středa 24. května 2017

Sedím na Kanáry a je mi dobre


Chtěla bych někam vypadnout. Aspoň tejden! Víc stejně nemůžu.
Jo a kam?
Někam do hor, kde je málo lidí. Třeba na sever. 
Tam nejedu, je tam zima. Stačí mi ta kosa tady. Když, tak do tepla.
A co Kanáry? 
No nevim..... Co tam?
Kanáááááááry....

Z mládí nám v hlavě zůstalo několik předsudků - na Havaji je jenom azuro a Kanáry jsou příliš luxusní. Kde se to vlastně vzalo, vůbec netuším, ale fakt je, že to způsobilo dlouholetý dokonalý blok. Vždycky, když se někdo zmínil o tom, že tam jede, nebo že už tam byl, dívali jsme se na něj tak trochu s údivem.
Ježíš, co furt maj s těma Kanárama?
Příroda? Na Kanárech? Na pláži? Kde?
Réunion a Madeira nám nastavily laťku docela vysoko. Nějak jsme si nedokázali představit, že by Kanáry mohly v téhle konkurenci obstát.

Hory, moře a teplo. 
To je přeci ideální kombinace. 
Pojedem? Jsou levný letenky. Není sezona. Všechno pokvete. To bude pěkný! 
No, nebo taky nebude.... 
Já vlastně nevim.

Je jich sedm. Který vybrat? Trochu tomu pomůže nabídka letenek, informace na internetu a v průvodci. Vychází z toho vítězně Tenerife s nejvyšší horou nejen Kanárských ostrovů, ale celého Španělska - Pico de Teide. To mi připadá dostatečně vysoko. Ostrov La Palma je možná lákavější, menší, mohlo by tam být méně lidí, ale cena letenky je v plánovaném termínu dvojnásobná a to rozhodne.
Tenerife je největší ostrov a zároveň turisticky nejnavštěvovanější. Najde se tam ale všechno, co takový subtropický sopečný ostrov dokáže nabídnout: dostatečně vysoké hory, lávu, činnou sopku, zeleň a vavřínové lesy. Ovšem trochu mě děsí představa zalidněnosti.

Hele, ideální by bylo jet na Tenerife, pak přejet na Gomeru a La Palmu.
Nepřeháníš to? Máme na to týden! Já si chci odpočinout a ne jet na ultráckou dovolenou!

Vylezem na Teide. Má 3718 m. Aspoň si vyzkoušíme, jak zvládneme výstup v řidším vzduchu.
Seš blázen!

Navenek rezignuju, ale hlava mi šrotuje dál.

Během dvou hodin jsou rezervované letenky, auto a nakonec i ubytování. Trochu jsem váhala, jestli zařizovat plné pojištění auta, ale cena je velmi výhodná, zahrnuje i druhého řidiče, tak podlehnu.
Jak prozíravé.

Základní plán se začíná rýsovat. První dvě noci ve vnitrozemí ve vesničce Vilaflor, blízko  Parque nacional del Teide, další tři na jižním úpatí pohoří Anaga v Pedro Álvarez u Tequeste a poslední čtyři v jejich severovýchodní částí v Almaciga, hned nad útesy.

Na severu to máme hned u moře, budeš se moct válet a já si budu běhat po stezkách.

Představuji si idylku, jak sedíme na terase se sklenkami vína a vichr nám je rve z rukou.



Letíme rovnou z Prahy. Představa trmácení se autem do Německa nás nijak neláká a výši nákladů by to stejně moc neovlivnilo. Když spočítám benzín, strávený čas v autě, zaplacení parkovného, tak to vyjde nastejno a ušetříme si únavu z cesty autem. Budem jenom zmordovaní časem stráveným v letadle a čekáním na letišti mezipřistání.

Cestou tam vše krásně navazuje, v Eidhovenu se ani nestačíme rozkoukat a pokračujeme dál. Společnost Ryanair v poslední době trochu expandovala, sice nakoupila nová letadla, ale na nás připadlo zrovna to dost ojeté, takže na Tenerife vystupuju s promrzlým batohem, který byl uložen pod sedačkou a s úlevou, že už nemusím pozorovat ten led, který se v malých mapách vytvářel na stěnách trupu letadla a při vyklesávání před přistáním se postupně měnil ve stékající kapky vody. Dosedli jsme trochu drsně a byli jsme rádi že to máme za sebou.

Vyzvedáváme auto. Objednané Clio se mění na otřískané Polo.
Co ty lidi s těma autama dělaj, to fakt nechápu!
Vyhotovujeme pečlivý záznam všech děr a škrábanců. Trochu to vypadá, jako by řidič projížděl nějakou kanonádou a kutálel se po skalách.
Navigace nás chvíli honí po všech čertech, ale i přesto se nám podaří najít malý obchůdek, kde nakoupíme základní potraviny na první výlety a víno k oslavě zahájení pobytu.
Dorážíme do vesničky Vilaflor, která je výchozím místem hned několika výletů. Dle očekávání je ponořena v mracích a teploměr ukazuje 10 stupňů. V duchu začínám litovat, že jsem tu péřovku nechala doma.

Neřikalas, že se ohřejem?

Navigace nás vžene do VELMI úzké uličky, která údajně vede, jako jediná, k našemu hotýlku.
Nevěřím svým očím a chci jít pěšky.
Na každé straně auta máme asi tak 10 cm od zdí domů lemujících cestu. Projedeme bez ztráty kytičky nebo spíš nabytí dalšího šrámu karoserie.
Už se nedivím, proč to auto vypadá, tak jak vypadá.

Vítejte v temné díře!
Malé okno moc světla nepropouštělo, to stropní se jen tak tvářilo, že je světlem a stolní lampičky mířily své kužely kamsi, kde to nebylo úplně potřeba. Stěny byly nejspíš z papíru, protože bylo slyšet od sousedů i šeptání. Dveře společné koupelny pro celé patro (tedy spíš patříčko) by probudily i mrtvýho.To bude zajímavé a nejspíš se moc nevyspíme.
Provedeme krátkou obhlídku okolí a zjišťujeme, že tady chcíp pes a nejen on. Nikde nikdo. To nám velmi vyhovuje, jen je to doprovázeno i tím, že všechny hospody jsou zavřené. Trochu jsme se těšili na tu kanárskou krmi.
Přiobjednáme si u Antonia (děvečka pro všechno) snídani.
Uvelebíme se u truhly v pokoji, zakrojíme českého chleba, zakoupeného kanárského sýra a tradiční sušené klobásky a zapíjíme to místním vínem. Předčítám krátký popis zítřejší trasy a tiše šeptám převýšení.
To je přeci v brnkačka!
Taková aklimatizační tůra před Teide.....

Den 1. Guajara 2715 m 
První ranní věta P. se tady nedá publikovat.
Z tmavého pokoje není vidět na oblohu, v noci byla zima, takže jsme zapnuli přímotop a ze sousedního pokoje bylo slyšet chrápání.
Den začíná.
Do batohů sbalíme několik vrstev teplého oblečení, pro všechny případy i toho letnějšího, něco málo proviantu a vyrážíme na první tůru.
Jakmile začneme stoupat z Vilaflor trochu výš, mraky zůstávají dole a nad námi se rozprostře modrá obloha. Tím to ovšem nekončí. Sopečná krajina je nádherná, obrostlá zelení, kaktusy s chundelatými zelenými borovicemi, které vytváří neskutečný kontrast s černou lávou. Kocháme se a nemůžeme se toho nabažit. Začínáme brát Kanára na milost a začíná se nám tu hodně líbit. Prostě zase úplně jiná sopečná krajina než třeba na Madeiře a Islandu.
Míříme zatáčkami stále výš a výš, zastavujeme, fotíme, obdivujeme květenu a okolní lávu se skalami, vzhlížíme k Teide. Dojedeme k Parador, nástupnímu místu výletu, vezmeme batohy a hůlky a vyrážíme. Slunce pere a tak postupně odkládáme všechny teplé vrstvy až končíme v kraťasech a tílku.
Cestou potkáváme dva běžce.


 







Ještě 200 m převýšení na vrchol

Z vrcholu Guajary 

 
Z vrcholu Guajary obdivujeme Teide - tam budeme zítra šplhat


to be continued











neděle 16. dubna 2017

Ještědské blues

Déšť bubnuje do střechy.
Jen jestli jsem se s tím rozhodnutím neunáhlila. Předpověď slibuje to pravé "ještědské" počasí.
Tenhle nápad ve mně zrál delší dobu, než je u mně obvyklé, většinou jsem se do náročných závodů vrhala bez většího rozmyslu, od počítače je to tak snadné a ještě snadnější je si myslet, že stačím natrénovat. Nakonec jsem asi dostala rozum a hlavně pár facek v podobě zdravotních problémů, se kterými se jen tak nehodlám smířit a zkouším je nějak přelstít.
Občas to nevyjde, zvlášť když promítací večírek vyjde na den, kdy nosíte holtra a on překvapivě jen potvrdí diagnozu. Zdá se, že konzumace alkoholu a dobrá zábava s kamarády jsou pro organismus nevhodné, co na tom, že je vám v tu chvíli moc dobře. Až ho budu mít příště, budu se pomalu plížit, nebudu se bavit a budu vysedávat jenom doma.
Ještěd jsem běžela vloni, moc se mi líbil, byl totiž dostatečně brutální, pršelo celou dobu a rozsekaný nohy jsem měla celý týden. Přihlásila jsem se i na jeho zimní variantu a těšila se na ty spousty zmrzlého sněhu, ve kterém se moc běhat nedá. Vzhledem k tomu, že jsem byla teprv týden po konzumaci druhé dávky antibiotik, nezdálo se mi, s ohledem na další diagnozy, moc rozumné (světe div se!) se hned zhuntovat a navíc jsem nebyla ani ve stavu se o to ani pokoušet. Se slzou v oku jsem si prohlížela fotky zasněžených šutrů pod Ještědem nasvícených sluncem a plazící se závodníky. Třeba to vyjde příště.
Pomalu jsem se začala rozbíhat, nijak jsem to nehrotila (ono to ani jinak nešlo) a postupně se dostávala do plánovaných objemů. Občas na mě padalo zoufalství a zmar při výběhu kopců. Někdy to jde, ale většinou to nejde. Registrace na můj vysněný závod v září (zatím jediný běžecký) proběhla úspěšně, jsem z toho ještě v šoku, že jsem splnila kvalifikaci a vybrali mě, pořád naivně doufám, že to zdravotně půjde a taky, že se mi nějakým zázrakem podaří se na týden vykroutit z Gerharda (jen ještě nevím jak), který mi "překvapivě" přistál v termínovce a dost mi to zas všechno komplikuje.
Definitivní rozhodnutí pokusit se znovu o Ještěd uzrálo při posledním "výběhu" na Černou Studnici. Řekla jsem si, že počkám jestli se závod vyprodá, abych nezabírala místo těm pravým běžcům, a když ano, vydám se tam a budu "pronásledovat" závodníky a když ne, přihlásím se na místě.
Mezitím jsem se dozvěděla, že Iva nepoběží a tak se nabídla poměrně jednoduchá varianta.

Tak tu znovu stojím.
Ještěd je tentokrát nasvícený sluncem a je krásně vidět na ty fleky sněhu a příkré sjezdovky. Těším se. Divný co? Ale je to fakt. Nemám tušení, jestli to dám, jestli to udejchám, ale jsem rozhodnutá to zkusit. Neuštvat se, pomalu se sunout nahoru. V ruce hůlky, na zádech batoh, jsem připravená zaujmout pozici posledního v závodě. Potkávám se s kamarády, Pavel pozitivně hlásí, že oproti loňsku přibyla černá sjezdovka. Moc jsem si mapku neprohlížela, ale stejně by mě to neodradilo. Ráda bych si trasu zapamatovala, abych si jí mohla dát znovu někdy sama v rámci tréninku.

Čeká



Před startem s Janou

Popřejeme si navzájem štěstí a vybíháme. Do chůze přecházím po dvaceti metrech mírného stoupání, ale nenechám se odradit, to se poddá. Noční déšť připravil zas bahenní lázeň. Trasa začíná stejně jako vloni, ale pak přijde černá vsuvka. Jsem ráda, že mám hůlky a pomalu se plazím nahoru. Fotograf sděluje, že horší úsek už tam nebude, ale v duchu mu odpovídám "To si chlapče ještě asi nebyl nahoře na šutrech".
Stoupání na černé
Co si vystoupáme, to si zase poctivě seběhneme, kloužeme po sněhu a blátě. Matně si vybavuji všechny úseky a občas mám výpadky. Některé části si ovšem pamatuji velmi přesně. Opět přichází na řadu sníh na hřebeni, kde se demotivačně potkávám s běžci, kteří už míří do finále pod lano na sjezdovce a mě ještě čeká první výstup ke kuželu a pak seběh až úplně dolů a znovu výstup až k Hubáčkovi. Někteří z nich mě povzbuzují a od fanoušků zaslechnu "kdybych to šel, jako ta pani, tak bych to taky dal". A co ti v tom brání? Možná to břicho, myslím si v duchu a na protest se rozběhnu.

Šutry mi tentokrát přijdou nějak větší, nechápu, jak po nich může někdo skákat tak rychle. Hledám cestu, rozhlížím se po praporcích, drápu se nahoru, občas to je po čtyřech.
Mám tě poprvé!
Takže teď až dolů. Blíží se hudba, jsem těsně nad startem a hlavou mi probíhá co kdybych to zapíchla, už mi to vlastně stačí... Kdepak, to nejde, řeklo se celý, tak celý, koukej makat. Hlášky kolemjdoucích: tudy závod nevede, nějak jste se spletla, mě nechávají v klidu a myslím si svoje.
Cesta, která vede k vrcholu podruhé se mi líbí víc, bláto je na ní výživnější než vloni a volím přes něj kluzkou kládu a ustojím tak totální žabinec v botách. Pak už jen kolem skalek, které tentokrát nejsou zahaleny v mlze a poslední výstup na Ještěd. Tady se už musím občas zastavit a ohlížím se dolů, jak se za mnou škrábou ostatní, které se mi podařilo předběhnout. Aspoň malý pocit zadostiučinění. Tenhle druhý výšlap je prudší a náročnější.
Mám tě podruhé!
Stavím se nahoře na občerstvovačce pro vodu, můj vak je už skoro prázdný. Začíná pršet. To by ani jinak nešlo. Teď už jen dolů po silnici a pak po cestě, kde jsme se poprvé míjeli. Trochu tady znejistím, jestli běžím správně, ale stál tu fotograf, který v opačném směru snímal borce, takže určitě jdu dobře.
Pod lanem předběhnu dalšího běžce. Takže úplně poslední nejsem.
Vbíhám do cíle, tentokrát brána stojí, volá na mě Michal a tak mám aspoň cílové foto.
"Čekal jsem na tebe nahoře na šutrech, ale nedočkal jsem se".  To víš, já jsem jiná liga.
Tak jo, úkol splněn.
Pomalu, ale jistě :-).



pátek 14. dubna 2017

Něco z termínovky



GERHARD RICHTER
26.04.2017 - 03.09.2017

Národní galerie v Praze, Palác Kinských

sobota 14. ledna 2017

Pátek třináctýho je když:

- přes noc napadne zase hromada tý bílý masy a vy musíte hodinu házet lopatou, abyste se vyprostili od baráku
- vám zamrzne voda a tak strávíte další hodinu tím, že nosíte tu bílou masu do hrnců, abyste se měli čím opláchnout, protože plný hrnec sněhu neznamená plný hrnec vody
- kromě toho, že si tu bílou masu nosíte do hrnců, nosíte si jí i na botách do baráku, protože, kdo by se při tý frekvenci kroků přezouval, takže budete mít co uklízet
- se těšíte celou dobu na to, jak si zalyžujete, těžce si vybojujete den dovolený, ale fičí tolik, že zavřou lanovku jedoucí až nahoru a vy se tak musíte smířit s malým kouskem sjezdovky
- když už tu lanovku spustí, je nahoře mlha a vy vůbec nevíte, kam jedete a spouštíte se tak nějak po paměti
- fičí pořád dál, takže ani nemusíte brzdit, protože vás brzdí ten silný protivítr
- kromě mlhy vám příroda naservíruje padající "něco", co vás nejenom bodá do obličeje, ale na brýlích vytvoří ledovou krustu, přes kterou není vidět, takže kombinace mlha, krusta, fičák vytváří smrtící koktejl
- přesto všechno si pořád říkáte, jak je to lyžování báječný, dokud vám skoro neodumírají svaly na nohou, takže je čím dál obtížnější vytvářet dojem, že umíte lyžovat
- mezitím napadne další spousta té bílé hmoty, takže musíte po příjezdu zase hodinu házet, abyste se dostali do baráku
- pak musíte další hodinu nosit tu bílou masu do hrnců, abyste ze sebe mohli smýt tu sjezdovou euforii
- snažíte se doplnit uhláky a tak se vám najednou stane, že letíte do uhlí za lopatou a kromě toho, že si natlučete koleno, vypadáte jak čert
- strávíte další hodinu nošením těch bílejch sraček do hrnců, abyste ze sebe to uhlí smyli
- málem neuniknete lavinovém nebezpečí, které se řítí ze střechy
- nesčíslněkrát vybalancujete pád při nošení sněhu do hrnců, protože to prostě fakt klouže
- jste z toho krásnýho dne tak umordovaný, že jdete spát už v devět
- pořád padaj ty bílý sr......

Zimní pohádka


úterý 10. ledna 2017

Nanukem snadno a rychle

Nevylezem na Sněžku?

Myslim, že ne….

Sluníčko svítí, sníh se krásně třpytí a do stopy se přelil dav. Nikdy jsem na Jizerce nepotkala tolik lidí. Silvestr je všechny vylákal od kamen. Poslední den v roce je přeci potřeba se hýbat. Asi.
Běžky jsou od slova běhat, ne chodit!  Občas si to musím v duchu říkat i já, když se plížím do kopce.

V Pešákovně si vystojíme frontu a urveme poslední krmi. A to je teprv dvanáct.

Zítra bude zase krásně.

Nevylezem na Sněžku?

Seš magor…..

Budík drnčí v půl druhý. Vlastně by ani nemusel, protože mám pocit, že jsem nezamhouřila oko. Ani jedno. Proč musej lidi dělat na Silvestra takovej bordel i na horách? Chudák lesní zvěř. Jakoby se ocitla uprostřed bitevní vřavy.

Cpeme do báglů další vrstvy, spacák (není to zbytečný?), něco málo proviantu – čaj, kafe, polívku, chleba, zbytky vánočních perníčků (nepovedený Cocopelli je sice pořád tvrdý, ale docela chutný), čokoládu. Představujeme si, jak tam budeme idylicky sedět, konzumovat všechny ty pochutiny v libovolném pořadí a kochat se svítáním. Předpověď slibuje azuro a bezvětří.

Projíždíme mlhou a bílou, krásně namrzlou krajinou. Teploměr hlásí -13. Nenecháme se tím zviklat. Je přeci inverze a nahoře bude jen lehce pod nulou. Snažíme se nesrazit mátožné postavy komíhající se tmou podél silnice.

Jsou čtyři ráno. Všechno klape podle plánu. Parkujeme na místní ledové ploše. Poslední volné místo na stadionu. Vyměknu a pro jistotu oblíkám ještě jednu vrstvu – pohled na teploměr mě trochu znejistil. Samozřejmě zbytečně. Ovšem vzpomínka na to, jaká mi byla zima na Islandu je stále silná.

Za okny některých chalup se ještě svítí. Závěrečné chvíle oslav nového roku. My taky slavíme. Nasadíme čelovky, navlíkneme batohy, chopíme se hůlek a snažíme se udržet na nohou.
Rozcestník je nedaleko Pomezní boudy. Pozvolna stoupáme vzhůru. Jsme někde pod sjezdovkou. Touhle cestou jdeme nahoru poprvé. Vyhodnotili jsme ji jako nejkratší a nejméně náročnou. Haha.

V ledu se občas odrazí svit lamp. Neříkali jsme vloni, že už NIKDY, ale opravdu NIKDY nepolezeme v zimě na Sněžku bez nesmeků? Snad to nebude tak zlý, utěšujeme se navzájem. 

Za námi se objeví kužel světla se slovy:  Já tušil, že tam nebudu sám. Míjí nás mladík s podobnou výbavou jako máme my, jen to kafe a polívka mu chybí. Prohodíme pár slov a po chvíli už jenom pozorujeme, jak jeho světýlko mizí v dáli.
Pečlivě vybíráme cestu v omezeném pruhu světla. Občas jej zhasneme a hledíme vzhůru na úžasnou oblohu plnou hvězd. Ještě tak vědět, která je která. Ticho a sníh. Snažím se zachytit zvuky lesa, ale tlustý kulich tlumí dobře a tak vnímám jen svoje funění.
Začínáme trochu vyklesávat, je náročnější ustát klouzání a jsme rádi, že to můžeme jistit hůlkama. 
Chvilku panikaříme, že jdeme špatně, ale pohled do mapy nás zklidní. K Jelence to má být už jen půl kilometru. Zdá se nám to dál. Ze Sovího sedla to prudčeji stoupá až k chatě. Tam natrefíme znovu na spoluchodce, který si dopřává zdravotní cigaretku.

Teď bude krpál, pak zas dolu a pak už jenom nahoru…. Cestu zná, zdá se, velmi dobře. Nesmeky taky nemá.
Od Jelenky stoupáme po jakýchsi přírodních schodech. Prostředkem to nejde vůbec. Snažím se zapíchnout hůlky a přitáhnout, ale marně. Hledám trochu sněhu podél kleče, ve kterém by se dalo vyšvihnout na další schod. Párkrát ubalancuju pád. Když mizí sníh, pomůže větev. Nějak si nedokážu představit, jak asi bude vypadat vrcholový výstup. Bude to hromada zledovatělých šutrů? 

Cesta se narovnala a je docela úleva jít chvíli po rovinatém ledu. Je to trochu snazší. Opouštíme ochranu kleče a opře se do nás vichr.

Sledujeme pár světýlek, která se pohybují vzhůru směrem k vrcholu. Zdá se být na dosah, ale tušíme, že to bude minimálně ještě dva kilometry, protože cesta se bude klikatit. Vítr sílí a povrch se mění na šutry pokryté ledem. Stoupáme podél cesty. Pokud to jde, tak ve sněhu a kde ne, hledáme kameny bez ledové krusty. 
Čím blíž jsme vrcholu, tím víc sílí nápor vichru a ledovatost cesty. 

Jsi ráda, že jsme tady? 

Zk.... led. Zk..... vichr. Myslím, že to nezvládnu. Jdu po pravé straně. Ta levá je rozhodně lepší, ale nevím, jak se na ní dostat - dělí mě od ní ledová plocha. Poryvy větru se mnou cloumají jak chtějí. Občas mě poponesou. Je naprosto nereálné se v tomhle pokoušet přejít. To by nejspíš mělo rychlý průběh. Hledám kudy jít, nakonec sestoupím stranou do sněhu. Dupu, abych ho probořila. Místy to nejde. Namrzlý a ufoukaný. Padá na mě zoufalství. Nejde to ani dopředu, ani zpět. Tak tady zůstanu. Stanu se nanukem.



Pojď sem, tady je to dobrý...

Dobrá rada, ale kudy. 

Pojď, už se to chystá!

Momentálně je mi svítání ukradený, i když nad obzorem se černá tma začíná zbarvovat do červena. Už se to chystá, už se to chystá! Makej! Sbírám poslední síly a zbytky morálu a škrábu se po šutrech, sněhu a zmrzlé trávě. Na vršku nás čeká další kluziště a vítr nás po něm začne prohánět. Probíjím se k chatě, leží tam pár lidí ve spacáku a probírají se ze spánku. Vypínám čelovku, abych je neoslňovala, ale tím se taky zbavuju schopnosti vidět kam šlapu. Kromě toho není nic moc od boudy vidět. Vracíme se znovu na plošinu a snažíme se v tom vichru dostat ke kapli. Ruce mi mrznou a začínám se nekontrolovaně klepat. To už tady dlouho nebylo....

Vytahujeme spacák a balíme se do něj. Nevidím vůbec nic, snažím se zachumlat co to jde, zahřát prsty, prostě všechno. Pijeme horký čaj a moc to nepomáhá. Tma ustupuje a dole pod námi jsou mraky. Nad nimi to září. Je to tu. Je mi to jedno. Děsná kosa. Prostě KOSA. Víte, co to je KOSA? Vedle nás podupávají dva Poláci. Na nohou mají mačky a nevypadají, že by jim byla zima.



Klepat se přestanu až poté, co otevřou poštovnu a převlíknu si mokrou zpocenou vrstvu. 
Svítání je v nejlepším. Dívám se na něj chvíli za oknem. Pak se pochlapím a vyjdu na vyhlídkovou terasu, ale vydržím to asi tak dvě minuty a padám zas dovnitř. Tahám z batohu další a poslední vrstvu. Teplo. Je mi TEPLO!

Sestupujeme
Ještě chvíli se kocháme a pak vyrážíme na sestup. Ne, že by to neklouzalo, ale denní světlo nám umožňuje líp hledat cestu. Kousek nad Jelenkou nacházíme lavičku, útočiště v kleči před větrem a s neskutečně krásným výhledem. Konečně přijde na řadu naše velká svačina. Pod námi se válí mraky a halí kopce do svého hávu. Sluníčko příjemně hřeje.









Pak doklouzáme k chatě. Kousek pod ní se setkáváme znovu s naším spoluchodcem a v družném hovoru strávíme cestu až dolů s občasným válením se na cestě. Led drží svoji vládu dál.

Postupně odkládáme vrstvy, čepice, rukavice... Dole pere slunce a je nad nulou. Otáčíme se a koukáme na Sněžku.

Fakt tam tak fičí?

Fakt je tam taková kosa?



čtvrtek 22. prosince 2016

Den trifida

To byl taky nápad zasadit strom před okno...
Malý stříbrný smrček rostl pomalu, nenápadně, ale rostl.
Ze dveří do zahrady jsme nakonec udělali velké francouzské okno. Máme tak možnost lépe pozorovat, co se děje venku, zda nám srnky zase ožraly poupata azalek a růží (neříkali jsme, že je musíme na zimu něčím obalit?). Zda svítí slunce. Zda se snášejí sněhové vločky k zemi a halí vše do magického zimního hávu a ticha.
"Hele už kvetou bledule!" "No podívej, ty kytky, není to nádhera?"
Smrček rostl dál.
"Měli bychom ho přesadit", říkali jsme si každý rok. A kam? No někam. Nikdy k tomu však nedošlo.
Smrček rostl dál. Mohutněl.
"Co kdybychom ho zastříhávali třeba do koule?" Nikdy k tomu nedošlo.
Pomalu se dostal až do výšin horního francouzského okna.
"Co s ním uděláme?" Já nevím, asi ho necháme dál růst. Teď už ho teda nepřesadíme.
Smrk rostl dál.
Už přes něj není vidět na louku za lesem.
Vlastně celou zahradu stromy a keře tak nějak sevřely a dávají nám najevo, kdo by měl vypadnout.
My se ale jen tak nedáme. Občas si ten prostor pokusíme ubránit. Je to fuška a je to rok od roku těžší a těžší.
"Co s tím smrkem?"
"Co kdybychom si z něj udělali vánoční stromeček?"
Nejdřív nám ta myšlenka přijde šílená, ale postupně získává reálnější obrysy. Už máme dost těch dánských pravidelných jedlí.
Odvezeme si kus naší voňavé zahrady. Budeme mít pořádný strom.
Venku mrzne až praští. Na porážení smrku to není ideální, protože je zmrzle křehký.
Chvíli otálíme, moc se nám do toho nechce. Je to jako řezat živou bytost.
V duchu se mu omlouváme.
Tak jdem na to.
Smrk se kácí k zemi. Špička křupne. A jeje. Měla jsem ho chytat. Ale to by mě asi zalehnul. To nevadí, vrcholek zas přiděláme.
V zahradě jeho rozměr působil tak nějak normálně.
Zabral nám celou kuchyň. Rozpětí dolních větví je víc jak tři metry.
Jak ho jen převezeme? Je těžkej a strašně, ale strašně píchá. Bez rukavic na něj nelze sáhnout.
Trochu nám to spočítá, zdá se.
"Já bych ho už nezkracoval." No dobrá, ale není mi jasný, jak to doma pořešíme.
Necháme ho pár hodin rozmrznout než se s ním začneme znovu prát. Postupně ho omotáme.
Vypadá tak malý. Normální. Stromeček.
Do auta se vejde. Tip ťop.
S vypětím všech sil ho vytáhneme do bytu.
Jsme celý usmolený. Protest smrku pokračuje. Co jsme si to sakra vymysleli?
Krásně voní. Jinak než ostatní vánoční stromky. Jako eukalyptus.
Rozmotáme ho.
Zabral nám půlku obýváku. Šmankote, kam ho dáme? Jak ho usadíme do stojánku? Neudrží ho. To se dalo čekat, není dělaný na pořádný stromy.
Spodní patro musí ještě pryč. Tak a je to.
Je všechno, jen ne pravidelný.
"Vypadá jak trifid."
Krásný trifid.
Všichni mají Štědrý den. My máme Den trifida.

Hezké Vánoce přeje Trifid!










úterý 18. října 2016

Knižní (islandský) čtvrtek III.


Planinu jsem držela v ruce už několikrát, protože je to islandský spisovatel, ale doposud jsem jí vždycky odložila neb detektivky a psychothrillery nečtu.
Stačí mi napětí každodenní reality.
Na jednu stranu to byla škoda, ale na tu druhou bylo dobře, že jsem se k její koupi odhodlala až po návratu z naší cesty.
Děj se odehrává v pustině kolem sopky Askja, kterou jsme také navštívili, takže jsem jí měla živě před sebou a o to to bylo realističtější. Jednotlivé narážky na ostatní místa Islandu a Islanďany jsem vnímala úplně jinak než kdybych knihu četla ještě před naším putováním. Vzpomněla jsem si také na noc, kdy jsem měla pocit, že kolem našeho stanu brouzdá troll.
Obsah tu nebudu rozebírat. Kniha je výborně napsaná a myslím, že mi určitě spousta detailů unikla, zvlášť ke konci, protože jsem byla napjatá jak struna. Budu si jí muset přečíst znovu. Konec mě překvapil, ale asi se dal čekat. Drsný. Prostě Island.


Udělala jsem ještě jednu výjimku, vstoupila do psychothrilerských vod a nebyla zklamaná. Yrsa Sigurdardóttir opustila jistotu klasické detektivky a poprvé napsala duchařinu - Pamatuji si vás všechny, která se odehrává na Západních fjordech. Tam jsme nebyli a o to víc mě to tam teď láká. Domy bez elektřiny a spojení se světem pouze přes moře. Jsou tu nakombinované dvě linie příběhu, které se v závěru (jak jnak) spojí a je to vcelku dobře napsané. Nedoporučuji tohle číst večer, zvlášť když je člověk doma sám a k tomu ještě na chalupě. Zkusila jsem ještě další dvě její knížky (Mrazivé světlo, Led v žilách), ale to už jsou standardní detektivní příběhy.


Povzbuzena touto četbou jsem sáhla i po Staroislandských ságách, o nichž jsem si myslela, že je nebudu schopná číst. Opak je pravdou, čtou se docela dobře, akorát se ta bichle nedá tahat v kabelce. Jmen je tam spousta, ta nejsem schopná udržet v hlavě, za to si opět živě představuji zmíněné vesničky, ledovce, útesy, moře...

To nejlepší nakonec.
Mým nejoblíbenějším islandským spisovatelem se stal Jón Kalman Stefánsson. První dva tituly - Peklo a ráj a Smutek andělů - jsou součástí trilogie. Ovšem ten třetí díl nebyl ještě dopsaný nebo přeložený? Nepodařilo se mi zatím zjistit víc. Už dlouho jsem nečetla tak pěkně napsané knihy. Přestože pojednávají o drsném životě obyvatel malé rybářské osady, kdesi na severu Islandu, před sto lety, jsou napsané nesmírně poeticky. Dýchá z nich život, byť často pojednávají o smrti a mají úžasný literární styl. Jsem ráda, že se dají koupit a mohly se tak stát součástí naší knihovny. K nim se totiž určitě zas vrátím.

"Slzy se nedají navléct na šňůru a spustit jako třpytivé lano do temné hlubiny a vytáhnout ty, kteří zemřeli, třebaže měli žít. Zhasne světlo života a promění se ve tmu v okamžiku, kdy přestaneme žasnout, kdy se přestaneme ptát a začneme brát život jako běžnou součást všedního dne?"

"Dva námořníci se utopili, jejich těla se nikdy nenašla, připojili se k početné skupině mořeplavců, kteří se potulují po mořském dně, žvaní o tom jak se čas vleče, a čekají, až si je Pán zavolá, protože jim to kdysi dávno kdosi slíbil, čekají, až je Bůh vyzvedne, vyloví je svým hvězdným podběrákem, osuší je teplým větříkem, slíbí jim, že přejdou suchou nohou do království nebeského, kde nikdy nebývají k jídlu ryby, tvrdí utopenci, ti věční optimisté, krátí si dlouhou chvíli pozorováním kýlů lodí, podivují se nad nejnovějším rybářským náčiním, nadávají na odhozené odpadky a občas pláčou steskem po životě, pláčou tak, jak pláčou utopenci, a proto je moře slané."

1.díl

2.díl
Koupit se bohužel už nedá jeho třetí, v češtině, dostupná kniha (vydaná 2009) Letní světlo, a pak přijde noc, takže jsem si jí musela půjčit v knihovně a moc mě mrzí, že se nemůže zařadit k těm ostatním u nás doma. Popisuje islandská 90.léta a je tak současná, až z toho někdy mrazí. Občas mi připomněla Bulgakova.


Je napsaná trochu jinak - svižně, s humorem, opět plná života i smrti a úvah o věčnosti vesmíru, Islanďanech. Je tam úplně všechno a je výborná.
Mám jí do konce října, tak potom máte šanci :-).

"Moře je hluboké, neustále mění barvu a jakoby dýchá. Dobře, že tu moře máme, protože někdy plynou dny, aniž se něco děje, a to pak hledíme na fjord, který je modrý, zelený a potom temný jako konec světa. A je-li pravda, že klid je snem rychlosti, pak bychom tu asi měli zřídit ozdravovnu pro stresem trpící obyvatele města, čímž nemyslíme jen Reykjavík, ale také Londýn, Kodaň, New York, Berlín: Přijeďte do míst, kde se nic neděje, nic se nehýbá kromě moře, oblak a čtyř koček domácích. Reklama by nebyla úplně pravdivá, ale kdy jsou reklamy pravdivé? Ti, kdo na nich pracují, nás musí umět přesvědčit, že nepotřebné je důležité, což se jim výborně daří, protože náš život se pomalu plní zbytečnými věcmi a bezcennými chvílemi, komfort se na nás kupí, že nám z něj už sotva čouhá hlava."

"Thorgrimur opatrně vynášel ztrouchnivělého starce a snažil se přitom zadržovat dech, ale v okamžiku, kdy vyšel ven, zadul ostrý poryv severovýchodního větru a vyrval mu starého Björgvina z náruče, mrštil jím kolem družstva a hnal ho přes volné prostranství pryč nad hrbolatou planinu. Tam se vetché tělo chvíli vznášelo několik metrů nad zemí jako přerostlý list stromu, až stařičké kosti už nevydržely pohromadě a starý Björgvin, po třicet let ředitel Nákupního družstva, mocná opora kraje, se rozpadl a vítr ho rozprášil po planinách. Jedinými svědky události, kromě Thorgrima, jenž si pokaždé, když mu někdo tu příhodu předloží k posouzení, jen pohrdavě odfrkne, jsou dvě čtyřleté holčičky, které ji pak doma nezávisle na sobě popsaly skoro stejně: Vítr vynesl dědu do vzduchu a odvál ho daleko, daleko pryč, tam kde jsou ty travnaté hrboly. Hnodri štěkal a běžel za ním, ale starý se prostě rozpadl a změnil se v potravu pro ptáky a Hnodri utekl, protože se bál."