Sladká Sicílie

Sedím na zídce a koukám na moře.

Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsme tady. Za námi dva roky omezeného cestování kvůli covidu a čerstvá temnota válečného dění. Váhali jsme do poslední chvíle, zda odjet, byť máme letenky už od ledna. Světla na konci tunelu nevidno.

V dáli vychází slunce a obrysy kopců se vynořují ve zlatavém oparu.

Kamenný dům, který nám poskytne útočiště na první tři dny je posazen na úpatí kopce a zarostlá stezka, která se klikatí vzhůru, přímo vybízí k posunutí toho výhledu o další levl.

Všude kolem to kvete a voní. 

Čerstvě prořezané olivovníky pod námi vypadají, že mají své kořeny zapuštěné už hodně dlouho.

Co na tom, že musím mít na sobě péřovku. Je teprve duben.

Včera jsme dorazili až večer a tma nám milosrdně skryla místo, kam až jsme se museli fiatkem vydrásat. Zatím si uchoval svou čistou smetanovou barvu, sem tam doplněnou o pár nenápadných černých škrábanců, ale nejspíš jsme mu trochu obrousili podvozek. Prudkost stoupání v kombinaci s hlubokými výmoly prašné cesty udělaly své. 

Odlehlé a vysoko položené bydlení se postupně stává mojí úchylkou. Myslela jsem, že to na Elbě už nic nepřekoná. Cha! Aspoň jsme to našli hned napoprvé!

A což teprve, když se otevře okenice a pohlédne se ven!

Výhled z našeho pokojíčku

Sicílii jsme odolávali dlouho. Pořád byly nějak v plánu jiné destinace a v paměti jsem měla, nevím proč, zafixovanou nudnou fotku sopky s rozlehlým městem pod ní. Nepřipadalo mi to vůbec lákavé a působilo naopak dojmem vyprahlosti a přílišné lidské zahuštěnosti. Navíc jsme měli období, kdy jsme  byli radši v přírodě, čím od civilizace dál, tím lépe, památky zůstávaly tak nějak stranou a Sicílie jimi doslova praská ve švech.

Asi přišel ten správný čas a tak, když na mě začátkem roku přišla intenzivní potřeba někam vypadnout, vynořila se znovu. Leden byl sice, s ohledem na nabídku letů a pandemickou schýzu, obtížně realizovatelný, ale duben mi připadal ideální. Nebude vedro, nebude přelidněno, virus by mohl být na ústupu a můžeme aspoň využít očkování. P. se v průběhu let několikrát zmínil, že by rád na Etnu nebo Stromboli, ale jak už jsem zmínila dříve, nepadalo to zrovna na úrodnou půdu.

Nejlevnější letenky byly do Catanie, ale po rychlém průzkumu jsem nabyla dojmu, že sever a severozápad mají přitažlivější tvář a mafiánské Palermo je tedy lepším výchozím místem. Je to sice hlavní město, tudíž dost velké, dost turisticky navštěvované, vyhlášené dopravním chaosem, ale kousek od něj je Monreale se slavnou katedrálou, směrem na západ přírodní rezervace Zingaro a na východ, přes vyhledávané Cefalú, vstup do pohoří Madonie a Nebrodi. To mi přišlo jako rozhodující argument. Přestup v Bergamu s delší prodlevou bude  trochu únavný, ale což (tehdy jsem ještě netušila, že s příchodem jara přijde i nabídka přímých letů). K průzkumu tohohle ostrova je potřeba víc než týden. Ceny letenek výběrem termínu sice  trochu poskočily, ale pořád byly levné. Na koupání to asi nebude, nejspíš bude tou dobou ještě dost zima, ale bylo mi to jedno. Ať si prší, ať si fičí, ať si mrzne, vezmeme si bundu, kulicha a rukavice. Chci vidět moře, pěkný kopce a kousek historie! 

P. jsem k narozeninovém dárku přihodila tištěného průvodce s nadějí, že to vezme za své a ujme se dokonalého naplánování výletu. Má na to dva měsíce a sopky jsou jeho. Ehm.

Čas plynul, odlet se blížil, stres kulminoval a deprese z budoucnosti taky.

Dostala jsem sice cenná doporučení od Duni, historičky umění, která jezdí na Sicílii už čtrnáct let, ale bylo toho tolik, že mi šla hlava šejdrem, bylo těžké udržet všechny doplňující krásné historky v paměti, nestíhala jsem zapisovat, informace se na mě doslova valily a stihnout všechno v našem krátkém omezeném čase bylo naprosto nemožný. Co vybrat a nezbláznit se?

Upnula jsem se na tři místa - Zingaro, Etnu a Madonii, našla první ubytko, ale víc jsem toho nějak nebyla schopná. Myslela jsem, že pobyt ponecháme trochu náhodě, přizpůsobíme podle počasí a chuti. Průvodce nabádal, abychom si velikonoční svátky naplánovali obzvlášť pečlivě, protože se může stát, že bude všude plno. Při rezervaci letenek mi zrovna tohle volno přišlo ideální. Na booking byla nabídka pestrá a ceny příznivé. To se týkalo původně i půjčení auta, ale to platilo bohužel tehdy v lednu. Mezitím se situace změnila a dostali jsme se téměř na dvojnásobek. 

Pořád nebyl čas a v pozadí se vznášely obavy, že nebudeme moct odjet a všechno propadne. 

V sobotu den před odletem jsme usedli k počítači, vyplnili a odeslali cestovní formuláře (to byla teda výzva!), které byly podmínkou vstupu na italskou půdu, a taky se konečně dostali k naplánování prvního týdne.

Hlavně rychle pryč z Palerma do přírody, osvěžit se túrou na severozápadě podél pobřeží, s památkami to zas až tak nebudeme přehánět, jen je tak decentně okoukneme, spíš budeme nasávat místní atmosféru (a hlavně víno!), Erice, tam jo, Maria Gramatica a její cukrárna, Trapani jen na chvilku, pak trochu na jih, ale jen malinko, do Agrigenta, Údolí chrámů, Scicli, Ragusa, Modica, Noto, Naro, barokní skvost, no vylízt na Etnu, ale nejspíš tam bude ještě sníh, co ty Syrakusy, spíš se podívat do Madonie, třeba Pizzo Carbonara, to je takový italský, na severu je Cefalu, a co Nebrodi, no a divočejší střední Sicílie, Enna, nejvýše položený město Sicílie, Caltanissetta, Caltagirone, San Stefano Quisquina, podívat se na sochy na pastevecký farmě, jo a kolem Etny z druhý strany, Bronte a tak, domy z černých lávových kamenů, vinice, olivovníky, co východ, ten už nedáme, natož severovýchod, Taormina, to bude moc turistický, kašlem na Catanii, na zpáteční cestě se podíváme na katedrálu v Monreale, jo to Palermo, to musíme, hele a co Liparský ostrovy, Vulcano, Stromboli, máme jenom čtrnáct dní! 

Z hlavy mám šrotující kedluben a mám pocit, že se mi rozskočí. Proč nejedeme někam s cestovkou? 

Nakonec se nám podařilo sestavit základní itinerář prvního týdne, ten druhý se prostě vyvine až podle počasí. 

Trinacria - symbol Sicílie

Na odletu z Prahy nabíráme zpoždění 40 minut, takže ani nevadí, že máme na přestup v Bergamu delší pauzu. Ze vzduchu obdivujeme nádheru zasněžených alpských vrcholů a rybího tvaru Elby a vzpomínáme, jak báječně jsme se tam měli.

Alpské vrcholky

Elba shora

V Palermu přistáváme později než bylo plánováno, ale náš jediný odbavený kufřík dorazí rychle a tak jsme v půjčovně v hale včas. Naše dobrá nálada z toho, jak krásně všechno klape a že jsme přistáli na tom správném letišti (italský formulář nás zarputile tlačil jinam) zkalí zjištění, že plné pojištění, objednané přes Rentalcars, místní půjčovna neuznává a musíme za něj zaplatit nechutnou částku na místě. Volíme jen havarijní (po zkušenosti z Tenerife neriskujem a místní předchází pověst šílenců, pro něž jsou semafory zdrojem zábavy a dopravní značení jen pouhým doporučením), to proti krádeži si odpustíme, protože už přesahuje únosnou míru. Nesmíme prostě parkovat na nebezpečných místech. Začíná se mi vybavovat, že tohle už jsme jednou zažili, jen jsme to úspěšně zapomněli. Jediné pozitivní na celém procesu je, že nám nabídli Fiatka 500, kterého jsme původně chtěli, ale přes internet nebyl k mání. Je stylovej a krásnej (naposledy jsem jeho starší typ řídila před téměř čtyřiceti lety - můjtybožetojedoba! - než se mu částečně propadla podlaha a museli jsme se ho zbavit).

Je krásnej!

Pak už se jen vymotat z města, cestou se stavit v poslední otevřené samošce pro něco k večeři a na zítřejší výlet a přesunout se do Casale Corcella, které je nedaleko od vstupu do národního parku Zingaro. Navigace nás vede přesně a tak se ocitáme na úchvatném místě, jehož dokonalost oceníme zejména za denního světla. Zatím nám nad hlavami září hvězdy a jen tušíme co nás čeká. Společně s klíčem od pokojíčku dostaneme i informaci o čase snídaně, půjčujeme si sklenky na víno a míříme do hajan. Venku je docela zima, v pokoji taky, takže si trochu přitopíme klimatizací. Takový luxus jsme ani nečekali. Pro jistotu máme s sebou i podvlíkačky.

Ráno nás přivítá úžasným pohledem na moře a okolní kopce. Snídani servírují na terase před domem, odkud ten výhled získává další rozměr. Nebe je bez mráčku. Menu je každý den stejné. Kafe, trocha čerstvého ovoce, pomerančový džus, pěkně pocukrované croissanty a na zpestření sladký šáteček nebo rolka plněná marmeládou. Sladká snídaně je na Sicílii základ, bez ní nezačne ten správný den. Naštěstí k tomu přidají talíř rajčat se sýrem, olivovým olejem a kouskem bílého chleba. 

Ideální místo pro snídani

A ty výhledy!

Příjezd k domu

Naše okno je to uprostřed

Kolem nás oplendují dva starší chundeláči a somrují právě ty croissanty. Na sladký jsou tady i psi!

Snídaňové menu

Na sladký jsou tady i psi

Dneska nás čeká okružní výlet v Riserva Naturale dello Zingaro. Pro jistotu jsme si podle mapy vybrali nejkratší trasu, dosáhnout nejvzdálenějšího bodu bylo sice lákavé, ale nemuseli bychom se vrátit za světla. Téměř idylická pěšinka nás vedla po vrstevnici nad pobřežními skalními útesy, aby nakonec přešla v prudký výstup na náhorní plošinu, kde se pásly divocí koně. Balzám na duši v podobě čtrnácti kilometrů nekonečných výhledů na tyrkysové moře, kopcovitou krajinu s vonící barevnou květenou a modrou oblohou nad námi. Přesně takhle jsem si to představovala a přesně to jsem potřebovala. Parádní den, ve znamení spálených lýtek a krku, jsme zakončili krátkou prohlídkou městečka Scopello s lehkou rybí večeří a posezením v péřovkách u nás na terase. Kochali jsme se tentokrát výhledy do temné noci zpestřené mihotáním množství světýlek, podle kterých se dalo odhadnout nedaleké Castellamare del Golfo. 

Další den máme v plánu obkroužit nejvyšší horu severozápadu - Monte Cofano. Přiblížíme se k ní autem a projedeme kolem několika lomů. Pod horou jsou, kromě opuštěné zrezavělé těžké techniky, hromady šutrů, některé z nich již ohlazené do mramorových kvádrů různých velkostí a tvarů. Zaparkujeme kousek od nástupního místa několika tras. Strmá hora působí impozantně a neschůdně. P. v sobě ovšem nezapře horolezce a místo nenáročné vrstevnicové turistiky zvolí rovnou výstup. Chvíli se bráním, ale nechám se ukolébat hláškou tak to zkusíme, kam až to půjde a kdyžtak se vrátíme, přestože vrchol mi připadá naprosto nedostižný. Utěšuju se tím přes všechny, pro mě zdánlivě, neslezitelný úseky až se zaseknu na římse před výšvihem po chatrném provazovém žebříku. Ferraty na Elbě mi proti tomu přišly úplně neškodný.

Myslím, že tady na tebe počkám.

Než se P. doplazil na vrchol užít si dechberoucích výhledů na všechny strany a než se dostal zpět, kochala jsem se asi hodinu pohledy ze srázu na tu všechnu nádheru kolem. Vůbec mi to nevadilo a úplně mi to stačilo.

Tam jdeme!

Výhled směrem k Erice - to je ten kopec v dáli

Začátek nenáročné vrstevnicové trasy

Co tam hledá?

Monte Cofano

Stoupáme hromadou šutrů

Stoupáme

Výhledy mi stačily

Poslední výšvih přes provazový žebřík

Čekám na římse

Pohled z vrcholu Monte Cofano

Výhled z vrcholu

Tahle kratochvíle nám se sestupem zabrala dost času, takže jsme po krátké svačině pokračovali rovnou do nepříliš vzdáleného Erice. Hojně navštěvované starobylé městečko je posazeno na vysoké hoře a obvykle dostupné lanovkou z Trapani, které leží pod ním. My ovšem riskneme výjezd klikatou silnicí a tak se místy dočkáme lehkého chvění našich žaludků při průjezdu úzkých úseků bez krajnic, zato s pekelným pohledem dolů. Na parkovišti je jen pár aut. Výhoda návštěvy mimo sezonu. Nevíme, zda většina zavřených hospod a krámků je také charakteristickým rysem tohoto období, nebo důsledkem pandemie a nejspíš to ani nezjistíme. Ledva opustíme auto, opře se do nás vichr a zima, kterými je toto místo pověstné. Schováme se do tepla našich péřovek a já nakonec vzdám úpravu svého vlasového vrtulníku. Procházíme téměř liduprázdnými uličkami, užíváme si osobitého kouzla, udržovaných kamenných domů a pro Sicílii netradiční čistoty, oblýskané původní dlažby, která se místy zdá až nebezpečná a kocháme se výhledy. Přestože je Erice "město sta kostelů a klášterů", většina z nich je zavřená. S tímhle velikonočním fenoménem se tady setkáme nakonec téměř všude. Je jich otevřený jen zlomek. Aniž bychom o to zvlášť usilovali, ocitáme se i před slavnou cukrárnou zvanou Laboratorium di Maria Grammatica. Chtěla jsem ochutnat vyhlášené cukrovinky, vypadají fakt ohromně, ale ranní dávka sladké snídaně mi způsobila jakýsi blok a tak jsem se těchhle laskomin musela vzdát. Taková škoda!

Všechno je moc lákávé

Cukrovinky Maria Grammatico

Pěkně uhlazená dlažba

V dáli Monte Cofano

Hrad

Aspoň jeden kostel

Pobřeží ve Scopello

Naše toulání jsme chtěli završit nějakou dobrou místní krmí, ale nemáme šanci. Nechce se nám hledat, nejspíš marně, ani v Trapani, a nechce se nám nakonec ani podívat se na saline a větrné mlýny. To, co se nám momentálně chce je, se dobře najíst a uchýlit se do klidu domu s úchvatným výhledem. Hlad, který kroutí naše útroby zaženeme až ve Scopellu, kde je otevřená jedna jediná hospoda. Objednali jsme si pizzu s vidinou, že to bude rychlé, ale trvalo skoro hodinu než nám přistála na stole. Italové nespěchají. Pořádně se nadlábneme, necháme se ohřát posledními paprsky a míříme do naší samotky. Jedinou její  nevýhodou je stín, do kterého se předčasně zahalí, přestože dole se ještě koupou ve slunečním svitu. Balíme se do peří a zahřejeme sklenkou červeného.

Dnešní ráno obléklo oblohu opět do modré. Po snídani máme odjet a vůbec se nám nechce. Aspoň se na rozloučenou vyšplhám nahoru tou lákavou stezkou a rozhlídnu se do široširé dáli.

Je to prostě úchvatný a nemůžu se toho nabažit. Ale čas tlačí a musím zpět.

Psi dostanou poslední croissant, poslední kodrcání dolů rozbitou cestou, poslední pohled na dům.

Příjezd k domu

Cesta dolů

Cesta dolů

Čeká nás jízda na jih se zastávkou v Segestě podívat se na chrám a divadlo. Pro jistotu nakoupíme proviant na další dny v krámku na konci Scopella, aby se nám nestalo, že zas budeme hladoví marně hledat otevřenou hospodu nebo supermarket. Olivy, šunka, sýr, pečivo a červené víno je ten správný základ. Za necelou hodinku dorazíme na parkoviště, které  je skoro prázdné, v pokladně kupujeme vstupenky a míříme nejprve k chrámu a poté k divadlu. Jsou od sebe vzdáleny necelé 4 km a posazeny uprostřed přírody, odtržené od civilizace. Velmi příjemné místo.

Chrám v Segestě

Cestičkou vzhůru k divadlu

Divadlo

Místní těžká technika

Pohled na chrám z cesty k divadlu

Po prohlídce si dáme k obědu černé olivy, bagetu a pokračujeme po silnici, která se vine vnitrozemím mezi malebnými kopci a loukami se šťavnatou zelenou trávou. Během cesty mi na whatsapp přistane dotaz z B&B Monterosso v kolik asi přijedeme s adresou a mapkou. Naše auto umožňuje propojení mobilní aplikace mapy.cz se zabudovanou navigací, což je velmi praktické a nemusíme poslouchat, pro nás nesrozumitelné, italské povely. Na místo dorazíme odpoledne, čeká nás výjezd menšího kopce s výhledem na moře a nedaleké vesničky. Pod moderním, nedávno zrekonstruovaným, domem je malá vinice a olivový sad. Okolí není moc atraktivní (místo, které jsme dnes opustili nasadilo laťku dost vysoko) a hodně tam fičí. Posezení na terase je v tuto chvíli asi to poslední, o co bychom stáli, na to nestačí ani naše bundy. Co nám sebere vichr, to nám zcela nahradí manželský pár, asi tak v našem věku, který nás vřele přivítá, ukáže pokoj a usadí u sebe v kuchyni, kde nám uvaří kafe. Chvíli si povídáme, Donatella mluví dobře anglicky a Antonio se do toho občas vloží svojí italštinou. Jsou to sympaťáci a velmi rychle se tu cítíme jako doma. Místností se line jazz, Antonio loupe grapefruity a připravuje je na vaření domácí marmelády. Donatella nám vypráví o tom, jak dříve bydleli v Palermu, kde pracovali, musela chodit v kostýmku a podpatcích a teď, když jsou v důchodu a natrvalo se přestěhovali sem k moři, užívá si velmi neformálních domácích modelů. Antonio evidentně taky. Ze zařízení je patrné, že tu bydlí umělecká rodina. Děda byl malíř, Antonio je architekt a Donatella přispívá svou sbírkou keramických talířů, které jsou různě zavěšené po zdech. Celkově působí dům moc příjemně nejen svou výzdobou, ale hlavně atmosférou, kterou tvoří jeho majitelé.

Poté, co si vybalíme pár svých svršků, zajdeme na krátkou procházku po pláži a poprvé smočíme aspoň nohy. Nebýt větru, větších vln a pokročilejší hodiny, asi bych tam i vlezla. Najdeme si místečko trochu schované v závětří a užíváme si moře na dosah.

Místní květena cestou na pláž

První kontakt s mořem

Dům Donatelly a Antonia

Místní vinice

Výhled od domu 

Vstup do domu a na terasu

Výhled na moře

Snídaně byla bohatá. Na dotaz, co bychom si přáli jsme jednohlasně odpověděli, že hlavně něco slaného. To Donatellu dost rozesmálo, protože bože lidi, jste na Sicílii, tady je snídaně sladká! Kromě tradičních sladkých kousků jsme měli přichystanou šunku, salám a sýry. Domácí marmelády (pomerančová a fíková) byly famózní. Při našem povídání jsme se dostali i k cestování a všichni jsme se shodli na tom, že jeho součástí je i ochutnávání místních jídel. Antonio nám tedy k snídaním servíroval regionální speciality v podobě různých sýrů, pizzy plněné cibulí, rajčaty a brambory a na závěr marcipánového beránka s pistáciovými oříšky (dělá se jen na Velikonoce a jen v určité oblasti, ale tu oblast jsem si zapsala tak, že jí nemůžu rozluštit). K tomu čerstvě natrhané pomeranče a mandarinky. Litovali jsme, že už nestihneme ochutnat jeho grapfruitový džem.

Po takto načerpané energii jsme se vydali do Valle dei Templi, nejbohatšího seskupení zachovalých řeckých chrámů. Nachází se u nedalekého Agrigenta, na srázu pod městem. Je nám záhadou, proč zrovna údolí, když je to vlastně na kopci. Od všech těch rozvalin a sloupů jsme si pak odpočinuli v zahradě Kolymbetra mezi olivovníky a stromy obalené pomeranči a mandarinkami. Byly zralé a padaly, ale neodvážili jsme se jich dotknout, natož je sníst.

Pohled k Agrigentu

V zahradě Kolymbetra

Z antiky jsme se pak prchli podívat na bílý skalní útes Scala dei Turchi. Už se na něj sice nesmí, ale přesto je hojně navštěvován. Mezi neposlušné turisty jsme se zařadili i my, dali si pak dobré espresso v místním baru a vrátili se na větrnou hůrku. Vichr zesílil, takže terasu jsme opět nevyužili.

Scala dei Turchi seshora

Přístup z pláže

Večer jsme museli udělat aspoň rámcový itinerář dalšího putování a hlavně najít ubytování na velikonoční svátky. Bylo to velké dilema. Sicílie je velká, rozmanitá a nabízí toho tolik, že je fakt těžký vybírat.

Měli jsme celkem jasno v tom, že chceme na Etnu a to tak nějak určilo, že jsme pohoří Madonie ponechali jako alternativu na závěr pobytu podle toho, jak se bude vyvíjet počasí. Nebrodi jsme vypustili úplně, to se prostě nedalo stihnout. Nakonec jsme rezignovali i na další prozkoumání jihu. Odrazovaly nás vzdálenosti, které bychom museli překonávat a nechtěli jsme trávit většinu času v autě. Naším cílem nebyl průlet celým ostrovem. Chtěli jsme strávit velikonoční svátky na jednom místě a případně dělat výlety v okolí. Do našeho plánu se tak dostalo východní pobřeží s Taorminou, kam jsme původně ani nechtěli jet, ale z hlediska výstupu na sopku se to jevilo jako nejpraktičtější volba. Catanii jsme zavrhli rovnou, tam nás to nelákalo vůbec. Předpověď slibovala na následující dny slunce, ale v jednom z nich mělo pršet a s ohledem na nespolehlivost meteorologických modelů se mohlo stát, že se to jakkoliv posune.

Hlavně ne do centra, chtělo by to zase někam stranou, ideálně nahoru, aby bylo vidět moře a zároveň abychom měli blízko do města, kdyby fakt lilo. 

Zase úkol pro Chytrou horákyni, ale povedlo se udělat rezervaci ve Villa Regina v Castelmola.

Velikonoce máme jasný a pak se uvidí.

S Donatellou a Antoniem jsme se loučili téměř dojemně, bylo to jako bychom opouštěli staré přátele. Požádali nás o zápis do jejich pamětního bloku. Na cestu jsme dostali plněnou pizzu, několik pomerančů, mandarinek a jejich vlastní bílé víno! Ještě jsme si nechali doporučit místa, která stojí za návštěvu (mě se neptejte, on je architekt!), a ve kterých se máme zastavit cestou vnitrozemím a na východním pobřeží.

Navigace trochu bloudila, ale dařilo se nám tak nějak držet směr přes Piazza Armerina, kde jsme se prošli omšelými ulicemi, nahlédli do katedrály a pokračovali do Caltagirone, města tradiční sicilské keramiky. Bylo tu jen pár turistů a tedy otevřených jen pár krámků. Jejich součástí jsou většinou i dílny, kde je možné pozorovat, jak předměty vznikají. Vyjdeme známé schody vykládané keramikou a prozkoumáme přilehlé zanedbané a špinavé uličky. Je tu dost prázdných domů. Kostely jsou překvapivě zavřené. Unavení bojem se silným větrem, který se tu prohání nasedáme opět do auta, dáme si k svačině olivy, chleba a jedeme středozemím dál kolem rozlehlých vinic, olivových sadů, mezi plantážemi mandarinek a opuncií. Krajina je kopcovitá, občas zahlédneme vesničku pěkně posazenou na vrcholu, což je pro Sicílii typické. Překvapuje nás kolik je tu prázdných polorozbořených domů, někdy i s vraky aut. Původně jsme chtěli objet Etnu z druhé strany kolem Adrana, Bronte a Randazza, která bude asi atraktivnější, ale zároveň i náročnější, volíme tedy nejrychlejší trasu po dálnici přes Catanii podél pobřeží. Na chvíli P. vystřídám v řízení a velmi ráda mu to zas, před vjezdem do Taorminy, předám. Místní zásadně nepoužívají blinkry, nahrazují je troubením a z jednoduché silnice se v mžiku stává čtyřproudovka. V téhle dopravní džungli je potřeba být stále ve střehu. I přesto jsme měli převážně pozitivní zkušenost. Pokud jsme potřebovali přejít rušnou silnici, klidně zastavili a pustili nás, i když tam zrovna nebyl přechod pro chodce, stejně tak při přejíždění mezi neexistujícími pruhy. Většina řidičů byla ohleduplná.

Piazza Armerina

Piazza Armerina

Piazza Armerina

Piazza Armerina

Katedrála v Pizza Armerina

Piazza Armerina

Piazza Armerina katedrála

Piazza Armerina katedrála

Piazza Armerina

Katedrála v Piazza Armerina

Schody v Caltagirone

Keramická díla v obchůdku v Caltagirone

Caltagirone

Caltagirone

Caltagirone

Před keramickou dílnou v Caltagirone

Caltagirone

Serpentiny z Taorminy stoupají pořád výš a výš a nemají konce. Silnice je úzká a občas je náročné vyhnout se protijedoucím autům byť to naše je malé. Nahoře je zakončená malinkým náměstím s vyhlídkovou restaurací a stanicí autobusu. Nedaleko je parkoviště, kde můžeme za mírný poplatek stát. Vyložíme bagáž a míříme na poslední volné místo. Dál už musíme pěšky. Hotýlek je posazený na skalním pilíři. Napoprvé absolvujeme ten nejhorší přístup přes zrezivělé kovové točité schodiště a pak zjistíme, že existuje také normální cesta z ulice.

Uvnitř už na nás čeká italský důchodce, který si krátí čas hraním karet. Je velmi přátelský, mluví sice jenom italsky, ale předá nám klíč, nasměruje do pokoje a vysvětluje cosi o snídani (podává se v nedalekém bistru a není zahrnuta v ceně pokoje), zve do svojí restaurace v Taormině a cpe nám její vizitku. Grazie, grazie mile.

Naše orlí hnízdo má působivý výhled. Na Taorminu, moře a okolní hornatou krajinu. Když se dost vykloním (jsem nějak moc odvážná), zahlédnu i Etnu. P. vyjádří pochybnosti o bezpečnosti stavby (on s povahou dobrodruha?). Co když to spadne? Stačí, aby trochu zafoukalo, zapraskalo a je to! A což teprv, když se Etna probudí!

Ale ten výhled! Ten výhled!

Výhled dolů na Taorminu

Jdeme se projít po městečku. Je moc hezký a má příjemnou atmosféru. Místní kostel je otevřený. Před oltářem jsou připravená nosítka s Marií a Kristem nazdobená čerstvými květinami. Ve vyvěšeném programu si přečteme, že bude velikonoční mše. To by mohlo být i procesí! Hospod je tu otevřených několik, stačí si vybrat. Stavíme se na pivo v baru a pozorujeme Etnu. Pak už jen lehká studená večeře se sklenkou vína na balkoně a šup do peřin.

Pohled na Taorminu z našeho balkonu

Pohled na Etnu z Castelmola

Večerní Castelmola

Kostel v Castelmola

Windy hlásí pro dnešní den teplo a slunce, pak má přijít déšť. Ideální vyrazit na sopku. Nechce se nám trávit čas v autě a zase šplhat náročnými zatáčkami, takže se raději rozhodneme jej obětovat na prohlídku Taorminy. Podle mapy vede dolů Saracénská stezka. To samo o sobě zní lákavě. Výšlap zpět bude asi náročný, ale nevadí (teda mně), aspoň protáhneme ztuhlé kosti. Celou dobu máme krásné výhledy. Zprvu dlážděná cesta přejde v kamenitou, je lemovaná květinami a opunciemi. Stavíme se v Chiesa di San Biagio, jednom z nejstarších kostelů Castelmola. Je umístěný kousek pod vesnicí přímo u trasy.

Chiesa di San Biagio

Uvnitř kostela

Pohledy na Etnu ze Saracénské stezky

Saracénská stezka

Tady dlouho nikdo nebyl

Košištá

Saracénská stezka

Taormina ze Saracénské stezky

Taormina nás mile překvapila. Je tu sice dost turistů, ale také otevřených restaurací, kaváren a obchůdků. Poté, co se unavíme zkoumáním uliček, zákoutí, architektonických skvostů, velikonočně nazdobených kostelů a prohlídkou amfiteátru, usedneme do trattorie na schodech a můžeme shlížet do částečně odkrytého dalšího menšího divadla. Dáme si messinského mečouna s rajčaty a kapary a sklenku bílého. Je to výborný a cítíme se dovolenkově. Stavíme se v cukrárně a já konečně ochutnám (po absenci sladké snídaně) tradiční sicilské cannoli s pistáciovým krémem. 

Divadlo v Taormině

Messinský tuňák po sicilsku

Zpět do Castelmola se plížíme po silnici až dojdeme k zastávce. Máme štěstí, protože autobus jede za pět minut. Rádi toho využijeme a výrazně si tak zkrátíme upocené stoupání v pražícím slunci. V baru blízko kostela zjišťujeme, že žádné procesí se nekoná. Škoda. 

Původně jsem slíbila, že deštivý den bude volný a nebude se dělat NIC. 

Hele vede odsud turistická červená na vrchol Punte Mole.

Na záchranu P. začne dost pršet. 

A co ty vesničky, které nám doporučil Antonio? Savoca a Castiglione di Sicilia.

Maj sice krásnou polohu na vrcholech kopců, ale stačí mi ta naše. 

Nakonec si vezmeme pláštěnky, stavíme se v Pier de Cat, kde máme avizované slevy a dáme si snídani. Na náměstí dorazíme zrovna ve chvíli, kdy přijede pravidelná linka, což urychlí naše rozhodování. Sjedeme dolů za občasného ječení některých dětí a turistů sedících u oken. Bloumáme Taorminou v dešti, zajdeme si na grilované ryby, krevety a olihně s trochou brambor (je to tradičně výborný, jen je toho málo), koupíme pár keramických suvenýrů a stihneme autobus na zastávce jako posledně. Oceníme šikovnost řidiče a jeho pevné nervy při vyhýbání jinému autobusu a autům. Na pokoj dorazíme těsně předtím než se spustí pořádný lijavec. 

Pier de Cat a mandlové víno

Náměstíčko s vyhlídkovou restaurací

Domácí víno od Antonia a Donatelly

Večer věnujeme přemítání, co dál.  K výpravě na Etnu si zamluvíme nocleh ve Villa Vulcano u Zafferana Etnea a začne v nás klíčit myšlenka na návštěvu jednoho z liparských ostrovů, protože jsme se oproti původnímu záměru ocitli na východě, kam jsme vůbec nezamýšleli z časových důvodů jet. Provedeme krátký propočet zbývajících dnů a rezervaci v přístavu Milazzo, odkud jezdí lodě na všechny liparské ostrovy s tím, že se rozhodneme až na místě, kam nakonec pojedeme. P. navrhoval Vulcano, které  nabízí sopku, bahenní koupele a zároveň je nejblíž. Pak bychom mohli pokračovat podél severního pobřeží do Cefalu, Madonie, Monreale a Palerma.

Bouřka s hřměním a blesky nám naruší poslední noc. Taky je trochu zima. Ráno zabalíme a dáme si snídani v oblíbeném Pier de Cat. Slanou. Bruschettu a espresso. Povídáme si s Pierem, bydlí tu od narození a neměnil by. Je to krásné místo, dotýká se moře i hor. Má pravdu. JE to krásné místo a jsme moc rádi, že jsme tu byli a hlavně, že jsme měli bydlení s nádherným výhledem. 

Dnešní hlavní zastávkou je Catanie, protože P. se v průvodci dočte o tržnici La Pescheria a najde parkoviště v její těsné blízkosti. Na trhu už je sice jen pár posledních prodejců ryb a spálených artyčoků, ale za to je tu dost hospod lákajících na mořské pochoutky, čehož velmi rádi využijeme a objednáme si talíř grilovaných ryb, krevet, olihní, hromádku mušlí a završíme to espressem. Je to strašně dobrý!

Tohle město má svou specifickou tvář danou kontrastem staveb z černé sopečné horniny a světlého vápence. V paměti mi utkvěla hlavně ta tmavá. Uděláme menší okruh historickým centrem s kašnami, barokními paláci, katedrálou, antickými rozvalinami a domy z černých lávových kamenů. Nechybí tu odpadky, špína a pořádná míra zchátralosti. Tohle všechno dohromady tvoří docela podmanivou atmosféru, ale i tak jsme rádi, že jsme tu jen na chvíli a nemusíme tady bydlet.

Jediný pestrý prvek v černém městě

Dotkneme se Via Etnea, hlavní nákupní třídy, která vede z Piazza del Duomo k předhoří Etny. Je plná obchodů, barů, kaváren a je dost rušná, takže s úlevou sedáme zas do auta a pokračujeme do našeho ubytka. Potřebovali bychom si nakoupit, ale není kde, samošky jsou zavřené. Navigace nás místy vede zapomenutými rozbitými silnicemi. Některé z nich jsou zkrášleny hromadami odpadků a část z nich musíme i objíždět. Nechápeme, jak je něco takového možné. Sicilané jsou schopni bordel překračovat i před vlastním domem a vůbec jim to nepřijde divný. 

Stavíme v Zafferana Etnea, supermarket má zavřeno a tak skončíme v cukrárně, kde si dáme porci zmrzliny a k snídani si koupíme briošky. Sladká snídaně je přeci základ!

Máme pro sebe celý dům, majitel nám pokoj předehřál klimatizací, což bylo velmi příjemné. Dorazíme docela brzo, takže se mi podaří poprvé a taky i naposled krátce vyběhnout. Všude je černá láva a sopka je zahalena do mraků. K večeři si dáme poslední zbytky chleba, sýra, oliv a červeného.

Vstáváme brzo. Venku je krásně a Etnu se sněhovou čepicí vidíme z balkonu.

Etna z balkonu

Briošku zapijeme vodou, přidáme na sebe několik vrstev včetně podvlíkaček, do batohu přihodíme čepici, rukavice a vyrazíme podle plánu. Parkoviště u hotelu Giovanni Sapienza, které slouží jako základna, je prázdné. Vydáme se rovnou ke stanici lanovky. Odmítneme nabídku průvodce, kterému chybí poslední kusy k obsazení džípu. Ještě u něj ověřujeme, zda se dá dojít na planinu Torre de Filosofo a kráteru Barbagallo ve výšce 2920 m, což je místo, kam se smí dojít na vlastní pěst a nám to bude stačit. Výš je to možné pouze organizovaně. Vulkán je v posledních dnech dost aktivní, tak je výstup až sem zakázán a nejde to ani s průvodcem. Jsme trochu zklamaní, ale úplně nás to neodradí a koupíme si jednosměrný lístek na kabinku. Dolů půjdeme pěšky, bylo by škoda neužít si těch výhledů. Z horní stanice je to ještě kus pořádného stoupání. Je docela kosa, všude kolem sníh a tak oceníme naši prozíravost ohledně oblečení. Několikrát nás objede terénní mikrobus s turisty, kterým se nechce nebo nemůžou jít po svých jako my.  Dojdeme až k zábraně, kterou hlídá strážce národního parku. Z kráteru jde dým. Můžeme ještě popojít kousek na vyhlídku, ale to je asi tak všechno. Cestu dolů, která je dost náročná a únavná si zpestříme výstupy na menší okolní krátery. I to je zážitek. A zážitek to musí být i v zimě, když se tady lyžuje.

Pěšky nahoru

Dá se jít i sněhem

Dál už nesmíme, strážci hlídají

Okolní krátery cestou dolů

Na jednom z menších kráterů

Terénní mikrobus

Krajina pod Etnou

Najíme se v bistru u dolní stanice a pak zase sjedeme sopečnou krajinou do Zafferana Etnea, dáme si v cukrárně espresso a malý zákusek. Ty jejich dortíčky! 

Ach ty jejich sladkosti!

Do Milazza jedeme po dálnici podél pobřeží. Krajina je úchvatná a litujeme, že tu nemůžeme zůstat déle. Tenhle kout ostrova by stál za samostatnou návštěvu. Nad mořem se tyčí hory a lákají k výpravám.

V přístavu jsme tak akorát, abychom zaparkovali na poslední místo v ulici za rohem a doufáme, že tu můžeme stát. Nevábný panelák ukrývá luxusní pokojíčky s balkonem. Podaří se nám pochopit všechny zaslané instrukce ke vstupu do toho našeho.

Po chvíli se ozve recepční, abychom se přišli přihlásit. Je moc milá, bavíme se o Liparských ostrovech a jednoznačně nám doporučí Stromboli.

Po krátkém odpočinku najdeme pokladnu trajektů, která je opravdu jen kousek. Už je zavřená. Doufali jsme, že bude v blízkosti nějaké velké placené parkoviště, kde budeme moct nechat auto, zatímco budeme na ostrově, ale nikde nic. Ptám se tedy místního hlídače. Žádná taková možnost tu není a navíc by nám to ani nedoporučil. Nejbezpečnější je najít nějakou soukromou garáž. No to asi jo, zvlášť v situaci, kdy nemáme pojištění proti krádeži. Ptám se recepční a nabídne nám zprostředkování. 

Publikovaná cena lodního lístku na Stromboli na webu je docela vysoká a tak večer mudrujeme nad tím, zda si to dopřejeme či nikoliv. Když už jsme tady, tak do toho půjdem!

V průvodci se dočteme, že ideální je přijet na ostrov navečer, shlídnout sopečné představení a druhý den ráno se vrátit. Tohle bude tedy i náš plán.

Ráno si sbalíme pár nezbytností na jednu noc a kufry uložíme do auta. Recepční poprosím o kontakt, domluvím parkování, auto necháme v garáži, která je hned za rohem a jdeme koupit lístky. Na Stromboli jezdí mimo sezonu jenom raketa Liberty Lines. Původně jsme zamýšleli vrátit se z ostrova druhý den prvním ranním spojem v 7:00 hod, ale P. na poslední chvíli navrhne, že bychom nemuseli tak brzo ráno vstávat a koupíme je tedy až na 11:00 hod. I tak nám zbyde čas na přesun do Cefalu, Monreale a Palerma. Bude to sice trochu honička, ale dá se to zvládnout. Výletu v Madonii se musíme vzdát.

Lodní lístek nakonec stál jen třetinu avizované ceny, což nás velmi potěšilo. Jdeme se projít podél moře až k hradu, protože loď odjíždí v 15:00. Máme krásný výhled na hory. Projdeme hezkými starobylými uličkami, podíváme se do kostela a nahlédneme do dílny místního restaurátora, který svůj důchod tráví tvořením biblických výjevů ze štukovaného kartonu. Vše nám velmi ochotně ukazuje, ale umí bohužel jen italsky, takže z jeho vysvětlování pochytíme jen málo. 

Je praktické ulovit si něco k obědu

Zchátralý a nepřístupný kostel

Výtvory restaurátora

U restaurátora

V dáli hory severního pobřeží

Zajímavým zážitkem je prohlídka místního hřbitova. Dalo by se říct, že je to takové malé město. Mrtvým je věnována velká péče. Jsou tu hrobky v podobě malých zdobených i skromných domků s různým počtem már a velké honosné domy s několika patry. Část hřbitova zabírají stěny pro urny, jednotlivé rakve a schránky na mrtvé. Má obrovskou rozlohu a blízko k moři. Prochází se úzkými uličkami i širokými chodníky.

Před vstupem na palubu nám měří teplotu. Plavba měla trvat 50 minut, ale s nástupní a výstupní zastávkou na Lipari a druhé straně Stromboli zabere dvě hodiny. 

Po příjezdu se jdeme ubytovat do Hotelu Ossidiana Stromboli, který je jen kousek od přístavního mola. Byla to velmi strategická a praktická volba. Náš pokoj má výhled na sopku. Dopravu zajišťují motorky, golfové vozíky a tříkolky piaggia. Architektura vesničky má velmi osobité kouzlo. Úzké uličky, bílé domky, palmy, exotické rostliny, malé vinice, zahrádky, černé lávové pobřeží. Je tu moc příjemně a nejvyšší čas vydat se na pozorování erupcí. Jdeme hlavní "třídou", míjíme malé hospůdky, bary, prázdné turistické domky, vlezeme do Chiesa di SanVincenzo, kde zrovna cvičí flétnista. Vypadá to, že tady se procesí uskutečnilo. V průvodci se dočteme, že velikonoční tradice je tady velmi silná. V obchůdku na konci ulice, ještě než přejde v kamenitou stezku, koupíme jídlo a pití k večeři a pokračujeme dál až k  restauraci L´Osservatorio, kde většinou turisté končí a pozorují přírodní lávové divadlo odtud. My však stoupáme dál, kocháme se krásnými výhledy, pozorujeme zapadající slunce v doprovodu pravidelně bouchající a kouřící sopky.

Nahoře na vyhlídce Sciara del Fuoco, už bivakuje pár lidí. Dál se může už jen s průvodcem. Přidáme se k nim a zaujmeme místo, odkud je dobře vidět ke kráteru a svahu, po kterém se valí balvany žhavé lávy končící se zvukovými efekty v moři. Teď už jen počkat až padne tma. Snažíme se fotit, ale nedá se vůbec odhadnout interval, ve kterém vulkán chrlí k nebi žhavé magma, doprovázené výbuchy a syčením. Vydržíme do 22:00 hod a pak za svitu čelovky sejdeme k pizzerii, kde si dáme pivo a jdeme zpět do hotelu. Stálo to za to.

Parkoviště před hotelem

Místní technika

Kostel San Vincenzo

Pohled k vesničce cestou pod kráter

Přírodní divadlo začíná

Nosítka k procesí v kostele San Vincenzo

Jmenovka na domě

Červený dům, kde žila I.Bergman a R.Rosellini

Cestou pod kráter

Pohled z přístavního mola k hotelu

Cvičící flétnista v kostele

Pohled ke kostelu San Vincenzo

Začátek stezky ke kráteru

Cestou pod kráter

Výšlap na vyhlídku

Pohled z cesty ke kráteru k pizzerii

V noci nás několikrát probudí sílící vichr, ve kterém zaniká i bouchání sopky. Je zima a tak sáhneme po teplejších dekách ve skříni. K ránu mi přichází sms, že trajekt je kvůli počasí zrušený a máme si během dne ověřit, zda pojede náhradní loď ve 14:00 hod. Po snídani se jdeme projít k molu, které bičuje rozbouřené moře a je celkem jasné, že dnes se odsud nedostaneme. Ověřuji to telefonicky a odpoledne ještě v pokladně lodní společnosti, která je hned vedle hotelu. Změníme si lístky na ranní spoj v 7:15 hod a prodloužíme ubytování. Musíme se jen přesunout do jiného pokoje a získáme navíc terasu. Den strávíme rvaním se s vichrem při dalším průzkumu vesnice, návštěvou místního hřbitova, obavami, zda nás Stromboli pustí a s napětím sledujeme moře.

Vlevo obchůdek s potravinami

Hřbitov pod sopkou

Hroby obrostlé fenyklem

Fičí fakt hodně

Noc prožijeme trochu v nervozitě, protože vítr nijak neutichá, za to sopka bouchá čím dál častěji a ve vzduchu je cítit síra. Ztratili jsme jeden den a další už nemůžeme, uletělo by nám letadlo. Žádná sms nepřijde a ráno zjišťujeme, že se otočil vítr, a přestože je stále dost silný, moře se zklidnilo. Oddechneme si. Po snídani se přesuneme na molo. Vulkán pravidelně chrlí a práská. S úlevou nastupujeme do lodi. Je tu moc pěkně, ale rádi tohle místo opouštíme. Obdivujeme místní obyvatele, že jsou schopni žít pod touhle stálou hrozbou.

Stromboli se loučí častými výbuchy

Jedeme severním pobřežím podél hor s výhledem na Liparské ostrovy.

Nakonec vzdáme prohlídku Cefalu a míříme rovnou do Monreale, pouhých 7 km nad Palermem.

Zaparkujeme kousek od místního skvostu. Trochu prší a dlažební kostky v kopci pěkně kloužou. Otvírají až za půl hodiny a tak se stavíme v blízké pizzerii na oběd. Času využijeme také k rezervaci posledního noclehu. Volíme sice dražší variantu, ale je to v centru Palerma a s možností parkování.

Katedrála je nádherná. Celý vnitřek je vyzdoben barevnými a zlacenými mozaikami, které ilustrují biblické příběhy Starého i Nového zákona. Je to úchvatná podívaná, dal by se tam strávit celý den a pořád by bylo co zkoumat.

Katedrála Monreale

Mozaiky všude

Detail jedné z tisíce vzorů mozaiky

Výzdoba je monumentální

Pizzeria, kde jsme jedli

Katedrála

Interiér pizzerie

Do Palerma je to sice kousek, ale najít Il Rosone Luxury B&B se stane téměř nesplnitelným úkolem. Navigace se neustále ztrácí v úzkých uličkách, prodíráme se mezi obyvateli a různými stánky. Několikrát objíždíme kolem dokola. Už jsme z toho dost zoufalí a majitel nám píše, že jsme od něj fakt jen kousek. No jo, ale jak se tam dostat? Nakonec dojedeme na malé parkoviště s tím, že půjdeme pěšky. Ledva zaplníme poslední prázdné místo, přiskočí k nám nějaký děda a nabízí, že nám auto do zítra za pár euráčů pohlídá, že se tady sice nesmí stát, ale on to ošéfuje. Vzdáváme se.

Přicházíme k ošuntělému a ošklivému domu v arabské čtvrti, naštěstí je to jen pár desítek metrů. Chris už na nás mává a volá z balkonu. Po vystoupáni do prvního patra a po odemčení sedmi západů se otevřou dveře do jiného světa. Nádherného bytu. Oceníme cit, se kterým je zrekonstruován a zařízen. Domlouváme si čas snídaně, bude na nás čekat na pojízdném stolku za dveřmi a ptáme se, kde si můžeme naposledy dát mořskou večeři. Doporučí nám hospodu, která je nedaleko.

Večer věnujeme procházce ve čtvrti Monte di Pieta mezi ušmudlanými domy, barokními paláci, kostely, projdeme se rušnou hlavní třídou, kde koupíme poslední suvenýr (Matesovi miniaturu basovky) a zakončíme jej v úžasné ulici (kousek od restaurace, která nám byla doporučena), kde to žije, hraje živá muzika a je těžké si vybrat z té škály hospůdek nabízejících mořské potvory. Naposledy se skvěle nadlábneme (polívka z mušlí, grilovaný mečoun a krevety) a zalijeme to vínem.

Palermo se nám líbí!

Ulice s množstvím hospůdek

Osteria

Osteria, kde jsme se najedli

Naše večeře

Po výborné snídani, kde nechybí sladký croissant, najdeme auto v nezměněném stavu tam, kde jsme jej zanechali, jen ten kouzelný dědeček zmizel. Dáme si na rozloučenou espresso v baru u parkoviště. 

Navigace nás ještě několikrát zmate, takže jsme rádi, že jsme vyrazili s dostatečným časovým předstihem. P. si naposledy užívá adrenalin sicilského dopravního chaosu a začne se v tom vyžívat.

Odevzdání auta na letišti proběhne hladce, tak už jen vydržet let domů v respirátorech. 

Snadno jsme zapomněli, jaká divná je doba a bylo to skvělý!

Ciao Sicily!

10. - 23.4.2022