod námi.
 |
| Schody smrti |
 |
| Machu Picchu z jiné perspektivy |
 |
| Schody smrti |
Trvalo nám hodinu než jsme se mohli rozhlédnout kolem dokola a podívat se na Machu Picchu z úplně jiné perspektivy.
Je to nádhera a nedá se to popsat.
Nahoře už je trochu nával, každý si chce udělat tu nejlepší fotku. Máme neuvěřitelnou kliku na počasí. Nebe bez mráčku.
Vyklesáme kousek níž, kde si sedneme, dáme si svačinu a kocháme se. Je to vlastně jediné místo, kde se můžeme v klidu zastavit a chvíli tam pobýt. Dole to není možné vůbec. Zahlédneme ještě Huchuypicchu a dohodneme se, že se tam zkusíme vyšplhat. Musí odtamtud být taky krásný výhled.
Urychlíme sestup a míříme k odbočce na Huchuypicchu, kde nás zastaví strážný a nepustí dál. Nemáme na to vstupenku. Přemluvit se nedá a dokoupit lístek taky ne. Jsme zklamaný, zbytečně jsme se hnali. Místo toho jsme ještě mohli sedět nahoře. Co se dá dělat. Slunce už slušně praží a Machu Picchu čelí obležení turistů. Jsme rádi, že jsme tu byli ráno jako první a užili si jej sami pro sebe.
V knize se odepisujeme v 10:00 hod. Trvalo nám to jen dvě hodiny. Na seniory slušný výkon. V restauraci si dáme kafe a čekáme na ostatní členy výpravy. Zpracováváme své dojmy.
Mezitím opadne hlavní nával a tak zažíváme při hlavním okruhu zas málo lidí. Je to fascinující a moc nevnímám výklad průvodce. Dalo by se tam sedět do nekonečna. Snažím se ty výhledy vpálit do mozku. Zatím tam pořád jsou.
Strávili jsme na Machu Picchu celý den. V to jsem ani nedoufala.
Zpátky se svezeme zas busem.
Zajdeme si na večeři kousek od hotýlku. Napůl cibulačku a steak z alpacy. Bylo to vynikající.
Na nádraží stojí lokomotiva a mohutně zamořuje okolí. Peruánci jsou mistři v produkci zplodin a odpadků. A přitom je tu kolem taková krása.
31.5. Salinas de Maras, Moray, Chinchero, Cusco
Vstáváme v sedm, dáme si dole snídani a v 8:00 hod už jdeme na nádraží, kde čekáme asi hodinu na spoj zpět do Ollantaytambo. Vagony jsou přímo vyhlídkové, mají okna i na stropě, takže se můžeme kochat okolní ubíhající nádhernou krajinou. Taková pěkná tečka za tímhle výletem. Musí být krásný doputovat do Machu Picchu po svých. Občas zahlédneme stezku, která vede nad řekou.
Rychle to uteklo. V cílové stanici už stojí mikrobus, který nás vezme zpět do hotýlku v Cuscu. Cestou na nás číhají ještě tři turistické zastávky. Tu první absolvujeme ještě poměrně zčerstva, ale ty další už jsou trochu na morál. Začíná na nás doléhat silná únava. Jsme pořád na cestách, přesuny jsou náročné, moc se nevyspíme a brzo vstáváme. Naše mladá těla dostávají zabrat.
Salinas de Maras
Salineras tvoří více než 5 tisícovek solných jezírek, která jsou natěsnána jedno vedle druhého a vytváří jakési terasy, na které je opravdu neuvěřitelný pohled. Jsou plněna vodou z horkého přírodního pramene stékajícího z vrcholu kopce, z výšky okolo 4000 metrů nad mořem. Pramen je plný rozpuštěné soli a je rozváděn do jednotlivých jezírek úzkými kanálky.
Místní rodiny těží sůl stejným způsobem, jako původní Inkové a prodávají ji nejčastěji do vesnic v horách. Sůl je tady pro mnoho lidí hlavním zdrojem obživy. Jedné peruánské rodině patří 5 až 50 políček, přičemž z pouhých tří je možné za měsíc vytěžit až 200 kg soli. Sůl ze Salineras je výjimečná svou chutí, narůžovělým vzhledem i složením.
Je zas docela vedro, sestoupáme nad jezírka, chvíli pozorujeme, jak tam jeden z místních zrovna pracuje a pak se vydáme kolem stánků zpět na parkoviště. Dostala jsem za úkol přivézt sůl ochucenou oregánem, ale jako na potvoru dneska prodávají jen malé vzorečky. To budu těžko vysvětlovat.
Moray
Starobylá incká zemědělská laboratoř je hned kousek od parkoviště. Inkové na terasách zkoušeli vhodnost pěstování plodin, zejména obilí, kukuřice a brambor. V každém patře se totiž nacházely jiné podmínky pro jejich růst (rozdílné teploty, intenzita slunečního svitu) a tak mohli testovat, jakému druhu rostlin se v určitém patře daří nejlépe.
Dojdem nad terasy a už se nám je nechce ani obcházet. Stačí jen nahlédnout. Fascinují mě spíš impozantní hory v dáli a tak se vyškrábu na blízkou zarostlou hroudu a rozhlížím se.
Zevlujeme po okolí, mezi stánky se suvenýry a pozorujeme místní ženy, jak pečou maso na ohni. Ohlásí se naše kručející břicha a tak si pár porcí objednáme. Hlad je hlad.
 |
| Náš oběd |
Chinchero
Je malé městečko, které se nachází ve výšce zhruba 3 800 metrů nad mořem a vypadá pustě.
Pánská část naší skupiny to vzdává rovnou a míří na pivo. Památky jsou jim už úplně ukradený. My s Radkou projdeme zemědělské terasy a navštíme kostel, který zvenku vypadá hodně nenápadně, ale uvnitř se skrývají doslova poklady. Stačíme udělat jen dvě fotky než nám to zakážou.
 |
| V dáli se tyčí nádherné hory |
 |
| Vnitřek kostel je úchvatný |
 |
Před kostelem je malé nádvoří, na kterém mají místní stařenky rozložené deky s výrobky. Turisty tady zastupujeme jen my, tak se zastavím se u jedné z nich a koupím aspoň pletený náramek.
Po dojezdu do Cusca zamíříme na náměstí před katedrálu. Probíhají tam zrovna nějaké tance a pochod v maskách. Sedneme si na schody a chvíli to pozorujeme. Poslední zdejší večeři si dáme v naší oblíbené hospůdce.
1.6. Cusco - Lima - Praha
Ráno nás čeká přesun na letiště. Nejdřív let z Cusca do Limy a pak další přes Paříž do Prahy. Byla to dlouhá cesta.
Bylo to náročné.
Intenzivní.
Krásné.
Jo, jela bych znovu.
